obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Za duhovým mostem - 3. Kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Za duhovým mostem
 autor Jujacek publikováno: 09.03.2011, 22:24  
Odchod zvířecího kamaráda není vždy lehký a nebyl ani pro hlavní hrdinku. Díky chvilkové nepozornosti, způsobené srdeční záležitostí, se hrdinka setkává v tváří tvář s automobilem a končí na zemi. Po té, co se probere zjišťuje, že ne všechno je správně a pozoruje své tělo, ošetřované lékaři, jako duch. Nakonec si v davu všimne Andrei, podivínky ze třídy, ještě s podivnější knihou o smrti, s kterou před nehodou vedla také lehce podivný rozhovor. Nakonec je její tělo odvezeno sanitkou. Andrea z nenadání zmizí a hlavní hrdinka je chtě nechtě "vcucnuta" do oblouku, s krásnou krajinou a zpěvem ptáků na druhé straně, který se zjevil uprostřed ulice. Avšak, kam vůbec nakonec vedl? Kdo ví... Přeji příjemné počtení, šotkům ahoj :)
 

S velikým žuchnutím jsem se probrala na zemi. Znáte to, ne? Zdá se vám nějaký sen, že padáte a jakmile dopadnete, tak se s cuknutím vzbudíte. Tak takhle jsem se cítila právě já. Najednou jsem si uvědomila, co se stalo. Rychle jsem se posadila a prohlédla se. Po nehodě nebyly ani stopy. Poté mi docvaknul i konec té hrozné události a tak jsem se s velkým zaujetím rozhlédla.

Kolem byla rozlehlá pláň, tedy přesněji vysušená pláň, která končila až někde za obzorem. Zamračila jsem se. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to bylo proto, že mi tak polovičně docházelo, že jsem asi mrtvá anebo proto, že jsem si nebe představovala vždycky jinak. Ne, že bych na tyto věci věřila, ale každý z nás si přece párkrát v životě „toto“ místo představil. Neměla by tu převažovat zelená? K tomu hučení nějakého toho potůčku a zpěv ptáků. Přesně tak, jak to bylo slyšet z oblouku uprostřed ulice. Ale tady to vypadalo jako mezi africkou plání a pouští. To by mě tedy zajímalo, co zde lidi můžou dělat.

„Že já si někdy stěžovala na nudné návštěvy u babičky,“ skepticky jsem se pousmála. A proč tu vlastně nikdo není? Mírně mi z toho mrazilo v zádech. Co mám teď jako dělat? Můžu tady sedět třeba do nekonečna, než přijde svatej Petr a přivítá mě. Objala jsem si kolena a jen tak chvíli seděla. Rozhlédla jsem se, jestli se tu náhodou nezjevil, ale pak jsem se zasmála.

„Svatej Petr, pěkná blbost.“ Plácla jsem se do čela.

Už mi začíná šplouchat na maják. Snad tu nebudu tak dlouho, aby mi hráblo úplně. Nemůžu zde přece zůstat napořád nebo ano? Třeba to není ani nebe. Zhrozila jsem se. Co když je to nějaké místo za trest? Ano, určitě je to za trest. Děsná krajina, ani živáček. Já věděla, že jsem měla jako malá poslouchat mamku – vzpomněla jsem si na kárání, která mi kdysi dávala. To mám teď za to.

„No nic, je načase se někam hnout,“ pobídla jsem sama sebe. Už jsem tady a nic s tím neudělám. A sezením uprostřed ničeho toho moc o tomto místě nezjistím.

Zafoukal mírný vítr, který pozvedl hrst prachu a popohnal ho za mě. Otočila jsem se za ním. Za mnou se vyskytovalo něco, co narušovalo stereotypní výhled na okolí. Za mnou se tyčil kus zeleného lesa. Postavila jsem se a promnula si oči, jestli se mi to náhodou nezdá.

„Au, fakt super,“ zaklela jsem, protože jsem si zanesla zrníčka písku do očí.

Podívala jsem se přes slzy směrem k lesu, ale ten tam stále stál. Otočila jsem se ještě směrem k nekončícím vyprahlým pláním.

„Raději půjdu tam, kde je tráva zelenější,“ pomyslela jsem si, i když se mi v břiše usadil podivný pocit nedůvěřivosti. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a vykročila směrem k neznámému.

„Pojď za mnou,“ ozval se mužský hlas.

S leknutím jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. Srdce se mi rozbušilo jako při Ondrově sólu na bicí.

„Co…?“ nevěděla jsem, jak otázku dokončit, ale nic se neozvalo.

Popošla jsem pár kroků dozadu a už jsem se chtěla otočit, když jsem viděla, jak se v dáli zvedá malý oblak prachu. Takové malé tornádo. Nechápavě jsem se na něj dívala. Oblak jen tak chvíli visel na místě, ale pak se rozpohyboval směrem ke mně.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekla jsem si opět sama pro sebe.

Popošla jsem zase pár kroků dozadu a vír prachu o něco zrychlil. Něco mi říkalo, že to není dobré a dala jsem se na útěk směrem k lesu, kde bych se toho možná mohla zbavit. Vzdálenost, co jsem ještě musela urazit mi najednou přišla jako cesta na konec světa. Běžela jsem, co mi síly stačily. Konečně jsem se přibližovala. Otočila jsem se, abych zjistila, jak daleko vír je, ale nohy se mi nějak zamotaly (nečekaně) a já s velkým žuchnutím dopadla na tvrdou zem.

„Au,“ zasyčela jsem. Na pravé ruce jsem ucítila pálení.

Podívala jsem se na ni. Byla škaredě odřená.

„Zatraceně!“ zaklela jsem.

Otočila jsem se zase směrem k víru a zhrozila jsem se. Byl už kousek ode mě. Nemotorně jsem se postavila na nohy a začala opět utíkat. Začínalo mě pomalu píchat v boku a já věděla, že už to dlouho nevydržím. Neustále jsem se otáčela – vír byl blíž a blíž. Při dalším otočení už byl už jen kousíček ode mě. Zastavila jsem se a instinktivně se před ním přikrčila, ale vír se těsně přede mnou rozplynul, jako by se roztříštil o zeď. Na těle mi přistála zrníčka písku a pár si jich našlo cestu do krku.

„Co to bylo?“ dostala jsem se ze sebe přes kašel.

Pomalu jsem se zase narovnala a snažila ze sebe smést dotěrný písek. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se dostala na kraj lesa. Stála jsem přesně na hranici lesní půdy a pustiny. Tohle místo bylo čím dál tím víc divnější. Chvíli jsem tam jen tak stála a snažila se vstřebat, co se stalo – a taky rozdýchat ten maraton. Netuším, co to mohlo být, ale jedním jsem si byla jistá. Nebylo to nic dobrého a ať už to bylo cokoliv, pravděpodobně to pocházelo z druhé strany, než jsem teď mířila. Z čehož jsem usoudila, že budu pokračovat v cestě do lesa. Snad brzy na něco nebo na někoho narazím, aby se mi dostalo odpovědí na mé otázky. I když jak se říká – někdy je lepší nevědět.

Po odpočinku jsem se vydala vstříc neznámému v lese. Ze začátku byl les takový nebarevný, prostě smutný. Půda pod nohama byla zcela suchá, stromy byly opadané a takové bez života. Z mnoha, kolem kterých jsem procházela, tekla smůla. Jakoby stromům někdo ubližoval a jejich bolest se odrážela v ní – v jejich „slzách“. Soucitně jsem se u jednoho z nich zastavila a přiložila dlaň na jeho kmen. Měla jsem lehký pocit, jakoby ve stromě dýchal život. Ne nadarmo se říká, že stromy jsou plíce světa. Smůla na kmeni se lehce zatřpytila v paprscích slunce. Podívala jsem se nad sebe a zpozorovala, že slunce pomalu zapadá.

„Ale ne,“ povzdechla jsem si.

To je super. Já, co se bojím tmy, teď budu v noci sama a ještě k tomu v lese. Vydala jsem se tedy dál, doufajíc, že najdu alespoň něco, kde bych se mohla ukrýt. Přemýšlela jsem o nějaké lesní chaloupce, ale tohle místo vypadalo netknutě. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby zde člověk nikdy nebyl. Písek, který se mi před tím dostal do úst, mě stále škrábal v krku. A cesta, která snad už trvala věčnost, tomu moc nepřidávala. Slunce zapadlo a já se i s lesem ponořila do tmy. Na cestu mezi stromy mi lehce svítil měsíc, ale také dával místu strašidelný nádech. Aspoň, že mě ruka přestala bolet.

„Strom... Druhej, třetí... A hele strom! Kdo by to čekal?“ prolamovala jsem ubíjející ticho "chytrým" žvatláním.

Ale to byla asi chyba, protože mluvení mě vydráždilo ke kašli, který jsem nemohla zastavit. No, mít písek v krku není nejpříjemnější. Kašlala jsem, až mi tekly slzy.

„Jak já bych potřebovala vodu,“ zasténala jsem pro sebe.

Najednou mě polila sprcha ledové vody – a to doslova. Stála jsem tam jako opařená (pro změnu ne doslova) a promočená se zatajeným dechem.

„Co to sakra bylo?!“ Pípla jsem, když už jsem se potřebovala nadechnout.

Nevěřícně jsem koukala na odkapávající vodu z vlasů. Najednou cosi v dáli zakřupalo. Rychle jsem skočila za první strom a opět nedýchala doufajíc, že tato zadržování dechu nebudou mít nějaký extra dopad na nějakou část mého mozku. Což by vlastně po smrti nemělo mít nějaký vliv, ale člověk nikdy neví.

„Konečně. Tady jsi!“ ozval se za mnou ženský hlas.

S leknutím jsem se otočila. Měla jsem pocit, že se o mě právě pokouší infarkt.

„Kdo... Kdo jsi?“ pípla jsem.

„Ehm, promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Řekla konejšivým tónem. „To jsem přece já.“

Zamžourala jsem do stínu, kde ta osoba stála, ale viděla jsem jen obrys postavy.

„Je mi to hned jasné,“ pronesla jsem ironicky, i když hlas mi byl povědomý. „Víš, já tě jaksi nevidím.“

„Jo, aha, promiň,“ zasmála se, „nějak jsem si to neuvědomila.“

Popošla tedy blíže ke mně, kde se rozprostíralo trochu měsíčního světla. Nevěřila jsem vlastním očím.

„Andreo?“ Tak na to jsem se musela posadit.

„Ano?“ snažila se o milý tón, ale z tváře ji vycházela nervozita.

„Ty! Nejdřív si byla tam... Pak ses objevila tam, když se stalo tamto a pak? Pak se zjevím tady,“ máchla jsem rukama kolem sebe a všimla se, že rána na ruce je pryč. „A co se mi stalo s rukou?! Bože! Kde to sakra jsem?“ Na „kde“ jsem kladla veliký důraz. „A vlastně... Co tu děláš ty?“ pravděpodobně psychicky labilní výraz jsem vyměnila za podezřívavý.

„Klídek, klídek. Pořádně se nadechni a vydechni,“ naznačovala gesta, jako by chtěla zklidnit splašeného koně. „Všechno ti vysvětlím po cestě,“ natáhla ruku, aby mi pomohla vstát. „A s rukou přece nic nemáš...“ nechápavě si ji prohlédla.

„No právě,“ zamračila jsem se, „a po jaké cestě? Jsem už unavená. Nechci nikam jít,“ namítla jsem.

„No jak chceš. Ale tam, kam jdu, je postel, vana,“ zamyslela se, „a překvapení,“ nahodila úsměv.

„Hmm, vana by se hodila,“ lehce jsem sjela pohledem zašpiněné oblečení, „a postel by taky nebyla špatná.“

Nedůvěřivě jsem natáhla k Andreje ruku a ta mě chytla a vytáhla zpátky na nohy.

„Tak abychom šly,“ podotkla a vydala se směrem, který jsem následovala před tím já.

Chtěla jsem tak moc na někoho narazit a teď jsem si nebyla jistá. Ze všeho jsem byla zmatená.

„Tak jdeš Jani?“ Andrea se otočila.

Při oslovení mým jménem ze mě najednou opadla veškerá nejistota, vyvolalo pocit známého prostředí a tak jsem ji následovala. Nakonec i proto, že mi měla odpovědět na mé otázky.

„Věříš na posmrtný život?“ zeptala se po pár minutách ticha.

„He?“ bezmyšlenkovitě jsem odpověděla. „Tedy vlastně... No... Dokud jsem neskončila tady, tak ani ne, abych pravdu řekla.“ Zatvářila jsem se rozpačitě, protože jsem si vzpomněla, jak měla Andrea tu knihu, takže ona to bere asi docela vážně. „Víš, u nás doma se nikdy takové věci neřešily, takže mě nikdy nenapadlo...“

„Jo, v pohodě, já to chápu,“ usmála se.

Les se ztemňoval a ztemňoval, až pomalu nebylo vidět na krok. Pohlédla jsem nahoru a nebe už nebylo vidět. Koruny stromů byly obseté listím, které zabraňovalo prostoupit i té troše měsíčního světla. Podívala jsem se pod nohy – pode mnou se rozprostírala stébla trávy, která mi sahala po kotníky. Jak se zdálo, les v těchto místech překypoval více životem, než na začátku, ale Andrea si toho nevšímala, vytáhla z baťohu na zádech baterku a pokračovala ve výkladu.

„Víš, dřív jsem taky na to nevěřila, ale pak se událo pár věcí, které mi ukázaly, že něco takového opravdu je. Začala jsem se o to více zajímat, až jsem se dostala ke skupině lidí, kteří se o posmrtný život také zajímají... A nakonec až sem“

„A to jsi kvůli tomu umřela, aby ses sem dostala?!“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Takovej blázen nejsem,“ zasmála se a zaťukala si na čelo.

„Ale počkat! Co tu potom děláš? Já jsem přece mrtvá, ne? Jak bych se do nebe jinak dostala?“

„Do nebe?“ podívala se na mě překvapeně. „Tohle není nebe, i když má k němu hodně blízko.“

„A co to tedy je, když ne nebe?“ nechápala jsem.

„Slyšela jsi někdy o Duhovém mostě?“

„Vypadám na to?“ pronesla jsem lehce ironicky.

„No, člověk nikdy neví,“ mrkla na mě, „Takže... Jednou jeden člověk prohlásil, že existuje místo tzv. duhový most. Je to místo, kam odchází mazlíčci, ale také ostatní zvířata, po smrti, kde čekají na páníčky, až se zase shledají a dál putují do toho tvého nebe.“

„Páni,“ vypadlo ze mě. „Chceš říct, že je to tu plné různých zvířat?“

„Tak nějak.“ Pokrčila rameny.

Najednou mi došlo, že jsem cestou na žádné zvíře nenarazila. Chtěla jsem to podotknout, ale mezi tím jsme došli k velkému křoví, ve kterém Andrea následně zmizela.

„Tak pojď,“ ozvalo se tlumeně z druhé strany.

Přistoupila jsem ke křoví blíže a spatřila úzký průchod. Nejistě jsem do něj vešla, chvíli zápasila s okolními větvičkami, až jsem nakonec vyšla na druhé straně.

Přede mnou se rozprostíralo menší údolí, které lemovaly kopce. Kousek od nás se tyčilo několik stanů, kolem nich byly zapíchnuté zapálené louče. Uprostřed bylo už polovihaslé ohniště a v povzdálí se tyčil jeden velký stan.

„Tak tady teď bydlíme,“ naznačila prsty uvozovky. „A mimochodem... Nejsi mrtvá,“ zase se usmála.

„Ne?“ Konečně nějaká pozitivní zpráva.

„Ne, jen jsi v takovém stavu, kdy se do duhového mostu můžeš dostat... Jsi v kómatu,“ dodala, když viděla, že se nechytám.

„Pane bože,“ šeptla jsem.

„Není to tak hrozné, jak se zdá,“ chytla mě kolem ramen, „Neboj, jsou horší věci.“

„No, to jsi mě povzbudila.“ Řekla jsem vyčítavě.

Andrea se jen omluvně zatvářila a šla směrem ke stanům.

„No, ještěže se mně ty horší věci teď netýkají,“ pronesla jsem spíš pro sebe.

„To si piš, že týkají. Teď a tady.“ Zavolala.

„Počkej! Jak to myslíš?“ rozběhla jsem se za ní.

„Nebolí tě už z těch informací hlava? Protože jestli tebe ne, tak mě z těch otázek jo.“

„Promiň,“ najednou jsem se cítila trochu otravně. „Ale...“

„Chápu tě. Nevíš, co se děje. Svět se zbláznil, pak se objevíš ještě v bláznivějším světě, kde je spousta bláznivých věcí. Ale věř mi, bude lepší, když se na všechno ostatní vyspíš.“

Byla jsem už trochu unavená, ale na spánek jsem neměla pomyšlení. Andrea se zase vydala směrem ke stanům – ta holka je pořád v pohybu. Cestou jsme na nikoho nenarazili. Bylo tu až děsivé ticho.

„Podle těch stanů hádám, že je tu asi víc lidí...“ snažila jsem se o oznamovací větu.

„Jo,“ pousmála se. Asi se mého snažení všimla. „Potkáš se s nimi zítra. Nikdo tu není, ještě se nevrátili z hledání tvé osoby.“

Hledalo mě několik lidí? Proč? Avšak otázky jsem si nechala prozatím pro sebe. Došly jsme k největšímu stanu.

„Pojď, je načase se umýt,“ odkryla závěs a naznačila gestem, ať jdu dovnitř.

Stan byl členěn na několik částí. Hned v té první byla lavečka se stolem, na kterém leželo nějaké nádobí. Uprostřed byla mísa s ovocem. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám hlad. Natáhla jsem se pro hrozen, ale Andrea mě plácla přes ruku. Začervenala jsem se.

„Neboj, všechno bude. Tady se můžeš vysvléct a já ti zatím nachystám koupel.“ Ukázala k dalšímu závěsu. „I když se na tebe tak koukám, tak ji možná ani nepotřebuješ.“ Teprve teď si všimla, že jsem tak trochu mokrá anebo spíš už polosuchá.

„Asi ne,“ pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, co se stalo, i když by tomu pravděpodobně rozuměla víc, než já.

Andrea se ale na nic nevyptávala a odešla chystat koupel. Nakoukla jsem za závěs. Byla zde jen židle a zrcadlo. Připomínalo mi to levnější formu zkoušecích kabinek v obchodě. Přistoupila jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Mé hnědé vlasy, které mívám jindy krásně rozčesané, vypadaly, jakoby týden neviděly hřeben. Byla jsem celá zašpiněná od prachu a krve z rány, co byla na ruce. S mírným povzdechem jsem se vysvlékla a přehodila kolem sebe ručník, který ležel na židli. Nejistě jsem prošla druhým vchodem v závěsu a vyskytla se v další části s vanou, která už byla napuštěná teplou vodou. Zajímalo by mě, jak to Andrea udělala, protože to byla vana bez jakýkoliv přívodů vody a tak dlouho jsem se nechystala, aby to mezi tím stihla naplnit například pomocí kbelíků. Přesto jsem se s chutí ponořila do vody. Koupel mě naprosto uvolnila. Oblečená do nachystaného županu jsem vyšla před stan, kde seděla Andrea a hrála si se stéblem trávy.

„Lepší, viď?“

„Jo, rozhodně,“ usmála jsem se.

„Teď ti ukážu tvůj bejvák,“ vstala a vyšla zpět ke stanům.

„Hmm, to zní dobře.“

„No, moc si neslibuj. To já jen tak.“

Došly jsme k jednomu ze stanů.

„Tak, tady je to teď tvoje,“ uklonila se jako bych byla urozenějšího původu.

„Nech toho,“ šťouchla jsem do ní.

„Tak. To je pro dnešek asi všechno. Zítra budeme pokračovat v těch tvých otázkách. Slibuji.“

„Dobře tedy.“

„No, tak dobrou noc,“ otočila se a šla zpátky do toho většího.

„Dobrou.“

Vešla jsem dovnitř. Stan byl taktéž spoře vybaven, ale celkovým dojmem působil útulně. Byl tu malý stolek s mísou ovoce a se svíčkou, která zde tvořila příjemné přítmí. Vedle něj bylo dřevěné lůžko vybaveno dekami a polštářky. A nakonec židle, na které byly nachystané kalhoty, tričko a mikina. Ihned jsem se oblékla, zalezla pod deky a vzala si mísu s potravou. Při pojídání naprosto úžasných hroznů jsem přemýšlela nad tím vším, co se stalo, ale stejně jsem nepřišla na logické vysvětlení. V hlavě se mi honilo spoustu otázek, avšak nakonec jsem to prostě přijala tak, jak je. Zítra se toho dozvím více, a jak se říká – ráno moudřejší večera. Po chvíli jsem se dostala na dno mísy a tak jsem ji odložila a zachumlala se více do dek. Po té mě napadlo, co asi dělají ti dole nebo prostě ti „živí“. Mamka s tátou musí být strachy bez sebe. A co Ondra? Zajímalo by mě, jestli to ví, ale pak jsem si vzpomněla, co předcházelo této události, a usoudila jsem, že je mi to nakonec jedno.

„Překvapení,“ uvědomila jsem si.

To by mě zajímalo, co to bude. Běžecký maratón, dlouhá cesta a teplá koupel udělali své a já zanedlouho usnula.


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Panano Nymni 14.04.2011, 19:16:13 Odpovědět 
   No...myslím, že prostor ke zlepšení tam je. Moc se mi nelíbí opakující se slova a celkově mám pocit, jakoby byl příběh zatím maličko plochý, jakoby t fantastično nebylo reálné. Ale možná se mi to jen zdá a já jsem paranoidní.
Každopádně se to rozhodně nečte špatně. Jen jde zatím příběh na můj vkus dost přímočaře. Myslím, že u mě je to na dvoječku, Prostě si nemůžu pomoct. I když nedokážu přesně popsat, co mi tam nesedí...ještě nad tím budu přemýšlet.
 ze dne 14.04.2011, 19:21:11  
   Jujacek: Tam je prostoru ještě. Jsem si toho vědoma. Snad to zlepšování po tom shonu, co je teď, půjde o něco lépe! Jo, jasně, v pohodě! :) Děkuji za názor a kdybys přišel na to, co ti tam nesedí, tak to klidně napiš. Budu za to ráda! :) Díky za zastavení a názor ;) A na slovička se snažím dávat už bacha. Uvidí se, jak se mi to daří :)
 cojsemtochtělříct 11.03.2011, 11:36:54 Odpovědět 
   Mě se povídka líbila. Bylo by dobré mít možnost si vybrat mezi návratem na operační sál a místem, kde už nic nebolí. Za hezký příběh 1 a těším se na překvapení. :)
 ze dne 12.03.2011, 15:32:52  
   Jujacek: Jsem ráda, že se ti to líbilo. Jo, to by bylo asi hezké, ale myslím, že by to také mohlo způsobit lehký zmatek, tady dole :) Přece jenom je fajn, že člověk nemůže ovládat všechno. Děkuji za přečtení a za známku
 Kaileen 10.03.2011, 17:53:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen ze dne 10.03.2011, 13:06:14

   Tvoje otázka - ano, tak nějak jsem to myslela. Taky by bylo možné oddělit minulým časem dění (v té době dění současné, ale vyprávěno zpětně je samozřejmě potřeba použít minulý čas) od myšlenek hrdinky - tam by mohl být čas přítomný. Kdybys to napsala třeba kurzívou, nebo to i nechala bez úprav ale v samostatném odstavci, až tak by se to netlouklo. Ovšem ne všichni čtenáři jsou ochotni nad textem přemýšlet, jelikož už by to pak bylo náročnější na soustředění. Osobně bych to uvítala, ale nemůžu mluvit za všechny. Většinou mají "lenoši" rádi, když jim atmosféru, emoce a samotné čtení zjednodušíš, jak to jde.

Samotný přístup k textu závisí na tobě, do toho ti nebudu kecat, v první řadě to musí bavit tebe. A prosím tě, ve wordu každé slovo nekontroluj, nebo zblbneš :)
 ze dne 10.03.2011, 18:45:13  
   Jujacek: Jo jasně, to byl návrh ze srandy :) Tak uvidíme, jestli se polepším v další kapitole :)
 Kaileen 10.03.2011, 13:06:14 Odpovědět 
   Ahoj,
zatím nejsem ani v půlce, přesto se nedá přehlédnout opakování slov.

Třeba hned v prvním odstavci 3x tak. Určitě by se dalo mírně přestavět věty, aby ses toho vyvarovala.
Odstaveček kousek dál:
Zafoukal mírný vítr, který pozvedl hrst prachu a popohnal ho za mě. Otočila jsem se za ním. Za mnou se vyskytovalo něco, co narušovalo stereotypní výhled na okolí. Za mnou se tyčil kus zeleného lesa. > Vítr odnesl prach za tebe, za tebou se vyskytovalo... za tebou se tyčil... Pokud už se někam otočíš, nemusíš dál znovu připomínat, že to bylo za tebou.

- Podívala jsem se přes slzy směrem k lesu, ale ten tam stále stál. Otočila jsem se ještě směrem k nekončícím vyprahlým pláním. > dvě věty a 2x směrem. O pár odstavečků dál další dva směry na malém kousku.

- Nemotorně jsem se postavila na nohy a začala opět utíkat. Začínalo mě pomalu píchat v boku... > Co nahradit to otřepané začal něčím jiným? Co kdyby se hrdinka znovu rozběhla? Nechci se kasat, ale určitě to zní líp, jak to dětské "začala utíkat".

Některá slova stačí vypustit, nad jinými člověk musí trošku špekulovat, čím je nahradit, nebo jak větu přestavět. Přimlouvala bych se, abys nad tím popřemýšlela a zkusila tento opakovací nešvar vymýtit. Rozšíření slovní zásoby je nejlepším lékem.

Tolik k opakování, nemá cenu vypisovat všechno.

Co mě mírně otravovalo hned zkraje, ty hrdinčiny řeči. Poslední dobou se to tady množí, ale proč každý musí komentovat, že něco řekl, když je sám? Připomíná mi to americké filmy nevalné kategorie. Nechala bych přímou řeč samostatně (když už tam musí být) a komentovala až moment, kdy se ozval mužský hlas. Do té doby je logické, kdo je mluvčím.

- Netuším, co to mohlo být, ale jedním jsem si byla jistá. > Míchat přítomný čas s minulým v jedné větě je přinejmenším ošemetné a tady to dost bije do očí.

- Stála jsem tam jako opařená (pro změnu ne doslova) a promočená se zatajeným dechem. > Ta závorka je zbytečná. Vtipné to není a jiný smysl tam taky nemá, takže změnit frázi "stát jak opařená" a závorku vypustit.

- „No, to jsi mě povzbudila.“ Řekla jsem vyčítavě. - podle mě to patří k přímé řeči, takže malé písmeno. Malé a velké písmenka za přímou řečí časem určitě vychytáš.
- "Tak jdeš(,) Jani?"
- Andrea se jen omluvně zatvářila a šla směrem ke stanům. - Už zas ten směr. Co kdyby zamířila ke stanům?
- „To si piš, že týkají. Teď a tady.“ Zavolala. - „To si piš, že týkají. Teď a tady,“ zavolala.
- Asi se mého snažení všimla. - si, nejspíš překlep.

- „Neboj, všechno bude. Tady se můžeš vysvléct a já ti zatím nachystám koupel.“ Ukázala k dalšímu závěsu. - Zase ty velké a malé písmenka.
Asi tak - pokud někdo promlouvá a přitom třeba někam jde, nebo používá nějakých gest či mimiky tváře, případně těsně po tom dokončí nějaký pohyb, pak napíšeš cokoliv kromě tečky a za tím malé písmenko.
Pokud chceš akci "nafrázovat", rozsekat na kousky, pak dáš tečku a velké písmeno. V tomto případě si představ, že by řekla, že nachystá koupel, pak by ukázala k závěsu a pak by něco řekla. Spíš si myslím, že by Andrea vysvětlila, že nachystá koupel, přičemž ukázala k závěsu a teprve zbytek přímé řeči. Jinak nevím, jak bych ti ten rozdíl vysvětlila, snad se mi to povedlo.

- V hlavě se mi honilo spoustu otázek, avšak nakonec jsem to prostě přijala tak, jak je. - Je jasné, co jsi chtěla říct, ale trošku je ten konec nešikovný. Možná i proto, žes zase pomíchala přítomný a minulý čas v jedné větě :)

Škoda tady těch zádrhelů, trochu jsem se na nic zaškobrtla, ale jinak příběh jako takový nasál tajemna, což se mi hodně líbí. K obsahu nemám výhrad, přeci jen podle třetí kapitoly se těžko soudí, jak se popereš se zbytkem, ale vypadá to zajímavě a počkám na další díl.
 ze dne 10.03.2011, 14:22:35  
   Jujacek: Ahoj,

věděla jsem, že to nezůstane u těch pár chyb, co Šíma našel :) Upřímně, toho opakování jsem se nejvíc bála. Nevím, jestli se na to tolik nesoustředím nebo tak, ale schválně si to kolikrát čtu, ale netrká mě to. Leda, že bych nechala ve wordu slovíčko od slovíčka označit a kontrolovala, jak často se v dílku opakuje... :D
Musím tedy přiznat, že bych jich tam bylo více, ale některých jsem si všimla a prohodila za jiný výraz apod.

Teď se budu možná hloupě ptát (omlouvám se), ale jistota je jistota:

- Netuším, co to mohlo být, ale jedním jsem si byla jistá. > Bylo by tedy lepší například - Netušila jsem, co to mohlo být, ale jedno bylo jisté... - ?

No, to je asi jediný dotaz :D K ostatnímu můžu říct. Nepozornost, automatické opravy malých písmen (viz přímá řeč) a zase nepozornost. Pravděpodobně si na hlavu nasadím špičatou čepičku, půjdu si sednout do kouta a budu se tiše stydět :)

Děkuji za opravu, budu si to muset sepsat a asi si udělám trochu nějaký "systém" synonymních slov :) Neřekla bych, že mám špatnou slovní zásobu, jen je bohužel hodně slov v "pasivní" části a já si vzpomenu na ty dokola omílaná... Fíha, teď jsem náhodou našla slovník na synonyma - to se bude hodit :P :) Nevím, kde se ve mě vzalo komentování přímé řeči hl. hrdinky, ale vypustím tento zlozvyk, jako ty další ;)

Ještě jednou díky za koment, čas a známku. (Taky jsem zvědavá, jak se s tím poperu...)
 Šíma 09.03.2011, 22:23:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Duhový most. Líbí se mi to spojení. Něco, co překlenuje oba břehy (svět, ve kterém žijeme se světem na druhé straně, ať už na něj věříme, nebo ne). Nejednou člověk slyší třeba i dětskou otázku, zda půjde to, či ono, zvířátko do nebe. Co odpovědět? Nejspíš ano, sami to nevíme... A s lidmi je to podobné. Musíme jen věřit, že něco existuje, něco, co nás převyšuje, ale kdo ví?

Povídka (pokračování příběhu o dívčině, které zemře její zvířecí miláček) se mi líbila. Obsahuje tajemné a nevysvětlitelné prvky (ať už je to popis prostředí ve kterém se náhle ocitla: pustina vs. les, podivné úkazy, či schopnost kamarádky naší hrdinky proniknout tam, kam nemá běžný smrtelník přístup). Příběh bych viděl jako určité fantasy, které vypráví o setkání (možná i nejen lidí) někde na hranici mezi životem a smrtí...

Až při druhém pročtení jsem si všiml několika málo šotkovin, dohromady není o čem mluvit, ale aby nebylo, že jsem nečetl Tvůj textík pozorně. Každopádně se těším na pokračování. Zda se naše hrdinka setká i se zemřelými zvířátky. Také jsem zvědavý, jací že to lidé pobývají v tom táboře uprostřed lesa...

Co mi nakonec přeci jen padlo do oka (je možné, že jsem i něco přehlédl):

-- „Co to sakra bylo?!“ Pípla jsem, když už jsem se potřebovala nadechnout. -- (nejspíš malé „pípla“ - viz pokračování uvozovací věty po otazníku a vykřičníku - tu a tam není na první pohled jasné, jde-li o větu na přímé řeči závislou, nebo jen prosté pokračování textu)

-- Rychle jsem skočila za první strom a opět nedýchala doufajíc, že tato zadržování dechu nebudou mít nějaký extra dopad na nějakou část mého mozku. -- (že si Tvé múzy občas přihnou? Jak mi to při prvním pročtení mohlo uniknout? Jo, růžové brýle...) -- Rychle jsem skočila za první strom a opět nedýchala doufajíc, že toto zadržování dechu nebude mít nějaký extra dopad na jakoukoliv část mého mozku. -- (snad to vypadá lépe)

-- „A vlastně... Co tu děláš ty?“ pravděpodobně psychicky labilní výraz jsem vyměnila za podezřívavý. -- (ona popisná věta zřejmě přímo nenavazuje na přímou řeč, začal bych ji velkým písmenem, viz Pravděpodobně...)

-- A nakonec až sem“ -- (schází znaménko na konci přímé řeči)

-- „No, člověk nikdy neví,“ mrkla na mě, „Takže ... -- (malé „takže“ v pokračování přímé řeči po čárce na konci uvozovací věty) -- "No, člověk nikdy neví," mrkla na mě, "takže ...

-- Uprostřed bylo už polovihaslé ohniště … -- polovyhaslé (vyhaslé jen na půl)

Tož tak... Hezký večer a mnoho úspěchů v další tvorbě...
 ze dne 10.03.2011, 6:25:32  
   Jujacek: Bré ráno přeji :)

Ano, Duhový most je fajn. Co vím, tak utěšuje i mnohé "páničky" v mém i vyšším věku :) A ono je vlastně fajn, tak trochu věřit na něco pěkného v dnešním světě...

Jsem ráda, že se líbilo ;)

No, a já si to četla víc, jak dvakrát a nevšimla jsem si toho :) To je spravedlnost teda... :P

S chybami souhlasím, i když s tím zadržováním to bylo myšleno jako "tato zadržování - tedy to, co teď prováděla a to předtím" Ale je to pravděpodobně nešťastně vyjádřeno :) Takže asi ano, já nepiji, ale múzy měly párty... :D :) (A poznámka o přihnutí mě rozesmála ;))

Pokud paměť slouží, že ano... :P :) Děkuji za rychlou publikaci, komentář a známku :)
 ze dne 09.03.2011, 22:45:34  
   Šíma: P.S. I onen hrubší souhrn minulých událostí v Perexu potěší, člověk který četl minulé díly hned ví, která bije! ;-) Tedy, pokud dotyčnému paměť slouží... (po té = poté - ve smyslu potom, pak)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Faraón
GoSu
O něčem snívám....
Lucy Oven
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr