» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2141662

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Neocortext46 ::

kilgoretraut	publikováno: 22.02.2011, 10:42

Tady:


	Popřu veškeré své pocity, vnitřní zmatky a impulsy, které mě kdy vedly k bohapustému navšemyšlení. Dojdu ke skromnému názoru, že není nad zobrazování jakkoliv podivuhodných dialogů mezi mnou a dozajista autochtonním obyvatelstvem („Vyhraješ pro nás závod, fandíme ti,“ slyším za svými zády, lze-li je tak nazývat, lze-li vůbec něco ještě nějak nazývat. „Co-jak-kdo?“ nechávám plynout ze své výstupní jednotky, poněvadž jsem náležitě zmaten jako každá správná hora odpadků, když je oslovena... kým vlastně?... otáčím mnohatělo, abych mohl čidly svítit na autora či autorku příkazu-povzbuzení. Se skřípotem se otáčím, ještě nikdy jsem se tak neotáčel, kdybych nepopíral emoce, popsal bych, jak jsem rozrušen, nadmíru povznešen tou novou zkušeností. A už lokalizuji: hledí na mě malá myška, patrně před nedávnem na svět prokousaná, dosud poloslepá, ulepená matčiným teplem. „Tos nečekal, že se ještě někdy potkáme, co? Máš u nás dluh – našly jsme ti novej život, tak si ho, u Myšice, važ!“ – nečekal bych u tak titěrného tvorečka takovou zlobu v hlase, tón, přímočarou agresivitu, výhružku a naznačení jakéhosi myšího vydírání. „Dobrá, dobrá, milé myšky, leccos pro vás vykonám, jen mi řekněte své přání!“ hraji si na pokoru samu, bojím se totiž, že ze stínů se každou promeškanou vteřinu vynoří legie chundelatých centurionů připravených zatnout zoubkomečíky do těch zbývajících měkkých míst mé kybermasy, kde dosud proudí olejem a vazelínou zhuštělá krev. „Né, prosím! Nezabíjejte mě! Nedokážu nic! Už slábnu, moje pohybový ústrojí rezne, nohy se už skoro přeměnily v podstavec. Cítím to pokaždý, když se snažím odkráčet kousek dál...“ měním střelhbitě taktiku, načež jsem odseknut: „Jo, to víš, ty seš ale roztomilej! Nováček jak vyšitej! To chce pravidelnou údržbu...“ a hvízd skrz gladius čerstvě vrhnutého zvířátka. Nadobro zapomínám na popření citové jednotky, stále ve mně dříme jakás-takás člověčina, sprostě vypovězeno: šílím strachy, když se od stínu odlupuje stínek, totiž, v kuželu pouličního světla to nemůže být stínek, ale cosi dokonale plastického: myšák zjizveného kožichu, ostřílený veterán stok, průlezů a puklin v prastarém předivu Města. „Kde mám začít, pane?“ zní otázka přes zšedlé vousisko přílezího. „Začni u nohou, trochu to tam promaž, vyměň to, co se už nedá zachránit, ale hlavně: pohni kožichem, sic ti ho svlíknem!“ panuje zřejmě-důstojník-kapitán-nebomajor, varovně blýskne polozavřenýma očkama a cupitá komandovat někoho jiného. Nejsem schopen slov, celé větoskladné ústrojí je vyřazeno z provozu, vím jen, že mi po noze šplhá něco malého, posadí se na stehno a asi, to nevidím, jen usuzuji, zkoumá mou provozuschopnost. „To bude na dlouho, šéfe...“ uslyším hlesnout a už přemítám, jak zabíjet nudu, až se vzpamatuji z kulturního šoku.), a tak sním o možně nemožných okolnostech mého prostupu Městem. Třeba se mi to přihodilo, kdo ví, třeba jsem se jen nechal obklopit mlhovinou fantazírování, na každý absolutní akuzativ jsem však poznal, že je nutno ožít a dát se znovu na cestu. („Oni nic neříkají na plnou tlamu, rozumíte tomu už?“ netrpělivě mi ponesčetněkráte vysvětluje mechanik hrabaje se mi v podvozku. „Kdo jsou oni? Co mi mají říkat? Co je teda naším cílem?“ Už jsem se tu básničku ptaní a neodpovídání naučil nazpaměť, je to minimalistická partitura v mozku houslisty – donekonečna opakovaná noční můra: peklo stupnic, oktáv, neustále dokončovaných a začínaných vět a jednotlivin témat. „Vrrrr,“ vrrrrčí si potichu pod vousky, ale já ho sleduji bedlivě, každičký jeho pohyb pacičkou, každé nahmatání, každé odfrknutí nad nesmyslností mé netělesné stavby. „K tomu musíte dojít sám, něco vás navede a bude to v cajku, jasný?“ Začal jsem si domýšlet jeho savčí texturu – jak to asi vypadá pod srstí, pod kůží, v popletenci vnitřku – samé moklavé škrouch, hour, střík, černá prázdnota těla. Zatímco montuje svými dozajista živými provazci tamjakou součástku, o níž jsem doposud věděl jen periferně, kontroluji jeho mozkovou činnost – naučil jsem se ten postup, je to podmínka k přežití, abych se coby průzkumnická nekrysa neztratil. Je to docela jednoduché: každý pocit, myšlenka, stav vědomí se dá vyjádřit konstelací elektrických impulsů. Vidím to jasně: zrovna teď probíhá bouře. Zachytím ji samozřejmým pozorováním mapy, bude to od vrstevnice po vrstevnici, vrcholem ať je třeba výplach mozku.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

animovaný medvídekPú	22.02.2011, 13:49:47

Dobře se mi to četlo, některé díly prostě potřebují uvolnění ze zacyklených myšlenek.

Šíma	22.02.2011, 10:42:30

Zdravím! Není ono chátrání přeneseným obrazem skutečnosti? Od určitého roku i lidský jedinec začíná pozvolna chátrat (už se nevyvíjí a neroste). Myšky tuto část příjemně oživují a dodávají ji zajímavý ráz. Když už jsme u myší, kdo ví, jak to s nimi je, tuším, že i ve "Stopařově průvodci galaxií" byly myšky šéfy Zeměkoule. Možné je vše, proč by tato mrňavá stvoření nemohla být patřičně na výši? A v množství je síle, nedivím se našemu hrdinovi, že má strach, aby jej nakonec myšiska nerozebrala... ;-)