obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Vyvolená ::

 autor Doll publikováno: 30.01.2011, 15:47  
Historicko-hororová romance o hříšné hraběnce a jejím mladém ctiteli.
 

Vyvolená


Už o ní nemohu přemýšlet jako o smrtelné ženě, spíš jako o nelidské nestvůře, která se válí v krví zbroceném doupěti, kde se přehrabuje zkrvavenými pařáty v kostech a zbytcích svých obětí.
- Robert E. Howard



V rohu rozkvetlé růžové besídky se nikým nezpozorován skrýval dokonalý ďábel tělem i duší. I když starobylý rod té ženy byl na svou šlechtickou krev pyšnější než poslední jednorožec, její okouzlující krása byla u dvora už dávno zcela bezkonkurenční a ona uměla mámit vznešené velmože andělským jazykem sladším než včelí med, její mrzká mysl byla neskonale zkaženější než zbujelý zhoubný nádor, který jí každou chvíli hrozí rozdrtit přetíženou lebku.
Příšera přestrojená za princeznu.
Navenek ničím nedávala najevo, co se skrývá uvnitř. Zastihl ji samotnou za závojem popínavého psího vína s rozloženým vějířem v ruce, jak tiše odpočívá na lavičce . . .
„Mohu se k vám na moment připojit???“ zeptal se neznalý mladík, převlečený za opilého mnicha. Pečlivý pozorovatel by postřehl, že ne všechny skvrny od alkoholu na jeho vykutáleném kostýmu jsou skutečnou součástí masky. Kdyby byl její nositel zcela střízlivý, nikdy by se neodvážil ji sám oslovit.
Mlčky mu pokynula na volné místo vedle sebe. Měla černé krajkové rukavice bez prstů. Téměř celou plochu kamenné lavice pokrývala její obrovská nařasená sukně se spoustou a spoustou lehounkých nabíraných spodniček. Nesměle si přisedl až úplně na kraj.
„Je to docela zvláštní, nemyslíte??? Mám dojem, že mi vás představil právě hrabě Ferencz, že ano???“ vyptával se mladý šlechtic.
Přikývla.
Vypadala zamyšleně, možná dokonce melancholicky. Pod bohatě zdobenou štříbřitou škraboškou se nedal rozeznat žádný výraz, ale on by přísahal na cokoli na světě, že její nemluvná majitelka musí otřesně trpět. Jako by ji den po dni něco neporazitelného pořád víc a víc rozežíralo zevnitř . . .
„Celý dnešní den je tak vzrušující!!!“ afektovaně si vychvaloval falešný duchovní ve snaze přimět mlčenlivou masku nějakým způsobem k hovoru. „Ještě nikdy dřív jsem nebyl na karnevalu.“
V Budapešti se každoročně pořádal ohromný maškarní ples. Perfektní příležitost pro všechny, kdo se chtějí alespoň na chvíli ztratit ze světa v dechberoucím davu mnohobarevných masek a neomezeném moři neředěného maďarského vína. Sjížděla se sem všechna šlechta ze široka daleka. Ani on nesměl chybět, byť byl jen hloupý holobrádek s mlíkem na bradě. Počítal s tím, že prožije nezapomenutelnou noc v nekonečném zástupu závojů a pestrých plesových rób . . .
Noc, kdy se může stát cokoli.
Cokoli. Můžete se beztrestně zpít do němoty, oslavit své spolehlivé spojence, protančit hodiny a hodiny na parketu, nacpat se až k prasknutí u plných stolů, najít nějakou novou lásku . . .
Případně si mezi sebou vyřizovat staré účty.
„Vůbec jsem na žádný karneval jezdit nemusela. Celý můj život je jenom nesmyslná maškaráda. A někdy už mě to začíná zmáhat.“ zašeptala zarmoucená paní v pod maskou. Měla překvapivě příjemný hlas. Převaloval se přes něj jako veliká vlažná vlna s lehkou příměsí slaných slz, pod kterou se skrývá spousta ostrých, hranatých kamenů . . .
Zaraženě na ni zíral a nevěděl, co na to má říct. Tak otevřenou odpověď v žádném případě nečekal. V té chvíli zalitoval, že někde nablízku není skutečný zpovědník.
„Netvrdím, že vám nerozumím, ale život nabízí mnoho příležitostí, jak se prosadit.“ řekl po krátké pauze skličujícího ticha, kdy opuštěná dvojice v zeleném bludišti slyšela jen veselý cvrkot cvrčků ve vysoké trávě. „Podívejte se na mě, ještě před rokem jsem nebyl zhola nic a nyní po smrti svého otce konečně vlastním jeho panství. Už mi nikdo nerozkazuje, mohu spravovat svůj majetek a možná se časem vyšplhám ještě výš.“
„Život je nabízí jen pro vás. Vy se příležitosti chopit můžete, protože jste ještě moc mladý. Ale já???“
„A vy jste snad tak stará, že se vidíte málem nad hrobem???“
„Posuďte sám.“ podívala se na něj zvláštním pohledem, mísil se v něm hrozný hlad, unavený smutek a nelidský chtíč . . .
Sňala si z tváře blyštivou škrabošku.
Měla čistou, svěží pleť s lehkým růžovým nádechem na tvářích, jako by se jí na lících usadilo trochu skřivaní krve. Propaloval jej tázavý pohled dvou čokoládových očí, očí temných a hlubokých jako ta nejčernější noc. Škoda, že soucitný šlechtic neznal tu starou, krvavou baladu o očích čarodějky. Neznal ani strašidelnou pohádku o prastarém princi upírů, který se jen jednou za sto let probouzí ve své prokleté kryptě pod rozeklanými skalami a nikdo z živých mu nesmí pohlédnout do posmrtně strnulé tváře, aby naráz neupadl do dlouhého staletého spánku . . . nebo rovnou do pavoučích spárů samotného vyhládlého vampýra . . .
„Netroufal bych si odhadnout, kolik je vám let.“ řekl nahlas a myslel to zcela upřímně. „Akorát bych se sebe udělal blázna, protože žena jako vy snad ani žádný věk mít nemůže. Na to jste až moc dokonalá.“
Sklopila zrak.
„Obávám se, že mi příliš lichotíte. Ale léta se skrýt nedají, naneštěstí.“ odpověděla vážně. Přesto vypadala potěšeně.
„Ale vy vypadáte opravu úžasně. Jak si vůbec udržujete tak mladistvý vzhled???“
Plné rty se zvlnily vysoko ke koutkům, jako by se samovolně trhaly vejpůl. Když se hříšná hraběnka takhle samolibě usmívala, někteří se báli a v hrůze před ní prchali. Jiní ten mnohoznačný úsměv až umanutě milovali . . .
„To je tajemství.“
Věnovala mu ďábelské mrknutí.
„Á, příteli, tak tady jste!!! Všude jsem vás hledal, už jsem se bál, jestli jste se samotný neztratil.“ k rozesmáté dvojici se připojil třetí muž v odvážné masce saracéna. Falešné vousy, vyšívaná vesta a široké plandavé nohavice, za pasem skutečná turecká šavle. Ve městě by v takovém oblečení způsobil nepředstavitelnou paniku.
Ale této noci bylo povoleno všechno.
„Ne, nebojte se Viktore, jen dělám společnost tady hraběnce.“omlouval se nepravý mnich.
Muž se před ní poníženě uklonil.
„Prosím, pro tentokrát ho omluvte, má paní. Na chvíli si ho také ukradnu. Je mezi námi úplně nový, musím ho představit ještě spoustu lidem.“
„Je to od vás velice laskavé, že dobrovolně uvádíte děti do společnosti, můj drahý vévodo Viktore.“ zavrněla maskovaná dáma. Opět si nasadila lesklými sklíčky posázenou škrabošku.
„Sbohem, můj malý mnichu.“
„Ne sbohem, jen nashledanou. Jistě se ještě uvidíme. Ples přece trvá celý týden bez přestávky.“ loučil se s ní dost neochotně. Ale co, však se ještě stokrát setkají.
Hostitel jej odváděl dál do víru dění.
„Tak pojďte příteli, jen pojďte. Čeká na vás ještě spousta lidí a kníže z . . .
Cosi mu celou cestu bzučivě brebentil do ucha, ale mladý šlechtic už ho ani pořádně neposlouchal. Na svém prvním oficiálním plese v životě poznal celé tucty lidí, ale nejvíc ze všech mu utkvěla v paměti právě pochmurná, překrásná paní plačící v opuštěné besídce mezi rozkvetlými růžemi. Její bledý, ušlechtilý obličej. Její melodický, hudební hlas. A její laskavý příslib věcí příštích . . .

***

Nenápadně se vyptával různých lidí až po delší době zjistil, že jeho tajemná dáma občas pobývá na zapadlém panství kdesi na hranici s Moravou. Naráz se rozhodl, že ji co nejdřív navštíví. Stejně se musí cítit osamělá a jí rovná společnost ji jistě jen prospěje. Na cestu se vydal sám, jen s jedním osobním sluhou, který zároveň řídil kočár.
Známá krajina za ním pomalu mizela v dáli a sluncem ozářené úrodné vinice s bzučivě barevnými včelími úly brzy nahradila nuzná zaplevelená políčka v neprozkoumaném podhůří, kde po strmých stráních skotačí místo strakatých krav tak akorát houževnaté kozy a rezavé lišky tam dětem dávají dobrou noc. Když jeho kočár projížděl nezmapovanými úvozy ve stínu hustých propletených smrků, míval mladý šlechtic zvláštní zvyk vždy pevně přibouchnout okno a nedovolit ani jedné jediné větvi vklouznout dovnitř a otřít se mu svými haluzemi o tvář. Stromy jsou staré, starší než kdokoli z lidí a pamatují věci, jaké by žádný člověk nikdy nepřežil. A nejsou to jen bojující bandy zlotřilých zbojníků, kdo tiše v šeru jako šelmy číhají na zbloudilou kořist s duší ze zlata . . .
Na noc se ubytovali v zájezdním hostinci, který se nacházel na křižovatce dvou cest přímo uprostřed pralesa. Venku bylo studeně sichravo a mlha se mísila se šerem, snad proto vyhlížela hospoda tak odpudivě a zchátrale. Lepkavý a nepříjemně páchnoucí opar se nabalil na trámy i nečitelný vývěsní štít a celé budově dodával vzhled plesnivé perníkové chaloupky. Uvnitř ale plápolal přívětivý oheň.
V lokále bylo pusto a prázdno jako po výbuchu, stály tam stoly bez jídla a židle bez zadků, jen v krbu praskala pálená polena. Obtloustlá hostinská před ně snášela co jen hrdlo ráčí, mlela páté přes deváté a div kolem nich nekvokala jako skutečná kropenatá slepice, když pod křídla svá ochmýřená kuřátka.
„Míváte tady hodně hostů???“ ptal se jí šlechtic zdvořile, zatímco jeho sluha se zabýval hlavně jídlem.
„Vy dva jste zatím jediní, kdo sem dnes přijel. Ale jindy se tu zastaví víc lidí, hlavně když je ve městě trh nebo dožínky. A kam vlastně jedete vy, že jsem tak smělá???“ vyptávala se zvědavě ukecaná kvočna.
„Musím navštívit vzdálenou příbuznou. Je to proti mně už taková starší paní a žije značně osaměle. Doufám, že ji na chvíli rozptýlím.“ lhal s úsměvem na rtech, protože nechtěl přiznat pravou příčinu své nenadálé dobročinnosti. Akorát by se dostal do řečí.
Sluha na protější židli se málem zakuckal, jak se snažil potlačit záchvat smíchu. Ze stájí slyšel dupat a ržát koně. Přenocovali v pohodlí pod střechou pak pokračovali v cestě.
Vyrazili za rozbřesku.
Modrošedá mlha stoupala vzhůru z údolí, zatímco slabé slunce bylo ještě bledé, vybledlé jako by celou noc kdesi ve skrytu krvácelo. Bylo bílé, věkem vybělené jako vápnité kosti mnoha mrtvých . . .
Cesta probíhala docela v klidu, dokud na silnici nenarazili na pohřební průvod bez pozůstalých. Vlastně to byl obrovský vůz částečně zakrytý špinavou, potrhanou plachtou pod kterou se jako divé hemžily a hnětly hromady zmačkaných hnilobných hlístic zalezlých v zastydlých lidských mrtvolách . . .
Pronikavě nasládlý puch a pohled na to odporné oblézání larev v zahnívajících tělech v něm proti jeho vůli vyvolával vize ohavné, zdevastované krajiny přešlé válkou, obrovské odpadní pole obydlené shnilými zplozenci Helheimu, které každou noc vydatně zkrápí zteplalý krvavý déšť . . . zpropadený kostěný palác jako porézní houbovitá hmota, která léta a léta rostla natěsnaná na sebe v příliš malém prostoru bez přívodu vzduchu . . .
Prašivé podsvětí.
Peklo.
Kázal zastavit kočár a zavolal na hadráře, který poslušně poklusával vedle umrlčí káry:
„Co se to tu děje??? Nezačal u vás řádit mor???“
„T-to . . . to naš-naštěstí ne, v-vzácný pane.“ v rozpacích vykoktal špinavý hadrník, nevěda, jak mluvit s osobou vyšší společenské třídy. „Tam u nich jsou pořád nějací mrtví. Byla tam horečka, to teda jo, ale mor nikdy. Lidi se bojí v noci vyjít z domu, po lesích prý řádí se svou smečkou vlkodlak.“
„Co??? Nemoci možná, ale vlkodlaci??? V dnešní době???“ málem měl chuť vysmát se tomu trhařovy do očí. „To jsou jen bohapusté pověry. Snad skutečně nevěříte na takové zhovadilosti???“
„No, jak se to vezme, pane. Já o tom nic nevím, ale mezi lidmi se říká, že –
„Vůbec toho blázna neposlouchejte, jemnostpane!!!“ zakrákal vozka z káry. „Ten ničemu nerozumí, vždyť je to na první pohled pablb!!!“
Otrhaný mužík zmlknul a rychle odkvačil.
„Turci to byli, to tady ví každý.“ pokračoval protivný vozka. „Odkud se pořád bere tolik mrtvol, he??? Je válka, Turci se všude roztahujou, jako by jim to tady už patřilo a zplundrujou na co přijdou. Verbež vousatá machometánská, už ani nadávat se mi na ně nechce!!!“
S gustem si odplivl.
„Kdepak, žádný duchové nebo vlkodlaci, Turci a basta. Za všechno vždycky můžou Turci, to přece každý ví a je to pravda.“
„Děkuji vám, dobrý muži.“ odpověděl spokojeně šlechtic v kočáře. „S těmi Turky máte jistě pravdu, ani já nevěřím na pověry poddaných.“
„Není zač. Bůh vám žehnej!!!“ křiknul na rozloučenou vozka.
Kára se zase odkodrcala o kus dál, cesta byla kamenitá a úzká, mladík v kočáře si stačil ještě všimnout, že cosi vyklouzlo z pod plachty a plácá se to teď po straně vozu ve vzduchu. Lichá končetin, možná dosud napojená na vychladlé tělo. Viděl v mase divné okrouhlé otisky, jako by zářezy nějakého novodobého mučícího nástroje, nebo nabroušeného nože nebo . . .
Stopy zubů.
Zubů, které hladově kousaly až do krve. Rychle přibouchnul dveře kočáru a poručil sluhovy, ať jedou dál. Pohled – byť jen pouhé pomyšlení – na krev mu nikdy nedělalo dobře. Dokonce i když se pořezal při šermu, málem se mu začal zvedat žaludek. Možná je jen příliš přecitlivělý.
Zbytek cesty se snažil zaplašit vlezlé myšlenky na ukrutné Turky, kteří s divým řevem čtvrtí zajaté křesťanské dívky na kusy a pak je neuměle opékají nad čadivým ohněm ve svém bezbožném saracénském ležení . . .
Naštěstí už netrvala tak dlouho.
K večeru konečně dojeli na hraběnčino panství. Přivítal je poklidný pohled na kopec, shluk roubených dřevěných domů v podhradí a solidní kamenné sídlo samotných pánů. Lidí bylo málo, jen tak plaše vykukovali z oken a on překvapeně zjistil, že mnohé umodlené báby se při pohledu na kočár dokonce křižovaly. Jako by pro ně cizí návštěvník představoval nějaké neznámé nebezpečí . . .
„Jaký zvláštní, zapadlý kraj.“ poznamenal zamyšleně ke svému sluhovy. „Zdejší lidé jsou nejspíš natolik zaostalí, že se bojí všeho nového.“
„Na to se vůbec neohlížejte, pane.“ odpovídal kočí z kozlíku. „Hádám, že sem moc cizích návštěv nejezdí. Ani mě se to místo nějak nezamlouvá. Jako by z něj čišelo něco špatného.“
„Vidíš snad něco špatného na okolí??? Nebo na zdejších lidech???“
„Ne pane, na první pohled na nich není nic špatného není.“ zavrtěl hlavou vozka. „Ale jako by to viselo ve vzduchu. Neumím to líp vysvětlit, je to jen pocit.“
Právě projížděli hradní bránou.
A on se konečně setkal se svou vytouženou dámou. Stála přímo na nádvoří, jeho vysoká a vznosná vyvolená: „Moji lidé už mě spravili o vašem příjezdu. Čemu mohu vděčit za tak nenadálou návštěvu, vždyť jsme se zatím setkali jen jednou???“
„Možná jsem se o tom před vámi při našem posledním setkání opomněl zmínit, ale zdědil jsem letohrádek nedaleko odtud. Bohužel nejsem zatím zvyklý na život na venkově. Nudil jsem se, a tak mě napadlo navštívit nejbližší sousedku. Prosím, nemějte mi za zlé, jestli je snad moje přítomnost zde něčím nevhodná.“
Pobaveně si jej prohlížela.
„Ale vůbec ne, dokonce i já se občas o samotě nudím. Máte pravdu, není tu vůbec co dělat. Snad se tu i zastavil čas. Pojďte prosím dovnitř, provedu vás svým sídlem.“
Její lidé hbitě vypřáhli kočár, odvedli unavené koně do maštale a kočímu byl nabídnut odpovídající odpočinek v čeledníku. On osaměl s krásnou hraběnkou.
Velkoryse mu nabídla své rámě.
S díky přijal.
Procházeli kolem mladé služky, která klečela u stolu. Nejen že je nepozdravila, ale ani nezvedla hlavu, jako by je ani neviděla. Přišlo mu to divné. Možná by měl hraběnce říct, ať ji nějak potrestá. Když má tak nevychované služebnictvo . . .
Ale asi by se toho ani neodvážil. Ta žena ho děsila a fascinovala zároveň. Bylo na ní něco tak . . . tak . . .
. . . tak podmanivého. Už jen ten způsob, jakým mluvila. Její hluboký hlas, který každému naráz pronikl až do morku kostí, její pyšný, panovačný pohled . . . A její chůze, jak se vlnila pár kroků před ním v těch otřesně těžkých šatech, jako by se snad ani nedotýkala země . . .
Jednoduše ji nemohl nenásledovat.
Když už se blížili k dalším dveřím, ještě se po služce ohlédl. Setkal se prosebným pohledem dvou uslzených očí. Očí, ze kterých čišelo čiré zoufalství. A bolest.
Téměř zděšeně si uvědomil, proč nemohla vstát. A proč nemůže ani zavřít ústa. Její vyplazený jazyk byl ke stolu přibitý hřebíky. Tmavé dřevo bylo jistě skrz na skrz nasáklé krví.
„Vidím vůbec dobře???“ otázal se otřeseně. „Co ta ubožačka proboha provedla???“
„Pomlouvala mě.“ vysvětlila lhostejně hraběnka. „Ten její jedovatý jazyk jsem jí mohla klidně vyříznout.“
„Nezdá se vám ten trest až moc přísný??? Mě přijde moc krutý.“
„Se svými lidmi si můžu dělat co chci.“ odsekla. „A nedívejte se na mě takhle, je to jenom mizerná hloupá husa. Takových mám tolik že bych je ani za celý den všechny nestihla zfackovat.“
Nenapadla ho žádná vtipná odpověď.
Ukázala mu téměř celý hrad. Mohl jen závistivě žasnout nad nádherným nábytkem a množstvím místností. Společně povečeřeli ve velkoryse vybavené jídelně. Na naleštěné dubové dřevo se servírovaly vybrané domácí chody na vzorně vycíděných cínových talířích a pili vynikající víno ze sklenic křehkých jako sen. Pili je jako vodu, to nejstarší a nejlepší víno, víno perlivé a rudé jako královská krev . . .
„Večeříte každý den tak osaměle??? Jak to, že jsem se ještě nestkal s vaším chotěm???“ ptal se jí naoko nezaujatě, i když moc dobře tušil, jaká bude její odpověď.
„Můj choť je momentálně indisponován v pohraničí. Vlastně se téměř vůbec nevídáme, možná je to tak i lepší.“ hraběnka upila vína a vrhla po něm zvláštní pohled zpod přivřených víček. „Nechci na sebe vrhat špatné světlo, ale nikdy mi nijak zvlášť nepřirostl k srdci. Náš sňatek byl čistě politická záležitost.“
Zase ten tvrdý pohled.
„O takových věcech samozřejmě nemohu mluvit s nikým, ale vím, že vy mé tajemství neprozradíte. Nezradíte mne, že ne???“
Byla to výzva.
„Budu mlčet jako hrob. A upřímně vás lituji, má paní.“
„Věřím vám. Jste skutečný přítel.“
Seděli naproti sobě, každý na jednom kratším konci nekonečného, vzácnými dřevy vykládaného stolu. Najednou mu přišlo, že jsou od sebe až moc daleko . . . oddělení armádou mís, talířů, sklenic, džbánů, omáčníků a tří masivních trojramenných svícnů, kde blikaly už jen kraťoučké voskové oharky . . .
„Čas se krátí.“ hraběnka vstala od stolu a hlasitě zatleskala. Hned se zjevil houf služebnictva a začal likvidovat skrovné zbytky jejich velkolepé večeře. Otevřenými dveřmi k nim jako velká voda vtrhlo i několik obrovských flekatých psů začali se s vrčením rvát o odhozené kosti.
„Zatracené bestie!!! Vždyť by zvládly zadávit člověka.“ nedokázal se ubránit údivu při pohledu na skotačící smečku statných psů. Každý z nich velikostí a zbarvením dokonale odpovídal vzrostlému kravskému teleti.
„Dávejte si na ně pozor, nebo vás sežerou.“ strašila ho hostitelka. „Normálně nekoušou, ale když je někdo tak sladký jako vy, nemůže být před nenažranou papulou nikdy v bezpečí.“
„Že to říkáte zrovna vy, když jste sama jako z cukru.“ oplatil jí pohotově stejnou mincí.
Její prchavý úsměv mu byl největší odměnou.
„Dělal jste mi skvělou společnost. Děkuji vám.“ vznešená dáma s mnoha omluvami opouštěla opulentní hodovní síň.
„Není zač. Dobrou noc, má paní.“
„Sladké sny, můj malý princi.“

***

Spánek je blažené požehnání, které se na rozdíl od většiny ostatních božích milostí dostalo všem lidem bez rozdílu. Čistě povlečená postel ve vkusně zařízené komnatě pro hosty jen zvala k zaslouženému odpočinku. Chtěl se uložit ke spánku, když vtom někdo hrubě zabušil na jeho dveře, jako by se dobýval dovnitř kladivem. Mladý šlechtic byl stále ještě řádně oblečen, a tím pádem šel ihned otevřít. Navzdory celodenní únavě byl docela zvědavý, kdo -
Málem nahlas zaklel.
Za dveřmi poskakoval divný hrbáč a páskou přes oko, zakrslá kulhavá kreatura, která by se mohla na vznešeném dvoře uživit jedině jako šašek.
„Paní si vás přeje vidět.“ zachrčel zmetek skrz zaslintané ryšavé strniště.
„Tak pozdě??? Můžeme si přece promluvit ráno.“ odvětil zmatený mladík, stále ještě napůl v šoku z tak pitvorného posla.
„Já nevím, co po vás paní chce.“ odfrkl si skřet. „A je mě to jedno. Já vás k ní mám akorát dovést. Hned teď.“
„Dobrá tedy. Vyslechnu si cokoli, co má tvá paní na srdci.“
Hrbáč cosi zavrčel a už se klátil pryč od dveří. Ostatní služebnictvo už muselo dávno spát, protože nás host nikde nezahlédl ani živou duši. Pokřivený průvodce se pohyboval zvláštními pajdavými přískoky, rachitické tělo jen tak tak napasované v nepadnoucím umouněném oblečení. Mladík jej musel neochotně následovat. Celou cestu mu vrtalo hlavou, proč si proboha hraběnka vydržuje tak trapné služebnictvo. A ty jejich móresy jak z prasečince . . .
„To jsou její pokoje.“ zašklebil se skřet před jedněmi zavřenými dveřmi. „Radil bych vám napřed zaklepat, paní nemá ráda, když ji někdo vyrušuje.“
S těmi slovy se odbelhal pryč. Hraběnčinu příteli přišlo, že se zakrslík sám pro sebe čemusi pochechtává. Znělo to jako chrčení podřezávaného záhumenkového vepře.
Několikrát zaklepal na dveře.
Nic.
Zaklepal znovu, ale opět žádná odpověď. Když se nic neozvalo ani po třetí, osmělil se vstoupit sám. Celá místnost páchla po páleném kadidle, vonných mastích a různých nekřesťansky drahých parfémech. Na zdech vysely vzácné závěsy v temně rudé barvě a po podlaze se bez ladu a skladu válely ručně tkané orientální koberce. Závěje vyšívaných polštářů. A stovky svíček. Vypadalo to spíš jako pouštní stan absurdně bohatého arabského šejka nebo luxusní doupě nějaké nezřízeně zazobané dvorní zaříkávačky . . .
Byl vyděšený a zvědavý zároveň.
Hostitelka tiše seděla na vyřezávané stoličce u okna a právě si pečlivě rozčesávala své dlouhé vlasy, černé a husté jako prastará smola. Po chvíli odložila slonovinový hřeben a začala se zaujatě prohlížet v kulatém pozlaceném zrcadle. Ani se na něj nepodívala. Nevypadalo to, že by mu věnovala nějakou obzvláštní pozornost. Možná si ve svém posvátném vyžení ani nevšimla, že už několikrát klepal.
„Spánek se vám v noci vyhýbá, má drahá hraběnko???“
Zpozorněla. Pomalu, pomaličku k němu otočila hlavu a nezaostřeně se zadívala správným směrem. V tu chvíli měl na pár úderů srdce naprosto nereálný dojem, že jeho dáma snad vůbec nic nevnímá.
„Ach, promiňte, příteli . . . nevšimla jsem si vás, nemějte mi to za zlé. Jsem . . . jsem jen trochu ospalá. To je vše.“
„Tak proč pořád ponocujete??? Neříkejte, že se nepotřebujete vyspat do krásy.“
Její zamlžené oči se proměnily v bezedné studánky trpké temnoty.
„Pro krásu se musí trpět. Nesmírně trpět.“ sotva zašeptala tak neslyšně, jako by mluvila sama k sobě.
„Vy přece nemusíte sama sebe mučit nespavostí.“ odvětil málem jako lékař. „Co vám vlastně v nepřítomnosti vašeho vznešeného chotě chybí??? Mohl bych to pro vás napravit . . . samozřejmě, pokud si to budete přát.“
„Říká se, že krása svádí k hříchu, ale ve vašem případě je zřejmě zapotřebí jen správná příležitost, že mám pravdu, můj milý???“ taková slova mohla vyznít jako tvrdá výtka, ale ona je pronesla takovým tónem a s takovým výrazem ve tváři, až jejího hosta polilo horko.
„Chcete, abych vám zase začal lichotit???“
„Ne. Napadlo mě, že máte možná pravdu. Mohla bych vyzkoušet zase něco . . . nového. S vámi. Co říkáte, pomůžete mi???“
„Bude mi potěšením, má paní.“
„V tom případě pojďte se mnou.“ rozkázala hraběnka, vstala ze stoličky a půvabně vyplula z přítmí do světla. Až teď si všimnul, že se zase převlékla a má na sobě šaty ve španělském stylu, bělostný krajkový límec, tuhý korzet, černý samet a všude spoustu zlata. Nechápal, kde pořád bere tu energii vytvářet takové kreace. O penězích už ani nemluvě.
Společně opustili její komnaty, ruku v ruce málem jako skuteční milenci. Vzrušení bylo o to větší, když si mladý šlechtic uvědomil, že jeho vyvolená dáma je již dlouho vdaná, a to přímo za jednoho z nejdůležitějších mužů celé říše.
Zakázané ovoce vždy nejvíc chutná.
„V téhle části hradu jste určitě ještě nebyl, že ne???“ vyptávala se svého hosta, když jej vedla dlouhou, spoře osvětlenou chodbou se spoustou dveří kamsi do neznáma . . .
„Viděl jsem jen to, co jste mi vy sama ukázala. A vzbudilo to ve mně značnou zvědavost.“
„Je podle vás zvědavost hřích, můj mladý příteli??? Nebo jen zlozvyk, který lidé odkoukali od koček???“ v šeru jí špatně viděl do tváře, aby byl by přísahal, že na něj vycenila zuby. A nebyl to úsměv.
„Na tak zapeklitou otázku bych ani neuměl odpovědět.“
„A ani nemusíte. Za chvíli to zjistíte sám.“ řekla tiše, když společně došli až k cíli jejich cesty.
Otevřela před ním nízké, masivní dveře a za nimi se jeho zrakům zjevilo hrubé kamení, šišaté stěny a udusaná hliněná podlaha. Skoro jako nějaká jeskyně. Vanul odtud zatuchlý chlad. Ze stropu odkapávala ledová voda . . .
Vstup do samotné hory.
„Ukážu vám místo, o kterém nikdo neví. Je to moje soukromé sklepení.“ jeho průvodkyně si zašněrovala za pasem šňůru s klíči a podala mu pravou ruku.
Váhavě ji přijal a ve dveřích se musel sehnout. Strop byl nízký a hrbolatý, tím pádem musel dávat dobrý pozor, aby si po tmě nerozbil hlavu. Hraběnku musel následovat sehnutý jako stařec a připadal si přitom jako krysa v sudu. Slyšel jen svůj vlastní hvízdavý dech, šustění skvostných španělských šatů a další, ničím nezdůvodnitelné zvuky z blízka i z dálky, kde už není a ani nesmí být nic víc než nezemská tajemství inkoustově vychladlých tůní a kde bílé a slepé pijavky loví bůhví co, neboť do dnes nikdo uspokojivě neobjasnil, čím se tam dole ti ploscí predátoři proboha živí . . .
Kroky ve tmě.
Vyšívaný lem její zahraniční róby se rousal v mělkých kalužích a nevypadalo to, že by jí to nějak výrazně vadilo. A všude kolem ten zatuchlý, vlhký, kovový pach mokrého kamene a rozevřené zeminy . . .
Místo smrti.
Zavedla ho do slují a sklepení, do kobek. Sám by se tu nadobro zabloudil, ale pod ochranou své zkušené průvodkyně postupovali překvapivě rychle. Jako by se sama už ani nemohla dočkat, až . . .
Zdálo se mu to, nebo odněkud zaslechl cosi jako lidský hlas??? Mohla za to jen jeho zjitřená mysl??? Nebo snad to amorální místo??? Jako by někde někdo kdysi křičel a jeho duch by stále zakletý v opuštěných odbočkách . . .
Začínal se cítit tak trochu stísněně.
„Neslyšela jste nic???“
„Tady se rozléhá akorát ozvěna.“ odvětila, aniž by na okamžik zpomalila svůj svižný krok. Tak tak jí stačil.
Jejich cesta vyústila v poslední pokoj.
Na rozdíl od zbytku sklepení se zde ve stropě nacházel světlík, kterým dovnitř dolů přece jen proudilo něco málo studeného nočního světla. Nejasně rozeznával rozmazané obrysy dalších dveří, schodiště a vzadu u zdi na nerovné vyvýšenině stálo ještě něco jiného, něco masivního a robustního jako stará otlučená almara. Jeho pozornost nicméně upoutal zdánlivě nehybný netopýr, který visel ze stropu jako nějaká nevkusná dušičková dekorace. Zámotek kožnatých křídel, kterými za lepšího světla prosvítají ven jeho křehké kosti . . .
„Konečně jsme samy.“ odtušila hraběnka a tmavé mandlové oči se jí hladově rozšířily. Někde ve dveřích tiše cvakla skrytá západka, ale on by si ničeho ani za boha nevšiml.
Fascinovala ho.
Pomalu udělal pár kroků k ní. Natáhl svou třesoucí se dlaň k jejímu mladistvému obličeji. Zasmála se. Rukou, kterou zdobily zlaté prsteny ho spokojeně poplácala po hlavě, jako by chválila svého oblíbeného psa. Rubíny na její ruce se třpytily v měkkém měsíčním světle jako kulaté kapky krve . . .
„Řekni, ty můj naivní hlupáčku . . . řekni . . .
Vážně se mu zadívala přímo do očí.
„Zemřel bys pro mě???“
„Vycedil bych pro vás třeba poslední kapku krve.“ odpověděl bez dechu a ani v nejmenším netušil, co bude následovat.
„Beru tě za slovo.“
Nějaká tajemná síla ho naráz odmrštila od hraběnky.
Nemohl popadnout dech. Krk mu surově svíraly dvě ruce. Stačil zaregistrovat jen to, že jsou silné a sukovité, jako by jejich majitel celý život lámal kamení v nějakém obzvlášť tvrdém trestaneckém dole. Vyzvedly ho vysoko do vzduchu jako by nebyl nic víc než otep seschlé slámy.
„Drž ho Doro!!!“ křikla hraběnka. Odskočila na druhý konec sklepení a v ruce se jí jako kouzlem objevilo cosi velkého a těžkého. Palice podobná té, kterou truhláři tak rádi zatloukají hřebíky. V posledním jasném záblesku vědomí ho zcela absurdně napadalo, že je to ten samý instrument, který přibil zlolajný jazyk té ubohé holky ke stolu . . .
Pak už nevnímal nic.
V jednom jediném prudkém zášlehu bolesti se neurvalá palice setkala s jeho hlavou a on blaženě pozbyl vědomí. Po rozraženém čele mu stékaly prameny krve. Už ani v nejmenším netušil, že hraběnka zase rozkazuje a ta věc, kterou nazvala Dora, ta obrovská opice, cvičená čarodějnice, přerostlý poděs či co to vlastně bylo zač neohrabaně cpe jeho bezvládné tělo kamsi . . .
. . . kamsi . . . kamsi, odkud se už nikdy nedostane. Ne v jednom kusu. A ne se vším nezbytným příslušenstvím. Na to vemte jed.
Stěny se začaly smršťovat.
Pořád víc a víc, dokud z něj do poslední kapky nevymačkají všechnu šlechtickou šťávu. Ze všech stan se do něj naráz zabodly vražedně zaostřené bodce. Perfektně pronikly jeho ochablým tělem a důmyslné kanálky odváděli jeho hutnou, nádherně horkou krev přímo do rozměrné, dřevěné koupací kádě. Je to hraběnčina ozdravná lázeň.
Objala ho železná panna.
Hraběnka se začala rychle svlékat. Lačně ze sebe strhala veškerý oděv a šperky, včetně vyšívaných střevíčků se střapci a památečního prstenu od svého zákonného muže. Nad hlavou se jí třepotal vyplašený netopýr a pištěl přitom spíš jako zbabělý potkan. Několikrát narazil do zdi, než se mu podařilo proletět oknem a uniknout ven na svobodu.
Vyvolená vstoupila do lázně.
S prvním mazlivým dotekem teplého vnitřního nektaru se pomalu ponořila nejen do sladké šlechtické krve, ale i do svého vysněného světa. Ta skutečná realita je jedině rudá. Přesně jako krev. Propadala se tou tekutou rudostí skrz ušlechtilou bělobu svého těla až dolů do černoty, do nicoty . . téměř až do smrti . . .
Bílá. Rudá. Černá.
Sníh. Krev. Tma.
V jejím utajeném světě existují jen tři barvy. Existuje jen krása. A jateční stáda tupých tvorů, ze kterých na její příkaz prýští proudy perlivé krve . . . Existují jen jejich ztýraná těla, jejich maso a v neposlední ředě samozřejmě i jejich křik a řev, který zní v jejích omrzelých uších jako rajská hudba . . .
Nekonečná krása krve.
Alžběta Báthory, žena vyvolená vládnout, obávaná čachtická paní, hříšná hraběnka a krvavá dáma je totiž posledním potomkem z rodu draka. Žena, která obětovala stovky a tisíce zmařených životů na nenasytný oltář své pomíjivé krásy. A jen tak skvělý básník jako je Edgar Alan Poe dokáže jednou jedinou větou vystihnout její nepřekonatelný královský erb:
„Červeň byla jejím zhmotněným znakem a pečetí – jen červeň a úděsnost krve.“


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 02.09.2011, 8:25:20 Odpovědět 
   Tvoje povídky si vždy přečtu velice rád i znovu. Píšeš skvěle. Já se svými snivě tesknými hororvými příběhy se mohu jít zahrabat.:-) A opovaž se mi to odsouhlasit.:-D
 čuk 30.01.2011, 15:46:01 Odpovědět 
   Opět čtení hororové, vznosně morbidní se střídáním galantnosti a nakupením krásně hnusných rekvizit, nemluvě už o ději o "mrzkém nelidském chtíči." Je to napínavá cesta podivně fantaskním nebezpečným světem, plným degenerace. Spíš než příběh, (na známý motiv, jehož pointa je dost nešťastně prozrazena úvodním citátem), zaujme vytříbený styl, někdy až s nezvyklými slovy (vyžení ve smyslu viděni?.)) nebo vazbami (ukecaná kvočna, zastydlé mrtvoly, hnilobné hlistice, ďábelská mrknutí, umodlené báby, nemorální místo ) nebo obrazy: zachrčel přes zaslintané strniště, blaženě pozbyl vědomí. Jako kontrast tam někdy proniknou ještě nedávno používané vazby: záhumenkový vepř, zahraniční šaty. Celkově kromě napětí zaujme i barevné líčení a smrdutě temná atmosféra říznutá krutostí. Huhu, ještě se bojím.
Kromě pár překlepů se vyskytují chyby, které zhoršují známku: Přímá řeč zakončená tečkou a pak malé písmeno. Hrubky: muž a žena jsou samy, vysel, poručil sluhovy, tolik že.
 ze dne 31.01.2011, 9:49:06  
   Doll: Jsem ráda, že se líbilo víc než minulá povídka. Ten citát ti to fakt tak prozradil??? To jsem nečekala, asi jsem tu Bathory měla nějak líp zamaskova. :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
TROJITÝ NELSON ...
olda
To bylo nápověd...
PavelKastl
Zaslouží si naš...
Rory
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr