obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915453 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39673 příspěvků, 5755 autorů a 391164 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Rozdíl mezi dotykem a dotekem ::

 autor Ziriant) publikováno: 11.02.2011, 13:31  
...já věřím na víly
 

Noc připnutá fuchsiovými podvazky ke stropu. Zadržovaná jen na posledních omamných vůních a prvních svůdných kvítcích vloženým dívkám do výstřihu. Stačilo by jediné odmítnutí nepřípustné něhy a samou křehkostí by se zbořil svět. Ale místo hroucení snů se hroutila jen vysněná těla. Decentně a elegantně pod zrakem zladněným tekutinami.

V ruce sklenka, neustále se plnící a vyprazdňující. Kam jen ty božské šťávy vždycky mizí? Dokonalá unylost výrazu. Nezáleží na ničem, na ledové hladkosti skla mezi prsty, na pootevřených rtech, na přivření víček příliš dlouhém pro cudná stmívání...

Náruč postele se rozevírá jako půlnoční květina. Kam až nás zavede touha, když člověk ztratí cit! Je to jako hon za motýlími křídly, které učarují malým princeznám. Usedáš na postel jako motýl na květinu. A já... já chci být tvá princezna.

V království za zavřenými dveřmi, v komnatě za zavřenými víčky. Těžké nohy, motýlí polibky na kotnících, v pažích křídla vmáčklá do pokrývek, v dlaních setřená svůdnost. Ale ty... ty možná nejsi stírací. Na podbřišku skelně studený pocit, který rychle mizí. Copak s opaskem se dá létat? V ústech chuť alkoholu, který jsem nepila. Nabraný odkudsi ze studní plněných spodními vodami řeky Léthé.

Zapomínám, zapomínám na všechno. Ale vím, že na tvůj první vzdech mezi polštáře a mou šíji nikdy nezapomenu. Nikdy v příštích několika pohybech. Nikdy v příštích pár řádcích sepsaných ještě v alkoholovém opojení a v opojení z tělesnosti. Nebýt těla, jen málo z nás by dokázalo doopravdy milovat. Zatímco já, já to nedokážu s tělem.

Princezny ani netuší, že tělo přivyká dotykům stejně jako oči přivykají tmě. A snad i rychleji.

Z lásky k jemnosti prstů a dravosti slov myslím na rozdíl mezi dotykem a dotekem. Znáš to? Tam na kůži, kde se tvoří pocit pro vzpomínku; podkladová barva stropů našich nebes. Jako malá jsem se dotýkala tolika motýlů a teď, kdoví, možná jich bude ještě víc. Protože dotýkat se můžeme jen povrchů; každý jsme schopni dávat dotyky. Ale kdo z nás je schopný dát dotek, když pro to není ani slovo?

Víš co? Zapomeň na to. Noc je příliš krátká na lásku. Jedna jediná noc je příliš krátká na lásku.

A přece, kéž bys mi dal DOTEK. Dotek, kdy se údivem a okouzlením otevírají oči a čím víc se tělo odtahuje, tím hlouběji se do podbřišku i do zorniček vsakuje touha. Touha cizího těla a cizí existence. Odstrojená vášeň, rozcupovaná cudnost a těžkost víček i hrudníku. Bortí se klenba žeber, zpomaluje dech a tlačí na orgány, abychom pak tím silněji cítili rozpínající se tep. Srdce. Náš malý pukající vesmír. Srdce. Příliš málo místa na tolik citu. A příliš moc pro jednoho kolemjdoucího.

Nebýt alkoholu, neexistovalo by teď nebe. Nebýt tebe, neexistovalo by peklo. Jen dravá samota pokoje, jíž by prosakoval zápach čerstvého vzduchu z otevřeného okna a od nahých stehen mi kradl tvou vůni a od šíje tvůj dech.

Bez omámení smyslů by existovalo jen vlhké prostěradlo, studící ve výši boků, a zmuchlaná pokrývka tlačící do zad. Bez měsíčního kotouče bych si nikdy nevšimla chvění siluety svých prstů. Bez noci bych se nechvěla.

Příliš snadno může člověk klesnout, když pro přítomnost odstrčí budoucnost. Strmost lidských nutností nezná mezí. A tam, kde je potřebou nebezpečí, dno se stále prohlubuje. Protože každý cit je jen nové nebezpečí, v němž chceme pokračovat z přirozeného masochismu. Ale já chci něco víc. Chci se bát, moc bát.

Vprostřed vyžíhaných rán, okázalých svítání, paprsků třaskavých na řasách a vprostřed realit a snů strhaných ze surovosti našich niter a poházených kolem postele. Protože tam, kde jsi Ty, tam realita ani snění není třeba.

Na prstech mám už příliš motýlích barev. Příliš citů už z těch dotyků přišlo o svou schopnost létat. Ale přesto, ten pravý dotek si schovávám pro Tebe. Pro Tebe, pokud někde existuješ a pokud věříš ještě na princezny.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 61 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rado Roh 13.09.2012, 19:50:09 Odpovědět 
   Tak tuhle nádheru si s dovolením uložím. Děkuji.
 ze dne 14.09.2012, 7:56:08  
   Ziriant): Dík je na mé straně :-)
 Borek 12.02.2012, 20:02:00 Odpovědět 
   Krásné. Velmi silné. Velmi osobní. Neuvěřitelně zvukomalebná a úžasná zpověď. Těžko nacházím slova pro přesné pojmenování a snad taková ani neexistují. Vlastně omyl, Ty by jsi taková jistě dokázala nalézt a spojit do stejně kouzelných vět, jako jsi to dokázala ve svém textu.

V mých očích (nebo přesněji v mém vnímání) je to hold lásce i blízkosti nejbližší duše. Propojení pocitů do toho jednoho nejsilnějšího, kterého nejsme schopni v osamocení; jen citové sdílení prožitků z doteku jej může učinit právě dotekem a ne jen dalším z pouhých dotyků.

Tahle poetická báseň (protože dle mého spadá mezi básně) mě hodně zasáhla a oslovila, i když už je staršího data. Mám ji pod kůží a hned tak ji od tam nedostanu. A výš Ty co? Ani nechci. Pokud je tahle skorobáseň odrazem Tvé duše, jsem moc rád, že ženy (či dívky), jako jsi Ty, existují.

Líp to říct neumím. Za jedna;-) Borek
 ze dne 13.02.2012, 8:40:39  
   Ziriant): Myslím, že jsi to řekl přesně tak, jak by to nejedna princezna chtěla slyšet. A jak to já, jako autorka, ráda čtu. Co jsem já chtěla říci, už jsem nejspíš v této básni v próze řekla :-), takže nač se opakovat... Zbývá tedy jen: děkuju.
 Svetla 17.02.2011, 17:14:55 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 11.02.2011, 13:29:49

   Včera jsem taky četla jen tvou odpověĎ na komentář - a opravdu - je to dílo samo. Gratulace! Rosteš nám!
 ze dne 17.02.2011, 17:54:35  
   Ziriant): Díky, že ses stavila, a doufám, že to třeba někdy proberem´ zase osobně :-)
 ze dne 17.02.2011, 17:20:19  
   čuk: Vzrůst se někdy může projevoval výskytem šotků překlepníčků nebo opakováním komentů .)
 Svetla 17.02.2011, 16:59:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 11.02.2011, 13:29:49

   Včera jsem taky četla jen tvou odpověĎ na komentář - a opravdu - je to dílo samo. Gratulace! Rosteš nám!
 ze dne 17.02.2011, 17:10:07  
   čuk: Svetlo, díky za tvé osvícení. Ve tmě, v která mám nakročeno do kremči, opravdu potěší. Už nerostu, ze svých 185 cm se jen zmenšují hrbením nad dvěma holemi. Milé komernty jsou pro mne třetí. Ona poznámka Juraje nebyla určena mně.
 40 14.02.2011, 10:57:48 Odpovědět 
   Velice silná a strhující výpověď.
Až na výjimečné okamžiky, které zase rychle potlačíme a zapomeneme, nerozumíme moc ani sami sobě (nemyslím analýzu významu toho konkrétního pocitu...), jak pak můžeme rozumět druhým... A za nás nikdo nic neudělá, druhý nám nikdy nepomůže, byť to tak často vypadá, pomoct si můžeme jen my sami, neboť jen my sami můžeme poznat pravý okamžik a formu toho, co je třeba "udělat". To je k pomoci, kterou máš asi na mysli Ty... a byť otázka nebyla asi míněna obecně... Princezny mohou asi vyrůst... v královny, ve vědmy?
 ze dne 14.02.2011, 13:05:30  
   Ziriant): Nejsíš máš pravdu. A to je na tom to nejsmutnější, protože ne vždy máme sami sílu a když už ji máme, nejsme si jisti, jak ji použít. Všechno je to jen o pocitu, ne konkrétně v dané situace, ale životně, kdy už tušíme, že se sami před světem ochránit nedokážeme. A věřím, že takové pocity mají nejen princezny :-) Ale kdoví, ještě mám toho (alespoň doufám) hodně před sebou.
Princezny... královny a vědmy... Kéž by tak každá křehkost uměla vyklíčit v moudrost. Ale pěkně jsi to řekl. Děkuju.
 salvator 12.02.2011, 21:11:28 Odpovědět 
   V bouři vířivých pohybů, v nestálých obrazcích nepřítomného děje se shluky zvuků, v misce přeplněné, ani jsem nedoufal... a rád bych použil přesně tohleto slovo pro tuto chvíli, že existuje.
Nespatřená. Přesto, se slovy jejími na rtech, tam někde, uprostřed, tají se, zrychluje, tišší...
Znovu a znovu přichází příliv doteků co by vlna za vlnou a není je již za co skrýt. Promočen na kůži.
Nelze zapomenout něco, co je nezapomenutelné.
Kde je ráno, tam jsi Ty.
 ze dne 12.02.2011, 22:29:37  
   Ziriant): Rána mě nikdy nepřestanou fascinovat.
Zbožňujeme večery, protože nám svým svůdným kouzlem dovolují skrývat se za škrabošku tajemna, a zbožňujeme noci, kdy si ani nevzpomeneme na své vyčerání. Ale ráno jsme to vždycky jen my, žádné obřadnosti, žádné vytáčky, žádná tíha světa, jen zranitelnost a důvěra, že nás první sluneční paprsek neoslepí...
A touha probouzet se s pocitem a dotekem, s nímž jsme usínali. Můžeme si přát něco víc?
Děkuju.
 Dědek 12.02.2011, 19:30:02 Odpovědět 
   Skvělá povídka, děvče. Opravdu jak od princezny.
 ze dne 12.02.2011, 22:31:55  
   Ziriant): Děkuju. Mohou vůbec princezny někdy vyrůst?... :-)
 J.U. Ray 11.02.2011, 18:12:21 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 11.02.2011, 13:29:49

   Nechceš tu odpověď jemně rozvést a poupravit, a vydávat to za samostatné dílko? :)
 ze dne 11.02.2011, 23:29:01  
   Ziriant): Víš, nejspíš jsou díla, které nikde nekončí, ani ne posledním slovem této prózy (či básně v próze), ale ani mou odpovědí na komentář. Chtěla bych toho ještě tolik říci... A navíc vím, že nejsem sama. Jsou díla, která nemají jen jednoho autora. Což tak úplně není odpověď na tvou otázku, ale je to motivace, proč právě odpovím "ne" ;-) Ale děkuju za návrh :-)
 ze dne 11.02.2011, 19:34:35  
   čuk: Děkuji za poznámku, zřejmě částečně ironickou. Já se holt dám snadno rozcitlivět.
 čuk 11.02.2011, 13:29:49 Odpovědět 
   Báseň v próze, kde se realita mění v poezii a poezie v prózu. Je to milostná báseň se střídáním prožitku a poetické analýzy. Křehkost odpoutání i uzemění. V takovém rozkyvu se těžko nalézá jistota. V textu je moudrost i přílišné chtění. Vědomí křehkosti snů. Hledání.
Navzdory stylizaci a někdy i krasořečnění je v pozadí autentičnost a příběh. Jeho reflexe. Rozlišovací schopnost je někdy překvapivá a filigránská (onen dotyk a dotek ve dvou zásadních významech překonává i slovník jazyka českého v nejpodrobnější verzi). Trochu krytí poetickými kuliskami (motýl, princezna) nezastře rozdíl mezi tebe a Tebe. Ta láska a Láska! Obojí sloučit a uvěřit na princezny: věru velký cíl. Líbilo se i třpyt a vrhání odlesků, které znejasňují kontury a dávají textu určitou přízračnou krásu a současně i životnost.
 ze dne 11.02.2011, 14:53:17  
   Ziriant): Pořád si musím říkat, co se to s námi jenom stalo? Když vyrosteme a slovo „princezna“ zmizí z našeho slovníku. Všechny probrečené plyšáky jsme schovali do vzduchotěsných igelitových pytlů a už dávno neslyšíme jejich nářek. Takhle se dusí vzpomínky. Takhle se dusí dětská oprsklost. Ve sklepích a na půdách, dostatečně daleko od přímé a obhroublé přítomnosti, kde něha zplstnatěla, nadýchanost slehla a křehkost popraskala. Dnes už vzlykám jenom do polštáře a do vlastních dlaní. A přitom dneska už ani slzy nemají cenu. Zdokonalili jsme se v pláči ve svůj prospěch nebo se jej naučili potlačovat, pokud prýští z opravdového smutku. Prý nejsme pokrytečtí, prý lžeme jen z lásky k bližním. Umíme si spontánnost naordinovat a naplánovat, ale přitom neumíme být spontánní. Bojíme se sami sebe a druhých se straníme jako nebezpečných zrcadel. Naučili jsme se usmívat, když je nám nejhůř a mnozí z nás se jindy ani usmát neumí. Převrátili jsme si svět a vychováváme v něm naše děti k obrazu svému. Komunikujeme spolu podivným pozoruhodným způsobem, kteří všichni uznáváme, ale nikdo z nás jej vlastně nechápe. Necháváme žít svá těla vlastním životem, odcizujeme se od svých dlaní a jen občas k ránu na pomezí snu cítíme, jak v nich pulzuje život a touha po doteku. Trestáme se za každou špatnou myšlenku, nezasloužíme si lásku, pouze soucit, a tak místo pohlazení si nevědomky do dlaní zarýváme nehty, abychom alespoň něco cítili. Abychom si do života vehnali skutečnost a barvu. Už si nedokážeme pomoci sami, musí to za nás udělat jiní. Ale já stále chci věřit, že to nemusí dopadnout zle.
Což je všechno vlastně jen dalším z mnoha dovětků, které ve svém srdci vědomě nebo podvědomě cítíme. Trochu mi opět ujely myšlenky koukám...
Tak děkuji, že čteš, a děkuji, že rozumíš.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
Neúprimná
kami
Kdo ví díl 6.
Šupák
obr
obr obr obr
obr

Karamelová upřímnost
Merien Jasmine
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr