obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389246 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Večerní lokálkou ::

 autor Michel Schultze publikováno: 07.02.2011, 22:15  
Cosi jako povídka. Jen prosím případné čtenáře o shovívavost, měl jsem potřebu něco zveřejnit, potřebu vnitřní, psychickou. Nicméně, pozitivní kritice se nebráním.
 

Nedělní večer jako když vyšije šílený vyšívač temně modrou nití na černý podklad. Neděle večer, něco po osmé - jako obvykle, když se přesunuji na svou hlavní základnu, kde pobývám většinu svého času vyměřeného mi zde na zemi, na základní tábor, z nějž s pravidelnou přesností vyrážím psychicky likvidovat obyvatelstvo končin, v nichž se právě nacházím. Stručněji a srozumitelněji řečeno, vyrážím do našeho hlavního města, matky naší stověžaté, kde provozuji cosi jako zaměstnání. A jsem samozřejmě namyšlený a nabubřelý jako správný pražák, či spíše popražštěný (a praštěný) východočech. Však se říká, poturčenec horší Turka. Takže nos nosím obzvláště nahoru, a úspěšně jeho pomocí imituji radar, tváře mé jsou silně nadulé a rudé (je přece jen leden a tudíž i docela zima). Mé břicho se mimochodem zdá být taky silně nafouknuté (škrtí mě totiž kalhoty – buď se srazily praním nebo vlivem mých mizerných stravovacích návyků).
Po strmém výstupu na plošinu lokálky jsem zjistil, že jsem tu přítomen jen já sám. Vstupu do útrob motorového vozu připomínajícího největší slávu konsomolci inspirované železnice, se však brzy odvážilo ještě několik dalších osob, takže vlak mohl dostát svému názvu „osobní“ a obsazen několika bytostmi naplňujícími význam pojmu „osoby,“ pohnout se směrem kamsi do temných končin.
Po chvíli nepatrně se zrychlujícího posunování železné obludy po dunících kolejnicích vstoupila dovnitř osoba poslední – jediná žena a navíc průvodčí. Zvláštní, když jsem jel předešlého dne opačným směrem - tedy na venkov jejž obklopují tmavé lesy a háje, také jsem potkal jako průvodčí pouze ženy (a to jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že i v následujícím vlaku, ačkoliv na zem padla chladná až mrazivá tmavá noc, mi označkuje cestovní doklad také žena). Nebezpečná noční práce žen? Ach Bože, ta emancipace, kde se to zastaví. Nicméně, výraz průvodčí je přece naprosto bezpohlavní – že by právě kvůli ženským právům?
Celý prostor obestírajo vlezlé vedro. Jako obvykle. Stačí, aby Vám venku jen trochu omrzla hlava, a záchrana v podobě přetopeného vlaku, který pohyby, zvuky i hromadící se párou z potících se těl připomíná papiňák, Vám dokonale zavaří mozkové závity. Takže možná spíš zavařovací hrnec namísto papiňáku.
Bez ohledu na dusnou atmosféru se žena jala plnit své povinnosti a přistupovala k jednotlivým mužům, aby je „obsloužila.“ Mladík sedící na lavici napříč přes úzký průchod mezi sedadly si objednal od této zástupkyně toho „slabšího“ pohlaví, která se v tu chvíli zdála poslední svého druhu na celé planetě, studentskou jízdenku do Olomouce. Já do nehtů nalakovaných na brčálově zeleno a posetých stříbrnými třpytkami, vložil zpáteční jízdenku do Prahy. Ušklíbla se a zlehka, ovšem nuceně, poděkovala. „Hmm... tak ty jedeš do Prahy, náfuko?“ četl jsem z jejího výrazu, ale její ústa naštestí zůstala pouze zpitvořená, jinak němá.
Poslední cestující sedící na konci vozu, k němuž jsem byl obrácen zády, vyslovil objednávku spojující mojí i mladíkovu destinaci: „Studentská do Prahy,“ pronesl. Průvodčí mu na to odpověděla srdečným: „Ha, ha, ha“ a zapředla s neznámým mladíkem poměrně důvěrný hovor. Ač jsem se konečně začal věnovat knize, kterou jsem s sebou vláčel bezútěšně už asi půl roku, na půl ucha jsem sledoval rozhovor. Ani nevím jak, ale pomalu mnou začal prostupovat nečekaný pocit čehosi co připomínalo žárlivost:
„Proč se baví právě s ním? A proč tak srdečně, sakra? Já taky jedu do Prahy, já tam taky studoval, tak co? Nejsem o nic míň zajímavý než tenhle... A ten mladík naproti, co mu aspoň vidím do obličeje, je taky student a nejede do „nabubřelého“ města. Proč se teda nebaví radši s ním, fiflena rudohlavá?“
Nicméně ve mně začal hlodat stín pochybnosti, zda se Ti dva, co si spolu právě vyměňovali podle všeho docela soukromé informace, skutečně neznají...
Ale ne, tím to není, chyba je ve mně! Moje schopnost komunikace se blíží venkovním teplotám pod bodem mrazu, já zaprděný introvert!. Tady někdo cizí jen nastoupí do vlaku, už se s ním průvodčí vybavuje jako se starým známým.
Měl bych se sebou něco udělat! Jistě...Prostě až příště přijde, usměju se na ni jak nejpřirozeněji to půjde. Respektive uměle z tváře vyloudím co nejvíc přirozeně vypadající úsměvný škleb, jaký jen dokážu stvořit. A všichni uvidí! Já budu ten obdivovaný, poslední muž pro poslední ženu na konci světa a tohohle rozvrzaného korábu připomínajícího Archu Noemovu a říkajícího si „motorák.“
Vlak konečně zastavil, já sbalil knížku, natáhl si bundu a... hodil žárlivým okem na toho lva salónů, co ji tak zaujal, tu poslední ženu na zemi. Byl to železničář. Zaměstnanec dráhy, co jezdil tímhle vlakem skoro pokaždé.
Musel jsem se sám sobě zasmát: „Jó, vrána k vráně sedá, houby student. S tou jízdenkou si dělal legraci...“

Absurditu večera dokresloval změněný jízdní řád. Díky němu jsem přelezl na další nástupiště, abych tam počkal na úplně ten samý vlak, z nějž jsem před chvilkou vystoupil. Ten jen přepřáhl na jinou kolej, aby se z něj mohl stát vlastně naprosto jiný vlak (alespoň dle jízdního řádu a co je psáno, je dáno).
A tak jsem zdolal se svým vrzajícím kolenem dvoje schody, abych usedl na to úplně stejné rudokoženkové sedadýlko, které jsem si před chvílí zahřál a zaprděl. No, alespoň jsem trochu vyvětral a zavrzal si na koleno. Beztak na nic jiného hrát neumím...
Zase se ozývá její hlasitý smích. To když se ta žena s obličejem ve tvaru oválu otočeného o devadesát stupňů, živě baví s druhou průvodčí. Vzpomínám si, jak mi při prvním setkání s ní přišlo na mysl, že se jí líbím. Tvářila se, jakoby na mě měla chuť a ačkoliv se svými prsty zakončenými dlouhými, lakem zpevněnými nehty, dotkla mé ruky, žádné krvavé šrámy mi na dlani nezůstaly. Snad mě tehdy opravdu zahrnula mezi své oblíbené pochutiny – a nebo jen zívala?
No, co by mohla taky vidět na Quasimodovi s vlasy táhnoucími se až na ramena (můj odraz v okně mi ukázal jakýsi hrb v oblasti páteřní). Co by viděla na Quasimodovi bez zvonce? Mohl bych mít jedině kraví zvonec, protože jsem vůl. Pěkný vůl. Takže jsem vlastně pěkný? Aha – tak to ji tedy zaujalo...

PS: Konec cesty mi zřížil a pointu femininně laděné anabáze na křídlech Českých drah, zkazil jeden chlap. Průvodčí. Naštěstí už poslední toho dne...


 celkové hodnocení autora: 92.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.02.2011, 22:14:43 Odpovědět 
   Zdravím!

Pokus o povídku? Jeden by řekl, že jde o "nostalgický" pohled protkaný humorem, který popisuje cestu dráhou (čili onen každodenní a nic neříkající proces cesty do zaměstnání a z něj). Člověk může tuto dobu proklimbat, číst si, nebo si všímat svého okolí a nechávat dovádět své múzy. Místy by si text zasloužil ještě dopilovat (trochu mě tahalo za vousy opakování slov, nebo slovních spojení, pozor také na chybějící interpunkci či chybějící mezery v textu za znaménky na konci vět, ono i takové vkládání klasických uvozovek do již uvozeného textu také dokáže občas zmást čtenáře). Takže sečteno a podtrženo, myslel jsem i na horší známku, ale což, důležité je hodnocení čtenářů, známka poroty není směrodatná, přestože napoví...

Hezký večer a mnoho zdaru v další tvorbě. Taková cesta lokálkou, pro někoho nuda, pro jiného i námět ke psaní...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Hledání individ...
PavelKastl
Panenky dvě v d...
Margaret Dante
3 sekundy
cokoliv
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr