» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141644

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Muka autorova ::

phaint	publikováno: 25.01.2011, 10:36

Nevím jak vy, ale já jsem při psaní svého pokračování Fantoma opery zažívala zvláštní stavy. Výsledek byl ten, že já jsem sice neskončila na psychiatrii, zato román skončil úplně jinak, než jsem měla od začátku v úmyslu.
Možná nejsem sama, u koho to takhle funguje.


	Obrazovka počítače září do potemnělého pokoje jako brána do jiného světa. Láká. Beze slov slibuje poznat nepoznané a vidět neviděné. Vábí. Jako divoženka číhá, až bude moci svou oběť utancovat k smrti. A já jí na to pokaždé znovu skočím. Dvojklik na ikonku, několik hrubých slov na rychlost procesoru, a je to tady. Myška mi táhne na ocásku konec dokumentu a já s rychlostí profesionální sekretářky vyťukám magická slova. 21. kapitola. Dnes večer cítím v prstech sílu stvořit něco mezi Nanou a Vojnou a mírem. Písmena skáčou na obrazovku jako splašení mravenci. Vikomt de Chagny se na ta slova zachmuřil. „Vy hnusný bastarde!“ křikl na svého soka. „Christine je moje, jen moje!“ S těmi slovy vytáhl pistoli, namířil a střelil tam, kde v šeru tušil nepřítele. Za zády se mi ozve lehké zakašlání. „V žádném případě se vám do toho nehodlám plést, ale uvážila jste, že vikomt se právě vynořil z vody, a že tudíž asi nemohl vystřelit?“ „Aha, no jo, vlastně jo.“ Backspace rachotí nocí jako kulomet. Vikomt de Chagny se na ta slova zachmuřil. „Vy hnusný bastarde!“ křikl na svého soka. „Christine je moje, jen moje!“ S těmi slovy se vrhl holýma rukama na hrdlo nepřítele a … „No to už snad vůbec nemůžete myslet vážně,“ utne můj spisovatelský rozmach tentýž chladný, a přitom okouzlující hlas. „Co zas?“ ohradím se už trošinku dotčeně. „Stačí se podívat. Vikomta zpráskám, kdykoli se mi zachce, s jednou rukou v kapse.“ „To bych si vyprosil!“ No jistě, zase někdo sáhl na čest Raoula de Chagny! „To by se vidělo, kdo by koho zpráskal.“ Erik, fantom pařížské Opery a vikomtův sok, ten výlev ani neuzná za hodný odpovědi a bedlivě mi přes rameno dohlíží, jestli mažu. Mažu. Vikomt de Chagny se na ta slova zachmuřil. „Vy hnusný bastarde!“ křikl na svého soka. „Christine je moje, jen moje!“ Vytáhl z holínky dýku a pokusil se zasáhnout … „Mohu ještě?“ přeruší mě znovu Erik. „Tedy, chci říct, že my z přelomu století jsme sice zdvořilí, ale nedokážu si vzpomenout na nikoho, kdo by v souvislosti s oslovením bastarde použil vykání. Dokonce ani tady de Chagny ne, a to je šlechtic.“ Štve mě, fantom jeden, a ještě víc mě štve, že má pravdu. Vikomt de Chagny se na ta slova zachmuřil. „Ty hnusný bastarde!“ křikl na svého soka. „Christine je moje, jen moje!“ Dál jsem se nedostala. „A je ten souboj v podzemí vůbec nutný?“ nadhazuje Raoul. „Vždyť by se to celé dalo řešit jinak.“ Ta mizero, říkám si v duchu. Vidím do tebe. Prostě se ti nechce cachtat v té ledové vodě. „A kdo mě pořád naváděl, ať přesunu děj zpátky do divadla, že to je čtenářsky atraktivnější?“ neodpustím si malé rýpnutí. Pak jen mávnu rukou a snažím se navázat na řádky pomrkávající na mě z neuspokojivě prázdného listu. Nemůžu se zbavit dojmu, že mají k Vojně a míru daleko. Ještě, že je tu má nejmilejší klapka... „Možná by nebylo od věci pohovořit si o celkovém vyznění románu.“ Jako obvykle, Erik své rozkazy formuluje velmi zdvořile. Sedím s rukama v klíně a kontoluju drobky v klávesnici. „No…“ protahuju neurčitě, „budou nějaká ta protivenství, ale nakonec to dobře dopadne, protože si Christine vezme Erika.“ Raoul de Chagny znechuceně odfrkne. Jenže co horšího, spokojený není ani Erik. „Slabé. Nezážívné. Předvídatelné.“ Už se neudržím a vylítnu. „Prima. Tak ji provdáme za vikomta. Ona s ním uprchne z podzemí, on ji odveze pryč…“ Christine naštvaně zaklapne zásilkový katalog z mého nočního stolku. „Mohli byste o mně laskavě přestat mluvit jako o kusu masa? Snad k tomu mám taky co říct, ne?“ Začíná mi to celé lézt na nervy. „Bezva, kotě. Tak koho si chceš vlastně vzít?“ Známá situace. Tuhle otázku jsem jí položila už asi desetkrát a výsledek vždycky stejný. I dnes. „Když já nevím!“ kvílí Christine. „Potřebuju víc času, tak patnáct, dvacet kapitol. Na mě se nemůže tak spěchat.“ Snažím se najít rozvrácenou duševní rovnováhu. „Dobře, pošlu tě na cestu do Persie, aby sis to mohla rozmyslet. Erik tam už byl. Co ty na to?“ Chrsitine se smutně kouká. „Tam je hrozné horko, tam raději ne.“ „Tak do Švédska?“ snažím se najít řešení. „Koneckonců ses tam narodila.“ „Tam zase nikdo nedostane mě,“ vrčí Raoul. Erik přechází po pokoji a přemýšlí. Zastavuje u jedné staré fotky. „A co tohle?“ poklepává dlouhým štíhlým ukazovákem na modř jezera Garda. „Kristapána, Eriku, proč zrovna tam? Jak to mám asi navlíknout?“ vztekám se už fest. „To opravdu netuším. Vy jste autor.“ Lehce se ukloní, ale já v tom cítím spíš výsměch. „Tak já jsem autor? To je hezké, že to říkáš. Občas o tom už začínám pochybovat!“ Odpovědi se nedočkám. Najednou jsem v pokoji sama se zářící obrazovkou. Dveře se otevřou a má drahá polovička se kolem mě šourá do postele. „Je půl dvanácté,“ hučí do polštáře, „co tady sakra celý večer blbneš?“ Backspace ukusuje písmeno po písmeni z úderného nadpisu 21. kapitola. „Ále, to víš,“ vypínám chvatně počítač, „účetnictví.“ Asi se mi to jen zdálo, ale jako by se někdo z velké dálky pobaveně zasmál.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 14		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	27.01.2011, 9:05:26

Odpověď na příspěvek od uživatele: Radmila Kalousková* ze dne 26.01.2011, 8:14:55* Aha, odpověď Šímovi jsem nečetla. No, tak už to někdy bývá, u nás je to podobné, proto jsem se o to zajímala. :-)) Proč ztrácet čas něčím, když z toho nejsou žádné výhody a peníze. Velice přízemní. S tím nic nenaděláme, takže psaní zdar RK

Kaileen	26.01.2011, 11:32:34

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 25.01.2011, 11:59:36* To přijde, určitě se zas najde nějaké téma, které tě zaujme :) Jo a k tvojí odpovědi na komentář lotty: bacha na věc, ano? V kolonce oblíbených tě mám taky, takže historicky poprvé byl uložen konkrétní textík, ale jako autorka jsi v Oblíbených už nějakou chvilku...


ze dne 26.01.2011, 14:01:07
phaint: Tak to mi uniklo nebo jsem to jednoduše zapomněla (což je možná ještě pravděpodobnější...). Dík

Radmila Kalousková	26.01.2011, 8:14:55

Ahoj, tak to je přesný, hezky popsáno. Hlavní hrdinové byli milý a krásně skuteční, moc pěkně se do jejich hovoru vložila Christie, které do té doby četla knihu. Excelentní! Posílám jedničku s hvězdičkou! RK P.S. A malá otázka mimo (jsem zvědavá ženská). Ty psaní před tvou drahou (nebo levnou) polovičkou tajíš?


ze dne 26.01.2011, 12:44:30
phaint: Velké díky za ještě větší pochvalu :) A k tomu utajovaní - jo, tajím. Detaily viz odpověď Šímovi zde níže :) Asi bych totiž nervově neunesla zodpovídat otázky typu "A proč to píšeš? A ty máš na takové věci čas? A to máš placené? atd...

lotty	25.01.2011, 19:56:02

Zdravím Tě, tenhle textík se mi moc dobře četl. Byl plynulý, a po dějové stránce svým způsobem netradiční. Jak už tu bylo řečeno: Postavy ožívají. Dávám Jedničku a přidávám si textík do Oblíbených. lotty


ze dne 25.01.2011, 21:40:55
phaint: Jejda, jsem polichocena, že jsem se někomu historicky poprvé vecpala do Oblíbených. Ale ještě lepší je, že se ti to líbilo - možná sama znáš, o čem tady píšu.

čuk	25.01.2011, 17:39:51

Neznaje předchozí děj a neschopen pohroužit se do obsahu, všímám si pouze stylistického plynutí a úrovně psaní. Plynutí je pomalejší, ale střihy mám rád. Psáno šikovně, pro trpělivější čtenáře než já. Celkový dojem dobrý.


ze dne 26.01.2011, 9:29:21
čuk: Neber si to, já jsem byl velmi unavený a spěchal jsem, takže vina je na mně. Promiň


ze dne 25.01.2011, 21:38:53
phaint: Děkuji, že sis udělal čas na přečtení, i když mě mrzí, že jsem tě nedokázala nějak hlouběji zaujmout. Úmyslem bylo napsat to tak, aby se v tom zorientoval i ten, kdo o Fantomovi neví zhola nic - a taky mi přišlo, že to tak napsané je. Aspoň jsi mi připomněl, jak moc se můžou lišit dojmy autora a čtenáře!

Kaileen	25.01.2011, 11:59:36

Takový vnitřní boj, kdy je autor doslova roztrhán na tolik kusů, že se ještě může divit, že se nezcvokne. Je to pokus o hledání té rozumné míry, kdy nechat postavy žít a kdy jim jako autorka přitáhnout řetěz. Onehdy jsme se s Kondrakarem o něčem takovém bavili u textu Vítr z hor. Každý, kdo se s románem (nebo pokusem o něj) mazlí, to asi zažije. Člověku to leze na nervy, to věčné hledání chyb a šťouraní do detailů, ale byť by psal třeba patnácté dílo, bude to mít pořád stejné kouzlo - člověka to rozčiluje, ale dělá to rád a obdobné remcání postav bere jako odměnu za svou snahu.


ze dne 25.01.2011, 21:33:54
phaint: Tak vidím, že to taky znáš :) Já se tady sice tvářím, jaká to byla muka, ale ono to bylo krásné a moc mi to chybí - od Fantoma se na nic tak dlouhého nedokážu zkoncentrovat... :((

Šíma	25.01.2011, 10:35:18

Zdravím! Pěkné! Jak to myslím? Postavy zvolna ožívají a přerůstají autorovi přes hlavu! Hihihi... To by ještě scházelo, aby se nám vlastní povídkové (nebo románové) postavy pletly do psaní! "A poslouchat budete a basta!" Na druhé straně jsi to pěkně popsala - ono "oživení" jednotlivých hrdinů a jejich snahu po svém vlastním životě - ony ti hrdinové tak nějak v našich příbězích skutečně žijí a mají tendenci si občas (tu a tam) dělat, co chtějí a děj se díky tomu posouvá mnohdy docela zajímavým směrem (jinudy, nebo i oklikou). P.S. Mezi námi: Mi do psaní kecá mé druhé já (a je ještě úsečnější, než kdyby mi do toho mluvily postavy mých příběhů)! Ono mi to docela stačí! ;-))) A co se týče Tvé drahé polovičky! Nejspíš bych si uraženě odfrkl, nebo pronesl dotčeně: "Co je ti po tom? Já se tady snažím tvořit..." ;-))) Málem bych zapomněl: -- Ještě, že je tu má nejmilejší klapka... -- nejmilejší klávesa (nevím proč, ale myslel jsem na onu "filmařskou klapku", hihihi: "Vikomt de Chagny po sto dvacáté páté!" Ale pšt, nemyslím to ve zlém!!!) -- Už se neudržím a vylítnu. „Prima. Tak ji provdáme za vikomta. Ona s ním uprchne z podzemí, on ji odveze pryč…“ -- (možná toto?) -- Už se neudržím a vylítnu: „Prima. Tak ji provdáme za vikomta. Ona s ním uprchne z podzemí, on ji odveze pryč…“ (Trochu jsem se mračil nad návazností popisných - či uvozovacích vět a přímé řeči - tu a tam jsem měl tendenci dát určitou přímou řeč za dvojtečku, ale nemůžu Ti zase toliko kecat do psaní, když Ti do toho všichni mluví - od samotných hrdinů, až po vlastní protějšek!) To je děs, držím palec a nedej se!!! (mrk)


ze dne 25.01.2011, 21:31:58
phaint: Díky za čas a známku a především za slovo "klávesa" - já zírala na tu klapku v textu nekonečně dlouho - věděla jsem, že to není ono, ale neměla jsem za zády fantoma, který by mě nakop´. Jinak, má literární tvorba je u nás doma považována za něco dětinského, pokleslého a naprosto zbytečného. Reakce polovičky na mou první knihu? "Hm. To je to, cos tam smolila po večerech?" Tož tak, muka autorova :)