obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39399 příspěvků, 5729 autorů a 389848 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Setkání 19/3/1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Útržky povídek
 autor Amater publikováno: 27.02.2011, 15:11  
Ignacius uzavřel smlouvu s Ďáblem. Získá jeho duši nebo se Ignáciovi ho oklamat? Yískává nové známé. Budou to přátelé nebo ne?
 

„A pomsta je má,“ praví Ignacius, když otevře oči a uvidí modré nebe. Do chřípí mu udeří syrová vůně země a květin. Zatne prsty do trsu staré trávy. Dívá se na nebe, plující bílá oblaka a tam nahoře vysoko převysoko, jako malá tečka plachtí dravec. Pozoruje eleganci, sílu a krásu živého tvora. Poté, co byl v Očistci, v něm vyvolá ten pohled radostnou euforii.
Nádhera. Zavře oči a celou svou bytostí vnímá to, že je na Zemi, aby se mohl pomstit, nalézt svoji duši. Poté co se pomstí, splní službu, setká se s Luciem. Usmívá se, když vedle sebe uslyší zafrkání.
Otočí hlavu a přes první neuvěřitelně zelenou trávu spatří koně. Je černý jako samotné peklo. Sluneční paprsky se od srsti koně odráží nebo je pohlcuje? Neví. Kůň otočí ušlechtilou hlavu s modrýma očima. Vážně se na něj dívá, ale nějak podivně, jako by chtěl skrz něj proniknout a zjistit, kým je. Zakroutí hlavou, když si uvědomí, že je nahý. S potěšením naslouchá svému hlasu, který se nese jarní krajinou. Posadí se, když vedle sebe postřehne oblečení. Ďábel rád žertuje, když ho tady nechal, tak jak se narodil. Prsty si přejede neoholenou tvář. Dotýká se jí jako slepec. Je živý a nic mu nechybí, přesně tak jak říkal. Sáhne si na záda, kde ucítí kůži místo masa. Utrhne stéblo trávy, promne je mezi prsty. Je schopen cítit vůní trávy. Rozhlédne se kolem sebe.
Je uprostřed nějaké louky a naprosto neví kde. Nevzpomíná si, že by tu někdy byl. Nedaleko je les a slyší vodu. Blízko musí být potok, kde se může napít. Pak se shýbne k oblečení, které tu zanechal ďábel. Prohlíží si kus po kuse. Navrchu leží meč v pochvě. Poznává svůj vlastní meč, který dostal v Řádu. Jak? Odkud? Neví. Pak najde nůž a mimoděk si povšimne kříže Řádu, který se mu houpe na hrudi. Sáhne na něj, když si uvědomí vyryté znamení na hrudi. Vzpomínka se vynoří jako živá.

„Víš, nemohu tě nechat jít jen tak. Smlouva bude zpečetěna!“ promluví Ďábel s nataženým prstem, na kterém je vidět dlouhý nehet. Nevšiml si, že by je měl tak dlouhé. Začne mu něco vyrývat do hrudí. Pálí to a bolí a on omdlévá. Moje značka, moje vlastnictví… zní mu v hlavě.

Prstem objede černý jednoduchý vyrytý kříž. Nebolí, ale vypadá děsivě. Přestane si ho prohlížet, aby si prohlédl další předměty. Černé kalhoty, černá košile, černý kabátec, rukavice vyšívané stříbrem. Natáčí je, aby viděl výšivku. Stříbrné kříže, ale nechápe proč kříže. Odloží je. I boty jsou černé. Ďábel si zřejmě si libuje v černé barvě.
Podívá se opět na koně, který je černý jak temnota… Ne temnota je světlejší, usoudí. Zneklidňuje ho, protože ho upřeně pozoruje. Jako by byl něco podivného. Má pocit, že ten kůň každou chvílí promluví.
Vrátí se k další prohlídce, ale uvědomuje si dobře koně a jeho nezvyklý pohled. Pod oblečením leží něco bílého. Nádherný teplý bílý plášť s kapucí. Nechápe k čemu taková marnotratnost a pak si všimne růžence. Dotkne se ho. Obsidián? Nic takového ještě neviděl a na dotek je teplý skoro by mohl říct - živý. Zvláštní, že mu ďábel dává růženec. Začne se oblékat. Vše mu padne jako ulité.
„No to je dost, Desmonde. Ukazovat se tady nahý… Tss, že se nestydíš urážet dámu,“ ozve se vedle Ignacia.
Ten se prudce otočí a s překvapením zírá na malou okřídlenou ženu s nápadně dlouhými špičáky a rudými vlasy, které se kolem ní ovíjejí jako živé.
„Ale jen co je pravda, tak rozkošného rytíře jsem dlouho neviděla.“ Přiletí k němu a dotkne se ho prstíkem.
„A ty jsi kdo?“ ozve se ostře Ignacius.
„Raději na své jméno zapomeň. Odteď jsi Desmond. Rozkošné jméno, ale že si ON umí vybrat sluhy. Tak nádherné. Bohužel jsem slyšela, že jaksi ženy v lásce nemáš.“ Obletí ho potěšeně dokolečka.
„Kuš potvoro!“ odežene ji Ignacius.
Démonka poodletí a vzteky jí zahoří rudé oči, ale potom se rozesměje. „Vždyť koneckonců máš pravdu. Jsem potvora. Mé jméno je Dhekra.“ Napřímí se a dá si ruce v bok. Desmond pokrčí rameny.
„A má být?“ natáhne na sebe černý kabátec. „Chybí tady zbroj,“ zamumlá bezděky, když z ničeho nic je tady. Zvedne drátěnou košili a vnímá jak je skvostná. Doslova se mu přelévá v rukou - jako látka. Překrásná. Oblečený s mečem u pasu se ještě jednou rozhlédne kolem sebe. Jako by nemohl uvěřit, že tu je. Do očí se mu vloudí vzpomínky a smutek. Lucius, smrt, kříž, Očistec a nakonec smlouva s Ďáblem. Začíná si uvědomovat, proč je tady a co má za úkol.
„Už ji máš. Chlapi myslí jen na zbroj a na nic jiného. Pak možná ještě na chlast a na děvky. Opravdu ti moje jméno nic neříká?“ Udiveně se zeptá a popoletí na úroveň Desmondovy tváře. Dívá se do šedých očí jako do zrcadel. Vidí v nich peklo a přemýšlí, jestli Desmond ví o jejích proměně. Asi ne, ale brzy, velmi brzy to zjistí a nebude rád. Není to její věc. Povzdechne si. Proč vyfasuje ty nejhorší úkoly? Pán je krutý k její maličkosti.
„Ne, neříká. Proč by mělo?“ Odpoví a dál si jí nevšímá. Užvaněná démonka. Chybí už jen obléci plášť a vzít růženec s rukavicemi. Nejzvláštnější věci z celé výzbroje. Růženec zastrčí za pás, do boty si zasune úzkou dýku, která mu připomíná Lucia. Měl velmi podobnou.
„Jsem tvým poslem. ON mně poslal, abych ti předávala zprávy, kam máš jít. Jak to, že ti to neřekl? Já vím, že má hodně práce, ale tak důležitou věc by zapomenout neměl. A tak je to vždy. Pokaždé na mně zapomene. Mizera jeden.“ Zatřepotá velkými křídly. Desmond se na ni konečně podívá se zájmem.
„Budeš pořád u mě, nebo jen nosíš zprávy, posle?“ otáže se.
„Drzoune malý. To, že si tě ON vybral, ještě neznamená, že musíš být hrubý a neuctivý. Jsem o hodně starší než ty a…,“chce dodat silnější, ale s tím jak ho Nejvyšší pán vyzbrojil je momentálně silnější než ona. Kromě Pána může poslat zpět do pekla každého démona a on to bude dělat. „Nejvyšší pán ti dává první úkol.“ Mrkne po koni, který zjevně poslouchá.
„Počkej, myslel jsem, že první bude moje záležitost a teprve potom…,“ začne namítat Desmond.
Dhekra v piruetách smíchu letí vzhůru k oblakům. Nevzpomíná si, že by ji někdo tak pobavil. Po chvilce slétne na úroveň Desmondovy tváře. Dívá se do brány pekel a bojí se. Má v očích neskutečnou moc. Každý démon by mu ji záviděl. I ona.
„Pán nediskutuje. Pán poroučí, takže zvedni svoje hezké tělo, sedni na koně a,“ odmlčí se, napřáhne prst k Desmondově hrudi, „a dojeď udělat, co chce. Pán je velmi laskavý, ale taky velmi, velmi netrpělivý. Řekněme,“ zamyšleně se rozhlíží kolem sebe. „Peklo je příliš studené proti jeho hněvu a takový jako ty, je vedle něho takhle malinkatý.“ Zřetelným pohybem natáhne dva prsty, aby je vzápětí s hlasitým lupnutím sklapla.
Z ničeho nic ztuhne a začne se otáčet. Tady poblíž je něco, co sem nepatří. Děsí ji to a být psem, začala by nejspíš vrčet a ježit srst.
Desmond si všimne, že je zticha. Vypadá, jako by ji něco překvapilo nebo vystrašilo. A má jiné zabarvení pokožky. Fialový odstín se ztratil a kůže získala růžový nádech. Kdyby byla člověkem, řekl by, že zbledla, ale je démonem.
Dhekra vyletí a zadívá se k blízkému lesu. Ne, to ne! Celá staletí jej nikdo neviděl, tak proč je najednou tu?
Desmond pozoruje místo, kam se dívá. Obyčejný les. Nic tam není, ale potom se něco začíná zhmotňovat. Nejdřív jen obrysy. Mohutné tělo, pracky a nakonec hlava. Zatím je jako vzdálený nehmotný šedý stín, ale rychle se přibližuje a tím získává na skutečnosti. Obrovský černý pes nebo vlk, neví kam zvíře přiřadit. Jeho oči jiskří jako nejvzácnější kameny. Jsou průzračné, ale přitom planou jako ledový oheň.
Dhekra s úžasem pozoruje vlka.
Věru je skoro tak velký jako jeho nový kůň. Pozoruje, že jak kůň tak Dhekra se od něj pomalu odtahují. Uleví se mu, že k nim nepatří. Něco mu říká, že mu neublíží.
Bude mu říkat vlk.
VLK k němu dorazí a zastaví se. Jeho oči se lesknou a on má pocit, že ho zná, že je mu velmi blízký. S úžasem hledí, jak před ním elegantně lehne na zem. Desmond udělá krok a položí mu ruku na hlavu. Vlk se zívnutím složí mohutnou hlavu na pracky.
Okřídlená démonka polkne, ale odvážně se k němu přiblíží. V němém úžasu kroutí hlavou, rudé prameny vlasů kolem ní hoří jako živé plameny.
Vlk zvedne hlavu a vycení zuby. Ze samotného středu temné bytosti vzejde zvuk, který trhá lidem sluch a nahání husí kůži.
Dhekra se zastaví. Takže určil jejich hranice ´Přátelství´. Ale co zde dělá vlk Pána mrtvých, když prý se ukazuje výhradně jen v noci a po boku mrtvých? Jistě Desmond je napůl mrtvý. Oprava - on je mrtvý, ale možná ho přitahuje jeho posmrtná aura nebo něco jiného? Neví a to ji nesmírně štve. Jejím úkolem je vědět vše. Předpokládalo se, že vlk Pána mrtvých je konečně legendou. A najednou tady leží před služebníkem jejího Pána jako domácí psíček. K tomu se nechává drbat po hlavě. Tohle není normální, ale copak je obvyklé, aby rytíř Řádu sloužil peklu? Brr. Nerozumí tomu. Desmond je sice rytířem Řádu, ale přece jen nicotným smrtelníkem s polovinou duše.
Dhekra si odkašle, ale statečně spustí. Velmi opatrně. Hranice sil se výrazně přesunuly na jeho stranu „Desmonde, ten úkol…“
Desmond se k ní otočí. „Je nádherný. Jako by mi byl povědomý, ale nemohu si vzpomenout. Náš vrchní stájník říkal, že bych měl přemýšlet o jménech. Možná ho nějak pojmenuji a koně taky.“ Kůň ustoupí dozadu a otřese se. Desmond vlka automaticky hladí po hlavě, což Dhekra s nechápavým údivem pozoruje. Tohle přesahuje vše, co zná. Nerozumím tomu! Zavřeští v duchu.
„Ten úkol,“ připomene se decentně Dhekra, protože neví jak dál. „Vybrat jméno to chce čas, ale tenhle démon je nebezpečný.“
„Nebezpečný?“ Vrátí se do reality. Natáhne si rukavice. Rád by se mazlil se svým novým přítelem déle, ale chápe, že má povinností.
„Ano, protože je chytrý. Je ve tvém domově.“ Proč jen nemůže vyslovit to jméno. To je fuk. Vlk trpělivě čeká, až se pohnou. Desmond přistoupí ke koni a vyšvihne se do sedla.
„Za to ty nejsi moc chytrá. Kdybys to řekla dřív, už jsem na cestě. Tak jedeme vlku, koni.“ Pobídne ho do cvalu. Je lepší než jakýkoliv kůň, kterého kdy měl. Jenže tohle je pekelný kůň. S rozkošným pocitem vnímá rychlost, s jakou cesta ubíhá.
Dhekra se dívá za ním, ale hlavně za psem - vlkem. Musí dát zprávu svému Pánovi. Nebude mít radost, že je zde vlk Pána mrtvých. To nebude. Jen doufá, že si vzpomene, co pro něho všeho udělala a neskončí jako ostatní poslové špatných zpráv. Zamne si za krkem. „Jdu,“ zašeptá, načež zmizí. On si bez ní poradí. Nemá na něj náladu


 celkové hodnocení autora: 95.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.02.2011, 15:10:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Pokračování je konečně tady a nezklamalo. Líbí se mi, že ačkoliv je ďábel pěkný neřád, vybavil našeho hrdinu "novým tělem", oblečení, výstrojí a výzbrojí. A aby toho nebylo málo, dal mu k ruce i několik pomocníků (ať už pěkně užvaněnou démonku - líbila se mi, tak koně rychlejšího než vítr - už jen promluvit, či vlka Pána mrtvých - démonické, avšak pro Desmonda věrné stvoření. Nezbývá mi než držet nejen našim hrdinům, ale i Tobě palec a těším se na pokračování.

Co do chybek a nedostatků... Nijak moc jsem si jich nevšiml. Ono při tom čtení (kdy jednoho textík docela zaujme) není na nějaké do nimrání v textu čas... Ale bez legrace, něco jsem vypsal níže:

--> ON mně poslal, abych ti předávala zprávy, kam máš jít. --> mne (mě) poslal (nejspíš koho co)

--> „Pán nediskutuje. Pán poroučí, takže zvedni svoje hezké tělo, sedni na koně a,“ odmlčí se, napřáhne prst k Desmondově hrudi, „a dojeď udělat, co chce. ... --> ... sedni na koně a ..." odmlčí se, napřáhne prst k Desmondově hrudi, "... a dojeď udělat, co chce. ... (nechtělo se mi vypisovat celé souvětí, pardon)

--> Nemá na něj náladu --> (tady na konci textů buďto chybí další část - text je jakoby useknutý, nebo jsi zapomněla znaménko na konci věty)

Tož tak! ;-)
 ze dne 27.02.2011, 18:40:41  
   Amater: Děkuji moc, opravy jako vždy zakomponuju. Jsem ráda, že se ti to líbí.

A znáš to oči vidí, mozek ignoruje... děkuji moc za známku i koment.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vysvobození
Ashlley
Na kraji priepa...
MarkízDeSade
Piková dáma (13...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr