» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141664

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 54. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 25.04.2011, 16:04


	Říkal jsem si, že budu sedět někde na lavečce a příjdu do léčebny po 20 hodině. Dveře budou zavřené a sestra by byla jistě zvědavá, jakého to alkoholika uvidí, kdo by tak rád do léčebny. Kdo to tam tak vytrvale vyzvání… Zvonek je nadějí pro nový start do života. Nestačí však jen zazvonit a vyčkat příchodu důvěryhodného klíčníka, až otevře dveře a řekne, račte vstoupit vážený alkoholiku, tady jste vždy vítán, tady jste na dobré adrese. Musí se sice zazvonit, ale i v hlavě musí znít varovný zvon- Nechci pít. Do léčebny jsem šel ihned. Žádné škádlení sestry. Divila se, že jsem se vrátil o den dříve. Co jsem tak divný? „Pil jste?“ „Nepil. Tady máte propustku. Zprávu napsala máma.“ „Tak si pojďte fouknout a můžete na světnici, pokud jste opravdu nic nepil.“ „ Já nic nepil.“ Trubička nereagovala. Neměla a už nebude mít na co reagovat. „Tak běžte, pane Wolf.“ Na světnici jsem si vyskládal čisté prádlo do komínků. Přesně podle požadavku sester. Předpisově. Aby nehrozilo, že komínek rozháže, řekne Znovu! A přidělí černý bod. Kolegové se divili, že jsem se vrátil tak brzy. „Proč?“ „Nemám důvodu -t a m- být. Tady je mi lépe. Tady za Zdí.“ Změnil jsem se. Přestal jsem být zbrklým, ovládal jsem se daleko víc, než před nástupem na léčbu. Naučil jsem se více dívat na sebe, kolem sebe, ale hlavně naslouchat druhým. Méně jsem mluvil, víc uvažoval a rozmýšlel nad tím, co řeknu. Ale také jsem se uzavíral do sebe. Přestal jsem s vymýšlením ptákovin a srandiček. Mohlo by se zdát, že jsem zmoudřel. Nevím. Spíš jsem si začal plně uvědomovat svoji situaci, do které jsem se vlastním přičiněním dostal. Dostal jsem spoustu času, ve kterém budu hledat východisko a nejlepší řešení. Hrál jsem si na dospělého a najednou ta hra skončila. Bolestně pro duši sedmnáctiletého kluka. Ocitl jsem se sice ve světě dospělých, ale prozatím jsem měl možnost poznávat jej jen z té špatnější strany. Stál jsem před zrcadlem a díval jsem se na sebe s moc špatným pocitem. Neviděl jsem tvář, ale svoji duši. Dveře do budovy byly dokořán. Mohl jsem z nich vyjít ven, ale bylo mi lépe na světnici. Venku jsem neměl nic, co by mě tam táhlo. Měl jsem svobodu, a přesto jsem ji tady nevyužil. Být svobodným je velkým darem, ale i se svobodou se musí člověk naučit zacházet a žít. A já to neuměl. Kolegové před budovou kouřili. Stál jsem u okna na chodbě a díval jsem se ven. Přišel za mnou Honza. „Už tě pozoruji nějakou dobu. Co tě furt tak táhne k tomu oknu?“ „Dívám se na nebe, jak po něm plují mraky, jak mění tvary, barvy. Sleduji ptáky. Jak si tam nahoře volně létají. Letí si, kam a kdy oni chtějí, nikdy neuslyší – Pojďte za mnou, nikdy nebudou za dveřmi bez kliky, nikdy se neopijí… jsou tak svobodní. Závidím jim, že si tak létají.“ „Taky se jednou proletíš a bude to jedno, jestli piješ, nebo nepiješ.“ „Jo? Vážně? A kdy?“ Honza se rozesmál. „Až jednoho krásného dne vyletíš ven komínem krematoria!“ Zakroutil jsem nechápavě hlavou a odešel jsem na světnici. Sedl jsem ke stolu a začal jsem psát do deníku. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl Honza. „Poslouchej, já to nemyslel zle. Vypadáš, že jsem se tě tou poznámkou dotkl. Omlouvám se.“ „Nic se neděje, nemáš se za co omlouvat. Každý jednou absolvuje průlet tím komínem, nikdo tu není na věčné časy, jen ti rusáci…“ Pokračoval jsem v psaní a přemýšlel, jak mě v pondělí na velké vizitě rozebere Nejvyšší i Veverka. Každý by raději přijel z opušťáku, co nejpozději. Tak do mě budou rýpat, proč jsem přijel o den spíš. Je pondělí, každý je vzorně oholený a upravený. Čekáme na velkou vizitu. Někdo se při ní zdrží déle, jiný je venku za chvilku. Dveře ošetřovny se otevřely a vykoukla sestra. Volá mé jméno. „Pan Wolf dovnitř a nachystá se pan Zezulka!“ Předseda sedí se jmenným seznamem u stolku před sesternou a odškrtává ty, kteří mají vizitu za sebou a ptá se, jestli dostali na víkend opušťák, aby si to zaznamenal. Je to důležité vědět. Podle toho rozepíše kolegy na sobotní rajóny. Jdu dovnitř za sestrou a hlasitě pozdravím. „Dobrý den!“ „Posaďte se.“ Už ani nevím, pokolikáté jsem se takto posadil, jako před porotu. Sedím a pan primář Mikulka pročítá můj dekurs, list za listem. Veverka mě mlčky sleduje. Nevím, co si myslí, tento -kus baby-, o mně. Staniční sestra se nakloní k primáři a něco mu šušká do ucha. Nejvyšší odloží můj spis a zkoumavým pohledem si mě měří. Pak jen pokývá hlavou a promluví. „Tak vy jste se vrátil z dovolenky o den dříve. Neobvyklé. Vám se doma nelíbilo, něco se stalo? Co k tomu řeknete?“ „Ne, nelíbilo se mi doma. Hnalo mě to zpátky sem. A jestli se něco stalo? Jistěže stalo. Ale stalo se to dávno před tím, než jsem se ocitl tady. Teď mě to dohnalo a čeká mě za to trest.“ „ Tak bych prosil o vysvětlení, nemluvte v hádankách…“ „Protože jsem pil a dlouho to tajil, tak to prostě prasklo. Jednou to muselo vyplavat na povrch. S mámou bych se snad rozumně domluvil, co bude, až se vrátím. Ale otec je tvrdý. Nasral jsem ho..“ Staniční mi skočila do řeči. „Máte černý bod za sprostá slova, mluvte prosím slušně, ovládejte se, jste u vizity!“ „Omlouvám se. Ale to slovo všechno vystihuje. Dobře. Naštval jsem ho a on sevyjádřil věcně a stručně, tak jak je jeho zvykem. Řekl, že jak dovrším osmnáct let, tak musím vypadnout z domu. Nechce mít pod střechou ožralu a kriminálníka. Vzal jsem to na vědomí a zařídím se podle toho. Mám dost času, abych si to promyslel. Proto jsem nechtěl být doma. Nevydržel bych tam. Pak jsem jel za svojí dívkou a myslím, že to nedopadlo nejlépe. Ale o tom tady nebudu mluvit…“ Dívali se na mne a mlčeli. Nejvyšší jen pokyvoval hlavou a hrál si s perem. Už mu asi chyběla v ruce jeho oblíbená dýmka. Promluvila Veverka. „Jestli máte nějaký osobní problém, můžete za mnou odpoledne přijít a promluvíme si o tom, ano?“ „Každý den o svém problému tady přede všemi hovořím. Ten problém se jmenuje alkohol!“ „Já vám rozumím, ale díky alkoholu máte i jiný problém, a o něm se můžeme bavit, tak vás budu čekat, ano?“ Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Nikomu jsem se o svém vztahu s Erikou nezmiňoval. Věděli, že je, ale nemluvil jsem o tom, že jsem jí také tak dlouho lhal. Nu co, tak si s Veverkou promluvím. „Ano. Rád příjdu. Děkuji vám.“ Nejvyšší odložil pero na stůl. „Musím vás taky pochválit. Zvládl jste na jedničku vzniklou situaci. Nenapil jste se! Neměl jste chuť vyřešit to po svém, jednoduše, zajít si někam a dát si pivo? Domů jsme vás pustili s velkým rizikem, jel jste bez antabusu. Mohl jste se napít, ale neudělal jste to. Toho si vážím!“ „Já tady do omrzení opakuji, že už nebudu pít. Rozumíte mi? Myslím to vážně, já nechci pít.“ „Podívejte, to tady říká každý… A každému to samozřejmě věříme. Bohužel velmi často zůstaneme zklamáni a po nějakém čase nám tu ti dotyční zvoní a zvoní… Až když jim teče do bot. Ale nikoho neodmítáme. Pořád věříme. Je to jako boj s drakem. Useknete mu hlavu a další naroste a zase a zase. Nepomůže sekat hlavy, ten drak se musí zabít celý. A usmrtíte ho jednou provždy trvalou abstinencí. Jinak vás to sekání hlav vysílí a skončíte špatně. Na samém dně. V bahně společnosti. Ale budete mít tento víkend možnost se na takový marný boj podívat zblízka. Hlavně na ty bojovníky, kteří prohrávají. Uvidíte je ve dne i v noci. Budete mít přes víkend službu na záchytce! To vám jistě otevře oči ještě více. Ještě se zeptám na ten antabus. Nevidím tady souhlas vašich rodičů. Ale co, půjdete se pasívně podívat, jaká je reakce antabusu v těle po malé, po malé dávce alkoholu. Sestro, napište jej na středeční sezení. Děkuji vám, můžete jít.“ Vstal jsem ze židle a otevřel dveře ošetřovny. Ucítil jsem za zády sestru. „Tak pan Zezulka k vizitě!“ Já měl vizitu za sebou. Na světnici jsem seděl a přemýšlel, co vlastně odpoledne Veverce řeknu. Mám být otevřený a povědět všechno? Nebo ji nechat, aby se chytla nějaké nitky z toho mého zamotaného klubíčka a rozplétala ho tak, jak bude chtít ona sama a povede ten svůj výslech? Po obědě si mně Veverka zavolala do své pracovny. Do řeči mi moc nebylo. Nakonec jsem spustil. A začal od začátku. Jak jsem se setkal na nádraží s Erikou, jak jsem se skutečně poprvé zamiloval a skončil u toho, že mi dala v sobotu ještě naději, ale že to vidím příliš černě. Že něco tuším. To, když jsem se jí přiznal ke všemu, že pro mě špatně skončí… „Tondo a vy se tomu divíte? „Ne. Nedivím. Zklamal jsem ji, ale myslím si, že jsem ji nezradil. Jen zranil. Ale když nebudu pít, tak dokážu, že mi může dál věřit.“ „Jste tak mladý, takových lásek ještě budete mít, takový je život… Alkohol už zničil a rozbil tisíce lásek, tisíce rodin.“ V tom měla jistě, pravdu. To ale neměla říct- Že takových lásek ještě budu mít. „Erika je jediná, kterou miluji, a žádná jiná po ní nebude!“ „Jak to myslíte?“ „Tak, jak jsem to řekl. Eriku budu milovat až do smrti!“ Víc jsem se odmítl bavit a odešel jsem. Vzal jsem si ze stolku dopisní papíry a začal psát dopis Erice. Uvidím, co odepíše. Zalepil jsem obálku, naslinil známku, přilepil ji do rohu obálky a šel dopis vhodit do schránky u brány. Byla středa. Předseda mi řekl, že mám být v 10 hodin před svatebním sálkem. Zúčastním se antabusové reakce. Přišla Zvrhlá sestra s doktorem Zbořilem, vešli dovnitř a pak zavolali na účastníky reakce. Kupodivu na ní byli i lidi z venku. Sedělo nás za stolem deset. Já a šest mých kolegů, dvě ženy a jeden muž. Ti z venku byli také alkoholici, kteří se však léčili ambulantně. Měli začít brát antabusové tablety, tak byli pozváni do léčebny na reakci. Zbořil si vzal slovo. „Vítám vás na dnešní antabusové reakci. Pánové z léčebny už jistě znají, o co při ní půjde. Podívejte se, antabus je medicínský přípravek, který abstinující alkoholik užívá. Není to lék, který vás odnaučí pít alkohol, to v žádném případě. Slouží k tomu, že má být vaší, jakousi záchrannou brzdou. Neexistuje doposud žádný známý lék, který by alkoholika odnaučil pít trvale, nebo s mírou. Alkoholik, pokud chce být tak zvaně vyléčený, tak musí po zbytek svého života trvale a důsledně abstinovat. Už nikdy ani kapku alkoholu. A proč tedy má užívat antabus? Aby si uvědomil, že pokud tento přípravek bude dlouhodobě užívat, posílí to jeho přesvědčení, že se rozhodl správně. Pro abstinenci. Pokud by se však odvážil napít, jeho organismus zažije velmi silnou a nepříjemnou reakci. Bohužel, může skončit i jeho smrtí. Proto je antabus trvalým varováním, zvednutým prstem- Já nesmím pít! Užívám antabus!“ Sestra odešla za závěs a přinesla láhev rumu. Postavila ji na stůl. Dvacet párů alkoholických očí se na láhev podívalo. V deseti alkoholických hlavách byl zmatek a otázky, co to má znamenat. Pak sestra přinesla na tácku deset skleniček a postavila je vedle láhve s rumem. Někdo sklopil studem hlavu. Někdo byly obě ženy. Nechtěně se tím přiznávaly ke svému pití. Ženy se skrývají se svým pitím. Muži ne. Opilou ženu na ulici uvidíte málokdy. Ty pijí tajně. Tiše. V teple domova. Chlap se musí předvést, ať to stojí, co to stojí. Ženy se propijí do závislosti rychleji. Je smutný pohled na opilého muže, ale když je opilá žena, je to její největší ponížení lidské důstojnosti. A přesto pijí také. Zbořil u zdi otevřel tlakovou láhev s kyslíkem a připravil masku k použití. Sestra šla znovu za závěs a tentokrát nesla na tácku skleničky, naplněné jakousi mléčnou tekutinou. Přistoupila ke každému a podala mu skleničku. Dřevěnou špachtličkou tekutinu rozmíchala a vybídla k vypití. Já se jen díval, jak to do sebe všichni zkušeně hodili na ex, jako někde ve výčepu a pak se s odporem zatřásli. Fuj, to je hořké! „Tak vážení, právě jste dali do těla rozpuštěnou tabletku antabusu. Na stole má každý před sebou zrcátko. Až vám dám pokyn, tak každý vypije skleničku alkoholu, kterou vám sestra naleje. K reakci postačí malá sklenička, jak říkáte vy, frťan. Sedíte naproti sebe, to proto, že můžete pozorovat, co to s vámi bude dělat, co to udělá se sousedem. Uvidíte jeden druhého. Upozorním vás, že nemusíte podlehnout panice. V případě, že někdo z vás bude mít reakci abnormálně silnou, máme připraven kyslík a masku. Reakce antabusu s alkoholem je rychlá. U každého jiná. Někdo jen silně zčervená, někomu se zhorší dýchání, zrychlí se vám neuvěřitelně srdeční tep. Buďte ale bez obav. Ale pozor! Tady můžete být bez obav, jsem zde připraven okamžitě pomoci. Tam venku, pokud by vás napadlo na antabus se napít, tam budete sami, sami a vaši kamarádi z mokré čtvrti, ale ti vám ztěží zachrání váš život. Teď se o tom přesvědčíte sami. Sestro, nalijte alkohol do skleniček a pánové a dámy, můžete se napít. Budu velmi šťastný, když od vás uslyším, že tato sklenička byla tou vaší poslední, že vás přejde chuť na pití po této zkušenosti!“ Sestra otevřela láhev s rumem a odlévala jej do frťanků. Svatebním sálem zavoněl rum. Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. Podmíněný reflex nezklamal. Nadavoval jsem se, ale Zbořil řekl, abych neodcházel, že to snad nebude tak zlé. Asi nikdy neměl apomorfin v těle a kýbl mezi nohama. Jinak by tak nemluvil. Seděl jsem se žaludkem jak na moři, ale kupodivu jsem se nepoblil. Účastníci pozvedli frťany a moc nechybělo, aby si kolegové ze zvyku nepřiťukli, ale rychle si to rozmysleli. Každý skleničku vypil a postavil na stůl. „Vezměte si ta zrcátka a dívejte se na tu proměnu vaší tváře a pak nám každý popíše, co cítil…“ Zbořil byl ve svém živlu. Chodil okolo stolu jak vrchní, ale tito hosté už dávno svůj účet zaplatili… Díval jsem se a viděl, jak každý v obličeji zrudl jak krocan, jak se potí a začínají špatně dýchat. Každý říkal, jak mu buší srdce, jako by se mělo utrhnout. Zbořil byl nadmíru s reakcemi spokojený. „Tak vážení, taková byla vaše reakce a to jste si dopřáli jednu jedinou malou skleničku rumu! Umíte si vůbec představit, co by s vámi provedlo velké pivo, velká sklenička alkoholu, dvě deci vína? Můžete i zemřít, kdybyste neměli včas lékařskou pomoc. Rozumíte tomu? Anatabus je vaše záchranná brzda, která funguje, ale varuji vás, použít na ni jakékoliv množství alkoholu. Pak selže a váš organismus také. A to bych nerad! Abstinujte, to je vaše jediná naděje a pravidelné užívání antabusu vám k tomu bude pomáhat. Jen si nyní chvíli ještě poseďte, vydýchejte se a za dvacet minut můžete odejít. Děkuji vám.“ Já odešel první. Abych je tam nepoblil. Chlast jsem nechtěl ani vidět, ne tak cítit ve vzduchu. Je přede mnou závěr třetího měsíce pobytu. Zvykl jsem si na každodenní režim léčebny. Za normálních okolností bych se mohl radovat, že budu na konci měsíce srpna propuštěn domů. Tři měsíce trvá normální léčebný pobyt. Já ale dostal šest dlouhých měsíců od soudu. Proto mi zbývají ještě tři dlouhé měsíce léčby. Ty tři měsíce považuji za trest navíc, ale mlčím a nebráním se jim. Odejdu alespoň jaksepatří proškolený a odolnější pokušením a nástrahám, tam venku, za Zdí. Zařekl jsem se na samém počátku léčby, že s pitím skončím. Stále mám nad čím přemýšlet. Starosti mi dělá hlavně škola. Nestihnu začátek 3. ročníku v řádném termínu. Budu muset do školy napsat, jak to vyřešit. Nemám žádné tresty, sbírám červené body a mám tak nárok na další víkendovou dovolenku. Po třech měsících jsem povýšil a za projev důvěry mi Veverka říká ‚ Tondo pojďte za mnou. Ale slyším dál na ‚ Pane Wolfe, nebo pane kolego…pojďte za mnou. Už se těším, jak si budu chodit, jak já chci a ne kohosi furt poslouchat. Chodím dál do pracovní terapie, jen neproháním koště po chodnících areálu nemocnice, ale naučil jsem se v dílně vyrábět nákupní tašky. Je to mnohem lepší. Nastříhám si z kusu plastu díly a ty pak jen svařuji starou žehličkou k sobě. Tašky se prodávají za deset kaček. A každý den jsem v teple a suchu. Někteří kolegové v dílně zase cosi šijí na starých šicích strojích značky Singer. Tak o to bych nestál. Sedět a šlapat do pedálu a nikam nedojet. Jen na konec cívky niti. Pak nasadit novou cívku s nití, navléknout do jehly a celou směnu šlapat, šlapat a popotahovat kus látky. Nevím, co to šijí. To raději proháním horkou žehličku po prkně a dělám bílé nákupní tašky pro ženské. Veverka nám oznámila, že budeme mít ve středu vzácnou návštěvu. Až ze Sovětského svazu, z matičky Moskvy k nám zavítá jeden jejich specialista na alkoholovou závislost. V úterý se proto dělá Velký úklid. Soudruh specialista musí koukat, v jakém prostředí se ve Šternberku léčí místní alkoholici. Údajně navštíví všechny léčebny v republice, aby zdejším specialistům předal své dlouholeté zkušenosti. Plavčíci v modrobílých pyžamech kmitají, utírají prach i tam, kde být nemůže, vytírají linoleum na všech chodbách, služba v kuchyni snad podruhé umývá všechno nádobí. Večer před spaním se na podlahy nanese leštící přípravek Bistrol, nechá se vyschnout. Plavčíci se pak opřou do ,kombajnů´, dřevených beden, které mají na spodku přilepen pás z filcu, a v bednách je naskládáno několik cihel, jako zátěž, a celý komplet je spojen s dlouhou tyčí. Popadnou tyče a tahají bedny sem a tam, až se podlaha blýská, jako psovi kulky. Ještě zalít všechny květináče s kvítky a je hotovo. Ani v sobotu po generálním úklidu tu není tak čisto. Setra zkontroluje úklid, poděkuje a popřeje pánům dobrou. Je středa. Dnešní den bude zapsán v místní kronice zlatým písmem. Pan básník Hrubín bude zapomenut, léčil se zde z chlastu, no tak se léčil, jako každý jiný alkoholik. Ale dnes bude mít hlavní slovo soudruh z Moskvy. Ten je za deset Hrubínů! Personál je evidentně nervózní od první ranní kávičky. Pan primář Mikulka láduje další dýmku voňavým tabáčkem z Tuzexu, modrou Amforou a ta vůně proniká z jeho pracovny ven do chodby. Snad se soudruh z Moskvy nebude zlobit, snad nebojuje také s nikotinismem! Celá posádka je připravena přijmout vzácnou návštěvu se vší úctou a vážností. Alespoň o to byl požádán pan předseda paní staniční sestrou, aby nám to sdělil. Před budovou zakvílely gumy. Soudruh přijel! Přijíždějící automobil rozvířil prach. Panebože, proč tu cestu někdo nepokropil! Ale jsme jen ubozí alkoholici, na všechno nemůžeme myslet. Jsme rádi, že nám to myslí takto. Šestsettrojka zastavila na fleku. Auto se parádně zhouplo, řidič vypnul motor, otevřel své dveře a hnal se na druhou stranu vládního auta. Aby otevřel dveře vzácné návštěvě ze Sovětského svazu. Soudruh specialista vystoupil a protáhl si své neforemné tělo. Poplácal řidiče a otcovsky mu řekl -,Spasíbo, taváryšč…´ Popotáhl si kalhoty k velkému pupku, být to Čech, tak bych ho tipoval na dvacet kousků každý večer U Bílého koníčka. Ale Soudruh bojuje s alkoholem, tak ten báchor bude mít jistě z čaje a ne z piva. Nebo z pirožků. Srovnal si kšandy na bílé, upocené košili -,Dederonce´ bez kravaty a sako si ležérně přehodil přes rameno. Z auta se vysoukal další obtloustlý soudruh. Kapesníkem si pořád utíral zpocené čelo. Takhle ze mne pot lil, když jsem byl já tenkrát tak opilý z vodky. Tlouštík byl soudruh z Okresního národního výboru a tomu z Moskvy vlastně dělal doprovod a Držtašku. Nesl jeho černou aktovku a pořád byl o krok pozadu za Soudruhem specialistou. Náš Nejvyšší Soudruha vítal, pojďte dál, Soudruhu, i ty soudruhu, jste u nás srdečně vítáni! Díval jsem se na to s úšklebkem na rtu. Jen se neposerte! Soudruh mluvil a mluvil, personál se žoviálně usmíval a začal být silně nervózní a nejistý. V tom mi to došlo! On, Soudruh, gagoce ,Pa rusky´ a oni ví hovno, o čem mluví, tož to je góóól! Veverka chuderka těkala očima po plavčících, po zkušených členech posádky Protialkoholního oddělení a hledala spásu. Mávala rukou nad svojí krásnou tváří a dávala signál SOS. Kdo rozumí rusky? Dlouho jsem nic nevyvedl, na ptákoviny jsem zapomněl, ale tak toto, toto jsem si prostě nemohl nechat ujít. Něco takového potká alkoholika jednou za život. Protáhl jsem se špalírem pánů kolegů k Veverce a spiklenecky zašeptal. „No jestli by pan primář potřeboval pomoc, tak já rusky umím…“ Veverka se usmála. Uměla se moc hezky usmívat, bohužel smála se málo. Já být mezi čtyřiceti alkoholiky den co den, asi bych se také neměl čemu smát po několika letech. Ale v tom úsměvu bylo něco jen pro mne. Ty naše spáso, ty naše záchrano! Ty náš Tondo! Naklonila ke mně hlavu, tak blízko jsem ženu dlouho neměl. Zapomněl jsem na ruštinu. Zavřel jsem na chvíli oči a nosem vnímal vůni ženy. Nádhera. Voněla nádherně, jako každá žena, ale vůně Eriky to nebyla. Ta mi chyběla strašně moc. „No tak Tondo, na co myslíte? Zvládnete překládat? Dám vám návrh na pět červených bodů, pokud to zvládnete!“ „Kolik?“ „Dám vám pět, pět červených bodů, víc nemůžu!“ Červené puntíky jsem nepotřeboval, měl jsem jich na svém kontu dost. „Tak jo, budu tlumočit.“ Stoupl jsem si na bokem Soudruha a překládal. Nejvyšší si oddechl. Zdrávstvujtě daragíje druzjá! Zdravím vás, drazí přátelé. Ja přijechal iz Maskvy v čechoslavakiju. Přijel jsem z Moskvy do Československa. Ja vračom v balnici v Maskve. Jsem lékař z Moskvy. Ja chačú vam peredavať ópyty v boju s vragom. Chtěl bych vám předat zkušenosti v boji s nepřítelem. Alkogolom i spírtnyjemi nápitky. Alkoholem a alkoholickými nápoji. Soudruh mluvil dál a já překládal všechno, čemu jsem rozuměl. A byl jsem si jistý, že mu nikdo stejně nebude rozumět a tak jsem si začal vymýšlet a hovořil jsem s naprosto vážnou tváři. Pobavím sebe i své kolegy. „Soudruh z Moskvy mluví o svých velkých úspěších v tomto nelehkém boji. Sovětský svaz s potýká s velkým nárůstem alkoholiků i na nejvyšších místech. A když stojí pracující lid na perónu vlakového nádraží, po práci a čeká na svůj vlak, aby se dostal domů, tak kolem projede pomalu vlak. Lokomotiva s jediným vagónem. Z jeho otevřeného okna se dívá lékař. Vlak nezastaví, odjede. Z ampliónu se ozve hlas, že pracující byli právě prohlédnuti svým závodním lékařem. Takovou zdravotní péči má pracující lid v Sovětském svazu, který je nám velikým vzorem! Uklonil jsem se Soudruhovi a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bratrsky mi pokynul. "Charašó moloděc!" Podíval jsem se na něj a já pořád, koho mi připomíná. Obočí měl srostlé jak Výr velký, no hotový brácha Brežněva! Ale probral se náš tlouštík z ONV. Čelo si neustále utíral do kapesníku a zahrozil mi. Tak bacha, bacha, ten pacholek rusky umí, musím se krotit… Asi není pod 200gramy ranní vodky. Soudruh domluvil a díval se na mne. Naštěstí neuměl česky. „No a navrhuje, že nám osobně předvede, na jakém principu je jeho úspěšná léčba, která je v 99% úspěšná, jak funguje. Ptá se, jestli se najde jeden dobrovolník a tak jsem se přihlásil já…“ Veverka zatleskala, přidal se doktor Zbořil, Nejvyšší pokynul rukou na souhlas a tleskala staniční sestra i ty řadové sestry a tleskali plavčíci a tleskala radostně celá posádka. Protože 99% úspěšné léčbě se tleskat prostě musí! Řekl jsem, že bude potřebovat postel. Plavčíci dostali povel a z ošetřovny vynesli válendu. Vrátili se pro gumové prostěradlo a já se šel převléknout do pyžama. Soudruh Držtaška podal Soudruhovi z Moskvy jeho černou aktovku. Něco z ní vyndal a držel to za zády. Napínal obecenstvo k prasknutí. Přišel jsem v pyžamu k válendě. Zamával jsem kolegům, jako bychom se viděli na tomto oddělení, na tomto světě naposledy. Lehnul jsem si na záda a čekal, s čím ten velký mág začne. Když začal mluvit teď, byl to hlas medvěda - hypnotizéra. "Zakrytě sebjááá glazááá zakrytě sebjááááá glazáááááá zakrytě sebjáááááá glazáááááá…" Povídá mi, abych zavřel svoje oči a ležel… "Vam chočetsa spáááááť….vam chočetsa spáááááť… vam chočetsa spááááť…" Tomu rozuměla i paní uklízečka, která stála mezi dveřmi a nevěřícně hleděla na toto velké divadelní představení. Byla zvědavá, jestli doopravdy usnu. No, když ty jeden medvěde chceš, abych spal, tak proč ne, dám si šlofíka, zavřu oči a můžeš čarovat! Ležel jsem s očima zavřenýma a bylo mi úplně jedno, jaké má úmysly. Co dělal, to jsem neviděl. Oči jsem neotevřel a fakt jsem usínal. Ale v tom mi ten ruský čaroděj vrazil cosi do nosních dírek, bylo to mokré a plácl svýma tlustýma rukama o sebe a zařval tím medvědím basem "Ohohohóóóó´ vstavajtě!" Kurva já se tak lekl, že jsem si potáhl nosem a už to jelo. Udělalo se mi zle od žaludku, jak na první apomorfinové svatbě! Soudruhtotiž namočil tampony vaty do špiritusu a strčil mi je do nosu. Jak jsem se lekl, natáhl jsem nosem do krku pár kapek lihu a spolehlivě zapracoval vypracovaný podmíněný reflex. Ucítil jsem vůni alkoholu, měl jsem jej na jazyku a tak jsem se ukázkově dávil, oči mi zase lezly z důlků, potil jsem se a čekal, kam se vybliju. Soudruhovi zářily očka. Plácal mě po zádech a radostně volal. "Vot charašo, éto óčeň charašo!" To je ono, tak je to správné, výborně! Takhle tedy vyléčí v Sovětském svazu skoro každého alkoholika. Úžasné! Neuvěřitelné! Slezl jsem z válendy, naštěstí zůstala čistá a uklonil jsem se mu. Podal mi ruku a bratrsky mne objal. Po tomto stisku bych se nebál líbat i s medvědicí v cirkusu. Šel jsem se umýt a převlékl jsem se do civilu. Tlusťoch z ONV mi znovu zahrozil, když odcházeli k šestsettrojce, aby odjeli obšťastnit alkoholiky v jiné léčebně. Veverka okamžitě svolala skupinu. „Tak Tondo, teď všem pánům řeknete, jak na vás ta metoda zapůsobila, ano? A za tu demonstraci vám pan předseda přidá dalších 5 červených bodů, co bychom si bez vás počali!“ „Já budu, paní doktorko, stručný. Po apomorfinu mám vypěstovaný podmíněný reflex. Takže ta metoda je o ničem. Naše je spolehlivější. Ale přece něco. Měl jsem zaděláno na rýmu…,“ významně jsem popotáhl nosem, „a už ji nemám! V zimním období to bude výborné na boj s rýmou…“ „Ruším všechny červené body panu Wolfovi! Konec skupiny! Rozejděte se!“ Tak zamračenou jsem ji dlouho neviděl. Víc jsme se o Soudruhovi nebavili. Nebylo o čem. Jen kolegové ocenili, že vyléčí 99% ruských ožralů, že takovou volovinu ještě neslyšeli. Ale proč ne? V Sovětském svazu je přece všechno možné. Zato u nás je tomu přesně naopak. Ze 100 léčených alkoholiků vydrží po ukončení léčby 1 trvale abstinovat jeden rok. Kolegy jsem pobavil. Měli dobrou náladu. Já taky a dostal jsem dovolenku, přestože jsem naštval Veverku na skupině. Naštěstí to nemělo vliv na povolení mého víkendu doma. Sbalil jsem si tašku a v pátek po obědě jsem jel domů. Do pátku jsem čekal na dopis od Eriky, ale nenapsala. Ocitl jsem se tak v nejistotě, co se děje. Nechtěl jsem si připustit myšlenku, že za to můžu jen já. Byl jsem rozhodnutý, že i přes její mlčení pojedu v sobotu do Vizovic a navštívím ji doma. Přijel jsem do Brodu a domů se mi nechtělo. Na mámu jsem se těšil, ale na setkání s otcem ne. Tak jsem zašel k Berkovým, jestli budou kluci doma. Nebyli. Paní Berková mi řekla, že jeli na čundr a vrátí se v neděli odpoledne. Ptala se, kde jsem, že se vůbec neukážu. Odpověděl jsem, že ležím v nemocnici ve Šternberku a budu v ní dlouho. Neptala se, s čím marodím. Ani bych jí to neprozradil. Poprosil jsem ji o kousek papíru a tužku. Přinesla sešit a tužku. Napsal jsem pro Alího dopis, na závěr pozdravil Štístka i Loudu a napsal jsem, na jaké jsem adrese. V dopise bylo, kde jsem a proč tam jsem. Poděkoval jsem jí a odešel jsem. Doma jsem zastihl jen mámu. Vybalil jsem použité prádlo a poprosil jsem mámu, aby mi to oprala a vyžehlila. Jak pojedu na příští dovolenku, tak abych měl zase nachystané čisté věci. Hodil jsem to do koše s prádlem a posadil jsem se v kuchyni. Máma přišla za mnou. Seděli jsme a mlčeli. Pak se rozbrečela. Nemusel jsem ani mluvit. Už jen když mně viděla, bylo to, jako vodopád vět. „Proč jsi jen začal pít? Proč? Jak si to jen mám vysvětlit? V čem jsme a kdy udělali chybu…?“ „Mami, slibuji, že už nebudu nikdy pít. Čestné slovo, já už nebudu pít.“ „Toníku, jaké, čestné slovo… Proboha vzpamatuj se a nepij. Zkouším s tatínkem mluvit, je ale neoblomný. Trvá na svém a já tomu chci zabránit…“ „Děkuji ti, jsi hodná, ale já si to nějak zařídím, to mi věř, že si to vyřeším sám. Mám hlad, co si můžu vzít? Jo, a zítra pojedu dopoledne do Vizovic.“ „Ale co se ptáš! Vezmi si k jídlu, co chceš. Na oběd jsem dělala játrovou omáčku s knedlíkem. Je v kastrólku v ledničce. Když to nebudeš chtít, tak si vezmi chleba se salámem. A co Erika? Dlouho jsem ji neviděla.“ „Děkuju. Já ji neviděl taky…“ „Stalo se mezi vámi něco?“ „Jak se tak můžeš ptát! Jasně, že stalo! Já se přiznal ke všemu a teď je jen na ní, jak se rozhodne. Mlčí tak nevím, na čem jsem. A už se mě na nic, raději nevyptávej.“ K večeři jsem si dal plný hluboký talíř játrové omáčky a pět knedlíků. Od mámy chutná jídlo nejvíc. Poděkoval jsem za večeři a šel jsem spát. V sobotu jsem odejel vlakem do Vizovic. Nešel jsem přímo k Erice. Lákal mě zámecký park. Lákal mě v nějaké předtuše věcí příštích. Chodil jsem pomalu parkem a vzpomínal. Tady jsem byl s Erikou, tady jsme se líbali a tady, na této lavečce, jsme spolu seděli. Začal jsem všechno vnímat v čase minulém. V čase přítomném jsem přišel k jejich domu. Zazvonil jsem a přišla mi otevřít máma. „Tondo, Erika není doma. Jela někam s Katkou. Ona ti nenapsala, že nebude doma? To se divím… A jak se máš? Už jsi zdravý? A co mám Erice vyřídit?“ „Mám se dobře, s tím zdravím to ještě není ono, ale bude to dobré, chce to čas, říká doktor. A Erice prosím řekněte, že jsem tady byl a jsem v pořádku! Děkuji. Mějte se moc hezky. Nashledanou.“ Odešel jsem smutný. V hlavě mi bubnoval čas minulý. Na náměstí jsem uviděl Efendyho. Že by byl střílet u dědy? Když mě viděl naposledy, vedl se s holkou a předstíral, náfuka, že mě nevidí. Effendy stál na autobusové zastávce. Jak mě uviděl, tak na mě zamával, abych šel k němu. „Ahoj Effendy, co tu děláš? Byl jsi u dědy střílet?“ „Byl, ale nestřílel jsem. Mít u sebe tu pětačtyřicítku, tak bych se určitě zastřelil. Včera jsem se rozešel s přítelkyní a tak jsem to zapil. Ještě teď mám chuť se opít. Vyspal jsem se z toho u dědy. Doma bych nemohl.“ „A kde jsi popíjel?“ „ Na Sokolovně. A víš ty co, já tě zvu, pojď tam se mnou, mám chuť na víno! Jestli se zase opiji, tak se vyspím zase u dědy a domů pojedu až zítra, tak co? Jdeme?“ Bylo na něm vidět, že včera pil a že je zklamaný. Bylo mi jej líto, že se rozešel s holkou a tak jsem kývl, že tam s ním jdu. Sedli jsme si ke stolu pro dva a Effendy objednal litr vína. Divil jsem se, dříve měl strach, že nám číšník nenaleje a dnes objednal hned celý litr vína. Číšník ale odešel a za chvíli přinesl ke stolu litr bílého vína a dvě skleničky. Otevřel láhev a nalil trochu do skleničky. Zeptal se, kdo ochutná. Efendy ale řekl, že je to dobré, aby nalil víno do skleniček. Odsunul jsem od sebe nabízenou skleničku a otočil jsem ji vzhůru nohama. Řekl jsem, že já pít nebudu. Objednal jsem si limonádu. Číšník se divil, ale nalil jen do skleničky Efendymu. „Proč nechceš taky? Pozval jsem tě, neboj se, já to zaplatím!“ „Ne Effendy, já nebudu nic pít. Jen limonádu.“ „To mě ale pěkně nasereš! Pij!“ „Řekl jsem jasně, že nebudu pít! Jestli se ti to nelíbí, tak se zvednu a jdu na vlak.“ Napil se a znovu si nalil vína. „Tak nepij, když nechceš, ale zůstaň tu se mnou. Potřebuji to dostat ze sebe ven…“ „Když se opiješ, tak to stejně v tobě zůstane! Nic se nezmění.“ Efendy pil skleničku za skleničkou. Netrvalo dlouho a byl opilý. Včerejší opilost jen dokrmil další dávkou alkoholu. Začal mluvit vláčně a lítostivě. Dopil láhev a objednal si druhou. Necítil jsem se dobře. „Víš, já chodil …s jednou holkou, ale …roze..rozešli jsme se, nevím proč…“ „Tak ji zkus znovu oslovit, třeba…“ „Zbytečné! Žádné „třeba“ nebude… Jen se na to můžu pěkně opít!“ Pomyslel jsem si, jak chceš. Je to tvůj problém, s tím ti nepomůžu a pitím se nic nezmění. „Já pořád chodím s Erikou. Ale také nevím, jestli se na mě nevykašle…“ „A proč …proč …by měla? Byl jsi jí nevěrný?“ „To bych nikdy neudělal! Já provedl něco horšího…“ Tak jsem s ním seděl u jednoho stolu a vyprávěl o sobě. Byl opilý, možná mi i rozumněl, co mluvím, ale já se potřeboval také vykecat. Když vypil i druhý litr vína, byl na šrot. Přišel číšník a chtěl zaplatit útratu. Effendy zaplatil a číšník mi řekl, abych si jej odvedl ven ze Sokolovny. Pomohl jsem mu vstát a vyvedl jej z restaurace ven. Hosté se za námi pobaveně dívali. Pěkně jste se, hoši namazali! Effendy nechtěl jít. Spíš nemohl, jak byl opilý.Tak jsem jej posadil na nedalekou lavečku a řekl, aby se prospal a pak jel domů, že já jdu na vlak. Něco blekotal. Nerozuměl jsem mu, co mi chce říct. Počkal jsem na vlak a jel do Brodu. Na Effendyho jsem zapomněl. Doma jsem byl jak na trní. Nemohl jsem se dočkat neděle, už abych byl ve Šternberku. Za zdí. V bezpečí léčebny. Po příchodu na světnici jsem se pozdravil s kolegy a šel si do ošetřovny fouknout do trubičky. Jako vždy jsem byl čistý. Mohl jsem odejít na světnici a začal jsem psát deník. Napsal jsem, jak jsem potkal kamaráda, který řešil rozchod s dívkou alkoholem. Že jsem se nechal zlákat a šel s ním do hospody, ale že jsem nic nepil. Jen nealko. Limonádu. Pak jsem napsal dopis Erice a šel ho vhodit do schránky. A zase můžu čekat. Být v naději. Veverka si po přečtení mého zápisu neodpustila poznámku. Odepsala mi, že jsem se vědomě dostal do pokušení. Kamarád mě mohl zlákat a přemluvit k vypití vína. Že se na toto téma pobavíme na skupině. Taky se o tom bavila. Byl jsem jako černá ovce. Ale proč? Já nic neudělal! Dala důraz na to, že v hospodě nemáme co pohledávat. V tom měla pravdu, ale kamaráda jsem nechtěl odmítnout, když držel smutek. Ale že to je jeho problém, ne můj. Pro příště s nikým nikam nechodit. Je za mnou polovina měsíce září. Na můj dopis ještě nikdo ze školy neodepsal. Ale dostal jsem dopis od Eriky. No konečně! Vyběhl jsem ven a šel si sednout na lavečku před budovu. Roztrhl jsem obálku a vyndal dopis. Nebyl dlouhý. Má převeliká radost byla pryč po přečtení úvodu. Tony, Mamka mi řekla, že jsi byl u nás. Nebyla jsem doma, to víš. Já jela na výlet s Katkou. Nechal jsi mi vzkaz, že jsi v „pořádku“. Když jsi byl u nás, tak určitě. Ale pak ne. Známí mi řekli, že jsi byl na Sokolovně s tím svým Effendym. Viděli vás oba opilé. Tvůj kamarád ležel pod lavečkou u hospody a ty jsi prý odjel vlakem domů. Když jsme se viděli naposled, tak jsem o nás přemýšlela. Chtěla jsem ti dát naději, mlčela jsem a neodepisovala na tvé dopisy, schválně, byla jsem zvědavá, jak budeš reagovat, jestli mi dokážeš, že ti na mně opravdu záleží. Já ti po tom všem, co jsi mi řekl, ještě věřila. Byla jsem z toho silně zklamaná, ale chtěla jsem ti věřit, že přestaneš s pitím. Byla jsem hloupá a naivní. Teď jsi mě přesvědčil, že ti nemůžu věřit ani slovo. Já se s tím vyrovnám, je mi z toho smutno. Rozhodl jsi a vybral sis cestu sám. Běž si po ní sám, beze mne. Žádám tě jen o jedno. Už mi nepiš. A už vůbec nemysli na to, že bys přijel k nám. Definitivně se s tebou rozcházím. Přeji ti do dalšího života to nejlepší. Ale pochybuji o tom, že tvé pití bude tím nejlepším, co tě čeká. Milovala jsem tě. Podvedl jsi mne a zklamal. Jak, to si ty nedokážeš představit. Jsi zlý. Sbohem. Navždy. Erika Seděl jsem na lavečce a četl si ten dopis pořád dokola. Hlava mi poklesla a začal jsem brečet. Vždyť to není pravda! Eričko moje milovaná, vždyť to není pravda, vždyť to přece není pravda, já nebyl opilý a přísahal jsem ti, že nebudu do smrti pít! Ano, byl jsem v té restauraci, ale já nic nepil. Jen limonády. Effendy se ožral, já ne! Snažil jsem se uklidnit, ale marně. Silně rozrušený jsem šel na světnici. Kolegové se po mně významně dívali. Něco se s ním děje. Nikdo se na nic nevyptával. Sedl jsem si na jídelně a psal Erice vysvětlující dopis. Slzy mi stékaly po tváři, utíral jsem si mokré oči a bylo mi jedno, že některá ukápla na dopisní papír. Dopsal jsem dopis a šel jej vhodit do schránky. Na chodbě jsem vrazil do Veverky. Podívala se na mě a zeptala se ustaraně, jestli se něco děje, že nevypadám dobře. Utřel jsem si oči a nos. Sklopil jsem hlavu a odpověděl, že se „ještě“ neděje nic a šel jsem ke schránce. Ale ono se už ve mně „něco“ začalo dít. Dopis od Eriky jsem složil do čtverečku a stále jej nosil u sebe v peněžence. Každý den jsem čekal na odpověď na můj dopis. Marně. Erika mlčela. Napsal jsem další vysvětlující dopis a přísahal v něm, že jsem nebyl opilý. Za čtrnáct dnů odepsala. Otevřel jsem dopis a po přečtení jsem byl opět zdrcený. Byl ještě stručnější. Tony, tento dopis je poslední, který Ti píši. Nesmírně jsi mne zklamal a zradil. Čím, to jistě víš.Toto nikdy neodpouštím. Milovala jsem Tě a tolik Ti věřila. Neodepisuj mi, je to zbytečné. Erika Celý můj svět se mi zhroutil. Předchozí dopis jsem vytáhl z peněženky a roztrhal. Hodil jsem jej do koše. Tento poslední jsem zase složil do čtverečku a vložil si jej do peněženky. Něco se ve mně stalo. Něco se začalo najednou dít. Kdesi hluboko se v mém mozku sepnul nějaký obvod neuronů a přehodil mé uvažování na výhybku, jako vlak, na jinou kolej. Vědomě jsem vyjel po slepé koleji a plnou rychlostí mířil k zarážce. Chodil jsem bez zájmu, chodilo jen tělo bez duše. Stahoval jsem se každým dnem do sebe. Každý večer jsem zavřel oči a usínal s myšlenkou na Eriku. Každou noc jsem slyšel ve své hlavě znít zvon, oznamující že je konec. Zněl mi už jen čas minulý. Nemohl jsem se s tím vyrovnat, byla to obrovská nespravedlnost, velká lež, já přece v restauraci Sokolovna nepil a nebyl opilý. Ale dobře, když konec, tak konec. U vizity se mě ptali, jestli mám zájem o dovolenku. Odpověděl jsem chladně, cize. „Ano. Mám.“ Nejvyšší si mě změřil pohledem. „Cítíte se dobře?“ „Jako nikdy před tím, pane primáři!“ V pátek jsem měl odjet domů. V ošetřovně vydávala Veverka propustky. Podala mi moji a popřála příjemný pobyt doma a abych se v pořádku vrátil zpět. Vzal jsem si ji a poděkoval za všechno. „Paní doktorko, můžete mi věřit, že já dodržím své slovo a do své smrti nebudu pít!“ Dívala se na mě nechápavě. „Tondo, stalo se vám něco? Jste opravdu v pořádku?“ „ Cítím se přímo skvěle! Přesně jako japonský pilot kamikaze. Ale já před svým posledním letem nepiju skleničku saké. K tomuto poslednímu letu mi stačí jeden obyčejný dopis. Já poletím naprosto střízlivý“. Vytáhl jsem z peněženky dopis od Eriky a hodil jej před ni na stůl. Schoval jsem si peněženku do kapsy, popadl jsem tašku a vyběhl ven z ošetřovny. Utíkal jsem k bráně, spěchal jsem na autobus a už jsem nezaslechl její křik, aby mě někdo zastavil. Lokomotiva se v mé hlavě nekontrolovaně rozjela na plný výkon. Před večerem jsem přijel do Brodu. Věděl jsem, co udělám. Vlak v mé hlavě mířil do poslední stanice. Konečná! Když konec na Konečné. Otevřel jsem dveře našeho bytu a jako myška vklouzl do obýváku. Otec s mámou seděli v kuchyni a večeřeli. Štěstí mi přeje. Otevřel jsem sekretář a našel v baru krabici, do které si máma schovávala své léky. Nacpal jsem si kapsy Alnagony a krabici vrátil na své místo. Otevřel jsem dveře kuchyně a pozdravil je. Otec se na mě podíval pohrdavě. Ožralo! Znechuceně vstal a odešel do obývacího pokoje. Máma mi řekla, abych se také najedl.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 5		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.05.2011, 1:50:25

Zdravím. Přelouskáno. Držím Tonymu palec. Obšírnější komentík napíšu až na závěr...

čuk	25.04.2011, 16:04:15

Četl jsem s velkým napětím, nechybí textu humor, ale pak nastává smutek, který, jak už to bývá, plyne z neporozumění mezi lidmi. Psáno sugestivně, věrohodně, se smutným hrdinou se čtenář musí zžít (neboť pokušení alkoholové je jen jednou z životních nástrah).