|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (75. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 22.02.2011, 19:50
|
|
| |
|
|
Její část
Khar do vězení vstoupil první, důvěřivě jsem vešla za ním do temné brány. Během toho jediného kroku se mi ztratil. Ocitla jsem se sama.
Přestože jsem ho považovala za největší zlo, bála jsem se bez něj. Nikdy jsem neměla strach přímo z něho, nýbrž z toho, co by mi mohl ukázat, protože on jediný neměl zábrany být upřímný. Někdy byl sice až moc horlivý, ovšem vzhledem k jeho úloze se i jeho občasné výstřelky daly pochopit. Nehledě na to, že tou svou zbrklostí mi Kaileen prakticky hodil do náruče.
Kdybych neznala následky, sáhla bych si na něj. Chtěla jsem vědět, jaké to je a tušila jsem, že asi nepálí. I když Isabeau tvrdila, že pálí, na druhou stranu Kaileen na něj taky sahala a popáleninu neměla. Kaileen...
Zatímco jsem se prošla přes dvě území pekla, čas neúprosně běžel. Nechtěla jsem se smířit s tím, že nestihnu zastavit Daggora. Možná už Kaileen a Coritu úplně rozdělil, ale možná byla královna dost chytrá na to, aby se přítelkyně zastala. Třeba ji pak nebude chtít nějaký čas vidět, ale přece mezi nimi muselo něco zůstat. Něco, co bychom mohly všechny tři pevně uchopit. Ovšem až se vymotám odtud.
Neodvážila jsem se postoupit ani o krok dál, zůstala jsem stát u brány a rozhlédla se po tmavých katakombách. Kolem několik vstupů kdovíkam, ale nic, co by mi pomohlo určit směr, kam bych se měla vydat, kde bych měla aspoň poloviční šanci na přežití.
Podle pověstí jsem čekala storuké obry, několikahlavé netvory a jiné bestie, které by člověk dokázal popsat až tehdy, pokud by vylezl z pekla. Hlavou mi probíhaly všelijaké asociace nezastavitelných pracek, krvelačných očí, odkapávajících slin, šumění křídel, zákeřných a nepolapitelných duchů, neustále se opakující a nikdy nekončící trýzně.
Jediné živé duše však byli dva černí býci. Jeden vpravo, druhý vlevo právě nepřátelsky odfrkl a popošel ke mně. Nemohla jsem od něj odtrhnout zrak – určitě bych se dozvěděla, že ten vpravo se zrovna rozbíhá, aby mě nabral na rohy a rozpáral. Až myšlenka na útěk mě přinutila pohnout se, otevřít bránu a vypadnout, dokud jsem byla ještě celá.
Klidně bych přiznala, že jsem se strachy málem po..., ovšem jakmile jsem marně zacloumala mříží, měla jsem co dělat, abych se doopravdy neponížila. Pohyb ve střevech jsem nejen zřetelně cítila, ale i slyšela, a tak jsem se otočila zpátky na býka vlevo, abych se aspoň trochu rozptýlila.
Dokud budu živa, nic takového nedopustím. Umřu v bolestech, ve strachu, ale nikdy, nikdy nedovolím, aby moje svalstvo povolilo dřív, než vypustím duši.
Jak jsem znala Khara, škodolibě by mě nechal přežít a motat se tu ve zničených hadrech. Nejlíp, kdyby mě pak poslal ke Kobře. Byla nedosažitelná, ale pořád žena, před ní jsem musela zůstat silná aspoň v rámci svých možností. Narat by se nad ničím takovým ani nepozastavila. Ne, ona ne, přestože věděla, jak je pro smrtelníky těžké nepadnout na kolena a neškemrat o milost.
„Běž,“ pronesl sotva slyšitelně býk, na kterého jsem se zrovna dívala.
Ano, přesně tak smrt mluví. Přesně tak ladně se pohybuje ve vší své síle, temnotě, jak si vyšlapoval druhý býk, jehož jsem měla následovat.
„Jez, vím, že máš hlad, musíš mít hlad, jak dlouho jsi nejedla?“
Ten jedinečný, nadřazený a sebejistý tón hlasu nesoucí se přítmím labyrintu… Srdce opět pracovalo na hranici svých možností, náhlé a extrémní vzrušení mě oddělovalo od těžce oddechujících býků, kteří mě doprovázeli do mého vlastního pekla.
„Nic za to nechci,“ dál ponoukala jinou bytost. V následující pauze se ji možná snažila přesvědčit gestem či pohledem, přestože věděla, že neuspěje. „Promluvíme si, budeš jen poslouchat.“
„Nestojím o tvoje dary!“ odsekla druhá s bezhlavou rozhodností, kterou přináší jen zoufalství.
„Tím líp,“ odpověděla první chladně, „nabídnu je jiným.“
Kyklop trhající kusy skály a vrhající balvany by mi byl milejší než konec slepé uličky, kam mě moji průvodci dovedli. Jak vzduchová kapsa podmořské jeskyně působil prostor, kde se mi zas mělo něco nemilého přihodit.
Uviděla jsem Narat se založenýma rukama, uraženě stála u prostřeného stolu, od jehož čela právě vstávala Kobra. Sotva jsme vešli, posadila se zpátky a pobídla mě, abych přijala místo vedle ní. Její zatím mile naladěný tón hlasu doprovázelo šplouchání vody, vzduch byl vlhký a voněl nebezpečím. Chtělo se mi couvnout, ale býci to nepřipustili.
Narat nic neřekla, ohlédla se po mně s neurčitým výrazem, jako by jí bylo úplně jedno, jak se zachovám. I v tomto světě byla se svou mohutností, se svými svaly bezkonkurenčně největší. Jasně předčila nejen Aela, ale i býčí strážce, proto jsem nemohla pochopit, že s ní Kobra mohla jednat bez úcty, hůř než s Kharem.
„Řekla jsem sednout!“ zasyčela doslova jak had, přičemž vstala od stolu a poukázala na místo, které jsem měla obsadit.
Jen ta ruka s bičem byla dostatečným varováním. Určitě jsem neviděla všechny její schopnosti, přesto i proti této nejviditelnější zbrani bych v sedě byla bezbranná.
„Nejsem tvůj čokl,“ promluvil můj pud sebezáchovy, o nic jiného jsem se v tu chvíli nemohla opřít.
Její charisma vyřadilo z provozu všechny ostatní moje smysly kromě jediného, jenže ten by mi v tuto chvíli nebyl dobrým rádcem. Kráčela si pro své právo, její tělo se vlnilo přesně jako to kobří, štíhlé a ohebné.
„Ale budeš, miláčku,“ její ústa se sotva znatelně pohnula. „Omluv se a buď mi vděčná.“
Nebýt Narat, možná bych jí i vyhověla. Když se kovový bič dotkl mojí brady, vytušila jsem, že něco tak tenkého by mohlo být taky pěkně ostré. Jenže pohled na Narat mi připomněl nejen její spár, ale i všechny bitvy a potyčky, během nichž jsem vyrůstala ze štěněte, a hlavně kočkování s Kaileen vykoupené surovostí a odpuštěním.
„Čekám.“
Zatím čekala, zjevně ji to však přestávalo bavit. Pekelná bytost jejího formátu se před božským nepřítelem nemohla znemožnit jen kvůli takovému skrčkovi, jako jsem podle ní byla já. K mojí smůle mě ale nenapadalo nic, co bych mohla udělat nebo říct, abych si pod sebou nepodřezala tu tenkou větvičku.
„Jestli ve své říši něco netrpím, je to nerozhodnost,“ znovu se ujala slova. „Lepší chybit, než neudělat nic. Tobě mám svěřit jednu ze svých nejlepších? To Khar nemohl myslet vážně.“
„Ale myslel,“ dovolila jsem si odporovat, jenže až moc potichu na to, abych ji o čemkoliv přesvědčila.
„Nemůžu uvěřit, že zrovna tebe by si vybrala Corita,“ přimhouřila oči.
Netušila, byla si jistá, že některá z podmínek smlouvy byla porušena. Naštěstí se necítila podvedená, neznámý detail vnímala zatím pouze jako výzvu.
„Co máš tak vzácného, že by vedle sebe snesla takového prcka, který neumí ani pořádně promluvit? Čím sis zasloužila být jejím miláčkem? Čím to jenom může být?“
Zatímco mě pomalu obcházela, byla jsem zralá tuto ponižující hru rozseknout, když mě ta naprosto ničím nevonící mrtvola urážela. Každé lidské i zvířecí tělo má svůj pach, jímž zanechává stopu, Ael taky aspoň smrděl, ale ona neměla nic.
Naratiny oči říkaly, abych byla potichu. Khar by taky neudělal takovou chybu, aby mě představil jako královského miláčka; on dobře věděl, že patřím ke Kaileen, ať už jsem v minulosti reagovala jakkoliv. Záměrně mě postavil do opačné pozice, než o jakou jsem tolik stála.
„Už nejsi hříbě,“ chřípí se jí rozšířilo, šelma pomocí svého čichu rozpoznávala dispozice kořisti. „Kobylka z tebe nikdy nebude, ale i do klisny máš daleko,“ konstatovala s úšklebkem.
Za to ty jsi kus.
Narat sotva znatelně zakroutila hlavou, toto gesto společně s prstem přiloženým ke rtům jasně značilo, abych krotila nejen slova, ale i myšlenky.
„Já vím,“ Kobra se samolibým úsměvem přijala kompliment, který měl být původně zlostným odplivnutím což určitě pochopila, jen byla dost silná na to, aby se nad něco tak ubohého povznesla. „Trocha vzdoru, nic moc. Zůstala´s v půl cesty. Nejsi poddajná ani divoká, neznáš pokoru ani hrdost, bez toho nemůžeš být v boji ani zpoloviny tak dobrá jako Rea a Corita byla vždycky tak dravá,“ zamyslela se. „Jen dvě věci mohou královně scházet – věrnost a vášeň. Věrnost,“ rty zkřivila do pochybovačné grimasy, „ale vášeň bys ty nenašla ani na hrotu svého meče.“
„Tak tam bych ji určitě našla,“ snažila jsem se ovládnout zlost.
„Kdybych na jeho konci byla já?“ přesně odhadla, na co jsem myslela. „Prosím, dojdi si pro něj a můžeme to zkusit,“ pokynula ke skalnímu výklenku. Do té výšky bych se možná vyškrábala, ale rozhodně bych se nemohla měřit s číhajícím Aelem, který třímal vytouženou zbraň ve svých prackách.
„Najdi si sobě rovného soupeře,“ ozvala se Narat, jenže ne tak rozhodně a s takovým nadhledem, na jaký jsem u ní byla zvyklá.
„Nějakého tu vidíš?“ nechala mě být, otočila se k bohyni. „Ráda bych věděla, k čemu ti je,“ její zatím ještě stočený bič se pohnul ke mně.
„To je moje věc,“ odsekla, ovšem hned změnila tón hlasu na vlídnější, „ty máš svoje metody a já zase svoje.“
„Ael má svoje vlastní,“ připomněla. „Bez pomoci přes něj nepřejdete.“
„O čem to mluví?“ nemohla jsem pochopit, že by to Narat nezařídila. Vždycky udělala, co řekla. Když odcházela, řekla, že se musí postarat, aby mě Ael pustil zpátky.
„Ona to neví?“ skoro zajásala Kobra.
„Ví, co potřebuje vědět,“ zamračila se Narat.
„Ty na ni spoléháš!“ rozzářila se, jako by oslavovala velké vítězství. „Ty na ni opravdu spoléháš!“ radostně se zatočila jako při tanci.
Tančit určitě nechtěla. Ruce zvednuté nad hlavu povolily sevření, ocasy biče se rozhýbaly. Zatím rotovaly kolem jejího vlnícího se těla, jenže bylo pouze otázkou času, na čí trup dopadnou. Předpokládala jsem, že k Narat by si to nedovolila, proto jsem rychle přemýšlela, čím se zachráním. Jednomu útoku bych se možná vyhnula, ale dvěma zaráz? Poletí stejným směrem nebo každý jinou dráhou? Nikdy jsem se s takovou zbraní nesetkala, dalo se proti tomu vůbec bojovat?
Měla přiléhavé šaty, přesto kdyby se aspoň ty plandavé rukávy trošku pohnuly, kdyby udělala malou chybu a bič se zachytil o její oděv nebo se otřel o zem, změnil by dráhu. Nebyla dokonalá, ty ženy taky chtěla zabít naráz a nezvládla to. Teď ovšem stála pouze proti dvěma soupeřkám a když se zbraň neustále točila kolem ní, nedalo se odhadnout, kdy udeří.
Bohyně pozorně sledovala každý pohyb pekelné paní. Prudké zastavení určilo směr biče, téměř současně s tím Narat vymrštila levou ruku. Pevným sevřením zachytila jeden ze dvou ocasů, rychlým pohybem si jej omotala kolem předloktí, zatímco druhý nechala dopadnout na své tělo. Zaryl se jí do boku, svaly se stáhly, přesto se neubránila hluboké krvácející ráně. Prudké vydechnutí zadrželo zjevnou bolest. Kobra bič nepustila, snažila se přetáhnout Narat, která v tuto chvíli spoléhala už jen na hrubou sílu.
Smrtonosná elegance proti barbarské nezkrotnosti.
Dívaly se na sebe. Narat zatnula zuby i všechny svaly, kousek po kousku namotávala bič a přitahovala soupeřku k sobě. Jeden pramen biče ležel u jejích nohou, zatímco druhý se zakusoval do zápěstí, do dlaně, přesto nepovolila.
Kobra se nepokusila o kopnutí ani o jinou obranu, nechala se vést až do těsné blízkosti zraněné soupeřky. Neodolala pokušení, její prsty pronikly skrz roztrženou kůži do Naratiny rány. Rozbolavěné tělo se mírně zatřáslo, z prokousnutých rtů se vydral sotva slyšitelný sten, zatímco Kobra zřetelně zavelela:
„Aelku, večeře!“
Její zranění se nehojilo. Neměla jsem čas přemýšlet, čím to je, krutý rozkaz mě přinutil bohyni bránit. Rozběhla jsem se, Narat se rychle snažila zbavit zbraně omotané kolem ruky a ustoupit od Kobry, aby si vytvořila aspoň malý prostor k obraně. Nevyskočila jsem dost vysoko, abych zasáhla hlavu, do krku bych se ale určitě trefila. Kobra se akorát otáčela ke mně, když do mě za letu cosi narazilo a strhlo mě to k zemi.
Kov zazvonil o kamenitou zem, těžký dopad mnou silně otřásl. S vyraženým dechem jsem se v panice snažila zbavit tvora, jehož tělo se na mě lepilo, zbytky jeho kůže na mě ulpívaly. Najednou zakřičel a nechal mě být. Vzápětí mě zvedly silné ruce, úder do zad mi pomohl znovu se nadechnout, můj zachránce mě nechal opět spadnout kousek vedle odhozeného meče a dál se o mě nestaral.
Nejspíš to byla Narat, v té rychlosti jsem viděla akorát rozmazané obrysy pohybujících se postav, jen ty ostře žluté šaty mi umožnily rozpoznat opodál stojící Kobru. Než jsem se trochu sebrala, slyšela jsem zvuky zápasu. Neodbytný, nepříjemný pocit mě nutil co nejrychleji vstát, ale nebylo to tak jednoduché, jak bych si přála.
Když jsem se zpola zvedla, uviděla jsem ležící bohyni. Snažila se postavit, jenže nebyla dost rychlá. Ael doskočil vedle ní. Sotva uviděla jeho pařáty, zarazila se. Cokoliv chtěla udělat, nedostala příležitost.
Přišlápl si její napnuté, vzpírající se tělo. Jeho jazyk se omotal kolem jejího krku, pracky se zaryly do ramen. Zapřená jen o jednu ruku, druhou se snažila uvolnit dusivé sevření krku. Vzápětí mi však Aelova roztažená křídla zakryla výhled na válku bojující o život. Pravé křídlo si během zápasu poškodil, blána na jeho spodní straně byla roztržená. Čím zastavit zraněného démona?
„Aeli, maso!“
Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě to ze mě vyletělo, ale když jsem bleskově zhodnotila situaci, Narat byla pro Kaileen i pro Coritu platnější než já. Jakýkoliv měla problém, musela jsem ji udržet naživu.
Netvor zakňučel, stáhl křídla, abych aspoň zahlédla zpocenou, špinavou a vyčerpanou bohyni. Jazyk se odmotal od jejího krku, ruka už neudržela váhu jejího mohutného těla, jež vzápětí padlo na zem lapajíc po dechu. Ael mírně naklonil hlavu, jako by mi nevěřil.
„Mladé maso,“ zkusila jsem se zvednout, ale nepodařilo se mi to, znovu jsem se musela opřít o zem.
„Mladé,“ sundal nohu z jejích zad, divoce zavrtěl oháňkou, „masssooo,“ oči mu jiskřily, když kráčel ke mně.
„Jestli nás necháš žít, přinesu ti tolik mladého masa, že ho ani nestačíš sníst. Pojď, napij se,“ sáhla jsem po meči, „uzavřeme dohodu.“
Nechtěla jsem umřít, doufala jsem, že mu bude stačit napít se z krvácejícího řezu.
„Já sám,“ přišlápl zbraň, takže jsem nezůstala odkázaná na svoji vůli, ale na jeho tesáky.
Připomněl mi Kaileen, taky si u Cority vymínila, že si vezme sama. Vzápětí jsem přestala vnímat Aelovy pracky, roztažená křídla, smrad rozevřené mordy. Krev, tu si Kaileen mohla vzít, to byl ten vzácný artikl, se kterým Corita obchodovala. Její krev smíchaná s krví bohyně války mohla následky stárnutí značně zpomalit. Zředěná už nedokázala tento proces úplně zastavit jako v případě královny, ale i tak mě toto zjištění přibilo k zemi.
Houby láska, sobě chtěla zachránit prdel a mě by nechala zestárnout a chcípnout. Co jsem pro ni byla? Nic. Nic, které si ale sakra zasloužilo svoji trofej.
„Kde máš místo?!“ Kobra se osopila na sklánějícího se Aela.
Její hlas se odrazil od stěn, aby se vzápětí vrátil obohacen dalším rozměrem. Ael důrazně projevil, že se mu nelíbí, když ho ruší, jenže ona neukázala ani špetku respektu. Stačilo jen povolit stisk, nechat těla biče volně dopadnout na zem. Před její připravenou zbraní rychle i poměrně větší Ael ustoupil. Pozorně sledovala, kterak se vyšplhal až do skalního výklenku, z něhož původně slétl.
„To si vyřídíte potom,“ zatřásla se mnou Narat.
„Vy dvě trosky můžete mít společné jen jedno jméno,“ Kobra pohlédla střídavě na mě i na zvedající se Narat. „Malé Naratino děvčátko už vyrostlo, že?“ vysmívala se bohyni. „Ukliď to kopající hříbě, kam chceš, stejně si najde náhradu, jako bys ji neznala.“
„Zkrať to,“ vzdorem zakrývala fakt, že se sotva držela na nohou.
„Nejspíš mám teď v rukách vzácné zboží. Jedinou překážku jsi mi odklidila z cesty, Kharovi klidně vyhovím, Reu si budu moct nechat a jako prémii mám tebe. Vycvičila jsem ti Coritu, ale až takový vděk jsem od tebe opravdu nečekala. Nejspíš tě ušetřím, s nikým jiným se tak výborně neobchoduje.“
„Tak co chceš?“ reagovala Narat netrpělivě.
„Já?“ zasmála se Kobra. „Ty potřebuješ něco speciálního, nemám pravdu? Ne, že bych to měla, ale mohu to sehnat,“ vyslovila zákeřnou nabídku. „Můj milovaný manžel mi něco dluží.“
„Co bys musela udělat, aby se propůjčil k něčemu takovému,“ pochybovačně vyprskla Narat.
„Dala jsem mu jeho,“ hrdě se zadívala směrem k Aelovi.
Skoro jsem urazila Kharovu družku! Štěstí, že moje zoufalé kopání předtím brala s nadhledem. Na druhou stranu asi nebyli zrovna zadobře, když ona o něm i s ním mluvila tak, jak mluvila. Možná se spojili jen proto, aby zplodili Aela a pak si dál hráli každý na své hromádce.
Narat přemýšlela, ale já taky. Prve jí Kobra nabízela jídlo, podle ní Narat trpěla hladem, její schopnosti se viditelně vytrácely. Pořád víc se chovala jako smrtelník, její lidská půlka vítězila nad božskou částí. Khar byl jedinou bytostí, která měla přístup do Azbonu a mohla jí přinést to, co každý den nezbytně potřebovala. Jídlo, které dokázal přichystat výhradně Raam, ale po předchozí roztržce by jí ho asi ztěží poskytl.
„Co za to?“ zeptala se nakonec.
„Maličkost,“ Kobra mírně rozhodila rukama. „V krajních případech mi bez náhrady poskytneš svoje bojovníky a já neponesu zodpovědnost za to, zda se ti vrátí živí či nikoliv.“
„Něco ti ušlo,“ mírně se přikrčila Narat, ruku přitisknutou na zraněném boku. Skrz prsty protékala krev stejně rudá jako ta moje. „Nemám žádné bojovníky. Tird dostal Erii, Boovi přislíbí Peal, jen já, ač prvorozená, nemám nic. Akorát jeden mizerných chrám, který skoro nikdo nemůže najít.“
Mezi bolestnými vzdechy si nenávist k Raamovi opět našla svou cestičku. Nejprve ji odvrhl, pak ji pod nátlakem ostatních bohů přijal zpět, ovšem jen proto, aby za něj usměrňovala Khara. Nikdy jí nedal sebemenší dárek, nic, čím by aspoň symbolicky vyjádřil, že o ni stojí jako o bytost sobě blízkou.
„Budeš je mít,“ podepřela jsem ji, ale její váha nás srazila na zem obě. „Zastav Daggora a budeš mít tři oddané zabijáky,“ navrhla jsem Kobře.
„Stalo se,“ odpověděla stroze, „nemohla jsem na tebe čekat, ale budete čtyři.“ Narat chtěla protestovat, ovšem nebyl jí dopřán potřebný prostor. „Já jsem svou část dohody splnila, na druhou stranu ty máš ještě něco, co bych mohla potřebovat. Takže pokud má to tvoje hříbě aspoň trochu kuráže.“
„Pusť mě zpátky a uvidíš,“ vycítila jsem příležitost.
„Pustím,“ přikývla s trochu zákeřným výrazem. „Doufám, že Rainarův dárek, kterého jsem se já sama zřekla ve váš prospěch, správně využiješ.“
„O tom nepochybuj.“
„Ano,“ usmála se zjevně potěšena, „ten záblesk v očích jsem chtěla vidět, ten hlad jsem chtěla cítit. O nic se nestarej, tvůj dárek na tebe počká přesně tam, kde ho budeš chtít mít. Přeji dobrou chuť.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
