» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141664

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Ze stropových konstelací ::

Ziriant)	publikováno: 03.03.2011, 16:21

Kolik stropů se na nás ještě musí hroutit, abychom poznali, že schovat hlavu pod peřinu nepomůže?


	Chci do objetí zapouzdřit, ať se skryje holá dřeň, záklon očí přimhouřit. Zůstaň u mě. Zapomeň na svět vně a bolest vnu. Jsem blíženec jen pro Tvůj stín, druhým já Tě obepnu, utěším a nepustím. Ze stropových konstelací, z pravdy k šíji šeptané spánek se na postel vrací. Ticho vždycky uhrane. A tak s každou tíhou v hrudi na cit k Tobě střádá se, z nočních můr mě šepot budí, ač nepoznám Tě po hlase. Jednou říct Ti, možná zítra: Potřebuju zachránit. Dej mi kousek svého nitra, ať je svět tak, jak má být.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 12		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 16		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

40	07.03.2011, 11:17:26

Ve své podstatě máme vše uvnitř sebe. Ale správně jsi naznačila, že přístupnější je si "to" pro nás důležité brát skrze něco či někoho vně. Tato přístupnost je však zároveň velmi ošemetná, protože si neuvědomujeme, co že si to kompenzujeme braním vně a dává nám to imaginární důvod na to, či toho svalovat vinu za neúspěchy... či tím/jím podmiňovat úspěchy (štěstí)...


ze dne 07.03.2011, 20:27:34
Ziriant): To je správně řečeno, ale naštěstí ne vždy jsme nuceni být tak sobečtí, ať už díky okolnostem či tomu, že to nemáme v povaze. Říká se, že za všechno si člověk může sám, že svět závisí na našem pohledu na svět. Tomu nevěřím. Ale věřím, že můžeme být šťastni (s někým/díky někomu) jen tehdy, když umíme být šťastni sami o sobě. Díky.

javavia	06.03.2011, 21:21:44

Báseň je velmi pěkně napsaná. Ano, kolik na nás hroutí stropů, a není možné se stále schovávat...důležité je, jestli není člověk na ty stropy sám, 1


ze dne 07.03.2011, 20:06:44
Ziriant): Ano, to jsem chtěla říct, však to známe... Děkuju.

Danuše	05.03.2011, 23:38:28

Já bohužel patřím mezi ty strkající hlavu pod peřinu. A také vím, že to pomůže jen na chvíli, než se člověk začne dusit. Naše hlavy udrží dost padajících stropů, ale ta vnitřní zranění se zvětšují a zanedlouho tlačí a tlačí... Pěkná báseň. A moc se mi líbí Tvá odpověď na koment salvatora. P.s. Je ale i fajn mít svůj nehroutící se strop nad hlavou.Moc fajn. Ahojky.


ze dne 06.03.2011, 13:56:44
Ziriant): Čím delší doba latence, tím horší následky... Kéž bychom to tak mohli odhadnout již dopředu, který strop byl ten nejzákeřnější. Samozřejmě strop jako jistota, to by bylo fajn :-) Díky.

salvator	05.03.2011, 0:23:47

Odpověď na příspěvek od uživatele: salvator* ze dne 03.03.2011, 23:21:13* Pravdou je, že se zavřenýma očima člověk "vidí" vlastně víc, než když se snaží v jistém smyslu omezenou možností vidění najít podstatu věcí. Hodně záleží na tom, vlastně je to to nejpodstatnější, s kým. Zkusit tak třeba psát věty a nedívat se, by mohlo být zábavné, co říkáš? Protože pak už jsou hranice... vlastně nejsou vůbec. Jen občas, se kouknout, co to vlastně vyšlo...a zasmát se tomu. Každý den alespoň trošku.


