|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Dvojka k schování ::
Je to takové vyprávění inspirované skutečnou návštěvou školy mého syna. Neodolala jsem a musela jsem se z toho vymluvit a poučení z této návštěvy předat i dalším třeba jen budoucím rodičům. Příjemné čtení
RK |
| |
|
|
Dvojka k schování
A bylo to tady. Nastal den, kdy synovi poznámky za zlobení a neustálé zapomínání pomůcek vystoupaly do takové výše, že nebylo jiné řešení, než jít promluvit s paní učitelkou. Přestože nám bylo naznačeno, že dvojku z chování má téměř jistou, rodiče se nikdy nevzdávají, aby zachránili svého syna před takovouhle potupou. A hlavně manžel. Sám ji dostal až v osmé třídě, samozřejmě neprávem, a jeho synovi ji nikdo dřív dávat nebude.
Náš syn chodí do páté třídy. Není to samozřejmě nejhodnější maminčin chlapeček, který mluví spisovně, řádně vždy poděkuje a hlasitě pozdraví a chodí upravený s košilí zapnutou ke krku. To určitě ne. Je to pěkný sígr, který sice ví, jak se chovat má, ale ne vždy tak činí. Nejhorší je to, že má problémy s autoritou. Mluví s dospělými jako s kamarády. Já tvrdím, že je celý po manželovi, ale on to samozřejmě popírá. To nic nemění na tom, že nám prostě nikdo nebude tvrdit, že je jediný, kdo mluví sprostě a dvojsmyslně. Ach ta začínající puberta! Ale co s tím?! Určitě ne dvojku z chování.
Na třídní schůzky chodím sama. Manžel je většinou ještě v práci, protože má vždy nějakým zázrakem strašně moc zařizování a já mu samozřejmě zcela věřím, protože jinak by si je určitě nenechal ujít a také mám jistotu, že si zapíši veškeré maličkosti, které by manžel považoval za zbytečné. Obávám se, že by nakonec zjistil, že byly zbytečné celé schůzky, protože to, že syn zlobí, víme a veškeré informace o výletech a placení budou stejně ještě připomenuty v notýsku k tomuto účelu určeném.
Z paní učitelky mám skutečně smíšené pocity. Ať se na cokoli zeptám, připadám si při její odpovědi jako hlupák.
„Proč jste nám syna v angličtině přeřadila ze skupiny nejlepší mezi nejhorší? On se nějak výrazně zhoršil? Na vysvědčení měl přeci dvojku“ ptám se na třídních schůzkách při osobním pohovoru.
„Ale prosím vás, to si nemůžete tak brát,“ povídá mi s úsměvem „jednička to nebyla a ve všech skupinách se bere stejná látka,“
„Jednička to sice nebyla, ale proč ten skok o dva stupně níž? Sám syn se mě ptá, tak co mu mám na to říct?“
„Berte to tak, že si to alespoň lépe procvičí,“
„Berete tam stejnou látku, jo?“
„Jistě,“ usmívá se
„Dobře, já mu to tedy takhle vysvětlím,“ rezignovala jsem, ale myslím si své.
Moc dobře vím, proč je můj syn mezi nejhoršíma. Ve třídě mají jednu spolužačku, která má nějaký velký problém. Nevím, zda byla zneužívána nebo tak něco, ale neustále má nějaké problémy s chováním. Svlíká se ve škole, radí děvčatům, kde najdou cool porno-stránky, na záchodkách předvádí petting a netting a nutí jiné holky, aby se dívali a podobně. Nyní se podle učitelky značně zlepšila a snaží se, ale pro mě, jako pro matku chytlavého dítěte, to nestačí a stačit nebude. A tak dělala jednou při angličtině striptýz (samozřejmě to bylo v období, kdy ještě zlobila) a učitelka ji nedokázala zadržet. Tak ji odmítla mít ve své skupině a dívka byla přeřazena mezi nejlepší. Tuto skupinu totiž vede učitelka, která má zkušenosti z chlapecké školy a srovná si ji do latě. Ale jedno dítě musí do té nejhorší, že.
Na dalších třídních schůzkách se mi učitelka svěřila s postřehem, že můj kluk sice angličtinu umí, ale nějak se moc nesnaží a čerpá zatím z toho, co umí. Řekla jsem jí, že to bude asi motivací, kterou díky tomuto přeřazení má, ale k ničemu to nebylo. Mimochodem jsou stále u sedmé lekce a skupina nejlepších válčí s patnáctou. Ale ti naši je určitě rychle doženou.
Po třídních schůzkách si většinou s několika maminkami zajdeme na vínko, abychom se uklidnily a probraly křivdy spáchané na našich dětech. Jak se mě ulevilo, když jsem zjistila, že stejně nemožně si při rozhovoru s třídní učitelkou připadají i ostatní maminky! Brzy jsme však zjistily, že do stejné pizzerie si chodí uklidnit nervy i učitelky. Tak jsme raději debatní
kroužek takticky přesunuly k jedné mamince domu, která bydlí hned u školy. Protože není jednoduché probírat důležité věci o učitelkách, když sedí o pár stolů vedle. To pak musíme nenápadně koukat, zda se nekoukají, když se koukáme a přitom dělat, že se nekoukáme, když se koukají.
Ale vraťme se opět na začátek. Zoufalá situace volá po zoufalých činech a tak manžel sebral všechny síly a rozhodl se, že zajde do školy osobně, aby vše probral s třídní učitelkou. Ještě chtěl pohovořit s učitelkou hudební výchovy o poslední poznámce, protože výklad třídní učitelky, se kterou to bylo řešeno, a výklad syna se značně liší.
Čím víc se blížil den „D“, tím víc manželovo odhodlání sláblo. Nakonec jsme se rozhodli, že tam půjdeme oba, abychom si byli duševní oporou a byli alespoň ve fyzické a početní převaze, až na nás půjde třídní učitelka pěkně psychologicky, jak to má v oblibě a s úsměvem nám bude sdělovat, že naše námitky jsou irelevantní a je jí líto a nemůže nic dělat.
Den „D“ nastal.
Nejprve jsme se pořádně posilnili ranní kávou a vydatnou snídaní, abychom na učitelku hladově nevrčeli, pak odvedli malou do školky a hurá do školy! Plán byl takový: do školy dorazíme tak ve třičtvrtě na osm, mluvit bude manžel, já budu doplňovat a tak v osm hodin a deset minut odcházíme, abychom stihla být v práci do půl deváté. Jednoduché, jasné a rychlé.
Dorazili jsme ještě o pět minut dříve. Třídní učitelka nás zahlédla na chodbě a vyrazila nám vstříc. Sdělila nám, že musíme chviličku počkat na učitelku hudební výchovy a po té se přesuneme do prvního patra do hudební učebny. A skutečně už vcházela učitelka hudby. Všichni jsme se pozdravili a podali ruce a už jsme je s manželem následovali na předem určené místo. Nabídli nám místo v první řadě. Já se posadila bez problémů, manželovi jsme museli odsunout lavici, aby se za ní vešel. Měl trochu strach o židličku, protože už je to přeci jen delší doby, co byl na základní škole, ale vydržela. Chvíli jsme na sebe všichni koukali a čekali, kdo začne. Tak jsem tedy začala, že jsme přišli, abychom se dozvěděli něco o posledním maléru při hudební výchově. Paní učitelka řekla, že nám vše samozřejmě poví.
„Mám začít od začátku?“ zeptala se.
„Jestli vás mohu poprosit, od začátku,“ pobídla jsem tu decentní dámu s drdolem.
„Takže, hudební výchovu máme ve čtvrtek. Každé ráno si vyzvednu děti v jejich třídě, uděláme zástup a pomalu se přesuneme sem nahoru. Sundáme židličky, vyndáme pomůcky a začneme se rozezpívávat…“
A takto pokračovala dále.
„Bože, co to je. To mě přeci nezajímá. Ráno jsem si udělala kafe a k tomu jsem pojedla máslový croissant!!! Takhle to nestihnu!“ Honilo se mi hlavou, sem tam jsem souhlasně přikývla. Když nám ukazovala písničky z učebnice, které se učí a které již umí, oba s manželem jsme účastně nahlédli. Viděla jsem, jak jeho tvář brunátní. „Ještě chvilku vydrž“ říkala jsem si za manžela. A konečně, když už zazvonilo, dostali jsme se k jádru pudla nebo spíš vlkodava, dle toho, jak dlouho to trvalo. V duchu jsem synovi zazlívala, že nezlobil hned ze začátku.
„…a když jsme začali zpívat strč prst, skrz krk zaslechla jsem, že se váš syn a jeho spolužačka baví a nezpívají. Já mám totiž trénované uši. A poznám, když někdo nezpívá, i když hraji na klavír“ prozradila nám pyšně.
„Ta spolužačka mi řekla, že váš syn vkládá do textů sprosté výrazy a proto nemůže zpívat.“
Shodou okolností to byla zrovna ta spolužačka, která musela být přeřazena do skupiny nejlepších angličtinářů a můj syn ji chudinku mravně narušuje!
„přiznala se, že to po něm opakovala, ale váš syn to vymyslel“
„a také se přiznal,“ dodala třídní učitelka
„Přiznal se, že to říkal nebo že to vymyslel?“ zeptala jsem se
„Prostě se přiznal,“ zakončila to třídní
„A jeho spolužačka dostala poznámku také, že?“ zaútočil manžel¨
„Hmm, dostala také poznámku?“ otočila se učitelka hudební výchovy ke třídní a značně znejistěla.
„Ne, to nedostala. Ale teď tu řešíme vašeho syna,“ bránila se třídní
„Ale to se pletete, teď tu řešíme, že oba dva říkali to samé a poznámku dostal jen můj syn,“ zaútočila jsem
„ale on to vymyslel“
„řekla jeho spolužačka,“ podotkl manžel
„ale on se přiznal“
„stejně jako ona“
„No, to asi teda také měla dostat. To však nic nemění na chování vašeho syna“ zakončila třídní.
Byl to jen začátek, ale velice slibný. Cítili jsme se s manželem jako vítězové prvního kola klání. Protože už bylo opravdu hodně hodin a děti měly mít dávno hudební výchovu, poděkovaly jsme učitelce za ochotu a ujistili ji, že ji nechceme zdržovat a déle okrádat děti o hodinu zpěvu, a že budeme pokračovat s paní učitelkou třídní dole ve třídě. Hnali jsme to po schodech, abychom vzniklý skluz nějak nahnali. Ale nebylo nám to nic platné.
Dole ve třídě si manžel již profesionálně sedl do přední lavice a pokračovali jsme v debatování. Snažili jsme si třídní vysvětlit, že víme, že syn je hubatý a drzý, že se snažíme o různé způsoby, jak na něho, že se nám sice doma zlepšil, ale těžko ho budeme řídit na dálku. Že by to chtělo asi nějakou autoritu a že chce přejít na jinou školu a s dvojkou z chování ho nikde chtít nebudou. Ale nebylo to nic platné.
„Váš syn je jediný, kdo tady mluví sprostě a vulgárně. A to při hodině i o přestávkách“ stála si za svým.
„ To trochu přeháníte. My víme, že nemá být tak hlučný a opakovat sprosťárny od ostatních, ale není jediný, je maximálně jediný, kdo je slyšet.“
„To není pravda, ostatní kluci takto nemluví. On má samé dvojsmyslné poznámky a strhává třídu.“
„takže chcete někoho exemplárně potrestat, aby se ostatní drželi zpátky,“ podotkla jsem
Tak to samozřejmě není, debata trvala ještě dlouho, snažili jsme se učitelce vysvětlit, že kluka to už prostě nebaví, když to vždy odnese jen sám. Že sice chápu, že jsou ostatní vyčůraní a baví se tím, že to kluk vždy odnese, protože je neslyšíte. A že mi chodí domu s brekem, protože ho často zlobí, tak se je takhle asi snaží získat. A zda také zaslechla, že se mu o přestávce smějí, když slyší, jak jako jediný dítě mluví sprostě. Protože říkat vole a blbe je také sprosté a vulgární.
„O ničem takovém nevím,“ přiznala učitelka
To už nám tekli doslova nervy.
„Takže jste neslyšela, že máme ve skříni švábi?“ zeptala jsem se
„my je tam opravdu máme, chováme totiž ještěrky,“ podotknul manžel
„a že je jíme, protože nemáme peníze?“ pokračovala jsem
„někdy mi je sice manželka hodí do jídla, ale jsou výživní,“ podotkl manžel
Učitelka byla celá rozrušená a nevěděla co si myslet, jen vrtěla hlavou.
„ A můžete mi říct, kde ta slova syn bere? My sprostě nemluvíme.“
„No to víte, v televizi a na internetu, teď je ten face-book a kdoví, co ještě, děti mají přístup ke všemu“
„No až na to, že mi nemám počítač a tím ani internet, syn nemá mobil, který by měl foťák či bluetooth,“
„to aby si tam nemohl nahrávat porno,“ vložil se do toho manžel, protože jeden ze spolužáků to tam měl, ale to je soukromí majetek a proto to není věc školy.
„Tak, co víc máme dělat?“
Učitelka jen pokrčila rameny.
„To bude asi tím, že sedí vedle té hodné spolužačky, ne?“ zapřemýšlela jsem
„Ne, on s ní sedí jen na hudební výchovu,“ upřesnila učitelka
„To jí stačí jen jedna hodina?“ divila jsem se nahlas
„To přeci zvládne,“ přidal se manžel
Ale byli jsme ujištěni, že ona se už chová v pořádku.
„Jestli to nebude tím, že doma kluk nemá takové možnosti jako ostatní. Vašim způsobem života?“
Zůstali jsme sedět s otevřenou pusou. Manželovi začala pulsovat žíla na spáncích a já se bála, že každou chvíli vybuchne.
„Myslíte, že se doma málo vyřádí a pak zlobí ve škole?“ chtěla jsem se ujistit, zda jsem to správně pochopila.
„Ano,“ přisvědčila
„Tak to bude ono, my se polepšíme,“ zakončil to manžel a zvedli jsme se k odchodu.
Aby náš syn netrpěl a nezlobil ve škole, budeme nuceni pouštět si jako večerníček porno, mluvit jak dlaždiči a balit kočky na internetu a používat dvojsmyslné slova. Bydlíme s rodiči. Proto když jsme přišli večer všichni domu a otevřela nám moje matka, pozdravil ji můj manžel:
„Čau krávo, co budeme žrát?“ pak se otočil na mě a zeptal se: „půjčila si to zasraný porno, ať máme s parchantama na co koukat?“
Snad bude náš syn konečně slušný a odpustí si říkat kamarádům vole. Co bychom pro štěstí našich dětí neudělali.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
