obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915452 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39671 příspěvků, 5755 autorů a 391152 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dračí stezka (15.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí stezka
 autor Jackie Decker publikováno: 04.03.2011, 12:56  
Čas odchodu nadešel. Kleyna cesta začíná. Kam ale jít? Dokáže se rozloučit? A půjde nakonec opravdu sama?
 

Bílé město


Byla tmavá, hluboká noc. Čas se chýlil k ránu a zvuky oslav z vesnice už k ní nedoléhaly. Udělala přesně to co jí Kolgar řekl. Tedy téměř přesně…

Teď, když o tom přemýšlela zpětně kráčejíc sama setmělým lesem, nemohla se zbavit tíživého pocitu, že dělá chybu. Jistě. Mohla se ještě zastavit a vrátit, nikdo by nemusel nikdy přijít na to, že kdy chtěla jít pryč, ale… Teď už se nesměla zastavit. Alespoň o tom byla přesvědčená. Věděla, že zastavit se a pochybovat, by ji mohlo stát velmi mnoho. Jak by se pak mohla podívat do očí sama sobě? Mít šanci a nevyužít jí? Jak by mohla žít s vědomím, že mohla zachránit všechny z vesnice a zůstala raději doma, než by se o to pokusila? Moje pravá matka by taky šla. Určitě by šla… Marně se snažila vybavit si Caointiorninu tvář.

„Litovat můžeš jen toho co neuděláš…“ Řekl jí kdysi otec a hladil jí po vlasech. Teď však neměla nikoho kdo by jí pohladil.

***


Měla po zaslíbení. Všichni se rozsadili kolem ohně a několik lidí, kteří uměli hrát, jako otec a synové Westcliffovi, si vzali do rukou či dali k ústům své hudební nástroje a začali hrát Dračí ukolébavku. Nakonec zpíval Salův otec, Severin Wilters. Získal tuto výsadu protože zachránil z hořícího seníku Varandu a Giltora, jiné dva mladé milence, tehdy z toho byl skandál po celé vesnici.

Zpíval trochu falešně, ale protože jeho žena zpívala s ním, rozdíl byl zcela nepatrný.

A pak se hrály a zpívaly další písničky. Ti starší seděli u ohně a zpívali, ti mladší většinou tančili. A mezi nimi byla i Klea.

Když se pak oddělila, šla za Kolgarem a následně jej doprovodila až domů, slyšela stále zvuky veselí, ale jí už nic neříkaly. Jakmile souhlasila s jeho podmínkami, pozval ji dovnitř aby jí nastínil svůj plán…

„Pomůžu ti, ale lehké to nebude,“ začal, sotva zažehl svíčku. Klea se posadila a celá dychtivostí a nervozitou div nehořela.

„Musíš odejít rychle. Pokud možno, co nejdříve. Ideální by bylo dnes. Teď, když se všichni věnují něčemu jinému.“

„Dnes?“ Na něco takového nebyla připravená. „Nemohu jít dnes večer, to nejde… Je Dračí noc… Co můj sen? Musím… Musím se rozloučit…“

„Rozloučit? Myslíš, že ti rodiče potřesou rukou, obejmou tě, popřejí hodně štěstí a řeknu, tak běž?“ Z jeho hlasu zaznívala ironie tak moc, že se zastyděla.

„Ne…“ hlesla. To si opravdu nemyslela. „J-já vím že s nimi… Že s nimi to nepůjde, ale… Nemůžu jen tak odejít a neříct půl slova. Ne Augustinovi, ne rodičům… Ale Veritě… Veritě a Alexovi…“

Povzdechl si a promasíroval oční víčka.

„Pravidla znáš. Nikdo nesmí nic vědět o tom proč a kam jdeš.“

„Jo…“ odsouhlasila mu. To věděla. Stálo by jí to příliš vysvětlování a Kolgara jeho pověst, což znamenalo, že jí by to ve výsledku stálo i život. „Ale nemám ani sbalené žádné věci. Budu… Budu potřebovat jídlo, peníze, deku na spaní…“ zarazila se. Uvědomila si, že vlastně vůbec neví co všechno bude potřebovat ani jak a kde to nenápadně sehnat.

Kolgar pokýval zamyšleně hlavou.

„Ano. Věci ti připravím. Najdeš je pak ve vykotlaném dubu za cestou do Telmiru. Dám ti jídlo, deky, oblečení si vezmi sama, budeš tam mít plášť s kapucí a paruku. Budeš ji potřebovat. Nikdo nesmí vidět, že máš rudé vlasy, rozumíš?!“

Přikývla.

„Teď se vrátíš na oslavy. Budeš tančit a bavit se jako ostatní. Pak se omluvíš. Ještě před půlnočním pouštěním věnců a loděk a půjdeš spát. Musíš se trochu prospat, využij toho času. Určitě tě přijde Lucie zkontrolovat, což se hodí. Já tě pak vzbudím až bude čas tvého odchodu. U oslav zůstanou už jen poslední vytrvalci. Unavení, opilí… Jinak budou všichni tvrdě spát. Tehdy tě probudím a ty odejdeš, rozumíš?!“

Znovu přitakala. Bála se.

Tak je to přeci pravda… Odejdu… Právě dnes… Chtěla to. Bojovala za tuto chvíli a přeci se teď bála uvěřit, že opravdu nadešla.

„Dobře,“ hlesla celá bledá. Cítila podivné mravenčení po těle. Těšila se. Chtěla to. Byla vzrušená, ale zároveň se bála. Kolgarova slova a varování jí stále zněla v hlavě a nepřestávala ji znejisťovat.

***


Šla rychle. Pochodeň jí svítila na cestu a byla jejím jediným světlem zde. Přešla cestu v obvyklých místech a zamířila k vykotlanému dubu, který dobře znala. Třásla se. Napadlo jí, co kdyby tam Kolgar její věci nepřipravil? Třeba to nestihl… Třeba mu v tom někdo zabránil… Co by měla dělat potom?

Její strach byl zbytečný. Vak i se všemi věcmi našla přesně na místě o němž Léčitel mluvil. Teď už zbývalo jen nezastavit se a pokračovat podle plánu.

***


Vrátila se na slavnost a k Augustinovi. Dalo by se říct, že zářila jako před tím a přece ne stejně.

„Co se stalo?“ zeptal se jí s úsměvem.

„Ale…“ mávla rukou, „doprovodila jsem ho domů.“ Posadila se ke svému milému. „Víš přece, že Kolgar nikdy neslaví Dračí noc.“ Objala ho.

„Jo, zajímalo by mě proč.“ Přitáhl si ji blíž k sobě. „Napadlo jak to bylo při zásnubách… Třeba jsme si souzení.“ Pousmála se, ale v očích se jí zaleskly slzy. Ještě štěstí, že to nemohl vidět, jak si opírala hlavu o jeho rameno a spolu hleděli na tančící páry.

Srdce jí bušilo. Chtěla by mu toho tolik říct…

***


Bodlo jí u srdce steskem.

Odcházím… Povzdechla si ještě směrem k vesnici, když se pokoušela nasadit si paruku od Kolgara. Kdo ví, kde ji jen mohl sehnat. Paruku černých prstýnkových kadeří… Komu asi patřily ty vlasy?

Jenže pak si uvědomila, že jí to vlastně nezajímá. Kolgar si je musel přivést ještě z Dramonu. Možná měl paruk víc jen o tom nikdo nevěděl… Co už o léčiteli věděla, snažil se vždycky myslet na všechno, proč by si tedy s sebou do Talronu nevzal paruku? Třeba očekával, že jej ještě někdy opustí? A že si vzal i ženské vlasy? Těžko říct…

Teď už na tom nezáleží…
Pokusila se všechny své svázat a dát pod paruku aby nikde ani pramínek nekoukal ven. Brzy bude den… I když měla kapuci věděla, že paruka bude jistě bezpečnější.

Konečně si přes sebe vzala cestovní plášť, nasadila kápi a přehodila vak přes rameno. Věděla, že by měla pokračovat, ale nebylo jí zrovna dvakrát do zpěvu. Dokonce ani jednou a proto její ústa zůstávala němá…

***


Chtěla Tinovi věnovat ještě alespoň jeden tanec a tak se vydali opět mezi vířící rej těl. Z jednoho tance, byli dva a než se nadála, tančili na pátou píseň, když v tom po nich Gerda hodila malý hadrový míček. Klea se tak lekla, že jej zcela instinktivně chytila, připravena hodit ho zpět, když v tom ji Tin zadržel ruku: „Musíš zpívat… Je řada na tobě.“ Ukázal na to co držela v ruce a Klea si náhle uvědomila, že má pravdu.

„Ale já…“

„Tak pojď, nezdržuj!“ zavolal Dovel, sám pln oddychu, že to jeho milovaná manželka nehodila po něm.

Omluvně koukla po Tinovi, ten ji ale jen pohledem povzbudil, a vrátila se k ohništi. Jakoby ji snad nechal jít samotnou. Klea pohrozila Gerdě pěstí, ale nemyslela vážně svou hrozbu. Zprvu marně se snažila přijít na nějakou písničku, která ještě dnes v noci nezazněla, než si vybavila jednu, na níž v poslední dny myslela téměř neustále. Volání severu…

A tak se postavila k ohni do kruhu, zašeptala Dominiku Westcliffovi, co mají zahrát a ti spustili teskně naléhavou melodii za doprovodu středně rychlého rytmu. Prvních pár tónů a každý už věděl co bude Klea pět. Když poté se zavřenýma očima začala zpívat, její nádherný hlas všechny ohromil.

Vždycky měla nádherný hlas, ale do této písničky dávala tu noc mnohem ví než je to…

„Srdce ti zvonem zní, hlas větru šeptává,
jak dlouho odolá mysl slastně snící,
o krajích vzdálených a dracích v dálavách,
sázejí se leskem zlatých mincí…
Tajemství nádherná, že skýtají ty kraje
hrdinům na cestu svítí hvězda severní
málo kdo už ví že se smrtí si hraje
Ten kdo rodný dům svůj opustí…

A tak vítej poutníče na cestu se dej,
Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,
čekají jezera, sníh i síně z kamene,
kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.
Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,
za špičkou nosu a svými sny se ubírej.
Možná, že krátký to bude život tvůj,
Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

Kdo jednou volání uslyší tomu víckrát nedá spát,
Jako pouhé bloumání připadá ti život akorát,
ta píseň dálek ve stéblech trav a obzoru končinách,
že je tě jen půl teď sám sobě smíš povídat.
Je to láska vzdálená jako svíčka hořící
Do hřívy koní zatnout ruce chce odhodlání,
s obzorem hasne každý den a po noci jiskřící,
Jen ten po stopách smí jít, kdo nemá stání.

A tak vítej poutníče na cestu se dej,
Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,
čekají jezera, sníh i síně z kamene,
kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.
Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,
za špičkou nosu a svými sny se ubírej.
Možná, že krátký to bude život tvůj,
Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

Tak odhoď stavení, práci i lásku svou,
Jen nohy a ruce zdravé bys měl mít,
vše co potřebuješ přec svět kolem ti může nabídnout
A co nedá to smíš sám si lehce vzít.
Polibky či víno, smýt mohou prach víl i bláto z cest,
tolik jich ještě můžeš ochutnat před smrtí.
Příběhy dávné slýchat to už málo jest.
Tak alespoň stará píseň lidu dí.

A tak vítej poutníče na cestu se dej,
Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,
čekají jezera, sníh i síně z kamene,
kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.
Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,
za špičkou nosu a svými sny se ubírej.
Možná, že krátký to bude život tvůj,
Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

Žár ledu a chlad srdcí, pravdu – pravdoucí.
Přesně takovou jakou i Paní Smutná z hor zná.
Že dítě mnohdy samo tiše plačící
Pomoci od světa se nikdy nedočká.
Poklady věčnosti jednou můžeš znát,
Ty které neznalí nikdy neshlédnou,
však jen pokud vytrváš kopat v srdci světa.
Třpytivé pro zbabělce oni nejsou.

A tak vítej poutníče na cestu se dej,
Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,
čekají jezera, sníh i síně z kamene,
kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.
Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,
za špičkou nosu a svými sny se ubírej.
Možná, že krátký to bude život tvůj,
Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

Neboť vzpomínky, patří těm, kdož zů-sta-li…“


Její hlas dozněl a ostatní tleskali. Nikdo netušil co všechno právě touhle písní chtěla říct. Netušili, že Volání severu, se pro Kleu, stalo písní loučení…

***


Mňau…

Ozvalo se za ní.

Lekla se a ohlédla.

„Brande!“ Div nevykřikla. Nemohla tomu uvěřit. Její zrzavý kocourek na ni hleděl z pod stébel trav a kulil ta svá velká modrá kukadla. „Kššc! Vrať se slyšíš!“ naléhavě šeptala. „Barande, domu!“ pokračovala ve snaze jej zahnat.

Tak nějak bokem popoběhl zpět, ale jen pro to aby se opět zastavil a sotva vykročila ji dohonil.

„Brande…“ Povzdechla si. „Copak to nechápeš? Musím pryč, víš? Prostě musím… A ty bys tu měl zůstat. K čemu bude, že půjdeš se mnou, hm…? Mám chodit po světě se zrzavým kocourem divného jména jako nějaká Vědma?“ mluvila, ale hlavně pro to, že ve skutečnosti doopravdy nechtěla aby odešel. Jeho přítomnost spustila vodopády slzy z jejích očí.

***


Po své písničce hodila míček králi. Ten už samozřejmě zpíval a tak poslal štafetu dál a řada byla na jeho synovi. Mrkla na Alexe, ale zbytečně. Jen ohrnul nos, hrdě pohlédl na otce a začal zpívat cosi svižného o aldormských zemích.

Zabolelo ji takové chování ale věděla, že si to zaslouží. Byla to přeci ona kdo se mu začal stranit. Jednou mi budeš vděčný, Alexi… Jednou až budeš skutečný král… Až uvidíš štěstí v očích svého otce… Nezlob se jen, že na tuto výpravu jdu sama. Nesmím tě ohrozit, víš? Kéž bys mohl vědět…

Raději se otočila a šla najít Veritu. Augustin na ni tázavě pohlédl, ale ona se jen pousmála a vykročila za kamarádkou. Tu našla opodál sledujíc dění a vychutnávajíc pozdní večeři.

„Ahoj Veri,“ pozdravila jí co nejledabyleji, ale ta jen tiše přitakala.

„Ahoj,“ vypravila ze sebe kamarádka jakmile se jí podařilo polknout.

„Víš já jen… Nevím co jsem ti udělala, ale mrzí mě to,“ zkusila to. Nechtěla se s ní rozejít ve zlém.

„Ne, nemrzí.“ Klea to nechápala. „Ale to je jedno. Přeju ti to víš, jen… To je jedno. Nezlobím se na tebe, jasné?“ vysvětlovala o dva roky mladší dívka. Klea jí položila ruku na rameno.

„Něco se stalo. Něco jsem zjistila, ty víš o čem, věříš mi?“ Naléhala na ni a Veri to nechápala. Alespoň se tak na budoucí paní Bourtyovou dívala. „N-no jo…“

„Stojíš za mnou?!“

„Proč se ptáš?“ Oddálila její ruku.

Klea si povzdechla a ohlédla zpět k ohništi a vesnici za ním. „To je jedno. Chci jen abys věděla, že mi na tobě záleží. Na vás všech. Abys mi věřila, že nejsem zbabělec a že bych od vás nikdy neutekla…“

Verita tomu evidentně nerozuměla, ale Klee by v jejím stavu odsouhlasila i že tráva je modrá, protože vypadala téměř zoufale, což vzhledem k okolnostem vůbec nedávalo smysl.

Konečně. Měla Veriin příslib, že rozumí. Chtěla ještě za Alexem ale to nemohla. Brzy měla jít spát a beztak by nevěděla jak začít. Rozhlédla se, sehnula pro kamínek a dala ho Veritě.

„Dej tohle prosím tě Alexovi.“

„Princi Alexovi?“ Kamarádka zřejmě nerozuměla vůbec ničemu.

„Ano, tomu. Ale dej mu to až zítra ano? Slib mi že mu to zítra dáš,“ naléhala.

„No tak jo, no… Dám.“

Usmála se. „Řekni mu, že jsem stále jeho kamarádka, ale že právě pro to dělám co dělám. Řekni mu, že… Že má být sám sebou…“ To už to nevydržela. Silně Veritu objala i za Gerdu, které nesměla říct vůbec nic a pak už se šla Tinovi omluvit, že je moc unavená a půjde spát. Potřebovala si chvíli odpočinout. Alespoň chvíli…

***


Vzala si kocourka do náruče a hladila ho.

Vykročila po cestě přímo k Telmiru. Těšila se, i když plakala. Byla unavená a přála si už být na místě, aby si mohla odpočinout. Slyšela o Telmiru vyprávět mnoho krásných věcí. Bílé město s mnoha věžemi. Královské město všech cností… Kronika popisovala Telmir jako jeden z divů světa. V písni Perla mezi městy se oněm zpívalo velice oslavně. V písni Dračí noc se zase pělo:
„Bílé věže města Telmir
západ slunce ozařuje.
Ať je vojna a nebo mír,
dnes tu každý oslavuje,“


zpívala dál. Už abych tam byla, Brandubhe… Už abych tam byla… Vyšla z příkrovu lesa a spatřila město před sebou. Veliké, kdysi královské, město. Nyní už jen město.

„Svítání pak zastihne nás
prvním ranním paprskem.
Na čas ztichne té písně hlas…
Za rok zase shledáme se,
v tom objetí bratrském!“


První paprsky slunce se dotkly Telmirských majestátních věží a ona se pousmála.

„Tak jsme tady, Brande, Telmir… Věřil bys tomu? Já… Stejně jako babička jsem odešla z Talronu a kde jsem? V Telmiru… Představ si, kdybychom objevili dávný Wildaran, nebo přiměli Draky aby sek nám zase vrátili… To by bylo překvapení, doma, nemyslíš?“

Pochyby odhodila za sebe a vykročila po cestě. Město svítilo v záři slunce jako pochodeň naděje. Naděje, pro kterou opustila svou rodnou vesnici…


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alasea 07.03.2011, 18:47:57 Odpovědět 
   Počkali jsme si dlouho, ale stálo to za to. Už jsem zvědavá, co sis na Kleu všechno vymyslela. :-)
 zahradník 04.03.2011, 17:55:26 Odpovědět 
   Tak pokračování je zde, líbilo se mi, děj se posunul, jsem zvědavý, jak bude příběh pokračovat dál...
 ze dne 04.03.2011, 21:32:34  
   Jackie Decker: jj už od přístí kapitoly nám to začne :)
 m2m 04.03.2011, 12:55:48 Odpovědět 
   Ahoj.

Tak jsme tu zas. Včerejší problém s připojením mi zabránil vydat dílko už v to kouzelný datum 3.3. ve tři hodiny třicet tři minut, a pak bych si s chutí dal i trojku... žertuju.


Už nevím, kdo to byl, jestli ty, ale někdo mi vytýkal, že počítám chyby do celkovýho hodnocení příběhu na pokračování. Ono je totiž hrozně těžký hodnotit díl, kterej je vlastně po příběhový lince strašně prázdnej a dá se říct zbytečnej, protože vznikl jen proto, aby vyplnil prázdné místo v příběhu.
Tady je naštěstí tenhle problém pryč. Příběh dostal tímhle dílem konečně nový směr (ten starý už začínal nudit), akorát osobně bych asi na tu notu loučení tak moc nehrál. Přijde mi to dost prvoplánový a hlavně kýčovitý. Ať se Klea sbalí a vypadne a cestou si pobrečí - třeba. Ale hlavně ať se dlouhatánsky neloučí.

Co se mi líbilo, byla určitě proházená chronologie. U tebe prvek konečně pořádně použitej.

Co už se mi míň líbilo, no to byly holt standardně ty chyby. Co už s tebou.



No a k tvý otázce u minulýho dílu.
Vadilo mi to vždycky, jenom prostě jsem doufal, že pochopíš, proč je gramatika tak důležitá a tolik na ní lpím. Ono jde i o to, že čtenář čte a čte a najednou ho řada chybějících čárek vrhne zpátky, protože vůbec tomuhle odstavci nerozumí a musí se tak vrátit o krok zpět a začít odstavec číst pomaleji a znovu.
Pro něj to tedy znamená ztrátu tempa.



P.S. Já tedy nejsem žádnej muzikant, proto se asi zeptám blbě, ale jak se dělá, že melodie je doprovázená rytmem?
Dodnes jsem myslel, že píseň má nějakou melodii, která má nějaký rytmus. Nebo tak nějak.
 ze dne 04.03.2011, 16:29:46  
   Jackie Decker: Já vím ež je gramatika důležitá a chápu že patří do celkové známky, vychYtat ji jen na delší lokte. A že se Klea dlouze loučí? Ano loučí. Asi je to kýčovitý a možná to ještě později předělám a ne neni to prvopláovitý to ttotiž v původní verzi být nemělo :D To vzniklo až s přepisováním (Ale ppravdě jako jednorázovka to nebylo moc dobrý. Vlastně vůbec :D

Procházená chronologie zde měla být hlavně pro efekt. U jiných příběhů ji používám častěji, ale tady si nějak ještě pořád nevím pořádně s příběhem rady, je docela škoda že je to tak vidět :D

S tím rytmem, no co se písně týče, tak mi rytus ujíždí asi ve dvou místech, ale to se určitě taky dá nějak vychytat :)

PS: A díky za publikaci :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Mon Coeur!
Traci
Dva životy - Ka...
Trenz
Moje nejoblíben...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Písmena. Slova. Věty.
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr