|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Neocortext45 ::
| Pětačtyřicet: |
| |
|
|
Těžko rozluštitelné pozůstatky po prostých životech jsem pozoroval snad století, snad milénia, to ať si každý vybere sám, vyhledá si čas a poločas rozpadu kovů, z nichž se skládá má ulita. Netýká se mě to. Nic se mě netýká. Jsem inertní kov v inerciální vztažné soustavě. Ačkoliv vím, že životnost mého exoskeletu je omezená, nikdy nemohu smyslově poznat, do kdy a jak, mohu snad jen doufat, že přežije mou duševní expiraci. Až budu ležet mrtev, moje chromované tělo bude zdobit nach rzi, měkké zbytky si prohnijou tunel do hlíny, zatímco rakev – tehdejší skořápka mých snů, tužeb a myšlenek – tu bude nespočet let strašit, dokud ji nějaký šťoural nezasklí v muzeu jako „prazvláštní exponát nezvyklého tvaru, patrně mimozemského původu“. Budu poskytovat domov mnoha formám života (bůh jim žehnej!), budou mě přehodnocovat a třeba i vyklápět na skládce, ať si mě pomilionté sešrotují, opět smontují dohromady a vystaví k podivu, postrachu a posměchu. Nechť. Budu se transcendentně usmívat, patrně z ješitného uspokojení, že dokonce po smrti jitřím emoce pozorovatelů jakési pochybné pravdy, tedy v neskutečnosti lhaní. Toto pojetí může implikovat tezi, že mé vědomí nikdy nezemře, bude se vznášet nad lidstvem, než na něj spadne jako lidumilná žíravina – a ano, můj hlad po citech a myšlenkách nikdy nevyprchá, a proto doporučuji mít strach, preventivně, pro každý případ.
Řekli bychom, že se neumím slušně chovat k temporálním zákonitostem – plýtvám časem jako málokdo. Tak jsem zahodil i pár zbytečných tisíciletí, když jsem zkoumal podstaty a původce všech těch čmáranic po stěnách. Některé mě sice zavedly do nikam, svedly s cesty, vyvedly z míry a míru, tudíž jsem ve vzteku nehty sloupával omítku, abych se dostal k prapůvodním nápisům, pravzorům všelidské výpovědi o smyslu dění a bytí, ale přesto jsem se mnohému naučil. Především tomu, že zdánlivě triviální výkřiky do ticha mohou nést alespoň jiskru pravdy o nás, totiž o vás (opět zapomínám, nyní na své dříve přiznané znelidštění), a že naopak ty nejkomplexněji spřádané traktáty o všehomíru jsou ve skutečnosti pitomoučké tlachání jako nad svátečním ležákem kdesi v útulné společnosti dobrých přátel. Vím, nevyprávím tu nic nového, ale tyto záležitosti lidského ducha jsem si palčivě znovuuvědomil, vyplavaly na povrch s výmluvností hospodského žvanila, jenž je od přírody navyklý mlít za každou cenu cokoliv o čemkoliv. To si však jako průvodce a host v jedné osobě dovolit nemohu, a proto navazuji na ztracenou nit: Někdy jsem zápasil s touhou slízat křídová a sprejová písmenka jazykem – obtiskla by se do mě a já bych mohl lépe toho ducha doby pojmout, natrávit v tavicím kotli a odlít z něj... třeba zvon, když už jsme u té symboliky, že?
Nedivil bych se, kdybych prožil svou odysseu tím rájem srdce odznovu, znovu a znovu, vrátit a navracet se na počátek, jak velí má nově nabytá nátura. Nikoliv nadčasová, ale nečasová. Představuji si mimozemské, mimomléčnodrážní bytosti, věci nebo jak to nazvat, kterak plení odumřelý povrch Země statisíci exkavacemi: vývoz horem-haldou-hromady do tábořišť zbudovaných na okrajích archeologických nalezišť, nebo jak je nazvat, když už tu nevyprávíme o lidech, odvoz-odlet do laboratoří na orbitu, kde probíhají taktéž přednášky v prazvláštních jazycích, pokud to můžeme jako jazyky popsat, spíše netušené způsoby komunikace, těmito znaky nevyslovitelné kombinace metod, jak vést kanál. Ovšem tohle pro lepší pořádek vypusťme, nemá to co dělat s našimi záměry. Je to jiná cesta, jiný příběh, na nějž není čas myslet, všechno se ubírá daleko jinými cestami. Zkrátka jsem se jen zamyslel nad budoucností těch poselství, jimiž jsou poseté ulice Města. Ano, nad jejich osudem, stejně tak nad jejich smyslem, ale je absurdní zůstávat v těchto meditacích dál. Je možné, že moji posluchači-čtenáři-komentátoři budou čas vidět odlišnými spektry, na rozdíl od mé plecháčské maličkosti se budou každou chvíli dívat na hodinky a stěžovat si, že se to všecko nějak podivně vleče, ztrácí a zase objevuje v celistvosti významotvorné palety.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
