obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Setkání 19 /2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Útržky povídek
 autor Amater publikováno: 10.02.2011, 12:28  
Ignácius je mrtvý i Lucius, ale co se s nimi stane po smrti?
 

OČISTEC
Muž přivázaný na kříži zvedne hlavu a rozhlédne se kolem. Není v nebi, ale v pekle taky ne.
Očistec? Měl by být ohnivý, kde duše se smaží a čekají na konec, který je vysvobodí z jejich prokletí.
Oč se očistec liší od pekla? Podle něho moc ne. Jen tím, že z očistce po vykonání trestu za pár let – spíše za několik staletí, se duše může dostat do vysněného ráje, kde jí budou odpuštěny hříchy.
Důkladně si prohlíží okolí, doufaje v jakoukoliv změnu.
Nic. Pořád stejná únavná krajina, která svým stavem k tomuto slovu patří. Odstíny černé a šedé. Žádná barevná skvrna, šmouha, bod, který by narušil ty dokonalé jednotvárné šedé a černé odstíny. Rozpraskanou a vysušenou zemí se prohání vítr, který nehne se šedými pokroucenými holými stromy, rostoucími doslova z ničeho a živícími se beznadějí duší. V dálce mezi stromy, jejichž větve se natahují po duších, aby je vysály, splývá se stíny budova. Polorozpadlé zdi z jiného světa.
Je slyšet křik, který je tichý. Nevnímá ho ušima, ale celou svou duší. Kolem něho se ti, kteří měli štěstí a nebyli zabiti způsobem jakým on, plouží, aby se nikam nedostali. Neustále bloudí v začarovaném kruhu sem a tam už celá staletí, aniž by si to uvědomovaly. Vzdaly se všeho.
Země je suchá, černá, s prachem, který vítr zvedá někdy tak vysoko, až se jím člověk dusí. A jemu i po té době, co tu je, připadá to zvláštní. Někdy se dívá na vysoké víry, které se ztrácejí v nekonečnu, a přeje si, aby mohl být tím prachem.
Vedle něho stojí strom. Starý nebo možná mladý. Šedivá kůra pokroucená věky a čert ví čím a také jeho jediná útěcha. Na rozdíl od ostatních nemůže chodit a čeká na své vykoupení na kříži. Je jeho přítelem, i když vysává poslední jiskérky naděje z duší.
Obloha je další podivností v této zemí smutku. Jediný odstín, který se odlišuje od pochmurné šedi. Fialová s jemnými odlesky popelavé hrající do tmavé. Občas oblohou proběhne jiskřivý výboj. Blesky nebo něco jiného?
Copak tady nemůže být něco barevného?
Ne, nemůže, protože pak by se lidi netrápili, neploužili se touto zastávkou utrpení.
Možná jsou to výbuchy vzteku, bezmoc duší uvězněných v této nehostinné krajině.
Zkusí pohnout rukou jako tolikrát před tím, ale nemůže. Duším procházejícím kolem je lhostejno, že je bez kousku oděvu. Každý se dívá před sebe a utápí se ve smutku, beznadějí, bolu…
Všechny emoce se znásobují. I jeho vztek a touha po pomstě rostou. Tolik touží se pomstít, až to bolí. Chce vidět trpět ty, kteří zničili jeho a Luciovo štěstí. Trpět za to, co provedli tomu, kterého tolik miloval. Co na tom, že to byla láska zakázaná, co na tom, že jeden byl knězem a druhý synem šlechtice. Teď toužebně přeje vědět jen jedno.
Jména vrahů.
Zacloumá pouty a v očích mu plane touha po pomstě. Chtěl by křičet, ale krajinou se nese jen jeho bezhlesný šepot. Lační natolik po pomstě, až mu vytrysknou z očí suché slzy. Jeho mrtvá láska ležící na zemi. Před očima se mu to promítá dokola. Obraz, který nejde zastavit.
Slyší křičet muže a ženy, kteří házejí kamení na něho na Lucia, jeho lásku. Slyší je řvát a vidí jejich nenávistné oči zkřivené slepotou. A on nemohl dělat nic. Stejně jako tady, kde visí a oni dál žijí volně. Zvuk, který nejde zastavit.
Kolem něj projde duše. Jedna z mnoha.
Zmučená jde pomalým krokem. Jeden krok… druhý… tak pomalu se plíží kolem. Má chuť zakřičet, ozvat se, říct slovo. Slyšet lidský hlas, který trpí stejně jako on. Co udělal, co chtěl udělat, proč to udělal. Chce slyšet a pochopit, porozumět skrz něj i svým pocitům, své chuti po pomstě – a možná dojít aspoň trochu klidu. Vyslechnout zbloudilou duši, poradit, dát rozhřešení… Na to už nemá právo. Ztratil šanci pomáhat lidem ve chvíli, kdy ho našli, jak spí v Luciově náručí.
Pomáhal a chránil rád. Měl radost, když někomu ulevil, ať slovem útěchy nebo pomocí meče, a teď nemůže nic z toho. Možná ztratil lásku Boha, ale našel jinou – lidskou, kterou vzápětí ztratil. Ale jeho otec mu řekl, že milovat je přirozené. Kdo má pravdu?
Nemůže se pomstít, nemůže pomáhat. Chtěl by to všechno vykřičet do světa, a ani to nemůže. Jen bezmocně visí na kříži, na kterém zemřel. Chtěl by udělat krok, jeden jediný krok na poskvrněné půdě.
Neustále vidí to, co se stalo a pořád se k tomu musí vracet. Možná kdyby tehdy udělal něco jiného, možná kdyby tehdy nešel do chrámu, možná kdyby neodpověděl na první polibek, na objetí, nejspíš by žil. Na druhé straně by nikdy nepoznal rozkoš, slast z něčí náruče, z polibku, ze spojení dvou rtů. Nepoznal by lásku. Všichni říkali láska je chtíč, je špatná, bezbožná a opovrženíhodná. Ale on v ní neviděl nic špatného. Spíš mu připomínala ráj na zemi, který je mu teď odepřen jen proto, že miloval.
Lucius… Určitě je v nebi, kam on možná jednou taky dorazí. Tam, kde jsou zelené louky, svěží vzduch a zapomnění.
Ale je to tak, jak kněží popisují nebe? Není to jinak? Stejně jako tady očistec. Krajina topící se v beznaději, smutku a hněvu všech duší, které zde musí trpět a živit se slabou nitkou naděje, že se jednou odtud dostanou a jejich trýzeň skončí. Utrpení, které je možná bezdůvodné. Je jim odpíráno peklo nebo ráj jen proto, že spáchali něco v nevinnosti, v nejlepší víře, že dělají správně, a za to je čekalo tohle…
Duše konečně projde okolo. Krok… Další a další krok. Kam spěchat? Není kam. A krajinou vane vítr, který se jeho těla nedotkne a zároveň je přítomen. Jen pohladí kůru vrásčitého stromu a putuje dál do neznáma. Naděje, která je spíš beznadějí.
Neví, jak je tady dlouho. Minutu, hodinu, týden nebo rok? Čas nic neznamená a on je tu stále. Kolik mu zbývá k odpykání trestu? Olízne si suchým jazykem popraskané rty. Nevidí, jak vypadá, ale asi stejně, jako ostatní duše.
Bezbarvě.
Vzpomíná na jarní dny, kdy se s Luciem setkali, poznali a zjistili, že jeden pro druhého znamenají všechno. Na dny, kdy byli zaslepeni a neviděli, že se kolem nich stahují osidla pasti člověka, který nenáviděl. A nakonec den, kdy konečně past zaklapla, a nebylo možno nic podniknout. Díval se a bojoval s touhou nedat najevo, jak moc ho zranili. Ty krásné jarní dny…
Vzpomíná na jejich setkání, na útěk z města i na vlídná slova otce Austina. Na návrat do města, první polibek Luciových rtů i první objetí. Na jeho úsměv, zářící oči, tichý šepot, když si leželi v náručí. Touží po něm stále tak, jako když ho uviděl poprvé se plížit v příšeří chrámu.
Pozdější - horší vzpomínky. Na tváře zkřivené krutostí, nenávistí, na nadávky a pak na bití a na Luciovu tvář zalitou krví.
STáLE DOKOLA.
„Vzpomínky nejsou krásné, co?“ pronese u kříže pobavený, ale chladný vypočítavý hlas. „Nechcete se napít?“ zeptá se, když vidí, jak si Ignácius olízne rty.
Ignácius si odkašle. „Vzpomínky jsou krásné i nehezké, ale já mám většinou hezké,“ odpoví přesvědčivě, ale pořád se dívá před sebe. Nepodívá se, kdo vedle něho stojí a klidně mluví. Je zvláštní, že může s někým mluvit, že může slyšet jeho hlas.
„Ach, a proto jsi tady? Jak zvláštní, bratře Ignácie,“ opět se ozve vedle něj posměšný hlas. Ignácius stočí hlavu k jeho majiteli. Menší muž v křiklavém oblečení.
Udiveně si ho prohlíží. „Ty jsi démon?“
„A proč ne anděl?“ zachechtá se muž. „A právě jsi mne urazil. Zaměnit mě s nějakým obyčejným nicotným démonem. Jsem Satan, ďábel, Pán pekla, neřesti, hříchu a všeho zla,“ pronese pyšně. Luskne prsty a objeví se křeslo potažené červeným sametem, v kterém se pohodlně se usadí. V ruce se objeví zlatá číše osazená drahokamy všech barev. Napije se. Ignácius se vnitřně zachechtá. Ďábel.
„Musím říct, líčí tě trochu jinak. Jako velkou zlou nestvůru, ale zatím připomínáš…“
„Dost! Ti nahoře mě začínají štvát! Nechci být sprostý. Měl bys vidět Boha.“ Odplivne slovo do prostoru. „Jak myslíš, že vypadá?“ otáže se vztekem. Pohár s vínem odhodí na zem, který vzápětí zmizí. Víno se vsákne do země. Jen na okamžik je vidět červená skvrna, která ihned se ztratí pod nánosem jemného prachu.
„V téhle situaci může vypadat jakkoliv.“
Ďábel se zachechtá. Ignácius si povzdechne. Co tady vůbec dělá?
„I když jsi tady, nechceš si to u toho děduly rozházet. Je už senilní, jinak by zpozoroval, co tady nám visí před očima.“ Odmlčí se. „Dost už srandiček. Nechci, aby se mi tady zjevil archanděl Gabriel se svou suitou a sebral mi tě. Slyšel jsem…,“ pronese tajemně.
„Co jsi slyšel, zplozenče pekel?“ ozve se Ignácius posměšně. Je v očistci. Co asi tak ještě může ztratit? To nejdůležitější už ztratil. Stále to bolí. Jako ledový střep v srdci.
„Jsi drzý na to, že tady visíš. Abys věděl já budu hodný. Vidíš, řekl jsem to. Stále se učím. Každý si myslí, že jsem zlý a nikdy nic hezkého neudělám, ale to není pravda.“
„Docela bych tomu věřil,“ klidně mu skočí do řeči Ignácius.
„Ten tvůj Řád. Nevím, co si myslel, když ho zakládal.“
„Bůh?“
„Ten senilní starouš? Děláš si legraci? Pche… někdo jiný.“ Něco si mumlá pod nosem. „Slyšel jsem o tvé touze po pomstě.“ Postaví se před něj, ruce v bok a pyšně ho pozoruje.
Jako bych byl kus masa na háku, pomyslí si trpce Ignácius. Má pravdu. Tady je jen kusem masa s bezcennou duší. Proč tady vlastně je? Nejvyšší z padlých andělů. Nejvyšší vládce pekel. Není tady jen náhodou. To ne. Neztrácel by čas s někým tak bezvýznamným jako on. Něco chce, ale co? Ale pokud se nezeptá, nedozví se to.
„Přemýšlíš, panáčku? Řeknu ti, vypadáš hrozně. Nenechali ti ani kousek kůže!“ uslyší zničehonic za sebou.
„Po stu ranách bych se divil, kdyby mi nějaká zbyla,“ suše odpoví Ignácius. „Co chceš, Vládče pekla?“
„Vládče pekla. Krásné.“ Potlesk a potěšení v hlase. „Budeme si dobře rozumět, že, Ignácie. Nebude ti vadit, když ti budu říkat starým jménem Desmond Savin?“
„Vadit? Ďáble, ty přece nepotřebuješ svolení, nebo ano?“ zeptá se pochybovačně Ignácius.
„Taková podezíravost mě uráží. Vlastně ti mohu říkat, jak chci. Můžeš být kýmkoliv - a víš co, ukážu ti dobrou vůli.“ Luskne prsty a Ignácius spadne z kříže.
„Jejej, já zapomněl, starý brachu,“ podává mu ruku. Ignácius se posadí ignorujíc ji.
„Ne, děkuji, zvládnu to sám.“ To bolí, úpí v duchu. Nechce se vidět... Když tu se z ničeho nic objeví velké zrcadlo ve zlaceném rámu. Ty škodolibý zmetku, to jsi ho sem musel dát? Prohlíží se v zrcadle. Vypadá jako…. Chce zrcadlo odstrčit, ale nejde to.
„Na zemi uplynulo toliko deset let. Co chceš? Všechno se mění. Chceš vědět, co se stalo po tvé smrti?“ Ďábel se dívá na lidskou trosku. Kůži má pryč a je zřízený, jen ten kříž na krku zůstal. Nemůže si ho sundat? Nic mu tak nevadí jako ten proklatý kříž.
Pekelný zplozenec, který ho stvořil, pomyslí s obdivem Satan. Jenže on má teď šanci dostat jednoho z rytířů Řádu do svých služeb. Ti nahoře na tu starou novinku ještě nezareagovali a snad nezareagují, dokud ho nezíská. Učinil opatření, aby si ho nevšimli. Ti ale mají liknavé úřady. Kdyby na ně použili párkrát bič jako on u svých… Však budou trpce litovat. V duchu začne kalkulovat. Taky je tu ten bílý vypelichaný Svědek.
V dálce zaregistruje temnější bouři s jasnými záblesky. Zdá se, že Svědek už zjistil, že je přítomen. Musí rychle jednat. Jeho služebnicí ho nezadrží.
„Budu milosrdný, že ti to řeknu. Tvoje tělo je pohřbeno na půdě tvého… ne, tohle neřeknu. Řád - jak já ho nesnáším - pokračuje ve své bohulibé činnosti.“
„A Lucius?“
„Pořád jen Lucius. Copak ti za to stojí? Je to nula.“ Na rozdíl od tebe. Čím si tě tak asi získal? „Dobře, dobře,“ zavrčí, když zpozoruje jeho pohled. „Je pohřbený vedle tebe. Stačí? Asi jako jediný, kdo tam nepatří, a kvůli tomu ho…,“ do prdele, zakleje v duchu. Začíná být sprostý. Musí si pospíšit. Ta menší past na Svědka nebude působit věčně.
„Dobře, přejdeme k tomu, co ti nabízím.“
Ignácius zvedne hlavu. Nabídka? „Co mi tak asi můžeš nabídnout, ďáble?“ otáže se zvědavě.
„POMSTU!“ zvolá vítězoslavně.
Ignácius strne. „A co za to? Zadarmo to nebude.“
„Jistěže ne. Co čekáš? Ani kuře zadarmo nehrabe, tak proč zrovna já bych měl? Chci…“
„Duši.“
„Polovinu.“ Škoda, že nemohu dostat celou. Ignácius vytřeští oči. POLOVINU?
„Polovinu?“ V hlase mu zní úžas a ďábel se zachechtá.
„Panáček je překvapený? No co, na Zemi se nemůžeš pohybovat bez duše a já tě tam chci mít. Tak co, přijímáš?“
Tady bude chyták. Zní to až příliš dobře. Něco za tím je. Vypadá, až moc nevinně. To jak sedí, ruce sepnuté v klíně. Ztĕlesnĕný klid.
„Zní to až moc dobře. A ty z toho budeš mít jen polovinu duše. Víš, nezní to špatně, ale vždy jsem si myslel, že chceš celou duši.“
„Vidíš. Tam u vás tak strašně lžou… Jsem dobrý. Tak co, souhlasíš?“ vpadne mu do toho, vstane a obejme ho kolem ramen. „Jen se podívej. Budeš na světě a všechny darebáky potrestáš. Vidíš?“ Načrtne obraz budoucnosti: Hořící město, ječící a umírající lidi a on mezi tím vším s mečem od krve.
„Můžeš cokoliv. Slyšíš, cokoliv. Jen mi dáš polovinu duše. Taková nicotnůstka. Ani si nevšimneš, že ti chybí.“ A pak ztratí tu druhou polovinu. Jakmile vykoná pomstu a šlápne vedle - a on šlápne vedle, o to se postará - tak ztratí i tu druhou polovinu duše a on konečně získá vzácnou duši rytíře Řádu. Bude se krásně vyjímat v jeho soukromé sbírce duší.
„Co ještě za to chceš? Jistě to neděláš z dobroty srdce.“ Ignácius pořád nevěří, že to je vše.
„Dobře, potřebují za to maličkost. Víš, i já mám menší problémy s poddanými. Někteří démoni jsou,“ znechuceně si odfrkne. „Zkrátka myslí si, že mohou dělat, co chtějí. Bohužel, s těmi nahoře…,“ povzdychne si, až se zdvihne prach a Ignácius se rozkašle, „…existují smlouvy a ty mi zakazují vyjít na Zem. Stejně i tak Jemu. Jsme vězni.“
„To musí být kruté!“ škodolibě pronese Ignácius. Ďábel se zakření.
„Ani nevíš, jaké je to pro vás štěstí, že nemůžeme dělat si, co chceme.“
„Takže mám honit démony a zabíjet.“ Ignácius si povzdechne. Mohlo to dopadnout hůř. Váhá.
„Zabíjet! Zbláznil ses, nebo co!?“ zhrozí se ďábel. „Ztratil jsi rozum?! Víš, jak je těžké dnes sehnat dobrý personál, natož démona? To snad ne, on by je zabíjel. Šílenec,“ zamumlá si ještě potřásajíc hlavou.
„Tak co po mně chceš?“ rozzlobeně se optá Ignácius. Je to hezké, že může mluvit, ale nějak se to vleče a on touží se pomstít.
„Přece je vrátíš do mé otcovské náruče.“ Podívá se na něj jako na idiota. „A já je přivítám tak, jak si to zaslouží. Moje drahé dětičky,“ jeho hlas zněžní při myšlence, co s nimi provede. „Samozřejmě k tomu dostaneš vybavení, jaké nikdo nikdy neměl a taky neviděl. Ti nahoře puknou závistí nad mou štědrostí.“ Zarazí se a přemýšlí. Nemá mu dát méně?
„Zní to zajímavě, ale co k tomu ještě něco přihodit? Jak dlouho to vlastně budu dělat?“ Nechce se mu vláčet nějakých sto let po Zemi a chytat, jak jim říká ďábel, uprchlé dětičky.
„Ty... Ty se dohaduješ se mnou? Ty…,“ rozesměje se, načež zem se začíná zdvihat a pukat.
Utiší se. „Dobře, pobavil jsi mne a já jsem hodný. Vidíš, jak mi to jde. Dokonce ti dám po takových dvou stech letech druhou polovinu duše. Co ty na to? Mezitím ji budu mít u sebe. Aby se jí nic nestalo. To víš, všude číhá nebezpečí.“
„Po stu letech!“ vyhrkne Ignácius. Dvě stě je hodně.
„Po dvou stech.“
„Sto – a to je mé poslední slovo. Klidně to tady nějak přežiji.“ Pevně stojí na svých slovech.
„Dobře, tak sto, ale duši někomu dám a ty si ji budeš muset najít!“
Ignácius se zamračí. Nezdá se mu to, ale… „A poznám ji?“ zeptá se váhavě.
„Ano, poznáš ji. Tak co, bereš?“ Mám ho. Spadne mi do klína jak zralá švestka a duše bude moje, škodolibě se těší v duchu ďábel. Čeká, co na to Ignácius.
„Co nějakou záruku? Promiň, nechci se tě dotknout nebo urazit, ale…“
„Ale jistě. Moje slovo platí. Slibuji, že ti polovinu duše vrátím. Umístím ji do někoho jiného, a pokud ji najdeš, budeš volný. Peklo, stejně jako nebe, sliby dodržuje,“ dodá klidně ďábel, když vidí v Ignáciových očích nedůvěru. Očistcem se nese jeho smích, Zemi táhlé potěšené vytí obrovského vlka.
„Platí.“ Ignácius mu podá ruku. Se zahřměním se vše ztratí. Ďábel se dívá na prázdný kříž a na odpornou krajinu kolem sebe.
„Očistec je depresivní, Desmonde, peklo ne. Je příjemné, ne jako tady toto,“ rozmáchne se rukou, jako by to někomu ukazoval, ale nikdo tam není. Jen duše, které stále dokola bloudí. V dálce si všimne bílé skvrny. Přicházíš pozdě Svědku, radostně se šklebí cestou do svého království ohně a síry.
Očistcem se prohání vítr a duše dál bezcílně bloudí sem tam. Čekají na vykoupení ze svých hříchů nebo na smlouvu s peklem nebo rájem.


 celkové hodnocení autora: 95.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.02.2011, 12:27:22 Odpovědět 
   Zdravím!

Pěkné. Popisy očistce jsou povedeně depresivní (potemnělá krajina plná stínů, země bez trávy, holé stromy a ruiny domů) s dušemi, které bloudí krajinou, dokud na ně nepřijde řada... Naštěstí není našemu hrdinovi souzeno, aby na tomto místě zůstával delší dobu, přestože mu hrozí nebezpečí ještě větší (sám vládce Pekla si usmyslel, že získá jeho duši). Při dialogu Desmonda a onoho "pekelníka" jsem se usmíval. Pěkně vytvořený charakter - ďábel je vychloubačný, vychytralý, vědom si své moci, přestože i tady v něm tak trochu hlodaly pochybnosti, zda se mu jeho lest podaří - kým byl onen Svědek (nevím proč, ale myslel jsem na Svědky Jehovovy - pardon). Tato část se mi opravdu líbila, výrazná práce šotků vidět není, občas bych přehodil slůvka (viz slovosled), ono opakování slůvek či slovních spojení zde má svůj význam (při druhém pročítání této části jsem již neměl námitek). Nebylo by na škodu rozdělit delší text více do viditelných odstavců (například prázdným řádkem - mysli na své čtenáře - mrk). Takže dnes Ti tu nechám jednu docela bezvýznamnou jedničku! ;-)

P.S. Saspi nejspíš nesežralo nějaké znaky:

-- Ztĕlesnĕný klid.
 ze dne 11.02.2011, 17:40:12  
   Amater: Ahojky,
díky za rychlý zpracování. Bezvýznamná jednička? Žertuješ. Od tebe je to velká pochvala. Jsem ráda, že se ti to líbilo.
Vím, že je to trochu klišovité, ale kdybych vyličila očistec jako barvité místo, asi by to nezapadlo, nevím sama a možná ano.

děkuji moc. jsem ráda, že šotci zrovna stávkovali.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Burknini! Lekce...
markus
Na ceste
Soulmate
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr