obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915452 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39671 příspěvků, 5755 autorů a 391154 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Smrt v bílém plášti ::

 autor Jimi Sean publikováno: 01.02.2011, 22:31  
Některé "zachrání" a jiné "zničí"...
 

Zajímavý jak nás všechno kolem ovlivňuje. Vítr, slunce, déšť, krásně rozkvetlá rostlinka, zajíc přebíhající přes silnic, cvrlikání ptáků v korunách stromů, chuť rudé třešně plné nenasytných červů, otravný smích našeho souseda, objetí blízkého člověka z čisté lásky, neustálé výčitky naší tchýně, psí hovno na patě nových adidasek, smrt staré, na půl slepé kočky, hrdinství idealizovaných postav z televizních pořadů, vůně spálených chlupů na ruce po vtípku se zapalovačem od našeho kamaráda... Každá z těch blbostí vyvolá v našem mozku, duši či nitru určitou reakci. Pokud ne, jste buď slepí, hluší, opilí nebo retardovaní a možná byste měli zajít k doktorovi.
Ten se vám podívá krkem až do žaludku, přes ten pokračuje skrz vaše střeva a vyleze prdelí obsypané hemeroidy. Pak se poškrabe na bradě, za uchem, popojde za vás, aby jste neviděli, jak se škrabe v rozkroku, a přemýšlí. Pak se zeptá, co na to chcete napsat. Anebo, ti s větší iniciativou, sami vydedukují zázračnou medicínu, která má však potřebný účinek úplně jinde, než byste vlastně potřebovali a čekali. Ne, nechci zesměšňovat doktory, ani ty co si na doktory hrají, už vůbec nechci zesměšňovat zdravotní sestry a vždy vlídné a milé, úsměvy rozdávající zdravotní bratry. Sami si dobrovolně zvolili tak zákeřnou a složitou profesi, stali se vykonavateli poslání chránit a uzdravovat lidské tělo i duši. Nebo se o to alespoň pokusit, když už nic. Doktoři se svými stetoskopy dokonce i spí, což vám každý z nich úporně zapře. Sestřičky si doma pilují techniku opíchávání na svém partnerovi, psovi, kočce, starém polštáři a podobně. Bratři taktéž opíchají co můžou. Jsou pro své poslání schopni obětovat i svůj vlastní život, když z toho něco kápne. Ti nejvíce posedlí maniaci v bílých mundůrech běhají po bílých chodbách skoro non-stop a opouštějí je kvůli tomu jejich partneři, psi, kočky, starý polštáře. Zůstanou jim jen stetoskopy a stříkačky.
Jeden můj výborný kamarád, neuvěřitelně chytrý a inteligentní člověk, neomylně přesvědčivý, pilně se samo vzdělávající chlap, se jednou rozhodl zešílet. Přihlásil se na lékařskou fakultu, nebo tak něco, se stejným elánem a vírou jako hromada normálních chlápků před ním. Když ho přijali mezi sebe jako vzdělaného lékaře, začal hrávat tenis, spávat se stetoskopem, pít kávu se sušeným mlékem a umělým cukrem, dívat se na Chicago houpe, prostě zešílel. Začal ztrácet své přátele. Byl jsem první. A taky poslední, nikoho jiného neznal. Mezi bílou omítkou, bílou barvou dveří, bílým nádobím a bílou prdelí své asistentky, si André - tak se jmenoval – našel spoustu jiných, bezpochyby mnohem více šílenějších kamarádů, než jsem byl já.
Jednou jsem ho potkal, asi rok potom, co jsem ho naposledy potkal a on mě řekl:
„Ahoj!“ a já na to
„Cože? Slyším špatně?“ obratem Dc.Judr.André Phdr.Mgr.Prd.
„A chceš, abych se ti na ty uši podíval?“ mu říkám
„Nehrab na ně vole!“ on natahujíc svoje pařáty
„Ukááž!“
„Varuju tě!“ varoval jsem zděšeně
„Nebóój, jenom…“
„Se mě dotkneš a ten tvůj stetoskop na tobě použiju rektálně!“ skočil jsem mu do řeči.
„Dobrá, ale měl bys…“
„Měl bych ti jednu vrazit magore, mě nic není! Nic na mě nehledej, tuhle skládanku rozkládat nebudeš!“
„Tak ale snad…“
„Abys už zase šel!“
André s výrazem jako kdyby mu někdo sebral hračku, smutně sklopil hlavu, obrátil se směrem k nemocnici a šel tam, kam ho táhl ten bílej magnet. Možná mě ho v té chvíli bylo i líto, že je to takovej vůl.
Za rok jsem ho potkal znova. Měl na sobě oblek. Neměl bílou barvu, byl jsem ohromen, z kapes mu nečouhal ani jeden stetoskop. Neskutečné, taková změna. Z kapes a z bot, ze spodku čepice a z rukávů, mu teď vykukovaly pohřební parte. Neodolal jsem a položil mu otázku.
„André, tak tebe povýšili?“
„Zajisté, jsem teď ředitel nemocnice, Filipe!“ řekl přesvědčivě, jako by to byla stejná samozřejmost, jakože přijde zima, potom jaro, léto a zase to debilní období před zimou.
„Čím sis to zasloužil?“
„Svou usilovnou prací a oddaností lékařskému řemeslu.“ pokračoval vážně, smrtelně vážně. Parte mu padaly z kapes a rukávů a z placaté tašky, co držel v podpaží.
„Tak to ti blahopřeji k úspěchu, dej někdy vědět, jak to pokračuje s vyhlazením lidstva.“
Naprosto suše jako prachová utěrka. Ušklíbl se, smrtelně vážně se ušklíbl. Kolem nás se náhle ochladilo a zvedal se studený vítr. Kousek od nás auto přejelo kočku, o dva bloky dál dostala jedna stará bába infarkt při sledování Chicago houpe.
„Děkuji ti, Filipe!“ řekl a já jsem slyšel promluvit smrt.
Vytáhl jsem si cigáro, zapálil ho svým benzínovým zapalovačem, dal si pořádnýho, plíce trhajícího práska a všechen ten kouř mu foukl do ksichtu.
„Neměl bys kouřit, škodí to zdraví a není to dobrý na potenci.“ radil.
„Nechci mít dítě, André.“
Chlad neustával, chladně jsme si civěli do očí, trošku mu zrudly, foukal jsem mu do nich kouř, hodně kouře, neuhnul, smrt neuhýbá. Kolem nás nebylo nic živého, černo, obrovský černý mrak, vítr a chlad. Střed protikladů, jih proti severu, kočka proti psovi, bíla proti černé, mínus versus plus. Nad námi se zmítala energie, hřmělo, ohromně hřmělo, až začaly lítat blesky. Já stále foukal kouř do toho smrt nosícího ksichtu. Cigareta zhasla, kouř se rozplynul.
„Už musím jít, mám nějakou práci, naléhavý případ.“ řekl vražedně klidně.
„Dubový dřevo je ideální, zkus to navrhnout, tomu případu.“
Ušklíbl se, za jeho zády udeřil blesk. Otočil se a odešel přitahován tím velkým černým magnetem.
Za rok jsem ho opět potkal. Byl bledý, na ksichtě měl nechutnou vyrážku, možná to bylo tím kouřem, oči měl rudý. V rozklepané ruce držel lahvičku s léky a v druhé stetoskop. Spodní ret mu divoce narážel do vrchního a v pravým koutku měl bílej, odpornej hnis. Díval se na mě jako na přízrak, jakoby si nemohl vzpomenout, kdo jsem. Z kapes, rukávů a jiných otvorů mu čouhal strach.
„Vypadáš dobře, André. Jak jdou obchody?“
„Pomoz mi!“ vyjukl skřípavým hlasem.
„Proč? Něco se ti stalo? Zkus zajít k lékaři.“
„To není sranda vole, pomoz mi!“ vyhrkl ze sebe můj starej, chytrej, neuvěřitelně přesvědčivej, samo se vzdělávající a rozkládající se kamarád.
„To jsi ty? Kdes nechal bouři a chlad?“
„Byl to podvod! Oklamali mě!“ křičel.
„Uklidni se. Kdo tě oklamal?“
„Doktoři, medicína, injekční stříkačky i ten stetoskop mě oklamal!“
„A ty chceš, abych ti teď pomohl?“
„Kurva udělej něco!“ panicky hulákal.
Lidi kolem se zastavovali a při té příležitosti polikali tabletky. Vzduchem začal poletovat popel. Zapálil jsem si cigaretu, dal si práska a podal ji Andrému. André si dal práska a upustil lahvičku s léky na zem. Popel dopadal na hlavy všech okolo, a ti vyhazovali své lahvičky s léky z kapes, kabelek a tajných skrýší v ponožkách. Popel přestal padat a slunce se jasně rozzářilo. Kousek světa byl na chvíli zase krásný ve své přirozené nahotě. Bez chemických přísad.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jujacek 28.02.2011, 14:37:46 Odpovědět 
   Ahoj :) Líbí se mi popisný začátek, jako Šímovi ;) Ale i ta omáčka, kde se ti dva potkají. Ta atmosféra :) Věřím, že lidi jsou na doktory za vizí léčení, ale postupem času se to nějak kazí... Snaží se léčit, ale někdy mám pocit, že léčí tak, aby za nějakou dobu člověk zase musel přijít. Něco jako když je záruka na spotřebič a po záruce se pokazí, aby si člověk musel koupit nový... A pak tu jsou ti opravdu hnusáci, s kterými jsem se naštěstí nesetkala :) Tak obecně se nemocnicím vyhýbám a poslední rok i obyčejným doktorům (klep, klep, klep) :)
 Šíma 01.02.2011, 22:29:06 Odpovědět 
   Zdravím!

Být lékařem není určitě snadné, jinak se na tuto profesi dívá našinec a naprostý laik, jinak kdokoliv v oboru zběhlý (či dokonce samotní doktoři). Shodneme se, že tento kratičký příběh není jen o lékařích, sestrách a pacientech, ale i životě, a o tom, jak na nás dopadají jednotlivé události, či jak se na tento svět dívá každý z nás (každého osloví něco jiného, či každý vnímá ony "rány osudu" jiným způsobem a také na ně reaguje po svém).

Když se vrátím ke Tvému textu, mohu klidně napsat, že se mi popisná část líbila (myslím tím první polovina). S dialogy a návazností popisných - uvozovacích vět, které jsou na přímé řeči závislé, je to už trochu horší. Ještě bych zapracoval nad dialogy (tedy hovorem obou hrdinů), stejně tak nad onou "omáčkou", která dotváří atmosféru a informuje čtenáře, co se dělo, když ti dva spolu mluvili.

V textu Ti občas chybí znaménka (myslím interpunkci), uvozovací věty mohly být napsány jinak (více dopilovány, aby byly čtivější a text nevypadal, jako by jej stvořilo dítě, které chodí do prvního stupně ZŠ). Stačí se podívat na tuto pasáž z textu:

Jednou jsem ho potkal, asi rok potom, co jsem ho naposledy potkal a on mě řekl:
„Ahoj!“ a já na to
„Cože? Slyším špatně?“ obratem Dc.Judr.André Phdr.Mgr.Prd.
„A chceš, abych se ti na ty uši podíval?“ mu říkám
„Nehrab na ně vole!“ on natahujíc svoje pařáty
„Ukááž!“

Tož tak. Horší dvojka určitě neurazí. Přeji hezký večer a mnoho zdaru v další tvorbě...
 ze dne 02.02.2011, 0:00:29  
   Jimi Sean: Tak především díky za kritiku! Je to těžký, já samozřejmě lékaře respektuji a vážím si jejich práce, ale nemám rád když to zachází do extrémů a situací, kdy už to zavání sprostým obchodem s lidskými životy. Bohužel jsem se stal přímým svědkem jednoho nehezkého případu a tento fiktivní mini příběh jsem napsal tak trochu ve vzteku. Naštěstí v drtivé většině převládají ty případy, kdy odborná pomoc opravdu pomáhá.
K těm dialogům. Ony jsou záměrně takové strohé, utnuté a zjednodušené, ale je pravda, že možná až příliš. Omáčka byla "uvařená" na způsob vylití emocí do hrnce, rychle zamíchat, trochu povařit a na nějaký pozdější dochucování se vykašlat (nerad ve větší míře upravuji to, co už jednou bylo napsáno).
Co se týče interpunkce. Vím, že s ní mám občas problémy! Někdy například píšu čárky tam, kde být nemusí, jindy zase čárky vynechávám. Abych pravdu řekl, je mě to celkem putna a nějak zvlášť na tom nebazíruji :D Ale zkusím na tom zapracovat ;)

Horší dvojka je v pohodě, mě jde stejně spíš o konstruktivní názor, než o známku. Takže ještě jednou díky za názor ;)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Popáleniny...
Kordula
Spoločne to zvl...
Gardenboy
Co si myslím o ...
L.A.Lottyová
obr
obr obr obr
obr

Písmena. Slova. Věty.
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr