|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ztracená Atlantida ::
 Apinby |
publikováno: 16.01.2011, 18:54
|
Nějak se mi stále přemítá v hlavě zvláštní otázka: Je opravdu lidstvo tak staré, jak si myslí? Když si uvědomím, že naši předci chodili po Zemi už před dvě stě tisíci lety, něco ve mně zápasí s myšlenkou, že naše doba není tak výjimečná, jak se může zdát. Historie je velkou spirálou, kde už vše jednou bylo, avšak v jiné době.
Snad se jednou nestaneme ztracenou Atlantidou my. |
| |
|
|
Malá ponorka Miriam se snášela ke dnu. Výkonné motory za ní zanechávaly proud bublinek a výkonné reflektory protínaly mlhu planktonu. Sem tam se ukázala nějaká zvědavá rybka nebo jiný z mořských živočichů. V podmořském světě bylo až příliš ticho, příliš velká tma.
V kovové schránce se krčili dva muži v matně zeleném světle. První, řidič a kapitán ponorky Tom, upřeně hleděl na přístrojovou desku posetou kontrolními tlačítky a budíky. Přívod vzduchu – tlak – energie motorů. To byla jeho hlavní činnost za posledních pět let jeho života. Pět let se snášel ke dnu, aby prohledával rozpadající se vraky lodí, ve kterých hledal něco cennějšího než rez a mořské bahno.
Za Tomem se díval z okénka do prázdnosti oceánu Paul. Byl to nováček a tohle byl jeho teprve druhý sestup tam dolů. Od všech členů posádky lodi Kapitán Nemo slýchával vyprávění o jeho předchůdci, o nějakém Richardovi, který z tísněného prostoru ponorky zešílel a skončil v blázinci. Každý ho s ním srovnával a posuzoval ho podle kvalit Richarda, což se Paulovi vůbec nelíbilo.
Když se tak Paul zasněně díval do temnoty oceánu, něco velmi velkého proplulo kolem ponorky. Miriam se zachvěla a hned zatím radar na palubové desce zapípal a lokalizoval neznámý objekt, kroužící kolem ponorky. Paul úlekem odskočil od okénka a padnul na chladnou zem.
Tom se hlasitě zasmál nováčkovi. Byl to již třetí nováček za půl roku, ale všichni měli něco společného, báli se oceánu.
„Co to ke všem svatým bylo sakra?“ zasýčkoval vyděšený Paul. Jeho srdce se rozbušilo a na mysl mu přišla podivná myšlenka: jak je člověk, pán tvorstva, maličký a křehký tvor v tomhle prostředí temných hlubin a stále se vynořujících objevů.
Tom se stále ještě smál, ale rozhodl se vystrašeného Paula raději uklidnit: „Krakatice, mrkla ti do okénka co? Tyhle kreatury vodního světa jsou někdy hodně veliký. Už nejednou jsem slyšel historky starejch námořníků, kteří viděli souboje vorvaňů s těmito stvořeními z temnot.“
V ponorce chvíli nastalo ticho, které nakonec prolomil Tom: „Hej chlape, pojď raději sem ke mně a budeš se dívat do kamery. Podle souřadnic tam budeme za chvíli a potřebuji, aby ses koukal po čemkoliv, co vypadá jako vrak lodi.“
Než to mazácký velitel ponorky dopověděl zelenáčovi Paulovi, rádio zašumělo a ozval se hlas z lodi Kapitán Nemo.
„Tady Kapitán Nemo, vaše souřadnice H14, B3. Jste zhruba pět set metrů od cíle. Držte kurs.“
Tom zvedl vysílačku a začal do ní hovořit: „Projeli jste to sonarem jen tak mimochodem? Nemám rád překvapení.“
Chvíli se z rádia ozýval jenom šum, ale nakonec se Kapitán Nemo váhavě ozval: „Pánové, sonar nám nic neukázal. Zkoušeli jsme to snad stokrát, ale něco ho pohlcuje. Přesně nevíme, co tam dole je. Jestli chcete, můžeme to odvolat.“
Muži v Miriam se na sebe podívali výrazem hráče pokeru, který už vrazil do hry až příliš prachů, než aby to položil. Ztracený čas a energie se jim nechtělo obětovat jen kvůli jedné drobnosti.
„Chceš to vzdát jenom kvůli sonaru?“ zeptal se Paul Toma.
Ten se jen šibalsky pousmál. Přece on, kapitán ponorky třídy batyskaf nezdá svojí osmdesátou devátou misi jenom kvůli sonaru. Zvedl vysílačku a začal do ní hovořit.
„Tady Tom, kašlu na ten váš sonar. Nějak to zvládneme i bez něj. Všechny systémy pracují na sto procent, vzduchu máme dost a baterie s motorem běží bez problému. Miriam jde na věc.“
„OK, podejte hlášení za deset minut, Kapitán Nemo konec.“ Rádio opět zašumělo a signál se ztratil v myriádách planktonu.
Kapitán ponorky Tom se zadíval do radaru. Živočich už dávno zmizel v černotě vodního světa a na obrazovce zbylo prázdno. Pouze souvislé čáry se stále oddalovaly od malého bodu uprostřed, který symbolizoval ponorku. Pro Toma to byla rutina. Sestoupit. Zjistit, že tam dole je jedno velký nic pokrytý koloniemi bakterii rozkládající kov a zase pomalu vyplout nahoru. Tohle dělal už nějaký ten pátek, takže necítil žádné emoce. Snad jenom hlad a chladno od noh.
Vždy toužil najít nějakou ztracenou španělskou galeonu převážející zlato z Nového světa a naleznout v ní velký poklad, který by z něj udělal do konce života boháče a už by si jen užíval slastní a rozmarů. Ležel by na pláži od rána do večera, popíjel stoletou whisky a střídal by milenky jako spodní prádlo. Realita stísněného prostoru, zeleného světla a pulsujícího radaru ho však velmi rychle vrátila do dvou tisíce metrů pod hladinu.
Paul byl však úplně jiný. Již od útlého věku byl snílkem a velkým romantikem. Práci lovce vraků dělal jenom kvůli pocitu objevování a vzrušení z neznáma. Nezajímaly ho nějaké peníze nebo sláva. Jeho bohatí rodiče by ho klidně zaopatřili tak, že by celý život nemusel nic dělat, ale to by nesnesl. Nelíbil se mu nudný a fádní život jeho rodičů, chtěl vzrušení a adrenalin, který mu ponory k vrakům dopřávaly.
„Tome,“ oslovil ho Paul s dávkou nejistoty v intonaci, „něco v dálce vidím. Nějaký objekt v dálce vydává velký výdej světla.“
Kapitán Tom se podiveně zatvářil na Paula. Jeho kamenný mazácký výraz klesl v údiv, poté se zadíval do kamery. Na obrazovce uviděl hodně silný zdroj světla. Vypadalo to jako sloup záře směřující vzhůru přesně v bodě jejich cíle.
Na radaru něco zablikalo, ale odraz rádiových vln zpět do přijímače nenastal.
Paul s Tomem trochu znejistili. Raději ubrali na rychlosti a vše si chtěli prověřit z větší vzdálenosti. Nechtěli narazit na nějakou vojenskou ponorku a armádní hokuspokus s tajnými zbraněmi, které by si je mohly zaměnit s cílem.
„Tome, myslíš, že je to nějaká ponorka nebo snad,“ Paul se odmlčel, aby si tu myšlenku ještě jednou nechal projít mozkem, „podmořské UFO?“
Tom nadskočil: „Blázne, podmořské UFO? Kde jsi na tom byl. Máme dvě možnosti. Buď to prozkoumáme, nebo jako troubové se vrátíme na hladinu. Tak si vyber.“
Paul chvíli přemýšlel, ale nakonec šimrání zvědavosti mu jasně ukázalo cestu: „Naskoč motory, uvidíme, co to bude zač.“
Kapitán Tom nastartoval. Šrouby na zádi se roztočily a už zase Miriam směřovala ke svému cíli na plný výkon.
Jak se přibližovali, paprsek se zvětšoval a voda se stávala čin dál průsvitnější. Reflektory protínaly mlhu víc a víc, až viděly desítky metrů před sebe. Nějakou zvláštní anomálii tu zde nebyl žádný plankton a ani všudypřítomný život v podobě živočichů všelijakých velikostí a tvarů. V dálce se v obrysech cosi velkého vynořovalo z podmořského šera.
„Co to může být?“ zeptal se Tom.
Paul vůbec neodpověděl, jenom vykřiknul: „Pane Bože!“ V dálce se objevilo podmořské město sestavené z betonových skeletů a uprostřed nich bylo v bahně zaraženo nějaké neznámé plavidlo vydávající onu zář.
Muži v Miriam zaostřili kamerovou optiku na samou hranici možností, aby si prohlédli onu podívanou. Kamerová čočka vyjela na maximum a chvíli byl obraz rozmazaný a díky podmořským proudům nebylo možno stabilizovat obraz. Nakonec se to přece jen povedlo.
Město se zdálo velmi staré. Skelety se jen zázrakem ještě držely na betonových nohou a ze dna se tyčily velké sochy s ženskými a mužskými. Bylo to město duchů, obyvatel, které kdysi dávno postihla nějaká katastrofa.
Bizardní loď připomínající kubánský doutník se pomalu začala sunout z bahna. Namodralý paprsek z motorů se stále více rozšiřoval, až se proměnil v obrovský reflektor, jehož pronikavé světlo protínalo stovky metrů slané vody oceánu. Byla to oslňující záře i zde, ve světě který znal jen sluneční svit z vyprávění.
Tom začal vysílat: „Tady Miriam, našli jsme ruiny nějakého podmořského města. Dále tu je nějaké neznámé plavidlo. Nejedná se o ponorku, opakuji, nejedná se o žádný známý typ ponorky. Ani vojenský, ani civilní.“
Kapitán ponorky přepnul vysílačku na příjem, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Zkusil to ještě jednou.
„Tady ponorka Miriam, našli jsme nějaké podmořské město s neidentifikovaným plavidlem. Co máme dělat?“
Ve vysílačce jenom zašumělo, ale žádná zpráva nepřišla. V kabině bylo ticho. Pouze hluk motorů a přívod vzduchu rušil ten okamžik napětí. Batyskaf se líně snášel do rozpadajícího se města a byl v poměru se skelety budov jako malá rybka, která se připletla mezi nohy boha Poseidona.
Přístrojová deska se z nenadání rozsvítila jako vánoční stromeček. Modrá tlačítka, která monotónně signalizovala, že je vše v pořádku, se zbláznila. Blikala z jedné barvy do druhé a každou chvíli ukazovala fatální kolaps životně důležitých funkcí. Budíky hlídající tlak se přetáčely do ohromných hodnot a radar každou druhou sekundu zapípal. Paulovi se předbíhaly na levém zápěstí hodinky, kde minutová rafička běžela po ciferníku jako olympijský sprinter a hodinová jí jen taktak stíhala.
Doutník – loď vycouvala z bahna, natočilo příď směrem k hladině, celým svým výkonem zažehla motory na zádi, které změnily vydávající paprsek z modré do ruda, a podmořským dnem se ozval třes. Velmi staré mrakodrapy se pod sílou chvění začaly bortit a rozpadat na bloky betonu, které se rozpadávaly jako obří stavebnice lego.
„K čertu s tím!“ vykřikl Tom, „musíme zmizet nebo nás dřív nebo později něco sejme. Ty baráky na nás padají!“
Než to stačil dopovědět, velmi těžký kus betonu udeřil na ponorku. Uvnitř se ozval tvrdý úder, jako kdyby na ně někdo klepal obřím kladivem. Za ránou bylo slyšet skřípání plechů. Ponorka sebou otřásla a úplně ztratila kontrolu.
Paul vstal od monitoru a vydal se do zadní části Miriam. Zdálo se mu, že ten blok jim poškodil na levé straně balastní nádrže, které pracují dvojím způsobem. Když jde ponorka dolů, zatopí se vodou, když jde nahoru, stlačený vzduch vyprázdní komory od vody a ponorku nadnese. Kdyby jen na jedné části byla prasklá nádrž, nikdy by je vztlak nenadnesl zpět nahoru.
Nováček Paul se v předklonu dobelhal až na záď ponorky, kde drnčely dva elektrické motory a přívodová trubička vháněla čerstvý vzduch. Z jeho tváře se stal vodopád potových kapiček, které stékaly po jeho hranaté tváři a odkapávaly z jeho nosu, i když v ponorce bylo chladno. Dostal co chtěl, velkou dávku adrenalinu na celý život. V matně zeleném světle jen taktak našel dva zastrčené tlakoměry.
„Pravá nádrž je dobrá!“ zvolal radostně Paul na Toma, který zuby nehty jezdil po přístrojové desce, „a levá taky! Můžeme nahoru!“
Tom se zašklebil, když se jedním okem zadíval do monitoru. Viděl, jak neznámé plavidlo udělalo v černém dně oceánu obrovský roztavený kráter. A jen mžikem oka spatřil, jak se odpíchlo od dna. Na zlomek sekundy za ní zbyla jen světelná čára, kterou však pohltila všudypřítomná tma.
Systémy se stabilizovaly a vše zase běželo v pořádku. Veterán Tom začal pomalu vypouštět vodu z balastních nádrží a Miriam za sebou zanechávala bortící se ruiny neznámého města. Mezi muži panovala sklíčená nálada.
„Myslíš,že to byla Atlantida?“ zeptal se romantický Paul Toma.
„Nevím, co to bylo zač. A myslím, že to už ani nikdy nezjistíme. Jestli kdysi tam dole něco bylo, podmořské proudy to roznesly stovky a tisíce kilometrů daleko. Pořídil jsi záznam?“
Paul zapnul přehrávání záznamu, ale nic se neukázalo, pouze šum a prázdná kapacita disku. Nebylo na něm nic, ani minuta záznamu.
Miriam konečně zahlédla první sluneční paprsky, které se odrážely od šplouchajících vod oceánu. Na nebi nebyl ani jediný mráček, který by mohl posádce ponorky zkazit den.
Na klidné hladině stála loď Kapitán Nemo s velkým jeřábem na vytáhnutí ponorky z moře. U zábradlí stáli námořníci a kamarádi Toma a Paula, kteří je vítali s obrovským úžasem a nadšením.
Poklop od Miriam se otevřel a vítězně se z něj ukázal Paul a Tom. Byli trochu otlučení a vyčerpaní, ale v pořádku.
„Chlapci, co jste tam tak dlouho dělali?“ zeptal se kapitán lodi a velitel celého projektu.
„Proč dlouho?“ zatvářil se udiveně Tom, „nebyli jsme tam déle než dvě hodiny.“
Kapitán se rozesmál: „Museli jsme si zavolat mariňáky, aby nám pomohli vás najít. Byli jste tam čtyři dny, už jsme vás pokládali za potravu. Našli jste tam vůbec něco?“
Tom s Paulem se na sebe podívali.
„Vlastně ani ne.“ Odpověděl Paul.
Jediným důkazem o tom, že se jim to jen nezdálo, byl odřený trup batyskafu, který se leskl ve sluneční záři.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
78.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
