obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915288 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389814 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Sephator 2/2 ::

 autor James Kowalsky publikováno: 27.02.2011, 13:53  
Pokračování prvního dílu.
 

Ráno proběhlo mlčky. Jen jsme se ustrojili a zamířili směrem do osady, odkud jsme odešli. Tedy, ne do něj, osadu mineme v noci přilehlým lesíkem a pět kilometrů od osady má Hugh svou daču. Na břehu Chetoninové říčky má pevnůstku z železobetonu, ocelových plátů a nějakých těch kamenů. Původně asi kryt. Dneska polorozpadlé sleziště žoldáků. My jsme tam byli jen pro přijetí zakázky a přes noc. Pak jsme se stavili v hospodě v Chutahu a zbytek je čerstvá minulost.

Za osadou jsme se v dohledu dači utábořili na vršku nad pevností a zemljankovým městečkem. Oheň jsme samozřejmě nezapalovali. Ležíme si takhle vedle sebe, já s dalekohledem, který Tomáš zachránil, on se složenou puškou. Zase si mumlá ty svoje bláboly a kouká do tábora.

„Dvacet osm,“ nahlásím mnou spočítané žoldáky na povrchu.

„Dvacet osm, souhlas,“ přikývl a natáhl závěr.

„Počkej, slezu dolů. Nemá cenu nějak manévrovat. Ráno to rozjedeme, dám ti znamení,“ řekl jsem a začal se plazit pryč. Jen se usmál a opřel tvář do tvarované pažby.

„Znamení?“ zeptal se. Na okamžik jsem se zamyslel.

„Jako v Tethře, když jim jde o ní.“ Přikývl a nechal mě odlézt. Dvě hodiny jsem se plazil k malé mezi. Dva velké kameny, keře a jeden pokroucený strom. Tam jsem si lehl zády k táboru a začal kontrolovat výstroj.

*

Seděl jsem celou noc. Měl jsem přesezený zadek, ale pravidelně jsem si protahoval celé tělo i v sedu. Přesně v osm hodin jsem se přeplazil do tábora. Hlídky byly v půl páté ráno dost unavené a ti co střídali, byli zase ještě rozespalí. Pohodlně jsem se zvedl a udělal tři kroky k osamocenému strážnému opřenému o strom zády ke mně. Vytáhl jsem nůž a s malým úšklebkem jsem mu šikmo vrazil nůž do krku a přesekl mu špičkou míchu mezi dvěma obratli.

„27,“ šeptl jsem a dvěma poskoky jsem se přesunul k druhému, co právě močil. Kryl se stany, aby na něj nebylo moc vidět. Nůž jsem mu vrazil z boku do krku a přikryl pusu svou rukou. Položil jsem ho potichu na zem a vzal mu AK-101. Zásobníky jsem mu obral taky a vzal si i jeho hnědý plášť. Můj šedý nepřežil krtky. Nebyl tak dobrý, jako ten můj, ale bude stačit. Svetr a vestu jsem měl ojíněnou noční rosou.

„26,“ syknu, když vyjdu s jeho beranicí stáhnutou do obličeje a s AK v ruce. Šátky měl hnědé, dal jsem si je přes ty moje. Nemůžou mě poznat. Jílec meče jsem schoval kapucí, kterou jsem si hodil na rameno. Hrát unaveného žoldáka nebylo těžké. I přes to, že jsem nespal, jsem se cítil odpočatě a všechno jsem vnímal překvapivě dobře.

Zamířil jsem ke vzduchově uzavřené přechodové komory do dači. Byl tam čištěný vzduch, za to se platilo deset Hrachů za den. Jídlo tři Hrachy za chod a k tomu pinta vlažného piva.

„Pilníku, hele, co děláš tady? Máš bejt na hlídce,“ obořil se na mě strážný u komory.

„Sem nachcípanej, střídali mě teď,“ zalhal jsem a chraptěl jako profesionální herec, nebo tuberák.

„Tak si di dát medovinu, máš odpoledne šichtu znova, jako já,“ řekl trochu bodře a plácl mě do ramene. Chyba, měl jsem tam meč.

„Co…“ chtěl se podivit, ale nestihl to. Nožem jsem mu přesekl hrtan. Povzdychl jsem si, jak to šlo zatím hezky. Vytáhl jsem mu ze sumek pět granátů, co měl a převázal je lepicí páskou. Vytrhnul pojistky a hodil slepenec ven, do nejbližší zemljanky, kde sedělo asi deset žoldáků, jako nutná obranná jednotka. Zbytek bude už na Tomášovi.

„Že by už jen patnáct?“ zeptal jsem se krátce po výbuchu a křiku zraněných. Přetlakovou komoru jsem zavřel výstřelem do ovládací budky. Zaklaply se mříže a já měl vchod do vnitřku základny volný. Už se začínali rojit. Nejbližší se divně koukal na můj nový kabát.

„Je tu vetřeléc!“ zařval. Meč jsem tasil a rovnou z něj sekl a přesekl mu popruhy pušky a dalším sekem na krk jsem mu odsekl hlavu. Směšně koulela očima a dvakrát si tváří přimáčkla jazyk k zemi.

„Z téhle podlahy se jíst nedá,“ řekl jsem a to už ke mně přiletěly první kulky. Meč jsem vrátil do pochvy a zhoupl pušku do ruky. Při tomhle pohybu jsem se schoval za roh otočkou kolem osy. Poklekl jsem a otočil se proti nepřátelům, pořád schovaný za zdí. Vyklonil jsem se a relativně bez míření jsem vystřelil osm nábojů. Mířit jsem nemusel, debilně dva klečeli ve dveřích a dva stáli nad nimi a stříleli do zdi. Každý schytal aspoň jednu.

„Med, med, med, med,“ opakoval jsem jako zaseklý gramofon, když jsem šel s puškou chodbou. Překročil jsem mrtvoly a konečně se objevil medový vzduch. Uhnul jsem krátkému úspornému seku katany a nožem vytrhnutým z pouzdra jsem muži probodl srdce podpaždím. Nůž zůstal v ráně, musel jsem proto další sek, od druhého ninja útočníka, krýt puškou. Hajzl, přesekl mi zbraň za zásobníkem, pak se mi už meč jen opřel o bok. Jeho oči měly rudý nádech a trochu skoro… vůbec nedýchal!

„Kurvajz,“ uskočil jsem před jeho rukou. Nepříjemný svist rychlejší než med mě trochu polekal. Bájný upír? Tasil jsem pistoly a prostřelil mu břicho. Velká ráže kulky spolu s nožovým pilníkem napilovanou špičkou každého druhého náboje ho dostala do kolen. Druhá kulka do hlavy ho konečně uspala. Druhý s nožem v podpaždí se zvedl a mrštil nožem po majiteli, tedy po mé osobě. Nestihl jsem se vyhnout a nůž se mi zabodl do ramene. Zachytil jsem nějakou ruku, zrovna mrtvou toho druhého upíra, a jako palcátem jsem se tělem ohnal.

Upír odklonil tělo předloktím lehce, jako by upíří kolega byl jen molitanový polštář ve tvaru člověka s dírou v břichu a dírou v obličeji. Pak se na mě nalepil a krátkými údery dlaní mě začal naklepávat. Naštěstí jsem už napraný Sepharonem tak na měsíc dopředu, takže jsem rány cítil daleko méně, než bych měl. Nevadilo mi to, když jsem mu přitiskl hlaveň k hlavě a zmáčknul, divil se. Nechápal asi, jak jsem jeho náklep vydržel. Sice se mi těžce dýchalo, ale žil jsem. Jen mi vrtalo hlavou, kde se tu vzali dva upíří vrazi z té nejvyšší ligy? Lovci lidí?

Nechal jsem přemýšlení a s dvěma ukořistěnými samopaly jsem se rozběhl medovitou hmotou, které normálně říkáme vzduch, chodbou dolů do baru. Tam byly všichni, snad i Hugh. Toho jsem ale nechtěl zabít, jen vyslechnout, trochu si s ním pohrát a pak zabít.

Ze dveří baru na mě vylétl granát. Letěl pomalu, tak jsem ho chytl a hodil ho do škvíry ne dostatečně rychle zavřených dveří. Dveře to proti mně vykoplo z pochroumaných pantů a vpadl do chodby i zbytek dvou žoldáků. Myslím, že to byli Chip a Dale. Říkali jsme jim tak kvůli tomu, že spolu pořád lezli a jeden bez druhého nešli ani na záchod. Asi buzny.

Čekal jsem větší odpor, ale nebránil jsem se pistolí odstřelit poslední dva vojáky a pak ustřelit Hughovi z ruky stříbrný Desert Eagle. Každému vojákovi jsem věnoval ještě kulku a pak přistoupil k obtloustlému chlápkovi v hnědých kalhotách a kostkované košili. Barman, vrchní žoldák a obchodník. Svině mezi sviněmi.

„Ahoj Hughu, promluvíme si?“ usmál jsem se mile. Pomočil se, a to si ho pamatuju jako docela tvrdého chlápka, co sice neměl rád problémy, ale nebál se.

„C-co po mě chceš, Abaro?“ vyštěkl trochu hraně tvrdě. Prokoukl jsem ho. Zvedl jsem ho, za límeček té hrozné hnědozelené košile s bílými kostkami, před sebe.

„Proč-s mě chtěl zabít?“ zeptal jsem se a pro efekt ho praštil do břicha. Rozkašlal se a snažil se mi vykroutit. Z ruky mu na zem kapala krev z ruky, pistol ležela na zemi.

„Ne-nechtěl,“ vykoktal a zatvářil se co nejvíc přesvědčivě. Byl to mizerný lhář. Přirazil jsem ho ke zdi a kontroloval další ranou do otylého břicha.

„Já to vydržím dlouho,“ oznámil jsem a usmál se. Nevím, co ho zlomilo, jestli krvácení, bolest břicha, můj úsměv, nebo ponurá atmosféra rozstříleného komplexu, ale mluvil. Docela dost.

„Krása, vyhlásili po mě pátrání,“ zasyčel jsem. Otíral jsem si ruce do ošklivé hnědozelené látky s bílými čtverci. Za mnou byl po zemi na části Hugh. Nebylo to nic úchylného, prostě jsem si potřeboval vybít vztek a on byl poblíž. Prohledal jsem mrtvoly a komplex. Vybral jsem si místo mé milované pušky jednu hyper-moderní pušku, byl tak sto, sto deset let starý model České útočné pušky CZ-2048. Elektronické chlazení hlavně, tlumič zvuku, zážehového plamene a hlaveň z umělého kovu s keramickými prvky. Zásobník na 35 nábojů, ve standardizované ráži. Vzal jsem si jednu i s kolimátorem, nočním hledím a k němu asi patnáct zásobníků a krabičky nábojů. Kabát jsem si vzal fešácký černý, kožený, s vnitřní kapsou na pušku, která fungovala jaksi podivně, protože po vložení pušky nebylo zvenku vidět, že nějakou mám. Jen rukou jsem mohl nahmatat pažbičku.

Vzal jsem si taky novou krosnu s lehčenou konstrukcí. Byla jednoho z movitějších žoldáků. Takhle jsem se ještě prošel k místu, kde jsem zabil upíry. Obě katany jsem utřel a vzal si je, vešli se do postraních poutek krosny. Jeden měl mou fotku v PDA. Jejich klanové tanta dýky jsem vzal také, u překupníka je střelím za víc jak 1000 Hrachů. Tanto Cechu vrahů je doslova unikát.

Pak jsem stáhnul nové informace do PDA (Hugh a jemu podobní si většinou zakládají na sdílení informací a map se zákazníky). Potom jsem se vydal ven. Přivítal mě Tomáš mířící na dveře lehkým kulometem. Byl odpočatý, jen se mírně usmíval.

„Tak?“ zeptal se. Pokrčil jsem rameny. Mohl jsem mu říct, že mě hledá každý, protože u sebe mám jedno z aktuálně nejhledanějších zařízení, že je na mě vyhlášená odměna 5000 hrachů za mrtvolu. Nemusel to vědět, určitě by mě v noci podřízl.

„Jdou po nás, kvůli Tethře,“ zalhal jsem mu pohotově. Přikývl a neptal se. Nevím, možná tomu chce věřit, nebo je jeden z posledních správňáků? Já osobně jsem byl hajzl první kategorie. V mládí zlodějíček a podvodník, ale jak se má malý kluk bez rodičů uživit? Jinak než krádežemi a podvody se v Imnem City přežít nedá.

Imnem city, jak dlouho to je? Třináct let? Možná i víc. Docela doba, od mého posledního nádechu smogu v jednom z posledních obyvatelných měst lidí. Střední Evropa, jako poslední ostrůvek tonoucí mezi oceány smrti, příšer a Chetoninové kyseliny. Imnem city stálo na ruinách staré Prahy, zničené bombardováním vakuovými bombami. Krásné město, to říkali ti, co viděli dochované nosiče s fotkami a těch pár přeživších filmů, co byly natáčené v Praze.

Samotné City bylo obehnáno dva metry vysokou ocelovou hradbu s elektrickým plotem a samočinnými zbraněmi. Relativní bezpečí před mutanty zase vyvažuje nebezpečí smrti při jedné z častých přestřelek mezi gangy, nebo nájemné vraždy. Stejně, tři sta padesát tisíc obyvatel v na jednom místě je hodně, nějaká technologie je taky užitá, ale minimum. Po válce se technice nikdo moc nevěnoval a upadala její prestiž. Moderní technologie samozřejmě přežila, docela hodně z ní, ale nikdo s ní neumí zacházet.

Imnem city, jak jsem tohle město nenáviděl. Moje rodná díra, doupě krys a sraček. Krásná to plošina Manylow. Kývl jsem Tomášovi a společně jsme se vrátili dovnitř. Vybrali jsme si místnost na spaní a oba se uvelebili na měkkých postelích. Byla to Hughova ložnice, měl tu ale dvě postele, bůh ví proč.

*

„Enki,“ zastavil mě Tomáš. Právě jsem chtěl vykročit ze stínu skály. Sice jsem si vše třikrát kontroloval, ale stejně. Tomáš si všiml odstřelovače ukrytého v listí. Nebyl vůbec vidět, ale pravda, byl tam. Tomáš mě strhl na zem, než si mě on všiml. Pak si sundal ze zad pouzdro s Puškou a začal jí úspornými pohyby skládat. Během dvaceti sekund měl pušku složenou a v kleku mířil přes mé rameno na ostřelovače. Klečel jsem za kamenem a měl hlavu skloněnou.

Šeptal si své modlitby a oko přitisknuté na směšně vyhlížející optice. Opravdu, malý váleček pokrytý znaky nevypadal nijak technologicky na výši, ale věřil jsem Tomášovi a Tomáš věřil Pušce.

„Sachero-nenda uhra de-ba-kohren,“ slyšel jsem a pak stiskl spoušť. Magii nechápu, kde bere ta slova? Kde kdo zjistil, co znamená Sachero-nenda? Nějaké japonsko-anglická říkanka pro malý caparty? Je mi fuk, co to má znamenat, hlavně, že je snajpr na sračky, a listí je ulepený jeho šedou kůrou mozkovou.

„Dobrý?“ optal jsem se, když jen tak minutu pozoroval přes hledí situaci.

„Dobrý,“ oznámil klidně a začal skládat pušku. Uvolněně jsem se zvedl a přiložil k obličeji dalekohled. V dálce jsem viděl smogové oblaky nad Imnem City. Byly vidět už z místa, kde jsme stály, což bylo skoro sto kilometrů daleko. Ocelové mrakodrapy trhaly smogový oblak a rudě blikající světla dávaly tomuto civilizovanému městu zlověstnou atmosféru. Takhle z dálky vypadalo jako peklo. Z blízka, peklem skutečně bylo.

Napnutý jako tětiva luku jsem vykročil, Tomášovy kroky za mnou jsem vnímal trochu na pozadí. Naslouchal jsem krajině kolem, soustředil se pouze na své smysly a intuici. Málokdy mě tenhle tým zklamal. K Imnem city jsme dorazili o pět dní později. Šli jsme pomaleji.

Cestou jsme se vyhnuli všem lidem, mohli jsme si to díky zásobám v krosnách dovolit. Poslední den v divočině jsme ani nerozdělávali oheň, v blízkosti města se žádný z mutantů nedržel. Účinné elektrické pole v kilometrovém pásu kolem města všechno zabilo. Do města se šlo dostat jen jedním z pětadvaceti vchodů. Navíc hradby byly hlídané samočinnými zbraněmi a to, že polovina z nich byla nefunkčních, bylo už vedlejší.

Samozřejmě, že je všechny hlídaly ozbrojené oddíly placených vojáků. Jedna z posledních organizovaných vojenských organizací, byla IG – Imnem guard. Měli černé uniformy, stříbrnou pásku nad loktem s modrou zkratkou. Jednalo se o Policii a vojsko zároveň. Zkorumpovaní až na půdu, ale s tím se už musí v našem světě počítat. Samozřejmě, že jsme nemohli vejít jen tak do brány, aby nás pustili.

Věděl jsem o jedné chodbě do podzemí města. Byla to stoka, plná Slumáků. Teritoriální požadavky jednotlivých kmenů znetvořenců byly až smíchu. Pro vstup do podzemí jsem měl koule snad jen já. Tomáš se tvářil podivně, když jsem ho vzal jednou jeskyní dolů. Byla úzká jen půl metru a vysoká něco málo přes metr padesát. Sunuli jsme se jako debilové, krosny jsme táhli za sebou. Po hodině, kdy jsem byl nasraný a odřený, jsme se objevili ve velkém podzemním sálu jeskyně. Chodba byla osvětlená nějakými světélkujícími brouky. Jsou neškodní.

„Dva kilometry rovně. Samí Slumáci,“ řekl jsem a vyhoupl před sebe pušku. Slumák je tvor podobný skrčenému člověku s oloupanou pokožkou po působení radiace, vypáleným mozkem. Zůstaly mu jen základní pudy a několika málo jedincům i schopnost myslet a fungovat samostatně. Ti vládli svým kmenům. Tomáš si vzal lehký kulomet, který se mu nyní hodil. Prostě jsem šel a on vedle mě. První příšeráky jsme našli uprostřed bitky o území. Pomohli jsme jim. Naprali do nich takových slušných pár kilo olova. Při střelbě se lekli a začali utíkat. Třeba nejsou zas tak hloupí, pomyslel jsem si v duchu, když se schovávali notný kus cesty. Pak se nás pokusili přepadnout.

Tasil jsem meč a nechal pušku sklouznout do kapsy. Přesekl dva za sebou, v otočce setnul hlavu třetímu. Přehodil ramenem jednoho, výpadem proklál jednoho s kyjem vytvořeným z ocelové traverzy. Pak jsem vykryl sek sekerou. Přesekl jsem topůrko a rotující železná část se zasekla do hlavy nejbližšího. Tupůrko jsem mu loktem vrazil do obličeje. Další otočka a sek na hrudník. Zachrčel a něco zařval. Během minuty byl všude klid a nic se ani nehnulo. Tomáš zahodil zdeformovaný kulomet, jak ho několikrát použil jako palcát. Dál si vytáhl klasickou automatickou pušku. Na jeho zbraň málo místa.

Další boj jsme si odbyli jen tím, že Tomáš odstřelil toho nejchytřeji vypadajícího. Měl na sobě oblečení. Zelené kalhoty, z rudého sukna vyrobený jakýsi plášť a měl v ruce dokonce nějaký meč. No meč, při bližším prozkoumání jsem to identifikoval, jako kus naostřené trubky s příčkou tvořenou drátem navázaného kusu želízka. Byl do trubky dokonce zasazen v drážce. Hlavice byla olověná, omačkaná a přitáhnutá šroubem. Jílec měl obmotaný kůží, vypadala jako lidská. Jeden z chytrých, zřejmě.

„Už jsme skoro tam,“ řekl jsem. Chytrákovi kamarádi nám uvolnili cestu a nijak se nám nepokoušeli nic udělat. Respekt jsme měli. Ale co nejrychleji jsem chtěl být pryč, protože vypukne asi občanská válka, o post vůdce.

*

Protáhl jsem se šachtou po výtahu do starého paneláku a pomohl i Tomášovi a jeho Pušce. Automat zahodil dole u paty žebříku. Nahoře jsem odsunul těžkou mříž a vytáhl se konečně do přízemí. Zatím jsme byli jen ve výtahové šachtě a pocit, že nade mnou visí výtah, držený starým ocelovým lanem nebyl nejpříjemnější.

Oba jsme vylezli z paneláku a já se pomocí pár pohledů zorientoval. Bylo to území Purpáků, magorů co vraždí lidi hlavně pro radost. Jeden z gangů Imnem city.

Otevřel jsem dveře do baru U Škraloupu. Byl to docela pajzl, jenže přesně tam jsme se mohli ztratit. Tedy hlavně já, Tomáš byl relativně v klidu, po něm nešel každý. U Škraloupu jsem se nemusel bát o svůj krk, tady byl nepsaný zákon – žádné udávání, ani lovení kořisti. Bylo tu plno vrahů, zlodějů, podvodníků a hledaných. Nikdo z lidí tady není nehledaný, ať už někým konkrétním, nebo širokou veřejností. I městská garda udržovala tenhle nepsaný zákon.

„Šouste, dvě piva a dvě sklenky horké medoviny,“ objednal jsem a plácl na stůl deset hrachů. Vysoký ramenatý už starý barman, se na mě podíval, a ošklivě se ušklíbl.

„Enki, zlato, nebyls tu věky,“ usmál se. Byl to pedofil, buzerant, jako jediný z našeho útulku jsem se mu vyhnul. Sekl jsem ho nožem do podbřišku a utekl. Asi mi to odpustil, nebo tedy nedal opak nikdy najevo.

„Sklapni,“ opáčil jsem mu a on mě jen propálil pohledem, ale natočil do dvou sklenic pěnivé pivo a začal ohřívat medovinu. Vrátil jsem se k Tomášovi, který uvolnil jeden stolek v rohu. O zeď si opřel svůj balík a věnoval širokému okolí jeden dlouhý nevraživý pohled. Nikdo si nás zdánlivě moc nevšímal, ale dobře jsem si všiml, jak mě opatrně sleduje hned pět párů očí.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ sykl koutky úst Tomáš. Otočil jsem se na něj a pokrčil rameny.

„Nic lepšího mě nenapadlo… ne, tohle je naše jediná šance, jak se dostat k těm nahoře,“ ukázal jsem palcem nahoru. Trochu vyčítavě a zároveň pobaveně se na mě podíval. Jistě, bylo to jako strkání údu do vosího hnízda, ale mě se to i přes to nebezpečí… ne, právě proto se mi to líbilo. Usmál jsem se trochu Sephatorovým úsměvem a pohodlně se opřel do židle. Pohled nejbližšího lumpa se protáhl do nesmírně chtivého jízlivého.

„Dobře, budu muset přehodnotit původní…“ nestačil jsem ani doříct, co jsem chtěl a už jsem kryl mečem jeho výpad nožem. Byl až směšně pomalý a nemotorný. Meč mu místo toho, aby zastavil sek, přesekl ocelové ostří, pokračoval dál a projel mu bokem, trupem a vyjel klíční kostí. Zbytek začal padat na zem.

Vzápětí se celé jeho obtloustlé tělo zvedlo a praštilo do mě s řevem. Dobře, nabraly ho kulky a přes neprůstřelnou vestu ho ochránili a tělo to jen odmrštilo na mě. Odrazil jsem ho z části předloktím, z části jsem se sehnul. Ve sníženém střehu jsem přiskočil k vysokému šlachovitému chlápkovi s prohnutým tenkým mečem. Byl nesmírně ošklivý, tělo se pod hnědou bundou s přezkami na postrojích vlnilo svaly. Byl až nepříčetně hubený, ale podle postoje a klidu, byl skutečně dobrý šermíř. Já se všechno naučil odkoukáváním a v pár lekcích užitného boje s mečem od jednoho z žoldáků.

Vrhl se na mě rozvážně posunem a šikmým sekem shora. V medovité kaši jsem v klidu stihl nastavit meč do pozice, kdy mi ani necukla ruka, přiskočil jsem k němu blíž a snažil se vrazit mu pěstí. Rychle ustoupil do strany a přenesl váhu. Sekl se záludem a já ani v medovině nemohl nic dělat. Meč jsem měl právě v jednom z pistolníků. Přetočil jsem se čelem k němu, s mečem od krve. Jeho obličej byl až nepřirozeně klidný, z jeho ostří odkapávala má krev a já cítil, jak se mi zranění hojí zbytkem Sephatoru v krevním oběhu. Byl neskutečně dobrý.

„Proč?“ sykl jsem, ač jsem znal odpověď.

„Peníze,“ opáčil a vymrštil se do bodu. Meč jsem srazil, ale než jsem cokoliv vymyslel, měl znovu meč před sebou a snažil se seknout mě znovu. Kryl jsem už jen díky své rychlosti, která podivně přestávala. Tomáše jsem zahlídl, jak dvěmi pistolemi střílí jako bůh smrti. Rozséval smrt. Kulky se mému protivníkovi ale vyhýbaly v efektivních obloučkách. Netušil jsem, jak je to možné, ale místo přemýšlení, jsem ze sníženého střehu vymrštil svoje tělo a nedbal na sek na klíční kost. Meč se mi zasekl do ramene, já ale bodl meč skrz jeho kazajku a poháněný tou zrůdnou silou se mu hrudník zasekl až o záštitu. Nikdo se v baru už ani nehnul. Tomáš si narychlo obvazoval prostřelené rameno a mně se moje hojilo přímo zázračnou rychlostí. Med ale kapalněl.

„Sakra,“ sykl jsem a bezmyšlenkovitě si vyndal z váčku tabletky a tři hodil do pusy. Záchvat jsem si nepamatoval, pamatuji si až to, že jdu s dlouhánovým mečem, svým vlastním, zbraněmi a s krosnou na zádech stokami a za mnou jde Tomáš a sípavě se nadechuje.

„Pátrání vyhlásil Ludvik Morderen, hlavoun z IG,“ oznámil mi Tomáš, soudě podle podtónu v jeho hlase už poněkolikáté.

„Kolik si těch sraček už měl?“ zeptal se a já se ihned otočil, dřív než dořekl svou otázku, jsem odpovídal.

„Sedm, v blízké době, dvanáct v posledních pěti letech,“ řekl jsem. Tomáš se ušklíbl a zakroutil hlavou.

„Magore, při překročení patnácti, jsou změny v těle nenávratné,“ naštval se a předešel mě, kulhal pořád. Pokrčil jsem rameny a povyhodil si krosnu.

„No a? Zatím se mi všechny líbí,“ řekl jsem popravdě. Med a větší síla? Super vedlejší účinky, fakticky že jo. Kdybych se tak jen podíval v posledním týdnu do zrcadla.

„Kam to tedy jdeme?“ optal jsem se. Tomáš se uculil a ukázal palcem nahoru.

„Po Ludvikovi, kam jinam,“ řekl a já musel uznat, že má pravdu. Kam jinam bychom šli. Stoky ve mně vyvolávali vzpomínky. Žil jsem tu jako malý, kromě sirotčince jsme hlavně pracovali pro jednoho překupníka. Kradli jsme, podváděli a díky tomu jsme v sirotčinci měli co jíst a mohli jsme spát v suchu.

*

„Enki, honem,“ ozvalo se někde za mnou. Najednou jsem byl malý kluk s otlučenými klouby, mastnými hnědými vlasy a tvrdým výrazem na dětské tváři. Za mnou byl otevřený poklop na ulici, mával na mě z žebříku Lukáš, můj kamarád. Pospíšil jsem si a vyšplhal za ním. Octil jsem se v zaprášené uličce plné odpadků. Na zemi byla stará dlažba, ještě z Prahy. Společně jsme dali poklop nazpátek. Následoval jsem Lukáše a odplížili jsme se k rohu uličky. Sledoval okolí a já měl dostatek času si prohlédnout sám sebe.

Měl jsem na sobě modré manšestráky s našitými tmavě hnědými koženými výztužemi na kolenou, zadku a stehnech. Na pásku jsem měl lovecký tesák s uraženou střenkou. Obmotaný kobercovou páskou, aby mi padl víc do ruky. Ostří už ztupené, na dvou místech uštípnuté. Na opasku v kapsičce šperháky, injekci s uspávadlem a tři svítící tyčinky s fosforeskující kapalinou, která svítí po ohnutí. Boty byly obyčejné tenisky s ošoupanými podrážkami. Uměl jsem v nich chodit jako duch, podrážky byly měkké a cítil jsem v nich každý kamínek. Nahoře jsem pak měl černou mikinu, pod ním bílé tílko a hnědé tričko.

Jako nikdo z gangu, jsem neměl střelnou zbraň, na tu jsem zatím neměl peníze. Lukáš měl jen černé kalhoty kapsáře, kožené mokasíny a tmavě zelenou bundu. Na pásku měl nůž ukradený jednomu vojákovi a sadu paklíčů, jako každý.

„Můžeme, drž se při zemi, půjdeme za kontejnery na druhý hodině,“ otočil se na mě a vytrhl mě z letargie. Přikývl jsem a oba jsme vyběhli neslyšně šikmo za kontejnery. Patrolující voják si nás nevšiml. Druhý byl opřený o stěnu hned vedle dveří, kam musíme jít. Pokuřoval si a nevnímal zdánlivě okolí. Nahmatal jsem uspávadlo a klepl do Lukáše. Přikývl a gesty mi sdělil, že on obejde dvůr a navede strážného pryč a mým úkolem bude sejmout druhého.

Jak řekl, udělal. Já musel vylézt ze svého úkrytu a rovnou jsem vykročil proti němu. Skoro se ani nehnul, jen mě pozoroval párem tmavých očí.

„Co chceš, prcku,“ ozval se, když jsem k němu došel. Nezvykle hbitě jsem se ohnal a vrazil mu do podpaždí uspávadlo. Výš jsem nedosáhl. Sesunul se s překvapeným výrazem na zem, ruku měl ale na své CZ 75. Tu jsem mu vypáčil z ruky a rychle ho prohledal. Stáhl jsem mu opasek s pouzdrem, nožem odřezal poutka na kalhotách a sám si ho přehodil přes hrudník, pistol na boku. Jeho nůž se mi líbil, a tak jsem si vzal i ten. Také peněženku s osmi sty Hrachy. Hotové jmění.

Lukáš mě vytrhl z krádeže a sám měl v ruce pistoly. Na ruce měl ale krev, takže toho svého zabil. Dva strážní nás docela překvapili, čekali jsme víc.

Oba jsme se vplížili do budovy, hlídkám jsme se vyhýbali, vedl nás Lukáš, který znal sice mapu komplexu jako já, ale byl starší o týden a měl proto velení. Ani jednoho jsme nemuseli zabít. Věc, co jsme měli ukrást, jsme vlastně neznali. Měli jsme sebrat všechno, co u sebe má jeden chlápek. Všechno. Jeho pokoj měl být v dolním podzemním patře laboratoří. Bývalý technický ústav vojenství, nebo něco takového. O dvě hodiny plížení chodbami a šachtami, jsme oba stáli před jeho pokojem. Natáhl jsem do injekce uspávadlo a Lukáš si vzal nůž.

„Na tři,“ šeptl a chytl kliku. V duchu jsem si opakoval nákres jeho pokoje. Přikývl jsem a on odpočítal šeptem čas. Při trojce, dveře otevřel a já vskočil dovnitř. Na posteli ležel pokroucený muž, kolem šedesátky. Nad ním se skláněla postava zabalená do černé kombinézy a krvavé tanto Cechu vrahů měl v ruce. Otočil se a sekl po mě tantem. Nevím jak, ale v ruce jsem držel CZ a dvakrát vystřelil. Kulky ho srazili na muže, ale tanto po mě hodil.

Zaseklo se mi do stehna a já se složil na zem. Kolem mě proběhl Lukáš a vrazil mu nůž do krku. Upír ho ze sebe shodil a nůž si vytrhl ven. Lukáš se narazil o stěnu. Já jsem sténal bolestí a vrah jen vytáhl tanto a chystal se mě dorazit. Najednou ho znovu smetl Lukáš, chvíli se po sobě váleli, zraněný upír a malý kluk. Znovu mu vrazil nůž do krku, tentokrát skrz páteř. Zemřel, jenže tanto čouhalo skrz Lukáše. Roztřesený zraněním jsem se zvedl a začal stahovat Lukáše z mrtvoly.

„Enki, vypadni odsud, ober ho a uteč, nevracej se sem nikdy,“ zasýpal a vydechl. Obvázal jsem si nohu kusem černého upířího šátku, co měl na sobě. Byl to mladík, kolem osmnácti. Možná jeho první akce. Dusot bagančat o zem se blížil, ale já stejně přešel k mrtvole a jediné co jsem stihl, bylo strhnout dřevěný přívěšek na mužově krku. Se svým úlovkem jsem vyklopýtal z pokoje a po paměti se vsoukal do zamřížovaného poklopu do vzduchového průduchu. Nevešel by se tam dospělý muž, ale já byl malý. V šachtě jsem vydržel, co si pamatuju, dva dny.

Sužovala mě žízeň a trochu jsem krvácel, ale šátek do sebe vsakoval krev a kupodivu jsem neměl žádné příznaky ztráty krve. V ráně trochu škubalo, ale skoro jsem zranění necítil. Dva dny se kolem motala spousta lidí, nevnímal jsem je, jen ležel a stahoval svaly na rukou a nohou, abych se mohl ještě zvednout. Bál jsem se, strašně moc.

V noci jsem utekl pryč. Hlídky jsem znovu obešel, ukradl jednu polní láhev s vodou a pistol, protože čézetu jsem někde ztratil. Byla to znovu CZ 75, ale v pouzdře u ní byl náhradní zásobník, bajonet a svítilna. Měl jsem jí na pásku křížem přes hrudník, prázdné pouzdro po té první jsem zahodil.

Nepamatuju si, jak jsem se dostal do kanálu, ale vím, že jsem skoro celou láhev po douškách vypil. Pak jsem zmizel. Nevím proč, ale pud sebezáchovy a instinkt mi říkali, abych se za žádnou cenu nevracel k šéfovi.

Jenže co můžu ve dvanácti dělat? Tak jako tak mě najdou a zabijou, za nedodržení rozkazů. Na tohle šéf strašně dbal, na dodržování přesného postupu akcí a přísného zákazu odchylky od plánu. Určitě mě už hledali jeho muži. Doklopýtal jsem k poklopu a vytáhl se do servisní místnosti starého metra. Tam jsem si na chvíli dal pohov. Podíval jsem se na nohu a k mému silnému překvapení nekrvácela a rána byla zatažená. Lekl jsem se, ale později si uvědomil, že zadarmo vyléčené zranění je vlastně dar.

Potom jsem si s tím už dál nezatěžoval mozek, doslova mě přehlcovala otázka mého dalšího života. Nic jiného než krádeže a probíjení se přes ostatní ke svému cíly jsem neznal a proto mé následné kroky mířili k žoldáckému baru nejsevernější brány. Byla to knajpa v podzemí jednoho z rozbořených paneláků. Dole se scházeli žoldáci a cestovatelé z venku a domlouvali se, sháněli informace a vybavení. Hodlal jsem se nechat najmout od nějakého žoldáka jako pomocník. Občas se kluci jako já takhle dostaly pryč z průseru a pokud bych měl štěstí, mohl bych se mít i docela dobře.

Dovnitř jsem vešel narovnaný, s hrdou tváří a pistolí schovanou pod mikinou. Cestou jsem vyzvedl v jedné své skrýši železnou zásobu mých dvaceti hrachů a smotanou deku a roztrhnutou koženou vestu, kterou jsem měl ještě přes mikinu.
Rozhlédl jsem se a hned si v myšlenkách označil chlápky, kterým se vyhnout. Pár z nich si mě prohlíželo hladovýma očima. Jen dva hodnotícím pohledem jako sobě rovného. Zbytečně dlouho jsem se nechoval nerozhodně a vyndal pětihrach a plácl ho před hospodského. Železná zásoby nebyla moc nutná, měl jsem pořád peněženku mrtvého vojáka, ale ohánět se stohrachovkou nebylo moc chytré. Na to, abych umřel mladý, jsem se necítil.

„Pivo,“ slyšel jsem se říct. Jednou rukou jsem převzal pintu piva a druhou rukou jsem vracel do kapsy čtyři malé mince. S velkým škopkem pěnivého piva jsem zamířil k vysokému muži se zeleným hubertusem vedle sebe. Měl na sobě tmavě zelené kalhoty, hnědou kazajku sšitou z několika kusů látek. Na pásku měl velkou pistol, černěnou Desert Eagle v koženém ručně vyrobeném pouzdře. Nůž na pásku měl v pouzdře se sponkou přes krátkou záštitu proti vypadnutí. Byl oholený, nechal si ale bradku tmavě hnědých tuhých vousů. Vlasy měl nakrátko ostříhané, nebo spíš ořezané nožem. Jizvy na obličeji mu dodávaly klasický vzhled muže přes třicet. Na žoldáka úctyhodný věk. Oči měl přivřené, tmavě hnědé. V jedné ruce držel lžíci rozjedené polévky a v druhé ruce držel špalek chleba.

Když jsem k němu přišel, krátce přikývl na můj tázavý pohled. Sedl jsem si proti němu a on se zamyšleně podíval na mé oblečení a krátce zůstal na vyboulenině po zbrani.

„Jsem Ilan, měl by sis dávat pozor v podobných putykách, chlapče,“ poznamenal hned a já se krátce rozhlédl. Dva zvrácené obličeje úchylů a tři zkoumavé jsem zdánlivě ignoroval. Upil jsem pivo a podíval se na něj.

„Hledám práci, pane Ilane, musím zmizet z Imnem city,“ řekl jsem narovinu a on si ukousl pořádné sousto chleba a chvíli mě pozoroval.

„Hmm, nechodíš kolem hnoje, to se mi líbí, po nohách rovnou do sraček, jak říkám,“ řekl a já přikývl. Hrálo se tu tvrdě, nemělo cenu mu nic nalhávat. Buď mě vezme, nebo budu muset zkusit štěstí jinde.

„Ale jo, pokud nejsi úplnej budižkničemu, vezmu tě. Kolik ti je?“ zeptal se a kývl na barmana.

„Dvanáct,“ řekl jsem a on jen barmanovi poručil ještě jednu polívku a chleba pro mě.

„Dobře, vezmu tě. Budeš ale držet krok a nosit batoh, dostaneš ode mě desetihrach denně, ať bude akce, nebo ne. Při práci se nebudeš motat pod nohama a hlídat mi věci. Pokud utečeš, stáhnu tě z kůže a dám tvoje vnitřnosti sežrat Vodníkům,“ pohrozil a já přikývl. Sice mizerný plat, u šéfa jsem měl i padesátku, ale za to relativně klid a dospělého za sebou. Přikývl jsem a plácl si s ním. Po večeři mě vzal o dvě ulice dál. Bydlel v jednom omláceném hotýlku. Jedna postel, bedna místo nočního stolku a jinak nic. Na posteli měl opakovací brokovnici v tmavě zeleném hadrovém závěsu, útočnou pušku a v kožené pochvy mačetu. Ukázal mi svůj batoh a jeden o trochu menší, který měl uvnitř. Ten naplnil polovinou zásob, stovkou nábojů a pár balíčky ve voskovém plátně.

„Tohle budeš nosit a ručit za to hlavou. Desetihrach denně, večer, pokud máš prachy, vraž je zítra do vybavení, protože takhle nevydržíš mimo město ani do večera. Zejtra tě vezmu ven, a pokud nemáš, pučim ti něco málo. Pak ale nečekej žádný prachy,“ oznámil mi ještě a lehl si na postel. Před spánkem dal pušku vedle lůžka a spal s mačetou v ruce.

Já si tedy ustlal na zemi, nic pohodlného, ale na přepych jsem tedy opravdu zvyklý nebyl a proti spaní v šachtě to bylo doslova královské lože. Než jsem usnul, uvědomil jsem si, jaké mám štěstí v tomhle hnusným světě.

*

Otočil jsem se a podíval na temné stoky. Vzpomínek bylo tolik. Bůh ví, jestli mě šéf ještě hledá. Pochybuju o tom. Kluků jako já byly stovky a hledat jednoho je kravina. Jistě, pokud tedy nevěděl o tom, co jsem ukradl. O flashdisku, který vypadal jako dřevěný přívěšek. Houpal se mi na krku už od dvanácti let, kdy jsem odešel z Imnem city. Tehdy jsem netušil co je zač, později jsem sice objevil, že je to flashdisk, ale konektor byl pro mě docela neznámý a nikomu jsem o něm nikdy neřekl. Netušil jsem, jak se domákly, že ho mám zrovna já, a i kdyby, tak nemohli vědět, jak vypadám po tolika letech. Podle jména stopovat lidi je docela hloupé, tedy v dnešním světě, ale zřejmě jsem si měl jméno změnit.

Nechal jsem přemýšlení o minulosti a soustředil se na současnost. Rychle jsem mrkl na zdi, na zdánlivě nesmyslné tmavě hnědé znaky na stěnách. Byly víc než nesmyslné, byl to totiž jasný popis místa. Každý z našeho sirotčince, musel umět mapu kanálů nazpaměť, včetně znaků, vlastně čísel popisných v našich ulicích. Kanály byly naše ulice a krysy jejími obyvateli.

„Je to dvacet metrů tudy, pak průlezem doprava, na konci doleva,“ řekl jsem po paměti a vydal se cestou k náměstí Svobody. Byla to jedna z dobrých čtvrtí, kam se někdo jako já nikdy nepodívá, pokud tedy jde po povrchu. Ve mnou vytvořeném závěsu, jsem měl dlouhánův meč, bylo mi líto ho nechat válet U Škraloupu. Jeho zázračnou neprůstřelnost mi nic nevysvětlilo, nechal jsem to zatím být, jsou nyní i důležitější věci na plánu.

„Tome? Jak to uděláme? Půjdeš se mnou, do domu, nebo jako vždycky? Nemáme Nikolaje,“ podotkl jsem na vysvětlenou mého blbého dotazu. Jen se zastavil pod žebříkem do sklepa jednoho z domů v ulici, kudy půjdeme nahoru, a zamyslel se. Jako vždycky, plánoval a počítal si, co bude pro něj výhodnější. Když si stáhl futrál z pušky, bylo mi to jasné. Přikývl jsem a sundal si svůj meč ze zad a povzdechl jsem si. Vyškrábal jsem se nahoru, po mě hned Tomáš. Nahoře jsem odsunul těžký poklop a protáhl se do sklepa starého domu. Obývali ho Purpáci, docela nuly, ale dalo se s nimi počítat při dělání rozruchu. S úsměvem na rtech a mečem v ruce jsem vešel do místnosti, kde chlastalo šest mladíků v kůži. Ne, že by tedy v kůži nechodil každý druhý, ale oni měli i purpurový šátek na hlavě. Dobře se hledali v optice.

„Dobrý večer,“ prohodil jsem a dlouhým krokem jsem se nalepil na nejbližšího a sekl ho. Síla úderu ho zvedla a odhodila na pomlácenou televizi v rohu. Zničil i DVD přehrávač, slepený černou izolačkou. Oni měli přehrávač a kopu dívek! Úkrok do strany, šikmý sek dolů, mu do hrudníku udělal pět centimetrů hlubokou roztrženou ránu. Druhý. Dva se už vzpamatovali a během sekundy vystřízlivěli. Jeden se na mě vrhl se štíhlou dýkou a druhý tahal Anacondu zpod bundy. Bod na ledviny jsem vykryl ostřím přes útočníkovo předloktí. Bohužel jsem mu ruku odsekl a kopem srazil pistolníka z křesla. Překulil se přes záda a dopadl na nohy.

Ohromný kolt měl nablýskaný a poznal jsem zkušený postoj i držení jednoruč téhle obrovské zbraně. Hromová rána vyhodila kulku z hlavně. Vrhnul jsem se proti němu a vytočil tělo tak, že kulka projela medem kolem mě. Hurá, med je zpátky, pomyslel jsem si vesele a znovu se usmál. Škublo to s ním, zachrčel a ustoupil. To mi stačilo, abych dokončil přískok s bodem a proklál mu hrudník. Revolver mu vyklouzl z ruky, ale já ho chytil a v otočce ustřelil hlavu Anarchistovi s jednou rukou, co klečel na zemi. Poslední pořád seděl, jako by se nic nedělo a poulil na mě oči.

Začal se bublavě smát a zvracet si na bundu. Zašklebil jsem se a čekal na ostatní. Museli to slyšet. Dusot nohou po schodech mi napověděl, že se to vyplatilo. Samozřejmě, každý jiný gang by sem vtrhnul a začal střílet, jenže tohle nebyli hrdinové, to fakticky ne. Jak jsem čekal, s řevem jim podobným. Pak mě překvapil šestý. No fakt, bylo jich šest. Vrhnul se mi na záda a vrazil mi nůž do ramene, protože se netrefil do krku. Sáhnul jsem po něm mečem a zabodl ho do něho, místo do pochvy. Přehodil jsem ho před sebe a v medu se tak vlnil a řval. V otočce jsem ho nakopnul a on vletěl skrz dveře do chodby, kde utíkali čtyři Purpáci.

Smetl je jejich už mrtvý kolega a oni se jako jeden muž podívali na mě. V jedné ruce meč od krve, v druhé ohromný revolver. Usmál jsem se, protože s úsměvem jde všechno líp, no ne? S ještě větším řevem se tři pokusili utéct a jeden začal tahat pistol. Tupec, než stačil do poloviny pouzdra vytáhnout svojí CZ, měl mezi očima díru o velikosti tenisáku. Pohrdlivě jsem se ušklíbl a vyšel za nimi. Nešel jsem směrem, kudy se dalo čekat, tedy přímo k domu, ale několika kroky jsem zaplul do blízké vedlejší uličky a schoval se do stínu. Purpáci běhali kolem, vytrvale řvaly a hlídky od Mordenerova panství se blížili k Purpákům s tasenými zbraněmi. Střelba začala takřka okamžitě. Proti frontálnímu útoku Purpáků, kteří střelbu ihned opětovali, nemohla pětičlenná hlídka žádnou šanci.

Na Purpáky je spoleh, jsou hrdinové v boji proti menšině, pokud jí vidí a nenajde se někdo, jako já. To pak utíkají. Těžko říct, jestli za to může přirozený strach násilníků před někým silnějším, nebo inteligence, protože před lidmi jako já, je dobré utíkat. Protáhl jsem se kolem bojující skupinky a obešel celý blok. Z domu vybíhala posila dvanácti mužů. Po nich jsem vešel do domu já. Rukou jsem hrábl do kabátu a nahmatal pažbičku útočné pušky. Vytrhl jsem jí z kapsy a vyhoupl mířidla před obličej. Strážný sprintoval proti mně. Všiml si mého výrazu a pušky, ale nestihl nic udělat. Rozhodil ruce a kevlar mu nepomohl proti mojí průrazné kulce. O zadní plát vesty se už zastavila a muž byl definitivně mrtvý. Než spadl na zem, už jsem byl na jeho úrovni a střílel dál.

Kulky trhaly ostrahu a já křičel. Nevím proč, zřejmě na mě začíná lézt šílenství. Zásobník jsem vyměnil rychleji, než doletěla poslední kulka ke strážnému. Zhoupl jsem pušku, navlékl popruh a tasil dlouhánův meč. Proti mně stáli ve sníženém střehu dva upíří ninjové. Jeden měl dvě dýky, ohnuté na předloktí. Druhý měl dvě wakizaši v rukou. Klanová tanta na holeních. Plácat kulky na upíry se mi nechtělo, stejně toho přežijou víc než je zdrávo. Meč jsem namazal dole ve stokách speciální trestí z Plané růže. Tohle podle mé zkušenosti vadilo upírům víc než česnekový roztok.

Oba měli svoje pijavické výrazy a byli až moc klidní. Usmál jsem se, ale k mé nelibosti jim to nijak zvlášť nevadilo. Rozhodl jsem se pro útok, protože mi nikdy moc čekání nešlo. Vrhnul jsem se proti tomu s dýkami na předloktích. Vykryl sek, udělal poskok a byl u mě. Snažil se mi svou čepelí seknout přes bok. Nečekal však mou sílu a rychlost a toho jsem využil. Natočil jsem trup, nožem mu bodl do obličeje a pak od něj odskočil s posíleným sekem na rameno. Meč s jedem ho složil na zem během setiny. Druhý ale zabodl svůj krátký meč do mých zad.

Nečekal jsem to a poklesl v kolenou. Byl až moc rychlý. Dlouhánův meč byl příliš nemotorný v boji tělo na tělo, tak jsem hrábl po tom svém. Je krátký, na tenhle boj jako stvořen. Vykryl jsem tahem z pochvy sek, druhý útok zachytil rubem a v odsmyku vytočil ruku a bodl. Srazil můj bod do strany a sekl oběma meči proti sobě na můj krk. Byl najednou zase u mě, netušil jsem jak. Čepele měl navíc najednou obalené modrou září, ze které jsem měl husí kůži. Proto jsem od něj odkročil a hned od něj odskočil dlouhým odskokem. Zaútočil krátkým úderem zezdola. Vykryl jsem a provedl páku. Obtočil jsem ruku přes jeho meč, praštil mu do rukou a jeho ostří skočilo zpět. Vlastním ostřím se zasekl do krku. Přimáčkl jsem pravicí meč do rány a levou rukou mu držel zápěstí s druhým mečem. Pustil svou levou a ohnal se po mém břichu svým tantem.

Když pustil levé wakizaši, musel vědět, že umře. Škrábl mě svou dýkou za cenu své smrti. Nechal jsem hroudu spadnout. Zacinkal meč a já se vytáhl do výšky. Rána na břichu už se hojila. Vykročil jsem znovu směrem do dveří, kde jsem tušil obytné křídlo. Dlouhánův meč jsem si vyzvedl a s ním jsem prošel dveřmi.

Za nimi, v chodbě do L, už nebyl nikdo. Dveře do pracovny Ludvika Morderena byly pootevřené, uvnitř kdosi spěchal s balením. Otevřel jsem potichu dveře a díval se na záda vysokého muže s bříškem. Prořídlé světlé vlasy měl ulízané, kolem byl vidět přepych a peníze. Tenhle chlápek se tedy měl.

„Dobrý večer,“ řekl jsem bodře a pousmál se. Prudce se otočil a vypálil malou kapesní pistolkou, na čtyři náboje. Všechny čtyři mi napral do hrudníku. Jen mi to roztáhlo úsměv. Zbledl a roztřásl se, až se mu dvojitá brada třepala jako sulc.

„Enki, kurva, Abara,“ prohlásil a jen se třepal a krčil. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

„Pane Morderene, rád bych se zeptal na jednu otázku,“ začal jsem mile. Skutečně umím být velkorysý v několika málo situacích.

„Proč po mě, kurva, jdete,“ zařval jsem. No fakticky, bývám občas i milý, ale to mě nesmí ten, s kým mluvím, chtít zabít. Znovu jsem se asi usmál, protože se roztřásl ještě víc. Začínal jsem uvažovat o tom, že je to asi mou přítomností. Zvláštní, na mě to nijak nepůsobilo.

„Máte nejmocnější technologii, kterou jsme schopni ovládat. Data potřebná ke spuštění ochran u dopravní lodě, schopné vesmírných letů. Nikdo není schopen sklonit ochrany kolem lodě a spustit palubní počítač,“ vypovídal se. Aha, odtud tolik povyku po mě. Přikývl jsem a zatočil mečem, aby pokračoval. Vykřikl a znovu se skrčil. Zřejmě se těšil, až mi řekne, proč po mě jde každý druhý.

„Takže, ten flashdisk, co jste ukradl Antonínu Mokrému, byla právě informace a kódy, nutné ke zprovoznění lodi. Víte, povedlo se nám nahackovat satelit národní obrany České republiky. Pomocí něj, jsme zjistili, že na oběžné dráze krouží projekt tehdejší Evropské unie. Planetární plošina o velikosti Imnem city. Nic víc nevíme, jen to, že jsou tam možná lidé, a i kdyby ne, je tam rozhodně lepší prostředí, než tady dole,“ řekl a dal si asi opravdu záležet, abych se neotočil. Na zátylek se mi opřela hlaveň obrovské pušky. Poznal jsem ho, jak by ne. Znal jsem ho jako své boty. Mohl jsem to tušit, jenže já nejsem tak chytrý jako on. Silnější, jo, lepší… to nevím.

„Enki, chápeš, že v té stanici, mohou být přeživší lidé? Společnost izolovaná od zkázy tady dole? Musel jsem,“ řekl Tomáš. Měl jasný hlas, hlaveň se nehnula ani o milimetr. Vzduch začínal houstnout.

„Chápu, Tomáši,“ řekl jsem a pevněji sevřel meč. Ovšem, taky jsem neřekl, že Tomášovi bezmezně věřím. Mohl si všimnout malého přístrojku na pásku. Stiskl jsem vypínač na rukavici. Za mnou se ozvala exploze a utrhla Tomášovi celý trup. Možná jsem to s tím semtexem přehnal.

„Kde jsme to přestali?“ otočil jsem se na Morderena a on se jen roztřásl jako jehličí v uragánu. „Ach jistě, při tom, jak jste se mi chystal říct kde ta loď je,“ usmál jsem se. Polkl a odvážil se na mě podívat.

„Vy mě zabijete, že jo,“ vyblekotal. Přikývl jsem a poválel to na jazyku, jako bych přemýšlel.

„Pravděpodobné. Můžu si ovšem chvíli hrát, než zemřete, a to, pokud mi to neřeknete.“ Polknul ještě víc a přikývl.

„Je to v Ardenách. Tajná laboratoř, souřadnice mám ve svém PDA,“ řekl a ukázal na přístrojek na stole. Přikývl jsem a odložil dlouhánův meč na stůl. Vytáhl jsem pistol a opřel mu jí o čelo. Zavřel oči, zřejmě nechtěl vidět svou smrt.

Chvíli jsem jen tak stál a přemýšlel. Zabíjel jsem v poslední době docela dost, bylo to nutné? Cena života je v mé době dost pohnutá. Občas stojí za pár pěkných kožených bot, za 200 hrachů na ruku, za krabičku cigaret, za dvacítku nábojů, nebo za volný pokoj v hospodě. Je to holt krutá doba, a já nemohl být jiný. Domáčkl jsem spoušť a tělo dopadlo na zem. Ocákla mě krev a vzduch zmedovatěl.

Shrábl jsem PDA a hodil ho do kapsy. Otočil jsem se a vytáhl jsem znovu pušku. Věděl jsem, že venku je pár desítek vojáků, jenže já mám med. Vyhodil jsem si pušku do ramene a vyběhl z místnosti.

Dva stáli v chodbě a hlídali. První kulky je oba zabili, než stačili cokoliv říct. Třetí se otočil a vystřelil. Než stačil ale zamířit, byl na zemi v krvi.

„Tři už jsou dole a moc jich tu je,“ zahalasil jsem, když jsem proskakoval masivní dveře do haly. Ani jsem se už nemusel dívat na nepřátele, věděl jsem, kde jsou dalším smyslem. Jednoruč jsem střílel z pušky a druhou tasil meč. S mečem v levé a puškou v pravé jsem se hnal místnostmi a zanechával za sebou spoušť. Otočka, sek na krk, přes místnost zastřelit dva vojáky v kevlarech. Do obličeje jim to bylo houbeles platný.

Kryt, sek, bod, výpad… zahodím meč do jednoho vojáka, volnou rukou tak přebiju, přískokem jsem u padající mrtvoly a meč mám znovu v ruce. Pro lepší a rychlejší zabíjení, pouštím pušku a ta sama sklouzne do kapsy v plášti. Mečem srazím dvě kulky, letící mi do obličeje a se zamihotáním vzduchu jsem u střelce a mám meč od jeho krve. Obě poloviny se hroutí na zem. Puška klepne o podlahu, až když jsem o pět mužů dál a prosekávám se přes ně ven. Všichni mají IG na pásce.

Ve chvilce klidu vytáhnu Sephator a naklepu do sebe zbytek balení. Záchvat mě začne trhat zevnitř, ale nedbám bolesti a vrhám se na další nepřátele. Začínají utíkat, nechápou, jak se mi můžou smrtelné rány hojit doslova sami a během sekund. Udělám dlouhý krok se snížením těžiště. Sek šikmo vzhůru přes vojáka, dalšího seknu na opačnou stranu zase dolů. Pak vodorovně, to schytá třetí. Čtvrtý kryje puškou, přeseknu mu jí jako dřevěnou větev a pokračuju dál do podpaždí. Pak vedle mě exploduje ve známém výstřelu voják. Ve dveřích, kudy jsem vběhl, stojí Tomáš a modře mu planou oči. Hrudník je spojen modrými plamennými svaly.

Pozoruje mě neskutečně chladně, jeho pohled studí jako chladná noc při ledové bouři na severu Manylow časté. Med byl hustý, už to asi nebyl med, ale smůla, stával se z něj tuhý jantar. Všechno se zpomalovalo na viditelné pohyby. Křik se protahoval, jen Tomáš a já jsme se pohybovali stejně rychle.

„Enki, nemůžu tě nechat odejít. Musím mít šanci odejít odsud, z téhle prašivé planety,“ pronesl nezúčastněným hlasem. Asi zemřel a držela ho při životě jen magie, kterou měl z radiace a mutací.

„Tomáši, jsi mrtvý,“ snažil jsem se ho přesvědčit. Jen pokrčil rameny a znovu vystřelil. Kulka si taky razila cestu jantarem o poznání rychleji, než bylo zdravé. Ale i tak jsem relativně v pohodě uhnul. Nechápal jsem mnoho věcí, ale bylo mi jasné, že ho musím zabít. Znovu.

Podíval jsem se na něj, stál s puškou a mířil na mě. Prosklená stěna s kusy střepů, ze zrcadla, mě upoutala. Díval jsem se na sebe a nepoznával jsem se. Rysy jakoby smazané do jednolité plochy, nemohl jsem rozpoznat svou tvář, vůbec. Levou rukou jsem si hrábl do obličeje. Nos, ústa i oči byly na svém místě, ale odraz mi je neukazoval. Usmál jsem se. Bílá maska se změnila. Ústa zkroucená do šklebu, oční důlky ve stínu, tvrdé rysy, byl jsem to opět já, ale něco se změnilo. Vypadal jsem jako smrt v lidské podobě. Lebka a člověk zároveň. Bylo mi ze mě špatně. Svěsil jsem koutky a znovu bílý návlek, bez náznaku obličeje.

„Sephator,“ pronesl mrtvý Tomáš. Otočil jsem se k němu.

„Tvá podoba se začala měnit až po vstupu do Imnem city. Tvá tvář mi přijde povědomá a přeci neznámá. Kdybych nevěděl, kdo jsi, nepoznal bych tě. Nemáš identitu,“ řekl a stále mířil na můj obličej, nebo co jsem to měl.

„Sephator,“ řekl jsem. Planoucí oči se změnily na chvíli v čáry, když přikývl.

„Vedlejší účinky má každý jiné,“ připomněl a vystřelil. Jako ve snách jsem mečem odrazil kulku. Byla obrovská černá se znaky. Čpěla magií, a abych řekl pravdu, nebyl mi příjemný pocit smrti přede mnou. Jako milionkrát předtím, jsem blahořečil Adolfu Gruberovi, že si nechal vyrobit takový super meč. Zachránil mi život, znovu.

„Co ty?“ zeptal jsem se. Jeho planoucí oči, modré plameny místo břicha.

„Já? Já jsem mrtvý,“ řekl a vrhl se na mě. Byl u mě rychleji než kulka před chvilkou. Pořád jsem nemohl uvěřit, že je mrtvý. Nastavil jsem meč proti němu a mrtvý Tomáš si na něj naběhl. Plameny, po doteku čepele meče, začaly reagovat a svádět se do ostří. Jako nějaký hromosvod sváděl meč do sebe magii držící jeho tělo při životě. Usmíval se mrtvým úšklebkem do mé tváře a oči zhasínali. Meč se škubal, skřípěl, sípal… sál do sebe magii a nic jiného jsem nevnímal. Sílu, proudící do meče, nevím proč, ale nebál jsem se jí. Najednou mi magie nečpěla, přišla mi stejně normální, jako Slumáci, Vodníci, Rusalky a třeba teplé pěnivé pivo.

Mrtvolu z pohaslého meče jsem shodil a automaticky přiklekl k jeho trupu. Prohrábl kapsy a vyndal veškeré amulety a v kanceláři vzal krosnu, přendal věci do mé a vyhodil si na záda Pušku. Pak jsem se vydal pryč. U nejbližšího poklopu do stok jsem seskočil do puchu a splašků. Poklop jsem nechal stejně proražený, jako když jsem na něj skočil a vydal jsem se směrem pryč, z Imnem city.

Cesta podzemím mi trvala krátce. Na Slumáky jsem neměl náladu a používal jen pistol. Po deseti mrtvých se první skupinka asi rozhodla kolegiálně varovat ostatní a já prošel bezpečně. Prosoukal jsem se opět průrvou a vylezl konečně na vzduch. Masku na puse a brýle na očích jsem si nandal dole ve stokách, nebyl problém. V pokladničce jsem měl 3500 hrachů, měl jsem svůj, magií nabitý meč, Tomášovu Pušku, PDA naprané informacemi a u sebe přes pět set nábojů.

To, že mám v patách každého lovce, žoldáka a nájemného vraha, mi ani nevadilo. Díky mému prokletí, Sephatorovému prášku, mě asi nikdo jen tak nepozná. Navíc mi jantar zmizel hned, jak jsem skončil s Tomášem. Nevím jak, ale vím, že rozhodně nezmizel jen tak. Pořád tam někde je a čeká, až budu mít zase potřebu. On se vrátí, je mi to jasné.

Moje povzdechnutí znělo trochu smířeně. Vytáhl jsem PDA a naklepal si cestu. Ušklíbl jsem se a vykročil jsem na dlouhou štreku. Snad poprvé v životě mám cíl. Jen jedna věc mi chybí. Sephator, už bych si docela dal. Jen jsem se smířeně podíval do dálky a stáhl si kápi do obličeje. Svižným krokem jsem se vydal, přímo do Ardenského lesa. Tedy přímo… oklikou samozřejmě, mimo bažiny Chetoninu.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 James Kowalsky 04.06.2011, 19:49:45 Odpovědět 
   Oh... trochu se musím omluvit že sem nelozím častěji, ale tak trochu jsem tu na to "opět" zapomněl...

Děkuji hodně za kritiku, tu já zbožňuju... po FF HP kde to nikdo nekomentoval moc kriticky je vždy autor rád za komentář plný toho co je špatně a ne toho aby se jen dožadoval pokračování... aspoň v tom Saspi nezklamal...

Trochu mě ale pobavilo to, co napsala Ekyelka... konkrétně to jak jsem se musel poučit :D...

Ve skutečnosti tahle povídka vznikla asi někdy roku... 2008 tuším, a to za jeden víkend celá. Jen jsem si dal jak koukám asi rok pauzu před durhou půlkou bo jsem tvor zapomnětlivý a tak se vloudila chyba... Tohle je vážně děsuplné dílo, první Ich-forma o kterou jsem se i pokusil, tak to podle toho dopadlo... Er forma se mi píše líp zřejmě... musím se zeptat DoctoreXe...

Každopádně mnohactěné díky za komentáře... zas za pár měsíců... Furthad
 Kaileen 27.02.2011, 16:27:56 Odpovědět 
   Ahoj.
Ne že by mi vadil hrdina drsňák, kterého nepřemůže ani X soupeřů, ale proč musí furt tak kecat? Kdyby to vyprávěl nezávislý vypravěč, budiž, ale takto v ich formě to vyzní, jako by se hrdina chválil, kdo ví jakou hlášku neřekl.
Přitom tato postava je pořád jen papírová, tzn. čistě teoreticky - kdyby se dostal z románu do reality, sejmulo by ho první děcko s lízátkem. I když možná ani ne, možná by ho ukecal.

Boje jako takové jsou ještě dost nepřehledné a zbrklé. Šup, šup, ať to lítá, každého sejmu jinak, to bude paráda, dyť na co bych taky měl tolika různých zbraní a abych si posichroval zajímavý děj, pár zbraní si ještě šlohnu.
Jo, byla by to paráda, kdybys trošku přibrzdil. Nemusíš mít žádný šílený arzenál, každá zbraň je schopna zabít několika způsoby - záleží na tom, kdo ji drží a používá.
Možná by bylo šťastnější, kdyby ses učil tyto scény popisovat v souboji jeden na jednoho nebo jeden na dva, kdy se tam těch postav a terčů nemotá tolik.

S čím momentálně taky bojuju - atmoška. Tak nějak mi chybělo to vnitřní napětí. Vzhledem k povaze textu by to mělo být napěchované napětím, ale...
Žoldák se chystá do téměř třicetičlenného nepřátelského tábora a nic necítí? Buď je to ten typ, který je absolutně klidný, má přehled o každém kamínku, ale pak by i ty bitky popisoval jinak; anebo je to typ, co se mu roztřesou ruce i nohy adrenalinem (nebavím se o strachu, ale o nadšení) a celé tělo se těší, aby už se konečně bojovalo, protože samotný střet je jak nášup. A člověk je takový, že chce pořád víc.

Je to na mě trochu dlouhé, na druhou stranu oceňuju odvahu a snahu se do tohoto pustit. Možná to chce nechat chvilku spát a pak to proškrtat, ony i ty rozhovory jsou trochu rozvláčné. Mohlo by to být i ne úplně vhodně volenými slovy, což by odpovídalo i tomu chvástavému tónu hrdiny - je rozdíl být machr anebo sakra dobrý profík, který si je svých kvalit vědom.
Někdy nemusíš popisovat, žes to řekl bodře nebo jakkoliv jinak, kolikrát jen správě zvolená slova stačí, aby byla patrná nálada a vztah nebo postoj hrdiny k ostatním postavám.

Nebudu se v tom víc pitvat, třeba příště u jiné bojovky. Ať se daří.

- oči zhasínali / zhasínaly.
 Ekyelka 27.02.2011, 13:45:07 Odpovědět 
   Zdravím.
Nejprve jsem si musela aspoň zběžně pročíst předchozí díl, abych se dostala do obrazu. Díky tomu mohu říct, že sis dal pozor aspoň na některé chyby, přestože nijak slavné to není, objevila se spousta dalších.
Vezmu to postupně, jak jsem postupně na problémy narážela v textu:
- v celém textu se opakují slova. Tím mám na mysli, že je používáš krátce za sebou, případně rovnou v jedné větě víckrát. To nepůsobí dobře, chce to rozšířit si slovní zásobu.
- souboj Enkiho s dvěma upíry je značně nepřehledná: v jednu chvíli je z obou jeden, pak jsou zase dva. Chtělo by to zpřehlednit a nepsat tak zběsile. Každý souboj má svůj vnitřní řád a nezáleží na tom, jestli je vypravěč nezúčastněným pozorovatelem, nebo přímým účastníkem.
- malá slovní zásoba především u sloves: dělal, sekl, vzal, byl... Opět: více čti, ať si rozšíříš zásobu. Bez té se nedá psát, zacyklíš se na krátkém seznamu slov, která neustále opakuješ a ochuzuješ tak sebe i čtenáře.
- místy se vyskytuje špatné skloňování. I to je podle mne důsledek chaotického psaní ve spěchu. Co v hlavě autora vypadá bombasticky, to se na papír dostane jako změť slov. Chce si to texty po sobě číst nahlas a pomalu. Teprve když uslyšíš zvuk hlasu a sled jednotlivých slov, dojdou ti všechny chyby a zmatená místa.
- stejně nedobrě napsaný je i střet s mutanty. Zpomalit, zpřehlednit. Bojové scény ti ještě nejdou, chce si to víc pohrávat se slovy, poskládat nejprve choreografii souboje a poté ji přepsat do čitelné formy.

Abych jen neskuhrala, text má i své klady. Ať už se jedná o prostřihy do Enkiho minulosti, o celkovou strukturu nebo o práci s postavou Tomáše. Není to zatím dotažené do konce, spousta míst potřebuje dopilovat i po logické stránce, ale je to na dobré cestě. Jen si zkrátka dát pozor na všechny ty zmatky a chyby.
Ještě mám poznámku k délce textu. Sám o sobě není nijak dlouhý, vezmu-li v potaz celkový děj. Bráno přes optiku monitoru je toho ale skutečně hodně a neznám moc čtenářů, kteří by měli trpělivost přečíst takhle dlouhé texty. Pro příště by nejspíš bylo vhodnější text rozdělit do více částí, zvlášť když tomuto rozdělení nahrává i vnitřní stavba textu. Čtenářů se pak jistě najde víc.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Ráno
petulin
1. Košile
montana
Bažina
Jera Igor
obr
obr obr obr
obr

Odnesla si Její srdce v mikrot...
Šedo
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr