» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141656

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Tati, kup mi štěně ::

Disorder	publikováno: 04.02.2011, 16:28


	Seděl na staré, dřevěné židli a lokty se opíral o desku kuchyňského stolu. Hlavu měl složenou v dlaních a téměř neslyšně si něco broukal. Po chvíli si prohrábl prošedivělé vlasy a bezděčně si začal pohrávat se svými prsty, přičemž nepatrně pohupoval tělem dopředu a dozadu, aniž by si svůj pohyb sám uvědomoval. Jeho pohled směřoval do vedlejší místnosti. „Tati?“ „Ano, maličká?“ „Prosím, kup mi štěňátko.“ Muž sedící v křesle se pomalu odvrátil od svých pracovních dokumentů, promnul si propadlé, šedé oči a jen úkosem pohlédl na malou holčičku. Stála ve dveřích obývacího pokoje, zády k pozorovateli, v již zašívaných tenkých šatech a ošoupaných střevíčkách. Světle modrá barva šatů ladila s bledou kůží a světlými, dlouhými vlasy dívenky. Nebyla to blond, spíše plavá, která dětem časem ztmavne dohněda. Usmívala se plná nadšení, ve tvářích dolíčky a v drobných ručkách svírala malého plyšového pejska. Své oříškové oči prosebně upírala na otce. „Máš přece Nelu, maličká,“ řekl jí domlouvavě a aniž by čekal na odpověď, vrátil se ke své práci. Bylo ticho, které rušilo jen škrábání propisky na papíře a občasný povzdech unaveného muže. „Ale tati, ta je přece plyšová,“ vyrušil jej dětský šepot. Děvčátko stále stálo ve dveřích a čekalo. Otec tedy odložil papíry na konferenční stolek a teprve nyní se pořádně podíval na svou dceru. Muž ve vedlejší místnosti věděl, jakou odpověď děvče dostane. Je to dítě. Je to Tvoje dcera! Chce toho snad tak moc? Jednoho hloupého psa! Tak jí ho přece kup! Slyšíš? Otec však dělal, jako by muž vedle vůbec nebyl a ani děvčátko se po něm neohlédlo. „To není jen tak, broučku. Víš co by bylo s pejskem starostí? Kdo by se o něj staral, já na to nemám čas a ty jsi na to ještě moc malá.“ Věděl, že dcera se s tímto nespokojí a proto rovnou pokračoval: „Navíc takový pes taky něco stojí, a ty víš, že teď si žádné výdaje navíc dovolit nemůžeme.“ „Maminka by to určitě dovolila,“ zašeptala holčička a otec náhle ztuhl. Pomalu se postavil a jeho tělem proběhlo zachvění. „Možná, kdyby tu byla. Já říkám, že žádné štěně nebude. Rozumíš?“ Zaťal ruce naprázdno. „Tak rozumíš?“ Jeho šedé oči byly skelné. Dívka přikývla. Co to děláš? Jak to s ní mluvíš, bojí se Tě! Chvilku ještě stála ve dveřích, dívajíce se očima plnýma slz na otce, který už zase seděl zády. Potom odešla do svého pokoje. „Panebože,“ zamumlal a zakryl si dlaní ústa. Ztěžka oddychoval a snažil se uklidnit. Sám nevěděl, kde se v něm ten vztek vzal. Je to skoro rok, co zemřela. Cos čekal? Že o ní vlastní dcera nebude mluvit? A nejsi vlastně rád, že to dělá? Proč se tak k ní chováš? Ona je přece všechno, co Ti zbylo... Zavrtěl hlavou, snad aby setřásl myšlenky na manželku, a natáhl se pro malou krabičku. Zvedl se a automaticky zamířil na balkon. Nikdy nekouřil uvnitř. Stál, opřený o zábradlí, a pozoroval žhnoucí světýlko cigarety. Přehnal to. Proč by si vlastně nemohli pořídat psa? Jeho žena je měla vždycky ráda... Odhodil krátký nedopalek a vrátil se do bytu. Zlehka zaklepal na dveře pokoje jeho dcery a po chvíli vešel. Děvčátko leželo na zemi a tiše vzlykalo. V náručí drtilo jednoho z plyšáků a utíralo si do něj slzy. Sklonil se k dcerce a pohladil jí po vlasech. „Promiň, to jsem nechtěl. Víš co? Ještě si o tom pejskovi promluvíme, ano?“ „Já bych se o něj postarala dobře, tati.“ „Já vím, miláčku. Zítra to spolu probereme, dobře? Teď už běž spát, ať nejsi ve škole unavená.“ Holčička se šťastně usmála, objala otce a o chvíli později již spokojeně spala. „Tati?“ „Pospěš si, už jsme tam měli být.“ „Ale slíbils, že budeme mluvit o pejskovi.“ „Teď na to není čas, dělej!“ Popadl ji za ruku a přidal do kroku. To, že musel dceru vodit každé ráno do školy a sám proto chodil do práce téměř neustále pozdě, ho nesmírně unavovalo a rozčilovalo. „Jen jsem chtěla říct, že už vím, jak se bude pejsek jmenovat.“ „Povíš mi to potom,“ odbyl ji otec a ani nečekal, než zajde do třídy. Nevšiml si ani, že se ještě otočila a mávala mu na cestu, dokud se jí neztratil z dohledu. Vrátil se domů o něco později než jindy. Měl toho v práci hodně a mnoho mu toho zbylo ještě na doma. Byl unavený a bez nálady. Zhroutil se do svého křesla a znechuceně vytahl papíry z aktovky. Sotva se začetl, objevila se v místnosti jeho dcera. Na tváři jí hrál milý úsměv, oči zářily veselím. „Tati? Co bys říkal na Bella?“ zeptala se a spiklenecky se podívala na otce. Ten však teď neměl pro dceru nejmenší pochopení. „Podívej, já mám teď opravdu hodně práce.“ „To máš pořád,“ řekla holčička posmutněle a pokračovala: „Bello je hezký, viď?“ „Sakra slyšíš co Ti povídám? Dej mi s tím psem už pokoj!“ „Vždyť jsi mi to slíbil.“ „Dneska ne!“ Křikl rozhněvaně. „Nemůžeš si jít hrát vedle?“ Proč ji vyhazuješ? Muž z kuchyně se pohrdavě díval na otce. Víš přece, že má pravdu. Slíbils jí to. Kdyby ses na ni alespoň pořádně podíval. Má tě ráda. Jsi to jediné co má, a jak se k ní poslední dobou chováš... Otec se znovu chopil svých poznámek a začal číst další z formulářů. Zase ta Tvoje práce. Poslední rok si to taháš i domů, jen aby ses nějak zaměstnal. Máš dceru, věnuj se jí. Slyšíš? Máš přece ještě dceru! Otočil další stránku a trochu se v křesle zavrtěl. Bylo šero. Rozsvítil si lampičku a rozhodl se, že po tomhle již další dokument číst nebude. Zbývalo mu několik odstavců, když zaslechl tlumené kňučení. Zaposlouchal se a zvuk se opakoval. Zvedl se a pomalým krokem se vydal za dcerou. Tentokrát vešel bez klepání. Seděla na posteli a na nohou měla malé, zlatavé štěňátko. Snad kokršpaněla. Když vešel otec, ihned vyskočila, vzala pejska do náručí a pozvedla jej k otci v domnění, že se mu bude líbit také. Vyškubl jí psa z rukou. „Kdes to vzala?!“ Hlas se mu třásl vztekem. Svíral jeho hrdlo a zatemňoval mu mysl. „Mluvili jsme už o tom? Dovolil jsem to snad?“ V očích se mu zračila zuřivost. „Ne,“ děvče vypadalo spíš překvapeně, než vystrašeně. „Ale já ho tak moc chci, tati...“ Ruka dopadla na její bledou tvář téměř okamžitě. Z úst se vydral jen slabý sten. Rána byla natolik silná, že upadla. Neplakala. Sáhla si tvář, jen zlehka, jako když motýl mávne křídly. „Toho psa vrátíš!“ Postavila se, pohladila pejska po hlavě. Na otce se nedívala. „To nemůžu.“ „Já Ti říkám, že toho psa půjdeš vrátit!“ Křičel již téměř hystericky, byl brunátný a nedokázal se ovládat. „Já si ho chci nechat, prosím.“ „Takže ho nevrátíš?“ Nenávistně pohlédl na štěně, otevřel vchodové dveře a vyhodil jej z domu. Štěňátko bolavě zakňučelo a vratce se rozeběhlo dál do tmy. Hned za ním vyběhla holčička. „Bello, vrať se! Tady jsem.“ Nebylo slyšet skřípění brzd, byla tma a řidič si holčičky vůbec nevšiml. Zaregistroval až tvrdý náraz. Nečekaný úder děvčátko odhodil. Dutý zvuk, snad praskání kostí. Ostrá bolest. Z ucha vytékal karmínový pramínek. Další krev řinoucí se z hlavy, která byla v ostrém, nepřirozeném úhlu. Slepené plavé vlasy, které již neztmavnou. Rudá záplava stékající po hrudníku. Bože! Cos to udělal, cos to udělal, cos to udělal! Seděl na staré, dřevěné židli a lokty se opíral o desku kuchyňského stolu. Hlavu měl složenou v dlaních a téměř neslyšně si něco broukal. Po chvíli si prohrábl prošedivělé vlasy a bezděčně si začal pohrávat se svými prsty, přičemž nepatrně pohupoval tělem dopředu a dozadu, aniž by si svůj pohyb sám uvědomoval. Vrať se mi, maličká. Koupím ti toho pejska...


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 15		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

chris ONNE	28.03.2011, 22:05:23

Zdravím! Tak jsem si říkal, že se mrknu i k tobě, když už jsi byla u mé maličkosti. :-D Narazil jsem na dvě drobné chybičky – šotci a ty jejich přesčasy… ;-) 1) … Proč by si vlastně nemohli pořídat psa?... – pořídit 2) … znechuceně vytahl papíry z aktovky… - vytáhl (možná ještě lépe „vyndal“) Příběh. Nejdříve taková malá pochvala za tu kurzivu – ne každý ji tady používá a je to škoda. Přece jen, hned ten textík vypadá jinak. Líbí se mi dialogy, zvláště té holčičky. Úplně si ji představuji. Tudíž, z mé strany je to věrohodné a realistické. Ten „druhý“ muž mi vrtal hlavou, ale myslím si, že to správně objasňuješ až na konci. Kdyby to bylo odhaleno dříve, nemělo by to takovou tajemnou atmosféru. Možná bych pár vět škrtnul, aby byl děj ještě spádnější, ale to už jsou takové mé štěky. Postavy jsou taky dobře nastíněny, takže, líbilo se mi to! Hezký večer a ať múzy slouží nadále! Chris

Fň...	22.02.2011, 16:56:27

Tak tohle mě vážně vzalo, úplně mě to rozhodilo... Ale nedá se psát jen o veselejch věcech, stejně jako všechno v životě není krásný a veselý. Moc hezky napsaný, 1 ;)


ze dne 23.02.2011, 20:32:15
Disorder: Přesně tak, je třeba napsat i o těch smutných. A co víc si přát, než aby příběh zapůsobil. Děkuju :)

Raba	22.02.2011, 9:23:35

Děkuji za tento "text". Od třetiny do konce jsem ho probrečela. Jako kdybys mi jím otevřela jakýsi šuplík plný bolístek, který jsem si pečlivě střežila uvnitř... Díky a přidávám jedničku.


ze dne 23.02.2011, 20:29:01
Disorder: Já děkuji Tobě. Tak někdy snad není na škodu si tenhle svůj šuplík malinko připomenout. :) Jsem ráda, že tento text vyvolal tak silné emoce...

Dědek	21.02.2011, 23:46:41

Hezky jsi to napsala. Smutný příběh, ale bohužel, takové tragedie se lidem stávají a potom si člověk vyčítá svoji neústupnost, ale je pozdě. Myslím, že některým čtenářům i slzička ukápla. Na drobné chybky upozornil Šíma, takže já jen přidám jedničku.


ze dne 23.02.2011, 20:17:57
Disorder: Děkuji za přečtení a komentář. Je to tak, všechny příběhy nemůžou být veselé a se šťastným koncem. O chybách vím, snad jich příště bude míň. :)

Disorder	09.02.2011, 19:44:35

Jo jo, druhý muž. Zřejmě jsem to nepopsala úplně přesně. Mělo to být asi trochu víc patrný, ale i tak jsem ráda, že je to poznat alespoň na konci. :) Díky

zahradník	09.02.2011, 16:03:59

Moc pěkně napsáno, jen jsem také celou dobu přemýšlel, kdo je druhý muž a došlo mi to až na konci, že se jedná o dvě časové roviny, ale o to je text zajímavější, že je tam vývoj toho otce v čase, jeho sebezpytování, i když už je pozdě něco změnit...

phaint	06.02.2011, 9:22:18

I když jsem už tak v polovině tušila, jak to musí skončit, dočetla jsem ráda. Protože i já dělám občas naprosto stejnou chybu, nad kterou dospělý dokáže mávnout rukou, ale kterou dítě pochopit nemůže. A vrátit se nic nedá - ani slovo, natož čas. Díky.


ze dne 06.02.2011, 23:12:33
Disorder: Já děkuju za milá slova. Ono je celkem předvídatelné, k čemu to směřuje... Ale pokud to i tak zaujalo a přivedlo k zamyšlení, mám radost.

maja52	04.02.2011, 23:08:40

Hluboké, smutně krásné. Četla jsem to jedním dechem. Ahoj.


ze dne 05.02.2011, 0:54:36
Disorder: Děkuju za pochvalu, od Tebe mě moc potěšila :)

Šíma	04.02.2011, 16:26:26

Zdravím! Při prvním pročítání jsem netušil, kým byl onen muž v kuchyni, po dočtení mi docvaklo, že právě ten muž vzpomínal na události, které mu změnily život (nehledě na to, že mu před rokem zemřela žena, přišel svým sobectvím také o dceru). Připadalo mi, že se onen muž se svým životem i dcerou jen tak míjí a každodenní prožívání zaplňoval prací (jako by již neměl rodinu). Netvrdím, že je text přeplněn pocity (tedy že je až patetický). To ne, spíš mám pocit, že zde pěkně ukazuješ, jak se mnohdy díky svým neuváženým činům a přehlížení ocitáme nejen na šikmé ploše, ale rovnou až na samém dně vlastní existence, kdy již nemůžeme nic z toho, co jsme udělali, nebo neudělali vrátit zpět! Všiml jsme si také několika drobností: ======================== - velké písmeno u zájmen (pokud nejde o dopis, není třeba, aby byla zájmena - například i v přímé řeči - napsána s velkým písmenem) - čárky (občas v textu schází - při zvolání, či v případě několika sloves vedle sebe, pokud čárky chybí, čtenáři na to přijdou, čárky pěkně oddělují jednotlivá slova, nebo věty v souvětích - aby v tom byl pořádek a text se dobře četl) - ji/jí (všiml jsem si minimálně jedné chybky - viz správný pád u dotyčného zájmena) Příklady: ====== --> Sakra slyšíš co Ti povídám? --> Sakra, slyšíš, co ti povídám? --> Sklonil se k dcerce a pohladil jí po vlasech. --> a pohladil ji po vlasech (koho co) --> „Dneska ne!“ Křikl rozhněvaně. --> křikl rozhněvaně. (pokud na přímou řeč navazuje uvozovací věta, začíná po vykřičníku, otazníku, čárce či tří tečkách malým písmenem, a jen po tečce písmenem velkým) --> Já Ti říkám, že toho psa půjdeš vrátit! --> ti říkám (malé písmeno u zájmena) Tož tak... Hezký večer přeji a hodně zdaru v další tvorbě! ;-)


ze dne 04.02.2011, 17:30:38
Disorder: Děkuju za publikaci a komentář :) Nebyla jsem si jistá, jestli je dostatečně patrné, kdo muž z kuchyně je. Takže mám radost, že to nakonec přece jenom poznat jde... Jo, chyby. A hlavně čárky, to je hrozná věc. :D Příště zkusím dát větší pozor, díky.