» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141664

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Setkání-2. část ::

Katie Bell	publikováno: 08.03.2011, 11:29


	Mlčky jsme vešli do cukrárny a Tom mě jako džentlmen usadil ke stolu u okna. „Co si dáš?“ „Hmm, asi si dám kafe a něco k jídlu.“ Nezeptal se ani co a byl pryč. Pozorovala jsem ho velice pozorně. V jeho pohybech bylo vidět sebevědomí i pohotovost. Byl očividně vyrovnaný sám se sebou. Na rozdíl ode mě. Já jsem válčila se svou povahou už delší dobu. Bylo mi to sice na nic, ale cítila jsem se zas o něco líp. Chvíli koketoval s prodavačkou a pak se vrátil. „Líbí se ti?“ Můj dotaz byl trochu vtíravý. Přiznejme si, že jsem ho znala tak asi hodinu. Za tu mě sice stačil zachránit před pádem do propasti, ale naproti tomu mě zase smrtelně vyděsil tím svým divadýlkem. „Jo je to tedy asi nejhezčí holka, ale já už svou mám.“ Dělal jako by mu to ani nevadilo, že jsem tak oprsklá. Přitom lidé v tomhle městě hrůzy, jak tady tomu často říkám, si své soukromí hájí jako nějaké státní tajemství. Tomova otevřenost mě přiměla pokračovat. „Jaká je?“ „No, je hezká, tmavovláska a má velké modré oči.“ Zasněně zíral někam za sebe a usilovně přitom mžoural očima. „Je tak trochu hysterická. Tuhle jsem jí ukázal své kouzlo, ale ji to tak vyděsilo, že mi utekla.“ „Myslela jsem, že jsem jediná, kdo to viděl?“ Tom se na mě otočil a upřel na mě lišácké oči. V krku se mi vytvořil knendlík. „Pokud vím, mluvili jsme jen o tobě.“ V tom přišla servírka a v ruce měla podnos, který mi vyrazil dech. Byla na něm moje oblíbená jahodová roláda, kterou jsem milovala už jen z principu, že ji dělali jen v jedné cukrárně na jižním pobřeží, a to v mém bývalém domově. Zastesklo se mi. Vzpoměla jsem si, jak jsem nutila jezdit otce přes celé město, jen abych dostala svou pochoutku. Na své narozeniny jsem ji dostávala místo dortu. Skvělé časy. Kam se jen poděly. Místo nich tu civím na mladou blondýnu jako na bohyni a sním s otevřenou tlamou. „Ještě něco?“zeptala se asi už poněkolikáté, protože byla silně podrážděná. „Ne, díky.“ Vzpamatovala jsem se a začala jsem zírat na Toma. Ten měl ve tváři pobavený výraz. Jeho úsměv zmírňoval hněv, který mnou lomcoval, když jsem si uvědomila, jak pitomě jsem se chovala. „Jak jsi… Nebo se radši nebudu ptát. Vsadím se, že to bylo kouzlo a nebo telepatie.“ „Ne. Ani jedno.“usmál se na mě. Jeho oči se zaleskly. Začala jsem jíst. Můj žaludek totiž protestoval proti hladu hlasitým kručením. Ani jsem si nevšimla, že Tom na mě jen zírá. Teda spíš než zíral se jen mile usmíval a pozoroval mě se zvláštním zalíbením. Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nedíval. Měla jsem zvláštní pocit. Směs ztrachu i štěstí. „Ty nemáš hlad?“ Zavrtěl hlavou. „Jak si teda věděl, co mi koupit?“ Tom jen mlčky zíral, usmíval se, když se náhle jeho tvář zatáhla jakým si pochopením a tiše a beznadějně odpověděl: „Už musím. Nezlob se. Uvidíme se. Slibuju.“ A byl pryč. Na stole po něm zbyly jen peníze. Tiše jsem přemýšlela, co se stalo, ale na nic jsem nepřišla. Když jsem odcházela, narazila jsem na svou matku. „Veloro, co ty tu?“ „Byla jsem tu s kamarádem.“ Matka mě však neposlouchala. Vletěla do krámku jako hladový sup, div že se zmohla si mě ve dveřích všimnout a něco říct. To i taťka byl ke mně milejší. Ten věděl, že existuju. Máma taky, pokud nepsala román, či jinou frašku jejího pokusu o literární dílo. Vážně jsem se divila, že to někdo čte. Milostné romány, kde čistý děj výde snad na celou třetinu obsahu. A zbytek? Nemusím snad ani komentovat. Myslím, že název děl mé matky hovoří za vše. S chladnou hlavou, že aspoň něco mi zůstalo ze starého života, byť teď si tento nedostatek pozornosti nemám kde vynahradit, jsem zamířila k tátovi. Byl rád, když jsem mu šla pomoci. Aspoň jsem si vysloužila větší kapesné, které jsem utápěla v pochutinách, časopisech a knihách. To byli totiž moji přátelé. Něco málo jsem si šetřila buď na vysokou, nebo na útěk. Útěk daleko od města a mých šílených rodičů. Vstoupila jsem do čekárny a milým úsměvem jsem odpověděla paní Wolkrové, která dělala taťkovi sekretářku i sestřičku. Pozdravila jsem pacienty a vešla do ordinace. „Ahoj. Dobrý den pane Cooku.“ „Doblý den, Velolko.“zašišlal pan Cook. Tenhle pán byl kmetem města leto měl oslavit devadesáté deváté narozeniny. Ve městě se proto připravovala pořádná oslava. To víte maloměsto. „Ahoj Veloro.“mrknul na mě tatá zpoza počítače. „Tak pane Cooku, napsal jsem o ty vaše zuby, ale bylo by lepší kdyby jste si k paní Lévrové došel sám.“ Lévrová byla místní zubařka. Další místní panička po šedesátce. Tohle město se dělilo na perfektní kasty, které spolu ovšem spolupracovaly, pokud si zrovna nešly po krku. Paní Lévrová patřila mezi boháče. Bylo jich tu jen málo, ale měli vlastní vilovou čtvrť na východním okraji města. Pak tu byly místní drbny. Věkový rozdíl neznal mezí, takže jsem je rozdělila na dorůstající, dospívající, stárnoucí a staré drbny. První byly do předškolního věku a jsou stejně nebezpečné jako poslední, do kterých patří dámy v důchodu. Tyto neškodné děti a stařenky vlastní nejspíš i rentgenový pohled. Co něvědí, povědí – typické heslo. Dorůstající jsou do patnácti let, dospívající do dvaceti pěti a stárnoucí nemusím snad řadit. Pokud jde o muže, ti se tu řádí akorát na boháče, sportovní nadšence a vědecké psychopaty. Ženy a muži spolu vychází podle typických pravidel jako jinde. Až na to, že muži se většinou neřídí tím, co jedna slečna nebo paní povídala. Což byla moje spása. Aspoň občas jsem mohla trávit nudná odpoledne s nějakým volným klukem. Když byl zadaný, nesměl se ke mně ani přiblýžit. Jako Patric. Jeho holka, Molly Patrisnosnová, o mě začala roznášet, že jsem velkoměstská děvka. Všem radila, aby si dávali pozor, že by to nemuselo dobře zkončit. Všechno jsem to brala sportovně. Jediný, co mě žralo byl fakt, že místní slečinky byly horší než já. A to jsem v maloměstě. Tak tedy Patric mi jednou na rozkaz učitelky vysvětloval matiku. Mě ale úplně omylem upadla tužka na zem. V ten den jsem měla šaty s fakt velkým výstřihem, a jak bejvá u kluků zvykem, když jsem se ohla, zůstal mi čučet přímo do něj. Jako na potvoru do třídy vlítla udýchaná Molly, že vyhrála v bůh ví čem, a když to vyděla, začala hořečnatě ječet, jako když jí vraždí. Patric měl druhý den monokla a já jsem měla na triku prvního svedenýho nevinnýho chudáka. Z toho plynulo, že jestli se chci a spoň trochu vyhnout malérům, musím se jen výjmečně bavit s volnejma klukama. A v devadesáti procentech bejvali totální tupci, ujíždějící na hvězdnejch válkách a podobnejch šílenostech „Já k tý babě nepudu. Posledne mi vylvala muj jedinej zub. A ani mi ho nedala na památku.“ „To je vzácnost.“ „To je. Kdo se dožije posledniho zubu v devadesati. Vona je divna, pane doktore. Porad mi cpe ty jeji klapacky. Kdo o ne stoji. Fult to vytlhame a dame plotezu. Fuj! Ze bych se ji na to nevypld, pane doktole. Ale ja ji dostal. Tlhal sem si je sam a nebo jsem jel za znamim. Von je taky doktol. Ale loni chudak umžel a ja tohohle zmetka nemoh dostat ven.“ „A taky jste z toho zkolaboval.“ „Vono to pane dost bolelo.“ Další konverzaci jsem poslouchat nemínila a šla jsem do kartotéky pro kartu a pak rovnou do čekárny. Tam stál o dveře opřenej Tom.


celkové hodnocení autora: 77.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jujacek	09.03.2011, 12:43:55

Ahoj, tak druhou kapitolu máme tady... No, tak co k tomu říci. Na ty chyby by ses měla opravdu zaměřit ale i na překlepy :) něvědí - nevědí Jediný, co mě žralo byl fakt,... - možná za "žralo" čárka ohla - i když je text psaný hovorovou češtinou, tedy jej vypráví hrdinka, někdy je lepší použít spisovnější výraz, tedy ohnula (ale jen osobní názor) vyděla - viděla ...měl druhý den monokla... - možná lepší monokl ...že jestli se chci a spoň trochu... - aspoň výjmečně - výjimečně apod. Beru, že začátku psaní je chyb více, ale tyto všechny vypsané chyby se dají vyhledat pomocí opravování ve wordu. V čem píšeš? Šišlání není tak hrozné, jen si myslím, že by tam mohly být čárky, protože nemít zuby pravděpodobně nebrání v délce, jen ty háčky a tak (ale zase můj názor). A taky překlepy... A že je to psané ve spěchu, na to se už taky nedá spoléhat. Nic ti nebrání v tom, si to alespoň do druhého dne nechat uležet a pročíst si to ;) Čtenáři ti nikam neutečou. A nebo si najít někoho, kdo by byl ochoten si to pročíst. Pomáhá si to i vytisknout a pročítat. Co se děje týká. Hmm, osobně bych tam brala víc "akce" nebo tak, přesně nevím. Ale to ještě neznamená, abys to vzdala. Piš dál a soustřeď se poté na chyby, nech si to uležet a bude to snad lepší :) Protože nechybovat se dá naučit, chce to trénink :) Měj se

Kaileen	08.03.2011, 16:25:19

Směs ztrachu a štěstí. Noo, to musel být opravdu Strach. Taky přemýšlím, jak se začíná zírat. Vůbec furt něco "začínáš". Proč? Vždyť ta otřepaná a vůbec ne pěkná fráze jde krásně obejít. Nic, jdu číst dál. Výde? Myslíš, děj vyjde na třetinu obsahu. To jsi po románové matce asi zdědila, tady taky momentálně není téměř žádný děj. Tak dál. - Tenhle pán byl kmetem města leto měl oslavit devadesáté deváté narozeniny. Ve městě se proto připravovala pořádná oslava. To víte maloměsto. - tolikrát po sobě město? Určitě bys vymyslela něco lepšího. - „Ahoj Veloro.“mrknul na mě tatá zpoza počítače. - "Ahoj(,) Veloro," mrknul na mě táta zpoza počítače. - „Tak pane Cooku, napsal jsem o ty vaše zuby, ale bylo by lepší kdyby jste si k paní Lévrové došel sám.“ - "Tak(,) pane Cooku, napsal jsem o ty vaše zuby, ale bylo by lepší(,) kdybyste..." - kdyby jste je odporný patvar. Víc opravovat nemá smysl, zjevně ti to moc v patě neleží. Sice netuším, jaký příběh máš nachystaný, ale ono je to jedno, pokud ho budou hyzdit takové chyby jak ztrach apod.

Kojot	08.03.2011, 15:51:22

První řádek je jako pěst na oko... džentlmen, když už, tak "gentleman". Stejně jako u minulého mi přijde, že veverka skáče z borovice na smrk a pak na habr... U každého druhého začátku věty jako kdyby začínal nový odstavec nebo vedlejší věta v souvětí. Absolutně nezáživný. Pravopis není tvojí nejsilnější stránkou. Divadýlkem? Spíš divadélkem. Vypisovat dál nebudu. ... Šišlání na konci je hrozné, kazí to. Celkový dolem mám takový, že čtenář stále čeká zápletku, která nepřichází. Nezlob se na mě, ale jestli takhle chceš pokračovat, tak to rovnou vzdej

čuk	08.03.2011, 11:28:26

Pokud se z Toma nestane jakýsi superman z jiné planety.), tak text asi zůstane na úrovni dívčího vypovídávání se. Je dost rozvláčný, hrdinka nemusí být každému sympatická, snad právě proto, že je tak trochu drbna a tak trochu nafoukaná. Ale to je můj osobní dojem. Děj se nám příliš neposunul. Jsou tam chyby: zkončit? přiblýžit? známím? a to jsem četl dost nepozorně.


ze dne 08.03.2011, 16:59:19
Katie Bell: Já vím. Za chyby ze omlouvám. Bylo to psaný trochu ve spěchu =(. Dám pozor, slibuji.