» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141651

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Lose a dream, find your destiny ::

MC_Kejml	publikováno: 31.01.2011, 15:01

Tak dík.


	Niko Blahýnek jel metrem z práce domů, ruce v klíně, hlavu skloněnou, v sedě se opírající o roh sedačky. Opět mu odmítli zakázku s výmluvou, že „si to ještě rozmyslí“. Avšak Niko nebyl hloupý obchodník, věděl, že když zákazník řekne, že si to ještě rozmyslí, znamená to jen zdvořilé odmítnutí, něco jako když topíte koťata s zavřenýma očima – je to stále ještě morální pro obě strany. Svou práci měl rád, když se mu zadařil obchod, vydělal si hezké peníze – každý den se tam potkával se svými přáteli, kolegy dealery, kteří též podnikali u vozového parku. Mezi nimi se cítil jako mezi svými – byli to pánové na úrovni, kteří mu jen svou přítomností kolem brzy zvedli sebevědomí. Zažíval s nimi mnoho legrace, stejně jako s jejich vedoucím, panem Ciprem, který se brzy po Nikově nástupu stal pro Nika velmi blízkým; mluvil s ním o byznyse tak, jako nikdo jiný, vždycky se s ním sešel, když měl Niko nějaký problém, a pomohl mu zpět na nohy. Pan Cipra občas říkával Nikovi, že by se takto sešel jen s málokým – Niko měl prý na to dotáhnout to i na šéfa celé divize. „Ale dál to zatím nevidím,“ dodal vždycky pan Cipra. Pan Blahýnek měl ze své práce radost – pocházel z rodiny, ve které nikdy peněz nezbývalo, tedy v síti autobazarů viděl možnost, jak své blízké vytáhnout z finančních obtíží. Proč tedy dnes – po roce obchodování, Niko jel z práce posmutnělý, vyřízený, jako by ztratil důvěru ve všechno, čemu věřil? Bylo právě jedenáct hodin v noci a Niko se vracel z zavíračky autosalonu. Zahleděl se na prolétávající barevné pruhy na šedivém pozadí v okně před sebou. Měl před sebou ještě třináct stanic metra, skoro až na konečnou. Začal tedy přemítat o tom, proč se vše stalo tak, jak se stalo... Kdysi dávno, když začínal u vozů, byl na svoji práci skutečně hrdý. Připadal si, že drží prestižní pozici překupníka s auty, kterými jezdil každý, kdo byl jen trochu při penězích; Fiat, Renault, Hyundai... nejvíce se mu líbily staré Mercedesy pro svoji hranatost „ze staré školy“. Občas se mu tam objevil třeba i nějaký Jaguár nebo Aston Martin. Bylo to zaměstnání „na výši“ – už nepaběrkoval na nezajímavých pracech na směny jako dřív. Dělal práci svých snů. Zmiňoval se o tom před přáteli – často na něj nadšeně koukali a řešili s ním, co tam dělá zajímavého a jestli by jim třeba něco prodal i pod cenou – z legrace, i bez. Takoví ale nebyli všichni. Když Niko začal ve firmě, někteří jeho bývalí kolegové – nebo i dobří kamarádi – se proti němu obraceli a začali jeho práci pomlouvat. Odsuzovali svého přítele za to, že by si účtoval nespravedlivé provize od zákazníků, jeho firmu za to, že přetáčí tachometry a vydává poškozené vozy za plnou cenu. I samotná auta, kterými se zabýval, častovali urážkami jako „neprodávaná“, „neužitečná“, „jinde levnější“ a jinak. Niko na tyto lidi nedbal, pracoval dál. Nešlo mu do hlavy, jak by velká síť autobazarů mohla být špatná. Nikovi se ale dařilo, měl se dobře – devět měsíců si užíval své nové práce, učil se, žil a pracoval. Najednou ale, jakmile končil podzim, se v něm cosi zlomilo. A nyní si jel obstarat výpověď. Niko seděl a sledoval, jak metro staví v další ze stanic na trase. Jel napříč celým městem, nejdelší linkou metra. Do už takhle dost prázdného vagonu nastoupilo několik pár osob, mezi nimi tmavý dlouhán s koňským úsměvem v saku a černé košili. Usadil se na sedačce nedaleko Nika a začal cosi kutit na svém pageru. Posmutnělý Niko si po očku zkontroloval nově nastupující, to aby na podnikatele v obleku třeba někdo nevytáhl nůž. Náhle si všiml čahouna vedle a přimhouřil oči. Propána, vždyť to je... „Omlouvám se,“ pronesl Niko k tmavému muži. „Nejste náhodou ten člověk z televize?“ Muž si s úsměvem cosi označil na pageru a otočil se na Nika. „Co to? Aha, těší mě! Anthony Robbins.“ Niko s vyvalenýma očima potřásl Tonymu rukou. „Niko Blahýnek, ježiši, těší mě... co tu proboha děláte? Ještě v metru a tak pozdě...!“ Anthony se usmál. „Zrovna teď jedu do hotelu na konečné, mám tady řetěz svých seminářů. A proč metro? Nu, moje auto mi ještě nedodali, jsem tu první den. Jak se Vám daří, Niko? Vypadal jste u toho vchodu zamyšleně.“ „Děkuju za optání, víte... jedu z práce, a...“ A tak zatímco oba dva aktéry našeho příběhu neslo metro na druhý konec velkoměsta, Niko pověděl Tonymu, co ho trápí. Tony byl známý „kouč“, rozuměl lidem a pro Nika byl toto vyjímečný zážitek, hlavně proto, že v práci se o některých jeho knížkách bavili s kolegy. Niko seděl na sedačce s náladou pod psa. Všechno Tonymu řekl, a teď měla přijít ta nejhorší část. „Víte, Tony, někdy tomu nerozumím. Dělám pro lidi vše, co v byznysu umím, doporučuji jim ty nejspolehlivější vozy, dávám jim testovací jízdy... a nikdy jsem je nechtěl napálit, že bych jim třeba dal poškozené součástky... Pracuju čestně. A stejně se do mě lidi naváží, ani je neznám a oni neznají mě, ale nadávají mi, urážejí moji firmu. I pár přátel mi takhle vrazilo kudlu do zad. Připadám si jako veřejný nepřítel.“ Tony se zaujetím poslouchal a kýval hlavou. „Nejhorší je, že já se fakt obávám, co když mají pravdu. A protože mám strach, tak jsem omezil svojí... no... produkci, a nadřízení se mnou zametají. Pan ředitel mě měl vždycky rád, ale mám pocit, že jsem zklamal i jeho... bojím se k němu jít to napravit. Ale nechci toho nechat, protože to byl můj velký sen, realizoval jsem se... viděl jsem se v tom...,“ dodal smutně Niko Blahýnek. „Rozumím,“ odpověděl Tony. „Měl jste tu práci rád, že ano?“ „Jo,“ skloní obličej Niko. „Měl...“ Dveře se opět rozevřely. Vystoupili dva lidé, nenastoupil nikdo. Spolu s bezdomovcem, přespávajícím na lavičce naproti, byli Niko s Tonym ve vagoně sami. „A teď si říkám, že bych svýho... Snu měl nechat. Ale... Víte, já nikdy nechtěl jen tak chodit do práce na směny, chtěl jsem dělat něco víc...“ Tony se zamračí. „Co jste chtěl dělat, Niko?“ „Obchodovat s autama, dělat peníze... mít se dobře... dělat ostatním lidem dobře, když jsem to dělal...“ „Dobře, dobře. A mimo to?“ „Jak, mimo?“ „Co jste ještě dělal?“ Niko zakroutil hlavou. „Nevím... no... Mám teda rockovou kapelu, se kterou jsme občas někde hrávali, to mě bavilo, ale... Nic velkýho.“ „Tak proč neděláte radši to?“ „Víte... Nechci se vzdát toho roku, co jsem dělal auta, ale... asi budu muset...“ Anthony sledoval Nika, jak smutně hledí do země, zatímco metro minulo další stanici. „Niko, ono je to tak – lidi ve vašem věku teprve věci zkoušejí, podívejte se na sebe, je Vám dvacet dva. Jakýpak tedy velký sen?“ Niko pokrčil rameny. „Protože z toho, co jste mi řekl a jak jste mi to řekl, mám pocit, že jste se do toho prostě jen nutil!“ dodal zvýšeným hlasem Tony. „Ach jo...,“ zarmoutil se Niko. „Já nevím, mě připadá...“ „Říkáte, že jste ztratil svůj náboj, ale měl jste ho vůbec někdy?“ „Jo... Já nevím, asi jo...“ „Ale přesto tam nechcete zůstat.“ Niko se otočil na Tonyho s výrazem viny na tváři. „Víte, ať už se v životě vydáme kamkoli, nikdy nevíme, co přijde. A s tímhle v hlavě se musíme rozhodnout. Je to šílený!“ dodal opět vysokým hlasem Tony. „A někdy, i když do toho dáme všecko, potíme pro náš sen krev – stejně čas od času přijdou kroupy a smetou naší úrodu, stejně někdy prostě na naší šou vypadne proud. Tak to je – a pak si můžete říct, proč to vůbec zkoušet?“ Niko poslouchal Tonyho, co mu chce říct. Viděl se v jeho příběhu, který mu vyprávěl. „Naší sílou je ale najít ve všem, co se nám stane, něco, co nám pomůže – ne „proč se to děje zrovna mě?“, ale „jak mi tohle může pomoct být lepší?““ Světlo nad oběma pány zablikalo. Metro se hlučně řinulo tunelem dál. „Niko, když se ohlédnete za sebe, často ty nejhorší události, co se Vám staly, Vás udělaly lepším. Vím, že byste je nechtěl prožít znova, to nikdo ne. Ale bez nich, kde byste byl dnes? Umíte si vzpomenout, co vám daly?“ Niko pokýve hlavou. „Chci s váma udělat jednu věc,“ prohlásil Tony a mávl před Nikem rukou. „Jedeme ještě sedm stanic, vystupujete kde?“ „Já?“ na to Niko. „Před konečnou.“ „Skvěle. Poslouchejte mě; teď chci, abyste zavřel oči a vzpomněl si na tu událost ve vašem životě, kdy jste si připadal, že vám všechno jde, kdy vám všechno šlo od ruky, cítil jste se nejlíp, ve své kůži. Může to být klidně něco pět, deset let zpátky,“ pronesl Tony nadšeně. „Zkuste to, teď!“ Niko zavřel oči a vzpomněl si, jak před třemi lety uspořádal na maturitním plese své třídy – to ještě, když chodil na střední, ve svém maturitním ročníku – velkou šou, „půlnoční překvapení“. Jeho vzpomínka byla čerstvá, jako vždy, když na ni vzpomínal. Byla čirá, energická, sršící barvami, vzrušující, jiskřící a plná. On a jeho třída tam předváděli vystoupení a Niko se tehdy cítil ve svém živlu... „Vstupte do té vzpomínky,“ zabloudil k Nikovi Tonyho hlas. „Jako byste tam byl.“ Myšlenka na šou přelétla Nikem jako elektrický proud a její síla ho donutila se usmát. „Jaké to bylo, Niko?“ Niko otevřel oči. „Jo, bylo to něco neskutečnýho...“ „Co v tom zážitku Vám dodalo ten pocit, který jste měl?“ zeptal se Robbins. „Co to?“ nechápal Niko. „No,“ polkl Tony, „proč jste měl radost z toho, na co jste myslel?“ „Bylo to jedno představení na maturiťáku... měl sem radost z toho děje tam, že se lidi bavili, měli dobře... že jsem to pro třídu vymyslel já...ten aplaus... uch. Nevím.“ Anthony Robbins se usmál, zatímco metro minulo další stanici. Bezdomovec z lavičky opodál náhle vstal a šinul se k dvojici. Niko, který vedle podobně oblečeného Tonyho vypadal jako Tango a Cash, zpozorněl. Nemytý mladík s piercingem na bradě a pokovené kšiltovce, který vypadal, jako že je mu hodně věcí jedno, došel k našim aktérům. „Nemáte... na cigáro, prosim?“ pronesl mečivým hlasem. Tony zpozorněl, když viděl, jak Niko opatrně vytahuje peněženku, rozepne kapsu na drobné a vytahuje z ní dvacku, kterou s pokývnutím hlavy podává žebrákovi naproti sobě. Robbinsovi se zalesklo v očích. Zatímco nadšený mladík opustil vagon metra na další zastávce, Tony se zeptal Nika: „Proč jsi to udělal, Niko?“ „Pro dobrej pocit, rád to dělám...“ Anthony Robbins vycenil zuby do širokého úsměvu. „Přesně tak!“ dodal nadšeně. „A proč máte ten pocit?“ Niko se zamračil a přemýšlel, co chce říct. „Nevim, tak někomu jsem pomoh, někdo se kvůli mě má líp, něco jsem pro něj udělal a nic za to nechtěl... dělal sem něco, jak se říká, chvályhodnýho,“ uchechtl se Niko. Náhle se zasekl. Tony Robbins hleděl na Nika s úsměvem. Niko pootevřel ústa. „Co vám to připomíná, Niko?“ zeptal se Tony. „Heh,“ pousmál se Niko překvapeně, „to, o čem jsme se bavili teď...“ „To taky,“ odpověděl kouč. „Niko, vy jste muž, který chce něco dělat pro lidi, něco svého, něco co pochází od něj, ne od nějaké firmy...“ Niko zíral bez výrazu na Tonyho. Poté se koukl stranou. „Vy nejste dealer, nevypadáte jako dealer. A nejste pragmatik, jako ti lidé, se kterými jste pracoval...“ „Ale... co dál?“ „Dělejte to, co máte rád, Niko. Vy víte přesně co,“ dodal Tony. „Teď sám nevím, budu mít čas na vejšku, na svoje přátele, na kapelu,... a tak...“ „Přesně tak. Co studujete za školu?“ „Uměleckou výtvarní...“ Tony Robbins se opět zasmál. „Vy že byste měl prodávat ojetá auta?“ „... Taky bych rád něco vyváděl s kapelou, slibovali jsme si velký hraní, ale neměl jsem čas-“ Niko se podíval na Tonyho a zamračil se. Ten se smál dál. „A TO je, kam patříte. Chcete dělat své věci pro lidi, chcete tu něco po sobě nechat.“ Poprvé ten večer se Niko cítil někde jinde, než v satanově řiti. Zbývaly poslední dvě stanice do konce trasy. „Tony, já myslím, že už to chápu,“ prohlásil s úsměvem Niko Blahýnek. „Já nevím, co dodat, děkuju...“ „Poděkujte sobě, Niko,“ opáčil Tony. „Jsem upřímně rád, že jste pochopil, co jste si měl z vaší zkušenosti v práci odnést.“ „Asi půjdu, a začnu něco podnikat s kapelou, a...“ Souprava metra dojela na předposlední stanici. Niko se zvedl. „Budu muset vystoupit, ale...“ Tony Robbins se zvedl spolu s Nikem. „Já vím.“ Niko nevěřícně kroutil hlavou a potřásl si rukou s Tonym. „Niko, občas totiž musíme ztratit náš sen, abysme získali náš osud.“


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	31.01.2011, 14:58:36

Zdravím! Neobyčejné setkání v metru. Je zajímavé, že občas můžeme potkat lidi, kteří nás mohou (ale i nemusí - záleží čistě na nás) posunout dál. Kolikrát za život ztrácíme své sny? Bortí se nám naše plány a samotné cíle, které se ztrácejí kdesi v mlze? Jeden by si řekl, že jde o docela obyčejný příběh popisující docela obyčejné setkání dvou lidí ve vagónu podzemní dráhy, ale kdo ví? Třeba je mezi řádky zakleto víc, než si myslíme... Úvod se mi zdá trochu ukecaný, ale jen na můj názor nedej. Občas by si text zasloužil i trochu "učesat", či "dopilovat", pozor také na několik drobností, které jsem vypsal níže: --> v sedě se opírající o roh sedačky. --> vsedě se opíraje o roh sedačky. --> ("vsedě" jako příslovce a "opíraje" viz přechodník pro mužský rod) --> Niko se vracel z zavíračky autosalonu. --> ze zavíračky --> „Naší sílou je ale najít ve všem, co se nám stane, něco, co nám pomůže – ne „proč se to děje zrovna mě?“, ale „jak mi tohle může pomoct být lepší?““ --> (nepoužívej složené uvozovky v přímé řeči - dělá to zbytečný chaos, zkus čárku nad slovem: 'slovo') --> abysme získali náš osud --> abychom získali náš osud Hezký den přeji a mnoho zdaru v další tvorbě! ;-)


ze dne 31.01.2011, 16:48:50
MC_Kejml: Děkuji ti, Šímo, za rychlou publikaci, názor a vychytané chybky :)