|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Setkání - 1. část ::
| Doufejme, že se vám to bude líbit. =) |
| |
|
|
Někdy si připadáte jako někdo, kdo vlastně ani není normální. Jako někdo, kdo nemá nějaké zájmy, kdo nemá přátele, ale to je jen pocit.
Každý má nějaké přátele, zájmy a každý je normální svým osobitým způsobem.
…
Netušila jsem, že mě potká něco tak nesnesitelnýho, jako tohle. Klidně jsem si žila ve velkoměstě, užívala si jeho ruchu a nikdy nekončícího života a teď? Teď jsem tady. Své město, které nikdy nespí, jsem musela vyměnit za tohle malé městečko se stopadesáti obyvateli. Je jasné, že jen co jsme se nastěhovali, věděli to všichni.
Můj táta je doktor a místní nemocnice potřebovala dobrého doktora. Jeho práce se tak stala mým prokletím. Táta je dobrej doktor, ale zastává názor, že je třeba lidem pomáhat. A to prý může jako doktor. Proto odmítl místo primáře a přešel sem.
Mamka je novinářka a spisovatelka, takže pokud ji někdou náhodou spatří, míří do redakce a nebo jde z ložnice do koupelny a odtud do pracovny. Vlasně by mě zajímalo jak se jim povedlo, aby měli dítě. Prakticky se viděli, a pořád vidí, jen večer a ráno a nebo jen ráno.
Ale jsem tu a musím se s tím vypořádat sama. Díky velkoměstu jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Párty, nákupy, kina a spousta přátel. A hlavně nikdo nevěděl, kde jsem a co dělám. Jenže tady ví každý všechno a to byl můj kámečn úrazu.
Všichni mě a mojí rodinu znali, ale já byla od první chvíle považovaná za namyšlenou fiflenu. Je pravda, že jsem tak i vystupovala. Nenávidím to tu a vždycky budu. Nebo ne?
V tomhle městečku je všechno, co by tu mělo být. Nemocnice, škola a hrad. Zní to zvláštně, ale uprostřed tohohle městečka je vysoký kopec na jehož vrcholku stojí starý gotický hrad. Pokaždé, když pohlédnu z okna svého pokoje, jej vidím. Je opravdu překrásný. Za půl roku, co tu žiju sama, bez přátel, protože mě všichni nemají moc v lásce, jsem se naučila vnímat to, co jsem dřív nevnímala. Naučila jsem se poznat krásu přírody a ostatních věcí. Díky svým rodičům jsem se toulala přilehlými lesy a pozorovala krásu něčeho, co ve městě nikdo nenajde. Moje vzpurné chování se mírnilo a já začala pomalu chápat, co je přátelství, klid a mír duše. Přestala jsem se hádat s profesory a urážet a ponižovat lidi kolem sebe. Bylo to příjemné a osvobozující až na jeden problám. Nikdo se mnou už nechtěl nic mít. Žádní přátelé, jen já a moje samota.
Rozhodla jsem se, že se tedy zabavím sama. Okolí už jsem znala perfektně, i město, ale co jsem doposud neznala, byl ten hrad.
Jednou v sobotu v poledne jsem se sebrala a vyrazila k chloubě celého okolí. Turisté se sem hrnuli, takže to bylo jediné místo, kde potkat někoho, koho neznám. Tedy až na místního kaplana. Byl to vysoký a pohublý muž s ryšavými vlasy a dobrosrdečnýma očima. Když jsem dorazila k vstupní bráně, zrovna vítal hosty z Anglie.
„Veloro, rád tě tu vidím! Říkal jsem si, kdy mě přídeš navštívit.“
Jeho radost z mladých návštěvníků byla vždy obrovská. I když byl hrad dominanta města, mladí lidé sem nechodívali. Ale já jsem přišla. Možná to bylo tou historkou, kterou vyprávěl mému otci před měsícem, když dostal angímu. Seděla jsem v ordinaci a dělala úkoly.
Když odešel, taťka mi řekl, že je to už po čtvrté, co Moritze potkal a stejně mu vypráví pořád to samé. „Je tím hradem úplně posedlý.“ smál se.
„Dobrý den pane Lofe.“
„Ale říkej mi Moritz, jako všichni.“ Rozesmál se na celé kolo.
„Dobrá Moritzi. Smím?“
„Ale jistě. Navrhl bych ti trasu kolem hradních zdí. Skýtají mnohá překvapení.“
Usmál se na mě a šibalsky mrknul. Chtěl, abych tamtudy šla. Nechtěla jsem odporovat a vydala jsem se na cestu. Obešla jsem sotva šestinu, když jsem se dostala nad sklnatou strž. Abych prošla, musela jsem se přitisknout ke zdi a pomalu klást jednu nohu vedle druhé. Po pár metrech jsem narazila na skalní výběžek k němuž z hradu vedla mřížovaná branka. Stoupla jsem na výběžek a zahleděla jsem se na bránu.
„To bylo pro vězně. Páni je sem vodili k výslechu a když nemluvili, šup s nima dolů.“
Vůbec jsem si nevšimla, že nejsem sama. Vedle mě stál hnědovlasý chlapec, docela vysoký se šibalským výrazem pana Lofeho.
„Hmm.“
„Taky mě těší.“ rozesmál se na celé kolo.
„Aha. Já jsem Velora.“
Neuvědomila jsem si, že bych mohla vést rozhovor. Za tu dobu, co jsem tu, už vím, že se semnou nikdo nebaví. On byl ale vyjímnkou.
„Já jsem Tom. Těší mě, Veloro. To je zajímavé jméno. Pokom ho máš?“
„Popravdě po nikom. Moje mamka si to jméno vymyslela, když psala svou první knihu a já to jméno prostě zdědila.“
„No to máš opravdu kliku.“
Jeho smích byl jak nůž do mýho už tak bolavýho a osamocenýho srdce. Asi to pochopil a zmlkl. Na jeho tváři se objevil omluvný výraz.
„Co tu vlastně děláš.“
Zhluboka jsem se nadechla. Naštval mě to jo, ale nechtěla jsem ztratit příležitost mít přítele.
„Jdu si něco nacvičit.“
„A co ?“
„Kouzlo.“
Šibalsky se na mě usmál. Teprve těď jsem si všimla, že má provaz. Mlčky šel k bráně, kde byl vedle ve zdi obří kruh a do ně uvázal konec provazu. Druhý si omotal kolem pasu a začal přistupovat ke kraji.
„To nemyslíš vážně?!“
„Ale jo. A nebuď tak vyděšená. Mám to promyšlený.“
Než jsem mohla cokoli udělat skočil. Pomalu jsem došla ke kraji, ztuhlá děsem. Kdo ho vytáhne? Neublížil si? Podívala jsemm se přes okraj a nic jsem nespatřila. Provaz byl natáhnutý pevně, jako by na něm něco vyselo, ale jeho jsem neviděla. Pokusila jsem se ho vytáhnout, ale to nešlo. Hlavou mi blesklo, že musím pro pomoc.
Vstala jsem a pak se prudce otočila. Musela sem úděsem i překvapením vykřiknout. Tom tam stál. Opíral se o stěnu a šklebil se na mě.
„Jak?“
„Říkal jsem, že zkouším kouzlo.“
Ohnul se a provaz s lehkostí vytáhl.
„Zkouším to už měsíc, ale s obecenstvem je to lepší. Měla si se vidět.“
Tentokrát jsem se neovládla a prudce jsem ho udeřila.
„Jsi magor! Mohl si se zabít! Co bych pak asi dělala!“
„Klídek!“
Byl víc vyděšenej, než já. Asi pochopil, že já jsem to nepochopila.
„Pojď. Vezmu tě na čokoládu a vysvětlím ti to.“
„Ne, díky. S magorama nechodím nikam.“
Otočila jsem se a vydala na ústup cestou co jsem přišla. Musela jsem jít pomalu. Cesta byla úzká, velmi úzká. Najednou mi to podjelo, když jsem se otočením ujistila, že Tom stojí pořád na výběžku. Stál, ale v mžiku byl vedle mě a držel mě, abych svůj život neukončila v hradním příkopu, jako místní vězni.
„Ty seš ale nemehlo.“
„Dík, ale jak…“
„Říkám kouzlo. Čokoládu?“
„Ráda.“
Tak jsem poznala Toma a můj život se v tomhle zapadákově začal razatně měnit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
77.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
