|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (76. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 02.03.2011, 18:11
|
|
| |
|
|
Chudobný synek
Býci uvolnili východ, zraněnou Narat jsem musela nechat samotnou s Kobrou i Aelem a vydat se na zpáteční cestu labyrintem. Byla jsem si jistá, že se bez černých průvodců ve stísněných tmavých chodbách ztratím, a taky že jsem zas měla pravdu.
Špatná viditelnost a naprosté ticho jedinkrát přerušené táhlým ženským výkřikem mi na náladě nepřidaly. Ozvěna hlas zkreslila, bezpečně bych Narat nepoznala, ale byla jsem si jistá, že ona to nebyla. Corita byla smrtelná a stejně její hranice tvrdý výcvik až neskutečně posunul, Narat by jen tak nevykřikla.
Zprvu jsem neslyšela ani vlastní kroky, přestože jsem šla po kamenité zemi, ale prostor kolem jako by zvuky pohlcoval. Aspoň bylo do čeho kopnout, když jsem si vzpomněla na ukecanou Kobru. Kdyby radši byla potichu. Jak to, sakra, myslela, že si Kaileen místo mě najde náhradu?
„Jako bys ji neznala...“
Tak to jsem ji opravdu neznala. Všichni se mnou jednali, jako bych po ní chtěla kdo ví co a nakonec budu akorát další v řadě? Jak dlouhá ta řada vůbec mohla být?!
Několik kamínků se rozprsklo a odrazilo zpátky od stěny úzké chodby. Konečně vytvořily aspoň slabý zvuk, a tak jsem si kopala, abych cestou úplně nezblbla. Jestli byla Kaileen tak zkušená, mohla by to být divoká jízda, ovšem i tato myšlenka ve mně vzbudila akorát bezvýznamné pokrčení rameny. Co by taky mohlo být vzrušující na někom, koho už kde kdo měl.
Došla jsem na několikátou křižovatku, kde se chodba opět rozvětvovala do čtyř dalších, v tom rozčilení jsem bez rozhlížení pokračovala dál. Cokoliv se tu potulovalo, v momentální náladě by mi to asi rychle uhnulo z cesty a kdyby náhodou ne, Kobra nebo Khar by si mě ohlídali.
Že jsem si nedala říct. Corita nebyla tak opotřebovaná, namísto vypracovaného těla měla jiné, neméně atraktivní přednosti, navíc se mohla pyšnit výsostným postavením a rozhodně uměla být vděčná, ne jak věčně nespokojená Kaileen. Narat se mohla zdravá hádat s Raamem v Azbonu, já bych nemusela přijít o iluze a motat se tu celá dolámaná a dýchat ten smrad kolem. Zastavila jsem, abych se rozhlédla, protože ten povědomý pach mě upozornil na Aelovu přítomnost. Přišel si pro svou porci.
S tím jsem nepočítala, myslela jsem, že zůstal s matkou a třeba zahnal hlad kouskem masa nesmrtelné bohyně. Najednou už jsem se necítila tak jistá, protože dohoda zněla, že mu dám podíl ze svého těla, ale kdo by se nechal dobrovolně kousnout? Předtím jsem co chvíli narážela na nějakou odbočku, takže mě trochu znervózňovalo, když jsem musela jít delší dobu rovnou táhlou chodbou, protože mi to připadalo podezřelé.
Ocitla jsem se na dalším rozcestí. Z jednotlivých ústí ke mně slabě doléhalo sténání, vlezlý šepot, funění a tiché šoupání něčeho po zemi, přesto jsem nezahlédla žádný pohyb. Drobné částečky prachu a úlomků se oddělily od stropu a dopadly na mě. Zatímco jsem si je vytřepávala z vlasů, napadlo mě, že samy od sebe by asi nespadly. Cosi mě zalechtalo na uchu. Říkala jsem si, že to nejdřív odstrčím, naberu odvahu a teprve se podívám nad sebe. Taky jsem mohla dělat mrtvého brouka a nechat „to“ dělat si ze mě srandu nebo třeba i svačinu. To spíš.
Snesla jsem opakovaný dotyk, snažila se rozpoznat směr pohybu a zkusila to chytit. Lapila jsem cosi tenkého a trochu mazlavého, tiché zasyčení moc laškovně neznělo. Zaklonila jsem hlavu a bez váhání úlovek pustila, protože to, co jsem držela, byl Aelův jazyk. Téměř jsem se střetla s vyceněnými zuby nenažraného následníka pekelného trůnu, leknutím jsem uskočila akorát ve chvíli, kdy po mně symbolicky cvaknul.
Zatímco pomalu slézal po stěně, tajně jsem doufala v přítomnost kohokoliv, kdo by mě před ním zachránil, přitom jsem věděla, že to nikdo neudělá. Kobra mě chtěla živou, přesto Aelovi dovolila, aby si vzal, co jsem mu slíbila. Těžko jsem však mohla doufat, že by mu jedno kousnutí stačilo. Pokud se nedokázal ovládnout teď, tak to neudělá ani pak, až ochutná krev.
Jeho blížící se postava mě zatlačila až ke zdi, za což jsem byla svým způsobem i ráda. Měla jsem krytá záda, kdo ví, jaké příšery se plížily kolem.
„Máš hlad?“
Kaileen mi říkala, že by mě nebylo možné ani upálit, prý bych ukecala i oheň, jenže Ael se nechytal a mě nenapadalo, o čem mluvit. Stejně viděl akorát pomalu couvající žrádlo, jehož kroky byly o poznání menší než ty jeho, tudíž mu nemohlo uniknout. Plandající dlouhý jazyk taky nenaznačoval, že by si chtěl povídat.
„Když se teďka najíš, co z toho budeš mít? Pomož mi ven a domluvíme se. Ve válce je spousta obětí, muži, ženy, děti. Jo, děti, Aeli,“ narazila jsem na cosi špičatého. Naštěstí to byl jen trčící kámen, který stačilo obejít a mohla jsem pokračovat v ústupu jen letmo se ohlížejíc, co je za mnou. „Mlaďoučké maso, žádné tuhé šlachy, měkké kostičky na kousání, hodně kostiček. Aeli, ty mě musíš pustit! Víš, kolik masa dostaneš? Tolik, až tě to omrzí,“ slibovala jsem zoufale přitisknutá ke studenému kameni, když na mě zpoza rohu cosi zaútočilo.
Podvědomě jsem uhnula rychlému pohybu, Kharův syn bez váhání vyskočil. Zaslechla jsem něco jako: „Moje,“ těsně před tím, než se zakousl do velkého, asi hadího těla. Možná to mohla být saň, neměla jsem chuť si to prohlížet a stejně to ani nešlo. Ael divoce vrtěl oháňkou, zvuky zápasu se mísily s máváním jeho křídel, jejichž konce se do krve odíraly o stěny chodby. Snažil se nepřítele zalehnout a poté dorazit, ale i při svých rozměrech měl problém netvora udržet.
Přes všechno zlostné vrčení a bolestné pištění se mu had vysmekl, dlouhý krk zatáhl hlavu zpátky do temné díry. Konečně jsem se dokázala rozběhnout. Neohlížela jsem se, doufala jsem, že Ael pronásleduje plaza a ne mě. Nechtěla jsem zkoumat, co by na mě vyběhlo z dalších děr, a tak jsem ze všech sil běžela zpátky tam, odkud jsem přišla.
To jsem si taky jenom naivně myslela. Zorientovat se v naprosto stejných chodbách mohla jenom bytost nadpřirozená, která by tu věky žila. Mně nebylo přáno doběhnout ke Kobře a vymyslet cokoliv, čím bych se jí zavděčila, aby byla nucena mě před synem chránit.
Předtím nebylo slyšet skoro nic, zato teď bylo křupání kamínků pod nohama s každým krokem hlasitější. Ael se na můj vkus vzpamatoval až moc rychle. Všiml si mého pokusu o útěk a přestože ve stísněných prostorách nemohl využít svých křídel, na dalším rozcestí mě snadno dohonil.
Skrz jedno ústí se dal zahlédnout poměrně jasný prostor, obrovská jeskyně, jíž protékala široká lávová řeka. Aelovy oči se na pár chvil odpoutaly ode mě, aby se zadívaly na tu valící se horkou masu, přitom však postupoval pořád dál a mě tlačil před sebou.
Kaileen říkala, že si od ní démoni brali to, co jim Khar dát nemohl, a dávali jí za to, čeho měli příliš. Přemýšlela jsem, co mám, co by Aelovi mohlo chybět. Mladé maso, ale kdybych mu dala kousnout, bylo by po mně. Uhnula jsem před jeho lepavým tělem, takže jsem byla opět zatlačena blíž k řece.
Výborné. To bylo řečí, že je tady možné cokoliv. Já jsem nezažila pomalu nic a buďto budu sežraná nebo si zaplavu magmatu.
„Když mě shodíš, nebude žádné maso,“ chtěla jsem ještě couvnout, ale už nebylo kam. V tak obrovském prostoru jsem působila asi jak blecha, přesto mi Ael nenechal žádné místo. „Tvoje matka taky nechtěla, abys mě kousnul.“
„Matka,“ tiše zakňučel, naklonil hlavu, přiblížil se a natáhl pracky.
Pokusila jsem se o obranu, jeho tlapy jsem sice odstrčila, ale jinak se ani nehnul. Na hřbetu pravé ruky mi opět ulpěla mokvavá kůže utrhnuvší se z jeho levého předloktí. Nevěděla jsem, co s tím, znechucení mě rychle donutilo to setřást.
Vycítila jsem Aelův pohled, vzhlédla jsem a snažila se rozpoznat, jaká emoce v něm převládá. Jeho roztažená křídla buďto značila vzrušení, nebo mi jednoduše bránil v odchodu.
„To tě musí bolet,“ napadlo mě při pohledu na poškozenou blánu a konce křídel odrané až na kosti. „Můžu ti pomoct, ošetřím tě, když mě nesežereš.“
„Ael není hezký, ale není hloupý,“ obešel mě.
Skočil do řeky. Čvachtal se v lávě a dováděl jak malé děcko. Vyskakoval nad hladinu, vzápětí se zas ponořil, nebo se rozverně točil, rozvířená láva se přelévala přes jeho ramena až ke krku. Dokonce si loknul a zkoušel vyprsknout magma co nejvýš nad sebe. Měla jsem příležitost utéct, ale nebyla jsem toho schopná, pohled na něj mě fascinoval.
Na čubičku doplaval zpátky, na břeh se vyhoupla dokonale zahojená a nepáchnoucí bytost. Křídlo srostlo, konce se zahojily, místo spálené kůže vypadal jak důstojník v blýskavé zbroji. Jeho lesklé tělo se sice nepyšnilo kdovíjakými svaly, přesto vyzařovalo dokonalé zdraví a výbornou kondici.
Protáhl se, spokojeně při tom vrtěl oháňkou a sotva se jeho řev ztratil v ozvěnách, šinul si to ke mně. Nedupal jako dřív, celý byl jakýsi jiný. Lidský. Přestože jeho vyjadřování bylo pořád primitivní a neohrabané, jasně dal najevo, co kromě masa Kharův syn postrádá.
„Tady já pán,“ rozpřáhl do prostoru, poté se ke mně nahrnul.
Po krátké šarvátce, kdy jsem se pokusila o poslední zoufalý únik před jeho zahnutými drápy, mě k sobě pevně přitiskl. Zůstat v jeho náruči bylo pro mě nepředstavitelné, přesto jsem neodporovala. Stejně jsem to měla spočítané, každou chvilku se mohl zakousnout, a tak jsem tam s ním jenom odevzdaně stála a nechala se objímat.
Rozžhavený po koupeli v neobvyklé řece si neuvědomoval, jak bolestivé takové objetí pro smrtelníka může být. Nebyl sice horký jako láva sama, přesto se mi těžko dýchalo, dotyk něčeho tak pálivého na holé kůži jsem zrovna nevítala.
„Tobě ssse nelíbí?“ pustil mě a odstoupil.
„Ne, líbí, máš to tu krásné, spousta volného místa na létání,“ ve zmatku mě nenapadlo nic chytřejšího, než mu pochválit území.
„Tajná ssskrýššš, kdyžžž zrůda.“
„Zrůda? Někdo ti tak říká?“ udivil mě jeho slovník, sám by si to těžko vymyslel.
Kromě Kobry a jakž-takž pohledného Marchosiova sluhy jsem tu zatím žádné krasavce neviděla. Ael nebyl o nic ohyzdnější než ostatní obyvatelé podsvětí, spíš jen strašidelnější, ale to bylo přece jeho poslání.
„Dělá,“ odpověděl tiše. „Otec ukázal, on ví, ona nesssmí. Musssím na druhou ssstranu,“ znovu se zakoktal, než mi názorně ukázal, o co jde.
Použil svůj dráp, aby mi vysvětlil, že jeho takzvané popáleniny jsou pouze následkem nespočtu ran, které musel strpět. Měl pokožku velmi citlivou na jakékoliv narušení, což se pak podle druhu úderu projevovalo strupovitostí nebo naopak mokváním a odpadáváním kousků kůže. Jelikož se jeho tělo dokázalo obnovovat, mohla ho Kobra týrat znovu a znovu třeba po tisíce let.
„Tysss chránila, neměla ssstrach,“ vyslovoval s námahou.
„Ale měla.“
„Ale ssstejně...“
„Pomohla bych ti,“ pocítila jsem k němu lítost, „ale asi ji potřebujeme. Narat...“
„Hodná, nekousssnul,“ přerušil mě a možná si připadal hloupě, když pořád koktal.
Snažil se pro něj těžkým slovům vyhýbat, ne vždycky to šlo, ovšem takovému tvoru by se málokdo odvážil posmívat, že se občas zajíká. Pokaždé při tom zavřel oči, jako by mu jejich znovuotevření pomáhalo vyslovovat.
„Co chceš po mně?“ osmělila jsem se v naději, že se dostaneme k jinému tématu než k masu.
„Taky hodná. Tam je ticho,“ ukázal na protější stranu řeky, kam zvuky z ostatních chodeb zřejmě nedoléhaly.
Moje mlčení si vysvětlil jako souhlas. Než jsem se vzpamatovala, nesla jsem se přitisknutá k obrovitému monstru na jeho oblíbené místo, dotýkaje se malých ostnů na jeho jinak hebkém krku.
Při přeletu nad protékající lávou jsem si nebyla jistá, jestli mě nepustí, nakonec mě však ohleduplně postavil na zem. Složil křídla a díval se na mě, jako bych snad věděla, co by se mělo dít. K ničemu jsem se neměla, pokožka pořád pálila z jeho doteků. Drápy se ponořily do mých vlasů, jazyk mírně trčel z tlamy, jako by se soustředil.
„Ukážeš mi to tady?“ zkusila jsem se vymluvit, protože mi démonova pozornost nebyla vůbec příjemná.
„Rád,“ poodhalil zuby.
Vedl mě po popelové pláži dál po proudu řeky, ukazoval na první pohled skoro stejná místa, kam si zalézal při různých příležitostech. Znal chladivé útroby skal, které zchladily jeho tělo po koupeli, aby nikdo nic nepoznal. Nebo naopak průrvy s vyvěrající párou, které aspoň mírnily jeho bolesti a pomáhaly s hojením ran. Na konci vyvýšeniny a začátku hučícího lávopádu mě opět vzal do mírně ochladlé náruče, aby se mnou slétl.
Valící se magma líně dopadalo a tříštilo se o masu dole, vytvářelo tuhnoucí vrstvu, kterou brzy malým gejzírem prolomil nápor síly nahromaděné pod zčernalým povrchem. Rachot, jako když se rozbíjí desítky hliněných džbánů naráz, nám neumožnil domluvit se slovy. Ael chtěl, ať se s ním vydám za lávovou stěnu a dokonce mě chránil svými křídly, aby mi neublížila pro něj životodárná lázeň.
Tenké paprsky světla se lámaly o křišťálové keře vyrůstající z písčité země, ztrácely se ve stěnách pokrytých drahokamy snad všech barev, často ještě zpola vyčnívajících z tmavého kamene. Kdyby Barbaři na Dunivé hoře hlídali něco takového, nedivila bych se, že se Antonio o pověstný poklad tolik snažil. Který smrtelník by nepodlehl představě o vzácných kamenech a krystalech pomalu větších jak člověk?
Mně by stačil jeden malý, oranžový by Kaileen slušel. Nikdy jsem jí nic nedala, od Katherine dostala aspoň náramek. Vždycky jsem myslela na sebe. Co já z toho budu mít, když s ní zůstanu, když půjdu tam nebo udělám tamto... I Erijci byli jen výmluva, abych mohla jednat ve svém zájmu. Spolu s tím kamenem bych jí dala i tichý slib, že už to všechno bude jinak, jenže v tuto chvíli jsem byla daleka toho, abych se odtud vůbec dostala. Stala jsem se jen dalším necitelným kamenem v Aelově sbírce. A dobře mi tak.
Pro to nevýslovné bohatství mě sem nevzal. Chtěl se mnou být sám, nerušen, tady se zřejmě cítil nejbezpečněji. Možná to bylo jediné místo, kde ho matka dosud nikdy nenašla. Její vlohy propůjčily Aelovi mnohé z lidského chování a jestli mu něco opravdu chybělo, bylo to dětství. Stvořili ho ke hlídání, mrzačení a zabíjení, nešťastné zanedbání jediné etapy lidského života mohlo mít pro něj i pro jiné pekelné bytosti katastrofální následky. Možná i to byl důvod, proč ho Kobra neustále bila, možná s Kharem doufali, že syna zlomí, ovšem nezdálo se, že by se jejich metoda ujala.
Vzácné kameny pro něj neměly hodnotu pro svou podstatu, ale jen coby hračky. Házet si, kopat, honit se, létat a hašteřit se o to, pro co by mnozí smrtelníci vybili celá města, o to on stál víc, než by si kdo dokázal představit. Uměl všelijaké kousky a pokud démoni byli schopni cítit radost, on ji určitě cítil.
Jestli jsem dosud nevnímala běžné lidské potřeby, pak mě tělo důrazně přesvědčovalo, že ani v pekle se jim nevyhnu. Doufat, že se odsud rychle dostanu, bylo víc než naivní, a tak jsem si musela poradit. Ačkoliv jsem zažila ledacos, nezvykla jsem si vykonávat některé činnosti v přítomnosti jiných osob a toto bylo něco, co Ael nikdy nezažil a čemu nerozuměl.
Naštěstí mi zakručelo v žaludku. Kaileen by se mi smála anebo by nadávala, že zas musíme zastavit, Aela neznámý zvuk zmátl. Zbystřil, trochu jsem se bála, aby si to nevyložil jako vzteklé zavrčení malého člověka, ale nechal si to vysvětlit. Pro hlad měl pochopení, a protože si byl jistý, že mu z jeho skrýše neuteču, vydal se pro jídlo.
Použila jsem nejdražší záchod na světě a než se nový kamarád vrátil, měla jsem spoustu času k zamyšlení. Přemítala jsem, kdy a hlavně jak se odtud dostanu. Jestli ho naštvu, sežere mě. Jestli si mě oblíbí, nebude mě chtít pustit. Fáze dětství byla fajn, jenže pak nejspíš mělo přijít dospívání. Z toho už jsem nebyla tak nadšená, jelikož kříženec jako on mohl být extrémně náladový. A hlavně, nemohli jsme všechen čas trávit tady. Jak by se asi tvářili ostatní, kdyby zjistili přítomnost smrtelníka? Aelovy časté odchody na stejné místo by se časem provalily a kdo ví, třeba by ze mě nebyla jen svačina, ale večeře pro několik hostů anebo hůř – dostala bych se ke Kobře k výcviku.
Ael nejspíš ze samého rozrušení zapomněl na opatrnost. Když se vrátil, svíral velký, nahoře chlupatý vak, na druhé ruce mu sedělo cosi, co se jej drželo dvěmi ze čtyř ručiček a vesele si to kývalo dvěma ze čtyř nožiček. Snažila jsem se líp zaostřit, ale viděla jsem pořád to samé – plochou hlavu. Byla to lidská hlava, z ní trčely lidské ruce a nohy, díky čemuž to vypadalo jak dítětem nakreslené slunko.
Princ hned za lávovým závěsem zastavil a zavětřil. Já jsem necítila nic, démonovy smysly byly zřejmě citlivější a nemusela jsem dlouho přemýšlet, aby mě napadlo, co zaujalo jeho čich. Nechtěla jsem ho rozzlobit, ale když už jsem to nemohla vydržet.
Bytost v jeho rukách se ozvala. Mluvila neskutečně rychle, znělo to téměř jako jednolité pištění, podle zamračeného výrazu to asi nadávalo. Ael svěsil paži a nechal to seskočit na zem. Když to „šlo“, kulilo se to a bylo to tak bizardní, že jsem se na to nechtěla ani dívat.
„Jídlo,“ řekl Ael, pustil vak a pobídl mě, abych pojedla s ním.
Když jsem uviděla obsah, jímž se Ael nezapomněl pochválit, přešla mě chuť. Vak nebyl vak, ale Piniova stažená kůže, které se nechtěl vzdát, a tak se díky Aelovi opět ocitl sice ve své kůži, ovšem nyní naporcovaný. To bylo asi tak jediné, co se dalo po démonově hrdém výkladu rozpoznat. Oči se vyčítavě dívaly, ústa se stejně vyčítavě pohybovala, naštěstí nemohl křičet, když se dokulila nohatá hlava. Utrhla si vyhlášenou lahůdku, kterou měl být jazyk, jenže tady rozhodoval Ael a pán říkal, že tato porce patří mně.
Pila jsem krev a jedla syrové maso, ale zvířecí. Těžko se mi to vysvětlovalo, démoni v tom neviděli rozdíl, nakonec se Ael přeci jen dovtípil, že bych radši pojedla u stolu jeho matky.
„Rea,“ usmál se vítězoslavně, že na to přišel.
„Přesně tak.“
„Jak to... Jablo,“ vzpomínal, zatímco šátral v hromadě pro něj typické stravy.
„Jabko,“ opravila jsem ho.
„Jabko!“ rozzářil se celý šťastný, že si vzpomněl. „Rea hodná,“ pokýval hlavou. „Jabko,“ zakousl se do Piniovy obnažené lebky, až kost křupla.
Vybral mozeček, ale nezhltnul ho naráz, pán byl gurmán. Mlaskavě si na něm pochutnával, v jeho jídelníčku asi nic výživnějšího nebylo, když olízal i stěny lebky. Vypadnuvší oči slupnul jak malinu. Co nehodlal jíst, způsobně skládal vedle sebe na kopičku, kterou se snažil udržet v úhledném tvaru, a tak občas některé kosti přeskládal. Rozčílená hlava se musela spokojit s tím, co jí nechal si uzmout, přeci jen byl nesrovnatelně silnější a kdyby se mu zachtělo, mohla by lehce přijít o některé ze svých osmi údů.
Seděl na bobku a hodoval docela dlouho. Říkala jsem si, že přežraný netvor bude chtít nejspíš odpočívat, a tak jsem si hověla na svém místě v naději, že po této vydatné hostině přijde chvilka klidu. Opak byl pravdou. Nabral síly jak po koupeli v lávě. Co s hlavou nesnědli, nahrnul zpátky na kůži, tu stočil do uzlíku a s hláškou: „Uklidit,“ jej hodil do lávy. Zbyl akorát nahnědlý flek na zemi. Říkala jsem si, který z rodičů ho takové kázni naučil. Jeho apetit se změnit nedal, ale ta slušnost a čistotnost byla až obdivuhodná.
Hlava zas cosi mudrovala, jenže Ael neměl na řeči náladu, potřeboval se vyřádit. Chytil ji a zvedl za jednu z mrňavých ručiček, které ovšem uměly pevně stisknout. Bodejť ne, taky by se mi nelíbilo, kdyby si se mnou někdo házel nebo do mě kopal. Nejlíp to létalo naplocho, ale „to“ to nemělo rádo, protože když jsem nechytila Aelův hod, nemohlo to ničím nahmátnout záchytný bod a spadlo to rovnou na nos.
Hrát si s krystaly bylo o ničem, s drmolící a bránící se hlavou to Aelovi připadalo zábavnější, i když to kousalo, štípalo a kopalo. Jeho pokožka byla na mnoha místech opět narušená a zřejmě bolavá, přesto vztekající se, neposedný a občas prchající míč nechal pekelného prince zapomenout na všechno mimo tuto jeskyni. Kolikrát to nedočkavě zvedl ze země, ještě to ani nestačilo vyplivnout všechen písek, který to při pádu spolklo. Když se dost vyřádil, vyhodil vřeštící bytost do vzduchu, tentokrát pro ni však nevyletěl. Vykopl a poslal ji ven skrz lávopád. Vzdychlo to a vzápětí se ztratilo v proudu rozžhaveného magmatu.
Opět jsme zůstali sami, a tak jsem čekala, že si se mnou Ael vyřídí to pokropení jeho území. Na všech čtyřech očichával i ochutnával znesvěcené místo. Když zjistil, co potřeboval, zalehnul to jak největší poklad, který by bránil i vlastním tělem.
Tiché, o to prosebnější zakňučení a psí pohled démonických očí mě přesvědčily, abych ho nesměle pohladila. Mírně se otřásl a spokojeně zavrněl. Jak tam tak smutně a odevzdaně ležel stočený do klubíčka, nedalo se než uvěřit jeho jedinému úmyslu – nebýt sám.
Opřená o průhledný namodralý krystal jsem nechala Aela položit holou hlavu na můj klín. Víc nechtěl. Beze slov, za zvuku protékající lávy jsme spolu trávili čas. I Kaileen jsem tak hladívala. Ona naštěstí měla vlasy. Krásné a jemné. Tehdy jsem něhu vítala, přestože obvykle jsem k takovým sklonům příliš netíhla. Po společně strávených chvílích mi bylo teskno.
Aelovy oči překryla průsvitná blána. Taky jsem si potřebovala odpočinout, opatrně jsem položila jeho hlavu na zem, abych ho nebudila, a lehla si kousek od něj. Vzápětí jsem na svém těle pocítila lehký dotyk jeho křídla, jímž mě přikryl.
Tiché zavrčení mě vzbudilo. Aelovy oči rozšířené zděšením i zlobou, na jeho těle naskočila husí kůže, téměř nepatrné světlé chloupky se zježily. Po všech čtyřech pomalu došel k lávové zástěně a naslouchal. Něco se mu nelíbilo. Pohupoval se tam a zpátky, viditelná páteř jako by ještě víc vystoupla ze zad, křídla mírně odstávala od těla, koneček ocasu zacukal.
Váhal.
Vyskočit ven se jevilo jako lákavé, přitom to ale nechtěl. Nakonec se přeci jen rozhodl situaci prozkoumat.
Nějakou dobu byl klid, pak jsem uslyšela řev tak hlasitý, až jsem si musela zakrýt uši. Dlouho trpěl tvor, který tolik křičel. Ael zřejmě nachytal vetřelce a trhal a trhal... Měl by se vrátit spokojený z lovu a dospat svůj druhý verš.
Tekoucí láva byla rozdělena na dva prameny obtékající ocasy biče. Nikdo jiný než Aelova matka nemohl držet tak mocnou zbraň.
„Ven,“ zavrčela, v jejích smaragdových očích probleskovaly o něco světlejší jiskry.
Nevěřila jsem jí, bála jsem se, že lávě dovolí dát téct, sotva na nebezpečný úsek vkročím. Za její štíhlou postavou se dalo zahlédnout tělo krčícího se Aela. Pofňukával, pracky chránily hlavu před údery, které na něj dávno nedopadaly, přesto je pořád ještě cítil.
„Řekla jsem ven!“ zopakovala netrpělivě.
Ael se odvážil vzhlédnout, jeho zakňučení bylo pro mě varováním, pro matku prosbou, ať mu nebere nejmilejší hračku.
„Ticho!“ vzkřikla na něj.
Vztekle přitom práskla bičem, lávě bylo dovoleno téct přirozeným směrem a já jsem měla co dělat, abych zavčasu uskočila, zatímco Ael se znovu vystrašeně přikrčil.
Žádný div, že nechtěl, abych z úkrytu vylézala. Celá jeskyně byla zaplněna odpornou armádou hmyzu a plazů. Mimo jiné třeba nekoneční hadi, štíři tak velcí, že by mohli bořit hradby, nebo pavouci, jejichž dlouhé nohy byly zbraněmi samy o sobě. Přišpendlili by mě ke skále jak nic, štíři by kámen možná i rozdrtili, kdyby k tomu dostali povel. V jakékoliv bitvě byli neocenitelní také ještěři velcí a nezranitelní jak chodící pevnosti.
„Co sis vzala?“ postavila se těsně přede mě.
„Nic.“
Jí se nedalo lhát a hlavně bych nebyla tak hloupá, abych kvůli pár kamínkům proti sobě poštvala celé peklo. Něčí ta nádhera musela být, i když ji Ael považoval za svou. Ta skrýš tu stála dávno před ním, tudíž už musela mít vlastníka a rozhodně to nemohl být žádný slaboch, se kterým bych se mohla měřit.
„Napadli jste mého služebníka, abyste se dostali sem a ty tvrdíš, že sis nic nevzala?“ Prohledala mě, samozřejmě nemohla nic najít, načež se spokojeně a trochu samolibě usmála: „Máš štěstí, co ale nemáš, je kousnutí. Takže co´s mu slíbila, aby tě sem vzal?“
Ael viděl příležitost utéct, ale sotva se pohnul, matka okamžitě obrátila pozornost k němu, zároveň vydala logický rozkaz pavoukům. Stovky očí zaměřily vzlétajícího démona, jenž soustředil všechny zbytky sil do jediného manévru. Chtěl se dostat k nejbližší skulině, kam by si zalezl, ale už první vržené sítě jej zachytily a zabránily mu v letu.
Těžce dopadnul na zem. Každý jiný by si zpřerážel všechny kosti spadnout z takové výšky, jen chudák Ael pořád žil, ačkoliv na jeho těle snad nebylo místo, které by nebylo zraněné. Kobra z něj svými údery udělala opravdovou zrůdu, nevydařený únik jej pasoval do řad neúspěšných a nakonec i bezbranných.
Lehké, přesto nesmírně rozzlobené gesto znamenalo odvléct zajatce. Kam, nad tím jsem nechtěla ani přemýšlet, Aelova reakce byla výmluvná až dost. Křičel, pištěl, zmítal se v síti, jeho pokusy vymanit se byly tak zoufalé, že by si radši vykloubil rameno nebo křídlo, než by něco takového znovu dopustil. On dobře věděl, co bude následovat, nezažil to jen jednou. Už jsem se nemohla dívat, jak škrábe sám do sebe, jednoduše do čehokoliv, doufaje, že to cokoliv bude síť, která povolí.
S Kobrou to ani nehnulo, spíš ji nudilo, že si s ním pavouci nemohli poradit. Bránící se kořist se občas v panice zaklesla za vyčnívající kameny, pavučina se sice natáhla, přesto se démon nedokázal osvobodit a pořád křičel a křičel.
„Snad ti ho není líto,“ prohodila opovržlivě.
„Je to tvůj syn!“
„Jsem mrtvá,“ vysvětlila s úšklebkem, Ael ji svým křikem skoro přehlušil, „už dlouho.“
„I když tvoje srdce nebije, ty znáš vášeň, musíš si pamatovat i to ostatní.“
„Co si o sobě, ty malý skrčku, myslíš?“ přimhouřila oči a postoupila ještě blíž, až do mě skoro narazila. „Na moji vášeň ty nebudeš připravená ani za tisíc let a do mojí rodiny nestrkej nos, sic se ti to nehezky vymstí!“
I se stočeným bičem vypadala dost nebezpečně a hlavně důvěryhodně. Nepochybovala jsem, že by její pomsta byla strašná pro každého, kdo by se jí znelíbil. Navíc žádná reakce nenaznačovala, že by se Ael dočkal slitování, přestože pořád tak srdceryvně škemral a zjevně už i na to mu docházely síly.
„Tak odveďte ho konečně!“ osopila se na své poddané, vycítila jsem její slabou chvilku.
„Zastav to a já ti řeknu, co tvůj syn potřebuje.“
„Potřebuje nenávidět lidi a já ho to naučím,“ odsekla přesvědčeně.
„Ale zatím nenávidí jenom tebe, ty ho biješ. Je to tvůj syn a nikdo o tom neví.“
„To se mám pyšnit koktající zrůdou?!“ vykřikla, jako bych za to snad mohla. Co si s Kharem stvořili, to měli, chudák Ael tím trpěl nejvíc, ačkoliv v tom byl nevinně.
„Co kdyby sis dala tu práci a vychovala ho? Beztak za to můžeš ty, tvoje vlohy z něj dělají to, čím je. Nikdy to z něj nevymlátíš, to ho radši zabij.“
Další gesto zastavilo vzdalující se pavouky, jeden z nich zvedl nohu připravený bodnout, odporné oči upřené na velitelku.
„Trváš na tom?“ ujišťovala se bez známky citu.
Síť s uvězněným Aelem se tiše pohupovala těsně vedle skály. Přestal se bránit, těžce oddechoval, občas tiše zakňučel, jako by se modlil za poslední ránu. Měla jsem sto chutí to skončit, na druhou stranu mě pořád žralo tvrzení, že jsem z naší trojice nejslabší a právě se mi naskytla možnost bohům dokázat, že nejsem o nic horší než Kaileen nebo Corita.
„To víš a nabodnutý bude trpět do kdy? Tobě je to jedno a já už ten řev nemůžu poslouchat. Hoď ho do lávy, to bude rychlé.“
Zaváhala. Sice jen na vteřinu, ale zaváhala, než pokynula pavoukům. Bylo mi jasné, že si nemůže dovolit smlouvat nebo dokonce ustoupit z původního rozhodnutí. Hmyzáci odřezali síť od svých nohou a nechali zbídačeného Aela spadnout do víru lávy.
„Doprovodím tě ven,“ naznačila směr, když odvrátila zrak od malého gejzíru, který naposled naznačil, kde se potopil její syn. „Nerada bych se dočkala dalšího překvapení.“
Kráčela pomalu, ladně. Bez obav z překvapení, beze strachu, že by jí syn oplatil její lásku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
