|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-37 ::
 Annún |
publikováno: 19.02.2011, 16:18
|
Další díl přiběhu o elfce.
Hezké počtení. |
| |
|
|
XXXVII. – První polibek.
Mëllinda v knihovně osaměla, pokud se ovšem nepočítá přítomnost vrány Edani. Elfka seděla na lavici a prohlížela si Annerisin smělý dárek. Nikdy v životě nevlastnila nic tak provokativního, jako byla tahle košilka, jen si nebyla jistá, jestli ji na sebe někdy obleče. Opatrně ji poskládala a uložila zpátky do krabice z bílého tuženého papíru a zakryla víkem. Vstala ze svého místa i s balíčkem a přešla ke stolu, kde zanechala otevřenou knihu starých legend a zavřela ji. Pak ji vzala do náruče společně s dárkem od své přítelkyně a zamířila ke dveřím. Když brala za kliku, ozvalo se zaskřehotání.
„Krrá. Ať váás moudrróst prováázíí, máá paníí. Krrá,“ pronesla Edani na rozloučenou.
Mëllinda pokývla hlavou a opustila rozlehlou místnost plnou knih. Vyšla na chodbu, a v té chvíli si uvědomila, že se Anneris zapomněla zeptat, jestli by jí dovolila tuto knihu zanést k tiskaři, aby ji mohl opsat a nově vydat ve více kusech pro potřeby akademie. Však se může dotázat třeba po večeři, když to neudělala nyní, anebo zítra během dne. Přitiskla si vzácnou knihu a krabici k hrudi a zamířila do svých pokojů.
O pár minut později vstoupila do bytu a své kroky nasměrovala k pracovnímu stolu, na nějž opatrně odložila starou knihu. Pak vešla do ložnice, aby si do poličky ve skříni uschovala dar. Poté se vrátila do obýváku a udělala si pohodlí v čalouněném křesle za svým psacím stolem a pustila se do práce.
Opravovala úkoly svých žáků, které v pátek vybrala na konci vyučování, a připravovala pro ně nové úlohy a zadání. S výkonem postižených studentů byla nadmíru spokojená, i když mezi nimi byli i tací, který učení nešlo tak rychle. Pomáhala jim, dohlížela na ně a dávala jim dostatek času na zpracování zadané úlohy. Nikdy jí nešlo o rychlost, nýbrž aby všichni dokončili to, co začali.
V její třídě nezáleželo na tom, kdo bude lepší, šlo jen o to, aby se všichni vše naučili a mohli své vědomosti využít v budoucnu. Ano, musela si přiznat, že ve své třídě měla i velice nadané žáky, které bylo zapotřebí podporovat, a tak pro ně vymýšlela speciální úkoly a dokonce těmto žákům domluvila návštěvu několika přednášek, které by se jim mohly časem hodit. Měla z nich opravdu velkou radost. Především z jedné lidské dívky Lucindy, která byla nesmírně šikovná, pozorná, učila se neuvěřitelně rychle, a jejím velkým snem bylo stát se léčitelkou a pomáhat druhým.
Takové sny stály za to, aby byly splněny. Mëllinda jí pomáhala, jak jen to šlo, aby ji připravila na studium léčitelství. Domluvila se totiž s Ewerionem, že tuto výjimečně nadanou dívku přijme pod svá ochranná křídla a nechá ji studovat v Unquë Ehtelin, což byla obrovská pocta pro obyčejného smrtelníka.
Pousmála se, namočila špičku brku do kalamáře, otřela přebytečný inkoust a udělala si poznámku do sešitu. Označila a opravila několik drobných chyb, pak sešit zavřela a odložila stranou. Vzala další, nalistovala správnou stranu s posledním úkolem a pustila se do kontroly. Měla za sebou asi polovinu sešitů, když tiše cvakla klika u vchodových dveří a ty se otevřely.
Mëllinda vzhlédla od práce a uviděla Diriela, jenž právě vešel do místnosti. Jeho ztepilost jí vždycky vzala dech. Zlaté rovné vlasy ještě mírně vlhké po koupeli, měl spoutané do falešného ohonu a na spáncích mu z každé strany obličeje visel dlouhý tenký copánek na konci sepnutý koženou tkaničkou. Smaragdově zelené oči mu rošťácky jiskřily a na rtech mu pohrával jeho obvyklý samolibý úsměv. Oděný byl do čistého cestovního oděvu, jenž se skládal z upnutých černých nohavic a z tuniky barvy rozbouřeného moře, sahající mu do půli stehen, stažené koženým opaskem, jenž dokonale zdůrazňoval jeho štíhlý pas. Na nohách se mu vyjímaly vysoké jezdecké boty z měkké kůže. Zřejmě se musel převléknout ve svém starém pokoji, než za ní přišel.
Své zbraně odložil ve zbrojnici, přesto vypadal jako bojovník, ale něco k jeho vzhledu nepasovalo. Nejspíš to byla kytička bílého a fialového vřesu a proutěný košík, který držel v druhé ruce.
Byl naprosto okouzlující. Odložila brk, a opravený sešit dala bokem. Odsunula křeslo, vstala, a vydala se princi v ústrety. Usmála se na něho a pozdravila ho gesty.
‚Ayá, Dirieli. Jaká byla cesta?‘
Diriel si ji prohlédl zkoumavým zrakem a musel v duchu uznat, že jí to dnes velmi sluší. Měla na sobě nevýrazné, lehce upjaté šedé šaty s černým lemováním, přesto vypadala půvabně. Oplatil jí milý úsměv a vydal se hrdým krokem rovnou k ní, až se spolu střetli u sedací soupravy umístěné před velkým krbem.
„Ayá, Mëllindo. Cesta probíhala v naprostém klidu, když pominu drobnou srážku s pěti skřety na severní hranici.“
‚Och, Manar,‘ přiložila si ruku na srdce. ‚Nestalo se nikomu nic?‘ otázala se posunky.
„Naštěstí nikdo nebyl zabit, když nepočítám skřety. Pár členů mé družiny utrpělo několik šrámů a modřin, ale brzy se z toho dostanou.“
‚Díky, všemohoucí Ladérian,‘ oddechla si Mëllinda, a pak se podívala na prince. ‚To je od tebe milé, že mě chceš pozvat na piknik místo oběda.‘
Diriel se podíval na košík ve své ruce, a pak znovu upřel zrak na Mëllindu.
„Promiň, bohužel tě zklamu, ale v tom košíku žádné jídlo není. Nachází se v něm něco úplně jiného, však za chvíli sama uvidíš. Víš, když jsem před hodinou přijel, tak jsem se od Anneris dozvěděl převelice zajímavou věc, o níž jsem neměl nejmenší ponětí.“
Mëllindě se málem zastavilo srdce. Že by mu Anneris pověděla o tom, že se jí líbí? Ne, zavrhla to, vždyť jí neřekla jméno, a i kdyby, ona by mu to určitě bez jejího vědomí a dovolení neprozradila. Tak tedy čekala, co z něho vlastně vypadne.
„Proč jsi mi před odjezdem neřekla, že budeš mít narozeniny?“ Znělo to mírně vyčítavě. „Tři tisíce let je krásný věk.“
‚Nevěděl to zde nikdo, já jsem nechtěla, aby se kolem toho dělal nějaký rozruch,‘ odvětila znakovou řečí.
„Počkej, teď jsem ti moc dobře nerozuměl.“
Mëllinda se sklonila a sebrala z desky stolku bloček a napsala tu samou větu na papír.
„Ach tak, rozumím. Přesto jsi mi to mohla říct, já ti taky před časem řekl, že na jaře mám narozeniny. Myslela sis, že bych to vytruboval do světa?“
‚Ne, jen jsem to zkrátka nechtěla slavit, nemám ráda velké ceremonie, které kolem toho jsou,‘ napsala řádek do zápisníku.
„Dobře,“ přitakal Diriel. „Ale dárek ode mne doufám přijmeš?“
‚Mám snad na výběr?‘ otázala se ho gesty a zasmála se.
Diriel měl rád její veselý úsměv, protože jí při něm živě jiskřily oči.
„Ne, nemáš, jinak mě urazíš, a já na tebe již nikdy nepromluvím,“ vyhrožoval jí s úsměvem.
‚To by mě moc mrzelo,‘ připustila Mëllinda. ‚Musel by ses pořádně naučit znakovou řeč, aby ses se mnou dorozuměl,‘ dobírala si ho psaným vzkazem, neboť věděla, že znakování mu prostě moc nejde.
Diriel se zasmál její narážce.
„No, to jsme trochu odbočili od našeho tématu. Takže tady máš ode mne kytičku vlastnoručně natrhaného vřesu.“ Podal jí svazek kvítí.
Mëllinda ho přijala, přičichla si k drobným kvítečkům a nasála do nosu jemnou kořeněnou vůni.
‚Děkuji.‘
„Nemáš zač, a pak tu mám pro tebe ještě něco. Tady,“ řekl a podal jí koš s proutěným deklem.
Mëllinda si ho od něj vzala a ruce jí pod tíhou košíku klesly dolů. Nadzvedla ho a položila na desku stolu.
‚Co v tom, pro všechny svaté, je? Cihly?‘ napsala dotaz na papír.
„Otevři to a uvidíš,“ pobídl ji.
Mëllinda položila ruce na víko, a v ten okamžik se ozvalo zakňourání. Mëllinda ucukla s rukama, protože se toho nečekaného zvuku lekla. Zvědavost jí přesto nedala a odklopila víko. Pod ním byla strakatá chlupatá koule s černým sametovým čumáčkem a upírala na ni očička jako dva hnědé korálky. Elfce se rozšířily zorničky překvapením, a ústa se jí otevřela v němém údivu a tiše si nadšeně povzdechla.
‚Štěně? Tys mi dal štěně?‘ upřela modré studánky na Diriela.
Ten nějak nevěděl jak zareagovat na její ohromení, protože neměl zdání, jestli je ráda anebo pohoršena.
„Nelíbí se ti?“
Mëllinda sáhla do košíku a vytáhla z něj krásné bílé štěně s mnoha zlatavými, šedými, hnědými a černými skvrnami. Jedno ucho mělo černé, druhé zlaté, kolem očí mělo šedé skvrny vypadající jako maska, čumáček a tlamičku hnědou a bílé fousky. Štěně pootevřelo tlamičku, zakňučelo, zafunělo, vystrčilo růžový jazýček a olízlo jí ruku. Mëllinda se zasmála a v očích se jí zatřpytily slzy dojetí. Posadila se na pohovku a položila chlupatou kouli na klín, vzala papír a napsala:
‚Je to nádherné štěně, Dirieli. Takového pejska jsem si vždycky přála.‘
„Tak to jsem rád,“ odvětil s oddechem a posadil se vedle ní na pohovku. „Je to fenka, dostala od majitele její matky jméno Lili, a je jí sedm měsíců. Byla poslední z celého vrhu, ale nikdo ji nechtěl, protože je strakatá.“
‚Cože?‘ podivila se Mëllinda. ‚Proč? Vždyť je tak kouzelně rozkošná.‘
„Jenže pochází z rodu vysokohorských slídičů a takoví psi mívají vybarvení většinou jednobarevné anebo melírové, aby při lovu v horách byli co nejmíň nápadní. Tak strakatý pes se pro lov nehodí. Když ji neudal, chtěl ji utratit, a tak jsem ji koupil já,“ vysvětlil jí. „Napadlo mě, že by ti tu mohla dělat společnost, když jsem pryč, hlídat tě a doprovázet při vycházkách a vyjížďkách. Neměl jsem zdání, že jsi po psovi toužila, a že je to tvé tajné přání.“
‚Jsem ráda, že jsi jí zachránil a daroval mi ji. Lili je moc hezké jméno, i když z mých úst ho nikdy neuslyší. Děkuji. Ani nevíš, jak velkou radost jsi mi udělal,‘ napsala na papír a podala mu ho.
Diriel si to přečetl, a Mëllinda se mazlila se štěnětem. Hladila měkoučký kožíšek a fenka spokojeně oddychovala na jejím klíně.
„Jsem potěšen, že jsem ti mohl udělat radost, Mëll, a přeji ti vše nejlepší k narozeninám.“
Mírně se nachýlil dopředu, a chtěl jí věnovat polibek na tvář, protože měla lehce skloněnou hlavu a pozorovala štěně. V ten moment se Mëllinda pootočila a jeho ústa se přitiskla na její. Jejich rty se nepatrně dotýkaly. Byli tak blízko, že si hleděli z očí do očí a Diriel mohl spatřit, že její safírově modré panenky mají v sobě zlatavé žilky. Cítil její dech na svých ústech, a pak spatřil, jak si špičkou jazyka olízla horní ret a kousla se do spodního. Vypadala tak nesměle a vyzývavě zároveň. Neodolal a ještě o kousíček nahnul hlavu a přiložil znovu svá ústa na její. Neodtáhla se, což bylo dobré znamení. Zvedl ruku, položil ji Mëllindě na tvář a palcem něžně hladil pokožku na lícní kosti. Lehounce přejížděl po jejích rtech svými. Byly sametově hebké. Posypával je něžnými, jak peříčko lehkými polibky, protože ji nechtěl vyděsit. Po chvíli se osmělil. Přitiskl svá ústa k jejím trochu víc a jazykem přejel po rozhraní jejích sevřených rtů a žádal ji, aby mu udělila povolení vstoupit dál. Mëllinda chvíli váhala, ale pak povolila sevření a nechala ho proklouznout jazykem do hloubky svých úst. Vyhledal její jazyk a vyzval ho na něžný souboj a nabádal ji, aby se osmělila a vklouzla svým jazykem do jeho úst. Nenechala se dlouho pobízet a oplatila mu něžný vpád. Diriela její kladná reakce potěšila. Líbali se a jejich jazyky se navzájem proplétaly. Za pár vteřin se jim zdálo, že ten polibek trvá roky. Diriel ji ještě několikrát něžně políbil na rty a pak se odtáhl. Mëllinda měla krásně zrůžovělá líčka, oči jí zářily a ústa zůstala mírně pootevřená, jako by ho vyzývala k dalšímu něžnému útoku. Mëllinda pozvedla ruku a prsty se dotkla lehce svých rtů, jako by nemohla uvěřit tomu, co se před několika málo vteřinami stalo. Přerývavě dýchala a upírala na něho potemnělý zrak.
„Proč se na mě tak zvláštně díváš?“ otázal se udiveně. „Copak tě ještě nikdo takhle nepolíbil?“ usmál se s nádechem pobavenosti.
Mëllinda jen zavrtěla zamítavě hlavou.
„To myslíš vážně?“ princ na ni překvapeně vyvalil oči. „Vždyť jsi byla vdaná. Tvůj manžel tě nelíbal?“
Mëllinda sklonila hlavu a do ruky vzala poznámkový blok a tužku a začala psát.
‚Líbal, ale ne takhle. Jen při svatbě mi dal krátký, rychlý polibek, a později to byly polibky kruté, násilné, bolely, až mi občas tekla krev, protože mě kousal do rtů. Nic příjemného. Tohle byl můj první opravdový něžný polibek.‘
Diriel nechápavě vrtěl hlavou. Byla jí tři milénia, ale zkušenosti s něžným mileneckým zacházením měla jako sotva dospělá dívka, avšak na rozdíl od elfky v pubertě si zažila týrání. Neměla zdání, jak na muže působí, když nechává rozevřené rty. Princ toužil zasvětit ji do tajemství polibků a tělesného potěšení. Zdálo se, že proti první lekci líbání nic nenamítá. Byla nádherná, když na něho hleděla velkýma nevinnýma očima a opět si navlhčila rty špičkou jazyka. Diriela píchlo ve vnitřnostech a žhavý blesk touhy mu projel až do klína, kde pulzovalo jeho mužství, skryté pod vrstvou pevné látky. Seděla tak blizoučko, a přesto měl pocit, že je nesmírně daleko. Rukama se nadlehčil a přisunul se o několik centimetrů blíž k ní. Pozvedla dosud skloněnou hlavu a povzdechla si. To byl pro prince poslední impuls.
Bez varování se naklonil, zajel prsty do Mëllindiných vlasů, jemně si přitáhl její hlavu k sobě a políbil ji. První dotek jejich rtů byl opět váhavý a nesmělý jako dotek motýlích křídel. Líbal ji jemně a pomalu, aby si zvykla na chuť a způsob jeho polibků. Zvolna přejížděl svými rty po jejích, něžně oždiboval koutky úst, ochutnával a zkoumal její rty, aby ji navnadil.
A jako přitahuje noční můru světlo plamenů, Mëllinda podlehla Dirielově návnadě a vydala se napospas spalujícímu žáru jeho polibků.
Přejel jazykem po Mëllindiných rtech a pronikl dovnitř. Cítil její teplý dech a beze slov ji přesvědčoval, aby mu poskytla větší svobodu. Mëllinda jemně naznačila, že se vzdává. Naklonila se k němu blíž, a jak si Diriel v duchu přál, mírně se dotkla svým jazykem jeho. Dech se jí zrychlil a srdce v hrudi tančilo kvapík, když prozkoumávala jeho ústa a naléhala, aby on pokračoval v objevování jejích.
Cítila, jak jí tělem proudí krev, když přestal prozkoumávat její ústa a soustředil se pouze na citlivé rty. Kopíroval jazykem jejich tvar a Mëllinda se zachvěla. Cítila lechtavý pocit v břiše. Nohy se jí třásly, a kolena by jí jistě vypověděla službu pod náporem emocí, které ji zaplavily, kdyby právě nyní stála. Naštěstí seděla uvelebená na pohovce se štěnětem na klíně a v náruživém objetí s Dirielem. Přitáhl si ji ještě blíž k sobě a jeho polibky se začaly prohlubovat. Jeho jazyk se líně potuloval po Mëllindiných ústech a ona jej v tom podporovala. Pronikal do elfčiných úst něžně i dravě. S ohleduplností i vášní.
Diriel uvolnil ruku, kterou měl zabořenou v jejích vlasech a pomalu ji přesunoval na Mëllindinu šíji. Hladil ji po kůži na krku a něžně si pohrával s jejím ušním lalůčkem. Lehký dotek zvědavých prstů na citlivých uších elfky v ní vyvolával toužebné záchvěvy, rezonoval v ní jako ozvěna a způsoboval příjemné mrazení v zádech. Ze rtů jí unikl vášnivý povzdech, který Diriel zachytil svými ústy.
Mëllinda nikdy nepocítila nic tak něžného, příjemného a intenzivního. Chutnal po medu, jenž byl součástí jeho oblíbených koláčků, které zřejmě snědl ještě předtím, než zavítal k ní a vlastní specifické chuti. Mëllinda věděla, že se jí tyto delikátně chutnající polibky á la Diriel, velmi zamlouvají.
Byla již kdysi políbena svým manželem, ale nikdy takto citlivě. Přestože o tom četla v mnoha romantických knížkách, netušila, že polibek může být tak úžasný a omamující. Rindonovy polibky byly nemastné neslané, a někdy velice brutální. Nebyly v nich žádné kladné emoce a žádné vroucí city. Zkrátka se to ani v nejmenším nemohlo rovnat s tím, co právě prožívala.
Diriel sjel rukama od jejích vnímavých uší a vzal do dlaní Mëllindinu krásnou tvář, znovu přitiskl své rty na její a vnikl svým jazykem do jejích úst a elfka si slastně povzdechla. Diriel její tichý vzdech slyšel, a zcela zapomněl, jak je v tomto ohledu nezkušená. Dlaní pohladil hebké tváře, zavadil o špičaté ušní boltce a Mëllindě unikl další rozechvělý povzdech. Pak prsty vpletl do hedvábných plavých vlasů, které jí vyrůstaly na šíji, a něžně jí hnětl zátylek. Chvíli se věnoval jejímu ladnému hrdlu, po kterém rukou sjel k nepatrně otevřenému výstřihu jejího roucha. Vnikl dlaní pod hedvábnou látku a pohladil sametovou pokožku na vrchu jejích prsou. Mëllinda nasála vzduch do plic a hrudník se jí nadmul a rozechvěla se.
Chtěl ji k sobě pevně přivinout, když štěně, které jí dřímalo na klíně, protestně zakňouralo, neboť volný prostor mezi nimi se neustále zmenšoval. V ten okamžik se Diriel zarazil a přestal se jí dotýkat. Děkoval bohu a psíčkovi, že ho včas zarazili.
Zadíval se na Mëllindu, která měla přivřené oči, jen nevěděl, zda slastí či očekávala něco nepříjemného. Doufal, že to bylo to první. Šíleně toužil se jí dotýkat a hladit krásně vykroužená ňadra, ale věděl, že zašel příliš daleko. Sám sobě slíbil, že ji nebude k ničemu nutit, a že se k ní bude chovat jako k sestřenici, a tenhle polibek přesáhl hranice slušnosti.
Kdyby se nezastavil, dopadlo by to moc špatně, protože o chvíli později by to již nedokázal, a s největší pravděpodobností by skončili v posteli, nebo by se možná ocitli v choulostivé pozici zde na pohovce. Ne, tohle nemohl, nesměl to udělat. Chtěl jí jen darovat to hloupé štěně a udělat jí radost, nechtěl ji svést, jen přátelsky políbit. Jenže jakmile se jednou dotkl jejích půvabných, svůdných rtů, přátelská pusa k narozeninám se proměnila v něco mnohem hlubšího a živelnějšího, nad čím málem ztratil kontrolu.
Mëllinda se cítila jako v transu, srdce jí bušilo, že ho slyšela až v uších a nestačil jí dech. Zafňukání štěněte si vůbec nevšimla, neboť byla plně soustředěná na princův polibek. Když se od ní Diriel odtáhl, cítila se poněkud opuštěná. Nechtěla, aby přestal, toužila po dalších a dalších polibcích, jež jí rozehřívaly nitro a probouzely ženu, která v ní tak dlouho spala, zapomenutá kdesi hluboko.
Lítostivě si povzdechla, zvedla ztěžklá víčka s vějířky světlých řas a upřela blankytný pohled na Diriela, který hleděl na ni. Mlčeli, protože nevěděli, co říci. Pozorovali se navzájem, a čekali, kdo učiní první krok. Mëllinda sklonila hlavu i pohled dolů a upřela jej na štěně ležící na jejím klíně, a podrbala ho za ušima. Zdálo se, že je nervózní. Za okamžik zvedla tvář a zjistila, že ji princ stále pozoruje. Přiložila si pravou ruku k puse a udělala gesto.
‚Děkuji.‘
Diriel si v tu chvíli nebyl jistý, za co mu vlastně děkuje, jestli za štěně anebo za polibek.
„Za co?“
Nechápavě se na něho podívala.
‚Jak to myslíš, za co?‘ odvětila otázkou, kterou napsala na papír.
„Ptám se, za co mi děkuješ? Za psa či za políbení?“
Elfka se mírně zapýřila a nesměle se pousmála.
‚Za obojí.‘
Rozpaky jí velmi slušely, vypadala jako malá holčička, a jeho to nesmírně okouzlovalo. Byla naprosto přirozená, nepřetvařovala se, nijak nekoketovala a nepodbízela se. Možná si to vůbec neuvědomovala, ale byla svým způsobem nevinná, přestože již byla dospělou zralou ženou. Měl pocit, že je to opravdu výjimečná žena, která ho náramně přitahovala, a to nejen tělem, jako to bylo u jiných elfských žen, ale i svou krásnou duší. Rád pobýval v její přítomnosti a dělal jí společnost. Cítil s ní jisté souznění, klid a harmonii. Nerozuměl přesně svým citům, protože něco takového dosud s nikým nezažil, ale nebránil se jim, protože ho hřály u srdce a to se mu líbilo. Natáhl ruku a vzal její dlaň do své.
„Dneska je krásný teplý den. Co bys řekla, kdybychom si společně s Lili vyšli do zahrad? Vzal bych deku, v kuchyni požádal o nějaké jídlo a udělali bychom si pěkný piknik.“
‚To by bylo skvělé,‘ přitakala nadšeně Mëllinda a všechny rozpaky z ní rázem opadly.
Diriel se zvedl ze sedačky.
„Tak pojďme.“
Plavovláska se též postavila se štěnětem v náručí, na krátkou chvilku ho odložila na pohovku. Doběhla si pro brašničku, opět vzala štěně do náručí a zamířili společně do předsíně, kde Diriel vyjmul ze skříňky kostkatou deku, přehodil si ji přes rameno a otevřel dveře. Opustili by, a dlouhou chodbou nasměrovali své kroky ke kuchyni, kde si princ vyžádal malý piknikový koš. Několik minut trvalo, než jim vše připravili, a pak se konečně odebrali do terasové zahrady. Procházeli se mezi záhony odkvetlých růží, ale sem tam se ještě nacházel nějaký ten opožděný kvítek. Jinde kvetly podzimní trvalky, na kterých bzučely včely, a tu a tam se třepotal ve vzduchu osamělý motýlek. Našli si místo na trávníku uprostřed záhonů s rozkvetlými azurkami, to byly podzimní květiny s drobnými modrými a bílými střapatými kvítky.
Diriel postavil košík na trávu a rozprostřel kostkovanou deku na zem prohřátou od podzimního slunce. Mëllinda položila štěně na trávník a ono se postavilo na chlupaté nožky, vrtělo ocáskem a započalo očuchávat neznámý prostor. Poté si elfka podkasala dlouhou sukni, usadila se na deku a rozložila si šaty kolem sebe, aby se jí příliš nepomačkaly a Diriel se uvelebil vedle ní. Vzal košík, otevřel ho a podal jí obložený chléb, který jim nachystali v kuchyni a vyndal dva pohárky a lahev bezového vína. Jedli, pili, a Diriel jí vyprávěl o tom, jaká byla jeho poslední výprava, co všechno se svou družinou zažil, povídal jí vtipy, aby ji rozesmál.
„Přijde skřet do hokynářství, funí, supí, dupe, prohlíží si tamní zboží, když ho zaujme předmět visící na stěně. Přidusá k obchodníkovi stojícímu za pultem. Skřet ukáže rukou na stěnu a zachrchlá: ‚Chci ten pohyblivej vobraz.‘
Prodavač se zakření. ‚Je mi líto, ale skřetům nic neprodávám.‘
Skřet odejde s nepořízenou, ale nevzdává se a vrátí se druhý den. Přistoupí k pultu a řekne: ‚Brej den. Chci ten pohyblivej vobraz.‘
Obchodník opět odpoví: ‚Skřetům nic neprodávám.‘
Zklamaný skřet opustí hokynářství, avšak v hlavě se mu rodí plán. Třetí den se znovu vydá do obchodu, ale tentokrát se přestrojil. Vzal si na sebe šaty, které někde uzmul a na hlavu si nasadil klobouk, aby mu nebylo vidět do tváře. Vstoupil do krámku, belhavou chůzí došel k pultu a pisklavým hlasem pronesl: ‚Rád bych koupil ten pohyblivý obrázek,‘ a ukázal na předmět svého zájmu.
Obchodníky si utrápeně povzdechne. ‚Kolikrát ti mám opakovat, že skřetům nic neprodávám!‘
Skřet se zarazil. ‚Jak jste poznal, že jsem skřet?‘
‚Protože to není pohyblivý obraz, ale zrcadlo,‘ odvětil obchodník.“
Princův melodický hlas měnil tóniny a různě chrčel a skřípal, když napodoboval mluvu skřetů. Mëllinda se srdečně smála, což Dirielovi dělalo dobře. Tak přidával k dobru další a další anekdoty a elfka přímo zářila štěstím. Byl krásný den, a to ve všech ohledech. Seděli na dece a štěně se kolem nich plouživě batolilo, pak chvíli poskakovalo, ňafalo na hopkající luční kobylku anebo se snažilo chytit poletujícího motýlka. Povyskočilo si, chňaplo pootevřenou tlamičkou, ale motýlka minulo, a po čumáčku zahučelo do záhonu s květinami. Princ i Mëllinda vybuchli smíchem, když tu psí estrádu viděli. Štěně se nevzdávalo, vylezlo ze záhonku, oklepalo se a znovu zaútočilo na třepotajícího se žlutého motýla, který se vznášel nad modrými kvítky. Povyskočilo, ale motýl popolétl, tak se za ním s ňafáním rozběhlo po travnaté ploše, najednou klopýtlo a udělalo kotrmelec. Zůstalo sedět s roztaženýma nožičkama, jako by přemýšlelo, co se to vlastně stalo. A Diriel s elfkou se bláznivě chichotali jeho počínání.
Lili byla ve svém dovádění naprosto kouzelná. Princ se přisunul blíž k Mëllindě. Seděli těsně vedle sebe, pozorovali skotačící štěně, a pak se Mëllinda s úplnou samozřejmostí o Diriela opřela zády. On ji objal kolem pasu a bradu si položil na její rameno. Nenuceně seděli a tiskli se k sobě jako dlouholetí milenci, kteří jsou šťastni z pouhé přítomnosti toho druhého.
Diriel tichým hlasem promlouval a úplně přirozeně se jí svěřoval s příhodami ze svého dětství, ona poslouchala a místy se zasmála něčemu legračnímu. Lili kolem nich poskakovala, pobíhala, a když byla naprosto vyčerpaná dováděním, tak se připloužila ke své nové paní, stočila se do klubíčka na deku a za okamžik usnula. Mëllinda ji konejšivě hladila po kožíšku a užívala si skvělé odpoledne ve společnosti elfího prince. Ptáci štěbetali a naše dvojice odpočívala na dece na výsluní a nevěnovali pozornost okolí, proto si nevšimli ženské postavy stojící u zábradlí palácové terasy, která je nenápadně sledovala.
Anneris uložila po obědě svého syna do postýlky, a když usnul, vypravila se na dlážděnou terasu nadýchat se vlahého podzimního vzduchu. Došla k balustrádě, opřela se o ni rukama a pohledem přejížděla okolí paláce.
Náhle zaslechla prudký výbuch smíchu, a tak zamířila pohled tím směrem, odkud přicházel, a všimla si dvojice sedící v přátelském objetí na kostkované přikrývce a smějící se poskakujícímu štěněti. Moc dobře poznala svého bratra a Mëllindu. Vypadali naprosto spokojeně a šťastně. Na jednu stranu ji to těšilo a na druhou stranu měla jisté obavy. Povzdechla si. V ten okamžik ucítila na svých ramenech něčí ruce. Dotkly se jí a jemně promnuly svaly skryté pod oděvem.
„Tady jsi, má drahá,“ pronesl vřelý, hluboký, téměř sametový mužský hlas.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že Doriena vůbec neslyšela přicházet. Podíval se stejným směrem, jakým upírala svůj pohled Anneris a posteskl si.
„Už zase se trápíš záležitostmi, které nejsou v tvé kompetenci. Zbytečně si tím zatěžuješ svou krásnou hlavinku.“
„Jsou, nejsou, ale on je můj bratr a ona má přítelkyně.“
„Ano, to je pravda, a musím říci, že jim to spolu velice sluší. Je z nich hezký pár,“ podotkl Dorien.
„Oni nejsou pár, jen přátelé,“ opravila svého muže.
„No, když je vidím, tak bych řekl, že jsou víc než přátelé, spíš bych řekl milenci. A jestli ještě nejsou, tak z nich brzy budou,“ poznamenal půlelf.
„Z toho mám právě obavy. Ona je velmi křehká a citlivá. Prožila si již tolik zlého.“
„Stejně jako ty, má lásko,“ pronesl Dorien, vzal ruku své ženy, zvedl ji, obrátil ji dlaní nahoru a políbil citlivou kůži jejího zápěstí, na níž měla dobře znatelnou jizvu ve tvaru Dračího medailonu. „Ale to zlé tě posílilo a podpořilo v tobě tu dobrou, srdečnou a báječnou ženu, kterou bezmezně miluji.“
„Ach, Doriene. Co když jí ublíží?“
„Neměj obavy, to určitě neudělá. Kdyby ano, ublížil by sám sobě.“
„Jak to myslíš?“ otázala se Anneris, natočila se bokem, a pohlédla do hvězdných očí svého muže.
„On ji miluje.“
„Diriel ti něco takového řekl?“ podezíravě se zeptala s pozvednutým obočím.
„Ne, protože si to ještě neuvědomil, ale stačí mi se na něho podívat a vím to. Mám přece s láskou své vlastní zkušenosti,“ šibalsky zahýbal několikrát obočím nahoru a dolu. „Nebo se snad mýlím? Jako nestranný pozorovatel soudím, že ti dva se do sebe postupem času šíleně zamilují. Zatím si to nebudou připouštět, ale nakonec to pochopí.“
„Kde se v tobě vzal takový znalec milostných citů?“ podivila se Anneris.
Dorien opět políbil zjizvené zápěstí své choti a usmál se.
„Mám výtečnou učitelku, a krom toho i mně život uštědřil nejednu lekci v tomto ohledu.“
„Ale…“ chtěla něco namítnout Anneris, ale Dorien ji zadržel gestem ruky.
„Nedumej nad tím, nech to plavat. Oni si to mezi sebou vyřeší sami. Oba jsou dospělí a rozumní, vědí, co mohou od toho druhého očekávat, a co si mohou dovolit. A i kdyby to s láskou nevyšlo, tak spolu prožijí plno krásných a možná i vzrušujících chvil. Dopřej jim to, hlavně Mëllindě. Zaslouží si prožít něžný románek, čistou lásku a vše, co k ní patří. Stůj v povzdálí, pozoruj, ale nezasahuj do jejich milostných záležitostí,“ poradil jí manžel dobromyslně. „Všem ostatním věnuješ svou pozornost a na někoho zapomínáš,“ vyčetl jí něžně.
„Na koho?“
„No, přeci na mě. Zanedbáváš mě a málo se mi věnuješ. Víš, jak mě mrzí, že všichni kolem tebe tě zajímají víc než já, tvůj manžel?“ Udělal na ni lítostivé psí oči.
Anneris se té grimase zasmála.
„To jsem opravdu tak mizerná manželka, že zapomínám na svého muže?“
Přitakal hlavou. „Příšerná manželka. Každý je ti milejší než já,“ postěžoval si s výrazem ublíženého dítěte.
„Och, ty můj chudáčku. Tak to budu muset napravit.“ Přitáhla si ho za klopy jeho tuniky do náruče, objala ho kolem krku, políbila jej a zase se odstrčila. „Stačí takovýhle polibek, nebo je ti to málo?“ otázala se s úsměvem.
„Tomuhle ty říkáš polibek?“ odvětil udiveně Dorien. „Asi ti budu muset předvést, jak má takový pořádný polibek vypadat,“ zašveholil s vážným výrazem na tváři.
Strhl ji do své náruče, přehnul ji mírně přes ruku a náruživě ji políbil na ústa. Líbal ji, ochutnával lahodný pel jejích rtů a drtil je ve vášnivém souboji, až jí začalo vzrušeně tlouci srdce a nedostával se jí dech. Pak opustil její ústa a tváře jí posel mnoha drobnými polibky, prolíbal se přes krk až na jemnou kůži v údolí mezi jejími vzdouvajícími se ňadry, a pak zase stejnou cestou postupoval vzhůru, až se znovu zmocnil jejích rtů v dalším vášnivém polibku. Když ji o několik minut později narovnal a přestal ji líbat, Anneris lapala po dechu, tváře měla zrůžovělé a rozehřáté vzrušením a rty naběhlé od jeho náruživého ataku.
„Tohle byl správný polibek, má lásko,“ poznamenal spokojeně Dorien.
„Myslím, že mě ho budeš muset naučit, asi jsem zapomněla, jak se správně líbá,“ poznamenala šibalsky s úsměvem.
„S největší radostí, Anneris,“ šeptl a už se nahýbal k ní, aby ji opětovně políbil.
Ona ho však zastavila a vzala za ruku.
„Chci, abys mi ukázal, jak se líbá na všech různých místech těla, miláčku a myslím si, že na takovou lekci bude lepší naše ložnice než terasa, kam může kdokoliv přijít.“ Spiklenecky mrkla. „Pokud ovšem nechceš mít nějaké diváky a vystavovat naše nahá těla na odiv sloužícím.“
„No, tak to tedy opravdu nechci. My dva si spolu úplně vystačíme, že?“
„Přesně má slova,“ přitakala. „Pojď, už se nemohu dočkat, až mě poučíš, jak se líbá třeba tady,“ ukázala do skryté prohlubně mezi ňadry. „Nebo tady,“ dotkla se břicha. „Anebo ještě níž.“ Přejela si rukou po šatech v místech, kde se nacházel její klín. „A já bych ti mohla ukázat jak se mazlit s tělem partnera,“ pronesla zastřeným hlasem.
Dorien ji pozoroval a představoval si to, nasucho polkl, a pak hlasitě zasténal. Položila mu ruku na hruď dmoucí se pod světle šedou brokátovou tunikou. Přejela mu po prsou na pevné břišní svaly, a pak něžně přiložila dlaň na napnutou látku jeho nohavic.
„Ukážu ti, jak elfky laskají hračky svých milovaných manželů.“ Na rtech jí pohrával samolibý usměv a ve zlatých očích se jí leskla vášeň.
Krouživým pohybem ho pohladila na intimním místě. Dorien rychle chňapnul po její škádlivé ruce a odsunul ji. Její provokace ho zatraceně dráždila a cítil, že mu začínají být zpropadeně těsné kalhoty.
„Ty moje malá dračice, jestli budeš ještě chvíli provokovat, tak do ložnice nedojdeme a já se tě zmocním přímo tady. Ohnu tě přes zábradlí, vyhrnuti sukni a vezmu si tě před zrakem celého paláce a bude mi jedno, že tvůj vášnivý křik uslyší až ve městě,“ vyhrožoval jí s varovně se blýskajícíma očima.
Anneris se zvonivě zasmála.
„To bys neudělal, Doriene, neopovážil by ses.“
Dorien se čertovsky zašklebil.
„Myslíš, že ne?“ pozvedl tázavě jedno obočí.
Přitiskl ji svými bedry k balustrádě, aby i přes šaty pocítila jeho vzrůstající vzrušení. Rukou začal vykasávat její sukni, dlaní se dotknul nahé pokožky jejího stehna a Anneris v mžiku přešel smích, protože si uvědomila, že to její manžel myslí smrtelně vážně. Jednou rukou laskal něžnou pokožku schovanou pod sukní a druhou jemně hnětl krásné oblé ňadro skryté pod tenkou látkou. Políbil ji na krční jamku a rukou pod sukní se posunoval ke spojnici jejích stehen a k jejímu klínu. Položil na něj ruku a elfka zasykla vzrušením.
„Tak co, líbí se ti, když tě někdo takhle provokuje, miláčku? Řekni, mám si tě vzít teď a tady?“ Prsty ji škádlil na těch nejcitlivějších místech.
Anneris probíhaly hlavou různé představy. Od myšlenek na pár sedící v zahradě, který by je mohl vidět, přes šokované služebnictvo, či jejich malou dceru, ale zároveň ji lákala představa toho nestoudného a vzrušujícího aktu, který by zde podnikli. Opět jí prsty pohladil střed její touhy. Anneris vzdychla a myšlenky v její hlavě se rozplynuly jako mlha a zůstala jen touha.
„Tak co, lásko? Chceš?“
„Ano,“ špitla rozechvěle.
Dorien se chraplavě zasmál. Odtáhl ruku od jejího klína, přidřepl si, jako by chtěl, nadzvednou její sukni, ale místo toho, než se Anneris nadála, si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor, že jen vyjekla, a zamířil s ní do paláce.
„Áá, Doriene!“ zavřeštěla leknutím. „Co to děláš? Och, ty mizero, ty bídáku!“ pištěla, komíhala nohama a bušila mu pěstmi do zad. „Pusť mě! Já věděla, že bys to neudělal, ty hříšníku.“
„Vážně? Ale nechala by ses k tomu přemluvit, a to docela lehce,“ dobíral si ji Dorien, když ji pronášel chodbou ke schodišti.
„Ty lumpe, jen počkej, až mě položíš na zem, tak si to schytáš.“
„Položit tě na zem, zlatíčko? Ne, jedině do měkoučké postele, ty můj dráčku,“ smál se půlelf. „Už se těším, až si mě podáš.“
„Ty, ty, ty…“ nevěděla co říct, a najednou si uvědomila komičnost celé situace a začala se smát. „Nenávidím tě, hvězdooký,“ křičela se smíchem, když ji vynášel po schodech. „Ty jsi hrozný mizera, Doriene Elmire Danevere.“
Půlelf se řehnil, a dál nesl svou vzpouzející se manželku. Schody bral po dvou, dostal se do prvního patra a zamířil rovnou do jejich pokoje. Otevřel dveře, prošel jimi, zase je zavřel, zamkl, a Anneris pořád měl přehozenou přes rameno.
„Nenávidím tě, Doriene,“ hulákala se smíchem.
Dorien ji sundal z ramene, hodil ji na měkkou postel a zalehl ji. Pak se vztyčil na rukách a hleděl na rozesmátou tvář své ženy, která mu nyní rukama bušila do hrudi. Přestala ječet, ale pořád nahlas opakovala.
„Nenávidím tě, nenávidím tě,“ ale v jejím hlase nebyla opravdová nenávist, jen smích.
Dorien pokrčil ruce, sklonil hlavu a zmocnil se jejích prostořekých úst. Líbal ji a jejich jazyky sváděly milostný tanec. Když o chvilku později zvedl hlavu, lapala po dechu.
„Ještě mě nenávidíš?“ otázal se.
„Ne,“ vydechla toužebně. „Líbej mě, vezmi si mě, zmocni se mě, dělej si se mnou, co chceš, hlavně už nemluv.“
Dorien ji tedy poslechl, znovu se zmocnil jejích úst, a začal je oba hbitě svlékat ze šatů, dokud si neleželi v objetí jenom tak, jak je všemohoucí stvořil. Pokojem se rozléhalo toužebné vzdychání, vášnivě úpění a tiché výkřiky rozkoše.
Diriel seděl s o sebe opřenou Mëllindou na dece a broukal známou elfskou píseň, když vzduch proťalo ostré zaječení.
„Áá, Doriene!“ zavřeštěl ženský hlas.
Mëllinda vylekaně zdvihla hlavu a zadívala se na palácovou terasu. Zahlédla muže, jak si přes rameno předhodil postavu ženy, která křičela na plné kolo.
„Co to děláš? Och, ty mizero, ty bídáku! Pusť mě! Já věděla, že bys to neudělal, ty hříšníku!“ Její hlas se nesl nad zahradami, ale za pár vteřin utichl, neboť je pohltily útroby paláce.
Plavovláska se podívala na Diriela a otázala se.
‚Co to bylo? Proč se k ní choval tak barbarsky? Neublíží jí?‘
Diriel ji pohladil po tváři.
„Neměj obavy, Dorien by mé sestře nikdy neublížil. Oni se jen rádi škorpí.“
‚Škorpí?‘ dotázala se jako by to slovo slyšela poprvé. ‚Oni se hádají?‘
„Ne, nehádají se, ale pošťuchují, škádlí, laškují, mají se rádi a někdy se nechají svou láskou trochu unést a vyvádějí jako zamilovaní puberťáci. I když, není se čemu divit,“ podotkl princ s chápavým pousmáním.
‚Jak to myslíš?‘ položila mu otázku znakovou řečí.
„Mé sestře je něco málo přes pět tisíc let, ale Dorienovi je pouhých sto dvacet tři. U lidí jeho rodu je to úctyhodný věk, ale u nás je to muž, který nedávno dovršil plnoletosti.“
Mëllinda zalovila v brašničce a vyndala z ní blok, aby mohla napsat delší litanii, protože si nebyla jistá, zda by ji on pochopil ve znakové řeči, a poté mu jej podala.
‚Netušila jsem, že je tak mladý. Věděla jsem, že je půlelf, a jeho věk je trochu jinak měřený než ten náš, ale domnívala jsem se, že je mnohem starší. Vypadá tak vyspěle, vznešeně a váženě, že bych ho odhadovala alespoň na dva tisíce let.‘
„Och, ano, Dorien je již mužem stejně důstojným a ctěným, jako kterýkoliv starší elf. Je velmi mladý a zároveň má v sobě moudrost stáří. Mohl by být klidně sestříným synem, ale jí jejich věkový rozdíl nevadí. Anneris ho zbožňuje a je s ním šťastná. Láska v ničem překážky nevidí a dokáže je překonat,“ odvětil a podal jí zápisník.
Mëllinda si ho vzala a napsala:
‚Mluvíš velmi zasvěceně. Ty už jsi snad byl někdy zamilovaný?‘
Usmál se její zvědavé otázce a zavrtěl hlavou.
„Já a zamilovaný? Nikdy. Tyto city se mi zatím vyhýbají, ale jsem očitý svědek několika lásek, které se přese všechny nástrahy osudu dobraly šťastného konce. Rínon a Niamey, sestřenice Sallen a její druh Orlin, a Anneris s Dorienem k nim patří také,“ pronesl Diriel a přitáhl si Mëllindu k sobě a opřel si ji zády o svou hruď. Objal ji v pase a hlavu si položil na její rameno. „Někdy jim tak trochu závidím,“ přiznal se beze studu. „A ve skrytu duše bych si přál takové city také poznat, zažít je a bezmezně milovat někoho až do konce svého života.“
Mëllinda přikývla hlavou a zapsala do notýsku:
‚Vím, co myslíš. Jenže některým z nás to dopřáno nebylo, není a asi ani nebude, tak pak musí využít každičkou možnost, jak se s někým sblížit, a být s tím, s kým je nám dobře. Někdy stačí velmi málo ke štěstí. To mi věř.‘
„Věřím. Jsi teď šťastná?“ otázal se nesměle.
‚Ano,‘ odvětila ‚A ty?‘
„Já také.“ Rukou natočil její tvář ke své a věnoval jí něžné sladké políbení.
Vysvětlivky a překad:
Ayá – pozdrav něco jako ahoj
Manar – bůh či božstvo
Ai – jo, ano prostě neurčité přitakání
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
