|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-36 ::
 Annún |
publikováno: 14.02.2011, 12:13
|
| Tak a je tu další, možná trochu nudný a dlouhý díl. Přesto však doufán, že se vám bude líbit. Hezké počtení. |
| |
|
|
XXXVI. - Utajené narozeniny.
Dirielova péče o Mëllindu byla dojemná a pečlivá. Tak, jak léčitel řekl, udržoval ji v klidu na loži. Hrál s ní karty, šachy a četl jí. Někdy se musel hodně ovládat, aby se k ní nesklonil a nezačal ji líbat. Takové chvíle nastávaly vždy v okamžicích, kdy v její přítomnosti četl milostné pasáže. Když viděl její zasněný pohled, který upírala kamsi do nedozírné dálavy plné snů a fantazie, tak si přál, aby mohl snít společně s ní. V těch momentech velmi toužil vzít ji do náruče a ukázat jí, že nemusí jen snít, ale že to může prožívat i ve skutečnosti. Tahle nezkrotná touha mu činila jisté potíže, protože při představách, že by ty intimní věci, o nichž četl v příběhu, prováděl s Mëllindou, mu jeho tělo jasně dávalo najevo, že ho to vzrušuje a kalhoty mu bývaly zatraceně těsné. Většinou svůj rozrušený stav před ní dokázal utajit a zamaskovat tím, že si na klín přiložil polštář, který krom toho použil jako podložku pod knihu.
Tyto stavy byli velmi nepříjemné, někdy samy odezněly, když se dostatečně uklidnil, ale párkrát, když už Mëllinda spala, musel si nutně odskočit do koupelny, kde vzal vše do vlastních rukou a dal své vášni volný průběh či se zchladil studenou, ne-li přímo ledovou vodou. Nechtěl, aby o tom Mëllinda věděla, protože měl obavy, že kdyby o tom měla tušení, asi by se vyděsila a začala se mu vyhýbat. To v žádném případě nechtěl, a tak se rozhodl, že ji musí brát jako by byla jeho sestra nebo sestřenice. Ano, to by snad mohlo pomoci. Pokaždé, když na něho přišly chlípné myšlenky, tak si v duchu opakoval, že to je jen sestřenice, pouhá přítelkyně, nic víc, a po chvíli sugesce to zabralo a jeho nemravné nápady ho přešly. Opatroval ji a dělal jí společnost.
Čas utíkal a Mëllinda se pomalu uzdravovala. Po týdnu a půl neustálého polehávání v posteli jí léčitel dovolil konečně vstát a trochu víc se pohybovat po bytě. Takže už většinu času nemusela trávit na lůžku, ale posedávala na pohovce, v křeslech, ale k pracovnímu stolu ji Diriel nepustil. Dohlížel na to, aby odpočívala a příliš se nepřepínala. Věděl, že se svým způsobem nudí, protože jí otrnulo, a raději by byla v akademii a učila své žáky, než seděla tady v bytě, ale přese všechno ještě nebyla dost silná.
Potěšilo ji, že jí od jejích žáků doručili psaní s přáním, aby se co nejdřív uzdravila a že se již velmi těší na její návrat. Tohle ji značně povzbudilo. Mëllinda se chtěla začít připravovat na další hodiny, jenže princ byl horší než hlídací pes. Jakmile se ocitla jen ve dvou metrové vzdálenosti od psacího stolu, hned ji odvedl pryč a učinil jí kázání o tom, že je ještě stále nemocná a měla by odpočívat. Snažil se jí všelijak zaměstnat. Přinesl jí košík s látkou a bavlnkami na vyšívání, za což mu byla vděčná.
O další týden později, když mistr Feren vytahoval stehy z ranky na čele a na lýtku, usoudil, že rána je dostatečně scelená a snese větší zátěž, tak Mëllindě dovolil i vycházky ven do zahrad. Tuto novinku Mëllinda uvítala s radostí, neboť být pořád zavřená v bytě se jí přestávalo líbit. Teď už mohla s berlemi chodit i mimo palác. Diriel jí dělal doprovod při jejích vycházkách, a když se musel na čas vzdálit, zastoupila ho Anneris, která s sebou měla na procházce kočárek s malým Yärisem. Chlapeček v něm ležel, tleskal baculatýma ručičkama a cosi vesele žvatlal, ale zatím tomu nikdo nerozuměl. Bylo milé pozorovat dítě, jak se má čile k světu. Povídala si s Anneris a přitom chovala klučinu na klíně. Tohle dítko jí neuvěřitelně pomohlo vyrovnat se s minulostí. Díky němu se přestala bát dětí, už neměla strach se jich dotknout či se k nim jen přiblížit. Měla Yärise moc ráda, a nebylo to jen tím, že byla jeho kmotrou. Vždycky milovala děti, ale jeden čas po smrti své dcery se nedokázala na děti podívat, aniž by se z toho psychicky nezhroutila. Teď už byla smířená s dávnými časy a žila nový život.
Mëllindě bylo dobře, bolesti ji už netrápily, jen jí mírně cukalo v poraněné noze, ale léčitel jí řekl, že je to součást hojení, a že to během několika následujících dní přejde. Věřila mu, a snažila se řídit jeho pokyny, i když někdy to bylo těžké, obzvlášť v těch momentech, kdy si už moc přála jít zase do akademie. Jenže to nešlo, protože zatím nebyla dost zdravá.
Další týden jí léčitel přinesl hůl, a vzal si zpět berle. Podle všeho kost správně srostla a tkáně také. Sice dosud mírně kulhala, ale to k zotavování patřilo. Opírala se o hůlku, a rozvážným krokem se pohybovala všude, takže mistr už nechodil za ní, ale ona za ním.
Při poslední kontrole ji léčitel Feren pochválil, a prohlásil, že se veškerá zranění vyléčil, a že je zcela v pořádku, ale doporučil jí, aby nejméně další měsíc chodila s holí a zbytečně nepřetěžovala právě vyléčenou nohu. Mëllinda jeho radu uposlechla.
Zotavila se z následků nehody a byla připravené vrátit se do práce. Diriel byl stále ubytovaný v ložnici pro hosty. Za měsíc své rekonvalescence si na jeho všudypřítomnost ve svém bytě zvykla natolik, že jí nepřipadalo divné, když zůstal a nepřestěhoval se zpět do svého pokoje. Neupozorňovala ho ani nevyháněla. Vlastně si vůbec nepřála, aby odešel pryč. Jakmile léčitel Mëllindu uznal za zdravou, princ se vrátil ke svým obvyklým povinnostem, i když na večer se vracel do elfčina bytu, kde trávil noci v pokoji pro hosty. Plavovláska znovu začala chodit do akademie a vyučovat, a princ doprovázel patroly na obhlídkách a jezdil na delší cesty, ze kterých Mëllindě vozil různé drobnosti a dárečky. Život se vrátil do zaběhlých kolejí, i když s drobnou změnou. Princ si nechal své věci v Mëllindině bytě a také tam přespával, když byl v Ladérionu.
* * *
Týdny utíkaly rychle vpřed. Mëllinda chodila do akademie a ještě mnoho dnů se pro jistotu opírala o hůl, aby ulevila uzdravující se noze. Učila, bavila se o různých věcech se svými studenty, zadávala úkoly a referáty. Trávila hodně času v kabinetu, a večer dávala hodiny znakové řeči pro dospělé a některé pedagogy. Byla šťastná, práce ji naplňovala a Dirielovo přátelství ji moc těšilo. Bylo to zvláštní, přicházet domů a vědět, že tam s ní někdo je. Ne denně, protože Diriel i na několik dnů opouštěl město s družinami a jezdil tam, kam byl povolán svými povinnostmi královského herolda. Když byl pryč, tak se jí někdy byt zdál opuštěný a chyběla jí jeho přítomnost.
Od Werdenu, měla vždy pokoje sama pro sebe a nikdy si na osamělost neztěžovala, ale teď to bylo jiné. Už nechtěla být pořád sama, a tak jeho společnost vítala. Nacházel-li se ve městě, vyzvedával Mëllindu po vyučování u akademie, a chodil s ní na procházky po městě a po jezerní promenádě, a doprovázel ji do paláce. Někdy navštívili společně divadlo, protože princ zjistil, že Mëllinda má ráda hry a umění. Zavítali i na recitály, výstavy, nebo do muzea, ve kterém každý měsíc přibývaly nové exponáty. Doprovázel ji v týdnu na snídaně a večeře, a o víkendech i na obědy, tedy pokud si nenechali přinést jídlo do bytu, anebo když jeli na výlet na koních, požádali v kuchyni o piknikový košík. Pokud to bylo jen trochu možné, vyráželi na vyjížďky tak často, jak jen to šlo. Ale Diriel opouštěl Ladérion nejméně jednou do měsíce a někdy byl pryč i pár týdnů. Přece jen cesty do jiných měst a dalších elfských zemí zabraly hodně času. Tu a tam si na některé cesty vypůjčil jednoho člena dračí letky, aby jeho přesun na místo určení byl mnohem rychlejší.
Pokud Mëllinda neučila, nezabývala se opravami písemných prací svých žáků či se nevěnovala jiným aktivitám, tak trávila svůj čas s Anneris a Yärisem. Chovala ho, hrála si s ním a povídala si s Anneris, která byla tak trochu zneklidněna tím, že její mladší bratr si určitou část svých věcí přesul k Mëllindě. Věděla, že její bratříček dokáže být velice milý, okouzlující, ohleduplný a přátelský, ale také znala jeho až dosud přelétavou povahu. Měla obavy, aby se do něho Mëllinda časem nezamilovala, a on jí pak nechtěně nezlomil srdce. Oba dva jí byli nadmíru blízcí. Diriela milovala, neb to byl její sourozenec, ale Mëllinda jí byla také značně blízká a záleželo jí na ní.
Od jejího příchodu cítila, že jsou spolu jaksi spřízněné a mají obě podobný osud. Nechtěla nic říkat, a nijak Diriela napomínat, protože to vypadalo, že zatím se ti dva jen přátelí, ale byla rozhodnuta brata pokárat hned, jakmile by zjistila, že učinil něco, co by mohlo Mëllindě ublížit. I když na druhou stranu si přála, aby Mëllinda konečně našla lásku a štěstí u nějakého spolehlivého, dobrosrdečného muže, to by si totiž zasloužila po všech těch patáliích. Jen si nebyla moc jistá, jestli zrovna Diriel by byl pro ni tím pravým mužem. Přemýšlela nad nimi, a musela v duchu připustit, že jako páru by jim to docela slušelo, a vůbec by jí nevadilo přijmout Mëllindu za svou švagrovou. V pravdě by ji to hodně potěšilo, ale srdcím se poroučet nedá, a její bratr si nechce připustit tu možnost, že by se do nějaké ženy zamiloval.
Jak s oblibou tvrdí: proč neustále jíst jen jablka, když na světě je tolik druhů ovoce, které se dá ještě ochutnat. Anneris nad těmito slovy vždy jen nechápavě vrtěla hlavou a doufala, že jednoho dne Diriel prozře a pochopí nesmyslnost svých slov. A že mu dojde, že strávit celý svůj život s jedním parterem, který vás miluje a vy milujete jeho, není nijak neuspokojivé, ba naopak je to posilující, když své strasti a radosti můžete s někým sdílet a rozhodně to není žádná nuda, jak si on myslí. Všechno chce svůj čas, protože jen čas dokáže změnit názory na určité věci, stejně jako voda dokáže omlít i ty nejostřejší skály.
* * *
Přešlo léto, a nastal krásný, barevnou duhou zpestřený podzim. Slunce již nepálilo s takovou intenzitou jako v létě, a vítr byl více chladivý. Listy stromů i keřů se zbarvily do mnoha odstínů rudé, hnědé, rezavé, oranžové, žluté a některé listy měly až karmínově fialový nádech.
Většina květin už odkvetla, a svými okvětími se nyní parádily a zpestřovaly slunečné dny pestré střapaté chryzantémy, květy šafránu, drobné kvítečky vřesu, žluté hlavičky květiny, jež měla elfský název malilossë čili kvítek podzimu, nebo keř nazývaný narwasari, tedy ohnivec, který byl v tuto dobu obsypán ohnivě rudými květy, a další podzimní květiny. Pole s obilím již byla dávno posekaná a připravovala se na zasetí ozimu a jařna, který vyroste brzy na jaře. Rolníci nyní sklízeli brambory a kukuřici. Vzduchem se linula štiplavá vůně spálené bramborové natě a kouř z malých ohýnků na mezích, kde si farmáři se svými rodinami po práci pekli v popelu brambory, anebo na ohni opékaly buřty.
Děti pobíhaly po strništích a lučinách, a s výskotem v příznivém větru pouštěly vlastnoručně dělané papírové draky, a soutěžily o to, čí drak je hezčí a čí vyletí výš. Město hučelo lidmi a na tržišti panoval čilý ruch. Blížil se měsíc Néca. Na rozhraní Raimë a Néca totiž nastával podzimní slunovrat, a při této příležitosti se všude pořádaly slavnosti a tancovačky. Náměstí Sérë Mirima bylo hlavním centrem tohoto několikadenního festivalu. Velká kašna i domy kolem náměstí byly vyzdobeny girlandami spletenými z klasů obilí, podzimních květin, větviček šípků a různě barevných mašlí. Co nešlo ozdobit girlandami, tam se umístily nádoby s naaranžovanými květinami v podobném stylu jako okolní výzdoba.
Stály zde stánky s praženými lískovými i vlašskými ořechy v karamelu, s praženou a dušenou kukuřicí, s pečenými kaštany a teplou medovinou a podzimním punčem. Perníkáři a cukráři nabízeli své sladké laskominy. V některých stáncích prodávali jablka v karamelovém županu, špízy z čerstvého i z naloženého ovoce, hrozny vína z Ladérionských vinic. Byl tu i stánek s občerstvením, kde připravovali masové špízy na žhavém uhlí, pekli kuřata a prase a hostinský čepoval pivo a naléval víno. Na volném prostranství předváděli své kousky kejklíři, žongléři, provazochodci a další lidé i elfové, kteří se zabývali kumštýřským řemeslem. Hrálo se loutkové divadlo pro děti, a komedianti předváděli i zábavné frašky pro dospělé. Kapela muzicírovala a vyhrávala různé písničky, zpívalo se a tančilo.
Oslavy byly v plném proudu, a odpoledne v den slunovratu se této slavnosti zúčastnila i paní a pán Larédionu v doprovodu své dcery a přátel. Pro rodinu vládce tohoto města bylo určené čestné místo v ozdobných křeslech na malém pódiu, nad nímž se ve vánku vlnila baldachýnová nebesa z rudozlatého brokátu. Než se Anneris s Dorienem usadili na trůny, tak obešli celé náměstí. Mëllinda kráčela vedle Anneris a Fëa pobíhala okolo nich a žebrala, aby si tadyhle mohla koupit perník, támhle pražené ořechy, tuhle zas cukrátko a jinde jablko v karamelu. Anneris se smála jejímu nadšení.
„Nana!“ zavýskla Fëa a chytila matku za ruku a táhla ji ke stánku s ovocnými špízy. „Můžu si koupit ovoce na špejli? Prosím!“ kňourala s prosebným pohledem.
„Fëo, Fëo, jestli okusíš každou laskominu na slavnosti, tak ti bude zaručeně hrozně špatně,“ varovala svou dceru Anneris.
„Nebude mi špatně, nana, nebude, uvidíš.“
„Ztloustneš, a žádný kluk si tě nevšimne,“ utahovala si z ní matka.
„To není pravda, nic takového se nestane,“ odporovala Fëa. „Trocha pamlsků mi neublíží. Prosím, můžu?“ dělala na ni štěněčí oči.
