obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Zrada - část 9. ::

 autor ivanka.suhinka publikováno: 23.02.2011, 15:36  
 

„Umíš se dostat do skříněk, uprchnout z vězení a i ukrást auto.“
„Sedej, Danieli.“
„Rozkaz, slečno.“ A usedl na sedadlo Mustangu, který Samanta pomocí drátků nastartovala a poté rychlým vycouváním odjeli. Zamířili na dálnici vedoucí do Seattlu.
„Teď vážně, nejsi nějaká zlodějka?“
„Prostě se vždycky všechno hodí, proto jsem se snažila, naučit se většinu věcí.“
„I krást?“
„Většinu věcí.“
„Co dalšího umíš?“
„Pilotovat,“ řekla prostě.
„Bezva, škoda jen, že tu nemáme vrtulník.“
„Myslela jsem raketu.“ Po několika vteřinách nevěřícného ticha oba dva vybuchli smíchy. „Žertovala jsem.“
„Jo to mi došlo. Tak co dalšího?“
„Já nevím, třeba si občas zajezdím rallye, sem tam na koni, nebo mě taky baví šerm. Zabíjím tak volný čas. Tedy zabíjela jsem.“
„Co hudba?“ položil jí další otázku, aby neupadla opět do stavu, kdyby myslela na to špatné, co se jí v uplynulých dnech stalo.
„Na nic nehraju, jestli narážíš na tohle.“
„Myslím, co posloucháš? Ten, co mu patřilo tohle auto, tu má docela slušný výběr,“ pronesl, jakmile se začal prohrabávat v přihrádce.
„Vivaldiho.“ Když však spatřila, jakým způsobem se na ní opět zatvářil, s úsměvem dodala: „To máš přece jedno, něco tam pusť“. Cesta jim příjemně plynula v rytmech Metallicy.

„Musíme se toho auta zbavit,“ pronesla dívka a rukou si protřela unavená víčka.
„Taky na to myslím. Auto už bude asi hlášené. Zastavíme tady a alespoň na pár hodin se prospíme. Začínám na sobě cítit únavu po tolika hodinách bez odpočinku. Navíc pokud po nás jdou, o čemž ani v nejmenším nepochybuju, musíme být fit.“ Po pár metrech odbočil a po dlouhé zaprášené cestě dojel až k motelu, který už svá nejlepší léta měl dávno za sebou.
„Danieli? Nevolej tomu příteli dřív, než tam dorazíme, ano?“
„Nemyslím, že by on měl být tím, který nás zradí.“
„A já si zase nemyslím, že na světě bude ještě někdy existovat osoba, které budu věřit… Sakra, promiň tak jsem to nemyslela,“ omluvila se rychle, když viděla, co s ním její slova udělala.
„Nech to plavat, Sam. To je přece jedno.“
„Čím to zaplatíme?“
„Jasně, že nepoužiju kartu, Sam. Je úplně rozmočená, a i kdyby nebyla, jsem možná člověk, kterýmu nedůvěřuješ, ale určitě ne nějaký debil. Vzal jsem nějaké peníze z té šatny. Pojď.“
Samanta krátkou chvíli poté, co Daniel vešel omšelými dveřmi, hleděla na zaprášená okna a snažila se pochopit to, jak se nyní cítila a jak se asi musí cítit muž, který se postavil na její stranu proti své rodině. Pak za ním vešla.
Do pokoje ve druhém patře vstoupili tiše, beze slov. Daniel okamžitě zamířil do sprchy, zatímco Samanta se posadila na pohovku a s ovladačem v ruce přepínala jeden kanál za druhým.
„Sprcha je volná, pár hodin tu zůstaneme a pak se pěšky vydáme do půjčovny aut. Jsou to odsud necelé tři míle.“ Pak se bez dalších řečí natáhl na prostornou postel a zavřel oči.
Samanta se v rychlosti osprchovala a pak potichu vklouzla do pokoje. Když viděla Daniela, jak na ní zamyšleně hledí, poznamenala: „Nemyslela jsem to tak.“
„Sam.“
„Myslím to vážně, já… Musíš mi věřit, nebylo to určené tobě.“
„Měla bys spát.“
„Ale já…“
„Samanto, riskuju kvůli tobě svůj život. Postavil jsem se proti svému otci, SIO, Peterovi, kvůli tomu, že ti věřím. Když ty nevěříš mě, fajn, ale nech mě prosím alespoň vyspat.“
„Chci se omluvit. Zradil mě muž, který mi před Bohem sliboval lásku a ochranu a ty, které jsem považovala za svoji rodinu, se přidali na jeho stranu. Vím, že to není kvůli tobě, to vím, jen…,“ slzami se jí už po několikáté v uplynulých dnech zlomil hlas a v tu chvíli cítila, jak jí Daniel objal. „Víš co je na tom nejhorší?“ zdvihla hlavu a pohlédla na něj. „Že jsem se už nikdy nechtěla zamilovat a přitom to ani nedokážu ovlivnit a už zamilovaná jsem. Ale neměla bych být. Jsi syn a bratr těch, kteří se mě snažili zničit, a já tě stavím do situace…“
„Sam! Nestavíš mě do žádné situace, jasné? Postavil bych se proti nim, i kdyby to provedli mému nepříteli. To co provedli, je špatné. Zabíjení lidí je špatné. A navíc,“ usmál se na ní a zlehka jí setřel jednu slzu. „To co jsem k tobě začal cítit, nemá nic společného s tím, co dělám, jasné? Chci, abys to vzala na vědomí. Každý zlý čin musí být potrestán. Přece nebudeme čekat na peklo, ne?“ Připomněl jí její vlastní slova, která mu řekla v jednom z prvních rozhovorů.
„Nevím, jak ti mám poděkovat.“
„Co třeba začít tím, že mě necháš trochu prospat?“ A natáhl se opět na matraci. Ihned na to ucítil, jak se dívka položila vedle něj. Jednou rukou jí objal a vzápětí na to už nevěděl o světě.

„Je ráno,“ probudila mladého muže Samanta stojící u okna. Jeho tvář se na kratičký okamžik zamračila, pak ale hbitě vyskočil z postele a zezadu dívku objal.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Asi dvě hodiny, nemůžu tak dlouho spát, zvyk chápeš?“
„Ani ne, já bych prospal celý den a nevadilo by mi to. Vyrazíme hned po tom, co skočím do koupelny, ano?“ A nečekaje na její souhlas za sebou zavřel dveře. Samanta jen nepatrně zakroutila hlavou a dál sledovala vycházející slunce.

„Jsi nějaká zamlklá,“ promluvil na ní po dlouhé době, kdy už opět jeli ve vypůjčeném autě směrem do Seattlu.
„Přemýšlím, co bude. Vlastně nemám absolutně tušení, co bude.“
„Vždy jsi zamlklá, když nevíš, co bude?“
„Ano, ne… možná. Já jen… Jak chceš přesvědčit televizi, aby pustila ten záznam a jak chceš přesvědčit lidi, aby tomu uvěřili?“
„To nech na mě, Sam.“
„Ale to právě nemůžu. Tady už nejde o to, že jsem do toho zapletená já. Zabijou tě nebo odsoudí, stejně tak i ty, kteří nám v tom budou pomáhat nebo ty, kteří se o tom dozví. Měla bych se…“
„Přiznat?!“ skočil jí do řeči a pak s hlasem, ve kterém zněl vztek, pokračoval. „Uvědomuješ si, že je to šílenství?“
„To co děláme, je šílenství, Danieli. Jak jsme si vůbec mohli myslet, že proti nim máme šanci? Je to SIO.“
„Samanto!“
„Zabijou nás oba, nebo hůř. Zabijí tebe a mě nechají, abych do konce života trpěla. Musíme… Měli bychom.“
„Co?!“
„Musíme jim říct, že jsem tě přinutila mi pomoct. Že ty za to vlastně nemůžeš. Dostaneš možná napomenutí. Nějaké plácnutí přes prsty, ale když to dobře zahraješ,“
„Samanto! Tohle už nebudu poslouchat, jasné? Uvědom si, že to co se stalo tobě, se může stát komukoliv jinému. A vzpomeň si na Blackovi, na Emu nebo na Vanesu. Musejí být potrestáni za to, co provedli, rozumíš?“
„A jak se chceš postavit někomu, kdo velí SIO, Danny, hm?“
„To nech na mě, jo?“ Jejich cesta pak pokračovala v dlouhém mlčení, při kterém byli oba zabráni do svých myšlenek.
Seattle, průmyslové centrum amerického severozápadu. Město, které je považováno za kolébku hudebného stylu grunge a které je zároveň pověstné vysokou konzumací kávy. To bylo jediné, co Samanta věděla o městě, kam nyní směřovala jejich cesta. Zda tam bude pomoc, kterou oni teď tak zoufale potřebovali, už ale nevěděla.
„Nemysli na to, Sam.“ Dívka na něj jen nepatrně kývla a dál pokračovala v sledování lidí procházejících se ulicí velkoměsta. Daniel najednou zastavil na kraji silnice, a když se na něj nechápavě zadívala, obořil se na ní.
„Podívej, chápu, že máš deprese. Fajn! Potom co sis prožila, na ně máš nárok. Ale tady to bude drsné a já tu potřebuju toho člena SIO, kterého všichni znají, jasné? Sám to nezvládnu, Samanto. Takže mi teď na rovinu řekni. Jdeš do toho nebo ne?“ Dívka na něj jen chvíli hleděla, přičemž si dolní ret rozkousla do krve. Pak však s novým odhodláním kývla a Daniel jako první vystoupil z auta. „Vystupujeme, tady bydlí Erik,“ a rukou ukázal na vysoký téměř nový dům v příjemných béžových odstínech.

