|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Popelčino štěstí ::
 čuk |
publikováno: 26.01.2011, 20:24
|
| WS: Pohádka na ruby |
| |
|
|
Dědeček s babičkou přicházejí k postýlkám jejich vnuček Pavlínky a Darinky, dědeček má za úkol vyprávět pohádku o Popelce, a vymlouvá se:
„Milá babi, pohádka o Popelce je zcela závadná. Pracovitá dívka Popelka se změní v lenošivou královnu Popy, figurínu to ve výkladní skříni prohnilého království, a při proletářské revoluci v blízké budoucnosti přijde o hlavu.“
Babička nesouhlasně mručí:
„Nepleť sem politiku a vnoučátkům vyprávěj pořádnou pohádku, nepolitickou!“
Dědeček slíbí, že se pokusí a začíná vyprávět:
„Milé děti, povíme si pokračování pohádky o Popelce, která se stala královnou. Poslechněte si, co nám ona sama o svém králování řekne, znuděným a plačtivým hlasem:
‚Neskonalou nudou je královničení. Pořád mě obskakuji, nenechají chvíli klidu. Pořád zkoušky nových a nových šatů, kdy se mnou zacházející jako s krejčovskou pannou. A říkají mi Popy místo poctivého jména Popelka. Musím se učit nepřirozené, prý vznešené, pózy a úsměvy, celé hodiny sedět jako struna, poslouchat rozvláčné politické rozpravy. Jídlo - samé patlaniny, vína - bolí po nich hlava. Princ? Přijde celý zpocený a zbitý z hodin šermování nebo otupělý z věčných porad! Nic s ním není, žádná zábava. Kdykoliv na mne koukne, tak musím tančit v šatech, které mě škrtí a ve střevíčkách, v nichž lejtka bolí. Asi taky zjistil, že na ty jejich královské manýry a řečičky nejsem dost chytrá, jsem přece prostá nevzdělaná holka. A pořád někam jezdí na pracovní cesty. Nudím sebe, nudím svého připitomělého královského manžela.’“ Popelčin monolog dědeček dopovídal posmutnělým hlasem.
„Dědo,“ hartusí šeptem babička, „myslím, že to přeháníš, jsi předpojatý vůči monarchii. Jsem moc zvědava, čím vlastně vnoučata zaujmeš.“
Dědeček pohladí děti po hlavičkách:
„Já si myslím, milé děti, že Popelce bude líp, když se vrátí do své chaloupky, k tatínkovi, zlé sestře i k milým slepičkám a kytičkám na zahrádce. Sestřička Dora si už na bývalou královnu netroufne.“
„Fajn. Ale jak to, dědečku, udělat? My děti to nevíme. Na zámku budou královnu hledat, střevíček zkoušet, pak ji chňapnou a vrátějí zpátky do zámeckých komnat.“
„Poslouchejte, takhle se to stane. Popelka si oblékla šaty a střevíčky a šperky, které našla v oříšku. Jde do lesa hustého, až na mýtinku, kde bydlí veverka.
‚Veverko, veverko, kde jsi, královna tě navštívila.‘
‚Do pytle šišek a voříšků, co tady chceš, sem nepatříš!‘
‚Milá veveruško, vrať mi šaty, které jsem měla, než jsem otevřela čarovné oříšky.V téhle tašce s královským potiskem ti vracím tvé dary.‘
‚Nevděčnice! Darovanému koni na zuby hledíš! Vám rychlokvaškám urozenejm není nic recht, pořád si něco vymýšlíte. Cožpak jsem nějaká šatna nebo bazar?‘
‚Neboj, zrzečko. Přijde někdo, komu budeš moci tyhle královské šaty, střevíce a šperky dát a přinesou mu potěšení.‘
‚Najednou jsi, Popelko, pardon, královno Popy, nějaká skromná. No tak dobře, dobře. S váma lidma si tedy kouzelná veverka užije samý trable.‘“
Děti se usmály a dědeček pokračoval:
„A pak, milé děti, se královna Popy převlékla do svých prostých pracovních šatů, udělala cupy-cupy, dupy-dupy a už byla coby Popelka ve svém kutloušku za pecí v rodné chaloupce.“
„Ale, dědečku, tatínek s Dorou si budou myslet, že Popelku z královského zámku vyhodili, že už ze zámku nedostanou ani kůrku pro psa, a octnou se v královské nemilosti.“
„Kdepak, děti! Ráno se tatínek a Dora probudí, všechno zapomenou, a budou si říkat, to byl ale divný sen! Zdálo se nám, že naše umolousaná Popelka našla v lese tři oříšky, v nich překrásné šaty, střevíčky a šperky. Oblíkla se do toho a vloudila se na královský ples. Princ si té nádhery všiml, Popelku si zamiloval, Popelka dělala drahoty a z plesu utekla. Ztratila na útěku střevíček. Princovi policajti, hledali nožku ke ztracenému střevíčku, Popelku vypátrali. Přivedli ji zpět, princ pošetilec požádal Popelku o ruku a byla královská svatba. Pěkná ptákovina, viďte.“
Babička se zamračila: „Brzdi dědo, nekaž dětem iluze.“
Dědeček zamumlal: „Iluze jsou na…“
Děti tuto výměnu názorů přeslechly a začaly se ptát:
„Ale jak je možný, že to předešlý vyprávění o Popelce budou tatínek s Dorou považovat za sen? To jsou tak prásknutí polínkem?“
„To je výraz, děti, děti! Od čeho je v pohádkách kouzelná bytost, tedy naše veverka, aby konala neuvěřitelné a zázračné věci? Nemusí jen umět srovnat šaty a střevíčky a šperky do skořápek od ořechů. Může umět lidi hypnotizovat a vštěpovat jim myšlenky, které se jí zamanou.“
„Takhle vštípila libido princovi, když poprvé uviděl Popelku? Nebo se zamiloval na první pohled, dědečku?“
„Kdepak, milé děti, princ nebyl taková citlivka. Princ byl tupík, nechal se unést nádhernými šaty. My chytří víme, že i kdyby byla tvářička sebekrásnější, důležitější je to, co se skrývá za ní. Jaký cit dovede milovaná dávat, zda je chytrá, moudrá, laskavá, něžná, k druhému vstřícná, zda to Popelka s princem bude umět. Neuměla. Popelka byla z věčného přebírání hrachu zatrpklá, podmračená, vzdělání neměla žádné, citu se jí v rodině nedostalo. A taky byla hloupá, a teď když mohla dle libosti mluvit na své komorné, stala se upovídanou, hašteřivou a povýšenou.“
Babička dědu okřikla, aby nehaněl tu pohádkovou dívku, nebo že to snad myslí na ni, babičku?
Ale dědeček už se rozjel a nedal se zastavit.
„Vychrtlý princ bez načinčané nádhery a cingrlátek nebyl jejím typem, dost se jí protivil, sjížděla ho, a jelikož za její neradostné mládí byla odpovědna feudální monarchie, bublala v ní třídní nenávist. Hahaha! Červená knihovna básnící o přeměně prosťačky v celebritu jsou nesmyslné báchorky, které plodí průšvihy: vždycky se nejlépe osvědčí: svůj k svému.“
Děti tyhle řeči přešly mlčením a držely se dějové nitě příběhu.
„Dědečku, když královna Popy ze zámku zmizela, to tam musel nastat binec a pozdvižení.“
„Kdepak. Královna byla zvyklá spát až do poledne, tak byla otupělá tím nudným životem. Než komorné zjistily, že je pod duchnou prázdno, vskočila do postele nová královna.“
„Jaká? To jsme blázni, kde ji tak najednou vyšťárali?“
„No, šlo to jako když bičem mrská. Tatínek řekl: ‚Dora taky štěstí zkusí!‘ Vypravil ji do lesa, brumlající veverka jí dala tři oříšky s královninými šaty, střevíčky a šperky. Dora se převlékla, nalíčila si obličej a hurá do zámku. Na zámku byli zvyklí chodit v předklonu, dívat se spíš na šaty než na obličej, a tak Doru považovali za královnu Popy. Ostatně obě sestry si byly hodně podobné. Princ se mátořil po flámu a navíc trpěl oční vadou. Před veřejností se to samozřejmě skrývalo. Dá rozum, že vždyť jenom proto, že špatně viděl, si mohl vybrat Popelku za ženu.“
„Dědečku, ty myslíš že princ byl až takový magor a spletl si Popelku s Dorou?“
„No tak, děti, co je to za slovo? Magor?! Uvažujte! Dora se od své sestry zase tak nelišila. Když princ na ni zkoumavěji zašvidral, upovídala ho, že byla na plastice, v kosmetickém salonu a vycvičila si korbu v posilovně a na matrice si změnila jméno.“
„Takže, dědečku, na zámku to klapalo, jako dřív, jako by se nechumelilo?“
„Líp, děti. Královna Dory se s nikým a ničím nebabrala. Záhy všichni skákali jako na drátku, princ se odebral pod pantofel a dostal obojek, rádcové sklapli. Dorčina rázná ruka vedla království k rozkvětu a respekt, který získala u sousedů, zabránil chystající se válce.“
„A co tatínek s Popelkou? Jak se jim žilo? Jaké byly mezilidské vztahy v jejich chaloupce?“
„Pohoda, děti, klídek. Dora už v chaloupce neochomýtala, aby vyvolávala rozbroje a kalila vodu.
A tak tatínek se svou dcerkou Popelkou našli k sobě cestičku a začali se mít opravdu rádi. Popelka tatínkovi vyvařovala, starala se vzorně o domácnost, ze zahrádky a zpustlého sádku udělala rajskou zahradu, kde si prozpěvovala jako ptáček-slavíček. Samozřejmě hrách a čočku jedli pořád, ale kupovali jen tříděné potraviny. Tatínek ztratil svou zasmušilost a uťáplost a stal se z něj pohledný mužský. A ještě tohle vám povím! Popelka měla na zámku jedinou spřízněnou duši, pomocnou komornou Bětku, které se služba na zámku zajídala. A tak Popelka kula pikle, pár návštěv Bětky u nich v chaloupce, slovo dalo slovu, a tatínek se ženil s Bětulkou, hodnou a pracovitou dívkou středního věku.
Ještě tohle nakonec! Když Popelka chodila nakupovat, brala to oklikou kolem kovárny. Popelce se líbil pan kovář, líbily se jí šlehající plameny a koníčci, které měla už na zámku ráda. Tím padla do oka kováři. Byl pozván na Popelčinu zahrádku, pod záminkou, aby pomohl při česání jablek. I ta mu připadala báječná. A tak uplynulo jen pár týdnů a Popelka se stala paní kovářovou a začala si říkat Pokovka, Podkovka, Podkovářka nebo zkráceně: Kovářka, místo dříve nedůstojného jména Popelka. Kovář byl vazbič a metr, takže ze své manželky vyhnal zbylé královské manýry a naučil ji spoustu nových věcí i lásce k práci v kovárně. Popelčin tatínek mladé často navštěvoval a věnoval se koníčkům.“
„Takže, dědečku, všechno dobře dopadlo. A my už spíme.“
„Ano, a berte si, děti, poučení: není všechno zlato, co se třpytí a když se člověk snaží, tak se dílo podaří. A pořád platí, že vždy a kdekoliv se musíš učit, učit, učit…jak žít.“
Babička si oddechla: „Ty dědku bláznivej, nakonec jsi se z té tvé princmetálovské šlamastiky vymotal celkem se zdarem.“
Dědeček, bývalý marxista – leninista, si povzdechl a řekl babičce: „Časy se mění a mravy v nich. To by V. I. Lenin zíral na tuhle pohádkovou evoluci!“
Babička mu pohrozila prstem a dodala: „Huš! My stárneme v těch časech, jak nám dopřeje Pánbíček. A on když dopustí, i motyka spustí. Tady nám překopala tradiční pohádku o Popelce. Dořiny děti na zámku a Kovářčiny děti v chalupě u kovárny měly dědečka i babičku, kteří na ně byly velice hodní.“
Děti už zhluboka pochrupovaly a dědeček se mohl od srdce zasmát:
„Naše babička si holt musí všechno idealizovat, aby byl konec pohádky sladký. Naše babička je holt na vnoučata zatížená. Bať bať. My jsme přece také hodní na naše vnučky a ony, naše Pavlínka a Darinka, nám dělají jen a jen radost. A všichni dohromady se máme moc a moc rádi.“
Babička se ušklíbla, pak zvýšila hlas: „Nežehli si to, dědku senilní a línej, nehraj si na citlivku! Ty se tady vybavuješ a práce ti stoji. Práce šlechtí člověka a ty to potřebuješ! Hybaj do kuchyně přebírat hrách!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 42 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