„Ai. No, tak dobře.“
„Děkuji,“ vypískla a hnala se k ovocnářskému stánku, až za ní vlála oranžová sukýnka jejích šatů.
Dorien se perlivě zasmál.
„Naše dcera má velmi ráda sladké, tak jí tu radost nekaž, vždyť podzimní slunovrat je jen jednou do roka.“
„Vždyť já vím, drahý, ale popíchnout ji snad mohu, nebo ne?“ pozvedla tázavě obočí Anneris.
„Samozřejmě,“ přitakal Dorien.
Anneris se podívala na Mëllindu.
„A co ty, nechceš si koupit něco na zub?“
‚Ai, to víš, že chci. Míním si koupit kornout pražených oříšků a ovocný punč,‘ odvětila Mëllinda v duchu.
„Výtečný nápad, Mëllindo, taky bych si dala trochu punče,“ poznamenala Anneris na adresu svého chotě.
„Víte co, mé drahé dámy, já vám pro něj dojdu, souhlasíte?“ otázal se Dorien.
Obě ženy přikývly a půlelf se od nich odloučil a zamířil ke stánku s občerstvením. Mëllinda s Anneris došly k obchůdku s praženými ořechy a koupily si každá kornoutek pražených vlašských ořechů. Povídaly si, smály se, obdivovaly umění komediantů. Zastavily se u pouličních divadelníků a shlédly krátkou grotesku, pozorovaly provazochodce, artisty a ohnivé muže, kteří plivali plameny. Tolik zábavy, že se jednomu z toho málem točila hlava. Když obhlédly snad vše, co se dalo vidět, a pozdravily se s obchodníky a měšťany, odebraly se ke stupínku s prominentními křesly a stolkem, kde na ně již čekal Dorien s poháry naplněnými voňavým punčem.
Dokráčely k podiu a uvelebily se do polstrovaných křesel, vzaly do rukou číše a chtěli si všichni tři přiťuknout, když v té chvíli k nim přišel posel z paláce a nesl s sebou dopis a malý balíček. Uklonil se před svými pány.
„Copak se děje, Tulwë? Proč nás rušíš při slavnosti?“ otázal se Dorien příchozího elfa v palácové livreji.
Muž se narovnal, promluvil a podal zásilku Mëllindě.
„Velice se omlouvám, můj pane, že obtěžuji při slavnostech Slunovratu. Do paláce přijel spěšný posel z Unquë Ehtelin a předal mi toto, a řekl, že to musím ihned doručit. Je to pro lady Mëllindu.“
Mëllinda vyskočila ze židle, jako kdyby ji štípla včela, když zaslechla zmínku o Údolí pramenů. Vyděsila se, že se Ewerionovi něco stalo, když je tak důležité, aby jí dopis předali ihned. Anneris jí položila konejšivě ruku na paži, neboť vycítila její obavy. Mëllinda si převzala dopis a krabičku z rukou posla a vyděšeně na ni hleděla. Přemýšlela, co v ní je. Posel se rozloučil a odešel. Plavovlasá elfka se zhroutila do sedačky.
„Mëllindo, pokud to neotevřeš, tak se nedozvíš, co se stalo,“ vybídla ji Anneris.
Elfka si povzdechla, odložila balíček na stolek před sebou a v dlani převracela zapečetěný dopis. Váhala, neb měla obavy, že obálka obsahuje špatné zprávy. Podívala se na něj a na přední straně bylo Ewerionovým písmem krasopisně nadepsané její jméno.
‚Lady Mëllinda z Unquë Ehtelin‘
Ulevilo se jí, když spatřila přítelův rukopis. Rozlomila pečeť, rozložila pergamen, a s mírnými obavami se do něj začetla.
„Má drahá sestřičko Mëllindo,
doufám, že tě můj spěšný dopis nijak nevylekal. Pokud ano, tak se ti velice omlouvám. Mohu tě ujistit, že mi nic není a těším se nadmíru dobrému zdraví. Podle tvého posledního dopisu jsem usoudil, že ses již plně zotavila ze svého zranění a daří se ti dobře, což mě nesmírně těší. Byl bych potěšen, kdybys v zimě zavítala na návštěvu a strávila zde pár dní v mé společnosti. Chybíš tu, sestřičko, a ne jen mně. Mám tě ode všech srdečně pozdravovat a vyřídit, že na tebe vzpomínají.
Ale nyní k tomu, proč ti toto psaní a balíček posílám v takovém spěchu. Dnes by měl být slunovrat a také 28 Raimë, toť den, kdy slavíš své kulaté třítisící narozeniny. Dovol mi být prvním, kdo ti popřeje všechno nejlepší, hodně štěstí a lásky ke dni tvého zrození. Mám tě velmi rád, sestřičko a doufám, že se ti můj malý dárek bude líbit. Ještě jednou ti blahopřeji, Mëllindo. Měj se moc krásně a užij si s radostí oslavy Slunovratu.
Tvůj bratr Ewerion.“
Když to dočetla, s úlevou si oddychla a usmála se, protože obavy z ní spadly a do očí jí vstoupily slzy dojetí.
„Je všechno v pořádku, Mëllindo?“ otázala se Anneris starostlivě.
Plavovláska přikývla.
‚Ano, měla jsem zbytečné obavy. Prosím přečti si to,‘ odvětila v duchu, podala jí dopis a sama si do ruky ze stolu vzala balíček a začala ho rozbalovat.
Sundala šňůrku, nedočkavě roztrhla papír a otevřela víčko krabičky. Pod ním našla jemný hedvábný papír, rozhalila ho a mezi změtí zmuchlaného papíru se cosi zalesklo. Vyjmula to z krabičky, a zjistila, že se jedná o nádhernou stříbrnou sponu do vlasů vyrobenou z drobných filigránsky zpracovaných kvítečků, které byly zdobeny malými modrými blýskavými kamínky, podle všeho odhadovala, že šlo o safíry. Spona byla opravdu nádherná. Ten dárek jí málem vyrazil dech. Držela ji v ruce a bála se, že začne dojetím brečet.
Anneris si přečetla dopis a udiveně se podívala na přítelkyni.
„Mëllindo, proč ses ani slovem nezmínila, že máš právě dnes narozeniny?“
‚Já, nechtěla jsem tím nikoho obtěžovat. Nejsem zvyklá na narozeninové oslavy. Nikdy jsem tohle nijak zvlášť neoslavovala. Ilfirin mi vždy jen potřásl rukou, nic víc, s Rindonem jsem své narozeniny neslavila vůbec, ale s Ewerionem to bylo jiné, v den slunovratu jsme měli slavnostní večeři a on mi přinesl kytičku podzimních květů,‘ usmála se při té vzpomínce.
„Mëllindo, tímhle přece nikoho neobtěžuješ,“ ujistila ji Anneris. „Nemáš-li v lásce narozeninové oslavy, tak to nevadí. Spojíme tvé narozeniny se slunovratem, a ty si to můžeš užít dvakrát, aniž by někdo kromě nás věděl, že v tento den ses před třemi tisíci let narodila. A nyní nám dovol, ať ti k tomu to dnu popřejeme vše nejlepší,“ dodala s úsměvem.
Odložila dopis stranou, naklonila se k elfce a vřele ji objala, pak se odtáhla a chopila se poháru.
„Zvedněme číše do velké výše a připijme ti na zdraví.“
„Všechno nejlepší, Mëllindo,“ popřál jí i Dorien.
Pozvedli poháry a s cinknutím si připili lahodným punčem.
„Smím se podívat, co ti Ewerion poslal?“ Zeptala se Anneris. Mëllinda přikývla a vložila jí do ruky sponu. „Och, ta je úžasná,“ zašeptala obdivně. „To je opravdu mistrovská klenotnická práce. Podívej se Doriene,“ ukázala dárek svému manželovi.
„Ai, to tedy je. Musím zkonstatovat, že dokonale ladí s tvýma očima a i s tvými dnešními šaty,“ pochválil její sponu.
„Dorien má pravdu, vážně ti bude slušet. Víš co, otoč se a já ti ji připnu do vlasů,“ navrhla jí paní Ladérionu.
Mëllinda se tedy natočila a Anneris jí umístila sponu do plavých kadeří. Vskutku jí to velmi slušelo.
Anneris se usmála. Odvrátila pohled od plavovlásky a upřela ho na hlučící oslavu. Lidé z města se veselili a bavili. Zrakem pátrala po své dceři, a pak ji zahlédla, jak stojí u loutkového divadla a dívá se na představení, a přitom okusuje ovocný špíz.
Všichni měli dnes dobrou náladu, a to bylo správné. Oslava byla v plném proudu. Hudebníci hráli pěkně od podlahy, lidé zpívali a tančili po vydlážděném náměstí. Anneris s Dorienem, Fëou a Mëllindou se účastnili oslav až do pozdního večera, a potom se odebrali zpět do paláce, kde o půlnoci z terasy sledovali velkolepý ohňostroj, který svými skvostnými barevnými kyticemi osvětloval temnou oblohu nad městem. Záplavy třpytivých hvězdiček se rozprskávaly do různých tvarů a pomalu padaly k zemi. Syčící hadi se kroutili a svíjeli v nočním vzduchu a vydávali praskavé zvuky. Sledovat barevné světelné divadlo odehrávající se na nebi, bylo okouzlující a divukrásné. Když ohňostroj skončil, začal utichat i hlahol v ulicích města a lidé se loučili a loudavě se rozcházeli do svých domovů. Též v paláci si všichni popřáli dobrou noc a odebrali se do pokojů.
Mëllinda se rozloučila a odebrala se do bytu v západním křídle paláce. Její pokoje byli ztichlé a potemnělé, protože kromě ní tu dnes v noci nikdo nebyl. Diriel už před čtrnácti dny odjel s hlídkou na obhlídku hranic, ale věděla, že by se měl brzy vrátit. Pak už byt tak prázdný a tichý nebude, neboť princ ho svou přítomností oživí. Usmála se. Dneska to byly ty nejhezčí narozeniny v jejím životě. Přemístila se do ložnice a rozžehla jednu olejovou lampu u postele a začala se svlékat. Zula si pohodlné, hedvábné střevíčky. Rozepnula svislou řadu skrytých drobných háčků na boku šatů. Vytáhla paže ze širokých rukávů a spustila oděv na zem, a ten kolem jejích chodidel vytvořil bleděmodře se lesknoucí jezírko. Vystoupila s něj, sehnula se, zvedla mušelínový háv, dala ho na ramínko a pověsila na věšáček u skříně.
Bosky a v bavlněné košilce přešla k toaletnímu stolku, kde si sedla na taburet a chtěla si rozčesat vlasy. Vyjmula z nich stříbrnou sponu a chvíli si ji prohlížela a kochala se jejím půvabem. O pár minut později ji odložila na leštěnou desku stolu a v duchu si říkala, že si bude muset nechat vyrobit šperkovnici, do níž si tento skvost uloží. Neměla žádné šperky, tahle spona byla jejím prvním klenotem. Vzala do ruky kartáč, dlouhými tahy si pročesávala plavé vlasy a očima ulpívala na ozdobě do vlasů a pozorovala, jak se v maličkých broušených safírech mihotají odlesky světla z lampy.
Když byla hotova, zapletla si vlasy do volného copu. Zvedla se z taburetu, přešla k posteli, odhrnula deku a zpod ní vyňala úplně obyčejnou šedavou bavlněnou noční košili. Svlékla ze sebe veškeré spodní prádlo a natáhla si přes hlavu noční úbor. Urovnala si pomačkané záhyby na košili, která nebyla nijak zdobena a ulehla do postele. Přikryla se dekou a zavrtěla se na polštářích. Zavřela oči a oddala se pokojnému spánku. Ano, po dlouhých letech, zde našla vnitřní klid a přestaly ji pronásledovat ty šílené noční můry, které jí předtím kradly spánek a nutily ji probouzet se ještě před svítáním, celou propocenou zděšením. Ne, tohle již bylo za ní. Teď měla nerušený spánek, ale přesto ze zvyku vstávala dřív než ostatní, snad jen někdy při zvláštních příležitostech či o víkendech si trochu přispala. Spokojeně si povzdechla, a během několika okamžiků se pohroužila do snění.
* * *
Sobotní ráno po slavnosti podzimního slunovratu bylo spíš polojasné. Nadýchané bílé beránky pluly v různých útvarech po blankytně modré obloze. Ptáci zpívali z plna hrdla, aby vynahradili ticho, jež nastane, až v zimě odletí za teplem na jih. Pootevřeným oknem profukoval chladný vánek od severu a dával znát, že za několik týdnů přijde zimní období. Sluneční paprsky probleskovaly mezi mraky a nakukovaly skrz pavučinové záclony do Mëllindiny ložnice. Protáhnula se na posteli a posadila se. Spánek jí dodal mnoho nové energie. Odhodila deku stranou, spustila nohy z lůžka na podlahu a zabořila chodidla do vysokých chlupů předložky, jež příjemně hřály. Postavila se, otočila se k posteli a začala ji úhledně stlát. Jen co byla hotova, zamířila k šatníku, aby si vybrala šaty na dnešní den. Otevřela dveře šatny, chvíli se v ní přehrabovala, a pak si vytáhla jedny šedé batistové šaty s černým saténovým olemováním a obléknula si je.
Vlasy si rozpustila a krásně se jí rozvlnily po ramenou. Ke svým šatům si vybrala i vhodnou černou taštičku, do níž si uložila poznámkový blok a tužku. Byla připravena a vyrazila do palácové jídelny, kde posnídala a posléze zamířila do velké knihovny, aby si zde něco vyhledala a udělala si poznámky. Kráčela dlouhou chodbou, až se ocitla před vysokými dvoukřídlými dveřmi zdobenými ornamenty. Zatlačila do nich a vstoupila do rozlehlé knihovny. Ozvalo se zaskřípání a zakrákorání.
„Vstuptéé krrá, a moudrróst váám krrá otevřéé svéé brrány,“ pronesl skřehotavý hlas.
Byla to Edani, ochočená černá vrána, která seděla na svém bidýlku a hlídala knihovnu v Annerisině paláci. Mëllinda se usmála jejímu proslovu. Vrána se zavrtěla a začepýřila se, když uviděla vstoupit plavovlasou elfku.
„Krrá. Dobrré rráno, Mëllindóó. Krrá. Kniháá je nááš nejlepšíí přííítel. Krrá,“ zaskřehotala vrána. „Krrá. Nechť moudrróst je náám nadevšéé. Krrá. Jen moudříí oceníí dobrróu knihu. Krrá,“ Pronášela svá moudra Edani.
Mëllinda došla k bidýlku s vránou, které se křídla ve slunečním světle kovově leskla. Otevřela zásuvku u skříňky a vyndala z ní několik sušenek. Rozdrobila je na menší kousky a nasypala je do mystičky přidělané u bidýlka. Vrána zamávala křídly, přešlápla o několik kroků po dřevěné tyčce a přiblížila se misce s jídlem.
„Děkůůji, krrá, vnešéénáá, krrá,“ zaskřehotala a začala zobat drobky.
Mëllinda tohohle ptačího strážce měla ráda. Pohladila ji po hlavičce. Odstoupila a zamířila k regálu s knihami. Prstem přejížděla po hřbetech knih a hledala tu, o niž měla zájem. Byla to kniha starých legend, přivezená ještě z ostrova Linor. Pátrala po hodně staré vazbě. Věděla, že ji tu předtím již jednou zahlédla. Přecházela kolem knihoven a očima bedlivě četla jednotlivé názvy. Trvalo to několik dlouhých chvil, než nalezla to, co hledala.
„Nyarna minnóna nórën. - Legendy prvorozeného národa.“
Kniha byla opravdu stará, kůže již ztratila hodně ze své původní ohebnosti, rohy měla okované ozdobně tepanými růžky a hrany listů měla pozlacené a zašlé stářím. Téměř s posvátnou úctou ji vyňala z regálu a opatrně ji přenesla na stůl. Ano, tahle kniha si úctu zasloužila, neboť její stáří bylo přes dvacet tisíc let. Vzala těžkou přední stranu a otočila s ní. Hned na první straně se nacházela detailní malba prapůvodního erbu prvních elfských panovníků. Překrásná kresba vlnícího se modrého moře a uprostřed něho zeleného ostrova s přenádhernými bílými budovami, loděmi kolébajícími se na vodě a mořskými vlaštovkami vznášejícími se ve vzduchu. Všechny malby v knize byly úchvatné a podrobně vymalované a znázorňovaly a zachycovaly různé události tehdejší doby.
Příběhy vyprávěly o láskách, svatbách, strastech, bolestech a radostech. Byly zde zapsány báje o mořských hadech, o ptačích lidech, o horských lvech a další. Mëllinda se usadila do křesla u stolu, nalistovala si starou legendu ‚O Calarusovi a mořském draku.‘ Začetla se do ní natolik, že přestala vnímat okolí i čas. O hodinu později ji vyrušilo Edanino krákání.
„Krrá. Moudrróst a krrása v jedno splýýváá. Krrá. Paníí Annerris vstoupit smíí k náám. Krrá. Buď pozdrravena máá paníí. Krrá.“
„I ty buď pozdravena, Edani,“ udvětila jí Anneris, která prošla dveřmi do knihovny a nesla pod paží malou úzkou bílou krabici. „Hledám Mëllindu, neviděla jsi ji?“ otázala se okřídleného strážce.
Vrána se začepýřila.
„Krrá. Je zde, máá paníí. V číítáárrně. Krrá.“
„Děkuji, Edani.“ řekla Anneris a prošla mezi naditými knihovnami do volné části, jež se nazývala čítárnou.
Tam také Mëllindu našla sedící u stolu a zahloubanou do knihy. Když přistoupila blíž, plavovláska pozvedla hlavu a podívala se na ni.
„Přeji ti krásný den, Mëllindo,“ pronesla přátelsky a usmála se na ni.
‚Ai. Já tobě také.‘ odvětila Mëllinda a opětovala ji úsměv. ‚Jak ses vyspala?‘
„Velmi dobře, dnes v noci spal Yäris jako zabitý…“ všimla si jak elfka mírně pobledla při posledním slovu. „Ach promiň, Mëllindo, neuvědomila jsem si, jak ti to muselo vyznít.“
‚To je pořádku, Anneris, vím, žes to nemyslela špatně. Však slovo zabitý ve mně vyvolává poněkud úzkostné pocity. I když je to jen slovní obrat,‘ pronesla v duchu Mëllinda.
Anneris předstoupila před elfku.
„Myslela jsem si, že se potkáme u snídaně, ale minuly jsme se. Byla jsem ve tvém bytě, ale našla jsem ho prázdný. Hledala jsem tě po paláci a objevila jsem tě až zde. Ráda bych ti předala malý dárek k tvým včerejším narozeninám.“
Mëllinda se postavila.
‚Ale to nemusíš, já od tebe nic nežádám.‘
„Mëllindo, ale já ti to chci dát. Je to mé vroucí přání. Pojď se mnou k té lavici u okna,“ vybídla ji, vzala ji za ruku a vedla k polstrované lavici v okenním výklenku. „Posaď se,“ vyzvala ji.
Elfka se sesula na čalounění a Anneris se uvelebila naproti ní a mezi ně položila bílou krabičku.
„Tady máš dárek.“
‚Nemohu jej přijmout,‘ zavrtěla hlavou.
„Musíš, jinak mě urazíš. Je to dar, Mëllindo. Darovaný od srdce. Stejně jako ta spona, co ti věnoval Ewerion. Tu jsi přece neodmítla. Vezmi si ho, prosím,“ usmála se. Plavovláska přikývla. „Tak ho rozbal.“
Mëllinda se nedala víc pobízet a sundala víko z krabičky. Rozhrnula jemný papír na stranu a pod ním se objevila lesklá broskvově obarvená látka.
‚Co to je?‘ otázala se udiveně.
„Vyndej to a uvidíš,“ odpověděla tajemně Anneris.
Elfka sáhla dovnitř, vytáhla látku na světlo, a ta se rozvinula. Mëllindě se překvapením rozšířily zorničky. Nebyla to jen hedvábná látka, nýbrž luxusní noční košilka s tenkými ramínky a jemnou krajkou ve stejné barvě, jež zdobila hluboký, kulatý výstřih a spodní lem, který jí mohl sahat do poloviny lýtek.
‚Och, u všech bohů, to je naprosto skandální,‘ povzdechla si v duchu, ale vyděšeně to neznělo.
„Líbí se ti?“
‚Anneris, je opravdu kouzelná, ale…‘
Paní Ladérionu ji zarazila rukou.
„Já vím, že zatím nemáš žádného milence, kterému by ses v ní mohla předvést. Ale co není, může být. Tvé noční úbory jsou praktické, ale ne svůdné. Jedna taková lechtivá věcička se ve tvém šatníku neztratí. Může se jednou hodit. Věř mi, že tyhle hadříky dokážou mužům pořádně rozproudit krev v žilách.“ Spiklenecky na ni mrkla.
‚Opravdu?‘
„Ano, mám to vyzkoušené. Pár podobných košilek jsem si koupila a Dorien je z nich úplně paf,“ svěřila se jí.
‚Dorien tě nesmírně miluje a byl by z tebe paf, i kdybys měla na sobě pytel od brambor,‘ podotkla melancholicky v mysli Mëllinda, sklonila hlavu a zahleděla se na jemnou látku ve svých dlaních a mnula ji v prstech. ‚Jenže já nejsem jako ty, Anneris, já se nesnažím být středem pozornosti, protože není nic, co by na mě mohl někdo obdivovat.‘
Anneris k ní natáhla ruku a něžně prsty pozvedla elfčinu bradu tak, aby jí viděla do očí.
„Mýlíš se, protože na tobě je mnoho věcí, které stojí za obdiv. Příliš se podceňuješ. Děvče, ty vůbec neznáš svou cenu. Jeden mizera ti zašlapal sebevědomí do země, ale najde se jiný, který ho z ní zvedne, očistí a vrátí ti ho v plné kráse zpět. Jen se víc koukej kolem sebe, a pak spatříš to, co vidím já. Že je tu plno mužů, kteří tě obdivují a byli by rádi, kdybys jim věnovala svou pozornost a dala jim šanci tě poznat blíž. Zkus o tom popřemýšlet, Mëllindo,“ řekla a vykouzlila vřelý úsměv.
‚Dobře, já nad tím podumám,‘ přitakala plavovláska. ‚I když si nemyslím, že to bude něco platné.‘
„Proč?“ pozvedla Anneris tázavě obočí. „Že bych si něčeho nevšimla? Je tu snad někdo, kdo se ti líbí?“
Nesměle přikývla a v duchu řekla.
‚Ai, ale on je příliš zaměstnám jinými věcmi, než aby ve mně viděl ženu.‘
„Je to Ewerion?“ otázala se Anneris.
Mëllinda se pousmála.
‚Och ne, Ewerion je přítel a nyní můj bratr, mám ho ráda, ale jinak.‘
„Chápu. Tak kdo? Jsem příliš zvědavá, nenapínej mě. Je to někdo koho znám?“
‚Ai, ale nechtěj po mně, abych ti řekla jeho jméno. Já se mu nechci nijak vnucovat, protože vím, že jeho srdce je příliš svobodné, než aby se s někým svázalo.‘
Jakmile to dořekla, Anneris bylo hned jasné, o kom to mluví, aniž by vyslovila jeho jméno. Jedině Diriel se kolem ní neustále motal a snažil se, být jejím přítelem, ale jeho srdce patřilo všem a zároveň nikomu. Tohle bylo zatraceně zamotané. Bratr jí řekl, že po Mëllindě touží, a ona jí právě svěřila, že on se jí také líbí. Oba se navzájem přitahovali, a přitom to ani jeden nechtěl tomu druhému dát najevo. Anneris z této situace měla divný pocit. Buď se z toho vyklube láska jako trám, anebo tu bude mít někdo pořádně zlomené srdce. A věděla, že Diriel to nebude.
Jenže neměla právo do toho nijak zasahovat, pokud ty dva osud svedl dohromady, má to jistě nějaký účel. Nechá událostem zatím přirozený průběh, a kdyby viděla, že se blíži katastrofa, pokusí se jí zabránit. A kdyby se jí to náhodou nepodařilo, tak Mëllindě alespoň pomůže se z toho dostat a překonat to. Měla chuť ji varovat, ale Mëllinda si byla vědoma toho, co je Diriel zač. Chápala, že srdci se poručit prostě nedá, koho má mít rádo. Jen se modlila, aby její přítelkyně nepřišla k žádné nenapravitelné úhoně.
„Jak myslíš, já tě přemlouvat nebudu, když si to nepřeješ. Ale popřeju ti hodně zdaru a štěstí, abys získala jeho plnou pozornost.“
‚Děkuji ti, myslím, že to štěstí budu potřebovat, aby si mne všiml i jako ženy a nejen jako přítelkyně. Budu na tom muset asi zapracovat.‘
Anneris přisvědčila hlavou a v duchu si řekla.: ‚Kdybys jen věděla, že jeho pozornost jako žena jsi již dávno upoutala, a to velmi, možná by ses vyděsila.‘ A pak pronesla na hlas. „Tak se mi líbíš, Mëllindo. Inu, svůj dárek jsem ti předala a ty si ho uschovej a vyndej ho ze skříně v ten nejpříhodnější okamžik. Ještě jednou vše nejlepší,“ naklonila se a políbila plavovlásku na tvář. „Už musím běžet, slíbila jsem manželovi, že se s ním půjdu podívat na koňský trh, protože chce Fëe koupit nějakého klidného a přiměřeně velkého koně, místo toho malého poníka.“
‚Tak ať se vám výběr zdaří,‘ popřála jí Mëllinda.
Anneris vstala z polstrované lavice v okenním výklenku.
„Hezký zbytek dne, Mëllindo,“ odvětila a odešla z knihovny.
Vysvětlivky a překad:
Néca – měsíc námi zvaný říjen, na Adoru znám jako mlžen
Raimë - září čili jinak též měsíc loven
Malilossë - kvítek podzimu
Narwasari – ohnivec - keř s ohnivě rudými květy
Nana – matka, maminka
Ada – otec, tatínek
Ai – jo, ano prostě neurčité přitakání
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