„Ach, Montgomeryová. Rád tě poznávám.“ Podával jí ruku muž černé pleti středního věku s výraznými lícními kostmi.
„I já tebe,“ oplatila mu milé přivítání Samanta.
„Takže koukám, že si to opravdu nenechal být. Nevěděl jsem, jestli v tom telefonu jen nežertuješ. Každopádně ani se ti nedivím, když tak na ní koukám.“
„Eriku!“ okřikl ho Daniel.
„Co je? Stejně spolu určitě spíte tak jaképak cavyky.“ Daniel po jeho slovech jen protočil oči v sloup, pak však vybídl Samantu,aby prošla prvními dveřmi nalevo. „Všechno je připravené, Déčko. Pronikl jsem do toho jejich, nebo mám říkat vašeho? To je asi jedno, co? No toho… systému a říkám ti tolik hnusu v organizaci, která nás má chránit, není snad ani ve vládě,“ mluvil, zatímco prsty rychle projížděly přes celou klávesnici.
„Takže ještě raději jednou. Pomáhám ti proto, že jsi kámoš, ale nechci s tím mít nic společného. Pokud se to dostane k soudu, nechci, aby tam zaznělo mé jméno. Vlastně budu mnohonásobně radši, když moje jméno z tvý pusy nikdy nevyjde, jasné?“
„V pohodě, tak zněla dohoda. Co přímý vstup?“
„Vše je připraveno vedle,“ bradou kývnul na dveře, na kterých byl obrovský plakát skupiny Apocaliptica. „Takže si nasaďte mikrofony a za deset minut začínáme. Sakra Déčko, tys jí nic neřekl! No jasně, podívej se, jak se tváří. Nic proti tobě holka, ale nebudu lhát, když řeknu, že nic nevíš, co?“
„Co bych měla vědět… Danieli?!“
„Nevěděl jsem, jestli s tím bude souhlasit,“ obrátil se jmenovaný opět na svého kamaráda, aniž by jakkoliv odpověděl na dívčinu otázku.
„Souhlasit s čím?“ otázala se opět Samanta.
„S rozhovorem pro celostátní televizi.“ Odpověděl místo Daniela Erik.
„Ale jak bychom se mohli odsud spojit s televizí? A navíc jsem hledaná, moje tvář běží ve všech zprávách a koukám ze všech novinových článků.“
„Hele Samčo, můžu ti tak říkat, že jo? Máme jen pár minut. Pak se nabourám do jejich vysílání a pustím tam pár videí. Pak budeš moct na pár minut mluvit s reportéry a věř mi, že se budou ptát. Musíme to zmáknout do dvaceti minut nebo se oni nabourají ke mně a to bych fakt nerad. Jo a hlavně nezapomeňte zmínit čas a místo, jasné, Déčko?“ Obrátil se znovu na mladšího muže.
„Jo chápeme, jdeme na to.“
„Měl si mi to říct,“ promluvila na něj ve chvíli, kdy usedli před kameru a nasazovali si malé mikrofony za ucho.
„Já vím, ale vzhledem k tomu jakou si dnes měla ráno náladu, jsem to prostě nepovažoval za dobrý nápad.“
„Co když nám neuvěří?“
„Tak strávíme celý život utíkáním, protože nedovolím nikomu, aby ti ublížil.“
„Skvělý nápad, nic lepšího nemáš?“
„Zatím ne, ale pracuje se na tom.“ V tom okamžiku se oba zaposlouchali do Erikova odpočítávání…


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.02.2011, 15:36:07 Odpovědět 
   Zdravím!

Text je i nadále čtivý a přestože jde poměrně o akční pasáž (Utíkat před čímkoliv není žádná legrace, notabene, když nechceme, aby nás chytili, že ano?), nežene se děj nějak výrazně kupředu. Dialogy i popisy jsou vcelku uvěřitelné, občas mi chybělo více popisů (Například, když platili za motel, recepční či majitel si je mohl pamatovat, jak chtěli zabránit, aby nebyli identifikováni?). Ale ať už je to jak chce, tento díl se mi líbil a jsem zvědavý na pokračování. Určitě to nebude jen tak, napadnout jejich "tajnou společnost" v televizi (I mne napadla otázka, zdali jim vůbec reportéři a diváci uvěří...). Tož tak...

Opět jsem našel několik drobností:
======================

„To máš přece jedno, něco tam pusť“. – (tečka na nesprávném místě – na konci přímé řeči)

Vím, že to není kvůli tobě, to vím, jen…,“ – (čárka po třech tečkách se zdá být zbytečná)

… jak jí Daniel objal. - ji (objal – koho co)

„Víš co je na tom nejhorší?“ – (čárka před co schází)

… usmál se na ní a zlehka jí setřel jednu slzu. - na ni (se usmál)

To co jsem k tobě začal cítit … - (dal bych čárku za „To“)

… promluvil na ní po dlouhé době … - na ni (na „koho co“ promluvil)

Jdeš do toho nebo ne? - (dal bych čárku před „nebo“ - jde tu přeci o vylučovací vztah, buďto do toho půjde, nebo ne)

… pak však vybídl Samantu,aby prošla prvními dveřmi nalevo. - (zdrhla mezera v textu za interpunkcí)

Hezký den a mnoho zdaru... ;-)
 ze dne 24.02.2011, 18:28:32  
   Šíma: Ozvu se! ;-)
 ze dne 24.02.2011, 16:11:04  
   ivanka.suhinka: Zdravím, moc děkuji :)
Z těch drobností se asi jednou picnu :D
Každopádně u té věty: To co jsem k tobě začal cítit, jsem dlouhou dobu váhala, zda tam čárku dát nebo ne a prostě jsem to nějak necítila... Takže mám samozřejmě otázečku: jsi si tím stoprocentně jistý? Ptz tu práci budu upravovat a přepisovat ke komisi a ráda bych to měla tip top :)
Předem moc díky za odpověď.
Co nejdříve dodám další...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Dva života - Ka...
Trenz
VI
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr