|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (74. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 17.02.2011, 18:59
|
|
| |
|
|
Procházka peklem
Ael zastoupil vchod do tunelu, kterým odešla Narat. Ta vysoká postava by mi ani tak nevadila, ovšem jeho dlouhý tenký jazyk visel až na hruď a když na mě upíral zrak, nejspíš si představoval, jak ze mě rve kus čerstvého masa. Zuby na to rozhodně měl.
Khar mě nechal vydusit. Nejodvážnější služebníci pomalu vylézali ze svých děr a puklin ve skalách, vzápětí následovali další. Stahovali se k nám, aby si mě přinejmenším prohlédli. Okolo se valící láva vydávala praskavé zvuky, do toho šouravé kroky poddaných. Někteří se ještě nedůvěřivě schovávali za skaliska, aby pozorovali reakci pána, ale jejich pud byl silnější, a tak se osmělili, aby postupovali blíž ke mně.
Kostlivců a podobné havěti jsem moc neviděla, většinou se k nám blížily ztracené duše mající tentýž vzhled, jako v době své smrti. Čekala jsem něco rohatého nebo vzhledově odporného, vedle čeho by Ael vypadal jak krasavec, možná něco spíš zvířecího, ale určitě ne to, že by se po mně zas natahovaly stejné ruce jako tenkrát v propasti.
Někteří mi byli povědomí, jako bych poznávala svoji práci, ale nemohla jsem si vzpomenout. Bylo jich příliš mnoho, abych si všechny pamatovala. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím někoho známého. Paulus by mi rád něco vrátil, ale i jiní by měli důvod prodrat se dopředu zástupem mrtvých druhů.
Tak tady končí hříšníci. Tady jsme mohly s Kaileen trčet, ploužit se mezi těmi všemi. Měly jsme k tomu blízko, ale sdílet s ní stejný osud, zodpovědnost za společnou blbost, anebo tu zůstat sama, byl podstatný rozdíl.
Nebo ne?
Uvědomují si svou existenci? Přemýšlejí? Jestli ne, jestli jim zbyl jen pud občas se nažrat, nemělo by smysl, abysme tu skončily obě. Její přítomnost by mi byla ukradená a co hůř, umřela by zbytečně. Proč tu není Narat? Proč tu není, aby mi slíbila, že se o Kaileen postará, kdybych tu zůstala. Přestože mi bylo příšerně horko, přešla mě zima.
„No?“ culil se Khar.
Nejspíš čekal, že něco řeknu, já jsem místo toho sledovala Aela, i když jsem se neměla čím bránit. Na všech čtyřech vypadal připravený k mohutnému skoku, jen se odrazit. S pohledem neustále upřeným na mě se snažil potlačit hlad, ovšem brzy se musel narovnat, když mu těla ostatních zakryla výhled.
Pohnul se, houpavý pohyb naznačoval chůzi, nad hlavy přítomných vyčnívala jeho hruď i roztažená křídla. Odhadla jsem, že v tomto případě nejsou ani tak připravená k letu, jako spíš vyjadřovala rozrušení. Po Kharovi tu byl bezpochyby nejsilnější, čekala jsem, že každým okamžikem odstrčí ty před sebou. Krk se mi stáhnul a měla jsem dojem, že ať se snažím sebevíc, nadechnu se jen zpoloviny tak, jak bych potřebovala.
„Aeli, místo!“ rozkázal pán.
Ostatní se hned zastavili, ba dokonce kousek couvli. Napomenutý démon téměř omluvně zakňučel, schoval jazyk a vrátil se ke vchodu, který měl hlídat. Choval se jak zdivočelý pes, přestože jeho tělo vzdáleně připomínalo spáleného člověka, jehož mrtvola ještě ani nevychladla. Ani když zaujal svou pozici, nespustil ze mě planoucí oči poměrně větší než lidské, protažené do stran lebky namísto spánků.
„Můj prvorozený,“ pochválil se Khar.
„Prvorozený?“ téměř mi vyrazil dech.
Pohledem jsem bezděky sklouzla až k oblasti genitálu, který na jeho lávovitém těle ovšem chyběl. Čím by mohl? S kým by mohl? Vždyť byl v jednom kuse rozžhavený.
„Ne všichni využíváme tak primitivních a nespolehlivých prostředků,“ vysvětlil dotčeně. „Ostatně, ono to stejně není nic příjemného.“
„Pro tebe asi ne,“ promluvila jsem za většinu smrtelníků, přestože sama za sebe, a klidně i za Kaileen, bych mu přikývla.
„Mám tu dost takových, kteří můj názor sdílí. Pravda, pár exemplářů v mé sbírce dosud chybí,“ usmál se tak, že jsem nepochybovala, koho tím myslel.
Khar cítil, jak se ze všech sil snažím nepodlehnout panice a doufat, že neporuší dohodu s Narat. Nevěděla jsem sice, o co šlo, ale zřejmě bylo její součástí i moje bezpečí. Relativní bezpečí, jelikož jsem měla projít nějakou zkouškou, tedy musela existovat i možnost, že neuspěju a v tom případě...
„V tom případě tu zůstaneš,“ vyslovil, z čeho jsem opravdu měla strach.
„S nima?!“ lekla jsem se nejhoršího.
„Hm,“ zatvářil se, že takové řešení by ho moc nebavilo, „nemyslím, že by se ti tu líbilo. Moje říše má rozhodně zajímavější části, ovšem přiznávám, že ne ve všech vládne tak mírumilovná nálada jako tady.“
Určitě. Ael by mě nejradši sežral, o pohnutkách ostatních jsem nechtěla ani přemýšlet a Khar si s ledovým klidem řekne, že tato část pekla je mírumilovná.
„Provedu tě,“ nabídl, přičemž naznačil směr, kudy se vydáme.
Obešli jsme hromádky kdovíčeho, co se válelo po kamenité zemi, a vydali se podél lávové řeky dál do útrob pekla. Při každém kroku odletělo od jeho nohou pár jisker, černá skaliska, kolem kterých prošel, se žárem barvila do ruda, vzduchem se nesl pach spáleniny. Přemýšlela jsem, z čeho ty šutry kolem asi jsou. Pokud je dokázal rozžhavit, jen prošel okolo, mělo by být dávno po mně. Bylo mi sice horko, ale ne zas takové.
Krátká oprýskaná zeď vedla od ničeho k ničemu, viditelně nic neoddělovala. Vévodila jí ne příliš vysoká mřížová brána.
„Sem můžeš vstoupit první,“ pobídl mě Khar.
Zaváhala jsem, vždyť se mu nedalo věřit, ale naznačil, že když půjde první on, budu mít za zády všechnu tu havěť, která se za námi celou cestu táhla jak smrad. Na to jsem reagovala hned, už mě nenapadlo, že za tu chvilku se ke mně nestihnou ani pořádně přiblížit. Strach a nejistota mě nutily jednat tak, jak on chtěl, pročež se mi taky tiše vysmál.
Ačkoliv to dřív nebylo patrné, sotva jsem prošla branou, ocitla jsem se skoro v ráji. Pravda, i tady se po vysoké stropní klenbě přelévalo něco oranžového, v dálce se daly zahlédnout vysoké skály a z nich vytékající láva, ale až k nim bych šla asi hodně dlouho.
Vyšlapovala jsem si po měkké zemi, trávu nespálila ani Kharova přítomnost a narozdíl od prostředí, kde jsme se až dosud pohybovali, tu bylo poměrně světlo a ne tak horko. I když jsem se ohlédla zpátky k bráně, neviděla jsem ponurou jeskyni, ze které jsme přišli.
Dál od nás se hlouček mladých žen rozverně točil kolem černého býka. Statný kus s pořádnými rohy se klidně pásl, občas vzhlédl, aby za neustálého přežvykování sledoval publikum křepčící kolem. Jeho druh zatím ležel a nechal se hýčkat půvabným harémem. Sem tam si spokojeně odfrkl, z nozder stoupaly jemné obláčky dýmu.
„Hezká stádečka, že?“ ozval se Khar. „Blíž ale raději nechoď, ať je nevyrušíš.“
„Co tu děláme?“ zastavila jsem.
