|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Záhadda ztraceného ořechu ::
| První veverčí případ. Snad se bude líbit, nebojte se vyjádřit svůj názor. :) Děkuji. |
| |
|
|
Byl to skvělý den pro tuto akci, ba přímo výjimečný den pro tento okamžik. Ano, dnes měl být odhalen ten největší ořech, který vůbec kdo z vesničky Adnino uprostřed lesa viděl. Stál uprostřed vesničky, ale aby byli veverky při dnešním odhalení tohoto ořechu překvapené, byl zakryt velký prostěradlem, které pan starosta Klok našel u sebe doma v domečku.
Vesnice, ve které veverky žily, byla velmi malá, avšak pěkná. Domečky si vyrobili sami ze dřeva, a tak se tam cítily doopravdy jako doma.
Bylo léto, teplé léto a veverky se na dnešní den obzvlášť těšily. Těšil se samozřejmě i Zub, ale dnes si zrovna naplánoval, že uklidí společně se synovcem Martinem dům.
„Už se moc těším na odpoledne,“ řekl strýčkovi Martin.
Zub se usmál. „I já se těším, ale nejdříve musíme uklidit,“ a ustlal postel.
Po dlouhém a únavném úklidu se všichni obyvatelé sešli uprostřed vesničky. Přišel Zub i jeho synovec Martin, tlouštík Alois, kuchařka Blanka, zahradnice Terka, rodinka Hlávkových i Ořechových, novinář Bon a nakonec starosta Klok.
„Ehm…ehm,“ začal nejistě svůj slavnostní proslov starosta. „Dovolte, abych vám ukázal ten největší ořech, který kdy narostl. Ořech nám bude zdobit město, budou se sem sjíždět turisté. V to alespoň můžeme doufat,“ usmál se. „Teď tedy nastane ten velký okamžik. Dovolte mi odhalit tu nádheru!“ strhnul plátno z ořechu.
Ale ořech tam nebyl.
„Kde je?“ zeptal se Petřík z rodinky Hlávkových.
„Nevím,“ řekla mu jeho maminka a podívala se na starostu, který se tvářil vyděšeně.
„J-j-já v-vůbec n-nevím, co se to přihodilo!“ vykoktal ze sebe.
Zub se zatvářil tajuplně. Někdo měl na ořech chuť, a tak ho ukradl.
„Ale proč by to někdo dělal?“ zeptala se veverka Terka.
„No nevypadal ten ořech lákavě, pane starosto?“ podíval se Zub na pana starostu.
„To si pište!“ vykřikl. „Vypadal tak lákavě, hned bych ho snědl. Jenže rozvoj města je přece důležitější než jeden ořech. Nasbírám si jiné.“
„No jenže tenhle se ztratil!“ zapojil se do řeči i tlouštík Alois. „Co budeme dělat?“ podíval se na Zuba.
„Nevím,“ přiznal se Zub. „Nejlepší asi bude, když všichni odejdete a budete si hledět vlastní práce, já se tu trochu porozhlédnu.“
„Smím ti pomoci, strýčku?“ zeptal se ho Martin.
„Teď ne, Martínku,“ pohladil ho po ouškách. „Ještě není uklizená koupelna, nepletu-li se? Tak honem do práce.“
Martin se neochotně obrátil a kráčel k dřevěnému domečku.
Zub vytáhnul lupu a začal hledat stopy pachatele. Bohužel nic nenašel. Jen chomáč chlupů, který nejspíše vypadl starostovi, protože ořech na tuto slavnost chystal. Ale i přesto si ho schoval do svého pytlíčku, kde míval uložené předměty, pokud se stala nějaká záhada jako teď.
Schylovalo se pomalu k večeru a Zub si řekl, že by znova mohl jít koumat. Počkal, až bude úplná tma a pak vyrazil.
„Strýčku, chci jít s tebou!“ přál si Martin, když viděl strýčka, jak se chystá na noční procházku.
„Dobře, pojď,“ souhlasil Zub. Sice neochotně, ale to bylo Martinovi momentálně jedno.
Začali procházet vesničkou v lese sem a tam. Bylo to tajuplné a strašidelné.
„Já mám strach!“
„Ale neboj, Martínku,“ uklidňoval ho strýček. „Jen se podíváme a pak půjdeme zase domů. Jestli chceš, můžeš jít do zadní části vesnice, já se porozhlédnu tady.“
„Tak dobře,“ souhlasil Martin a opustil strýčka.
Zub tichounce našlapoval na měkkou půdu. Uši měl nastražené stejně jako zrak.
Najednou se zastavil u jednoho z domků, slyšel šramot.
„Copak dělá tak pozdě v noci tlouštík Alois?“zašeptal si pro sebe a šel o kousek dál, až dorazil do části vesnice, kterou měl prozkoumat jeho synovec.
„Přišel jsi právě včas. Od zahradnice Terky byl slyšet šramot. K tomu si ještě pobrukovala,“ oznamoval Zubovi hned Martin. „Potom šlo ještě něco slyšet od kuchařky Blanky. Možná to byl chrapot, ale nejsem si stoprocentně jist,“ řekl mu ještě.
„Dobře,“ pochválil ho strýček, „ale myslím, že teď je už čas na spánek,“ zívnul a oba se vydali do domečku.
Ráno se Zub vzbudil velmi brzy. Sluneční paprsky se teprve třpytily nad obzorem.
„Vstávej! Musíme se jít podívat na naše podezřelé!“ budil Zub Martina.
„Na jaké podezřelé?“ tvářil se nechápavě Martin a pořádně si zívnul.
Strýček mu klepnul na čelo. „Přece zahradnice Terka, kuchařka Blanka a tlouštík Alois!“ připomněl mu. „To jsou naši hlavní podezřelé!“
„Aha!“ Martin už stál na nohou a převlékal se z teplého pyžama do kabátku a kalhot.
Zub si mezitím vzal z poličky lupu, taštičku s chomáčem chlupů, poznámkový deníček a strčil si to do batůžku.
„Jdeme!“ zavelel ihned a oba se vydali ven.
Bylo teplo.
Zub i Martin se jako první vydali k domečku zahradnice Terky.
„Co budeme dělat?“ chtěl vědět Martin.
„Já zaťukám. Pokud se Terka ozve, půjdeme dovnitř, a kdyby se neozývala, tak tam stejně i tak musíme vtrhnout,“ mrkl na něj strýček.
Jeho synovec přikývl a zaťukal na dveře.
„Kdo mě budí?“ ozval se nepříjemný hlas z domečku obrostlým různými voňavými květinkami a jinými rostlinami.
Detektiv Zub chytnul za kliku a pomaličku otevřel dveře.
„Domovní prohlídka!“ řekl hlasitě a začal prohrabovat skříně, do kterých by se velký ořech mohl, i když na těsno, vlézt.
Terka je ještě zahrabaná v peřinách vyděšeně sledovala.
„Co jsem provedla?“ zeptala se vystrašeně.
Zub se na ni otočil. „Snad byste nám mohla říct, co jste dělala včera večer, nebo snad ne? Byl u vás rachot, pokud se nepletu.“
„Ach, tak to myslíte,“ oddechla si zahradnice. „Každý večer zalévám květinky a včera se mi stalo, že mně spadl květináč a rozbil se. Musela jsem ho uklidit. Však se podívejte do koše, jestli mi nevěříte,“ ukázala na papírovou krabici.
Martin, který u ní zrovna stál, do ní nenápadně nakouknul.
„Strýčku, má pravdu,“ oznámil mu.
„Dobře,“ řekl a vytáhl si z batůžku deník, do kterého naškrábal několik nečitelných slov.
„Myslím, že už můžeme jít,“ podíval se po chvíli na svého synovce, který jen tak postával. „A vy,“ ukázal na Terku, „se radši moc neoddalujte, budeme vás potřebovat.“
„Dobře.“
„Páni, to bylo něco,“ svěřil se strýčkovi Martin. „Ke komu půjdeme teď?“
Zub opět otevřel svůj deník. „Teď je na řadě kuchařka Blanka. Bydlí jen několik metrů odtud.“
Z domečku ve kterém kuchařka Blanka bydlela, šla cítit vůně čerstvě napečených tvarohových buchet.
„Nejspíš neodejdeme s prázdným žaludkem,“ sbíhaly se sliny u pusy Martinovi.
Šlo vidět, že i vůně buchet strýčka láká, ale ten se teď snažil plně soustředit na svou práci. Nemůže přece veverky v městečku zklamat.
Zaťukali na nenápadná dvířka. Z domečku se ozval příjemný hlas Blanky: „Pojďte dál!“
Jakmile uviděla Zuba s Martinem, vyzvala je, aby si sedli na dřevěné židličky a dali si několik čerstvě napečených buchet.
Martin byl samozřejmě nadšený, ale strýček ani neochutnal, už vyslýchal paní veverku kuchařku Blanku.
„Mohu se vás zeptat,“ začal se svými otázkami. „Co se včera večer dělo? Byl u vás rámus.“
„Jejda mankote,“ spráskla ruce. „To já večer vždycky umývám nádobí. To víte, celý den vařím, na umývání nemám ani čas. I když bylo včera večer už hodně pozdě, nemohla jsem přece nechat nádobí ve dřezu, měla bych špatné svědomí. No tak jsem jej umyla,“ obhajovala se. „A vy se Zube, netvařte tak kysele a vezměte si taky buchtu,“ vzala Martinovi talíř a přisunula ho k Zubovi. Ten si jednu buchtu přeci jen sebral.
„Budete chtít ještě něco?“ zeptala se kuchařka Blanka a začala Zubovi s Martinem balit nějaké buchty do ubrousku.
„Ne, děkujeme,“ řekl Zub s plnou pusou a opět začal něco zapisovat do svého zápisníku.
„Tady máš buchty,“ dala je Blanka do rukou Martinovi a usmála se. „Děkuji za návštěvu,“ vyprovodila je.
„Pokud se nepletu, zbývá tlouštík Alois.“
„Výborně Martine!“ pochválil ho strýček a vydali se k domečku, který byl poblíž místa, kde měl být ořech včera odhalen.
Z domku se nic neozývalo. Jako by tam vůbec nikdo nebyl. Vešli tedy bez pozvání dovnitř. Opravdu tam bylo prázdno.
Zub se tvářil docela normálně, trošku se dokonce i usmíval, ale Martin? Ten nic nechápal.
„Přemýšlej,“ vybídl ho strýček. „Proč tu asi Alois není? Má tu docela i nepořádek.“
„Chceš říct,“ začalo všechno pomalu docházet jeho synovci, „že on ukradl ořech?“
Zub přikývl.
„Ale co když ho už snědl?“ vystrašil se Martin. „Musíme ho okamžitě najít! Ale jak?“
„Stopy,“ napadlo strýčka.
On i Martin už byli venku.
„Podívej!“ vykřiknul Martin a ukázal na stopy, které vedly hlouběji do lesa.
Strýček se usmál. „Výborně Martínku,“ a vydal se na hon za ztraceným ořechem.
Martin utíkal hbitě za ním, co mu nohy stačily. Cesta byla nekonečně dlouhá. Stopy nohou pořád a pořád nechtěly končit.
„Pšt!“ Zub se najednou zastavil. „Slyšíš?“
„No ty jsi krásný oříšek. Už mám na tebe chuť,“ šel slyšet hlas. Najednou se rozeznělo rozlouskávání skořápek.
„Rychle,“ zavelel Zub a běžela za tajným hlasem. „Co to děláš?“ vykřikl.
Tlouštík Alois seděl pod stromem a vyděšeně koukal. „Jak jste mě našli?“ zeptal se.
„Příště raději za sebou zameť ty stopy,“ řekl Martin a vytrhnul mu oříšek z ruky. „Tak a teď ho už sníst nemůžeš!“ dodal.
„Půjdeš se mnou,“ podíval se Zub na tlouštíka. „Ostatní veverky určitě budou chtít vědět, proč za to můžeš zrovna ty!“
„Ehm…no,“ začal jako vždy nejistě starosta Klok. „Včerejší okolnosti nám bohužel nedovolily, aby byl ořech odhalen, ale dneska to snad půjde bez jakéhokoli problému. Dovolte mi ale nejdříve, abych mohl sem pozvat detektiva Zuba, který nám celou záhadu objasní. Už teď na něj můžeme být pyšni!“
Zub se trochu začervenal, ale potom začal objasňovat okolnosti posledních dnů. „Jakmile jste si šli každý po svém, porozhlédnul jsem se tady a našel chomáč sytě oranžových chlupů. Napadlo mě, že by mohly patřit starostovi, ale večer jsem si uvědomil, že mu patřit nemohou, protože Klok má přece mnohem tmavší chloupky, a tak jsem se společně s mým synovcem Martinem, který mi v tomto případě hodně pomohl, vydal na večerní zkoumání a ráno podezřelé, u kterých byl večer hluk, vyslechl. Šel jsem nejdříve k zahradnici Terce, potom ke kuchařce Blance a pak k Aloisovi. Jenže ten doma nebyl. V tu dobu byl Alois tím největším podezřelým. Vydali jsme se s Martinem po stopách a Aloise chytli zrovna, když chtěl ukradený ořech sníst. Navíc jsem se přesvědčil, že barva chlupů, které jsem našel, je stejná jako barva Aloisových.“
Všichni zatleskali. Alois už ve městečku nebyl. Policie, která hlídá v tomto okolí, si ho vzala na starost.
Starosta opět začal mluvit: „Ano, nebýt tady Zuba, Zuba, no prostě Zuba, kdo ví, jak by to dopadlo. A teď mi dovolte, abych mu mohl dát tu čest a on mohl odhalit náš největší ořech!“
Zub vzal plátno a trhnul jím. Ořech tam byl. Všechny veverky koukaly a kochaly se krásou ořechu.
„Výborně Zube!“ pochválila ho kuchařka Blanka. „Dnes večer vám udělám velkou misku povidlových buchet.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
