obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915782 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392925 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Neslyšíš ::

 autor Cora publikováno: 10.03.2011, 14:38  
 

„Nebaví mě dny.

Nebaví mě dýchat. Nebaví mě pít, natož pak spolknout jediné sousto. Nebaví mě sledovat lidi, nebaví mě je poslouchat ani být v jejich blízkosti. Nebaví mě tvářit se spokojeně a tak, jak se očekává nebo jak mi je razeno, nebaví mě, že tím zrazuji ty, kteří v mé blízkosti ještě vytrvali. Nebaví mě, jak cítím každý sval, když se mé tělo pohne, nebaví mě touha, která se při každé vzpomínce probudí. Zas a znova. Nebaví mě, že tenhle seznam nekončí.

A přeci jsou dvě věci, kvůli kterým každé ráno otevřu oči. Pokaždé, když zvednu víčka a všechny myšlenky se usadí, začnu se těšit na večer, na chvíli, kdy zase propadnu ve svých peřinách do jiného světa, do neprobádaných dimenzí, do snů, kde nic nebolí, kde je strach jen pouhopouhou abstrakcí, jen jednou z mnoha představ. Spánek je mým vysvobozením, záchranným kruhem v bažinách existence. A tak, když se začnu ztrácet v prazákladních rytmech hudby, která roztřásá každou zraněnou buňku v mém těle a stává se tím druhým důvodem každého mého nového dne, začínám doufat. Že se buňky rozpadnou navždy a já se už nikdy neprobudím. Uvíznu jako snílci, které jsem si vysnila. A zase tě potkám.

Jsem žíravina, jež zničí vše, co se jí do cesty postaví a i to, co se pokusí uniknout. Jsem otravný plyn, který v sobě nemá ani stopu po milosrdnosti a pochopení. Jsem dusno předvolávající bouřku a vysávající život toho, kdo uvízne v mé náruči. Jsem nicota, která radost mění v prach. Jsem upír, bytost, kterou tak zbožňuji, jsem upír, který vykrádá sílu ostatních a parazituje na bezstarostné krvi.

Jsem ta, která ztratila kus duše.

Ztratila… Měla jsem ji vůbec? Jak může být duší obdarován ten, kdo má v moci druhému tak ublížit? Způsobit strádání, nechuť, odpor. Ukradnout všechen vzduch z plic. Co jsem to za člověka? Tak mi dochází, že vlastně ani člověk nejsem. A nikdy jsem ani nebyla. Narodila jsem se jako snůška emocí, jen jako esence z lidských pocitů. Proto to nemůžu unést. Proto reaguji jinak, než kdokoli jiný, proto ode mě nemůže nikdo nic očekávat, žádná pravidla, která pro lidi platí a která pomáhají. Žádné lhůty, žádné termíny, kdy bolest skončí. Trápila jsem tě, zevnitř užírala. A toho pocitu se nezbavím.

Snad vyjde slunce alespoň pro tebe, snad se ti alespoň trochu lépe dýchá…“

„Slečno?“

Slova se vytratila z úst. Paměť se zhroutila a chvíli trvalo, než se dívka vzpamatovala. Ohlédla se ke dveřím, pečlivě, aby nezavadila ani na chvíli o něj. Nestrpěla by obraz, který před sebou měla. Stačilo, jak intenzivně ho cítí.

„Ano?“

„Návštěvní hodiny končí.“

Sklopila hlavu. Jako spráskaný pes, jako ta, na kterou si všichni ukazují. Jako ta, která tolikrát zkoušela žít pod vodou.

„Děkuji. Už půjdu,“ zvedla se, oči zavřené. Sebrala všechny knihy, přehodila tašku přes rameno. Automaticky, jako stroj. Na moment zaváhala.

Nepodívá se. Nesmí. Ale stejně tak, jak se ho bála, tak si přála jeho tvář spatřit, zarýt si ji do paměti. Má vůbec právo na nějaká přání?

Ne. Ona ne.

Obrátila své unavené tělo k sestřice, andělu v bílém. Stála jako antická socha u východu z pokoje a lákala umělce k jejímu zvěčnění. „Pojďte,“ vybídla dívku. „A netrapte se. Vidím vám to na očích, pořád si to vyčítáte, že?“

Odjížděl ode mě.

„Vaše chyba to ale nebyla, rozumíte? Jen byl ve špatný čas na špatném místě.“

Odjížděl od mého domu. Vyčerpaný.

„Stejně tak se mu to mohlo stát kdekoli jinde. Vy na tom nenesete žádnou vinu, uvědomte si to.“

Odjížděl od mého domu. Vyčerpaný a rozrušený z toho, co mi musel říct.

„Říkali jsme vám to už tolikrát… Netrapte se.“

Odjížděl od mého domu. Vyčerpaný a rozrušený z toho, co mi musel říct. Byl zničený kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tak slabá a nechtěla jsem ho nechat odejít.

„Věřím tomu, že až se probudí, a on se probudí, to si buďte jistá, budete první, na koho pomyslí.“

Odjížděl od mého domu. Vyčerpaný a rozrušený z toho, co mi musel říct. Byl zničený kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tak slabá a nechtěla jsem ho nechat odejít. Byl zničený, protože nevěděl, jak mi říct, že už mě nechce. Proto se nesoustředil na jízdu. Proto neviděl to auto…

„To, že za ním takhle chodíte,“ položila si andělská sestra dlaň na srdce, když zavřela dveře od pokoje, „hodně mu to pomáhá.

Určitě vás slyší, i když tak dlouze spí.“

Optimismus a podpora se náhle vytratily, když spařila, jak se dívčin pohled zakalil ledovými slzami. Setra v bílém, dobrosrdečná pomocnice nahlédla do nitra rozbolavělé mladé ženy. Zděsila se. Jak starý člověk to před ní stojí!

„Neslyší,“ řekla dívka.

Neslyší.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Cora 18.03.2011, 9:11:21 Odpovědět 
   Děkuji všem za zastavení a za komentáře.
 Radmila Kalousková 17.03.2011, 10:13:21 Odpovědět 
   Ahoj,
je pravda, že když jsem četla začátek, nějak mě nenapadlo, že vlastně sedí u postele svého milého, který je v komatu. Zdálo se mi to jako zpověď někoho opravdu psychicky narušeného, než nešťastného, i když třeba do morku kostí. Chápu, že se jí zbořil svět a cítí se zodpovědná za jeho stav, ale NĚCO mě na tom trochu nesedí. Zdá se mi zvláštní spojení "bezstarostná krev", ale to je detail. V závěru si myslím, že bylo stálé opakování spíš na obtíž. Chápu, že to mělo jaksi stupňovat. V začátku byly věty krátké, tam mi to tak nepřišlo, to bylo dobrý. Ale myslím si, že by stačilo vždy v dalším odstavci zopakovat jen tu poslední větu z předchozího.
jako:
.....

Rozrušený. Byl zničený kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tak slabá a nechtěla jsem ho nechat odejít.
Dál:
Nechtěla jsem ho nechat odejít. Byl zničený, protože nevěděl, jak mi říct, že už mě nechce. Proto se nesoustředil na jízdu. Proto neviděl to auto…
Asi tak, ale jinak to nebylo špatné.
RK
 zahradník 10.03.2011, 23:53:01 Odpovědět 
   Zajímavé téma, ale zpracování by chtělo ještě dopilovat. Nějaké výhrady bych měl, začátek mi přišel moc depresivně přetažený, jednostranný, nereálný, přitom by z toho šla udělat silná psychologická povídka, kdyby se to vzalo objektivněji, z více úhlů pohledu - kdyby se v té dívce střetávalo víc rovin.
Na začátku mi vadilo opakování slůvka "nebaví", nikdy nedělá dobrý dojem opakování stejných slov - chápu, že na tom začátku jsi to tak potřebovala, ale šlo to použít méněkrát.
Potom v závěru mi vadilo to opakování nabalujícího se refrénu - tohle působí velmi rušivě, když čtenář musí pořád od začátku číst stejnou větu, která vždy naroste o několik slov. Ty informace šlo přidávat bez toho opakování předešlého a třeba je odlišit kurzívou.
Neber to tak, že se mi to nelíbí - jen jsem chtěl upozornit na místa, která by podle mě šla zlepšit.
 Šíma 10.03.2011, 14:38:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Uff... Pro mne hodně (až příliš) hraní si s city a pocity (text tíhne k určitému patosu - přehnanému poukázání na pocit viny naší hrdinky, která je - jak se zdá - vnitřně rozháraná a rozložená). Text nepřináší žádné rozhřešení, po dějové stránce nikam nevede, ani se nesnaží nic vyřešit. Celé je to jen o postupném vyjádření (prozrazení) celé skutečnosti a o poukázání na nimrání se v bahně oněch negativních emocí. Ale možná jsi chtěla poukázat na onu bezvýchodnost celkové situace a citovou nestálost hrdinky, která buďto za všechno může, nebo si to vše jen nalhává. Okamžik onoho vylití své duše není příliš zarámován, ono opakování motivů možná mělo nastolit nějakou tu atmosféru (třeba i napětí), pro mne vyznívalo spíše opačně (viz ono pomalé prozrazování toho, proč k tomu všemu došlo a proč je on v bezvědomí - komatu). Celkové podání mohlo být zpracováno jinak, přidáno víc popisů (prostředí, postav, či lepší vysvětlení děje) a myšlenkových pochodů hrdinky, avšak s menší dávkou pocitovosti. Vzpomněl jsem si na žánr "telenovel", ve kterých hlavní postavy také neustále dokola probírají svou emoční stránku. Ale třeba jsou i zde čtenáři, kteří si v tomto libují... Uvidíme, co na tento textík řeknou další čtenáři...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Balony
Domčuška@liasPoppy
3.kapitola-1.čá...
Terka007
obr
obr obr obr
obr

3.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr