|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-35 ::
 Annún |
publikováno: 17.01.2011, 20:14
|
Další díl přiběhu.
Tak jak se to vyvíjí?
Jak se daří Mëllindě? |
| |
|
|
XXXV. – Dirielova péče.
Anneris se s Cairou objevila v Mëllindině bytě za dvacet minut. Diriel seděl tam, kde ho Anneris zanechala, tedy na pohovce, ale už zase byl ve své kůži s ledabylým úsměvem na tváři. Elfky kolem něj prošly a služka, jež kráčela před Anneris mu věnovala nevinný pohled a něžný úsměv, který jí Diriel oplatil svůdným kukučem, zamrkáním dlouhých řas a vzdušným polibkem. Služka se zarděla jako máky na poli, sklopila oči k zemi a málem vrazila do futer u dveří do ložnice. Anneris se tiše zasmála a zavrtěla hlavou. Před pár minutami byl skoro před nervovým zhroucením, a kdyby ho ještě chvíli dusila, tak by se snad i rozbrečel a teď... Seděl rozvalený na kanapi, ruce položené na opěradle, nohu měl přehozenou přes nohu a okatě flirtoval s palácovým personálem. Bylo podivuhodné, jak její mladší bratříček na některé ženy působil. Vrhla na něj káravý pohled a varovně špitla: „Nech toho!“
Diriel se perlivě zasmál, povytáhl a spustil ramena, ukázal na sebe, zatvářil se jako nevinnost sama a zašeptal v odpověď:
„Vždyť já nic nedělám.“
Pak obě ženy zmizely za dveřmi Mëllindiny ložnice. Diriel věděl, že jakmile Mëllindu probudí, tak jí určitě kromě oblékání pomůžou i s hygienickými potřebami. Na to by si též netroufnul. Bylo mu jasné, že to chvíli bude trvat, a tak se rozhodl, že než elfky zařídí tyto věci, doběhne si do svého pokoje a přinese si do Mëllindiny ložnice pro hosty pár svých věcí, aby zde mohl být a hlídat ji i v noci.
Anneris nechtěla Mëllindu budit dřív než to bude nezbytně nutné. Cairu poslala do koupelny, aby tam připravila ručníky, mýdlo, napustila teplou vodu do umyvadla, protože na koupání ve vaně by neměla zraněná elfka sílu, a přinesla židli, na kterou ji posadí. Sama přešla k prádelníku, otevřela zásuvku a vytáhla z ní jednu neforemnou modrou noční košili a položila ji na houpací křeslo stojící kousek od postele a přidala k ní i černý sametový župan. Tiše se přemístila k posteli se spící dívkou a opatrně se usadila na okraj lůžka, aby ji ještě nevzbudila. Dívala se na ni a v duchu litovala, že Mëllinda má takovou strašnou smůlu. Modřiny na jejích rukách, nohách, i jinde se začali vybarvovat do modrofialového odstínu. Anneris položila ruku na Mëllindinu, a jen bezeslova spočívala na postranici a hleděla na ni. Za pár minut se objevila Caira, přistoupila k ní a zašeptala:
„Vše je připraveno, má paní.“
„Dobře,“ přikývla. Naklonila se nad elfku, dala jí ruku na rameno a mírně s ní zatřásla a promluvila. „Mëllindo, vzbuď se. Vzbuď se.“
Několik okamžiků trvalo, než začala přicházet k sobě. Cítila se malátně a omámeně, jako by byla opilá. Vůbec nevěděla co se děje a proč s ní někdo třese. Chtělo se jí spát a vše kolem jí bylo naprosto ukradené. Netušila, proč ji nutí přerušit spánek. Jenže ten hlas byl velice neodbytný a neustále ji volal a vybízel, aby se vzbudila. Otevřela unavené oči a zadívala se na rozmazanou siluetu. Mlhavá postava se začala postupně zvýrazňovat a pak rozpoznala, že se nad ní sklání žena.
„Mëllindo, slyšíš mě?“
Elfka pokývala hlavou, snažila se zaostřit, ale již podle hlasu zjistila, že je to Anneris.
‚A… ano, slyš…ším tě, Anneris. Co…co se děje?‘ otázala se zmateně v duchu.
„Odpust mi, že tě budím. Vím, že si velice unavená a ospalá. Jenom ti s Cairou pomůžeme se umýt a obléci do čistého oblečení, ano?“
Mëllinda pomaličku přikývla.
„Cairo, pomoz mi ji zvednout a postavit,“ požádala přihlížející služebnou.
Elfka s Anneris podepřela Mëllindu, zvedly ji nejprve do sedu, pak jí spustily nohy na zem a opatrně ji postavily. Připadala si jako malé dítě, neboť se stěží držela na malátných nohou, které ji nechtěly poslouchat.
„Neměj obavy, důvěřuj nám a opři se o nás, mi tě spadnout nenecháme,“ ujistila ji Anneris.
Mëllinda se tedy opřela o obě ženy a nechala se vést, či spíš táhnout do koupelny. Její chůze byla jako ve snách. S každým pomalým šouravým krůčkem se jí zdálo, že se jí musí bolavé údy v okamžení podlomit. Vnímala pouze Anneris, protože na ni mluvila, ale zbytek jí splýval. Snažila se soustředit, ale nešlo to. Hlava ji mírně tupě bolela, v noze jí bodalo, ale cítila to jako zdálky, zřejmě na ni stále působila ta tinktura, kterou jí Diriel podal rozpuštěnou ve vodě. Elfky ji doprovodily do umývárny, kde ji posadily na židli, aby jim náhodou nespadla.
Sundaly jí zbylý oděv a daly se do omývání. Celou ji opatrně namočily, namydlily, omyly a osušily. Poté jí ještě rozčesaly zcuchané vlasy a též jí je umyly, usušily a zapletly do copu. Pak jí ještě pomohly vykonat osobní hygienu. Když i to bylo hotové, přesunuly se s Mëllindou nazpět do ložnice, kde jí upravily a pomohly jí vzít si čisté spodní prádlo, noční košili a župan. Umytou a ošacenou ji uložily do postele. Zraněnou nohu podložily polštářem a přikryly ji. Caira se rozloučila a odešla. Anneris ještě chvíli zůstala. Dala Mëllindě napít ze sklenice a počkala, až se elfka opět pohrouží do snů. Teprve, když si byla jistá, že plavovláska pokojně usnula, opustila ložnici.
Vyšla do obýváku a tiše přivřela dveře.
Diriel si ze svého pokoje přinesl šaty na převlečení, rozečtenou knihu, a ještě si stačil dát rychlou koupel a sundat ze sebe jezdecký oděv. Dal si věci do Mëllindina pokoje, vrátil se do obýváku a rozvalil se opět na pohovce. Nohy v upnutých černých nohavicích si natáhl a zkřížil v kotnících. Halena se mu při zavrtění na hrudi rozevřela a obnažila holou kůži. Nadechl se a v tom vrzly dveře. Z ložnice vyšla mladá elfka a vrhla na prince nesmělý pohled, pak zas sklonila hlavu dolů a sklopila zrak. Kvapným krokem minula kanape s princem a vzdálila se z bytu. Asi tak o deset minut později i Anneris opustila Mëllindinu ložnici a přidala se k němu. Postavila se před bratra a řekla:
„Mëllinda už zase spí, je opravdu hodně vyčerpaná. Tolik mě mrzí, co se jí stalo. Přemýšlím, jestli bych neměla napsat a poslat zprávu Ewerionovi, aby věděl, co ji potkalo. Má ji velmi rád a záleží mu na ní.“
„Udělej to,“ přitakal Diriel. „Určitě ho to bude zajímat.“
„Ano,“ smutně se pousmála. „Pohlídej ji a hlavně ji nezlob, nemá sílu se ti bránit.“
„Vždyť víš, že jsem učiněný anděl,“ zamrkal řasami a udělal nevinný pohled naprostého svatouška.
„No právě, že tě znám až moc dobře a vím, co dokážeš.“
„Copak si myslíš, že bych se pokusil zneužít zraněnou ženu?“ otázal se dotčeně plavovlasý elf.
„Ne, jsem přesvědčená, že tohle bys nikdy neudělal. Ačkoliv jsi svůdník a sukničkář, tak jsi i velmi čestný a hodný, jsi prostě můj milovaný bratříček, kterému naprosto důvěřuji.“
Diriel se postavil naproti sestře.
„Já tvou důvěru nezklamu, a ani její. Nikdy neudělám nic, co ona sama nebude chtít.“
„Věřím ti. Opatruj ji. Já už půjdu, Yäris bude mít jistě hlad. Kdybys ode mne ještě něco potřeboval, stačí říct.“
„Určitě. Díky,“ kývl souhlasně hlavou.
Anneris se usmála a objala svého bratra, políbila ho na tvář a odešla.
Diriel se nadechl. Vzal si z pokoje rozečtenou knihu a vydal se do Mëllindiny ložnice. Podíval se na ni. Klidně spala a tiše oddechovala. Přistoupil k ní a položil jí ruku na čelo. Bylo sice teplé, ale ne horké. To bylo v pořádku, protože se tělo vyrovnávalo se ztrátou krve a se zraněními. Kdyby hořela, znamenalo by to zánět. Pohladil ji. Obešel postel a posadil se do houpacího křesla, rozevřel knihu, začal si číst a po očku ji sledoval. Dával pozor, aby zaregistroval, kdyby se její stav náhodou změnil k horšímu. I když pevně doufal, že žádné zhoršení nenastane.
Mírně se pohupoval, křeslo vydávalo tiché vrzavé zvuky a Diriel očima přejížděl tištěné řádky v knize. Vždy, jakmile zaslechl nějaké šustnutí či zavrtění vycházející z postele, zaměřil svůj pohled na lože, aby zjistil, co se děje. Většinou elfka jen natočila hlavu na stranu, zhluboka se nadechla, nebo ji z úst vyšlo tichounké zasténání, a spala dál. Kolem osmé přinesl pomocník z kuchyně tác přiklopený víkem, pod nímž se skrývala večeře pro ně oba, a poté se kuchtík vzdálil. Diriel se najedl a zbytek pokrmu opět zakryl víkem.
Přešel večer, nastala noc a Mëllindina ložnice se ponořila do tmy. Princ rozžehl olejové lampy na nočních stolcích, ozdobný pětiramenný svícen u houpacího křesla a svíce na krbové římse, aby byl pokoj dostatečně osvětlený a i v obýváku nechal zapálenou jednu olejovou lampu. Ložnice nyní dýchala hřejivým zlatým světlem, a pootevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý noční vzduch. Nebylo zapotřebí rozdělávat oheň v krbu, neboť bylo dost teplo.
Kolem půlnoci ji Diriel zkontroloval a přiložením ruky na čelo se ujistil, že nedostala horečku. Její čelo mělo pořád stejnou teplotu, ale horečka to naštěstí nebyla. Spala, a tak se Diriel opět posadil do křesla a dál četl. Po nějaké době začala princi těžknout víčka, přece jen i na něho dosedla únava, i když se tomu snažil vzdorovat. Několikadenní cesta koňmo z Údolí zlatých květů do Ilcatirionu, a odtud do Ladérionu, byla náročná, a teď k tomu ještě záchranná mise. Než se nadál oči se mu zavřely, hlava klesla na hruď a ruce s otevřenou knihou mu spočinuly na klíně.
O pár minut později prsty povolily sevření, kniha mu vyklouzla a s pořádným třísknutím přistála na podlaze. Silná rána Diriela probrala z dřímoty, a protože se řádně lekl, vystřelil z křesla přímo tryskovou rychlostí. V první chvíli vůbec netušil, co se stalo, až když uviděl na podlaze ležet svou knihu, pochopil. Vydechl vzduch, který nevědomky zadržoval v plicích. Sehnul se a sebral knížku, našel a založil rozečtenou stránku a odložil knihu na toaletní stolek vedle okna. Promnul si oči a zamrkal. Chtěl vyjít na balkón, aby se nadýchal nočního vlahého vzduchu a zároveň se probral, když zaregistroval pohyb na posteli a šelestění prostěradla. Hned přispěchal k raněné a položil jí dlaň na čelo. Horečka žádná, za to Mëllinda otevřela oči a vzbudila se. Usmál se na ni.
„Přeji ti krásnou noc, nebo spíš dobré brzké jitro.“
Mëllinda pozvedla ruku a udělala několik gest, jež vyjadřovala otázku.
‚Kolik je hodin?‘
„Pokud se nemýlím, tak něco těsně po třetí hodině ranní. Bolí tě něco?“
Přikývla a namáhavě gestikulovala.
‚Trochu hlava a o něco víc noha.‘
„Hojení ran bolí, já to znám z vlastní zkušenosti. Ale za pár dní to bude lepší, uvidíš. Máš žízeň nebo hlad?“ otázal se.
Olízla si suché rty a tiše jí při jeho slovech zakručelo v břiše. Přikývla.
„Hned ti něco k snědku přinesu,“ odvětil a odběhl do obýváku, aby přinesl tác s večeří.
V mžiku byl zpět i s podnosem. Na chvilku jej odložil a pomohl Mëllindě se posadil na posteli a záda jí podložil hromadou z polštářů a pak jí na klín dal tác a odklopil víko.
„Milady, zde je váš oběd, večeře a brzká snídaně. Co si dáte?“ zeptal se s teatrálně žoviálním výrazem. „V nabídce je výtečná dušená šunka, křehký domácí chléb, máslo, čerstvý sýr, jemná paštika z husích jater, hroznové víno a vanilkový puding jako dezert,“ přednesl, co vše obsahoval tác.
Mëllindu to potěšilo a zkusila se uculit, ale při úsměvu jí zabolela pohmožděná tvář, takže její obličej měl spíš útrpný výraz než pobavený.
‚Prosím, nešaškuj, já se nemohu smát, protože to bolí,‘ požádala ho znakovou řečí.
„Sice jsem všemu nerozuměl, ale pochopil jsem slova: prosím, smích a bolest. Omlouvám se, už se tě nepokusím rozesmívat. Tak co si dáš?“ optal se a posadil se na postranici.
Prstem ukázala na to, co by si ráda dala.
„Dobře, chléb s máslem, se šunkou a kousek sýra. Hned ti to připravím.“
Chopil se nože, vzal krajíc chleba a namazal jej vrstvou másla. Položil na něj několik tenkých plátků šunky a sýra, a podal to Mëllindě. Ta si chléb vzala, a s chutí se do něj zakousla. Měla hlad, vždyť od snídaně nevzala nic do úst. Diriel ji pozoroval, a než dojedla to, co držela v ruce, namazal jí další krajíc, který zhltla se stejnou chutí jako ten první. Pak si ještě dala polovinu třetího, a byla plná.
„Ty máš tedy apetit na ženskou, jen co je pravda,“ poznamenal, a Mëllinda se zazubila.
‚Hlad je hlad,‘ odvětila znakovou řečí a zívla.
„No, řekl bych, že bys měla jít spát. Ještě se napij, a pak tě uložím.“
Podal jí sklenici s vodou, v níž byla rozpuštěná tinktura proti bolestem. Vstal, vzal tác, který přikryl víkem, odnesl ho do obýváku, a zase se vrátil. Mëllinda již měla sklenici vyprázdněnou.
„Chceš ještě vodu?“
Přikývla, a tak jí dolil vodu ze džbánu a elfka ji vypila. Vzal prázdnou sklenici a postavil ji spolu se džbánem na stolek. Nahnul se nad elfku a opatrně jí zpod zad vytáhl přebytečné polštáře, aby si mohla lehnout. Zavrtěla, a našla tu správnou a nejpohodlnější pozici na spaní, a Diriel jí přitáhl deku výš k ramenům.
„Tak, teď klidně zavři oči a spi.“
Chtěl se zvednout, ale ona jej chytila za paži. Tázavě se na ni podíval.
‚Děkuji, že jsi mě zachránil,‘ pronesla znakovou řečí.
„Nemáš zač, to by udělal každý.“ Zavrtěla hlavou. „Nemysli teď na to, medvěd je mrtvý a ty se uzdravíš. Vše bude v pořádku. Odpočívej a spi.“
‚Dirieli,‘ udělala znak pro jeho jméno.
„Copak?“
Sklopila nesměle oči a kousla se do spodního rtu.
„No tak, co máš na srdci?“
Podívala se na něho.
‚Nechci být sama,‘ odznakovala pomalu elfka.
„Ty nejsi sama, Mëll, jsem tu s tebou.“
‚Lehneš si ke mně, prosím?‘ pohlédla na volné místo na posteli po svém boku. ‚ Budeš mě držet za ruku?‘
Diriel váhal nad tím, jak jí má odpovědět. Sedět v její blízkosti a hlídat ji byla jedna věc, ale ležet s ní v jedné posteli, to bylo něco jiného. Měl sto chutí říct, ať se nezlobí, ale že to nejde, jenže když viděl ten prosebný pohled jejích modrých studánek, tak zjistil, že odmítnout prostě nedokáže. Její pozvání, ačkoliv z její strany naprosto platonické, bez jakýchkoliv postranních úmyslů, ho lákalo. Ani jednomu z nich to neublíží. On ji bude držet za ruku, a ona bude spát. Jen přátelská služba, nic víc, ospravedlňoval se.
„Když si to přeješ, rád ti vyhovím,“ přitakal Diriel.
Obešel postel, sedl si na postranici a zul si kožené mokasíny. Přesunul se jen kousek od Mëllindy, lehl si na bok a vzal do své ruky tu její. Pohlédla na něho a on se přívětivě pousmál.
‚Děkuji.‘
„Nic už neříkej. Zavři oči a klidně spi.“
Mëllinda pevně stiskla jeho ruku, věnovala mu unavený, ale něžný usměv, a víčka se jí začala klížit, protože už na ni působil utišující lék. Diriel ji držel za ruku, a palcem hladil kůži na hřbetu její dlaně. Pozoroval spící elfku, svíčky osvěcovaly její tvář s několika drobnými škrábanci a vytvářely půlměsíčkové stíny od řas na její líci. Dělalo mu dobře, když třímal Mëllindinu ruku, ale ještě raději by ji svíral v objetí a tiskl ji ke své hrudi. O tom si mohl zatím nechat jen zdát, a protože i na něj dosedl spánek, ponořil se do sladkého světa snů.
* * *
Druhý den ráno, když se Diriel probral, Mëllinda stále ještě spala. Opatrně pustil její ruku a vysoukal se z postele. Zaběhl si do koupelny, provedl ranní hygienu a upravil se. Vrátil se zpátky do Mëllindiny ložnice a usadil se do křesla. O hodinu později přinesla služebná Caira tác se snídaní a odnesla ten od večeře. Hned v patách jí byl mistr Feren, který přišel zkontrolovat pacientku, a přinesl jí berle. Diriel snídal v obýváku a léčitel dělal Mëllindě převaz ran.
Odstranil starý obvaz, prohlédl pečlivě ránu a zkonstatoval, že to vypadá slibně. Léčivá mast zabrala a zmírnila počínající zánět v ráně, který již téměř ustoupil. Porušené tkáně se začaly pomaličku zacelovat a regenerovat. Léčitel si pomyslel:
‚Díky Manar, že jsou elfové odolnější stvoření, než lidé, a že se jejich zranění hojí většinou lépe a rychleji.‘
Optimistický vývoj situace jej potěšil. Potřel ránu hojivou mastí, a nově ji obvázal a zajistil dlahou. Poté se ještě podíval na drobnou ranku na jejím čele a také na ni nanesl mast. Pak opatrně prohmatal její naražená žebra, aby zjistil, jak se vstřebávají podlitiny. Kůže kolem žeber byla modrofialová s hnědožlutým okrajem. Byl velký div, že si přitom pádu nějaké žebro nezlomila a neporanila si vnitřní orgány. Prostě při ní stáli všichni bohové. Léčitel se spokojeně pousmál. Když byl s prohlídkou hotov, ještě pomohl Mëllindě na chvíli vstát z postele, podal jí berle, a doprovodil ji do koupelny.
Mëllinda se oproti včerejšku cítila o něco líp, i když pořád byla oslabená. Po návštěvě koupelny a toalety jí bylo ještě o něco lépe a ulehla zpět do postele. Léčitel se s ní rozloučil, a řekl, že odpoledne kolem šesté se na ni přijde podívat a udělat převaz a potom odešel. Místo něj vstoupil do pokoje Diriel s tácem se snídaní. Ranním pokrmem nepohrdla a pořádně se dosyta najedla. Princ se jen divil, kam se do ní všechno to jídlo vešlo. Ale na druhou stranu to bylo pochopitelné. Její velmi štíhlé a pošramocené, i když pěkně tvarované tělo, potřebovalo výživu a nabrat dostatek sil. Zdálo se, že ačkoliv má jisté bolesti, dokáže jim odolávat a o lék proti bolesti zatím nepožádala. Jakmile dojedla, Diriel prázdný podnos odnesl.
Mëllinda osaměla, ležela v posteli a přemýšlela. Cítila se trochu unavená, ale přesto se jí spát nechtělo. Myslela si, že by si mohla číst. Vzala do ruky knihu, kterou si společně s ještě dvěma dalšími před třemi dny koupila v Parmově knihkupectví, jež ležela na nočním stolku, otevřela ji a chtěla si začít číst. Nešlo to. Vůbec na řádky neviděla a měla je naprosto rozmlžené. Na všechno kolem mohla zaostřit, ale písmenka byla rozostřená.
Ta rána do hlavy musela být zatraceně silná. Sotvaže se chtěla soustředit na čtení, tak nic neviděla a ještě ji začala ukrutně bolet hlava a bušilo jí v ní. Nezbývalo jí nic jiného než knihu zavřít a odložit. Dala si ji na klín, opřela si bezradně hlavu o polštáře a zavřela oči. Tohle bylo hrozné. Chodit nemohla, připadalo jí, že jí tělo převálcoval plně naložený povoz a jediná zábava, kterou by v tomto stavu měla, jí byla taktéž odepřena. Zdálo se, že má jen jedinou možnost, a tou byl spánek. Povzdechla si.
„Je ti dobře?“ otázal se starostlivě Diriel, který zrovna vešel do pokoje a přisedl si na okraj postele.
Přikývla se zavřenýma očima.
„Jestli tě to hodně bolí, stačí říct, a já ti dám lék na utišení bolesti.“
Otevřela svá blankytně modrá kukadla.
‚Ne, to je dobré,‘ udělala několik znaků. ‚Trochu té bolesti snesu, nechci pořád spát,‘ namítla.
Princ si všiml, že jí na klíně leží kniha.
„Chceš si číst?“
‚Ano, ale nejde to. Bolest hlavy mi rozostřuje vidění. Je pro mě těžké se soustředit,‘ odvětila gesty.
„Zase jsem všechny znaky nerozeznal,“ podotkl sklesle Diriel. „Ale pochopil jsem dobře, že nemůžeš číst?“
Přikývla souhlasně elfka.
„Vím, že to musí být dlouhá chvíle a nuda, jen tak ležet a nic nedělat. Jestli chceš, mohl bych ti předčítat, a trochu ti tak ukrátit a zpříjemnit zotavování,“ nabídl se ochotně.
‚To by mi udělalo radost.‘
„Tak dobře,“ usmál se Diriel vzal do ruky její knihu. Vstal, obešel postel, zul si boty, vlez do postele, a uvelebil se na matraci vedle elfky. „Mám číst od začátku, anebo ji máš rozečtenou?“
‚Od začátku,‘ odznakovala.
„Udělej si pohodlí, má milá, a společně se začteme do této knihy.“ Otevřel na úvodní stranu a přečetl jméno autora a název. „Anit et Atalantë – ‚Srdce lovce‘.“ Obrátil další stranu, kde začínal text příběhu a započal číst: „V dobách dávno minulých, předtím než člověk či elf dokázal měřit čas, existovalo místo, kde vládly světlo, víra, mír a blahobyt. Toto místo neslo název Tancol, království mlhy a magie…“
Diriel procítěně recitoval věty vytištěné na papíře a Mëllinda poslouchala jeho příjemně zabarvený hlas. Zavrtěla se na polštářích, přitáhla si přikrývku výš na prsa a zasnila se do krásného, napínavého a romantického příběhu. Elfí princ se do děje též tak začetl, že si ani neuvědomil, kolik je hodin. Z předčítání je vyrušilo až klepání na dveře, když jim pomocník z kuchyně přinesl oběd. Diriel tedy založil rozečtenou stránku, aby naservíroval Mëllindě oběd. Spolu se najedli, a pak si plavovláska na tři hodinky zdřímla. Když se vyspala, pokračovali v předčítání až do doby, než ji navštívil léčitel, aby udělal převaz rány. Pak následovala večeře, a po ní opět vzal Diriel knihu, zalezl k Mëllindě do postele, udělal si pohodlí, a chtěl začít číst. Elfka mu položila ruku na paži, zastavila ho a podala mu napsaný vzkaz.
‚Dirieli, určitě máš důležitější věci na práci, než tu sedět a číst mi knihu. Nemusíš mě hlídat, už se cítím lépe, klidně můžeš odejít.‘
Princ jí podal zápisník a zavrtěl hlavou.
„Mëllindo, nikdo mě nenutí tu být, jsem zde z vlastní vůle. Chci se o tebe starat, hlídat tě, a dělat ti společnost. Teď pro mě není nic důležitějšího, než jsi ty. A krom toho, líbí se mi sedět vedle tebe a číst ti. Nikdy dřív jsem nikomu nepřečítal a určitě ne takovéhle románové slaďáky,“ usmál se na ni šibalsky.
‚Nemusíš to dělat,‘ objevil se další vzkaz na papíře.
Diriel se na Mëllindu zahleděl vážným výrazem, odložil knížku stranou, a uchopil její ruku.
„Má milá přítelkyně, nikdy nedělám nic, co nechci, a nikdo by mě k tomu ani nedonutil. Na to jsem příliš svéhlavý. Věř mi, že tohle je činnost, kterou nyní toužím dělat. Jsem zde rád, a po pravdě se mi tahle romantická dílka začínají líbit čím dál víc, a jsem velmi zvědav, jak to celé dopadne. Na mou čest,“ přiložil si ruku na srdce, jako by přísahal.
‚Vážně?‘ udělala gesto Mëllinda.
„Ano.“
Usmála se a napsala pár slov na papír.
‚Jestli tě opravu zajímá, jak to celé dopadne, tak potom tě zklamu, protože tohle první díl trilogie.‘
„Cože? Trilogie? Ono to má pokračování?“ Přikývla. „Jak se ty další knihy jmenují?“ otázal se se zájmem.
‚Druhý díl nese název ‚Srdce víry‘ a třetí je ‚Srdce plamenů‘, odvětila písemně Mëllinda. ‚Jestli budeš chtít, mohla bych ti je půjčit, aby sis je mohl přečíst,‘ navrhla mu.
„To by bylo od tebe milé, ale já bych si je raději přečetl společně s tebou. Pokud ti to ovšem nebude vadit.“
Mëllinda chvíli váhala nad tím, co mu má na to odpovědět. Bolest v hlavě pomaličku odeznívala, a i zrak se jí vracel do normálu, ale ještě to nebylo úplně ono. Stále jí tupě pobolívalo za očima a chvilkami se jí točila hlava. Jenže Dirielova přítomnost ji zneklidňovala, ale zároveň se jí líbilo, s jakou péčí ji opečovává. Cítila se rozpolcená. Měla už svého strachu plné zuby, a tak zvítězila ženská zvědavost. Jeho hlas byl velmi přívětivý a zněl tak něžně, když četl věty plné vřelých citů či napínavé pasáže. Stejně jako princ si ještě s nikým nepředčítala, bylo to pro ni nové a příjemné. Nechtěla o tyto chvíle přijít, a proto přikývla a napsala.
‚Nebude mi to vadit, ráda si obsah knih vyslechnu z tvých úst.‘
„To jsem rád. Inu, tak se dál nezdržujme a dejme se do čtení. Hořím zvědavostí, jestli se Breidon a Ariana dají dohromady, jestli se jim podaří vysvobodit Enricka ze zajetí, a zdali se zmocní první části Hadí číše z Tancolu.“
Chmátl po odložené knize a otevřel ji na založené stránce. Mëllinda se tiše usmála jeho nadšení. Už nic nenamítala, uvelebila se na polštáři a Diriel započal předčítat a ona poslouchala sametově hřejivý baryton.
Stále cítila bolest a cukání v poraněné noze, ale v Dirielově milé společnosti na to skoro zapomněla, takže přes den svůj lék proti bolesti nepoužívala, jen na noc. Když si Diriel všiml, že elfka začíná klímat, založil stránku a položil knihu na stolek. Vstal ze svého místa v posteli, aby ji uložil. Obešel lože a přistoupil k ní. Podívala se na něho unavenýma, ospalýma očima.
„Chceš ještě před spaním navštívit koupelnu?“
Přikývla. Pomohl jí posadit se, podal jí berle a za jeho asistence se Mëllindě podařilo vstát. Doprovodil ji do umývárny a pak ji tam nechal o samotě, aby v klidu a nerušeně mohla vykonat to, kvůli čemu tam šla. O něco později otevřela dveře a vybelhala se ven. Princ jí přispěchal ochotně na pomoc a dovedl ji k posteli, kde ji s péčí uložil do peřin. Podložil její bolavou nohu polštářem a přikryl ji dekou. Nalil do sklenice vodu, nakapal do ní pár kapek tinktury, zamíchal a podal jí to. Mëllinda se napila a vrátila Dirielovi prázdnou sklenici. Ten ji postavil na noční stolek, pousmál se, a konejšivě ji pohladil po vlasech.
„Už jsi za celý den utahaná a znavená, přece jen tvé rány jsou ještě příliš čerstvé. Tak zavři oči a pěkně se vyspi.“
Mëllinda ho uposlechla, protože sama moc dobře cítila přicházející spánek. Zavřela víčka a běhen několika minut tvrdě usnula. Diriel ještě chvíli poseděl na okraji lůžka, aby se ujistil, že elfka spokojeně dřímá, a pak se přes koupelnu odebral do druhého pokoje. Propojovací dveře nechal otevřené, aby slyšel, kdyby se elfka náhodou probudila a něco potřebovala. Svezl se na rozestlanou postel v ložnici pro hosty, skopnul boty a sundal si tuniku. Zůstal jen v těsných nohavicích, natočil se a po zádech padl na měkkou matraci. Ruce si složil za hlavu, natáhl nohy a překřížil je v kotnících. Povzdechl si a zavřel oči, neboť také chtěl spát, ale přesto měl uši nastražené, aby zaregistroval sebemenší šustnutí či sten, který by se ozval z jejího pokoje.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
