» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141655

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Ještě není čas 8. ::

phaint	publikováno: 02.02.2011, 20:59

Vzhůru do podzemí pařížské Opery - ovšem nikoli s fantomem.
Děkuji oběma svým čtenářům předem za vytrvalost ;)


	Následující ráno zalilo operu La Garniére teplým světlem a novou nadějí. Klidná noc, trocha odpočinku a veselé slunce za okny vlily všem odvahu do žil. Když pak k poničené budově dorazili první řemeslníci narychlo povolaní ze všech koutů Paříže, našli početnou armádu sice nezkušených, ale odhodlaných dobrovolníků. Do této chvíle byli hotovi sloužit božské Opeře svým nadáním, dnes jí hodlali přinést oběť ještě cennější – práci vlastních rukou. V budově i kolem ní brzy zavládl čilý ruch. La Garniére vykročila na cestu ke své obnově. Náměstí ovšem zaplnily i spousty zvědavců a zevlounů. Tisk měl novou senzaci a lidé z opery si své zážitky nenechávali jen pro sebe. Několik šťastlivců navíc zpeněžilo předměty z podzemí, a tak byla historek o požáru a fantomovi plná Paříž. Kdo mohl, chtěl vidět La Garniére na vlastní oči. Z tohoto pohledu se rozhodnutí povolat policii ukázalo být velmi předvídavé. Nejeden zlodějíček zklamaně odcházel, když zjistil, jak dobře jsou cennosti z opery hlídány. Kdyby měli policisté víc klidu, všimli by si po čase, že jedna postava se v davu objevuje znovu a znovu. Jednou zevluje u samého vchodu, pak zase stojí ve stínu o kus dál, mizí a vynořuje se tuhle a támhle a nemá se k odchodu, podobně jako vosa přitahovaná vůní medu. Nebo spíše jako sup kroužící nad mršinou. Tomu člověku mohlo být kolem třiceti. Byl to hezký, vysoký muž, jehož zevnějšek napovídal, že ho lepší časy teprve čekají nebo že už dávno minuly. „Máš to marný, Gino, tady z toho dnes nic nekápne,“ oslovil ho jakýsi tulák, jenž ho právě míjel. Mladý muž neodpověděl. Zaostřil pohled k opeře, kde spatřil to, co tak dlouho vyhlížel. Poplácal starce po rameni. „Ale kápne, brachu, kápne. Jen musíš vědět, jak na to.“ Z jeho výrazu bylo zřejmé, že on už to ví. Vyrazil za svým cílem. „Zdravíčko, Guignete,“ řekl o chvíli později. Alain, který právě s dalšími vynášel nějaké kusy nábytku, při zvuku toho hlasu ztuhl. Otočil se jen velmi neochotně. „Gino,“ pokývl na pozdrav, ale neusmál se. Jeho protějšek ho žoviálně plácl po zádech. „Nevypadáš, že bys mě zrovna rád viděl.“ Usmál se způsobem, který naháněl strach. „Rád tě vidím,“ řekl Alain. Obsah jeho slov a tón hlasu byly dokonalými protiklady. „Taky tě rád vidím, ty mizero!“ Muž chlapce objal, chlapec muže nikoli. „Slyšel jsem, že náš Alain dělá kariéru u divadla, no ale tohle je teda něco. Akorát drobátek rušno takhle po ránu, co? Nebylo ti líp s náma? Klidná práce, stabilní kšefty, spát do oběda...“ Alain ho přerušil: „Chceš něco, Gino?“ Jeho známý se rychle rozhlédl kolem sebe. Bleskově odtáhl Alaina do odlehlého kouta mezi sloupy a zasyčel: „To si piš, že něco chci! Máš u mě pořádnej vroubek, takže nejdu jen tak náhodou kolem na návštěvu. Co bych tak moh´ potřebovat, chytráku?“ „Já žádné peníze nemám.“ „U tebe bych je ani nehledal,“ odfrkl si muž. „Ale někde dole se tu prý válí spousta zajímavejch věciček, za který jsou lidi ochotní dát slušný prachy.“ „Á, tak tohle to je.“ Alain si nedovolil říct víc, aby nebylo poznat, jak moc se mu ulevilo. „Jo, tohle to je. A ty mi pomůžeš dovnitř...“ „Alaine, je všechno v pořádku?“ Ani jeden z nich si nevšiml, že se vedle nich zastavila Meg. Jako pravá dcera své matky vycítila potíže na míle daleko. I v pracovní zástěře a jednoduchých šatech připadala Alainovi k pomilování. S černou šmouhou uprostřed čela vypadala bojovně a odhodlaně. Než stačil cokoli říct, odpověděl za něj jeho známý. „Jen setkání starých kamarádů, křepelko. Ale klidně zůstaň, rád se s tebou seznámím trošku blíž.“ „Vrať se nahoru, Meg,“ spěšně ho přerušil Alain. „Přijdu hned.“ Dívka si ho podezíravě prohlédla, ale když pokývl hlavou na znamení, že se opravdu nic neděje, pokrčila rameny a odešla. Muž se za ní se zájmem díval. „Takže jsme skončili u toho, že mi pomůžeš dovnitř,“ řekl najednou a otočil se zpátky k Alainovi. „Neblázni, Gino, vidíš sám, že to nejde. Hlídají každou myš, která se mihne u vchodu. Tam dole stejně není nic cenného, samé divadelní tretky a tak. Nepomůžeš si.“ Alain dosáhl toho, že se muž na okamžik ohromeně odmlčel. „Ty... ty´s tam byl?“ vykoktal ze sebe ohromeně. „Co sis dones´? Máš ještě něco?“ Chtivost mu rozsvítila oči. „Nemám nic a ani jsem neměl. Já... jsem nic nevzal.“ „Ty pitomče!“ Gino se přestával ovládat a přimáčkl Alaina ke kamennému sloupu. „Musím se tam dostat. Musíš mě tam dovést!“ „Nemůžu." „Tak hele,“ z úsečného a výhružného šepotu mrazilo, "strašně nerad bych šel za tou kráskou, co tu byla, a vykládal jí o tom, proč po jejím urostlém, pohledném, mužném příteli ještě dnes teskní nejeden z pařížskejch prasáků, co jinak každej večer slintá nad jejíma nohama v bílejch punčoškách.“ Alainovi se sevřel žaludek. „Vlastně...“ nadechl se, „... prý je tam ještě jedna cesta. Zvenčí. Zaslechl jsem o ní včera večer.“ S ústy skloněnými k uchu dychtivého posluchače předal Alain informaci, kterou předešlého večera důvěrně sděloval Raoul de Chagny veliteli policistů. Odměnou mu bylo další plácnutí po zádech. „Tak vidíš, že to jde. Chodit se mnou nemusíš, ty troubo. Ještě by se ti pozvracelo svědomí.“ Tak se stalo, že toho dne vstoupil Gino Mancini poprvé a naposledy do míst, která nikdy neměl spatřit. Cestou tisíckrát proklel Alaina v domnění, že ho chlapec schválně poslal do pekel. Ale i sebenepatrnější šance, že by tam kdesi vpředu mohlo být něco , ho přesto hnala pořád dál. Hrobovým tichem a hrobovou tmou, s níž slaboučký plamen lampy bojoval jen symbolicky, nakonec dorazil tam, kam chtěl. Do fantomova úkrytu. Při pohledu na věci kolem se hlasitě zasmál. Smích vrácený ozvěnou byl však dost hrůzostrašný na to, aby rychle přestal. Tohle byl splněný sen každého zloděje: dokořán otevřený dům, kde majitel není doma a hosty nikdo nečeká. Hodlal si svou životní chvíli vychutnat. S rozmyslem zapálil pár svící, které tu našel, pomalu se probíral věcmi na stole a jen občas odložil stranou nějakou drobnost, kterou chtěl a mohl vzít s sebou. Zamyšleně přejel rukou po klaviatuře, zběžně prolistoval hromadu not, a přitom uvažoval, kam by tady člověk schoval něco opravdu cenného. Věděl sice, že tady před ním už hledali jiní, ale také věděl, že na to neměli moc času a mohli toho hodně přehlédnout. Jeho dlouhé zkušené prsty přehrabovaly nepořádek kolem a neomylně přitahovaly aspoň trochu cenné předměty. Ani tak ale nebyl Gino spokojen. Trocha stříbra a pár kuriozit mu zajistí živobytí na měsíc. On chtěl něco na celý život. Trochu ho rozveselily truhla a skříň se šatstvem. V rukou se mu zavlnil měkký černý plášť. „Jako na zavolanou,“ zamumlal si pro sebe a hned si ho i připevnil, aby se aspoň trochu zahřál. Neuniklo mu, že plášť je opravdu krásný kousek. O něčem takovým sis mohl dodnes jen nechat zdát, chlapče. Ale s tím je konec. Šaty dělají člověka. O chvíli později už si sám sebe se zájmem prohlížel v jednom ze zrcadel. Díval se na něj cizí člověk, elegantní švihák a vznešený šlechtic. „Il Conte di Mancini k vašim službám,“ uklonil se lehce vlastnímu obrazu. Poopravil volány na batistové košili, nazul na míru šité holínky a párkrát si vyzkoušel, při jakém pohybu zápěstí se plášť zavlní co nejefektněji. Jakmile našel nejlepší variantu, vrátil se ke svému hlavnímu úkolu. Když ho přestalo bavit hledání, lehl si bezostyšně v nových botách na postel a s rukama za hlavou přemýšlel, komu nabídne věci, které tu posbíral. Ze spokojených úvah ho vytrhl nejasný zvuk v dálce a pak další. Někdo se blížil po vodě. V první moment si Gino pomyslel, že třeba Alain změnil názor a vypravil se za ním. Když ale rozeznal více lidských hlasů, vyskočil na nohy a uhasil svíce. Došlo mu, kam se chystal policejní oddíl, jenž viděl ráno u opery. „Porca Madonna,“ zaklel potichu. Usoudil, že než být přistižen na místě, bude lépe nepozorovaně proklouznout policii za zády a vrátit se sem později. S lítostí se zadíval na své nové oblečení, ale už se nedalo nic dělat. Po jezeru se začaly honit první odlesky světla z připlouvajících pramic. Gino sfoukl lampu a postavil ji na zem. Opatrně vstoupil do vody a brodil se podél stěny směrem ke kanálu.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	04.02.2011, 18:43:15

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 03.02.2011, 10:53:52* Já ani tak nechodím kolem jako spíš najisto :-)

Kaileen	03.02.2011, 10:53:52

V příštím díle se může stát hodně. Gino má na sobě věci, které mu evidentně nepatří a bylo řečeno, že toto místo měl vidět jen jednou v životě. Možná si ho policajti spletou s fantomem, pak by šlo tomu pravému o pověst... Nalákat umíš.


ze dne 04.02.2011, 17:55:36
phaint: Jsem ráda, že jsi zase šla kolem ;) To víš, že tam ten prevít nebyl jen tak nadarmo... ono se to vbrzku vystříbří!

Šíma	02.02.2011, 20:58:23

Zdravím! Když jsem pročítal tento díl, řekl jsem si, že oprava opery k sobě láká nejen řemeslníky, ale i různé pochybné živly. Jeden z nich se dostal i do úkrytu fantoma opery, čekal jsem, že se s ním setká a ono nic (namísto tajemného muže se k místě jeho pobytu blížily policejní pramice). Ale ta chvilka napětí, kdy již zmíněný "živel" vnikl do sklepení opery stála za to (konečně nějaká změna oproti panskému pletichaření - nic proti)! ;-) Textík se četl takřka sám, postavy jednají nejen podle svého původu, ale i charakteru, přestože jsem si nebyl jistý, zda jsem se někdy před tímto dílem setkal s některou z nich, ale to nevadí... Těším se na pokračování! ;-)


ze dne 02.02.2011, 21:28:20
phaint: Ty otiskuješ dřív než inkoust stačí doschnout :)) Odcházím do peřin naprosto zakočena tvým chvalozpěvem. Pokusím se nezpychnout! Děkuju, že ses tomu vůbec věnoval...