» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141664

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Těžký den ::

Disorder	publikováno: 01.03.2011, 17:07


	Potichu jsem vešla do bytu a zamkla za sebou dveře. Konečně doma. Bylo již dlouho po půlnoci a jediné, po čem jsem v tuto chvíli toužila, byla sprcha a postel. Uvnitř vládl klid, ticho narušovaly jen tlumené zvuky televize. Nahlédla jsem do pokoje. Na pohovce seděl manžel a přes něj ležela dcerka. Oba spali. Vrátila jsem se ke dveřím a zula si tenisky. Všimla jsem si, že jsem po sobě na koberci zanechala malou rudou ťápotu. Bezva. Už se vidím, jak skvrnu hodinu drhnu, abych pak stejně musela koupit nový koberec. Příště si sundám boty venku. Vklouzla jsem do koupelny, svlékla se a rychle si stoupla pod sprchu. Horká voda mi zahřívala tělo a místnost se začala naplňovat párou. Nejprve jsem si umyla slepené vlasy a poté se začala drhnout neobvykle velkým množstvím mýdla. Zaschlá krev postupně mizela a odtékající voda byla narůžovělá. Opřela jsem se zády o kachličky a nechala po sobě stékat horké pramínky. Byla jsem unavená. Otočila jsem kohoutkem, vyšla ven a zabalila se do velkého měkkého županu. Moje pleť byla opět světlá, téměř bílá, v dokonalém kontrastu s mokrými, tmavými vlasy. Přešla jsem do obývacího pokoje, vypnula televizi a zlehka políbila manžela na tvář. Probudil se. „Miláčku?“ „Promiň, trochu jsem se zdržela.“ „Jsi v pořádku?“ „Nic mi není, jen to nešlo tak dobře, jak jsem čekala. Jak jste to tu zvládli?“ „Dobře, udělali jsme večeři a pak jsme se spolu dívali na pohádky.“ „Vy jste vařili?“ dávala jsem si záležet, aby panika v mém hlase nebyla slyšet. „Jasně.“ V duchu jsem začala odhadovat škody v kuchyni. Příště musím být rychlejší. Alespoň tak, abych stihla uvařit sama. „Tak to jste šikovní.“ „Ještě zbylo. Dáš si?“ „Ne, díky, nemám hlad. Vezmeš malou do postele?“ Manžel vzal dceru do náruče a opatrně, aby se neprobudila, ji odnesl. Za pár okamžiků se vrátil. „Co ty, zlato, půjdeš si taky lehnout, nebo si o tom chceš promluvit?“ Páni. Promluvit si? Vím, jak nerad se baví o mé práci. Musím vypadat fakt hrozně. „No...“ přemýšlela jsem, co říct. Prostě jsem měla těžký den. Klient mi tvrdil, že bude jeho žena sama. Ty dva bodyguardy u dveří jaksi opomněl. Ne že by to byl problém, ale přece jen je lepší vědět tohle dopředu. První ze dvou mužů byl nakrátko ostříhaný brunet, druhý blonďák s vlasy pevně staženými. Oba měli stejně průzračné, modré oči a pod oblečením se jim jasně rýsovaly svaly. Prohlížela jsem si je poměrně dlouho a i přesto se mi podařilo ukrýt se dřív, než mě stačili zaregistrovat. Amatéři. Sice namakaní, ale amatéři. Bod pro mě. Každopádně i tak to značně narušilo můj geniálně prostý plán. Vstoupit, střelit, zmizet. Rychle, čistě, tiše. Rozhodla jsem se ty dva neřešit a zkusila jsem zadní vchod. Ochranka žádná. Chvilku jsem si hrála se zámkem, když se konečně ozvalo tiché cvaknutí a dveře se otevřely. Ocitla jsem se v chodbě, jíž se táhl koberec. Byl hustý, bílý a pokračoval pode dveřmi do další místnosti. Kdybych se ho držela, spolehlivě by mě provedl celým domem. Náramně chytré. Zavřela jsem za sebou. V rukou jsem držela zbraň a tiskla se ke dveřím. Nikde žádný pohyb, žádný zvuk. Jen slabé vrčení klimatizace. Pomalu jsem se plížila podél zdi, dál do domu. Vrazila jsem do napůl otevřených dveří, .45 ACP s našroubovaným tlumičem před sebou. Místnost byla prázdná, nahoru vedlo schodiště. Chvíli jsem přemýšlela, zda nemám počkat dole, než se žena objeví. Pak jsem tuto možnost zamítla. Mohla bych tam stát klidně hodiny a já už chtěla mít tuhle práci z krku. Opatrně jsem vystoupala po schodech a přímo před sebou jsem spatřila nevkusné barokní sousoší. Dva tlustí chlapečci s malými křidélky hrající na harfu. Pochybuju, že by je ta křídla unesla. Nemám tohle ráda. Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Díkybohu za ty andělíčky, člověk se za ně může dokonale schovat. Stála jsem přikrčená, v rukou pevně svírala pažbu. Žena se přiblížila. Nevědomky prošla kolem mě a chystala se sejít dolů do haly. Vystoupila jsem z úkrytu. Zaregistrovala pohyb a otočila se. Otevřela překvapeně ústa, ale otázku již položit nestačila. Vystřelila jsem z bezprostřední blískosti. V tutéž chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Zastřelit někoho na schodech je ta největší blbost, jaká se dá udělat. Tělo se zhroutilo a jeho pád ze schodů doprovázela série ohlušujících ran. Ochranka venku o mně neměla ani tušení. Do teď. Vběhli dovnitř. Blonďák byl u těla rychleji a brunet zůstal stát kus za ním. „Je mrtvá?“ zeptal se brunet, na tváři zděšený výraz. Jeho parťák neměl na odpověď čas. Odvrátil se od těla, opřel se o zábradlí a snažil se dýchat. Neúspěšně. Měl příliš mnoho práce se zvracením a štiplavá pachuť v ústech vyvolávala další stahy žaludku. Teď už nemusím být tichá. Vrátila jsem zbraň pod kabát a vytáhla magnum .357. „Nemá půlku hlavy, bude mrtvá.“ Řekla jsem, zatímco jsem scházela ze schodů. Zastavila jsem se u těla na podlaze. Bílý koberec nakonec asi nebyla úplně správná volba. Pozorovala jsem ochranku. Zatím ani jeden z nich nevytáhl bouchačku. Takže jenom svaly, palebná síla žádná. Ale pánové... Blonďák se marně snažit uklidnit svůj žaludek a brunet strnule stál bez hnutí. Zřejmě šok. Zazněl výstřel. Zpětný náraz mi trhl rukou nahoru a dozadu, sotva jsem to ustála. Blonďák se skácel k zemi, z hrudníku vytřískla sprška krve. Žaludek už ho trápit nebude. Brunet se konečně probudil ze strnulosti, vyběhl, ale to už jsem stiskla spoušť. Skvěle. Další oblečení, co už si na sebe nevezmu. O dvě hodiny později jsem se sešla s klientem. Zprávu, že je jeho manželka mrtvá, přijal s nadšením. Jo, nevěra je zlá věc. Nad tím, že jsem byla nucena zabít i dva bodyguardy, nehnul brvou. Omluvil se a připlatil. Gentleman hadr. „Děkuju zlato, ale to je v pohodě. Půjdeme si lehnout.“ Leželi jsme spolu ve vyhřáté posteli, hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Hladil mě ve vlasech a jeho pravidelný dech mě uklidňoval. Pak mě políbil na dobrou noc. „Miluju tě.“ „Já tebe taky.“ Tohle jsem potřebovala. Měla jsem pocit, že jsem sotva zavřela oči, když se rozdrnčel telefon. Pracovní. Po paměti jsem ho nahmatala na nočním stolku a přiložila k uchu. „Prosím?“ zamumlala jsem ještě rozespale. „Dobré ráno, snad vás nebudím. Víte, jak bych to jen... Totiž, přítel mi na vás dal kontakt. Já bych potřeboval, no... “ „V pořádku. Sejdeme se a domluvíme podrobnosti osobně.“ „Děkuji,“ slyšitelně se mu ulevilo. „Šlo by to ve středu?“ Středa, středa... Lovila jsem v paměti. No jasně, malá má školní představení! „Je mi líto, čtvrtek. Ozvu se vám a sdělím čas a místo.“ „Dobře.“ Zavěsila jsem. Možná bych to zvládla i ve středu, ale člověk nikdy neví. Mohlo by se to protáhnout a nemusela bych pak přijít na číslo dcerky včas. A to bych si neodpustila. Člověk přece musí mít priority.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jujacek	02.03.2011, 9:19:12

Ahojky :) pro mě čtivě napsáno ;) Skoro by to mohli být Mr. a Mrs. Smith po několika letech :D :) čárky jsou potvory, ale to se časem vychytá a ty popisy taky. Já s tím stále bojuji :) 1


ze dne 03.03.2011, 20:35:55
Disorder: Díky za známku a přívětivá slova. :) Čárky jsou hrozný, obvykle mi někde chyběj a někde jinde zase přebejvaj. Ale snad máš pravdu a bude se to lepšit. :D

RastoO	01.03.2011, 18:21:29

Já ti nevím.. napsaný je to pěkně a čtivě... jen prostě... hledal sem v tom cokoliv, co by mě nějak zaujalo, šokovalo nebo prostě jen překvapilo (jasně, možná to nebyl ani tvůj záměr) ale takhle to prostě není můj šálek... limonády... xD O=)


ze dne 01.03.2011, 18:46:55
Disorder: Myslíš zázvorovou? :)) Dobrá. Ale tak ono šokovat to snad ani nemělo, ostatně práce hrdinky je zaměstnání jako každý jiný... :D

Fň...	01.03.2011, 18:08:09

Tak to se mi vážně líbilo:) mně tam nic nechybí a přijde mi dokonalý, jak jsi zachytila nájemnou vražedkyni a zároveň starostlivou mamku. Přečetla jsem jedním dechem, 1;)


ze dne 01.03.2011, 18:39:17
Disorder: Díky moc :)

Šíma	01.03.2011, 17:06:37

Zdravím. Jeden by se mohl zeptat, nač tolik chladného a vypočítavého násilí, kdyby nebyl příběh veden ve stylu "brutální Nikity". Jak jinak by mohl být v kontrastu osobní a profesní život naší hrdinky (která je povoláním nájemným vrahem)? Z textu vyznívá i určitá ležérnost, možná i černý humor. Na jedné straně je tu žena, která by pro rodinu udělala vše, na druhé chladnokrevný vrah. Zajímalo by mě, jaké jsou její zásady a kam až by pro peníze mohla zajít. Jinak se tato momentka ze života naší hrdinky čte dobře, chybek jsem si nevšiml (posílám jedno bezvýznamné plus). Co do popisu děje, přestože je příběh vyprávěn právě prostřednictvím jedné z postav (samotné hrdinky), možná by to chtělo dát do příběhu více pocitů a myšlenek (něco mi tam chybí, spíš mi text připadá jako parodie, než dílko napsané "formou thrilleru"). Ale nejspíš jsi to tak chtěla mít... Hezký večer a mnoho zdaru v další tvorbě! ;-)


ze dne 01.03.2011, 18:38:19
Disorder: Děkuju za tak rychlou publikaci a samozřejmě komentář. Je pravda, že jsem se snažila převážně o popis toho, co se dělo. Na pocity jsem nějak zapomněla, snad jich tam příště nacpu trochu víc. Jedno bezvýznamné plus mě velice těší, s těma čárkama pořád dost bojuju. :))