obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mlha nad jezerem ::

 autor mandragora publikováno: 07.02.2011, 22:53  
Můj první příspěvek,buďte hodní :)
 

Spím klidněji, dokonce i několik hodin. Sny mám barevnější, užívám si východu slunce, pohledu na ranní jezera, který jsem už zapomněl. Vidím věci, o kterých jsem dříve nevěděl. Jsem neustále vnitřně sám, ale cítím se klidný. Dalo by se říci, že poznávám niterní rovnováhu. Lehkost, kterou jsem už necítil léta. Pořád ji vídávám, zpívá mi svou oblíbenou píseň, směje se a navléká mi na stéblo jahody, které mi pak pověsí kolem krku. I po těch letech cítím její vůni a radost. Jsem připraven.
Minnesota, nejsevernější stát USA, stát, který mi připomíná dětství, mládí, které mi pouze proklouzlo mezi prsty. Nedokázal jsem se chytit lana, chtěl jsem, ale dlaně jsem měl vlhké od trápení a smutku, které mne celé dětství provázelo. Narodil jsem se jako nejmladší. Ke svým pátým narozeninám, jsem dostal od strejdy Maca štěně, začal jsem mu říkat Sid. Později jsem si uvědomil, že to byl můj jediný přítel, jediný kamarád, kterého jsem v mládí měl a také jediný, kterého jsem dokázal milovat. Naše rodina vlastnila malou farmu, otec byl zvyklý tvrdě pracovat na poli, matka se starala o děti a tiše mu trpěla jeho rozmary, na nichž měl většinou spoluúčast alkohol. Její tiché pláče do polštáře, otcovy nadávky, které většinou končily na matčině uplakané tváři. Nemůžu říci, že jsem matku neměl rád, ale ona mi nedávala tu něhu, kterou dítě potřebuje. Později jsem jí začal vyčítal její slabost,podřízenost mému nenáviděnému otci, ran, které jsem od něj dostal, bylo bezpočet, ale nevyrovná se to ránám, které měly přijít. A nikdy, nikdy, se už zahojit.
Tehdy jsem měl štěstí a našel si práci v těžební společnosti. Směny bývaly dlouhé a náročné, peněz nebylo mnoho, ale dokázal jsem žít s tím, co jsem si vydělal. Postavil jsem si krásný srub u hranic Wisconsinu, měl jsem výhled na jezera, obdivoval východ slunce, v létě sedával v trávě a jedl červené jahody, v zimě poznával stopy zvěře. Když mi přišel tenkrát telegram, že matka zemřela, rozhodl jsem se uctít její památku a vyrazil do rodného městečka. Nevracel jsem se tam rád, moje vzpomínky byly neustále bolestné a živé. Naše stará farma zůstala opuštěná, pouze s mým otcem, který neměl ani špetku lítosti, když ho opustila jediná osoba, která s ním byla schopna žít. To bylo naposledy, co jsem otce viděl. Nemyslím si, že přežil bez matky moc dlouho. Jeho vztah k alkoholu mu byl vždy přednější, než lidé. Jak snadné bylo tímto člověkem opovrhovat, tak snadné, že pomoci z mé strany se nedočkal.
V létě, koncem července, jsem se přihlásil k dobrovolníkům, kteří měli za úkol výstavbu nového kostela. Překvapilo mne, kolik lidí je schopno vynaložit úsilí a obětovat svůj volný čas, aby našli chvíli klidu, odpočinek mezi stěnami svaté budovy, i já jsem po něm toužil, neboť moje otázky zůstávaly neustále nezodpovězené. Při této akci jsem poznal Stellu, její modré oči, nekonečný smích a neposedné kudrny, se kterými neustále bojovala. Touha po poznání, její optimismus, to vše mne natolik uchvátilo. Naše toulky nekonečnými kopci, modrá obloha, modřejší zítřky. Naše zasnoubení netrvalo dlouho, v březnu, ještě téhož roku, jsme měli nádhernou, leč skromnou svatbu.
Když v krbu hořel oheň, naslouchal jsem jejím příběhům, které jí kdysi vyprávěla maminka. Věřil jsem ji každičké slovo a představoval jsem si, že ten příběh je o nás, že i my, se jednou dočkáme našeho společného příběhu, který nás navždy spojí. Dodnes nechápu, čím jsem byl vinen, proč právě já, v této etapě života, vždyť jsem byl tenkrát ještě větší chlapec. Kroky života jsou obrovské a různě těžké. Nebyl jsem dost silný. Nebyl jsem připraven.
Moje zranění se stalo v únoru, při požáru nového kostela. Chtěl jsem zachránit nějaké věci, na kterých prý ani tolik nezáleželo. Zřítil se na mne trám, kterému jsem se nedokázal vyhnout. Přišel jsem o pravou nohu, moje práce, sny, to vše se mi najednou rozplynulo. Seděl jsem před krbem, nevyrovnaný, zdrcený a sám. Můj jediný přítel se mi stal oporou, byl to tolik mnou v mládí nenáviděný alkohol. Nepřemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdybych byl zdráv, Stella byla tenkrát těhotná, chvíli před nehodou jsem se dozvěděl, že budeme rodina. Opět jsem ukázal, že člověk je astrálně sobecký. Utápěl jsem se v lítosti, litoval jsem pouze sebe. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neviděl.
Když jsem seděl tenkrát v noci u stolu a obracel jsem do sebe už druhou láhev whisky, přišla mi má žena oznámit, že odchází, že není silná za nás oba. Naděje není věčná. Nemohu dávat vinu alkoholu, pouze sám sobě, pouze sám jsem vinen. Stella tu noc nepřežila. Snažil jsem se zbavit těla, ukryl jsem ho pod velký javor, pod kterým jsme sedávali. Kde mi oznámila, že budeme rodina, pod tím, to i vše skončilo. Když jsem si to vše uvědomil, moje utopické myšlenky, které zůstaly nevyřčeny. Tenkrát byla justice slabá. Opustila mě pro jiného, jen já věděl pravdu, jen já věděl, co se tenkrát stalo.
Celá léta jsem neklidně spal, převaloval se. Nedokázal najít jedinou světlou věc ve svém i tak zničujícím životě. Marnost a zoufalství mi nebylo cizí. Ale co moje svědomí, měl jsem ještě vůbec nějaké? Vzpomínky mi vyžíraly obrovskou díru do mého srdce. Trápení jsem bral jako každodenní chléb. Z něčeho jsem živ býti musel, tohle jsem si pouze zasloužil.
Když jsem dostal váš dopis pane Halley, nedokázal jsem si představit člověka, který tak dlouhou dobu žije s takovým svědomím. Kdo by chtěl takový život? Je lidská vina v této míře únosná? Nejsem soudce, který by měl posuzovat člověka a jeho činy. Proto jsem se vydal za vámi osobně, vidím pouze starce, který prosí o vysvobození. Třeba v příštím životě najdete klid a harmonii, která vám tolik chyběla. Jste připraven? Inspektor položil dopis na stůl a zapálil si doutník. Dočkáte se.


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 05.06.2011, 8:48:08 Odpovědět 
   Stručný životopis, motivů na celý román, vcelku v běžném stylu nešťastného života poznamenaného alkoholismem. Tematicky nepřekvapivé. Předchozí komentátor má pravdu. Pro mne jsou poslední odstavec a pointa nejasné.
Je tento text dopisem vraha p. Halleye, zaslaný inspektorovi, který inspektor znovu čte, poté, co pisatele zatkl? A dodává k tomu komentář resp píše krátký třeba fiktivní dopis zatčenému?( Pak není první dopis dokončen). Velice chybí strukturace. Anebo je to výpověď zatčeného p. Halleye, který před tím napsal krátký dopis, kterým se přiznal, ke které inspektor přidává komntář (a dopis, který drží v ruce je ten původní).
V obou případech chybí odlišení v textu, označení přímé řeči, uvození. Bylo by dobře, abys vysvětlila, jak jsi text mínila, popř. napsala, kde chybí střihy a jaké uvození mělo být.
 mandragora 07.02.2011, 23:20:24 Odpovědět 
   Děkuji za komentář. Ty odstavce mě mrzí, pointa tím trochu ztrácí. Každopádně, vezmu v potaz vaše připomínky. Jsem ráda, za každý nový nápad. ;)
 Šíma 07.02.2011, 22:53:14 Odpovědět 
   Zdravím!

Mám být hodný? Hm... Nepíšeš špatně, styl máš čtivý, ale mám takový pocit, že málo využíváš svých nápadů (že z nich nevytřískáš více). Z celého textu, ve kterém se toho tak mnoho stalo by byla pěkná povídka - třeba na pokračování. Takto je text čistě popisný, vyznívá jako zpověď, nebo vzpomínky muže, který již čeká jen na svou smrt. Muže, kterého i samotný osud tak tvrdě zkoušel (a toho dobrého mu ukázal málo). Ovšem, nezáleží mnohdy čistě na našem rozhodnutí? Nesnažíš se příliš hrát svým čtenářům na city? Tvůj hrdina se mohl osudu postavit, čelit mu a být "statečnějším", možná by pak víc čtenářům přirostl k srdci... Ještě mě napadlo: chtělo by to více odstavců - těch viditelných, třeba prázdný řádek mezi jednotlivými pasážemi textu, které vyprávějí o osudech Tvé postavy - když dochází ke zlomům v jeho životě, chtělo by to také trochu prostřihnout text, aby nebyl jen v jednom uceleném bloku. Pointa... Na konci to vypadá, jako by buďto on promlouval k inspektorovi, když sestavoval svou výpověď, nebo policista k němu (k hrdinovi, vyprávěči celého příběhu). Pointa je tak trochu nečekaná, ale málo využitá... Jak moc jsem byl, či nebyl hodný, to už nechám na Tobě, přeji hezký večer a mnoho zdaru v další tvorbě...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Setkání ve slov...
Láďja
Svět za duhou 1
micromys
Někdy se zdálo
Uskar-Arah
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr