|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Intermezzo - 6. část ::
 Shanti |
publikováno: 17.01.2011, 18:02
|
| Vkládám zde další pokračování mého příběhu, odehrávajícího se částečně v realitě, částečně mimo ni...děkuji předem za čas věnovaný přečtení, případnému hodnocení... |
| |
|
|
6.
Když zbývá ještě špetka naděje...
Zvenku se ozvalo hlasité zatroubení, Nick sebou trhnul a podíval se letmo na hodinky. Ještě zbývá půl hodiny, asi to nebylo na něj. Pak už bude muset jít, příliš se mu však nechtělo. Chvíli ještě počkají. Ale bylo vůbec ještě nač vzpomínat? Možná by bylo lepší úplně zapomenout, jen najít tu sílu.
Ráno po poslední noci s Nellou jej teta Jane našla skoro v bezvědomí. V hlavě se mu rozléhal nepříjemný šum, připomínající zuřící mořské vlny a po celém těle měl spoustu maličkých ranek jako po bodnutí hmyzu a také několik drobných podlitin na hrudníku.
V nemocnici lékař kroutil nevěřícně hlavou, údajně nikdy nic podobného neviděl, vlastně ani nemohl. Nick sice tušil, co je toho příčinou, ale zarputile mlčel. Ve své mysli si chránil svůj nevšední zážitek, patřící možná do říše kouzel a fantazie, který mu sice nikdo nemohl vzít, ale také se s ním ve vlastním zájmu nesměl nikomu svěřit. Opravdu mu tenkrát potvrdili začínající anémii, ale protože se Nella už neobjevila, začal se docela rychle pomocí léků zotavovat.
Na podzim už byl v pořádku, nastoupil ke studiu na konzervatoři a těšil se ze svých úspěchů, protože nic z toho, co mu tenkrát ze svého báječného umění Nella předala, nezmizelo. Přesto mu scházela, strašně moc.
Zkoušel ji přivolat, když častokrát v šeru podkroví s láskou rozezněl zašlé klávesy jejího klavíru tóny Intermezza, ale marně. Cítil jen to známé jiskření ve vzduchu, nic víc. Časem bolestně probdělých nocí ubývalo, jeho vzpomínky na ty kouzelné chvíle se postupně změnily v pouhý sen a pak vybledly docela. Bylo načase se s tím smířit a vrátit se do reality. Ta mu však ukázala svou existenci opravdu podivným způsobem.
Když studoval druhým rokem, teta Jane velmi vážně onemocněla. Verdikt byl nemilosrdný, rakovina plic. Nepomohla ani chemoterapie, ani ozařování, po třech měsících zůstala jen beznaděj a nevíra. Poslední den před smrtí jej zavolala k sobě. Posadil se k ní na lůžko, vzal ji jemně za vyhublou ruku a jen stěží zadržoval hořké slzy.
„Nicku, zlato, odpusť, že tě opouštím, tolik jsem toho chtěla ještě vidět a stihnout, ale co se dá dělat. Dávej na sebe pozor, pomoz také Bobovi, bude to i pro něj hodně těžké. Musíš dokončit školu, rozumíš? Aby z tebe něco bylo. Všechny doklady o tvém dědictví po rodičích jsou u notáře, nyní je už jen na tobě, jak s ním naložíš. A ničeho se neboj, ona tě stále střeží, vím to…“
Překvapeně se na ni podíval a chtěl něco říct, ale přiložila si prst na ústa. Pochopil, že o tom nechce mluvit a začal tušit, že o Nelle ví, zřejmě už hodně dlouho, možná déle, než on sám.
Toho večera s ní mluvil naposledy. Když se ráno probudil, zrovna se na stole rozezněl mobil. Vzal jej do ruky s tíživým pocitem. Byl to lékař.
„Je mi to moc líto, ale vaše teta ve dvě hodiny ráno zemřela…“ Tiše poděkoval a oči se mu zalily slzami. Po třetí v životě měl pocit, že se mu zhroutil svět. Jeho podivný osud ale stále neměl dost, nemilosrdně pro něj zákeřně připravoval další ránu.
Jako když je váš život hrou v šachy, přicházíte o jednu figurku za druhou a čekáte na to poslední slovo, označující vaši definitivní porážku.
Strýc Bob začal hodně pít a rozprodávat, co se dalo, všechny domluvy byly marné. Jednoho dne řídil opilý a policie večer přišla stroze oznámit velmi smutnou zprávu. Květiny na tetině hrobě ještě nestačily uvadnout a Nick tam musel jít znovu. Měl tenkrát zoufalý pocit, že tohle je určitě samotný strop toho, co může lidská bytost vydržet.
Šach a Mat. Hra byla dohrána.
Zůstal úplně sám, na světě i ve svém nitru.
Když večer po druhém pohřbu v jednom baru notně zapíjel svůj žal, přitočil se k němu nějaký hubený dlouhovlasý mladík.
„Život je pes, smiř se s tím, měl bych pro tebe něco zaručeně lepšího, určitě nebudeš litovat.“
Nedůvěřivě se na něj zadíval a pak v jeho dlani spatřil malý balíček, plný nějakého bílého prášku.
„A kde bereš tu jistotu, že je to lepší než tohle?“ Zeptal se Nick a obrátil do sebe další skleničku ginu. Ani už nepočítal, kolik jich dnes bylo.
„Vyzkoušej a uvidíš. Tohle máš skoro gratis, jenom za sto babek. Teď ti jen řeknu jak to správně použít a zítra sem přijď. Řekneš mi, jestli jsem měl pravdu a pak se domluvíme, co dál.“
A té noci to poprvé zkusil. Pomohlo mu to opravdu na chvíli na všechno úplně zapomenout. Ale jednou to bohužel nestačilo. Vtahovalo jej to jako silný vír, utrácel bez uvážení, jen aby to měl. Draze platil za každou dávku, za tu pomíjivou cestu do ráje. Nebo jistou do pekla? Jednoho dne byly všechny peníze pryč a nastal obrovský problém. Už nemohl dál, uzavřel se před celým světem, vůbec nevycházel ven ani do školy a nebral telefon. Okna v domě zůstávala zastřená, všichni v jeho okolí si mysleli, že snad někam odjel.
Ležel tehdy zhrouceně na zemi ve svém pokoji, zanedbaná troska na pokraji smrti. Třásl se, svíjel se v křečích a oči se mu zavíraly vysílením. Kdyby si dokázal vytrhnout srdce z těla a zbavit se toho trýznivého pocitu, udělal by to. Nebyla by už žádná černá prázdnota, bolest ani strach. Někde v nejzazším koutku mysli se mu náhle vybavila něžná vzpomínka na Nellu, její klavír a na to, co na něm bylo vyřezáno. Pak se jako pomatený usmál, něco šíleného jej v té chvíli napadlo a šeptem si pro sebe zacitoval úryvek z té známé řecké báje:
"A tak Orfeova duše sestoupila do podsvětí. Teď se převozník Cháron nezdráhal převézt pěvce do říše mrtvých. Stín přicházel mezi stíny. Orfeus svou Euridiku už z dálky poznal. Mohl se na ni dívat, ohlížet se za ní, neztrácela se mu."
Nick nahmatal v kapse vystřelovací nůž a přiložil jej ke svému zápěstí, zaťal zuby a najednou ucítil, že mu chladný závan vzduchu mírně pročechral vlasy.
„Tak tohle ne, můj milý, to nesmíš, ty musíš žít!“ Nůž mu vypadl z ruky, nemohl tomu uvěřit, byl to její hlas! Otevřel s námahou oči a pokusil se o úsměv, seděla u něho a káravě se na něj dívala.
„Nello, tolik jsi mi chyběla, nikoho už nemám, chtěl jsem jen být už pořád s tebou,“ vydechl vysíleně a zavřel oči. Na čele ucítil něžný chladivý dotek, jako polibek.
„Hlupáčku, to jsme už přece dávno probrali. Odpusť, ale o tomhle ti zatím není dovoleno rozhodnout. Lidský život je sice pouhý zlomek věčnosti, ale nikdo nemá právo ho někomu brát nebo si jej sám zkracovat. Copak nejsi zvědavý na to, co jsem ti slíbila? Ještě nenastal ten pravý čas!“
Pak se ozvalo silné bušení na dveře, někdo je po chvíli s ohlušující ránou vyrazil. Když znovu oči otevřel, bolestně si uvědomil, že je zde opět sám a po tváři mu začaly stékat slzy. Najednou uslyšel jako z dálky Jimmyho hlas. Co tady dělá? Dlouho se už neviděli, odjel přece studovat do Denveru!
„Pojďte sem, tady je, rychle zavolejte záchranku! Nicku? Slyšíš mne, kamaráde? Prober se přece! Máš štěstí, že jsi zavolal! I když jsi to hned položil, nějak jsem tušil, že se něco zlého děje a raději jsem přijel. Jinak nevím, jak by to s tebou dopadlo!“
Já ale přece nikomu nevolal, pomyslel si Nick a po chvíli upadl do bezvědomí.
Nick ztěžka otevřel oči a zahleděl se na bílý strop nemocničního pokoje. V krku měl sucho, v ústech nepříjemnou pachuť a cítil se hrozně zle, duševně i tělesně a opět mu v uších znělo to pravidelné pípání, jehož každý tón na jeho rozjitřenou mysl působil jako úder kladiva. Jednou už podobný pocit zažil. Tenkrát, v Minneapolis.
Po celém těle ale cítil velkou bolest, jako by jej snad přejel vlak, a když se snažil pohnout rukama, nešlo to. Mírně nadzvedl hlavu a všiml si, že má ruce i nohy od sebe a je k posteli připoután koženými řemeny. Bylo to hrozně ponižující. Slabě povzdechl, olízl si popraskané rty a hořce si pomyslel, že se měl už v životě určitě líp.
Po chvíli se otevřely dveře a vstoupila moc hezká mladá sestřička. Skvělé a já tu ležím, jako přejetá žába, s tou svojí ozdobou na hlavě, řekl si mrzutě pro sebe. Aspoň se pokusil o něco, vzdáleně připomínající úsměv.
„Dobrý den, jak je vám? Usmíváte se, to je dobré znamení, po těch třech hrozných dnech a nocích.“ Řekla mile a napíchla mu novou infúzi. Zahýbal dlaněmi a chodidly a zeptal se.
„Opravdu je tohle nutné?“ Přikývla a odvětila.
„Bohužel ano, ještě z toho nejste tak docela venku, abstinenční záchvat se může kdykoliv vrátit. Je to pro vás takhle mnohem bezpečnější.“
Pozorněji se na ni zahleděl a s úžasem zjistil, že z pod husté sítě řas se na něj dívají oči barvy lískových oříšků, tolik podobné těm, které tak dobře znal. Vlasy měla schované pod čepcem a stažené do copu, měly tmavší barvu, než by očekával, připomínaly mu spíše med lesních včel a drobná ústa zase zralé třešně. Její oblá ňadra bujně napínala látku uniformy. Jinými slovy, byla nádherná. I když si připadal jako připoutaný vězeň, nedokázal potlačit přirozenou reakci na její smyslnou krásu.
Zoufale si přál, aby ji nenapadlo spravovat mu přikrývku, protože by odhalila, co se pod ní děje. Vyrušila ho pro něj dost nepříjemnou otázkou.
„Když jste blouznil, volal jste neustále nějakou Nellu. To je vaše dívka?“ Řekla tiše a tváře jí mírně zrůžověly. Zvážněl, trochu ho píchlo u srdce a pak přivřel oči a zavrtěl hlavou.
„Ne, i když bych si to moc přál, ale není to možné,“ zašeptal.
Otřela mu jemně gázou mokré čelo, prohlédla si zkoumavě jeho jizvu na temeni a odpověděla.
„Tak to se omlouvám, jestli jsem se vás nějak dotkla.“ Podíval se na ni a usmál se.
„Nic se neděje, nemusíte se mi omlouvat. Jak se jmenujete?“
„Bonnie,“ špitla.
„Zvláštní jméno, takové starobylé, ale moc pěkné.“
„Hm, to je celá máma, vymyslet něco takového,“ odvětila s úsměvem. Až teď si všiml, jak je její pleť nezdravě bledá a v těch krásných očích se skrývá stín a smutek.
„A vy se zase moc hezky smějete,“ řekla rozpačitě.
Byl mile překvapený, tohle mu ještě nikdo neřekl a už vůbec ne taková krásná dívka.
„Žijete v Richmondu? Ještě jsem Vás tady nikdy neviděl.“
„Kdepak, tady jsem jen půl roku, u strýce. Jinak bydlím v Charlestonu, mí rodiče pracují
v zahraničí, jsou oba vědci. Nechtěli, abych teď byla doma sama,“ řekla podivným tónem.
Opět cvakla klika a dovnitř nakoukl Jimmy. Něco škádlivého prohodil směrem k sestřičce, ta se začervenala a raději spěšně odešla. Prostě už jiný nebude, není sice žádný Eddie Murphy, ale s holkama to vždy uměl mnohem líp, než on.
„Nazdar kamaráde, pořádně jsi mne vystrašil. Měl jsi namále, člověče. Na chvíli tě ztratím
z dohledu a hned takhle vyvádíš. Musíš se dát dohromady, jsi hrozně hubený a pod očima máš kruhy, vypadáš jako strážce indiánského pokladu!“ Zasmál se.
„Hm, nechej si svoje kázání, nemáš tušení jak mi je,“ zavrčel Nick.
„Právě proto jsem tady. Můj táta má známého doktora přes…ehm…tyhle věci, vše už je domluvené, postará se o tebe. Odvykací kúra a tak podobně. Chápeš? Je majitelem sanatoria, kde tě z toho dostanou. Neboj se, zvládneme to. Taky jsem už zjistil jméno toho tvého notáře. V Minneapolis na tebe pořád čeká parádní dům po tvých rodičích a ještě něco. Tvá teta byla rozumná, máš ještě jeden rezervní účet v bance. Jako by tušila, že to budeš potřebovat.“
Nick nestačil zírat. Toho kluka mu poslalo snad samo nebe!
Rozhodně jej ale nečekalo v budoucnu nic příjemného, něco si už o tom přečetl.
Po čtrnácti dnech mu lékař konečně vypsal propouštěcí zprávu a doporučení na další léčbu. Ještě než odešel, zaklepal nesměle na sesterně. Chtěl ještě vidět Bonnie, stala se světlým bodem jeho ne zrovna příjemných dnů, které zde musel strávit. Bylo mu divné, že se celý týden vůbec neukázala. Otevřela mu nějaká starší sestra.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale je tady sestřička Bonnie?“ Zadívala se na něj a řekla smutně.
„Bohužel, není, vážně onemocněla a vypadá to, že na dlouho. Ale počkejte, vy jste Nick Marten? Někde jsem tady měla pro vás telefonní číslo.“ Sáhla si do kapsy a pak řekla sklesle.
„Je mi to líto, ale někde jsem je asi ztratila. Moc se omlouvám.“
Trochu mu to vzalo náladu, že ji už nezastihl, ale musel se s tím smířit. Škoda, ale co čekal, na dívky měl prostě smůlu. Nejdříve se chtěl zeptat, kde by ji našel, ale když se zahleděl na své třesoucí se ruce, uvědomil si, že to musí na nějakou dobu odložit.
Teď měl před sebou něco mnohem důležitějšího. Přehodil si tašku přes rameno, loudavým krokem vyšel ven z nemocnice a zamířil naproti přes ulici do květinářství, kde koupil dva rudé tulipány a také kytičku bílých růží. Pak si zavolal taxík.
„Richmondský hřbitov a potom na mne chvíli počkáte,“ řekl tiše.
Nějak cítil, že tam musí jít, chtěl být na chvíli nablízku těm, které miloval. Aspoň takhle.
Když tam přijel, nejdříve zašel k místu, které nedávno opouštěl s dírou v srdci a slzami v očích a položil zde tulipány pro tetu Jane a strýce Boba. Chvilku se pak zamyšleně procházel mezi hroby. Až úplně vzadu u kamenné zdi se krčil maličký zašedlý mramorový pomník. Došel až k němu a poklekl, zadíval se na její jméno a malý zažloutlý oválný obrázek, z něhož se na něj usmívala. Pohled mu pak sklouzl k nápisu na spodní části desky.
„Strom lásky ani smrt neporazí.“ Mírně mu zvlhly oči a hruď se bolestně sevřela.
„Děkuji za všechno a nemusíš se o mne bát, zvládnu to, uvidíš. Miluji tě,“ zašeptal.
Růže dal do kamenné vázy a když se postavil, zvedl se lehký vánek, který rozhýbal poupata, jako by to bylo něžné poděkování.
Pousmál se, čepici si stáhl hlouběji do čela a vydal se zpátky k taxíku.
„Sanatorium Naděje, prosím,“ řekl tiše řidiči a pak už jen zamlkle sledoval ubíhající krajinu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
