» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141643

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Počítačová hra ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vypravěč - času a prostoru

Apinby	publikováno: 31.01.2011, 20:08

Pan A.C. Clarke na mně zanechal velké stopy. Menší pokus o SF povídku.


	I. Na monitoru počítače doznívaly poslední osnující výbuchy jaderných útoků. Města jako New York, Paříš, Londýn, Moskva se topila v neutuchajících požárech, které osvětlovaly noční krajinu. Bojovníci lidstva, desítka fousatých testerů, kteří denně vysrknou tucet káv a již dávno ztratili pojem o reálném životě, se vrhají do bitvy s mimozemskými útočníky. Sestřelují a likvidují, co se jen pohne v jejich zorném poli, aby zvýšili svojí hodnost a rozšířili arzenál zbraní a možností ve hře. V potemnělé testovací místnosti se sešli tři významní muži tohoto komerčního produktu, aby zhodnotili vynaložené úsilí. „Petře,“ oslovil ho hlavní investor hry Jiří Sedláček s jiskřivým nadšením v očích, „ta hra mě opravdu uchvátila. Jak jste sakra naprogramovali tu reálnost bojů a ty krásné rozvaliny měst?“ Petr se lišácky uculil. V jeho oblé tváři vyrašil klaunský úsměv od ucha k uchu. Srdcem i duší to byl počítačový expert, ale také to byl šílenec. Všem bylo jasné, že roky prosezené před počítačem a vytváření her ho profesně poznamenalo. Poté začal svojí báseň. „To je tajemství pánů programátorů a revolučního enginu, na kterém je hra postavena. Sám jsem ten software vymyslel a stvořil pro tuto hru. Cokoliv hráči udělají ve hře, je zapamatováno a už tam zůstane až do konce. Každý výstřel do zdi, každá sestřelená mimozemská loď, která se promění ve vrak, každý vyvrácený strom tam zůstane. Došli jsme až na samou hranici hratelnosti. Je to komplexní svět se vším, co je i v reálném životě. Až se rozeběhne naostro Server, bude spuštěna i Liška Bystrouška.“ „Liška Bystrouška? Co to je?“ udivil se David, který si dělal výpisky na poradu společnosti. Nikdy nerozuměl těmto slangovým výrazům. Pro člověka založeném na pevném řádu to bylo nesnesitelné. „Liška Bystrouška je speciální program od naší firmy,“ začal Petr vysvětlovat příznačný název programu, „který je určen pro umělou inteligenci. Jak se bude hra vyvíjet, budou se zlepšovat i nepřátelé. Zpočátku budou nemotorní a jejich útoky nesystematické, ale postupem času se stanou silnější a vychytralejší. V závěru jedné Války, která bude trvat přibližně tři měsíce reálného času, budou hráči z celého světa čelit nejurputnějším útokům, promyšlené strategii a nejmocnějším zbraním mimozemské civilizace.“ Teď už se neusmíval jen Petr, ale i Jiří vykouzlil krásně obchodnický úsměv. Ačkoliv už do projektu nalil spoustu peněz ze své kapsy, neváhal riskovat další. Věděl dobře, co mu stojí za risk a kolik mu to hodí nazpět. „Klidně dám dalších dvě stě milionů na propagaci a reklamu. Jestli chceme, aby se z toho stala globální hra, která zasáhne miliony hráčských srdcí, musíme to hráčům podstrčit až pod nos. Už vidím ty internetové reklamy a billboardy u dálnic. Z toho bude hra desetiletí!“ Jediný David nesdílel takové nadšení, protože za vším viděl spoustu organizačních úkonů, které bude muset vykonat. Tohle trio šlapalo jako dobře nastavené hodinky. Jiří byl investor a měl spoustu peněz. Petr se stal už ve svých pětadvaceti letech špičkovým programátorem a David byl od narození organizátor. Uměl zařídit cokoliv a pro kohokoliv. Přinášelo mu to jisté uspokojení řídit věci. Když muži dořečnili, rozjeli se do svých vlastních životů. Jiří odjel do svého luxusního hotelu, David ještě pospíchal do kanceláře a Petr se připojil k fousatým testerům, aby vychytal poslední chyby hry. Měsíce ubíhaly a hra přešla z fáze vývoje a testování, do stádia prodeje. Server byl spuštěn přesně po pěti měsících od oné schůzky tří mužů a brzy hra slavila ohromující úspěch. Během deseti dnů se připojilo do imaginárního světa, kde probíhal smrtelný zápas lidstva o svojí mateřskou planetu, miliony hráčů. Skrze databanku, která zabírala celé jedno patro o velikosti fotbalového hřiště, protékaly tisíce terabitů za sekundu. Hra vydělala desítky miliard korun svým tvůrcům a získala ohromnou popularitu na celém světě. Kdo nehrál, jakoby nežil. II. V přepychové rezidenční kajutě stála u okna vysoká postava ve zlatem prošívaném kabátě. Stála s rukama za zády a sledovala modře se třpytící atmosféru planety. Právě vycházelo slunce, nastal nový den. První paprsky byly nesmělé, ale nakonec se jim podařilo zahnat temnotu daleko pryč. Xerver pohlížel na modrozelený drahokam vesmíru s oběžné dráhy své lodi. Viděl již stovky podobných planet, a desítky jich mu osobně patřily, ale tenhle kousek vesmíru ho uchvátil. Byl to životem pulzující svět s miliony druhů rostlin a živočichů, který neměl v celé galaxii obdoby. Líbila se mu rozmanitost života, kterou zatím tamhle civilizace nezahubila, ačkoliv k tomu měla velmi dlouho blízko. Do kajuty vstoupili dva muži, již na první pohled to byli vědátoři, kteří doprovázeli Xervera Dobyvatele napříč ramenem galaxie. Po zemi táhli svůj dlouhý vous a o něčem pořád diskutovali a nějak je ani netrápilo, že už jsou dávno v kajutě Xervera. Přistoupili k němu na vzdálenost několika kroků a poté se poklonili. „Jsme zde na váš rozkaz náš pane,“ pověděl první z nich ve fialové kombinéze výzkumníka. Byl služebně starší než druhý a tak měl povinnost mluvit jako první. Xerver se prudce otočil na své dva výzkumníky: „Vítám vás pánové z Akademie galaktických civilizací, chci se něco dozvědět o této planetě a obyvatelích.“ První z vědců se konečně narovnal z bolestivého předklonu a začal hovořit: „Obyvatelé této planety jí říkají Země. Je to středně velká planeta s větším podílem oceánů než souše. Má dostatek zdrojů surovin a potenciál stát se velmi bohatou vašeho impéria.“ Xerver sebou škubnul a zabrzdil vědce v jeho přednášce: „Nechci jí začlenit do své říše. Chtěl bych obyvatelům tam dole dát technologie a zdroje, aby uchránili ten briliant vesmíru v takové kráse, v jakém je. Řekněte mi něco o lidech, kteří tam žijí!“ Tentokrát se narovnal z nepohodlné pozice mladší vědec: „Lidé planety Země jsou nám velmi vzhledově podobní. Je to typická civilizace druhého řádu barbarství. Disponují jaderným arzenálem a pokoušejí se několik desítek let o vzlety ke hvězdám.“ Xerver se zpět otočil k oknu a začal přemýšlet o daru, kterým by mohl uchránit modrozelený ráj plný života. Přemýšlel a poslouchal své rádce. Vědec pokračoval o lidstvu: „Je to civilizace závislá na fosilních palivech a potácející se na hraně ekologické katastrofy. Tady s kolegou jsme se shodli, že již dávno jsou připraveni na kontakt s jinou civilizací.“ Teprve tehdy to Xervera napadlo: „Vyřeším jejich ekologické, ale i energetické, problémy darováním principu fotosyntézy. Již nebudou ničeny deštné pralesy, ale chráněny. Již nebudou spalovat uhlí a ropu, ale sázet stromy. Já, Dobyvatel spirálního ramene založím na tomto světě ráj, který se stane výkladní skříní života ve vesmíru.“ Plenitel světů, dobyvatel galaxie měl velký sen. Vybudovat krásný svět, který bude jeho výkladní skříní. Bude to jeho odkaz potomkům, za který zakryje ty děsy, co spáchal. Ukáže, jaký je skvělým člověkem, nebo snad už bohem? III. Na města po celém světě padl stín. Kosmická plavidla zakryla oblohu a vyvolala paniku v ulicích pod nimi. Lidé pobíhali sem a tam, na dálnicích z města se táhly kilometrové kolony uprchlíků a byly povolány armády států do bojové pohotovosti. Z lodí vystoupili návštěvníci z vesmíru, aby se podělili o princip fotosyntézy a získávání opravdu sto procentně čisté energie s lidstvem. Reakce pozemšťanů byla však neočekávaná. Na technologické misionáře se vrhly davy vousatých bojovníků se zbraněmi v rukou. Stříleli je a poté je vystavovali jako trofeje. Slavnější byl ten, kdo zabil více vetřelců. Byla to skvělá hra, která co nevidět, se měla vymknout z rukou. Brzy na to zasedala OSN, aby uklidnila rostoucí rozbroje, ale bylo již pozdě. Z lidstva se stal rozzuřený dav, který neslyšel na nabídku, která by znamenala vyřešení problémů tohoto světa. Pozemská civilizace rozpoutala vysokou hru. Jako ve světoznámé počítačové hře mimozemšťané podnikali nejdříve nepromyšlené útoky a lidstvo slavilo úspěchy jeden za druhým. Třináct nejsilnějších států světa spojily své armády a dařilo se jim na nějaký čas vítězit. Jenže karta štěstěny se měla brzy obrátit. Plenitelé světů zkoordinovali svoji strategii a lidstvo proti vyspělejším technologiím nemělo šanci. Z tanků a stíhacích letounů se stal povalující se šrot. Města se stala ruinami, tisícileté památky byly rozbity. Lidé po celém světě se schovávali po horách a po lesích. Nastala zkáza, která dopadla na všechny. IV. Dveře od kajuty se otevřely. Do místnosti vstoupil tentokrát urostlý muž ve vojenské uniformě. Stál rovně jako proutek s hrudí ověšenou medailemi. Byl to tvrdý chlap, který se stal účastníkem již mnoha tažení. „Pane, jsem zde, jak jste žádal.“ „Jak probíhají bojové akce generále?“ zeptal se ho Xerver s úzkostí v hlase, která mu neseděla. Vždy byl drsným a nekompromisním vůdcem, protože si to boj o přežití ve hvězdném prostoru vyžadoval, ale tohle bylo něco jiného, až příliš netypického pro něj. Generálovi se překvapením zamotal jazyk v hrdle, protože ještě nikdy neviděl svého velitele v takové úzkosti. Nakonec přece jen začal mluvit. „Imperátore, po dřívějších ztrátách na životech přecházíme do protiútoku. Likvidujeme jedno ohnisko za druhým. Odpor slábne každou hodinou a rozdrolil se do několika menších front.“ Xerver jen zakýval hlavou, že porozuměl strohému výkladu generála. Poté promluvil tiše, že jen s těží ho bylo slyšet. „Generále Broxi, jak dlouho mi sloužíte? Jak dlouho už vedeme tuhle spanilou výpravu galaxii?“ Urostlý Brox chvíli počítal v duchu roky, které odsloužil v armádě po boku Xervera. Zdálo se mu to jako věčnost. „Nevím přesně, snad patnáct, snad dvacet let. Omluvte mě, už dlouho to nepočítám.“ Xerver si vložil obličej do dlaní. Byl vyčerpaný ze všeho, co kdy dosáhnul. Ovládnul tolik světů , viděl mnohé krásy, ale i hrůzy, vesmíru a teď, jedna zaostalá civilizace ho připravila o jeho nenaplněné ideály dokonalého světa. Jednou v životě chtěl stavět místo bortit, ale jeho vlastní vesmír ho dostihnul příliš brzy. Imperátor vstal z koženého křesla tak výbušně, až se ho Brox leknul a šel se podívat k oknu. „Generále,“ oslovil ho již starý Xerver s bezohlednou opovážlivostí v intonaci, „zastavte všechny bojové akce a stáhněte jednotky z planety. Poté Zemi vyhlaďte jaderným útokem. Když si neváží šance, už žádnou nikdy nedostanou.“ „Okamžitě vydám rozkazy. Budete si ještě něco přát?“ Chvíli bylo napnuté ticho, které se dalo krájet. „Ano, nechte vyhlásit návrat domů.“ Brox vypnul hrudník a zvedl svojí širokou bradu vysoko. Uklonil se a zmizel v útrobách velitelské lodi, aby rozhlásil tu radostnou novinu o návratu domů. V. U okna kosmické lodi opět stála vysoká postava ve zlatem prošívaném kabátě. Shlížela na spáleniště jménem Země, na radioaktivitou zamořené oceány a na oslnivé výbuchy jaderných bomb. Z vesmíru vypadala Země, bývalý smaragd Mléčné dráhy, jako rozžhavený kus skály plující pustým vesmírem. Vznášela se tak potichu a jediným společníkem jí byl věrný společník Měsíc. Než osoba odešla, chvíli se dívala na východ slunce a potichu si řekla pro sebe: „Sbohem ráji.“ Nastal krvavý úsvit nového dne bez lidstva.


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	31.01.2011, 19:58:55

Zdravím a velkou omluvu zasílám za delší dobu, kterou sis musel počkat na publikaci. Jsem bídnej redaktor. Dovolil jsem si sem poznamenávat drobné chybky, které v textu unikly počítačovýmu korektoru (nebo Tobě): × Všem bylo jasné, že roky prosezené před počítačem a vytváření her ho profesně poznamenalo. = roky poznamenaly Či později "Třináct nejsilnějších států se spojily..." = spojilo - říkáme tomu shodu podmětu s přísudkem, a přísudek časujeme podle podmětu. Dávej si pozor na to, které slovo je podmětem (zde tedy "třináct" - podmět; "států" - předmět; atd.) × Kdo nehrál, jakoby nežil. = jako (kdy)by - když si můžeš dosadit "jako kdyby", vždycky je to "jako by" × oslovení oddělujeme čárkami, pokud je to možné, pak z obou stran, pokud ne, aspoň z jedné od zbytku věty: „Jsme zde na váš rozkaz náš pane," ... = "Jsme zde na váš rozkaz, náš pane," ... -> totéž pak tedy "Vítám vás, pánové z Akademie..." (atd.) × sto procentně = stoprocentně Pár chybek se tedy našlo, ale ve výsledku mám spíš jednu výraznější. Ještě jsem od Tebe asi nic nečetl, a měl bych to napravit, abych se přesvědčil, že v této povídce využíváš svůj styl naplno. Clarke mě v jednu chvíli dostával právě tímhle suchým stylem bez popisů, detailností, hraní si se slovy, která potom vytvoří nějakou atmosféru, vytvoří nějaký popisek, a soustředil se pouze na určitý "filmový" detail (zde třeba zlatej plášť), postavy nechával prázdné bez náčrtků jejich vlastností, a tak dál. Neříkám, že je to zle, ale osobně preferuju barvitější styl, kterej si hraje a umí kreslit. Protože čeština to právě umí, kdežto angličtina bude v porovnání s naším jazykem dycky jazykem prázdným. Nevýrazným. Tak celkově na mě působí Tvůj styl (v téhle povídce). Nevýrazně. Veskrze průměrně. Myšlenka je taky - jak sám asi víš - hodně drhnoucí, respektive tak vyčerpaná, že se ve výsledku ztrácí v mnoha jiných. Nemám radu na to, jak přijít a mít skvělou hlubokou myšlenku. Jsem zastáncem teorie, že forma je jedinou možností, jak v dnešním světě vyniknout - všechno už tu bylo. Když dokážeš svoji - mnohými (ať už to byl Clarke, Bradbury, Heinlein nebo třeba i Asimov s Herbertem a jinými) formulovanou - myšlenku podat svojí vlastní formou tak, že vlastně působí originálně, pak zjistíš totéž. Nemyslím si, že v dnešní literatuře by mělo jít o myšlenku a pointu, protože kdo z nás má schopnosti soudit originalitu, když nikdo z nás ještě všechno na světě nepřečetl? Proto bych Tě nabádal spíš k myšlence týhle: Zkus trochu prokreslit styl, prosvětlit ho slovy, která nabídnou charaktery, atmosféru na lodi, atmosféru v zasedačce, atmosféru na světě, když přistály virtuální a potom konečně i reálné lodě... zkus nabídnout popis se zaměřením ne na jeden detail, ale zaměř se na celkové vyznění toho detailu, třebas že měl zlatej plášť, ale že s jeho béžovou pokožkou vykreslovala dvojbarevnou harmonii, a že jeho tvář plná úzkosti se pohroužila sama do svých vrásek, když se velký imperátor schoulil do bezpečí svého pláště... Nevím, tak něco. Je to jen návrh. A když to zabalíš do nějaký formy (třeba že zlatej plášť a béžová pokožka dohromady svítily marcipánovou barvou nebo tak), čtenáři umožníš si s postavami hrát po svém a přitom plně v rámci svých slov. Celkově vzato si ale myslím, že máš hodně potenciálu a byla by škoda se upnout k tomuhle prázdnýmu stylu. Scífek se tu na Saspi moc nepíše, což je podle mě škoda, tak se koukej vytáhnout a napiš další. Protože platí, že čím víc píšeš, tím líp píšeš. A pak za dvě stě let se nemusej děcka učit o Clarkovi, ale o Tobě. ·.) Známka je subjektivní. O celkovém hodnocení rozhoduje ta čtenářská ·.)


ze dne 31.01.2011, 22:42:39
m2m: Ee, určitě žádný chyby, kromě těch u křížků. Pamatuju si, jak jsem byl unešenej z Clarkovy povídky Devět miliard božích jmen, a to je přitom psána podobným stylem, esli se nepletu. Už si to moc nepamatuju, bylo mi tehdy snad třináct čtrnáct a od tý doby jsem to nečetl, ale mám to ve čtenářským deníku ·.) Jen navrhuju, pač osobně se domnívám, že styl, kterým by se mělo psát dneska, je přeci jen o dost odlišný než ten, kterým psal Clarke před padesáti šedesáti lety ·.) Ale taky všeho s mírou, akorát je problém, že tu míru musí člověk objevit sám postupným psaním a zlepšováním se. Je to jako levelování v nějaký hře, prostě každým dílkem splníš quest, nabereš expy a časem naleveluješ na novou úroveň, která ti umožní najednou psát trošku jinak... a takhle to jde pořád dál a dál, dokud nedosáhneš stropu a jsi (skoro) hotovej autor ·.) Na nějaký další scífko se budu těšit ·.)


ze dne 31.01.2011, 20:36:34
Apinby: Děkuji za super koment a musím uznat, že nejsi bídnej redaktor, protože jsi mi dal jasně řečeno, v čem dělám chybu a krásnou motivaci k tomu. Uznávám, je to suchý jako psí suchar a mizerný detaily, který nic neříkaj. Zapracuji na tom a příště si pohlídám i ty chyby. Děkuji a snad mi zhodnotíte i další scífko, který je rozepsaný. ;)