» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141664

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Černý jezdec - část 1 ::

Annún	publikováno: 29.10.2006, 14:19

Zatím první část, pokud se bude líbit v ložím další.


	Černý jezdec - ruka spravedlnosti. Předmluva: Mnoho let od těch dávných dob uplynulo, kdy lidé v této zemi si začali vyprávět legendu o Černém jezdci - Eirilu z Refynnej, kterého též nazývali rukou spravedlnosti. Tento člověk byl ve svém čase postrachem všech lapků a banditů, především v Jižní provincii Bretilonského království. Nikdo neznal jeho tvář, či pravé jméno, ani jeho minulost a o tom co se sním dělo v budoucnu se pouze spekulovalo. Existovalo mnoho verzí o jeho osudu, ale pravdivý příběh jeho života znalo jen několik lidí. Bylo jich tak málo, že bych je spočítala na prstech jedné ruky. Měla jsem tu čest a poctu se dozvědět celou pravdu o tomto člověku a nyní vám budu vyprávět příběh o tom jak se to tenkráte stalo a jak se začal odvíjet jeho život. Můj příběh je opět situován do smyšleného světa Vanionu. Tentokrát se odehrává ve vnitrozemí východní pevniny Lomydon. Ta to zem se nazývá Bertilonské království. V jistých ohledech se podobá středověké Anglii za dob králů a statečných rytířů. Je to malebný kraj plný hlubokých lesů, nížin, vrchovin, zelených luk, jezírek, říček a rybníků. Celé Bretilonské království se skládá z mnoha menších šlechtických panství a malých svobodných území a měst. Hlavní královské město je Bretilock. Zde ve svém stejnojmenném zámku sídlí a vládne král Frederik Bretilonský. Ten však v mém příběhu nehraje žádnou roly. Mé vyprávění se týká dvou šlechtických rodů. Rodu Cawinctonů a rodu McClaudů. Též do tohoto příběhu patří osamělí rytíř Marcus z Lirie. Ještě vám trochu přiblížím podobu Bretilonské země. Hlavním městem je Bretilock, jak již bylo řečeno. Vystavěli ho u prostřed země na menším návrší, celé ho obehnali hlubokým vodním příkopem, vysokou kamennou hradbou se čtyřmi branami, jenž byly opatřeny padacími mosty. Tomu všemu na vrcholu návrší vévodil skvostný zámek Bretilock. Jehož nechal vybudovat před čtyřmi sty lety první vládce z rodu Bretilonů. Rozlehlou zem křižovalo mnoho silnic, cest a cestiček, ale pouze čtyři byly hlavní, neboť vedly přímo do hlavního města. Každá z nich končila u jedné ze čtyř bran. Jižní cesta začínala v městě Glenborou v jižní provincii, Západní silnice měla svůj počátek v městě Freelington v západní provincii, Severní cesta vedle z města Libertown a Východní se táhla do Bretilocku přes vrchovinu z města Welborn na východě země. Tyto silnice nespojovaly pouze čtyři velká města s královským, ale též s ostatními sousedními zeměmi. Stali se z nich hlavní dopravní tepny království. Jezdili po nich kočáry šlechty, vojenské oddíly, kupecké kolony, vozy bohatých obchodníků, řemeslníků i chudých rolníků a vesničanů. Přepravovaly se po nich vozy se zlatem, stříbrem, zbraněmi a i jiné cennosti. Přestože byly velmi frekventované, některé jejich úseky patřily mezi nejnebezpečnější. Především ty, jež vedli skrz temné hvozdy. Hluboké lesy v sobě neskrývaly pouze množství zvěře, ale též se zde skrývali, lupiči, mordýři, bandity, násilníci, zkrátka ta největší chamraď a spodina co může být. Velmi často přepadali zdejší pocestné i vojenské kolony. Někdy jen loupili a jindy zas své oběti zamordovali pokud se bránili jejich útoku. Královští vojáci si s bandity nevěděli rady. Sem tam se jim sice podařilo některého z té chátry chytit, ale celou bandu nikdy nevypátrali. Bandité byli vychytralí, uměli se v Bretilonských hvozdech dobře skrývat a nikdy nepřepadali dvakrát za sebou na stejném úseku cesty. Vždy místa svých přepadů střídali. Nejhorší a nejzákeřnější tlupu banditů vedl muž nazývaný Lišák Gerik. Přezdívali mu Lišák z toho důvodu, že byl mazaný jak liška a měl sytě zrzavé vlasy. Část 1.