ze dne 05.03.2011, 8:10:12
Ziriant): Posměšně a snad jízlivě realisti rádi říkají, že za zavřenýma očima, pod zmalátněnými víčky, vdíme jen to, co chceme vidět. Ale tak to není, vidíme to, co vidět potřebujeme, a to je podstatný rozdíl. Když zavřeme oči, zjeví se jen to podstatné... a ti podstatní. Je to přece tak jiné mít své nejbližší před očima a mít je za víčky; kdykoli si budeme přát. Spisovatelé mají tu nevýhodu (nebo možná výhodu, těžko říct), že vidět nemusí, aby věděli, co tvoří a co stvořili. Ale v průběhu psaní zapomínat, alespoň na ten okamžik, to by mohlo být zajímavé.

labuť	04.03.2011, 8:01:52

Moc hezká pocitovka, stropů na nás napadá ještě hodně, ale důležité nezůstávat sám, líp se potom odhazují sutiny. 1*


ze dne 04.03.2011, 9:08:32
Ziriant): Přesně tak. Díky za trefná slova i za to ostatní.

salvator	03.03.2011, 23:21:13

Často se ptám sám sebe, po smyslu toho mého já ve zdejším světě rozmanitých směrů života, ve spoustě věcech podobných a v ještě větší spoustě zcela nepodobných, avšak spíše ukrytých... pro jistotu. Jsou věci, kterým nikdy neporozumíme, ale mít svou lásku ukrytou hluboko v srdci, přátele, být sám sebou, to by neměl nikdo z nás ztrácet, natož nechat odvát větrem zapomnění. Pokud na to dojde, jednou provždy ztratíme i kousek sebe sama. Mě už pár kousků chybí, a nechtěl bych ztratit už žádný další. Dělám pro to, co mohu. Snad to postačí, doufám. A tak šeptám do ranních stropů slova, občas se ohlédnu, a často se dívám i více kolem sebe, že bych snad mohl zahlédnout někoho, koho sice neznám, přesto, v očích bude mít lesk měsíčních kráterů s úsměvem v jejich hloubi, sice dávných, o to však milejších, protože budou vlastně od nepaměti. Jednoho dne bych se moc rád probudil na nevelké loďce s několika plachtami zakrývajícími sluneční žár, a s obzorem před sebou vlnícím se v dálce, zavolal bych jen tak, aby to bylo slyšet:"Dobré ráno, jsem rád, že jsi tady se mnou." A nechal se unášet zpěvem ptáků na volném moři.


ze dne 04.03.2011, 9:30:53
Ziriant): Občas se podívám z okna do nočních neonů, na ranní doutnající věže, ke zbytkům dětství, které kolem projíždí ve vlaku... a říkám si "Tam je život". A pak se zahledím do těch bílých stěn, do bezhvězdných nocí v bytových stropech a vím, že až tak bezhvězdné nejsou. Říkáme si "tam" a přitom myslíme "v sobě". A je jedno, jestli se najdeme na stropech, ve výhledech z okna nebo při procházce davem; ale najdeme své Já, svůj Život, který existuje, často až příliš bolestně. První ranní otevření očí, kdy poznáme, že je venku opět nasněženo jen podle zvuku aut a tramvají projíždějících pod oknem. Abychom ten sníh viděli, výhled z okna není nutný. Jaké by to asi bylo prožít život se zavřenýma očima?...

maja52	03.03.2011, 22:43:44

Moc dobře jsi zabásnila, báseň nemá chybu. Jasná 1 a pozdrav.


ze dne 03.03.2011, 22:57:44
Ziriant): Alespoň něco nemá chybu :-) Děkuju!

čuk	03.03.2011, 16:20:39

Správně jsi položila otázku a báseň v perexu vysvětlila. Bolestné je také hledět do stropu. Metaforizuješ nejen Stínovou postavu, ale i sebe. Tak velký požadavek na pana Stína však není dobře klást. Svět nikdy nebude tak, jak má být (reálně i v našich představách). Básnicky dobře napsané (jen rým zapouzdřit- přimhouřit mi poněkud vybočuje).


ze dne 03.03.2011, 20:48:21
Ziriant): Nejdřív byla báseň. Poté perex. Svět může být tak, jak má být, alespoň na přechodnou dobu. Ale právě tyhle doby jsou ty z nejhezčích. S tím rýmem máš pravdu, a děkuju!