|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-38 ::
 Annún |
publikováno: 24.03.2011, 11:45
|
| Další díl příběhu o Mëllindě a Dirielovi. |
| |
|
|
XXXVIII. - Přátelství je krásná věc
Mëllinda od svých třítisících narozenin byla jiná. Zdálo se, že je mnohem šťastnější a spokojenější.
Čas pokročil, minul podzim, přešla zima a nastalo nové svěží jaro. Každou volnou chvíli trávila elfka s Dirielem a za jeho vydatné pomoci cvičila svou malou nezbednou fenku. Diriel učil psa slovní povely a zároveň znaky, které používala Mëllinda. Poplácání na stehno znamenalo k noze, přerušované zahvízdání či zatleskání přivolávalo fenku z dálky zpět ke své paní, zdvižený ukazovák přikazoval „sedni“, zavřená pěst „lehni“ a otevřená dlaň znamenala „zůstaň na místě“. Lili byla velmi učenlivá a naučila se každý povel i pár kousků navíc.
Fenka měla Mëllindu velmi ráda, a doprovázela ji na každém kroku. Na cestě do akademie, kde v jejím kabinetu čekala, než elfce skončí vyučování, na procházkách po městě i okolí paláce a běhala za ní při vyjížďkách na koni. Pečlivě ji hlídala a Mëllindě fenka přirostla k srdci, a nejen jí. Tuhle strakatou fenku si oblíbil celý palác. Potulovala se chodbami, místnostmi, sály, nádvořími i zahradami. Kuchaři ji podmazávali různými zbytky z kuchyně, každý ji hladil a muchlal se s ní, ale na slovo poslouchala jedině Mëllindu a Diriela.
Elfka nechala pro svou fenku upravit i dveře do bytu, do nichž nechala vyrobit kožená dvířka, kterými mohla Lili kdykoliv vejít domů anebo ven. Lili spávala ve svém pelíšku u krbu anebo lehávala na podlaze u lůžka své paničky. Plavovlasá elfka s oblibou sedávala na pohovce, Lili si vyskočila k ní, stulila se jí do klína a spokojeně pochrupávala. Mëllinda fenku jednou rukou hladila po kožichu, v druhé držela knihu a četla si.
Večery příjemně utíkaly, a když byl Diriel v Ladérionu, uvelebil se vždy vedle ní, přitáhl si ji k sobě a předčítal jim z nějaké knížky. Mëllinda vůbec neprotestovala, protože se jí líbilo s ním takhle sedávat v objetí a poslouchat princův zvučný hlas. Olejové lampy osvěcovaly místnost a plameny v krbu mírně hřály a praskaly. Krásná poklidná večerní idyla. Čítali si, hrávali karty či šachy anebo jen tak seděli. Lili jim dělala po celou dobu tichou společnost. Těsně před tím, než se odebrali do svých ložnic, ji Diriel vždy něžně políbil na ústa a ona mu polibek opětovala. Nikdy si k ní již víc nedovolil, i když Mëllinda uvnitř cítila, že by rád dělal i jiné věci, ale něco ho brzdilo a ona zatím neměla odvahu jej k něčemu pobídnout. Nebo spíš nevěděla jak na to. Neměla žádné zkušenosti se sváděním mužů. Tak si prostě užívala každé jeho sebemenší pozornosti.
Před spaním se tedy políbili a elfka odešla do své ložnice, kde se převlékla, zalezla do postele a poslouchala zvuky. Někdy slyšela, jak Diriel vstoupil do druhé ložnice, chvíli dupkal, navštívil umývárnu, odkud se ozývalo cákání vody, a Mëllinda přemýšlela, jak asi vypadá, když se umývá. Pak její myšlenky přerušilo jemné vrznutí pantů a on se vrátil zpět do pokoje, a vzdálené šustění povlečení jí oznámilo, že se uložil ke spánku.
Jindy ho však slyšela chvíli neklidně přecházet po obýváku, tiše si povídal s Lili, a poté opustil byt a vzdálil se pryč. Neměla zdání, kam chodí či s kým se tak pozdě v noci stýká, ale to ji netrápilo, protože brzy ráno, ještě před rozbřeskem, se vždy vrátil. Nechtěla ho nijak vyslýchat, kde a s kým byl, to nebylo v její kompetenci. Věděla, že nemůže upoutat celou jeho pozornost, protože on miloval všechny ženy. Nehodlala si ho nijak přivlastňovat, neboť na to neměla právo.
Přesto někde v duši jí hlodala maličká kapička žárlivosti, kterou však ignorovala. Ležela v posteli, přikrytá dekou a s hlavou položenou na polštáři. V koupelně vrznuly dveře, a o chvilku později se ozvalo známé šplouchání vody, to jak se Diriel oplachoval v umyvadle. Zavřela oči a představovala si ho oblečeného jen do půli těla. Jeho vypracované tělo, urostlou hladkou hruď, vlnící se svaly pod napnutou kůží na břiše a úzký pas. Svalnaté paže a krásné velké ruce, které umějí něžně hladit. Povzdechla si, protože opět probuzená žena v jejím nitru se ozvala. Ano, plavovlásek se jí velice líbil a přitahoval ji, jen nevěděla jak mu to naznačit aniž by se ztrapnila. Trochu se bála, že si jeho přátelství vysvětluje jinak než tomu je doopravdy a její pochroumané sebevědomí narušovaly obavy z odmítnutí. V reálu si na to netroufala, a tak nechala pracovat svoji fantazii a zasnila se. Usnula s jemným úsměvem na tváři.
Diriel strávil celý večer s Mëllindou na pohovce před praskajícím krbem a četl jí příběh z romantické knihy. Dělal to moc rád, hlavně, když se k němu přitulila, položila si hlavu na jeho rameno a naslouchala. Sem tam jí bezděčně pohladil po vlasech či po paži. Světlo olejových lamp jí zbarvovalo smetanovou pleť do lehce zlatavého odstínu. Vypadala tak kouzelně a nevinně. Četl jí sladké, vábivé řeči o lásce, a i když si to nechtěl přiznat, byl z toho mírně na měkko.
Jednou rukou ji objímal, v druhé držel knihu, a poté co se opřela o jeho rameno, naklonil hlavu a opřel si ji o její temeno a zhluboka nasál vzduch prosycený vůní růží, po nichž jí voněly vlasy. Mëllindina přítomnost ho vzrušovala, ale dokázal se velmi dobře ovládat, protože ji nechtěl ničím vystrašit, hlavně ne svou tělesnou reakcí na ní.
Když hodiny na krbové římse odbily půlnoc, princ zavřel knihu a odložil ji na stoleček vedle pohovky. Nechtělo se mu přerušit ten příjemný kontakt, ale nezbývalo mu nic jiného. Mëllinda musela druhý den ráno do školy, takže dlouhé ponocování nepřipadalo v úvahu. Pohladil ji po vlasech a po tváři.
„Je nejvyšší čas jít spát, drahá Mëll,“ upozornil ji tichým hlasem.
Přikývla, ale zdvihat se jí moc nechtělo. Nakonec se odsunula, nohy, které měla doposud skrčené na pohovce, narovnala a spustila na podlahu, protáhla se a postavila. Diriel se též zvedl, zůstal stát proti ní, naklonil se a políbil Mëllindu na ústa. Nebyla to žádná rychlá pusa, ale pomalý, svůdný polibek. Kdyby to byla jiná žena, tak by ji v mžiku strhl do náruče, zlíbal ji a odnesl do své postele, kde by se s ní dlouze pomiloval.
Jenže to mu svědomí nedovolilo. Ukončil polibek, usmál se na ni, ale v její tváři četl jisté zklamání, jako by očekávala víc, ale možná se mu to jen zdálo. Raději se tím nezabýval, jinak by se z takových myšlenek asi brzy zbláznil. Položil ji ruku na tvář a palcem hladil její líc.
„Dobrou noc, Mëllindo, a krásné sny.“
‚Dobrou noc i tobě, Dirieli,‘ odvětila znakovou řečí. ‚Hezky se vyspi,‘ dodala, pohladila jej po tváři, tak jako on polaskal ji, nesměle přiblížila svou tvář k jeho a políbila ho. Tenhle plachý polibek Dirielovi doslova vyrazil dech. Nečekal, že by ho z ničehož nic obdařila polibkem. Poté se něžně shovívavě usmála. Otočila se a plouživým krokem se odebrala do svého pokoje.
Pozoroval ji, jak prochází dveřmi a zavírá za sebou. Krev se mu bouřila v žilách a napětí v jeho slabinách se ozývalo. Ztěžka si povzdechl. Lili se k němu přiloudala, otřela se mu hřbetem o nohy a upřela na něj svá psí kukadla. Přidřepl k ní, prsty zajel do huňatého kožichu a podrbal ji.
„Děvče, děvče, kéž bys mi uměla pomoci. Kdybys uměla mluvit, možná bys mi poradila.“ Fenka naklonila hlavu na stranu a dala mu najevo, aby ji pošimral za levým uchem, a tak to udělal. „Kdyby i tvá panička uměla naznačit, co si přeje. Rád bych jí vyhověl.“ Ještě ji pošimral pod bradou a za druhým uchem. „Jsi hodná holka, Lili, jdi na místo.“
Fenka se tedy odebrala na své místo a stočila se do klubíčka v pelíšku. Diriel se narovnal, pozhasínal lampy a zamířil do svého pokoje. Cítil v sobě napětí. Sundal si tuniku, odhodil ji na truhlu stojící u pelesti postele. Vešel do koupelny a do umyvadla si napustil studenou vodu. Potřeboval se zchladit a zahnat touhu, která mu svírala vnitřnosti. Sklonil hlavu a celou ji ponořil do chladné vody a chvíli ji nechal ponořenou. Když už to nemohl déle vydržet, tak se vynořil. Byl mokrý a voda mu kapala z vlasů na hruď i záda. Moc to nepomohlo. Vzal ručník a osušil se. Vrátil se do ložnice a lehl si do postele. Zíral do stropu a snažil se uklidnit svou rozjitřenou mysl a rozrušené tělo, které však bylo stále napnuté, a nechtělo ho uposlechnout. Po půl hodině pochopil, že to takhle dál nepůjde. Vstal, oblékl se a opustil Mëllindin byt, protože se potřeboval uklidnit, a to zde nešlo.
Vyšel z paláce a zamířil do stáje, kde si vyvedl svého koně z boxu, bez sedla na něj vyskočil a vyjel s ním skrz palácovou bránu na cestu. Nejdřív zamířil do města, neb se rozhodl zajít do jednoho diskrétního podniku v odlehlé části Ladérionu, kde mají otevřeno ve dne v noci. Zde si chtěl ulevit od bolestného napětí. Když se však ocitl před dvoupatrovým kamenným domem s tmavě červenými sametovými závěsy v oknech a vývěsní cedulí, která hlásala: ‚Dům potěchy madam Rossei‘, chuť navštívit toto doupě neřesti ho rázem přešla. Napětí zůstávalo, ale vejít tam a oddat se potěšení s nějakou z těch půvabných dívek, které tam pracovaly, prostě nemohl. To bylo u něj co říci. Dříve by se nezdráhal, ale nyní si nějak nedokázal představit, že by držel v náruči jinou ženu než Mëllindu.
Otočil koně a hnal ho temnou nocí pryč z města, což poslední dobou dělal velmi často. Měsíc osvětloval krajinu mdlým modrobílým světlem. Diriel zastavil koně až pět mil za městem na břehu Smaragdového jezera. Jízda ho trochu zchladila, ale pořád to nebylo dost. Seskočil z jeho hřbetu a nechal ho volně se pást. Začal ze sebe v šíleném tempu strhávat oblečení a naházel ho na kopičku na trávu.
Nahý, tak jako když přišel na tento svět, se rozběhl a po hlavě zahučel rovnou do chladných vod jezera. Měsíc se odrážel na hladině a elf se koupal ve studené vodě, které ochladila jak jeho rozbouřené tělo, tak i mysl. Plaval tak dlouho, dokud mu nezačaly zuby cvakat zimou, teprve pak vylezl ven. Vzduch byl mnohem teplejší než voda. Posadil se na měkkou trávu vedle svého pohozeného oděvu a nechal se osušit svěžím jarním vánkem. Nyní mu již bylo dobře a cítil se klidný. Jen co maličko oschnul, oblékl se a vydal se s koněm na zpáteční cestu do paláce. Jakmile dorazil domů, ustájil oře, postaral se o něj, a pak se vrátil do Mëllindina bytu a uložil se do postele. Ještě chvíli hleděl do stropu, a pak konečně usnul.
* * *
Druhý den ráno, když se Diriel probudil, byla Mëllinda i s Lili pryč, protože bylo devět a ona od osmi měla vyučování na akademii. Oblékl se, upravil a zamířil do jídelny na snídani. Po jídle ho odchytil Dorien a zavedl ho do své pracovny.
„Co se děje, Doriene?“ otázal se princ, když vešli do pokoje s psacím stolem a s knihovnou plnou dokumentů, knížek, svitků a účetních knih.
„To přesně nevím, švagříčku,“ odvětil půlelf. „Ráno, ještě před svítáním se tu objevil posel z Ilcatirionu a přivezl ti dva dopisy plus nějaké listiny s pečetí. Jedno psaní je pro tebe a druhé máš někomu předat. Řekl bych, že tě opět volá tvá práce královského herolda.“
Přešel ke stolu, vzal z jeho desky dopisy a podal je mladému princi. Diriel si je od něho převzal, rozlomil pečeť na dopisu určenému jemu a začetl se do úhledných řádek psaných otcovým rukopisem.
„Tak co?“
„Měl jsi pravdu,“ přikývl princ. „Otec mě žádá, abych ihned odjel s dopisem pro lorda Glorindela do Dór Ethienu a předal mu tyto listiny. Je to prý velmi důležité, a protože to nemůže předat on osobně, tak tím pověřuje mě. Tam musím počkat na odpověď. Při zpáteční cestě se mám zastavit v Unquë Carnën aldan a vyzvednout tam nějaký dokument a ještě jednu věc, ale nezmiňuje se, co to má být, a samozřejmě poté to musím spěšně odvést do Ilcatirionu,“ pravil Diriel a nevypadal nadšeně.
„No, vypadá to na docela nabitý program nejbližších několika dnů,“ poznamenal Dorien.
„Několika dnů? Ne, to zabere nejméně tři až čtyři týdny, ne-li víc. Bude záležet na tom, jestli mě nepřekvapí na cestě nějaké nečekané události.“ Odložil otevřený dopis a prohlížel si velké zapečetěné obálky a pergameny, což značilo hodně obsáhlou korespondenci, kterou měl odvést do Dór Ethienu v západní části Elestélie. Povzdechl si.
„Jsi v pořádku, Dirieli?“ zeptal se Dorien. „Jindy se na své poslání velmi těšíš a nemůžeš se dočkat, až vyrazíš na cestu, a dnes si nějaký, jak bych to jen řekl, divný, přejetý, bez zápalu pro věc.“
„Ai, máš pravdu, asi to je tím, že jsem se těšil na slavnost Jarního slunovratu. Doufal jsem, že ji oslavím tady spolu s Mëllindou. Chtěl jsem ji pozvat na první jarní piknik k řece Reně a večer na tancovačku do města. S takovouhle se budu v té době plahočit někde na pomezí naší a strýcovy země. Vrátím se až někdy v polovině Laiquë. Počítám-li správně, tak své narozeniny oslavím v Ilcatirionu, a když budu hnát koně, tak jsem zde za osm až deset dní. Nejraději bych si vzal na cestu nějakého draka, bylo by to mnohem rychlejší, ale všichni teď mají své práce dost, když skřeti opět přechází hranice a občas se objeví i stínoví lidé,“ pronesl Diriel. Přistoupil ke stolu, vzal do ruky jeden srolovaný pergamen, otáčel ho v rukou a prohlížel si ho. „Víš, Doriene, jsem nesmírně poctěn a potěšen, že má můj otec ve mě takovou důvěru, že mi svěřuje tak významné záležitosti, ale někdy mě to taky trochu štve, protože nikdy nevím, kdy budu nucen odjet, takže nemohu nic plánovat dopředu. Musím být pořád ve střehu a improvizovat. Což bývá občas poněkud únavné,“ postěžoval si Diriel svému švagrovi.
„Myslím, že tě naprosto chápu. Ženy jsou rády, když se jim muž dostatečně věnuje a obletuje je.“
„Mëllinda taková není, vystačí si sama a bere mě takového, jaký jsem. Na co vlastně narážíš?“
„Na to, že být herold znamená neustále cestovat a mít málo času na trvalou známost. Tohle je práce pro svobodného muže bez závazků, nehodí se pro někoho, kdo má rodinu anebo si ji chce v nejbližší době založit,“ popíchl ho jemně Dorien.
„Co tím myslíš? Já jsem svobodný, bez závazků a rodinu zatím zakládat nehodlám,“ ohradil se mladý princ se zamračením.
„No a co ty a Mëllinda? Domníval jsem se, že je to mezi vámi vážné.“
„Jsme dobrými přáteli a přátelství s ní je krásná věc. Mám ji rád, to nepopírám, ale nic víc mezi námi není.“ ‚Tedy alespoň zatím ne,‘ dodal v duchu. „Nikomu jsem se nezaslíbil.“
„Teď ne, ale co v budoucnu?“ položil mu dotaz.
„To nevím, neumím nahlížet do budoucnosti, nejsem věštec, takže to nechám na osudu,“ odsekl podrážděně Diriel.
„Jak myslíš. V tom případě jsi ten nejlepší muž pro toto poslání a neměl by sis stěžovat, pokud to i ona chápe. Kdy vyrazíš na cestu?“
„Nerad odjíždím bez rozloučení, ale jak se zdá, tak mi nic jiného nezbyde. Napíšu Mëllindě vzkaz, vyzvednu si zde listiny a vyrazím na cestu ještě před polednem, nechci se příliš zdržovat.“
„Chceš s sebou doprovod?“
„Nu, asi si pro jistotu s sebou vezmu svou obvyklou družinu. Jeden nikdy neví, co na něho může na cestě číhat. Než si zařídím osobní věci, mohl bys povolat do služby Tänise, Martüfa, Orleona a Tollöse a požádal bys Gilgara, aby osedlal koně a připravil je na cestu?“ poprosil Doriena o laskavost.
„Samozřejmě, že ti v tom rád pomohu. Klidně si obstarej vše, co potřebuješ, a já zařídím věci kolem tvého odjezdu, ale nezapomeň zajít za Anneris a rozloučit se s ní,“ připomněl mu laskavě.
Diriel přisvědčil kývnutím hlavy.
„Já vím, já vím, kdybych to neudělal, tak by mi to neodpustila. Je to má starší sestra, ale občas se chová hůř než naše matka.“
Dorien se usmál jeho poznámce.
„To víš, mateřské pudy. Nezahrnuje jimi jen naše děti, ale i svého mladšího bratříčka. Miluje tě a strachuje se. Nesmíš jí to mít za zlé,“ řekl půlelf a přistoupil k plavovláskovi.
„Vždyť já jí to nezazlívám, i já ji miluji, a když byla tenkrát nezvěstná, bál jsem se, že je mrtvá a že jsem ji ztratil. Lámalo mi srdce pomyšlení, že jsem o svou sestru přišel. Sice občas reptám, ale nechám si od ní líbit cokoliv a přežiju i její spílání,“ odvětil s úsměvem Diriel.
„Tak to jsme dva,“ podotkl půlelf. „No, nic. Nechám tě tu o samotě, abys mohl v klidu napsat dopis pro Mëllindu a zajdu zatím do kasáren.“
„Díky.“
Dorien ho poplácal po zádech, spiklenecky mrkl a odešel z pracovny. Diriel se přemístil za psací stůl. Posadil se, zašátral v šuplíku a vyndal z něj čistý list papíru. Našel pero i inkoust a pustil se do psaní.
Když dopsal své sdělení, počkal, až písmo zaschne, přeložil list, nakapal na okraje vosk a zapečetil. Strčil si dopis do kapsy u vesty a odebral se za sestrou, aby se s ní před cestou rozloučil. Poté, co dal Anneris sbohem, přesunul se do Mëllindina bytu, kde jí na stůl položil svůj dopis, zaskočil se převléknout do cestovního oděvu, k pásku připjal pochvu s dýkou, u krku si zapnul dlouhý šedozelený plášť a popadl brašnu na dokumenty. Opustil příbytek, zastavil se v knihovně, kde si vyzvedl potřebné listiny a uložil je do brašny. Pak ještě zaběhl do zbrojnice, kde si vzal své zbraně. Štíhlý, tři stopy dlouhý meč, tisový luk a toulec se šípy. Nyní byl připraven vyrazit za svým posláním.
Před stájí už na něho čekali čtyři elfové na koních a jeho osedlaný oř. Všichni druzi měli na sobě královskou uniformu, která byla složená z vysokých jezdeckých bot, černých nohavic, šedé tuniky a temně rudého kabátce s černou výšivkou draka na levé straně prsou a šedozeleného pláště. Každý z nich měl u pasu meč s dýkou a na zádech připevněný luk, toulec se šípy a dva krátké kypety – cestovní meče. Diriel si převzal koně od Gilgara a vyšvihl se hbitě do sedla. Podíval se na své společníky.
„Máme dostatečné zásoby jídla na cestu, Tänisi?“ otázal se princ elfa sedícího na vraníkovi po jeho levém boku.
„Ai, můj pane, dostatek, abychom nijak nestrádali, než dorazíme do Dór Ehtienu,“ odvětil, Tänis.
„A co voda, Martüfe?“ Stočil pohled na druhého tmavovlasého muže.
„Je jí dost, Aran nin, a při cestě jí můžeme snadno doplnit,“ pronesl Martüf, pak natáhl ruku s dlouhou koženou rukavicí a na paži mu přistál krásný nevelký dravec. Byla to poštolka, kterou si tento elf ochočil.
„Fairë se s tebou přiletěl rozloučit?“ otázal se svého druha ve zbrani Diriel.
„Ne, Aran nin, můj meldon nás bude na cestě doprovázet a střežit nás ze vzduchu. Snadno nás může upozornit na blížící se nebezpečí. Pokud ti to ovšem nevadí, nya heru.“
„Ne, vůbec, budu rád, když nás bude Fairë doprovázet,“ odvětil dobrosrdečně Diriel. „Orleone, Tollösi, Tänisi, Martüfe, jste tedy připraveni vyrazit?“
„Ai,“ ozvalo se čtyřhlasně.
„Márea, můj princi,“ rozloučil se Gilgar.
„Márea, Gilgare,“ odpověděl princ. „Tak jedem!“ zavelel a všichni tři koně s jezdci se dali do pohybu.
Překlusali nádvoří, Diriel vrhl letmý pohled na okna paláce, a v jednom z nich zahlédl Anneris, jak sleduje jeho odjezd. Zvedl ruku, zamával jí a ona mu toto gesto oplatila. Pak se opět chopil otěží a svůj pohled upřel na cestu kroutící se od paláce dolů do města jako had.
* * *
Když se navečer Mëllinda vrátila domů z akademie, navštívila kuchyni a požádala kuchtíka, aby jí večeři donesl k ní do pokoje. Pak se vydala chodbou do křídla, kde měla svůj příbytek a Lili jí běžela v patách. Vstoupila dovnitř, fenka se prosmekla kolem její sukně a zamířila rovnou ke svému pelíšku, na který s radostí skočila. Mëllinda našla svůj byt prázdný, nemusela ani nahlédnout do pokoje pro hosty, aby se o tom přesvědčila, prostě cítila, že tu kromě ní a strakaté fenky nikdo není. Diriel byl zase pryč, a to znamenalo, že večer stráví sama ponořená do opravy školních sešitů. Zastesklo se jí po něm a bylo jí smutno u srdce. Chtíc nechtíc si musela přiznat, že se do prince pomalu, ale jistě zamilovává, a jeho nepřítomnost ji mrzí čím dál tím víc.
Poprvé v životě cítí lásku k muži, ale vypadá to, že tyto její city jím zřejmě nebudou nikdy plně opětovány. Povzdechla si, tak to bylo se vším v jejím životě. Pokaždé se našla nějaká překážka či háček, který jí bránil jít za svým cílem. Proč jen se musela zakoukat zrovna do rozkošného sukničkáře a dobrodruha? Nemělo cenu si tím lámat hlavu, prostě to tak bylo a ona byla rozhodnutá vzít si všechno, co ji osud nabídne, i kdyby to mělo trvat jen krátkou chvíli.
Zatím byla v Dirielově přízni, rád s ní trávil svůj volný čas, ale neměla zdání, jak dlouho to ještě může trvat. Může se stát, že ho její společnost omrzí, anebo se najde nějaká žena, která ho zaujme natolik, že na němou dívku už nebude mít čas. Najednou Mëllinda věděla, že musí udělat vše proto, aby jí Diriel věnoval víc než jen krásné polibky na dobrou noc. Toužila být jeho. Jenže jak to uskutečnit, když už znovu opustil Ladérion a nemá zdání, kdy se vrátí? Přešla obývák k psacímu stolu, rozžehla olejové lampy a posadila se do křesla. Tu si všimla, že na leštěné desce leží zapečetěný dopis s jejím jménem. Rychle ho vzala do rukou a přitiskla si ho k hrudi. Velice ji těšilo, že na ni princ tak docela nezapomněl. Odtáhla ho od sebe a nedočkavě rozlomila pečeť se znakem dračích elfů a rozložila list papíru, popsaný úhledným rukopisem a začala číst. Na začátku dopisu ji oslovil poněkud familiérně, tak jak ji oslovoval jenom on a nikdo jiný.
„Drahá Mëll,
odpusť, že se s tebou loučím tímto způsobem, ale bohužel nemohu čekat na tvůj návrat z Akademie. Otec mě pověřil dalším důležitým úkolem, a tak jsem nucen odjet do Dór Ethienu vyřídit jisté záležitosti, a pak musím navštívit Unquë Carnën aldan, kde též mám určité povinnosti herolda. Je mi moc líto, že kvůli těmto věcem propásnu slavnost Jarního slunovratu v Ladérionu. Tolik jsem si přál v tento den udělat si s tebou výlet k řece s piknikem a večer tě provést v tanci.
Nevyjde to, ale slibuji, že až se vrátím, tak ti to stokrát vynahradím. Věř mi, že se mi vůbec nechtělo odjíždět, protože vím, že mi na cestě budou chybět naše společné večery. Ai, a ne aby sis dočetla tu knihu beze mne, také chci vědět, jak to dopadne. Víš co, až přijedu, tak spolu jen my dva oslavíme mé narozeniny. Ano? Bude to moc báječné, uvidíš. Měl bych se do Ladérionu vrátit asi tak 16 Laiquë. Napíšu ti přesnější datum, až se dostanu do Ilcatirionu. Zatím se měj moc krásně, Mëll, opatruj se.
Tvůj oddaný přítel Diriel“
Dočetla dopis a musela se pousmát jeho poznámce o rozečtené knížce. Byl tak milý, jeho slova ji velmi zahřála na duši. Odložila psaní na stůl a přemýšlela o tom, co by mohli na jeho narozeniny podniknout, a taky dumala nad tím, co by mu mohla dát za dárek. Nic jí nenapadalo, a tak to odsunula stranou, a řekla si, že o tom bude přemýšlet v posteli před spaním a nyní se pustí do opravování sešitů.
V osm hodin se ozvalo klepání na dveře a pomocnice z kuchyně přinesla Mëllindě tác s večeří, položila jí ho na stolek u pohovky, a pak odešla. Plavovláska dokončila opravy školních prací, přesedla si na pohovku, a dala se do jídla. Dnes ani nezapalovala oheň v krbu, protože bylo teplo a nebyl důvod dělat příjemnou atmosféru. Stačilo, že svítily lampy. V klidu a tichu pojedla, a přitom přemýšlela o dárku pro Diriela.
Chtěla mu věnovat něco zvláštního, něco osobního, něco co by bylo od srdce. Nějakou věc, kterou by mohl mít u sebe, která by mu ji připomínala. Seděla na pohovce, v ruce držela skleničku s bezovým vínem, zády se opírala o opěradlo, vychutnávala si lahodnou chuť nápoje a druhou rukou spočívala na vyšívaném polštářku, který dostala darem od Anneris jako první maličkost do nového bytu. Hladila jemný květinový vzor, když ji to napadlo.
Ano, udělá Dirielovi k narozeninám polštářek. Ne vyšívaný, protože v této technice zrovna moc nevynikala, ale tkaní tapisérií jí šlo vždy velmi dobře. Ano, půjčí si Annerisin malý stav, nakoupí si barevná vlákna, nakreslí si vzor a dá se do práce. To byl skvělý nápad, za který si gratulovala. Ještě musela vymyslet, jaký vzor na něj vytká. Když bývala v chrámové škole, tak ráda kreslila. I potom občas vzala tužku a papír a malovala, ale už to nebylo tak často jako dřív.
Zvedla se z pohovky, zašla ke stolu, otevřela spodní zásuvku a zašátrala v ní. Vyjmula velký náčrtník a tužky, vrátila se na pohovku a usadila se s překříženýma nohama. Otevřela skicák, usrkla si vína a začala načrtávat různé obrázky a kresby. Docela jí to šlo od ruky. Měla v hlavě spoustu námětů, jen nevěděla který vybrat. Ruka jí běhala s tužkou po papíře a vytvářela krásné kresby, a hlavně portrét jednoho okouzlujícího elfa. Nakonec namalovala obrázek, který považovala za ten správný. Byla to kresba muže na koni s napnutým lukem v ruce, mířícím na zuřícího medvěda, jenž se vzpínal nad ležící ženou na zemi.
Byl to výjev z oné události, která se jí přihodila, a on byl ten, kdo ji zachránil. Ještě to trochu vylepšila několika tahy a kresba byla hotová. Odložila skicák na stolek, zadívala se na hodiny stojící na krbové římse a překvapilo ji, když zjistila, že nad ním strávila celých šest hodin, protože bylo půl třetí ráno. Byl nejvyšší čas jít na kutě. Zvedla se, pozhasínala lampy a odebrala do ložnice. Převlékla se do noční košile a s radostí hupla do postele. Zavrtala se pod peřinu se spokojeným úsměvem, protože si už v duchu plánovala, jak vyrazí zítra do města na nákup potřebných barevných bavlnek na výrobu tkaného obrázku. Ještě nějakou dobu dumala, než konečně usnula.
* * *
Ráno v osm byla čilá jako rybička a plná energie, přestože venku bylo zataženo a mrholilo, to jí však náladu nezkazilo. Oblékla se do pohodlného šatu a přehodila přes sebe nepromokavý plášť s kapucí. Byla tak natěšená, že vynechala snídani v jídelně a rozhodla se, že si něco k zakousnutí koupí po cestě. Nasadila si na hlavu kapuci, vyšla z paláce a po rozmoklé silnici zamířila do města.
Déšť nebyl nijak prudký, spíš jen jemné svlažující mžení. Za půl hodiny svižným krokem dorazila do města a procházela ulicemi. Zastavila se v krámku s vývěsním štítem ‚Pekařství a cukrářství U karamelky’, kde si zakoupila sladký závin z nadýchaného těsta s tvarohovou náplní. Vyšla z obchůdku a uždibovala pečivo. Pomaličku se procházela po chodníku uličkami mezi domy, nahlížela do výloh obchůdků a krámků, míjela kolemjdoucí, spěchající v deštivém počasí za svými povinnostmi.
Koně s jezdci projížděli sem a tam ulicemi, vozy se kodrcaly po dláždění, místy vjely do kaluže, která se pod tlakem kola rozvířila a vystříkla na všechny strany. Život v městě ubíhal svým vlastním líným tempem. Mëllinda bloumala rovnými i křivolakými uličkami, až došla do čtvrti, kde se nacházely krejčovské, soukenické, tkalcovské, krajkářské a barvířské dílny a také obchůdek s galantérií.
Otevřela dveře a nad hlavou jí melodicky zazvonil zvonek. Uvnitř obchodu bylo světlo, které vydávaly velké olejové lampy. Porozhlédla se kolem sebe a zrakem studovala, co vše zde bylo k zakoupení. Zboží tu bylo velké množství. Různé druhy malých i velkých knoflíků, háčků, přezek, cvočků, sponek, stužek, provázků, lemů, port, prýmků, třásní, nití, bavlnek, vláken, barevných motouzů vln, ale také si zde mohla koupit jehly a špendlíky. Krámek však zel prázdnotou, a tak zatím, než se objeví prodavač, si vzala proutěný košíček, předstoupila před police s různobarevnými bavlnkami, a začala si vybírat. Za chvíli měla ošatku plnou všech možných odstínů, o kterých byla přesvědčená, že je bude potřebovat, a některých návinů si vzala víc. Pak přešla k pultu a zaťukala na desku. Nikdo se neobjevil, tak znovu zaklepala na dřevo o trochu hlasitěji.
„Ano, ano, už běžím,“ ozval se ze zadní místnosti ženský hlas mluvící lidskou řečí.
Rozhrnul se pruhovaný závěs umístěný mezi futry místo dveří a objevila se podsaditá žena ve fialových šatech doplněných bílou zástěrou, s prošedivělými vlasy, které měla na temeni stočené do vrkoče.
„Račte si přát, vzácná paní?“ oslovila ji přívětivým hlasem.
Mëllinda jí podala košíček s barevnými náviny.
„Ach, vy už máte vybráno. Dobrá. A budete si přát ještě něco?“ otázala se prodavačka své zákaznice.
Mëllinda zavrtěla hlavou.
„Tak já vám to spočítám a zabalím,“ pronesla obchodnice a tiše začala počítat cenu přízí, pak je poskládala na velký list hrubého papíru a pečlivě je zabalila. „ Tak to máte za dva stříbrné Fírú a čtyři měděné Rúty,“ řekla žena a posunula po pultu k Mëllindě balíček s přízemi. Mëllinda zalovila ve své brašně, vytáhla z ní kožený měšec, vyjmula z něj požadovanou částku a položila mince na pult. Měšec vrátila do brašny a přidala k němu i balíček.
„Děkuji, že jste u nás nakoupila, vzácná paní,“ pronesla úslužně žena. „Nashledanou a přeji vám krásný den.“
Mëllinda pokývala s úsměvem hlavou, otevřela dveře, zvonek se rozcinkal a vyšla na ulici. Dveře se za ní samy zavřely. Přestalo pršet, ale nebe bylo stále podmračené jednolitou šedí. Teď, když měla bavlnky, vydala se zpět do paláce, aby se mohla pustit do práce na výrobě polštářku pro Diriela. Po návratu do ladérionského sídla se zašla převléci do bytu a vzít si odtud kresbu, podle níž chtěla tkát, a poté zamířila do dámského salónku, který byl určený pro ženské záliby v ručních pracích.
Zaklepala, žádný hlas se neozval, vstoupila dovnitř a přesvědčila se o tom, že zde nikdo není. Stav stojící u okna byl prázdný, takže jej mohla použít. Usadila se k němu, navlekla potřebné množství základních přízí jako osnovu. Podložila si obrázek a začala vytvářet tapisérii, z níž pak hodlala vyrobit polštář. Hbitými prsty provlékala jednotlivé barevné nitě a speciálním hřebínkem je utahovala, aby nebyly volné. Začala zelenou na trávu a hnědou na zemi a pak přidávala další a další barvy. Obrázek se pomalu klubal na svět a Mëllindu těšilo, že se jí to tak dobře vede. Byla tak ponořená do své práce, že přestala vnímat plynutí času. Vyrušilo ji až zaklepání na dveře salónku. Pak cvakla klika a dovnitř nakoukla Anneris. Když elfku spatřila, usmála se a vešla do místnosti. V ruce nesla talíř s obloženými chleby.
„Tady jsi. Neruším?“
‚Nikoliv, jen pojď klidně dál,‘ odvětila Mëllinda v mysli. ‚Jak jsi mě našla?‘
„Sefira mi říkala, že tě zahlédla, jak sem vcházíš, ale nebyla jsem si jistá, zda tě zde ještě zastihnu. Přece jen, pověděla mi to před hodinou a půl. No, a když ses nedostavila k obědu, napadlo mě, že se po tobě podívám a přinesu ti něco k snědku. A taky jsem velice zvědavá, co tu vyrábíš,“ pronesla Anneris, odložila talíř na stolek a přešla k Mëllindě, aby zjistila, na čem pracuje.
‚To už je poledne pryč? Och, vůbec jsem si neuvědomila, jak ten čas rychle utíká,‘ poznamenala Mëllinda.
Anneris k ní přistoupila, postavila se jí za záda a podívala se jí přes rameno na vznikající tapisérii.
„No páni, to je úžasné,“ vydechla hnědovlasá elfka údivem. „Vypracované do jemných detailů.“
Odvrátila zrak od tapisérie a upřela jej na Mëllindu. „Vůbec jsem netušila, že jsi ve tkaní tak zručná. Tak skvostnou práci jsem snad ještě neviděla.“
‚Děkuji za uznání, ale příliš mě nechval, uvádíš mě tím do rozpaků,‘ podotkla Mëllinda v duchu.
„A kdo ti dělal tu předlohu?“otázala se Anneris, když si všimla obrázku, podle kterého elfka tkala.
‚Já.‘
„Ty?“ podivila se. „Neměla jsem nejmenší zdání, že maluješ. Jak se zdá, jsi žena mnoha utajených nadání. Kdy jsi s tím začala?“ zeptala se Anneris zvědavě, odstoupila od ní, kousek popošla a posadila se do křesílka.
Mëllinda se dál plně věnovala práci, ale přitom mluvila.
‚Před mnoha lety. Je to už strašně moc dávno, kdy jsem poprvé držela v ruce skicák a tužku, nebo dokonce paletu a štětec. To jsem byla o dvě milénia mladší, než jsem teď. Tenkrát jsem byla schovankou v chrámové škole bohyně Elentari.‘
„Jak ses dostala do té školy? Ne každá elfka má tu možnost ji navštěvovat,“ poznamenala Anneris.
‚Bylo to přání mých umělecky založených zesnulých rodičů. Jediná věc, kterou můj nevlastní strýc Ilfirin splnil,‘ posteskla si Mëllinda.
„Mohu být tak smělá a otázat se, kdo vlastně byli tví rodiče?“
Mëllinda na okamžik ustala ve tkaní a podívala se na Anneris pohodně sedící v křesle. Nadechla se a v duchu řekla:
‚Mou matkou byla krásná plavovlasá paní Lindellë z Ananty. Možná jsi o ní slyšela, ona totiž často pobývala na dvoře krále Aermara. Nana uměla nádherně zpívat, její hlas byl kouzelný a já ji nesmírně obdivovala a milovala.‘
„A tvůj otec?“otázala se Anneris.
‚Ada? Toho jsem měla také velice ráda. Pán Ingolmo od Průzračného jezera, velký učenec, badatel, psal knihy a nádherně je ilustroval.‘ Mëllinda si povzdechla při vzpomínce na své mrtvé rodiče.
„Och, myslím, že jednu z jeho knih má ve své knihovně můj otec. Velká kniha živočišných druhů Adoru, nepletu-li se?“
‚Ano, to bylo jedno z jeho posledních děl. Naši si vždycky přáli, abych dostala to nejlepší vzdělání, jaké je možné,‘ řekla Mëllinda a znovu se pustila do práce. ‚Asi jsem své vlohy ke kreslení zdědila po otci. Sama jsem o tomto talentu nevěděla. Objevila ho ve mně až lady Iwrein, když jsem začala navštěvovat její hodiny kreslení.‘
„Lady Iwrein?“ otázala se udiveně Anneris. „Myslíš tím lady Iwrein z Údolí zpívajících fontán?“
‚Ano, přesně tu. Ty ji znáš?‘
„Samozřejmě, kdo z elfů by neznal nejznámější umělkyni elfího rodu. Je to ta nejskvělejší malířka, o jaké vím,“ rozplývala se Anneris. „Její obrazy jsou tak neskutečně živé a reálné, vypracované do nejmenších podrobností, a ty nádherné zářivé barvy. Vlastním dokonce několik jejích obrazů, které visí na zdi v palácové galerii.“
‚Víš, Anneris, ze začátku jsem vůbec netušila, kdo to je, já se domnívala, že se jedná o obyčejnou profesorku výtvarné výchovy,‘ přiznala elfka a protáhla barevnou nit skrz osnovu. ‚Až o pár let později jsem zjistila, o jak vzácnou osobu se jedná, o to víc jsem byla poctěna tím, že si mě vybrala jako svou žákyni,‘ usmála se zasněně Mëllinda. ‚Myslím, že se na ty tvé obrazy budu muset zajít podívat, abych si ji připomněla,‘ podotkla Mëllinda.
„Nějak nemohu uvěřit, že jsi žačkou lady Iwrein. Zdá se mi to až neskutečné.“
‚Mně se to tenkrát zdálo také,‘ přitakala Mëllinda a další barevnou nit protáhla mezi osnovními vlákny.
„Řekla bych, že musíš mít velké nadání, když se tenkrát lady Iwrein stala tvou patronkou. Mohla jsi být velkou umělkyní, stejně jako ona anebo tví rodiče. Proč jsi u malování nezůstala?“ položila jí otázku Anneris.
Mëllinda pokrčila rameny.
‚Vlastně ani nevím. Strýc mě po ukončení studií odvezl do prostého domku, který pro nás zařídil. Musela jsem se starat o domácnost, o malé hospodářství a o strýce. Neměla jsem čas na žádné jiné zájmy. A když mě Ilfirin prodal za pytel zlaťáků Rindonovi, tak to nebylo o nic lepší. Dá se říci, že to bylo úplně stejné, jenže ve větších rozměrech, a k tomu jsem ještě byla nucena vykonávat nepříjemné manželské povinnosti, což často končilo tím, že jsem vyhledávala pomoc léčitele. Zkrátka jsem měla starostí nad hlavu a na malování jsem si prostě za celou tu dobu ani nevzpomněla, až teď. Víš, někdy si moc přeji, aby se ada a nana nikdy nevydali na onu cestu, při níž zahynuli. Všechno by pak bylo úplně jiné,‘ pronesla v mysli Mëllinda.
„Ano, to máš pravdu, Mëllindo. Nikdy by tě nepotkaly ty hrozné věci, jež se ti staly, ale ani ty dobré. Nikdy bys nepoznala Eweriona a nestala se jeho sestrou. A nikdy bychom se ani my dvě nesetkaly a nestaly by se z nás přítelkyně,“ pronesla Anneris.
‚To by mi bylo líto,‘ připustila Mëllinda.
„Mně také. Vždyť přátelství je krásná věc, a každý z nás potřebuje dobré přátele, se kterými je mu dobře a může jim ve všem důvěřovat,“ odvětila s úsměvem Anneris a zvedla se z křesla. „Půjdu a zanechám tě tvé práci. Uvidíme se u večeře.“ Pak přešla ke dveřím a opustila místnost.
Mëllinda v pokoji osaměla a dál se věnovala svému dílu.
Vysvětlivky a překlad:
Unquë Carnën aldan - Údolí rudých stromů
Laiquë – duben
Ai – jo, či jiné neurčité přitakání
Aran nin - princi můj
meldon - přítel
nya heru - můj pane
Márea – nashle
Mára – nashledanou
Namárië – sbohem
Nana – matka, maminka
Ada – otec, tatínek
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
