|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Za devatero horami... ::
 phaint |
publikováno: 26.01.2011, 20:24
|
| Princ, princezna, drak, neodmyslitelné atributy nejedné pohádky. Tak jsem si na ně trochu posívtila, protože těm středověkým kronikářům se nedá věřit :) |
| |
|
|
Za devatero horami a devatero řekami, v slavném království Zlomeného meče, žil kdys mladý kralevic Jan, pátý toho jména v historii rodu. Chrabrý jinoch to byl, silný jako divý kanec a odvážný jako lev, však srdce jeho bilo na pravémť místě. Nebylo nebezpečenství, před nímž by couvl, nic nepřimělo jeho meč, by se strachem zachvěl.
I donesla se jednou k jeho sluchu zpráva o neštěstí, jež stihlo lid krále Mikuláše v kraji za Zrcadlovou horou. Kupci s hrůzou mluvili o drakovi, jenž na životě ohrožuje královskou dceru, půvabnou to Ismidoru. Jediný pohled na podobenku panny té zasáhl Jana přímo v srdce, i rozhodl se přispěchat svou silnou paží ku pomoci nešťastnici, jakož i celému království.
Zaplakal starý král, když poslat měl jediného syna na tak dalekou a nebezpečnou cestu, ale věda, jak mocně touží Jan vykonat skutek hrdinský, nebránil mu. Vyprovodil ho svým požehnáním a pln naděje doufal v synův návrat.
Dlouháť byla kralevicova cesta a strasti mnohé bylo mu snášeti. Šťastně však konečně dorazil do království za Zrcadlovou horou, obludu onu zlou vyhledal a po lítém boji mečem proklál.
I nastalo plesání všeho lidu…
Zde dovolte malou upřesňující vsuvku. S tím plesáním to nebylo až tak hrrr. Ze všeho nejdřív se totiž – jak bylo v kraji zvykem - zpráva donesla územně příslušnému ministru vnitřních záležitostí.
„Zabil draka?“ To byla jediná slova, která ze sebe dokázal vypravit. Brk v prstech se mu roztřásl, protože tušil, co bude následovat. Lucius z Pelagie nebyl žádný padavka, ale věděl, že smrt draka pro něj znamená souboj s lítou saní.
Dveře se brzy na to skutečně rozlétly a před ministerským stolem se hrozivě tyčila sama princezna Ismidora. Byla to vskutku bytost téměř éterická, ale teď jí z očí šlehaly blesky a od úst jí šla maličko pěna. Chybělo jen, aby hrábla kopytem.
„Prý snad nějaký kretén zabil draka?!“ zaječela. „Od čeho jste ministr? To si nedokážete uhlídat svůj resort?“ Ismidora chvilku zuřivě běhala po místnosti, prováděla to, čemu se v literatuře odborně říká „lomit rukama“, až se v samém závěru svezla do křesla, aby propukla v usedavý pláč. „Co budeme dělat? Co budeme proboha dělat?“ naříkala a slzy se jí koulely po tvářích. „Musíte něco vymyslet!“
Něco vymyslet, to byl Luciův hlavní obor. Už patnáct let „něco vymýšlel“ a začínal být unavený. Šoural se do hladomorny, aby si promluvil s nešťastníkem, který to všechno způsobil. Díval se, jak žalářník uvolňuje pouta, jimiž byl vězeň přikován ke zdi, a bez okolků zahájil rozhovor.
„Co tě to, pro všechno na světě, napadlo? Zabít jen tak draka?“
Kralevic si mnul rozedřená zápěstí a bylo na něm vidět, že si představoval trochu jiné přijetí.
„Nevinnou pannu chtěl jsem zachránit ze spárů obludy, která sužuje celé…“
Ministr obrátil oči v sloup a povzdechl si: „A ták, tys taky četl článek v našem královském měsíčníku Fulgur?“ Ani nečekal, až mládenec přisvědčí. „To je neuvěřitelné, čemu všemu jsou lidi schopní uvěřit.“
Čackému rytíři spadla nechápavě brada. Začínal mít nejasný pocit, že potřebuje vysvětlení. Lucius mu je poskytl.
„Náš list vychází už deset let. Rozzáří vaše obzory jako skutečný blesk. Samozřejmě, nejžádanější jsou zprávy ode dvora a princezna považuje za svou povinnost jich dodávat co nejvíc. Jasně, že nové střevíčky nebo vlečka z hranostajích paciček nemůžou táhnout pořád. No a když jsme zaznamenali fenomenální ohlas z veřejné popravy koně, který si dovolil princeznu vyhodit ze sedla, přivedlo nás to na nápad.“
„Drak.“
„Přesně. Nebylo tak těžké přesvědčit starého Járu, aby občas přelítl nad královstvím a zahrozil, že chce princeznu nebo udělá maglajz. Vypravil se smuteční průvod k jeskyni a už to jelo. To byly reportáže! Jen ty popisy šatů, kočáru a chocholů na hlavách koní zabraly tři strany! Princezna se pak spasila nějakým srdnatým kouskem, případně se objevil nějaký nezištný zachránce, Jára dostal vola a život šel dál. A ty nám to takhle…,“ zde se ministr zarazil ve snaze nepošpinit svůj úřad nevhodnou volbou slov, „… narušíš.“
„Já nerad,“ hlesl Jan, ale ministr jen znechuceně mávl rukou.
„Z jakého jsi vidlákova, že ani neznáš protokol pro krizové situace? Nahlásit se nejdřív na zámku, dohodnout postup, pobrat provizi, nechat se vidět na cestě k jisté smrti, a pak rychle hajdy domů?!“
„Ten vidlákov bych si vyprosil! Jsem kralevic Jan z království Zlomeného meče!“ ohradil se vězeň hrdě.
„No, to jsem si mohl myslet,“ usadil ho Lucius. „Tam odjakživa napřed válčili, a až potom se ptali proč. Jenže já teď musím najít něco, čím nakrmím davy dychtící po novinkách, víme?“
Ministr v zamyšlení obešel celu.
„Marná sláva, synku. Neber si to osobně, ale nenapadá mě nic, než tvá poprava. Sloužící samozřejmě dosvědčí, že´s princezně usiloval o život… ne, o čest, to se bude líp vyjímat. Ona tě zneškodnila – to bys nevěřil, co máme v loveckém salónku zbraní! – a ty zaplatíš za svou opovážlivost životem na popravišti. Druhořadý scénář, ale…“
„Nemůžete mě přece popravit,“ namítl Jan konsternovaně. „Otec vám vyhlásí válku!“
„Ale blbost,“ zavrčel Lucius. Nechtělo se mu uvěřit, že v tak silném těle může dlít rozum tak chabý. „Mám už sepsaný list pro tvého ctěného otce, v němž mu s lítostí oznamuji, že jeho syn položil život za štěstí našeho lidu. Přiložíme to k bedně s tvými ostatky, hlavu se bohužel zachránit nepodařilo, neb ji drak zhltnul. Truchlíme s vámi, vaši oddaní a tak dále…“
Princi Janovi se poprvé v životě roztřásla kolena. Zdálo se, že z této pasti není úniku. Hledal stéblo, jehož by se zachytil.
„Je něco, co by mohlo být pro váš list atraktivnější než poprava?“
Zachmuřená tvář ministra vnitřních věcí se po té poznámce začala rozjasňovat, osvícena novou myšlenkou.
„Výborně! Učíš se rychle, hochu.“
… již zdvíhal se meč katův k nebesům, aby ukončil život mladého kralevice, když v tom sama princezna Ismidora tryskem na svém věrném oři vskočila na popraviště.
„Zadržte!“ vzkřikla. „Muž tento jest nevinen! Zrada naň uchystána byla a neprávem byl obžalován. On naopak skutkem svým neocenitelnou službu mně i vám prokázal!“
A řkouc tato slova, vyrvala katu meč, vězně sama osvobodila a k hrudi přivinula.
„Tys můj zachránce a má jest ruka tvá. Chystejte svatbu, jakou ještě svět neviděl! Princezna z království za Zrcadlovou horou a kralevic ze země Zlomeného meče si za úplňku řeknou své ´ano´. Všechny podrobnosti naleznete v královském listu Fulgur!“
A tak se i starý král dočkal šťastného návratu svého syna. Rudé sukno zavlálo nad celým královstvím, tím spíše, když princ tak krásnou a urozenou nevěstu sobě domů přivedl, o věnu jejím štědrém ani nemluvě. I byloť veselo po vší zemi a víno teklo proudem po desetkrát deset dní a nocí.
Jen to starému králi nikdy zcela k pochopení nebylo, proč mladý kralevic ihned po návratu vydávání tiskovin všeho druhu zakázati dal…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
