obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Intermezzo - 8. část ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Shanti publikováno: 15.02.2011, 21:26  
Opět jsem tady s dalším pokračováním příběhu, odehrávajícím se maličko za hranicí reality, s lehkou příchutí tajemna...děkuji předem za čas věnovaný přečtení...
 

Minneapolis, současnost…

Cvak. Dveře se s tichým vrznutím pomalu otevřely a dovnitř opět vešel Jimmy, starostlivě pohlédl na Nicka a všiml si, že se mu v očích lesknou slzy. Krátce povzdechl, zakroutil hlavou a řekl přísným tónem.
„Tak to stačí, kamaráde. Být tady sám a zrovna dnes ti viditelně neprospívá. Jedeme!
Už je nejvyšší čas, byl jsem dosud až moc shovívavý a přetáhl jsi skoro půl hodiny.
Bentley už nedočkavě přede, čeká se jen na tebe!“

Nick s ním musel souhlasit. Nač se stále trýznit vzpomínkami na to, co už nelze vrátit? S láskou pohladil řezbu Nellina klavíru, jemně zavřel víko a za chvíli vyšel před dům.
Počasí bylo i po třech hodinách stále stejně příšerné. Freddyho dodávka už byla taky připravená, rychle přeběhl mezi provazy deště do auta, spokojeně usedl do měkkého koženého sedadla vedle Jimmyho a slastně vdechl vůni novoty, kterou byl vůz dosud cítit.
„No konečně, kdybych tušil, že tě to dnes tolik vezme, zakročil bych mnohem dřív.
Už jsi v pohodě?“
„Jsem, mám to pod kontrolou a děkuji. Staráš se o mne lépe, než Švýcarská garda o papeže.“
„Nech toho nebo se stane zázrak a i když jsem černej, začnu se červenat, “ zakřenil se Jimmy.
Nick se pobaveně zasmál se a zlehka sešlápl plyn svého miláčka, jehož motor příjemně zavrněl.
Po chvíli si všiml, že k bráně právě dorazil i Stanley Cromwell, jeho mecenáš, díky němuž se také vlastně stal slavným a který si nechtěl nechat za žádnou cenu ujít jeho první veřejný koncert. Byli kompletní a mohli vyrazit. Směr Západní Virginie, Charleston.

Za pár chvil se dostali ven z města a najeli na dálnici. Jimmy pořád něco povídal, ale Nick ho nestačil vnímat. Cesta byla daleká a v tomhle hrozném počasí to nebyl žádný med, neustále se musel soustředit. Trochu si vyčítal tu skleničku whisky, stejně jej po ní jen rozbolela hlava.
Charleston? Vzpomněl si, že odtamtud přece pocházela Bonnie Stuartová. Opět si s lehkým mrazením připomněl to stejné jméno a podivuhodnou podobu. Ale uvědomil si, že by spíše našel špendlík v hromadě sena, než ji v tak velikém městě. Ale mohl by to třeba aspoň zkusit.
Hlavou mu problesklo jedno staré rčení, které znal od tety Jane:
„Nikdy nelituj času, který jsi ztratil při marném hledání nejvzácnějšího květu, neboť on je jedinečný.“

Uběhly tři hodiny a začaly se mu trochu klížit oči, unaveně sledoval kolonu aut před nimi. Nostalgicky se usmál, když minuli Richmond a pak se stalo něco velmi podivného.
Přes míhající se stěrače zahlédl v dálce u cesty něco bílého, nějakou dívčí postavu.
Soustředil se na ni a když se k ní přiblížili, vstoupila jim náhle do cesty. Překvapením vytřeštil oči, protože poznal, kdo to je. Nella! Usmála se, zamávala mu a najednou zmizela.
Srdce mu začalo bušit jako o závod a před očima se mu roztančily barevné mžitky. Strhnul volant stranou, prudce šlápl na brzdu a pak zajel ke krajnici. Za nimi se ozvalo hlasité troubení a několik aut je předjelo, včetně jejich dodávky.
Freddy zastavil kousek před nimi, ale Stanley je minul a pokračoval v jízdě.
Nick se chvíli strnule díval před sebe a na čele mu vyrazil studený pot, pak položil hlavu na volant a zavřel oči, cítil, jak se mu zadrhává dech. Měl pocit jako by na něj sáhla smrt.
„Sakra, Nicku, co se děje? Chceš nás všechny zabít?“ vykřikl Jimmy rozčileně a praštil pěstí do palubní desky. Nick se na něj zamyšleně podíval a tiše hlesnul.
„Tys ji neviděl?“
„Koho prosím tě? Nikdo tam není a ani nebyl!“
Samozřejmě, to je hloupost, nemohl ji přece vidět, pomyslel si Nick. Uvědomil si, že vlastně nevědomky prozradil zlomek svého tajemství, ale Jimmy naštěstí neprojevil zájem vědět víc. Ale proč se tak najednou objevila? Zrovna tady a teď? Záhy to ale bohužel pochopil.
Jeho oči jako v nějaké předtuše zabloudily do dálky a najednou se stalo něco hrozného a nečekaného! Velký kamion s cisternou vyjel z protisměru a za hlasitého rachotu doslova smetl spoustu aut jedoucích před nimi.
Pak se ozval ohlušující výbuch a okolí před nimi ozářily šlehající plameny. Vyděšeně s Jimmym vystoupili a nedbali na to, že jim hustý déšť smáčí košile až do poslední nitky. S hrůzou sledovali to děsivé ohnivé peklo před sebou. Nickovi se při pohledu na plameny udělalo mdlo a opřel se rukama o kapotu auta, vzpomněl si na svůj hrozný zážitek z dětství. Pak zavřel oči a spíše pro sebe s díky zašeptal Nellino jméno.
Ač se to zdálo neuvěřitelné, věděla přesně jak zareaguje a už podruhé mu zachránila život. Nějak podvědomě cítil, že tohle nadpřirozené setkání určitě není poslední.
To ale ještě vůbec netušil, že jeden ze zničených hořících vozů patřil někomu, koho dobře znal…

Charleston, CAMC General Hospital, téhož dne ráno…

Drobná dívka se smetanově bledou pletí a tmavě medovými vlasy nervózně poposedávala na lůžku nemocničního pokoje, nacházejícího se na neurochirurgickém oddělení. Čekala na lékaře, který měl každou chvíli konečně potvrdit její propuštění domů z tohoto pro ni dost nevlídného místa. Táta to sice myslel dobře, že jí zařídil nadstandard, ale být sama v tak těžkých chvílích na ni nepůsobilo zrovna příznivě.
Z dlouhé chvíle zabloudila očima ke své tašce, ležící vedle ní. Hrábla do postranní kapsy a vytáhla odtamtud cédéčko se zlatě okrovým obalem a zadívala se na toho, kdo se na ni z něj usmíval.
Ano, byl to on, ten zvláštní kluk s krásným bělostným úsměvem a šedozelenýma zasněnýma očima. Vypadal ale úplně jinak, než v nemocnici v Richmondu, kde byla na praxi. Jeho hroznou jizvu nyní ukrývala módní čepice, z níž neposedně vykukovaly kaštanové kadeře vlasů.
Tenkrát z něho byla pohublá troska a v těch očích se ukrýval hluboký smutek a bolest, hádala mu díky tomu trochu více, než dvacet let. Hrozně mu tenkrát chtěla pomoci, protože cítila, že musel prožít něco strašného a ke kokainu se určitě nedostal jen tak pro nic za nic.
Ale osud rozhodl jinak. Místo toho se ocitla tady a snažila se nemyslet na tátovu bolestnou vrásku na čele a slzy v očích své mámy. Neustále čekala, že se rozezní mobil, a on třeba zavolá.
Prosila tenkrát vrchní sestru Judith, aby mu předala její číslo. Ale stále čekala marně. Zůstaly jí jen tyhle nádherné písničky, které jí nedávno donesla kamarádka Tess a u nichž probrečela na tomhle lůžku spoustu bezesných nocí, plných bolesti, vzteku a beznaděje.

Konečně se otevřely dveře a vešel její ošetřující lékař spolu s primářem.
„Takže, slečna Bonnie Stuartová, pane primáři. Přeložili ji sem z onkologie, ale dnes ji propouštíme do domácí péče odborného lékaře. Výsledky krevních testů nejsou příliš příznivé a operace je prozatím odložena. Nutná bude pouze v případě dalšího záchvatu, který by mohl vážně ohrozit její život. Bude ale velmi obtížná, průměr to má sice jen půldruhého centimetru, ale tomograf ukázal, že je to prorostlé až do spodiny lebeční, cílené ozařování zatím pozastavilo růst. Současné silné léky by měly stabilizovat její stav a oddálit hrozící nebezpečí. S rodiči jsem už hovořil.“
Mluvili o ní, jako by tady ani neseděla. Jako o nějaké věci, která má jen být přemístěna někam jinam. Proč zrovna ona? Pitomý nádor! Nenáviděla ho, toho malého nezvaného hosta v jejím mozku.
Kvůli němu teď nemohla uskutečnit žádný ze svých snů. Jednou zaslechla, že má v hlavě něco jako časovanou bombu. Skvělé vyhlídky. Primář přerušil její přemýšlení.
„Takže, slečno Bonnie, nashledanou a šetřete se, žádná zbytečná zátěž. Nezapomeňte brát pravidelně všechny léky a za měsíc se nám přijdete ukázat. Uvidíme, co s vámi dál.“

Sláva, konečně vyšla ven z toho odporného pokoje. Na konci dlouhé chodby na ni už čekala její máma, Melanie Stuartová. Radostně se jí rozběhla naproti a padly si do náruče.
„Ahoj, zlatíčko, jsem ráda, že už jdeš domů. Je nám moc smutno, vzali jsme si kvůli tobě s tátou měsíc volno. A ještě něco, v autě na tebe čeká Tess.“
„Opravdu? To je moc prima!“
„Potkala jsem ji v centru, takže ještě rychle něco nakoupíme a pak ji zavezeme domů.“
„Ehm…mami?“
„Ano, drahoušku?“
„Můžu jít dneska večer s Tess na ten koncert v Clay Centru? Lístky máme koupené už tři měsíce. Prosím! Dám na sebe pozor.“
„No, já nevím, jestli je to správné, bude tam určitě spousta hluku.“
„Tak odejdu třeba dřív, kdyby mi bylo špatně.“ Žadonila Bonnie.
„No dobře, ale táta tě tam zaveze a když bude třeba, zavoláš a přijede pro tebe, ano?“
Nemohlo to dopadnout líp, ani nečekala, že to půjde tak hladce. Přisedla si k Tess a ihned se radostně objaly.
„Tak co, ptala ses mámy? Půjdeš?“ zašeptala Tess. Bonnie radostně přikývla.
„To je výborné! Představ si, zjistila jsem, kdo tam ještě bude,“ řekla tajemně a vytáhla z batůžku totéž album, které měla i Bonnie a lehce na něj poklepala prstem.
Ta jen úžasem vytřeštila oči. Pak se radostně zabořila do sedadla se šťastným úsměvem na rtech. Tak ho zase uvidí, sice z dálky, ale to vůbec nevadí. Stejně si na ni určitě nepamatuje, je to přece jen strašně dlouho. Už se ale přesto nemohla dočkat.

Ihned po příchodu domů si uvařila horkou čokoládu, kterou zbožňovala a na přehrávači si pustila Nickovu písničku „I´m the one, who loves you lately“.
Tu měla nejraději, i její nádherný text. Nějak podvědomě tušila, že ji napsal někomu z opravdu velké a asi i nešťastné lásky. Možná té dívce, jejíž jméno tenkrát v nemocnici vykřikoval ze spaní a o které nikdy nechtěl mluvit.
Ucítila jemné dloubnutí na své ruce, byla to Bella, jejich fenka zlatého retrívra.
Lehce se o ni otřela sametovým čumákem, vydala krátké hrdelní zavrčení a pozorovala ji svýma dobráckýma psíma očima.
Jako by jí chtěla ukonějšit a povzbudit. Už od štěněte se Bonnie v její přítomnosti cítila bezpečně. To ona jí přivolala hlasitým štěkotem u dveří pomoc sousedů, když měla svůj první záchvat a byla zrovna sama doma.
Něžně ji objala, položila hlavu na její hřbet, zabořila prsty do hebké zlaté srsti a chvíli přemýšlela. Vůbec se jí nechtělo zemřít, zrovna teď, v sedmnácti letech! Moc si přála překročit řeku všech svých marných nadějí a prožít ještě něco krásného, nezapomenutelného.
I když byla přesvědčená o tom, že život je k ní strašně nespravedlivý, nechtěla se za žádnou cenu utápět v sebelítosti.
Zaposlouchala se do skladby a otřela si slzy, které se přesto najednou objevily v jejích očích barvy lískových oříšků…


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.02.2011, 21:26:06 Odpovědět 
   Zdravím!

Nelly se opět objevuje a zachrání našemu hrdinovi život - podruhé. Na okamžik se mi v paměti vybavil jeden film, ve kterém si také osud spolu se smrtí pohrál se samotnými hrdiny (ale byl to horor), tady je to o něčem jiném. Zdá se, že Bonnie (drobná dívka bílé pleti - na smrt nemocná) bude mít v životě našeho hrdiny nějaký význam, či nějakou roli - pokud se nepletu. Nechám se překvapit, jak do sebe jednotlivé obrazy zapadnou! ;-)

Pozor na:

--> Krátce povzdechl, zakroutil hlavou a řekl přísným tónem. --> (dal bych namísto tečky dvojtečku a hned po mezeře onu přímou řeč níže, která navazuje na popisný text) --> Krátce povzdechl, zakroutil hlavou a řekl přísným tónem:
„Tak to stačí, kamaráde. ... (nebudu to vypisovat celé)

--> Být tady sám a zrovna dnes ti viditelně neprospívá. --> Být tady sám, a zrovna dnes, ti viditelně neprospívá. ("a zrovna dnes" bych dal mezi čárky jako vloženou větu)

--> Nech toho nebo se stane zázrak ... --> Nech toho, nebo se stane zázrak ... (schází čárka před "nebo")

--> „Sakra, Nicku, co se děje? Chceš nás všechny zabít?“ vykřikl Jimmy rozčileně ... --> „Sakra, Nicku, co se děje? Chceš nás všechny zabít?!“ vykřikl Jimmy rozčileně ... (dal bych tam ještě vykřičník - na konec přímé řeči)

--> Koho prosím tě? --> Koho, prosím tě? (dal bych čárku za "koho")

Hezký večer a mnoho zdaru v další tvorbě!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
L+L (11) - Živo...
An!tta
Není to ono (tz...
Centurio
Kapitola trinás...
Copacabana
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr