|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Hromada ::
|
| |
|
|
Otto měří kroky svoji kancelář šéfa továrny. Šest kroků, těch nejdelších šest kroků, kterých jsou schopny jeho krátké nohy patřící k hubenému tělu s nahrbenými rameny a k hlavě s řídkými vlasy. Zastaví se, pohledem pohladí nerovný povrch bílé stěny a povzdychne si. Rozšněruje paže zamotané za zády a promne si obličej. Únava mu do něho šlápla a nechala tam po sobě stopy, temné kruhy pod očima, propadlé tváře a zašedlou kůži. Otto nemůže spát. Otočí se a šest kroků k oknu, ze kterého ovšem nevyhlédne. Zastaví se před ním přesně v té vzdálenosti, aby viděl tovární halu z neomítnutých cihel, kovovou bránu, ale aby neviděl dvůr. Nechce ho vidět, protože uprostřed dvora je to, kvůli čemu nemůže už týden spát, je tam ta hromada.
Přitom takových hromad ležely na dvoře už stovky. Ještě když byl zástupcem šéfa, ještě než se za jeho zády vyškrábal do jeho křesla, skopnul ho z něj a zlomil mu tím vaz. Nemohl přeci dopustit, aby téhle fabrice šéfoval nekompetentní alkoholik. Bylo Ottovou povinností poslat vedení podrobné hlášení a zcela logicky na uvolněné místo doporučit sebe. Teď si ovšem není jistý, zda neudělal chybu. Možná se měl škrábat pomaleji, možná se neměl škrábat vůbec... A teď by tu hromadu měl na starosti někdo jiný.
„Otto,“ psala mu maminka v posledním dopise, „jsem pyšná na to, jakého postavení jsi dosáhl a jakou bohulibou práci vykonáváš. Modlím se za tebe ke všem andělům v nebi...“ Docela viděl před očima ty matčiny ruce, s černými jizvami, které do bílé kůže vyžrala celoživotní dřina, jak žehnají tomu dopisu. Ano, i on je na sebe pyšný, ze syna chudé dělnice šéfem továrny. Nechce o to postavení přijít, kvůli ní, kvůli sobě. A proto se vedení nesmí dozvědět, že už týden neví, co s tou hromadou, že není schopen vymyslet způsob, jak se jí zbavit.
Znovu přejde místnost tam a zpátky, vrátí se do výchozího bodu a trhne sebou. Kdosi zaklepe na dveře.
„Dále!“ vykřikne, napřímí hlavu a sevře čelisti.
Vstoupí žena s modrýma očima a světlými vlasy zkrocenými v drdolu. Projde kolem Otty, postaví šálek na pracovní stůl a teprve potom se na něj otočí.
„Vaše káva, pane,“ pronese a čeká.
Otto přikývne. A tak se žena vrátí ke dveřím. A je patrné, že je o hlavu menší než on. Všichni jeho podřízení jsou stejně vysocí nebo menší než on. Tedy až na Königa, jeho zástupce, ten je hned o několik hlav vyšší. Toho si ovšem Otto nevybral, toho vybralo vedení. Sekretářka se na prahu zastaví a otočí se.
„Pane, volali z vedení, máte očekávat hovor v pět hodin,“ zabodne pohled do jeho obličeje, jako by do něj zapíchla dva rampouchy.
„Proč jste mi ten hovor nepřepojila?“ cedí Otto slova mezi pevně semknutými čelistmi, snaží se nedat na sobě znát, že bublající šťávy jeho těla se právě rozlily a opařily jeho vnitřnosti.
„Nechtěl jste být rušen, pane,“ zasyčí sekretářka, přimhouří oči a podívá se na něj tím pohledem, který proniká pod povrch lidí.
Ona ví, taky je proti němu, taky by chtěla na jeho místě Königa, táhne Ottovi myslí. Dveře se konečně zavřou a Otto se zhroutí do židle za svým pracovním stolem. Nakloní se na stranu a otevře nejspodnější zásuvku. Našponuje uši. Ve vedlejší místnosti se na papíře pod údery kovových písmen psacího stroje rodí zvuk, který filtrován přes dveře, proniká do Ottovi kanceláře. Vytáhne koňak, opatrně odšroubuje víčko a přihne si. Rytmus zvolní. Odtrhne láhev od úst a energicky zabouchne zásuvku. Ona nesmí vědět, že pije, nikdo to nesmí vědět. Ale možná už to ví, možná je spřáhnutá s Königem, možná právě teď vyťukává zprávu pro vedení...
Alkohol konečně začne působit a uvolní křeč, která svírá Ottovo tělo i mysl. Ale zcela se Otto uvolní až, když uslyší buldozer. Vykopat jámu, naházet do ní hromadu a zahrnout ji buldozerem, to je poslední, co ho napadlo.
Samozřejmě, že nejdříve postupoval podle standardního procesu, kterým se v továrně zbavovali odpadu a nařídil hromadu spálit. Stál před ní a na vlastní oči to viděl. König máchnul pravicí a dva muži ji polili benzínem. Potom sám König škrtnul a odhodil na ni sirku. Oheň se okamžitě nadechnul, rozeběhnul se po povrchu, nejdříve se přikrčil, aby vzápětí vyrazil do výšky. Po chvíli se ukáznil a pustil se do své práce. Pomalu a s rozkoší rozežíral povrch hromady, přebarvoval ho na černo a pronikal dál do jejího nitra. A najednou se to stalo, oheň vyšlehl, zaječel o pomoc těsně před tím, než ho hromada vsála do svých útrob a zadusila. Když se černý kouř rozptýlil, Otto, König a všichni přítomní otevřeli ústa a hlasitě vydechli. Hromada byla netknutá, jako by žádný oheň nebyl. Po týdnu, ve kterém ji Otto nařizoval polévat nejrůznějšími hořlavinami, pochopil, že problém není v ní, ale v těch věcech, které jí tvoří.
A přitom, když byly přivezeny do továrny a vyloženy na peróně, nelišily se od těch před nimi. Pamatuje si na ně. Samozřejmě, že chodí na vykládky, má rád vše pod kontrolou. Vlastně, teď si vzpomíná, vypadaly trochu jinak. Tehdy si ovšem myslel, že to způsobil měsíc, který na ně ledabyle pohodil síť utkanou ze svých stříbrných provazů. Jejich povrch působil - Otto svraští obočí, snaží se vyšťourat ze své ztýrané mysli ten nejvhodnější výraz - něžně. Skoro měl chuť přistoupit k nim a dlaní je pohladit, skoro litoval, že budou v továrně zpracovány.
Otto nadskočí na židli, protože nečekaně a hrubě projede jeho tělem ostrý hrot myšlenky. Jak to, že ho to nenapadlo dříve? Co když Königův úžas nebyl nefalšovaný? Co když moc dobře věděl, co se stane? Vždyť on vybíral hořlaviny, on zapaloval... Najednou cítí Königův dech na svém zátylku, cítí Königovi silné paže ovinuté kolem svých spánků, jak se chystají zlomit mu vaz. Otočí obličej k oknu. Buldozer ztichnul a v místnosti za dveřmi se rozléhají rázné kroky.
„Gütten Tag, Helga.“
„Gütten Tag, Herr König,“ špitne v odpověď ženský hlas, ve kterém jsou slyšet sklopená víčka a nach na tvářích.
Otto se ušklíbne, to divadlo si mohou odpustit, určitě spolu spí. A i když ví, že to nevyhnutelně přijde, trhne sebou, když se dveře otřesou pod údery kloubů velké ruky.
„Kommen Sie herein!“ vykřikne.
Dveře se rozletí, König se zastaví na prahu a než za sebou zavře, srazí paty svých černých holínek a zvedne pravici. Otto vyskočí a odpoví mu stejně. Nechce sedět, vypadal by ještě zakrslejší proti dvoumetrovému Königovi, Adónisovi, s bílou pletí, modrýma očima a plavými vlasy.
„Akci jste dokončil?“ snaží se promluvit hlubokým hlasem, ale hrdlo zmáčkne procházející zvuk a Otto vypískne.
Neunikne mu, že svaly kolem Königových úst sebou nepatrně zaškubou. König se nadechne, otevře ústa a Otto sebou znovu trhne. Telefon na stole se rozdrnčí.
„Ja,“ zvedne sluchátko a srazí podpatky.
„Ja, rozumím,“ zapichují se mu slova tajemníka velitele bolestivě do uší.
Pohledem sklouzne po Königově tváři, jehož rty se zavlní v pobaveném úsměvu.
„Ja, zítra ráno, inspekce, budu vás očekávat. Heil!“ a znovu srazí podpatky, než zavěsí.
Z Königova výrazu čte, že o všem ví, poslal podrobné hlášení, navrhnul inspekci, doporučil sám sebe na Ottovo místo...
„Kde jsem...?“ přiloží si Otto k ústům ruličku vytvořenou ze svých prstů a odkašle si „Ja, už vím. Akci jste dokočil?“
„Ja,“ vyštěkne König, „už dvakrát.“
„Dvakrát?“
„Dvakrát, pane. Rád bych, abyste se na to šel podívat a vydal rozkazy, jak postupovat.“
Otto si nasadí černou čepici, na níž se zaleskne stříbrná umrlčí lebka. Snaží se zachovat klid, ale kolena se mu třesou. Projdou chodbou, sejdou po schodišti, až konečně stanou bok po boku na dvoře.
Buldozer naposledy přejede tam a zpátky přes místo, kde ještě před chvílí byla jáma s těmi věcmi naházenými uvnitř. Otto, König a ostatní postávající oblečení do černých uniforem zírají na stopy po pásech buldozeru. Cosi očekávají. Těžké ticho dopadá na jejich hlavy a zatlouká je do země. Oční bulvy se začnou míhat ze strany na stranu. Odkudsi z hloubky pod jejich nohama přichází chvění. Oči se široce rozevřou a pohledy se zastaví na čerstvě uježděné zemině, kde se objeví holá hlava se zamáčknutými očními víčky a otevřenými bezzubými ústy. Rodí se ze země a po ní trup, ruce i nohy, které jsou propleteny s jinými údy. Na povrch pronikají další těla, země je vyvrhuje a hromada roste.
Kamínky utíkají z vršku k patě hromady a dál. Jeden se zastaví o špičku Ottovi holiny. Otto na něj sjede pohledem, nechápe, snaží se získat čas, utřídit si myšlenky, než se podívá zpátky na tu hromadu, která se před ním tyčí ve své původní velikosti.
„Ale jak je to...?“ otočí se směrem ke Königovu profilu.
„Nevím,“ König pokrčí rameny.
Ale Otto si je jistý, že periferně zahlédl úšklebek. Určitě ví, co se děje, má v tom prsty, je to past a Otto nedokáže vymyslet způsob, jak z té pasti ven.
„Vypadá to, jako by je země nechtěla přijmout,“ ventiluje König nahlas svoje úvahy.
„Slyšel jste to?“ zeptá se nečekaně Otto.
König se na něho nechápavě podívá.
„Teď! Slyšel jste to?“
Otto natočí hlavu na stranu, napne uši a uslyší tlumený hlas.
„Je to tak, Otto, země nás nechce přijmout, Otto.“
Otto přistoupí k těm věcem, poprvé se ocitá v jejich těsné blízkosti. Ano, ten hlas vychází z útrob té hromady.
„Je to tak, Otto, země nás nechce přijmout, Otto. Chceš vědět proč? Chceš? Otto...“
Otto nepatrně přikývne.
„Tak pojď blíž, ještě blíž, Otto.“
A tak se Otto přiblíží, když v tom vyrazí dvě kostnaté paže bez krve proti němu, chytnou ho za límec a přitáhnou si jeho obličej k tomu svému, který se vynoří z hromady. Chlad proniká z nitra mrtvého těla přes konečky prstů do Ottovi kůže na krku a Otto se roztřese. Začne sebou škubat, snaží se uvolnit z toho sevření. Oční víčka se odklopí, rty se rozevřou a tělo zaskřehotá Ottovi do ucha.
„Země nás nechce přijmout, Otto, země nás nemůže přijmout, Otto, protože jí nepatříme. Podívej se, Otto, jen se podívej. Copak to nevidíš?“
Ottovi oči zběsile těkají nahoru, dolu a do stran. A on vidí, že ze zad na tělech vystupují pahýly po uříznutých křídlech. A na jeho černou uniformu jako sněhové vločky dopadají bílá pera.
„Napiš svojí matce, Otto,“ pokračuje hlas a k němu se přidávají hlasy ostatních těl, jejichž oční víčka se odklopují a ústa otvírají, „napiš jí, ať se přestane modlit, Otto, vždyť ty jsi zabil všechny anděly z nebe, Otto!“
Otto se vyškubne, vyhne se pažím, které se po něm sápají a vytáhne zbraň z pouzdra u pasu.
„Mlčte!“ řve, „Mlčte!“ a třesoucí se rukou namíří na hromadu a mačká spoušť, ale ústa se nezavírají, hlasy neutichají.
Otto je v pasti, ta hromada nezmizí, nikdy nezmizí. Co to udělal? Otočí se. Ostatní na něj překvapeně a nechápavě zírají. Nikdo se nesmí dozvědět, že ta hromada nezmizí, nikdo se nesmí dozvědět, co udělal. A Otto rychle namíří zbraň a kulky pronikají do hrudí oděných v černých uniformách...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
