» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141656

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::

:: DeepMind IX - Prolog ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DeepMind IX

Lišák	publikováno: 13.02.2011, 17:08


	Jerry se podrbal ve vousech a napil se piva. Když nořil nos do pěny, koutkem oka se podíval na své společníky. Ti naproti němu vypadali totožně. Od jednovaječných dvojčat se to ostatně čeká. Když byli mladší tolik se sobě nepodobali. Bylo to zejména tím, že Bob byl blonďák a Dylan předváděl světu svou kaštanovou kštici. Jak zestárli a zplešatěli, začali si být podobnější než kdy dřív. Čím déle je Jerry pozoroval, tím více mu každý jejich vous přišel stejně zakroucený. A že jich bylo požehnaně. I ty velké, silné a tlusté brýle jen podtrhovaly jejich vzájemnou podobu, i přes to, že měl každý jiné. Čtvrtá postava u stolu byl Stuart. Jerryho spolužák, později kolega a nyní spolu bydleli ve stejném domově důchodců. I on byl plešatý, plnovous někam pod žaludek a na nose měl silné dioptrické brýle. Jeden čas zkoušel nosit čočky, ale museli být tak tlusté, že přes ně nedokázal zavřít oči. Tehdy poprvé v životě začal věřit lékařům a tomu, co mu povídají. Byla to zajímavá sebranka. Všichni vysloužilý programátoři z jedné kanceláře. Čtyřicet let spolu dokázali civět do monitorů. Zejména proto, že jejich firma byla zrušena téměř až jako poslední. Přesně v den, kdy měli všichni odejít do důchodu. Jerry, Bob, Dylan a Stuart to datum proklínali. Každý kdo byl nucen zanechat práce kvůli expanzi analogového počítače DeepMind IX dostával od jeho vlastníka doživotní rentu. Státem vyplácený důchod byl bohužel třikrát menší. Jenže jak správně podotkl Stuart: „Na vysedávání v hospodě od nevidim do nevidim nám to stejně stačí ne? Na světě je stejně málo míst kam bysme se mohli juknout. Ten krám už je skoro všude.“ Řekl to první den jejich penze. Ostatní mu volky nevolky museli dát za pravdu. DeepMind IX pokrýval většinu z plochy kontinentů a dobrou polovinu planetárního vodstva. A stále se rozšiřoval. Jerry nechápal jak mladý multimiliardář Tobias Linderoth (vlastnil tři čtvrtiny světových financí) dokázal udržet geografické rozdělení států i přes to, že na jejich území nebylo nic jiného, než obrovské počítačové haly, propojené soustavou extrémně tlustých kabelů. Britská královská rodina měla své komnaty v hale nad jedním z procesorů. Neustále tam, hučel obrovský větrák a žádný z nájemníků si už ani nepamatoval, jaké to bylo žít bez rými. Jediný kontinent, který doznal změny v pravdě politické byla Afrika. Její plocha byla stoprocentně využita k výstavbě soustavy jaderných a fůzních elektráren, které dodávali počítači energii. Všichni čtyři bývalí programátoři byli fascinováni jejich absolutní blbuvzdorností, neboť obsluhu reaktorů obstarávali převážně černošské děti. Ty které nebyli nakaženi virem HIV byly na nejlepší cestě ho dostat. A Linderothovi to bylo jedno. Prevence šla v tomto případě stranou a podporována byla spíše potence. Jak si Jerry smutně uvědomoval, Africká energetická zařízení byla z pohledu pracovních sil soběstačná. Na druhém konci planety, v místě, kde se nacházel jeden ze čtyř výstupních displejů obrovského počítače se rozsvítilo světlo. Tobias Linderoth zasedl k počítači. Touchpad nesnášel, ale nejbližší port pro myš byl umístěn ve dvanáct kilometrů vzdálené hale. Jak mu dokola omílali inženýři, blíže to nebylo technicky možné. Tobias děkoval bohu, alespoň za zabudovaný joystick přímo pod obrazovkou. Linderoth našel na ploše ikonu sluchátka a dvakrát na ní klikl. Pod ní svítil nápis telefonický chat. Program se začal spouštět. O půl kontinentu dál se rozsvítilo tři sta světel. Většina zeleně znázorňující logický příkaz ano. Některé červeně značící ne. Všechna světla byla umístěna na svislé stěně ve dvaceti řadách a patnácti sloupcích. Sloužící technik Ralph chvíli sledoval obrazec jež vytvořily a honem se snažil si vzpomenout, který program byl vlastně spuštěn. Po chvíli to vzdal a vytáhl manuál. Kousnul do vdolku, jenž se přinesl z domova. Bydlel v buňce zabudované v chladiči. Hned vedle sebe měl pekárnu. Jeřábník Joe znuděně kouřil cigaretu. Náhle s v obrovské hale rozsvítilo a technikovi kukaně, přilepené pod strop se ozval hlas zesílený megafonem: „Štítek 23a147x“ Chvíli se nic nedělo. Potom z olbřímího zásobníku kazetových štítků vytlačily mechanické gyroruce jeden z nich. Ne jeho boku si Joe všiml sériového kódu 23a147x. Dopravní pás dovezl štítek mezi šest velkých jeřábů. Tři po každé z jeho delších stran. Joe zahýbal páčkami v kabině. V dalších pěti kabinách zahýbali jeřábníci stejně, protože se ze všech šesti jeřábních ramen spustila silná titanová držadla, jenž se zaklesla ve štítku. Poté ho začala zvedat nahoru. Štítek sám byl šest set metrů dlouhý a sto metrů široký. Byl děrovaný a z oceli. Jeho tloušťka nebyla větší než padesát centimetrů. Joe si štítek pořádně prohlédl a pochopil, že se jedná o kontinuální program. Z obou stran bylo děrování stejné. V okamžiku, kdy program dorazí na konec, může se štítek vydat na zpáteční cestu a uživatel to nepozná. Převody procesoru byl dokonalé. Všech šest jeřábů se rozjelo směrem ke slotu.Vložení štítku do něj byla práce náročná na koordinaci jeřábních ramen a trvala tři čtvrtě hodiny. Od dvojkliku na tlačítko sluchátka uplynula hodina a třicet jedna minut. Ralph po vložení štítku zapojil přívod energie. Kabely tlusté jako dobře vzrostlá sekvoje byly zasunuty na svá místa. Polovinou zeměkoule se prohnala vlna fůzní energie. Nad Pacifikem zakvílel orkán. V středozemním moři vybuchla sopka. V hospodě s důchodci Jerrym, Bobem, Dylanem, a Stuartem přestalo na chvíli svítit světlo. Nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Jen ti čtyři se na sebe podívali s výrazy: „My víme proč se to děje, protože jsme to studovali. Vy víte proč se to děje, protože se to děje pořád.“ Pokud se tedy dá podobný výraz na tváři vymodelovat. Pokud ne, tak jejich obličeje vypovídali o skutečnosti, že pocítili náhlou potřebu vyměšování. Ve dvou případech nezůstalo jen u pocitu. Ze sluchátek Tobiase Linderotha se ozvalo: „Haló, slyšíme se?“ „Ano,“ odpověděl Linderoth. „Hrajem?“ „Jo“ Tobias se usmál a vypnul telefonický chat. Děrovaný štítek začal vyjíždět ze slotu do držadel jeřábů. Od dvojkliku na tlačítko telefonu uplynula hodina a třicet tři minuty. Z kukaně technika se ozval Ralphův hlas: „Připravte štítek COD414“


celkové hodnocení autora: 91.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	13.02.2011, 17:07:51

Ahoj. Asi stejně jako normálně jen podotknu, že v prologu je nesmysl chtít od redaktora, aby hodnotil příběh. Že jo. Takže ten vynechám a pár slov si nechám na závěr tohohle dlouhýho komentáře. Páč a prostě, tak nějak mě při čtení napadlo, že bych Ti mohl vytknout pár blbostí a drobností, které se obvykle vynechávají s tím, že časem třeba samy zmizí. Občas zmizí. Častěji ne. Většinou to souvisí s tím, že na několika místech je text třeba odvzdušnit od zbytečných opakování nebo významově shodných frází. Příklad: × "... a nyní spolu bydleli ve stejném domově důchodců..." Spolu bydlet znamená, že bydlí ve stejném domě. Čili "stejném" je zde nadbytečným větným členem. Pokud bys však trval na tom, že spolu bydlet ve stejném domě je potřeba zmínit, asi bych zakulatil do tvrzení "nyní spolu bydleli v témže domově". Nebo tak. Zkrátka a jednoduše nedal bych opakovaní tak výrazně k sobě. × "Jeden čas zkoušel nosit čočky, ale museli být tak tlusté, že přes ně nedokázal zavřít oči." - tak primárně muselY - sekundárně ta věta je nepravdivá sama od sebe. Kontaktní čočky, ať mají kolik dioptrií chtějí, pořád jsou stejně tlusté. Ještě jsem hledal na internetu, jestli i starodávné čočky z tvrdých materiálů (plexisklo a spol.) rostly s počtem dioptrií, ale pokaždé jsem nenalezl, že by jejich mocnost rostla úměrně s dioptriemi. × Na fůzi s kroužkem nad u nevěřím, ale můj word opravář chyb ji nepodtrhl. Proto je zajímavé, že gůgl chrome ji právě podtrhl. V odborných textech jsem našel jen fúzi s čárkou nad u. × Že máš dost chyb, o tom určitě víš. Text potřebuje opravit hodně, jež / jenž, íčka nebo ýčka, doplnit čárky, atd. Pro mě gramatická stránka textu slouží jako vizitka autora, totiž jestli je schopen a ochoten ty chyby jakkoli odstranit. A protože sám mám papír na dysgrafii a dysortografii, vím, že se chyby odstranit dají bez potřeby navštěvovat spešl ústav pro děti s poruchou učení. Ještě ve čtrnácti jsem psal jako prase a íčka neřešil. Pak jsem dělal přijímačky na gympl a íčka opravil. Sice mi zůstaly určité nedostatky, třeba že píšu strašně pomalu (proto jsem dysgrafik) a přehazuju písmena, ale ve výsledku těch chyb v textu moc není. Čili věřím tomu, že můžeš vlastní chyby opravit sám. A když ne, určitě Ti někdo rád helfne. Ale tenhle odstavec nepíšu jakože kritiku, spíš jen takový povzdech. × Kousnul do vdolku, jenž se přinesl z domova. S trochou pomalého čtení objevíš překlep ·.) A nepoužívej zbytečně "jenž" nebo "jež". Autory to zbytečně motá a mnohem jednodušší je používat "který/která/které" a účel to plní stejný. No a teď k tomu příběhu, abys jakože viděl, že nejsem suchar. Zatím se mi to fajnově líbí. Nevěřím na originální nápady a příběhy a tak, takže i když bych mohl namítnout, že nějak unifikovanou Zeměkouli už jsem četl nesčetněkrát, pro mě jako pro zoufalýho technickýho antitalenta působí idea velkých štítků, gyroskopických ramen a čtyř zestárlých důchodců-programátorů-informatiků sympaticky. Nemůžu se ubránit dojmu, že celkově mi text přinesl dobrou náladu, usmál jsem se a poslední věta mi zoufale připomněla, že jsem včera četl, že na konci roku vyjde CoD8. Haha ·.D Známka je orientační. Jen prosímtě zapracuj na těch chybkách. Je škoda, aby kazily jinak dobrej text.


ze dne 25.06.2011, 23:55:10
m2m: Jistý žánry science fiction jsou hódně zapomenutý a moc se nepíšou. Protože jsou povětšinou těžký nebo moc náročný na sepisování. Že ale nadžánr (SF) zapomenuté je, to jsem prosím netvrdil :)


ze dne 20.04.2011, 18:03:38
Lišák: Dovolím si nesouhlasit s tvrzením, že science fantasy je zapomenutý žánr. Myslím, že právě zažívá renesanci, jen se mu říká new weird. Název hovoří za vše. Takový China Miéville a jeho Novej Krobuzon... a zejména Jizva, to už je těžký kalibr na představivost . Pravda, v tomhle románu člověk moc tlustých čoček nepotká, ale humor je něco, čeho se tenhle Angličan dokázal dokonale vyvarovat.


ze dne 16.02.2011, 19:52:12
m2m: Právě, že je to sci-fi, tak právě proto se tím obhajovat nedá ·.) Pač sci-fi se opírá o poznatky z věd. Jó, kdybys argumentoval, že jde o opomíjený a zapomenutý žánr science fantasy, držel bych hubu a krok ·.) Tož tak ·.) Těším se na další díl.


ze dne 16.02.2011, 17:34:05
Lišák: Zdravím. Pro ty chyby bohužel nemám omluvu. Měl jsem s publikací počkat, ale když jsem to napsal, byl jsem docela nadšenej. Nějak jsem to potřeboval ventilovat a teď mi nezbejvá nic jinýho než vrtět hlavou a kopat se do zadku. Ty čočky... já jsem věděl, že je to blbost už když jsem to napsal, ale odpustit jsem si to nemohl. Schovám se srabácky za to, že to je sci-fi. Co se týče fůze, tak jsme dva co na ní nevěříme a já stále jen zírám na to, jakého jsem ze sebe udělal gramatického ignoranta... Díky za publikaci a hlavně to jak ses jí věnoval. Příště se těch hrubek pokusím vyvarovat.