- Přepadení. Krásný jarní den, slunce si hrálo na schovávanou mezi bílými načechranými obláčky a pak zase vykukovalo na blankytně modrou oblohu. Z velké kamenné brány města Bretilock, po Jižní cestě vyjel kočár s dvouspřežím a doprovázela jej skupina ozbrojených mužů na koních. Vpředu jeli dva zbrojnoši, za ni mi uháněl kočár a ten následovali další čtyři zbrojnoši. Na kozlíku vozu byl kočí se svým pomocníkem. U vnitř kočáru seděl muž vznešeně oděný v plášti zdobeném kožešinou. Toť sir Richard Cawincton. Po jeho boku na polstrovaném sedátku se neklidně vrtěl chlapec plavých vlasů, jeho osmiletý syn Duncan. Oblečen do hnědých tříčtvrtečních kalhot, bílých ponožek, kožených chlapeckých střevíců, bílé košile s krajkovým krajzlíčkem, brokátové vestičce a hnědém kabátku. Naproti nim seděla jeho matka lady Elisabeth, krásná elegantně oděná žena v krajkově sametové róbě vínové barvy. Kaštanově hnědé vlasy vyčesané nahoru a upevněné v háčkované síťce pošité perličkami. K ní se tulila asi pětiletá holčička v zelených sametových šatečkách. Jejich dcera Jennyfer měla smaragdově zelené oči, stejné jako její matka a i její vlasy měly stejný odstín hnědé. Jen byly kudrnatější a nezbedně se jí vlnily kolem dětského obličejíčku. Kočár se kodrcal po Jižní cestě směrem do Glenborou. Koně klusali v pravidelném rytmu po kamenné silnici. Šlechticův vůz měl hnědou barvu v okýnkách vysely červené sametové závěsy a na dveřích z každé strany se vyjímal rodový znak rodiny Cawinctonů. Ozdobný bílý štít s rudým lemem v jehož středu bylo vymalováno černé písmeno C, které protínal ozdobný zlatý kříž . C znamenalo monogram rodu a kříž byl ve znaku, protože rod Cawinctonů má specifické mateřské znaménko. Je jím pigmentová piha v podobě malého křížku. Cesta utíkala pomalu, protože k hradu Cawincton Cross na jejich panství to bylo z hlavního města daleko. Dívenka se unavila, položila si hlavu na matčin klín a usnula. Lady Elisabeth dceru hladila po jemných vláskách a tiše broukala ukolébavku. Chlapec též dřímal a sir Richard hleděl na ubíhající krajinu kolem vozu. Po mnoha mílích na rozcestí sjel kočár z hlavní silnice a odbočil na vedlejší cestu. Nejdřív vedla cesta mezi poli, přes háj a pak lesem. Stromy tu byly vysoké a husté. Uvnitř hvozdu vládlo šeravé světlo, protože slunce jen těžko prostupovalo skrze větve lesního porostu. Mezi vysokými borovicemi rostlo téměř půl metru vysoké tmavě zelené kapradí. Monotónní zvuk kol jedoucích po prašné lesní cestě, byl znamením poklidně ubíhající poutě. To však nemělo mít dlouhého trvání. Kočí najednou nečekaně trhnul opratěmi, koně vzpurně zaržáli a vzepnuli se na zadních. Kočár se prudce zastavil. Chlapec i dívenka se probrali z dřímoty a zmateně hleděli na své rodiče. Z venku se ozýval povyk a zazněly hlasy zbrojnošů. "Napadli nás!" zvolal jeden z nich. "Banditi!" zvolal jiný. Zaslechli bolestné zaúpění a tupou ránu, jak jeden z ozbrojené stráže spadl na zem z koně, skolen nepřátelskou střelou z kuše. Muž v kočáře neváhal ani chvíli, postavil se a shodil ze sebe plášť na sedadlo. "Richarde!" oslovila ho vyděšeně žena. "To bude dobré Elisabeth." uklidňoval ji sir. "Zůstaňte v kočáru." přikázal jim. Otevřel dvířka, vytasil svůj meč, jehož čepel se zaleskla, když na ni dopadnul zbloudilí sluneční paprsek a vyskočil ven vstříc té bitce. Slyšeli kovové řinčivé zvuky, to jak o sebe narážely meče bojovníků. Řehtání koní, šelest mnoha kroků a hlasy co vydávali bojové výkřiky. "Na ně hoši! Berte všechno co je cenné." vykřikl některý z banditů. "Nestřílejte na koně, budou se hodit." pronesl příkaz jeden ničema k ostatním. "Zabij toho nafintěného panáka." řval jiný zlosyn na dalšího. Znovu se ozval řinčivý zvuk křížících se mečů a tupá rána, jak někdo klesl zabit k zemi. "Ústup! Zpátky!" zazněl hlas sira Richarda. "Chraňte kočár!" přikázal zbylým mužům. Další cinkot kovu o kov, svištění vzduchu a bolestné steny. "Mami, já se bojím." ozvala se holčička a tiskla se k matce. "Jen klid děti, vše bude v pořádku." utěšovala své potomky a zároveň i sama sebe. "Neboj se Jenny." chlácholila dívenku. V témže okamžiku proletěl okýnkem do kočáru šíp z kuše a zabodl se do dřevěné stěny, velmi těsně vedle chlapcovi hlavy. "Mami!" vyhrkl hoch a vyděšeně hleděl na střelu trčící ze stěny vozu. "Bože, Duncane!" zvolala vystrašeně žena. "Pojď ke mě!" vybídla ho. Chlapec se urychleně zvedl a přesedl si k matce. Elisabeth ho objala kolem ramen a přitiskla jej k sobě. O chvíli později se otevřela boční dvířka na levé straně kočáru. Do vnitř nahlédl sir Richard. Je ho tvář byla zachmuřena obavami a trochu i bolestí, neboť byl lehce zraněn na pravé ruce. Pohlédl na svou ženu a děti. Natáhl k nim levou ruku. "Rychle, vylezte všichni ven." nařídil jim otec. Duncan vylezl první, za ním následovala lady Elisabeth a ta vytáhla ven malou Jennyfer. Když stála na zemi pevně se chytila matčiny sukně. Z druhé strany vozu slyšeli hluk boje a za vedle kočáru leželi dvě mrtvá těla banditů a jednoho zbrojnoše. Sir Richard se sehnul k chlapci, položil mu ruku na rameno a zahleděl se mu do očí. "Duncane!" oslovil ho vážným hlasem. "Musíš Jennyfer odvést do bezpečí. Jděte do lesa, co nejdál odtud." nakázal mu. "Neobávej se, my si vás najdeme. Rozumíš mi?" zeptal se sir. "Ano, rozumím otče." pokýval hlavou chlapec. Pak se sir Richard obrátil ke své dcerce."Jennyfer, dceruško, pojď ke mě." vyzval ji. Dívenka se zdráhala, neboť takto otce ještě neviděla. Stál před ní, umazán od krve a prachu cesty, měl potrhaný kabátec a jeho lesklý meč byl potřísněný krví protivníků. Trochu se ho bála. Matka ji popostrčila směrem k jejímu otci. "Nu jen jdi." řekla žena. Jennyfer udělala pár kroků k muži. Ten se na ni usmál, pohladil ji po tváři a políbil na čelo. "Mám tě rád dcerunko. Teď jdi s Duncanem, ano?" řekl jí. "Já nechci." zaprotestovala tenkým hláskem. "Nebudeme se dohadovat Jenny. Jsou tu moc zlý lidé. Musíš jít s bratem. Schováte se v lese a já si pro vás pak přijdu. Dobře?" zeptal se. Dívenka s fňukáním přikývla. Muž se zvedl. Mezi tím se s chlapcem loučila matka. "Buď opatrný Duncane, dávej na Jenny pozor." žádala ho. "Neboj se matko, já se o ni postarám." ujistil ji důležitě, jako by byl dospělým mužem. Žena měla slzy na krajíčku, ale věděla, že nesmí brečet. Pohladila syna po tváři. "Miluji tě synku." řekla a pohlédla na dceru. "Tebe také miluji Jenny." a políbila ji do vlásků. "Běžte děti, neohlížejte se. Rychle, utíkejte." pobídla je se strachem v hlase. Hoch vzal dívenku za ruku a urychleně ji odváděl pryč do hlouby lesa. Rozběhli se mezi stromy s vysokým kapradím.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Auril	22.01.2010, 10:13:32

Tak jsem si řekla, že se ponořím do hlubin šuplíku své oblíbené autorky a něco pěkného si přečtu. Úvod mi nevadí, spíše naopak... myslím si, že je jen dobře když čtenáři na začátku osvětlíš co a jak atd. ale v samotném příběhu bych tak podrobný popis asi oželela, měla jsem trochu dojem, jako bys hodně energie vyplácala na popsání kočáru, erbu šatů... a to trošku na úkor samotného děje... Nicméně je to první kapitola, takže těžko hodnotit... se zájmem budu pokračovat ve čtení dalších částí.


ze dne 22.01.2010, 12:21:41
Annún: Děkuji Auril, vím, že se hodně věnuji popisům, je to tím, že chci aby čtenáře byl ději co nejblíž a snadněji si představil lidi i okolí.

Luciena	29.10.2006, 19:00:04

Souhlasím s Adrasteou. Ten úvod mi přišel takový zvláštní... Jinak je opravdu náhoda, jak se nám povedlo téměř současně publikovat něco se stejným názvem :-) 4.kapitola mých "Černých lesů, temných duší" se totiž také jmenuje Černý jezdec...


ze dne 29.10.2006, 19:07:51
Annún: To je opravdu je to jen shoda náhod, protože tvé dílo se má hlavní název jiný a jen jednu kapitolu stím to názvem. Když to můj příběh se tak jmenuje celý. Myslím, že se to pléct nebude. Někdy se stane, že se občas lidé v něčem shodnou aniž by se znaly.

Adrastea	29.10.2006, 14:19:33

Ale ano, líbí se. :) I když ta příliš popisná předmluva a gramatické chyby to trochu kazí. Taky ten útěk dětí do lesů mohl být trochu víc dramatičtější. Na to, že se nacházeli uprostřed bitky se loučili docela dlouho a klidně... Ale jinak jsem si početla hezky a pokračováním bych určitě nepohrdla.


ze dne 29.10.2006, 19:02:02
Annún: Díky za komentář. Já už asi jiná nebudu, občas se hodně rozepíšu, protože chci, aby si čtenář uměl to místo, zem či člověka dobře představit. Jak už jsem po různu psala, ta gramatika mi dělá problémi a ať to po sobě čtu stokrát, stejně se tam chyby najdou. Neboj, myslím si, že napínavý to ještě bude a možná i dramatické. Dám do placu další díl. Nějak sem vás musela naladit, aby jste měli chuť na další část.