„Chtěl jsem ti ukázat nejklidnější místo mé říše a hlavně ty, kterým bylo dovoleno sem vstoupit. Nikdo přítomný není mrtvý, jen zdejší paní, ale tady ti nejsou jako ta verbež venku. Býci hlídají nejtěžší vězně, sem chodí odpočívat, načerpat nové síly a uspokojit stádo.“
„Stádo? Kromě těch dvou tu není...“ Jeho pohled byl dostatečnou odpovědí, na kterou jsem neměla slov.
„Kdybychom přišli o něco později, byli by v plné síle, ale zatím jsou příliš vyčerpáni službou ve vězení. Škoda, viděla bys, že nikdo z přítomných tu není za trest.“
„Bez toho se obejdu.“
Byla jsem ráda, že se nemusím na něco takového dívat. Dovedla bych člověka rozporcovat, sešít a znova vykuchat, ale stejně jsem nemusela vidět všechno.
„Pokud to považuješ za odporné, dám ti dobrou radu,“ odvrátil zrak od odpočívajících bytostí a obrátil se na mě. „Nenech se v Rommarské říši zajmout. Existuje jistá pravděpodobnost, že bys v jejich arénách dopadla stejně.“
Pár chvil jsem hledala slova, nicméně se nezdálo, že by Khar lhal. Sice jsem netušila, jaký má důvod, aby mi jakkoliv pomáhal nebo prozrazoval, co mělo být nepříjemným překvapením, nicméně jsem tušila, že moje zmatená reakce je pro něj dostatečnou odměnou.
„Chytrá,“ usmál se.
„Jakkis to ví?“
„Jistě, on to vymyslel,“ rozpřáhl rukama a zakroutil hlavou, jako že je to přece nad slunce jasnější.
„Dobytek!“
„Corita zas ráda stahuje lidi z kůže,“ namítl, jako by o nic nešlo. „Co by ti bylo příjemnější?“
Položil otázku, na kterou bych po krátkém váhání odpověděla tak, abych zas musela mít pravdu, zrovna z těchto dvou variant se stejně vybíralo těžko.
„Ale jak tě znám, ty bys byla pro druhou možnost, že?“ Byl si jist, že ve mně může číst, nejen číst, jako by se ve mně koupal. „Protože to první pro tebe představuje největší ponížení, zatímco stažení je trest. Krvavý a výjimečně bolestivý, ale pořád jde o trest, který navíc můžeš odčítat. Říkala by sis: hlava, krk, páteř, vydržím do pasu a je po mně, ale jak dlouho to trvá býkovi?“
„Pojďme pryč,“ navrhla jsem, protože se mi nelíbilo nejen téma nebo způsob, jakým se mnou jednal, ale především to, že měl pravdu a byl si toho dobře vědom.
„Původně jsem ti chtěl ukázat něco jiného,“ pobídl mě, abychom se vydali na protější stranu louky.
Došli jsme k bohatě prostřenému dlouhému stolu. Byla tu spousta dobrot, několik druhů nákypů a koláčů, mnohem víc druhů masa, někteří ptáci ještě vcelku, a ovoce. Vzorně zasunuté židle tvořily přesnou lajnu, jen čela stolu byla prázdná. Na každém místě stála číše, na bílém ubruse položený talíř a příbor, ob jedno místo džbán s neznámým obsahem.
„Některým vyvoleným se dostane příležitosti stát se lepšími. Ačkoliv se to nezdá, i já mám občas zájem zachránit některé odpadlíky a poslat vám je zpátky se vší parádou. Abych to uvedl na pravou míru – zpracovávám to, s čím si ostatní bohové odmítli dát práci. Já jsem se namáhal oddělit zrno od plev a budeš se divit, ale zatím jsem nebyl ani jednou zklamán. Výcvik neuvidíš, ale brzy pochopíš, proč jej nepřežije každý.“
Čekali jsme poměrně dlouho, Khar mi zatím popsal další sekce své říše. Nedokázala jsem stanovit, jestli to není zvrácené, ale těšila jsem se i do nejtěžšího vězení. Vždyť jsem byla v pekle, přece bych se nemohla na zem vrátit s tím, že jsem se nepodívala do nejhoršího žaláře.
Doběhlo sedm špinavých žen v roztrhaném oblečení. Jakmile uviděly jídlo, nemohlo je nic zastavit. Nejedly, žraly jak prasata. Odstrkovaly se od stolu, přestože potravy bylo víc, než mohly sníst. Běhaly z místa na místo, aby všechno ochutnaly, přetahovaly se, pily přímo ze džbánů a v tom překřikování a zmatku pomalu přicházela další dívka s černým obojkem na krku.
Nebyla o nic čistější než ostatní, přesto se tiše posadila na krajní židli. Khar se spokojeně usmíval, když si nalila a napila se. Uchopila příbor, nandala si porci nic nedbaje ostatních, které do ní během bitky sem tam narážely. Zdaleka nedojedla, když najednou vzorně odložila příbor, vstala, zasunula židli a postavila se kousek stranou.
Blížilo se něco extrémně silného, něco, co Khara rozžhavilo tak, že jsem od něj musela ustoupit. Něco, co ve mně zvedlo hladinu adrenalinu, až jsem se roztřásla. Málokdy jsem cítila takové vzrušení, nechtěla jsem se ovládnout, naopak jsem si ten pocit užívala. Znenadání jsem měla v hlavě představu majestátné a nebezpečné kobry, jejích ladných a vzápětí smrtelně rychlých pohybů.
Zaslechla jsem svištivý zvuk následovaný ohlušujícím prásknutím. Dvouocasý bič měl ukončit hostinu, ovšem poslechla jen jedna lehce zasažená, a tak se ta divná zbraň znovu dala do pohybu. Nebyl to klasický bič, jaký jsem znala, tento vypadal jako dva dlouhé kusy velmi tenkých kovových plátků.
Musel dopadat obrovskou silou, když byl bílý ubrus vzápětí smáčen krví nyní už opravdu mrtvých žen. Jen ta jedna zraněná se zachránila ze všech hodujících, ale nebylo jí souzeno žít dlouho. Poslední šlehnutí jako by majitelku biče obtěžovalo, jako by sama v sobě viděla důvod k dalšímu zlepšování se, když je nezlikvidovala naráz.
Rozhostilo se ticho, které jsem se odvážila rušit jen přerývaným dýchám, což jsem však nedokázala ovlivnit. Dívka pořád stála poblíž stolu odevzdaně čekajíc na rozkaz. Ta, jež provedla chladnou čistku, podporovala moje představy o onom důstojném hadovi. Byla vysoká asi jako Corita, pohled jejích zelených očí byl téměř hypnotický, štíhlá postava se při chůzi mírně vlnila, sálala z ní vražedná kombinace nebezpečí a smyslnosti.
Bič se sám stočil do její ruky, než se přesunula k jediné přeživší dívce. Dlouhé černé vlasy se pohybovaly po ostře žlutých šatech podobného střihu jako měly ty, které na mě navěsila Corita. Jenže zatímco já jsem si tehdy připadala příšerně, na ní podporovaly smyslnost, podtrhovaly všechny její dispozice. Zakryla mi výhled, když se postavila před špindíru, ruka se zbraní se mírně pohnula.
Ustoupila, aby se pochlubila výsledkem. Se samolibým úsměvem ve tváři čekala, co pán poví na mladý, vycvičený a teď už i upravený kousek.
„Když jsme ji přijali, byla jak ty. Při chůzi poskakovala jak hříbě, neuměla se ovládat, ani nedokázala zvýraznit svou ženskost,“ vzpomínal. „Obyčejné důstojnosti bys v ní našla možná špetku, ale sám Osud nám ji poslal a já jsem nezaváhal.“
Popravdě, mně spíš učarovala její učitelka, přísný výraz její tváře, jemné obočí a lehce vystupující lícní kosti. Nedostupnost, to bylo to, co mě vždycky přitahovalo, nemohla jsem si pomoct. Navíc třímala zbraň, která při prvním kontaktu drtila lebku. Menší dívka vedle ní jí byla podřízená, neozbrojená, navíc odhadem v mém věku, tudíž pro mou pozornost příliš mladá.
„A přesně tak jsem to chtěl,“ ozval se Khar labužnickým tónem.
„Věděla jsem, že ji oceníš,“ odpověděla dominantní žena s jiskrami v očích. „Nový přírůstek?“ pomalými kroky opouštěla schovanku, aby se přiblížila k nám.
„Ne, ta půjde se mnou,“ odmítl.
„Škoda, hodila by se mi pomocnice. Vždycky mi všechny vezmeš,“ zadívala se na Khara trochu rozladěně. Musela být opravdu silná, když si mohla dovolit s ním takto mluvit i přede mnou. „Podívej se na Marchosia, mám já čas polehávat?“
„Další ti nechám, máš moje slovo, ale Reu potřebujeme.“
„Ještě není jisté, zda přejde přes Aela.“
„Přejde,“ s jistotou pokýval hlavou. „Nech ji, ať se dívá, a přejde.“
„A co ona?“ shlédla na mě, jako by každým okamžikem měl začít výcvik.
„Ona?“ zatvářil se, jako by držel trumf. „Lee je miláčkem tvojí dávné přítelkyně.“
„Já nemám přátele,“ její rysy ztvrdly hněvem.
Iss mě měla ráda, teď možná i Narat. Kdyby se Khar zmínil, že jsem miláčkem kteréhokoliv z bohů, nevydržela bych tu ani pár minut.
„Na Coritu si snad pamatuješ?“
„Na tu nezapomenu,“ zasyčela, oči se jí znatelně rozšířily. Ačkoliv to tak nevypadalo, i ona byla schopná emocí, vzpomínka na černou královnu v ní rozvířila agresi. „Já jsem ji všechno naučila, já jsem z ní udělala to, čím je teď a jak se mi odvděčila?!“ zlostně práskla bičem a určitě by ráda dodala neslušný titul, ale ovládla se. „Jednou se vrátí a zaplatí.“
„Možná,“ připustil Khar, „ale já mám lepší nápad a nejdu s ním k Marchosiovi ani k nikomu jinému. Ty jsi ta pravá a zaručuji ti, že nebudeš litovat.“
Lehce přimhouřila oči, jako by pořád přemýšlela, zda se má společnice vzdát anebo jestli má připomenout své postavení a přinejmenším mě zranit. Nepřipadala jsem si moc bezpečně. Khar mě sice chtěl zatím živou, ale nebyla jsem si jistá, zda by mohl kobře zabránit, aby se alespoň jeden konec jejího biče neroztančil po mém těle.
„Můj podíl?“ zeptala se nakonec.
„Až budeme sami. Malá Lee zatím slíbí, že se postará o tvou Reu.“
„Ale...“
„Ani já nemám v úmyslu ji obětovat,“ přerušil mě výhrůžně.
„Jak se o ni mám starat?“
„Ty si poradíš,“ zašklebil se vítězoslavně. „Kdybys přinutila Kaileen mluvit, přišla bys na to, že se Corita spletla.“
„V čem?“
„Jdeme dál,“ otočil se a kráčel zpět k bráně.
„Starej se mi o ni dobře,“ varovala mě kobra. „Jsem háklivá na to, když kdokoliv znevažuje mou práci.“
Uvolnila sevření, ocasy biče dopadly na zem jak tichá výstraha. Spěchala jsem za Kharem, radši on než ona.
Druhá sekce byla spíš neutrální. Také sem vedla brána, do níž ovšem Khar vstoupil první. Netekla tu láva, skály mi připadaly jakési měkčí a neměly tendenci se rozžhavit, když kolem nich Raamův bratr prošel.
Vládla tu přísná, téměř vojenská hierarchie. Šli jsme po písčité zemi sledováni rozestavěnými hlídkami mužů ve starých, ale udržovaných zbrojích. Naproti nám přijížděli dva bojové vozy. Obrysy se rychle zvětšovaly, dusot kopyt se přibližoval, za vozy se valila oblaka prachu.
Muži zastavili, pomalu otočili koně a čekali na nás. Oni i poměrně malí oři byli chráněni šupinovou zbrojí, což mi akorát připomnělo, jak jsem bezbranná, přesto jsem nechtěla dělat potíže a nastoupila. Mírné trhnutí, vůz se rozjel. Poprvé jsem se vezla v něčem takovém, nejspíš proto jsem celou cestu přemýšlela a představovala si, jakým způsobem se s tím asi válčí.
Vládce tohoto území polehával na kamenité vyvýšenině. Velká bytost se psím tělem a mordou, hadím ocasem a gryfími křídly klidně oddechovala, zatímco sličný mladík se staral o její srst i peří. Pohlédl na nás, aniž by přestal věnovat pozornost svému pánu. Ačkoliv díky prstencům černých vlasů dopadajících na ramena a nalíčené tváři vypadal poněkud zženštile, vypracované tělo a energie čišící z tmavých očí jasně dokazovaly, že i on je válečníkem, se kterým není radno si zahrávat.
Jediné, co mě zaráželo, že žádného z nich nevzrušoval náš příchod. Zdejší velitel pro nás poslal vozy a přitom se choval, jako bychom tam ani nebyli. Žádný z vojáků, které jsme potkali, neprokázal úctu pánovi celého podsvětí. Přece aspoň ten černý vlk by se měl ohlédnout, vždyť dorazil sám Khar. Jak může někdo takový udržet tolika mužů pohromadě?
Vlk vyskočil uražen mými myšlenkami. Plameny mu šlehaly z tlamy, když se prudce vznesl a zařval. Vyletěl téměř až ke stropu, jeho tělo se několikrát otočilo, zatímco z okolních skal vybíhali plně vybavení vojáci, aby se neomylně seřadili do nacvičených formací. Než mohutné stvoření přistálo těsně přede mnou, byli jsme obklíčeni.
Čtyři tlapy těžce dopadly na zem, půda se otřásla a mě zahalil dým vycházející z nozder rozzlobeného monstra, které bylo i v této poloze skoro stejně velké jako já. Štiplavý smrad mě rozkašlal, musela jsem couvnout, ale zároveň se mnou postupoval také vlk s vyceněnými tesáky.
Dokud nezasáhl Khar.
I tento vládce si Coritu dobře pamatoval, z tlamy vyšlo spokojené zavrčení, které mi vzdáleně připomnělo její jméno, když Khar poukázal její jemné ruce. Zřejmě i ona se po jistou dobu starala o pohodlí mocného tvora. Byla to snad právě tato skutečnost, která tolik rozčílila vladařku předchozího území?
„Markýz Marchosias,“ představil jej Khar, čímž utnul moje myšlenky.
Nevyslovil jeho jméno první ze slušnosti ke mně jako k ženě, právě naopak. Marchosias byl ten, kdo zaujímal dominantní postavení, on si měl zabrat cokoliv chtěl a slabým jako já nechat paběrky. Nikdy by nepřipustil, aby byl kdokoliv postaven před něj.
„Mistr válečných věd,“ pokračoval Khar, zatímco vlk přešlápl a zatnul drápy do kamene zjevně potěšen uznáním. „Praotec všech hrdinů, dokonalý stratég, neomylný taktik a nejsilnější válečník, jakého tu můžeš potkat. To on vám vštípil umění boje, on pro vás vymýšlí nové zbraně, on posílá své učně, aby vám předávali jeho vědění.“
Marchosias se protáhl skoro jak kočka. Jeho mohutné tělo se zavlnilo v doprovodu tichého zavrčení. Krátce zařval, z tlamy obrácené ke stropu opět vychrlil velký plamen. Vojáci hlasitě pozdravili, silné údery zbraní do štítů jasně dokazovaly, kdo je tu pán a komu velí, přestože teď vyl jak obyčejný vlk.
Tehdy, když bohové soudili mě i Kaileen, upozornil Raam svého bratra na démony, kteří by zaujali jeho místo. Marchosias by jej klidně sesadil z trůnu, kdyby se mu chtělo, i kobra by to nejspíš dokázala soudě podle toho, jak s ním mohla beztrestně jednat, ale možná to místo nebylo tak lákavé, jak se na první pohled mohlo zdát. Možná Khar zastával mimo jiné i roli, kterou mu ostatní rádi přenechali výměnou za svůj klid a pohodlí. Anebo to byla věrnost těch, do kterých by to nikdo neřekl?
Marchosias se opět hlasitě projevil, jeho tlama s nespočtem ostrých tesáků se rozevřela v mé těsné blízkosti, ovanul mě zápach mordy, naštěstí ne plamen, který byl schopen seslat. Zůstala jsem zamrzlá strachem, zatímco mě očichával. Sledovala jsem pomalý pohyb krku, vystouplých lopatek i mírně naježenou srst, když se skláněl k mému pasu a k nohám.
Narovnal se, nastavil slechy, nakrčil čenich, mírně vycenil zuby, díval se mi do očí. Věděla jsem, že bych měla uhnout pohledem a vyjádřit mu respekt, věděla jsem, že když to neudělám hned, budu muset vydržet jeho nátlak, přesto mě cosi nutilo neuhnout. Nepodvolit se.
Nevěřila jsem, že by uhnul první, hlava se naklonila do strany, vzápětí poměrně silně narazila čumákem do mého krku, jemný pohyb směrem nahoru jako by naznačoval mazlení. Hledala jsem u Khara vysvětlení, aspoň mírně gesto, které by mi naznačilo, co mám dělat. Místo toho Marchosias zopakoval svou reakci, tentokrát do mě strčil dvakrát, pohyb jeho čumáku po mém krku byl taky podstatně delší než prvně.
Ani když mě Narat dostala, se mi netřásly ruce jako ve chvíli, kdy jsem se chystala sáhnout na markýzovu lesklou srst. Ne na uši, opakovala jsem si vycházejíce z předpokladu, že jeho chování bude nejvíce podobné vlkům nebo aspoň psům. Zamířila jsem na přední tlapu kousek pod pravé křídlo.
To napětí, zda mě nekousne a následné vzrušení z dotyku s něčím tak obrovským se nedalo srovnat s ničím, co jsem dosud poznala. Možná jen se spárem bohyně války, ten by mohl konkurovat něčemu tak magickému.
Vojáci nás pustili, abychom doprovodili Marchosia na jeho oblíbené místo. Mladík, který se o vlka doteď staral, mi ukazoval, co má jeho pán rád, jak ho poškrábat na zádech mezi křídly, aby se prohýbal slastí, jak přerovnat jeho dlouhé peří a při tom se vyhnout hadí oháňce, kterou spokojeně mrskal. Těžko říct, jak dlouhou dobu jsme spolu strávili, ale nejen že mi pak voněl, připadal mi nádherný.
Druhou sekci jsem opouštěla nerada, jenže se nedalo nic dělat. Jisté oblasti své říše mi Khar odmítl ukázat s tím, že v zásadě se jedná o utváření těch jedinců, jejichž konání na zemi ovlivňují bohové. Nejsou-li spokojeni, zničí je nebo vrátí zpět.
Tedy jsme všichni zplozenci pekla?
„Ne, copak jste všichni stejní?“ rozčiloval se. „Dobro a zlo, neustále poslouchám ty samé stesky, to samé fňukání a kňučení! Podle sebe soudíte nás, ale co o nás víte? Nic,“ rozmrzele si odpověděl.
Nasupeně dupal celou cestu k poslední části pekla, kterou mi hodlal ukázat. Byl tak rozladěný, že i na kamenité zemi zůstávaly hořet malé plamínky jako důkaz jeho kroků. Poddaní nás sice pořád sledovali, ovšem nyní z uctivé vzdálenosti.
„Všechno, co´s dosud viděla, můžeš zúročit,“ zastavil ještě, než otevřel poslední bránu. „Ovšem pouze za předpokladu, že se dostaneš odtud,“ mírně strčil do pravého křídla mříže a první vstoupil do nejtěžšího vězení pekla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
