obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nástrahy pozdního věku ::

 autor Irča publikováno: 21.02.2011, 21:20  
Většinou píši své vzpomínky, v poslední době sem tam nějakou úvahu. Občas se mně stane, že tam vysekám hrubku jako vyšitou, tak prosím o schovívavost.
 

Ono se řekne důchodce, ale jak se má s touto skutečností jeden vyrovnat mu nikdo neporadí. V mladším věku jsem se často smávala svým rodičům, když například můj tatínek co chvíli hledal brýle, které měl obyčejně pověšené na šňůrečce na krku, případně zuby, které měl v puse, když zrovna nebyly v hrnku na kredenci. Maminka se občas zastavila v kuchyni jako Lotova žena, a ne a ne si vzpomenout, co chtěla v tu chvíli udělat. V práci jsme propadali bezuzdnému veselí, když některý z kolegů začal vyprávět, jak strčil prášek na praní do mražáku, či jiné nepochopitelné věci, o kterých jsme si mysleli, že nás nikdy nemohou potkat. A dnes jsem v tom až po uši.
Začnu od sebe, aby nevznikla mýlka, že mně se to netýká. Letos jsem byla s Klasem na týdenní rekreaci na hostýnských vrších. Protože mým celoživotním problémem je obava, abych někam nepřišla pozdě, chystám se a chodím všude s hodinovým předstihem. Co kdyby mně začalo bolet břicho, co kdyby nejela šalina, co kdybych zjistila, že čekám na špatném místě atd. Odjezd byl plánován na poledne, balit jsem začala hned v osm. Nikdy si nechystám věci dopředu, až v den odjezdu. Můj šel na zahradu, dcera s tím svým do práce a tak jsem měla na celou transakci dokonalý klid. Všechno jsem si nachystala, také kyblík s rajčaty, abych měla nějakou zdravou zeleninu a hlavně místo na čerstvé houby, které v té době rostly jako z vody. V deset hodin jsem začala být neklidná a říkala si, že snad už bych měla pomalu jít. Poledne tu bude coby dup a kde se já pak poděju? Tak jsem si znovu začala ověřovat, zda-li mám klíče od domu, peněženku, peníze, doklad o zaplacení zájezdu a mobil. „Sakra, mobil, vždyť jsem ho měla před chvilkou v ruce! Jéžíš marjá, kde je? Kam jsem ho dala?“ Horečně jsem všechno zase s vaku vytahala a znovu přerovnala, mobil nikde. „Zavolám Irence! No jo, ale jak jí zavolám, když si nepamatuju číslo. To číslo mám v paměti v mobilu!“ V ten moment mně paměť úplně selhala a vůbec mně nedošlo, že v peněžence mám napsané číslo na kartičce, pro případ, když se mně někdo zeptá, jaké mám číslo na mobil. Umím ho sice z paměti, ale když se někdo zeptá, pomalu ani nedokážu říct, jak se jmenuji. Byla jsem na infarkt. To už bylo hnedle půl jedenácté a na opoceném čele ležely těžké chmury z toho, že určitě přijdu pozdě a nestihnu to. A pak jsem strčila hlavu do ledničky a ejhle. Ten kámen, co spadl s mého srdce, musel být slyšet až na druhém konci světa. Spěšně jsem odjela na sraz, kde jsme pak na opozdilce čekali minimálně o půl hodiny déle, než byl stanovený odjezd.

Pozůstatek s pečlivosti, která ve mně z minulosti ještě zůstala, ačkoli si uvědomuji, kdybych tento argument konzultovala s tím svým, že by jej vehementně vyvracel, mně nutí k tomu, abych věci které uklízím uložila do krabice, označila ji a dala na viditelné místo. To jako aby se později našlo. A tak jsme jednu zimu, asi před pěti lety schovávali figurky, které nám zdobí zahradu. Tedy zdobí…? V mladším věku jsem razila heslo“ žádné trpaslíky, žádné hrady, žádné osázené pneumatiky. To je kýč a to do zahrady nepatří. Zahrada má být přehledná a účelná.“ Dnes říkám: „ Taťko, dva trpaslíky bysme si mohli koupit. Dyť jsou takoví veselí a budou se hodit na skalku k jezírku.“ Dnes k nim přibyl ještě vodník a další darebnosti. Tak jsme ty trpaslíky pečlivě zabalili do novin a uložili je do růžové krabice od strojku na strouhanku. Krabici jsem popsala a dala na viditelné místo. Na jaře jsme trpaslíky nemohli zaboha najít, i když jsme převrátili kde co. A tak mně nezbývalo, než je oželet. „Takoví fešáci, a jak se tam krásně vyjímali.“ Uběhl rok, dva ,tři, jako pravá klepna jsem každému vehementně vyprávěla, jaké teď máme problémy s pamatovákem, že jsme někam schovali trpaslíky a ne a ne je najít. A tu takhle stojím v kuchyňce na zahradě, na sporáku dýmí hrnec s vodou na nádobí a já si říkám:“ Mělo by se umýt nádobí. Noooo, mělo by se … ale chce se mně. Vůbec se mně nechce!“ Nacpané břicho značně zpomalilo centrum zájmu o práci, skelný zrak tupě bloumá po kredenci. V tom upřu oči na horní plochu kredence. „Hergot, copak je asi v té růžové krabici vedle té staré váhy. Před tou škatulí jsou špejle, které jsme potřebovali před dvaceti lety, když jsme zabíjeli prase a dělali jitrnice. Koukám, že je tam i náhradní láhev s lihem, když si vaříme kafe na lihovém vařiči dřív, než zatopíme v kamnech. Ale v té škatuli… no dobře, tak si vezmu stoličku, sundám ji,, a kouknu se do ní. Hospodyně má přece vědět, co je kde uloženo.“ Sundám ji a nevěřícně koukám na nápis značně zašlý prachem a mušincemi. „Trpaslíci“. Po otevření na mne s šibalským kukučem zírá z novin trpaslík. A v zápětí vybaluji i druhého. Uvědomuji si, že oba jsou určitě mužského rodu, neboť kdyby to byly trpaslice, určitě by na nás z té krabice už dávno pokřikovaly. Kluci jsou pěkně zticha a v utajení tu neužitečně tři roky prochrápali. Ale může mně snad někdo vyčítat, že jsem je špatně umístila.. Celou dobu byli pěkně na očích, jen jsem jaksi zapomněla zvednou oči ke stropu. Co kdyby tam na mně jukala práce?
Zahrada je vůbec místem pro bezuzdné veselí, neboť v ní neustále něco hledáme a posléze to nacházíme na neuvěřitelných místech. Pokud to ovšem vůbec najdeme. Před třemi týdny jsme šli sázet česnek, tedy v listopadu. Pantáta poručil:“Dones oborávač!“ Jde o kovový nástroj podobný písmenu „V“ na rukojeti, jehož špicí se dělají rýhy (brázdy) do země, případně se s tím přihrnují řádky brambor a pod, „Kde ho najdu? To nevím, podívej se po stromech, někam jsem ho pověsil.“ Obešla jsem celou zahradu 1200 m2. Oborávač nebyl k nalezení. Tam kde by měl teoreticky viset, samozřejmě nevisel. „No, tebe tak poslat pro smrt, ty nikdy nic nenajdeš!“ Zlostně jsem odfrkla a řekla:“ Víš co, škrab mně na zádech a najdi si ho sám! Šel. Obešel celý rajon. Bezvýsledně. „Kdys ho naposledy potřeboval? Já nevím, asi v únoru, když jsme seli mrkev. Aha, to už je hodně dlouhá doba.“ Ten krám se prostě nenašel. Třeba to bude trvat pár let, než si ho někde všineme. Tak jsme si ho nakonec půjčili od souseda. Můj exmanžel (Ríša) je vůbec expert na ukrývání věcí. Zpočátku mně to rozčilovalo, teď se směju a ani to moc nekomentuju. Ríša pochází z velmi chudých poměrů a jeho vlastností je shromažďovat věci, které sice nepotřebuje, ale touží je mít. A teď si je konečně může koupit. S tím ovšem vyvstává obava, aby mu je někdo neodcizil. Nemyslím domácí lidé, ale jeden nikdy neví. Je pravda, že zahrada je místem, kde by mohlo k újmě snadno dojít a abychom se ubránili rozbití dveří a vypáčení oken, necháváme chatu nezamčenou. A protože je potřeba těch pár cenných věcí zabezpečit před případnými návštěvníky,, ukrýval třeba tranzistorové rádio pod uhlí, vrtačku – kolovrátek pod kredenc apod. Všechno by bylo v pořádku, jen kdyby si pak pamatoval, kam to ukryl. Foťák nemohl najít aspoň pět let, o některých věcech ani nevím. Ty se nenašly dodnes. A protože dnes i já mám určité problémy s pamatováním si, nedělám z toho tragédii. Nikdy jsem nemohla pochopit, proč si tatínek nepřál, aby se s jeho věci hýbalo. Byl velmi pečlivý, jeho nářadí bylo vždy vzorně vyčištěno, naolejováno, nabroušeno a uloženo na svém místě. Dnes ani já často neměním zaběhnutý režim, protože jakékoliv vylepšení způsobí rodinnou havarii. Když tatínek zemřel a jeho nářadí převzala druhá generace mužů, zpočátku mi velmi vadilo, že každý z nich používal nepříslušné nářadí k jistým úkonům, které tomu kterému nářadí nepříslušely. Můj například s oblibou tahal hřebíky dlátem. Ale to jsem zabředla do jiné kategorie vyprávění.
Dalším námětem by mohlo být téma muž a lednička. Řeknu příkladně:“ Ríšo prosím tě dones mně s ledničky hrnec s polívkou, za chvíli budeme obědvat.“ Jde, neodporuje. Otevře ledničku, strčí do ní hlavu a civí. Po určité době mrskne s dvířky a zavrčí“:“ Tam žádná polívka není, kdo ví, kams jí dala! Jak dala, co dala? Dyť je v tom největším hrnci co v té ledničce je. Tam žádný hrnec není!“ Otevřu ledničku, vytáhnu hrnec a řeknu:“A tohle je co? To tam nebylo a vůbec, kdybys byla pořádná hospodyň, tak bys ten hrnec popsala!“ V naši rodině je to dobře zařízené. Ať je to co je to, vždycky za to můžu já. Ale jak říkám, dnes je mně to spíš k smíchu, neboť jako důchodci máme čas na hledání. Já se třeba probírám v receptech a plánuji si, co kdy uvařím. Ledacos mně zaujme a řeknu si:“To si musím pamatovat, to se bude hodit.“ Pak vše naskládám zpátky do skříně a už to nikdy nenajdu.
Respektive najdu, ale v okamžiku, kdy budu hledat úplně něco jiného. Teď například hledám kobereček Kuzněcova. Jde o obdélníkovou látku, na které jsou rovnoměrně přilepená umělohmotná kolečka s ostrými hroty. V okamžiku, kdy jednoho začnou bolet záda, ulehne holým tělem na ten kobereček, hroty se mu zapíchají do kůže a celá plocha působí jako akupresurní pomůcka. V prvopočátku je to nepříjemné, ale za pár minut se celým tělem rozlije blažené a uvolňující teplo. Jen není dobré se na koberečku moc hýbat, neboť přenášením váhy opět dojde k bolestivému zapíchávání do jiných partií těla. Záda mně bolely před mnoha letý. Teď když o zádech opět vím, o koberečku nevím nic.
Heslem dnešního dne by mohl být slogan: „Vím, že nic nevím.“










Prosinec 2009


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.02.2011, 21:19:30 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI! ;-)

Ono to snad má každý v "genech" (myslím to zapomínání). Někdo neví, kde co položil, či co chtěl, jen co se otočí, jiný má vše v hlavě, dokud se mu to tam nepomíchá a je jedno, zda je nám dvacet pět, nebo padesát a více let! ;-)

Ale k textu... Jako úvaha se mi nejeví, spíš takové povídání o trampotách běžného dne, když hrdinové povídky zapomínají, kde co dají a podobně. Ona ta "skleróza" není výsadou jen starších lidí, ale i mladí mají problémy a občas jim jde hlava kolem. A protože patřím mezi ně, pak musím přikývnout a souhlasit s obsahem textu. Škoda jen, že děj skáče od události k události (či od tématu k tématu) bez toho, aby byly jednotlivé "věci na přetřesu dne" řádně pospojovány a jednotlivé "přechody" lépe vypilovány. Aby bylo ono vyprávění plynulejší a děj v textu neskákal sem a tam jako motýl z květu na květ.

Pozor na správné psaní přímé řeči (užívání uvozovek a jejich umístění na patřičném místě), na chybějící či nadbytečné mezery v textu a další nedostatky, které jsem vypsal níže. Všemu se dá naučit - i psaní bez chyb, či jejich vyhledávání a opravování! (mrk)

Co mi padlo do oka:
=============

– Ono se řekne důchodce, ale jak se má s touto skutečností jeden vyrovnat mu nikdo neporadí. – (schází čárka před „mu“)

– Co kdyby mně začalo bolet břicho, co kdyby nejela šalina, co kdybych zjistila, že čekám na špatném místě atd. – a tak dále. (zkratky v běžné textu se mi moc nelíbí – nejsem jejich zastáncem, prostě to nevypadá hezky)

– „ Taťko, dva trpaslíky bysme si mohli koupit. Dyť jsou takoví veselí a budou se hodit na skalku k jezírku.“ – (pozor na nadbytečné mezery v přímé řeči + bychom?)

– a já si říkám:“ Mělo by se umýt nádobí. Noooo, mělo by se … ale chce se mně. Vůbec se mně nechce!“ – (uvozovky na začátku přímé řeči jsou na špatném místě, nestačilo by jen: „No“? A neměl být za: „...ale chce se mně“ otazník?)

– Koukám, že je tam i náhradní láhev s lihem, když si vaříme kafe na lihovém vařiči dřív, než zatopíme v kamnech. – (nejspíš bych dal čárku před „dřív“ a ne až za něj, ale bůh ví)

– Ale může mně snad někdo vyčítat, že jsem je špatně umístila.. – (tři tečky – ani více, ani méně)

– Pantáta poručil:“Dones oborávač!“ – (schází mezera mezi dvojtečku a přímou řečí)

– ...případně se s tím přihrnují řádky brambor a pod, „Kde ho najdu? To nevím, podívej se po stromech, někam jsem ho pověsil.“ Obešla jsem celou zahradu 1200 m2. – (zase zkratka, o to nic, ale za ní je čárka a pak další přímá řeč – neměla namísto čárky být tečka? Pozor na utápění přímé řeči v popisném tečxtu – pokud to jde a taková přímá řeč nenavazuje na popisný text – například za dvojtečkou – je lepší ji odsadit vždy na nový řádek)

– „Kdys ho naposledy potřeboval? Já nevím, asi v únoru, když jsme seli mrkev. Aha, to už je hodně dlouhá doba.“ – (vypadá to, že je v jedné přímé řeči ukrytý celý dialog)

„Kdys ho naposledy potřeboval?“
„Já nevím, asi v únoru, když jsme seli mrkev.“
„Aha, to už je hodně dlouhá doba.“

– Třeba to bude trvat pár let, než si ho někde všineme. – všimneme

– Řeknu příkladně:“ Ríšo prosím tě dones mně s ledničky hrnec s polívkou, za chvíli budeme obědvat.“ – (opět zdrhly uvozovky na začátku přímé řeči k popisné větě)

– Po určité době mrskne s dvířky a zavrčí“:“ Tam žádná polívka není, kdo ví, kams jí dala! Jak dala, co dala? Dyť je v tom největším hrnci co v té ledničce je. Tam žádný hrnec není!“ – (tatáž chyba + nějaké uvozovky navíc před dvojtečkou)

– Ledacos mně zaujme a řeknu si:“To si musím pamatovat, to se bude hodit.“ – (opět jedna ze stále se opakujících chybek) – Ledacos mně zaujme a řeknu si: „To si musím pamatovat, to se bude hodit.“

Hezký večer přeji a hodně zdaru v další tvorbě! ;-)

P.S. Šotky je dobré vymést koštětem - viz velký jarní úklid!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Stíny na Holy W...
RockChick
Když šly, tak š...
Tomáš Najman
Uprostřed hrudi
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr