|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Perfecto ::
 An!tta |
publikováno: 17.03.2011, 20:48
|
| Příběh o muži, který prahl neskutečnou touhou po dokonalosti aneb tak trochu futuristická povídka. (Starší dílko) |
| |
|
|
Celou vesnici pokrývalo ostré červenooranžové světlo zapadajícího slunce, všude vládlo ticho a klid. Lidé většinu času trávili zavření doma se zraky přilepenými přímo k monitoru počítače. Během několika let prošla technika výraznou proměnou, a tím pádem umožňovala i ty vyřizovat většinu věcí přímo přes internet.
Bylo tomu už velmi dávno, odkdy majitelé obrovské vily přestali trávit odpoledne na jejich rozsáhlé zahradě, a kdy venku zazněl dívčí smích či pláč malého dítka v kočárku.
Však jednou po dlouhé době se přece jen objevil muž, sedíc sám venku v zahradě u stolu se štosy papírů v klíně. Zahrada patřila k jeho starému, ale přesto pořád zachovalému domku, jehož zdi obrůstal zelený rozvětvený břečťan.
Na chvíli se zastavil v práci a žíznivě si nalil do sklenky trochu limonády. S osvobozujícím pocitem do sebe pouhým loknutím obrátil celý obsah skleničky a znovu se dal do díla. Přestože měl během roku spousty práce, jakmile se mu naskytla chvilka volna, začal se opět zabývat svým dlouhodobě rozdělaným plánem - vytvořit nový počítačový program.
Alex, jmenovaný muž, měl právě něco přes třicet let a byl to věčně zaneprázdněný, spěchající a zamyšlený člověk, ovšem jinak se dokázal chovat také docela mile, bavit se ve společnosti své rodiny a věnovat se synovci Christianovi.
Pokud se nezabýval tvorbou a dumáním nad svým počítačovým programem či zrovna nepracoval, zavíral se v domě, a na gauči pak celé dny hrával proslulou hru, ve které mohl vytvářet vlastní rodiny, udělovat jim vlastnosti, vzhled i jména, a poté řídit jejich budoucnost. Představa, že by se této vychytané hry musel někdy v budoucnu vzdát, pro něj byla naprosto nesnesitelná.
On sám však v reálném životě žádnou svoji rodinu dosud neměl a dost často tím trpěl. Své trable řešil právě touto hrou, která mu umožnila na chvilku opustit realitu a přenést se do světa 3D postaviček. Jednou se pokusil vytvořit svoji vlastní virtuální kopii a k sobě do páru dokonalou ženu s velkým poprsím, plavými vlasy a hlubokýma modrýma očima, nádhernýma jako dva pronikavě zářící křišťály.
Občas, když na internetu prohledával různé seznamky, přemýšlel, zdali se mu někdy mezi zdejšími ženami naskytne pohled na podobnou bytost. Dočkal se však pokaždé jen pouhého zklamání. A tak ho napadlo pokusit se vytvořit jedinečný program, který by mu umožnil vlastní dokonalou 3D postavu přenést přímo do reality.
Technika už byla sice hodně vyspělá a svět takřka nepotřeboval žádné další vynálezy (snad už jen dosud nenalezený lék na rakovinu), ovšem proč by se on, člověk se zjištěnou genialitou, nemohl pokusit přispět k jejímu dalšímu rozvoji? Jeho program nyní zahrnoval nekonečně zdlouhavé náčrtky a popisy na milionech štosech papírů. Na základě dnes velmi pokročilé technologie by se podle jeho úvah dala umožnit virtuálním postavám umělá inteligence a schopnost komunikovat s lidmi v jejich rodném jazyce, a to vše hned, bez učení se dané řeči.
Jeho bratr Stephan se však k tomuto nápadu stavěl velmi negativně. Technika už beztak z většiny ovládla svět, lidé se začali bát seznamovat a navzájem spolu hovořit, jelikož si zvykli provozovat většinu takových činností po internetu. Vznikala spousta nových her umožňujících prohlížet si veškeré světové památky za bezhotovostní poplatek z účtu na účet přímo přes síť. Objevovaly se stovky nejrůznějších akcí, na kterých se lidé scházeli a rozebírali nejnovější zprávy a informace právě po internetu na webových stránkách. Na reálný svět všichni pomalu začali zapomínat.
*
Alexův starý strýc, celým jménem Albert Johannes Lewis McGreen, byl spisovatel. Jako jeden z mála psal cestopisy a sem tam vydal nějaký ten kratší napínavý román či sbírku zamilované poezie. Kromě psaní se však také s dosti silným nadšením zajímal o vědu a techniku, což si od něj právě do života odnesl i Alex. Nedávno sepsal rozsáhlou knížku o tvorbě počítačových programů, se kterou obdržel už v prvním měsíci po vydání mnohonásobná literární ocenění.
Jednoho deštivého odpoledne stál Alex v uličce knih dlouhodobě nevyužívané knihovny ve městě, kde dnes trávil takřka celý den s Christianem a usilovně přemýšlel, zdali má smysl si nějakou z nich půjčovat domů. Knihy, jež právě z dálky sledoval očima, pojednávali o počítačích, různých programech a vůbec veškeré technice. Sáhl po té psanou svým strýcem a s mírným proviněním, že si jeho žádnou knihu doposud ještě nikdy nepřečetl, zamířil k malému stolku. Usadil se v křesle a zalistoval tou tlustou bichlí.
„To si budeš zase celou hodinu číst?“ odfrkl si znuděně Christian, v rukou držíc několik svých oblíbených komiksových časopisů. S Alexem dnes trávili v knihovně už téměř přes dvě hodiny a navíc tu bylo příšerné horko. Ještě štěstí, že byla poblíž stolku alespoň klimatizace.
„Promiň, Chrisi, je to důležité…“ zamumlal duchanepřítomně Alex a dál se věnoval knize. „Nechceš si přečíst ještě nějaké další komiksy?“ navrhl mu po chvilce, když se Christian pořád k ničemu neměl.
Zavrtěl však hlavou.
„Tady je ale nuda,“ pokračoval neústupně, načež si hlasitě zívl.
„Tak si jdi na internet,“ pokynul mu jednou rukou směrem ke dvěma opuštěným počítačům v rohu místnosti.
„No tak dobře,“ přikývl jeho synovec a bez dalších debat tam zamířil.
*
Pozdě večer téhož dne, ležel Alex doma na gauči a přemýšlel nad svým počítačovým programem. Albertova příručka mu během pár minut pomohla rozlousknout jeden z těch nejzapeklitějších problémů, nad kterými dumal většinu času od doby, kdy se rozhodl zrealizovat svůj plán.
Předtím tak složitá technologie mu teď připomínala jen dětskou hru a on stále víc a víc začínal věřit, že to dokáže. V duchu se zapřísáhnul, že jakmile program dokončí, napíše strýcovi dlouhý dopis plný vděčnosti a díků.
Během té noci se na další hromádce papírů objevil nový plán celého programu a tentokrát se podle Alexe zdál býti už velmi blízký tomu finálnímu. Fungoval takto: Do malé krabičky nejprve umístí celý program, jenž bude zároveň propojen s 3D postavou, kterou si člověk sám pomocí náhledu na displeji krabičky vytvoří na stejném principu, jako v jeho oblíbené hře. Vše se potvrdí jediným tlačítkem a postava se bude pohybovat v našem světě, komunikovat s námi a dotýkat se nás svým virtuálním tělem. Zajistit, abychom mohli pocítit její dotek, však bylo nad jeho síly. To by muselo být její tělo složeno z masa, kůže a kostí.
On však věřil, že časem i tohle dokáže. A tak spokojeně po dlouhých neprospaných nocích, strávených nad hromadami papírů, zalehl do peřin, a nechal si zdát krásné sny o svém vlastním a brzy také zajistě úspěšném novém počítačovém programu.
*
Pan Brown byl bývalým a velmi zkušeným profesorem fyziky na univerzitě, z důvodu stáří a z něhož vzniklých problémů se však této pozice musel před časem vzdát.
Sám Alex o něm četl párkrát v novinách. Někde se dozvěděl dokonce i kontakt. Po dvouhodinovém pátrání adresu s telefonem našel krasopisně opsanou na zažloutlém papírku ve svém pracovním stole.
V průběhu dne se mu podařilo najít i svůj už dávno zapomenutý mobil. Byl zcela nový a moderní, ovšem Alex přesto preferoval spojení přes internet. Pomalu naťukal na mobilu jednotlivá čísla a napjatě čekal.
Píp, píp, píp… ozývalo se ze sluchátka. Nervózně se kousl do rtu.
Dokončil všechny popisky i náčrtky vynálezu. Teď zbývalo jen sehnat ochotného pomocníka. Bude pana profesora vůbec jeho vynález zajímat? Co když bylo uvedené číslo pouze smyšlené?
„Haló?“ vytrhl Alexe z myšlenek starý skřehotavý hlas. „Kdo volá?“
„Ehm… Jmenuji se Alex Hall,“ představil se krátce. „Promiňte, že ruším, ale dovolal jsem se panu profesorovi Brownovi?“
„Jistě, pane,“ přitakal nevzrušeně. Zřejmě dostával takových neznámých telefonátů denně spousty.
Znovu se nadechl, připraven o sobě profesorovi říci víc.
„Jednou jsem četl v novinách krátký článek. Pojednával o vás a mě osobně velmi zaujal.“
„Ó jak milé, tak proto voláte?“
Starý profesor se srdečně zasmál.
„No, víte, pracuji už dlouhodobě na jednom vynálezu a myslel jsem, že by vás to možná mohlo zajímat,“ přešel Alex raději rovnou k věci. „Jde konkrétně o počítačovou hru.“
„Nevíte si rady s tvorbou hry? To jste mi tedy technik…“ odfrkl si pobaveně profesor.
„Ne, vy mi nerozumíte. Zapomněl jsem dodat důležitou věc. Má hra bude promítat virtuální postavy do reálného světa. Ty pak za pomoci umělé inteligence budou hovořit, pohybovat se a vnímat nás, lidi.“
Chvíli bylo ticho, načež stařec vydal prapodivný zvuk na důkaz údivu.
„A opravdu víte, pane, že tohle bude fungovat?“ tázal se tiše.
„Jste výborný programátor. Skvěle rozumíte technice. Podle toho, co jsem četl, byste mi s tím možná dokázal pomoct.“
„No ne tak zhurta, mládenče,“ zarazil ho profesor po chvíli pozorném poslouchání, „mám práce až nad hlavu.“
„Škoda,“ vzdychl si sklíčeně Alex, „mohlo by to znamenat veliký přísun peněz. Pro mě i pro vás samozřejmě.“
Stařec se znovu rozhodl pár vteřin pomlčet.
„Vím, že každou chvíli pracujete na nějakém vašem novém výtvoru, ale tím, že mi pomůžete, se vám podaří získat do části seznamu technických vynálezů vašeho životopisu další významný zápis.“
„Hmm… abych se přiznal, tvůj nápad se mi popravdě a upřímně řečeno dosti zamlouvá,“ řekl trochu váhavě profesor po delší odmlce. „Během měsíce si na vás udělám čas.“
„Proboha,“ vydechl Alex s úlevou. „Takže s vámi můžu počítat?“
„Pane, jen doufám, že si ze mě neděláte blázny. Jsem sice starý, ale stále mám právo vás v případě podvodu žalovat,“ upozornil ho varovně.
„Mám tady hromady podrobných náčrtků. Jedna z těch hromad je ta závěrečná. Podle té pak můžeme společnými silami program vytvořit,“ začal mu Alex popisovat. „Věřte mi.“
„Dobrá. Tak tedy patnáctého srpna. Máte čas?“
„Určitě. Pro tuhle významnou událost si ho udělám kdykoliv.“
„Líbíte se mi, pane. Jevíte se mi jako mladý vědec, který bojuje, dokud nezvítězí,“ pronesl profesor významně, což Alexe opravdu potěšilo. „A já právě cítím ve svých starých kostech, že se vám to jednou určitě povede.“
*
Pan profesor Alexovi opravdu věřil, avšak rozhodně neočekával, že při prvním společném setkání se jim v jeho zaprášené pracovně povede sebemenší pokrok, co se práce na nových virtuálních postavách týkalo.
Tak za prvé – Jak někdo tolik duchanepřítomný vzbuzující u ostatních dojem člověka s hlavou v oblacích může vytvořit geniální počítačový program?
A za druhé – Je dobré si začínat něco s člověkem, který vypadá na první pohled jako naprostý šílenec?
Pana profesora uklidňoval zprva snad jen fakt, že pan Alexander Hall pochází z rodu spisovatele a vědce Alberta Johannese Lewise McGreena.
Ovšem právě v tuto chvíli byl už zcela přesvědčen. V pracovně právě stála vysoká černovlasá žena s očima temnýma a ďábelským úsměvem. Profesor Brown ani Alex se v tu chvíli nezmohli na jediné slovo. Jen tak nevěřícně zírali a neopovažovali se pohnout.
„Podle mých plánů by zdejší žena měla pravděpodobně i mluvit,“ zašeptal konečně Alex.
„F-a-n-t-a-s-t-i-c-k-é,“ odhláskoval profesor. Trochu se přitom chvěl. Náhle přišel další skvělý okamžik.
„Zdravím pánové,“ vydala ze sebe virtuální žena po chvilce nechápavého zírání. „Mohu vědět, proč jsem se ocitla zrovna na tak špinavém… a fuj… odporně vypadajícím místě?“
„Úžasné. Ú-ž-a-s-n-é,“ vydechl znovu profesor.
„A že vy jste mě unesli!“ rozkřikla se hystericky. „No jen počkejte, vy uchyláci, já vám ji natáhnu…“ Žena se v zápětí rozmáchla svojí virtuální kabelkou, která následně bez jakéhokoliv sebemenšího následku proletěla Alexovi skrz hlavu.
„Ale co to?“ vyjekla okamžitě a začala zkoumat svoji kabelku, zdali to všechno nebyla náhodou jen halucinace.
„Ještě, že se nás 3D postavičky a jejich majetek nemohou dotýkat,“ zasmál se Alex, aby trochu odlehčil napjatou atmosféru.
„Měli bychom už předem naprogramovat jejich mozek tak, aby rozuměli tomu, proč se nás nemohou sami, a ani za pomoci jejich virtuální věci, dotýkat,“ poznamenal profesor a hned si raději napsal poznámku na kus papíru.
„Jistě, to doladíme,“ přikývl Alex nadšeně a popadl jejich právě vytvořenou krabičku, která ležela opodál na stolku pracovny.“
Když ji otevřel, na displeji se zobrazila přesná podoba ženy, stále ještě stojící v pracovně. Zuřivě kolem sebe mlátila kabelkou a sprostě jim nadávala.
„Povaha – cholerik,“ pročítal si Alex hlasitě nastavení vlastností. Rychlým kliknutím změnil dívku na flegmatika. Tmavé vlasy vyměnil za své oblíbené nekonečně dlouhé a blonďaté, trochu upravil věk a džínovou minisukni s černým topem nahradil plesovými šaty.
Po hysterické dívce nezbyla jediná stopa. V pracovně stála nádherná víla, jejíž bílé šaty tu a tam rozevlál letní vítr, foukající dovnitř otevřeným oknem.
„To je ona…“ zašeptal.
„Kdo?“ divil se profesor.
„Dokonalá žena.“
*
Alex si to hned myslel. Stephanovi se to nebude líbit.
A taky, že nelíbilo.
Ihned co mu pověděl o svém prvním vynálezu, o možnosti si vytvářet virtuální děti, manželky či přátele, a následně je promítnout do skutečného světa a komunikovat s nimi, odbyl ho se slovy, že on technologii nenávidí a bude bojovat do svých posledních sil za normální život. Že prý to s tím jeho úžasným vynálezem nevidí do budoucna moc růžově, a že je rád za svého pravého syna Christiana z masa a kostí.
Alex v tom viděl nanejvýš tak závist. Praštil mu rozčileně telefonem a šel si dát zklidňující bublinkovou koupel. Byl to náročný den a on si zasloužil odpočinek.
V kuchyni se navečeřel guláše, a poté se jako obvykle svalil na gauč. Co však udělal jinak, než dělával každý večer, se stalo v okamžiku, kdy si k sobě přitáhl svoji magickou krabičku a vítězně ji políbil. Zadíval se na displej, odkud se na něj usmívala ta virtuální blonďatá kráska, kterou vytvořil odpoledne v pracovně pana profesora Browna. Cítil touhu ji znovu spatřit. Touhu tolik silnou, že už prostě nedokázal dále odolávat.
Stiskl velké tlačítko na kraji vpravo a zavřel oči. Když je znovu otevřel, stála před ním ta blonďatá bohyně. Přesně tak dokonalá, jako ji viděl předtím.
A-m-e-l-i-e, vyťukal na malé klávesnici její jméno.
„Miluji tě,“ zašeptal hned poté a byl si jist, že ten pocit jen tak nepomine. Srdce mu tlouklo jako o život a cítil jak v obličeji mírně červená.
„Promiňte,“ zasmála se rozpačitě jeho bohyně Amelie, „vůbec nemám ponětí o tom, kde jsem se tu ocitla.“
Tohle se bude muset také později doladit, pomyslel si, ovšem v zápětí na svoji myšlenku úplně zapomněl. Dívka měla tak krásný, příjemný a laskavý hlas. Tolik něžné oči a dokonalé rty. Dusil v sobě přání ji políbit. Věděl však, že jeho polibek by necítila ani ona, ovšem ani on.
Na pokyn jeho ruky se posadila vedle něj na gauč. Litoval toho, že nemůže cítit její vůni parfému. I virtuální, na první pohled zcela dokonalé postavy měly své chyby. Avšak představa vytvořit si v okamžiku partnerku – partnerku, po jaké toužil a v reálném světě ji nikdy nemohl dostat – měla obrovskou moc a dovolovala člověku na takové nedostatky zapomínat.
Ten pocit najednou tolik snadného života dával Alexovi křídla. Věřil, že nebude sám, kdo si tenhle způsob manželství oblíbí.
Máte-li přání vychovávat spoustu dětí, avšak vaše manželka plánuje porod pouze jednou? Stačí sáhnout po krabičce s kouzelným programem uvnitř, a pak stvořit přesně tak jako Bůh spousty a spousty dětí. Dokonalých, poslušných a roztomilých dětí.
Desítky dokonalých domácích mazlíčků.
Stovky dokonalých věcí.
Vytvořit virtuální svět v realitě.
*
Od té doby, kdy Alex poprvé spatřil Amelii, utekla už léta. S profesorem Brownem mezitím společně vylepšili všechny nedostatky magické krabičky. Alex ji udělil název „Perfecto“.
Mohl se dotýkat jak virtuálních věcí, tak i Amélie, cítit její hebkost vlasů a vnímat vůni jejího parfému, ačkoliv se to zdálo nemožné.
Mohl téměř všechno, až na jednu jedinou výjimku. Nemohl s ní mít opravdové děti.
Síla techniky ho však za tu dobu úplně ovládla. Díky možnosti využívat své počítačové výtvory jako ty běžné, ty samotným člověkem stvořené, si několikaterým rychlým kliknutím na dotykovém displeji krabičky zařídil svůj vysněný virtuální dům se stájí na zahradě a dlouhými květinovými záhony věnované přímo Amelii.
Děti si již také pořídil. Nejstarší, Danielu, s nastaveným hereckým talentem a tváří dokonalé modelky. Druhou, Margeret, geniální děvče se sklonem neustále bádat a objevovat nové světu užitečné informace. A třetí, Veronicu, velmi nadanou zpěvačku, opět neskutečně krásnou.
Nebyl to jenom Alex, kdo využíval krabičku „Perfecto“. Lidé ze sousedství uznali vynález za opravdu užitečný při potřebě většího množství ovoce a zeleniny, ve městě během pár vteřin vznikala nová virtuální kina a nákupní centra, chudí se rázem stávali bohatými.
Najednou dočista vymizely chráněné deštné lesy, celé savany i s národními parky a většina světových památek. Pryč s Eiffelovkou, zde může stát ještě vyšší věž stoupající až do nekonečna vesmíru. Pryč s antickými stavbami, místo pro virtuální dokonalost má přeci přednost.
Využívání „Perfecta“ se vymykalo kontrole, lidé šíleli a tvořili nové dokonalé hrady, zámky, domy, vily či auta, dokud jim sil zbývalo. Po světě chodily neskutečné davy virtuálních postav. Z opuštěných míst na světě se stávala rušná městečka.
Jednoho večera vysedával Alex na virtuální zahradě u pozlaceného stolku a poslouchal rádio. Jednalo se o zprávy ze světa, kde právě hlásili o nadměrném výskytu obyvatelstva.
„Dokonalá krabička skrývající uvnitř nejpokročilejší program, jaký se kdy u nás objevil, uchvátila většinu obyvatelstva po celém světě. Stav s „Perfectem“ začíná být však příliš kritický. Nejenže čerpá příliš mnoho elektřiny, na Zemi zbývá už jen velice málo místa a spousta virtuálních postav nemá kde žít. V jednotlivých domech teď pobývá až přes dvacet lidí,“ hlásila moderátorka.
„A to není všechno, vážení posluchači,“ přidal se druhý moderátor. „Chystá se takzvané číslování virtuálních obyvatel. Vezměte v úvahu, že místo na Zemi právě praská ve švech a pokud chceme žít alespoň trochu v pohodlí, nemůžeme už dále vytvářet vlastní dokonalé postavy. Vláda proto okamžitě žádá všechny obyvatele z masa a kostí, aby přestali vytvářet další virtuální postavy a během následujícího měsíce se dostavili se svými vlastními postavami k očíslování na místo, jehož adresu naleznete na našich webových stránkách. Noví neočíslovaní virtuální obyvatelé budou likvidováni. “
Alex se nervózně rozhlédl kolem sebe. Opravdu tu bylo nespočetné množství obyvatel. A toho hluku kolik od doby vzniku „Perfecta“ narostlo!
Někdo mu vzápětí položil ruku na rameno.
„Amelie?“ zeptal se nejistě. Musela zaslechnout to rádio, domníval se.
„Lásko, tohle je nespravedlivé,“ zaslechl její medový hlas.
„Co tím myslíš?“ ptal se, předstírajíc, že o ničem neví. Bál se otočit. Bál se dozvědět pravdu, jak se tváří.
„Nemůžete nás jen tak najednou začít vraždit.“
Mluvila přísně a zároveň trochu nechápavě. Byl si jist, že zuří. Zuřila málokdy. A když ano, tak příčinnou jejího vzteku bývalo pokaždé něco hodně vážného.
„Ale zlato, jde jen o přílišné přemnožení. Brzy to pomine. A virtuální postavy budou zase moci vznikat dál.“
„Ty to nechápeš?!“ rozkřikla se najednou. To už se Alex raději otočil. Cítil, jak se mu chvějí ruce a i přesto, že venku bylo letní počasí, mu začíná být strašná zima.
„Copak si nejsme rovnoprávní? Vyvraždíte lidstvo naší rasy jako nějaký méněcenný odpad?“
V očích se jí zaleskly slzy. I počítačové postavy měli city. Sice uměle vytvořené, ale fungovaly stejně tak, jako ty lidské.
„Však vy jednoho dne tvrdě zaplatíte,“ zamumlala naposledy a vydala se vesnicí do polí.
Alex na ni zdáli křičel, zoufale jí prosil, ať se vrátí, ale Amelie se stále jen vzdalovala. Padl do trávy na kolena a prosil Boha, ať se smiluje. Hlava mu třeštila a víčka jakoby najednou strašně ztěžkla. Cítil, jak se propadá kamsi do země.
„Bože, odpusť mi prosím, nebýt mě, nepotkaly by svět takové trable,“ vzlykal. Každé slovo pro něj bylo tolik namáhavé. I ústa záhy připomínala těžká závaží.
„Vrať se, Amelie, vrať se,“ šeptal.
*
Nevrátila se. Stejně tak i jeho virtuální sousedé během následující noci opustili svá sídla. Okolí najednou utichlo jako hřbitov.
Alex ležel opět na gauči, jak tomu vlastně bylo již od jeho třiceti let, kdy se poprvé rozhodl zrealizovat svůj dokonalý plán. Nyní se s věkem blížil k šedesátce. Při pohledu do zrcadla si všímal výrazných změn v obličeji a šedivějících vlasů.
Podepřel si hlavu polštářem a zamyšleně se zahleděl do stropu. Přelidněnost mu začínala dělat starosti. Zákaz o vytváření dalších virtuálních jedinců mu připadal dosti krutý, ale uvědomoval si, že není jiného řešení. Prudce vstal, vztekle popadl „Perfecto“ a mrskl s ním do šuplíku starého stolku, který stál vedle gauče. Znovu si lehl a začal se pokoušet o spánek. Ten se mu ovšem doslova obloukem vyhýbal. Po chvíli si vzpomněl na svůj nevyužívaný mobil. S myšlenkou, že se odreaguje u hraní logických her, si pro něj došel.
Po jeho zapnutí se na displeji objevilo hlášení o spoustě nepřijatých hovorů. Poštu měl zcela zaplněnou. Nechápavě si pro sebe zakroutil hlavou. Kdo by mu tak mohl jen psát? Domlouval se s lidmi přece pouze jen přes internet, kde trávil některé dny skoro až dvacet čtyři hodin denně, tak koho by napadlo, zasílat mu krátkou textovku na mobil?
Jakmile však otevřel složku pošta, ihned se mu dostalo jasné odpovědi. Byl to Stephan. Kdo jiný než on tolik opovrhoval nad počítači a nejnovějšími technickými vynálezy, a proto používal pouze mobilní telefon? Musel se nad tím zasmát.
Zřejmě šlo o žádost, aby se zase pro jednou po delší době u něj stavil. Ovšem jeho očekávání bylo zcela mylné. Už první slova zprávy jako by ho polila vroucí vodou.
VCERA JSEM BYL V NEMOCNICI A ZJISTILI MI RAKOVINU. NEJSEM NA TOM TED MOC DOBRE. ZAVOLEJ, JAK BUDES MOC.
DIKY, STEPHAN
Zdrceně otevřel další zprávu. Byla psána o týden později.
AZ SI ZAPNES MOBIL, DEJ MI OKAMZITE VEDET. VŠECHNY KONTAKTY PRES INERNET JSEM DAVNO SMAZAL. NEMAM JINOU MOZNOST, JAK TE INFORMOVAT.
Nemohl číst dál. Odreagovat se mobilním telefonem byl tedy ten nejhorší nápad pod sluncem. Cítil se tolik provinile. Jeho bratr umírá v nemocnici a on si tady láme hlavu s tím, že ho opustila jeho umělá manželka. Kéž by bylo možné zavřít oči a na všechno zapomenout.
*
Ráno se probudil po hodinovém spánku a šel se v rychlosti opláchnout do koupelny studenou vodou. Doufal, že by ho to mohlo trochu postavit na nohy, ovšem po této proceduře ho přepadlo akorát tak hlasité drkotání zubů.
Vyšel na zahradu. Na ruku mu dopadlo pár lehoučkých kapiček deště. Venku bylo pořádně zataženo vinou tlusté clony mraků na obloze. Raději se vrátil pro deštník. Rozevřel ho nad sebou a kráčel osamocenou cestou až k autobusové zastávce.
Autobus sem jezdil velmi často, takže nemusel čekat přespříliš dlouho. Už i tenhle prostředek se vyráběl pouze virtuálně pomocí „Perfecta“, uvědomil si a přitom potlačil slzu.
Jakmile jím očekávaný dopravní prostředek dorazil na místo, znaveně se dobelhal k nejbližšímu sedadlu. Záhy si všiml, že je uvnitř poněkud neobvyklé prázdno. A vůbec všechno vypadalo tolik zvláštně. Hustá mlha mu bránila dohlédnout z okénka dále než k prvním třem rodinným domkům po jeho pravém boku. Ten pohled mu vštípil do srdce ještě větší žal a bolest.
Ohlédl se za sebe. U okna postával jakýsi virtuální tlustý mužík a bezmyšlenkovitě zíral před sebe. Cesta k nemocnici za Stephanem Alexovi připadala nesmírně dlouhá, a tak se rozhodl zaměřit veškerou pozornost na debatu se zdejším mužem.
Za mírných otřesů autobusu vycouval až do středu k oknu. Na tváři se mu mihl vynucený úsměv.
„Dnes je tady ale tlačenice, jak tak koukám,“ pokusil se o ironii, která v jeho podání však vyzněla velmi nejistě.
„A to se divíte?“ rozhodil rukama a přitom se jeho korpulentní tělo otřáslo ve výbuchu smíchu. „Vy jste mi ale nějak zaspal, pane.“
„Zaspal?“ zopakoval po něm Alex zároveň nechápavě a trochu hystericky.
„Dneska se válčí,“ vysvětlil mu stručně. „Vláda si o to přímo koledovala.“
„O-o čem to mluvíte?“ zakoktal se.
„Vy jste snad neslyšel o tom nespravedlivém plánu očíslovat nás, virtuální postavy, a nově stvořené jedince začít vraždit?“
„Počkejte,“ zarazil ho Alex, „nemůžete přece v tolik vyspělé době jako je ta dnešní používat k dohodě zbraně!“
Muž se znovu krátce zasmál a hned na to ukázal z okna na pochodující virtuální vojsko.
„Podívejte se, pane,“ řekl, „o místo na světě se nemůže dělit reálná a počítačová populace. Zůstane zde jen ta nejsilnější. A právě pouze boj nám v tom pomůže rozhodnout.“
*
Alex se skláněl nad umírajícím Stephanem a hluboko uvnitř cítil silné zoufalství.
„Alexandre, prosím… udělej to pro mě… až umřu…zbav se jich.“ zaskuhral vyčerpaně jeho bratr a do dlaně mu vtiskl jakýsi vzkaz.
Když ho Alex otevřel, před očima se mu objevil ledabyle naškrábaný vzkaz. Stephan se o plánované válce dozvěděl také. Měl jediné přání, ve kterém ho žádal, aby virtuální lidstvo navěky zničil. Zničil, ať to stojí svět cokoliv.
Aby bratrovi vyhověl, což si v tuto chvíli moc přál, existovalo jen jedno a to opravdu konečné řešení. Zastavit veškerou sluneční energii, bez které nebude vznikat další elektřina, jež poskytovala virtuálním postavám schopnost žít.
„Zbavím,“ zašeptal odhodlaně. „Slibuji.“
Stephanovo tělo se pár minut na to stalo zcela bezvládným.
Rakovina ho sprovodila ze světa.
*
Bylo to poprvé od útěku Amelie, kdy znovu Alex použil „Perfecto“. Vytvořil muže, služebníka, jenž plnil jeho veškeré příkazy a pokaždé bedlivě poslouchal jeho výklady. Během několika týdnů urputného snažení společně vytvořili dokonalejší program. Právě ten znamenal blížící se konec.
Nikdy dříve se ho neodvážil dát dohromady. V rukou vrahů a teroristů by Země dávno zanikla. A tak si tento plán, který pojednával o sestrojení výrobny nepřemožitelných virtuálních zbraní s možností použití je také v reálném světě, nechal pouze pro sebe.
Stvořil obrovskou bombu, bombu, jejíž výbuch se dokázal rozletět vesmírem až ke Slunci, ačkoliv se to zdálo opravdu nemožné.
I když moc dobře věděl, že mu Bůh zřejmě nikdy neodpustí, večer se pomodlil a odpálil bombu daleko do nebes.
Náhle pocítil prudké stupňující se zemské otřesy.
Zahlédl temnotu v dálce.
Zjistil, že leží na vlhké trávě.
V uších mu zazněl poslední tón ohlušující rány.
Zaslepil ho hustý kouř. Nemohl se nadechnout…
*
„Pane! Pane, no tak proberte se!“ zatřásl s ním někdo velmi prudce. „Hoří vám v domě!
Zmateně otevřel oči. Vedle něj vyděšeně poskakovala mladá dívka.
Jeho hlava ležela zamotaná ve štosech papírů. Proboha! Pomyslel si v duchu. Ach to jeho snění. Posbíral ze stolu všechny dotazníky, které mu dnešního dne udělili v práci, odhodil je stranou na hromadu a s hasícím přístrojem se vrhnul zachránit svůj obývací pokoj. Úplně zapomněl na tu pizzu v troubě, kterou si chystal k večeři.
Večer musel pootvírat všechna okna, aby se zbavil toho příšerného kouře. Neznámá slečna mu ochotně pomáhala, i když ji několikrát přesvědčoval, že to zvládne sám.
Pohled mu padl na poličku s disky počítačových her. Vyplašeně od nich nejprve uskočil, ovšem pak se pro ně vrátil z kuchyně s pytlem na odpadky a kvapně je dovnitř naskládal.
„Pryč s dokonalým virtuálním světem,“ poznamenal a přátelsky na ní mrknul.
„Ale, ale, tak vy rád všechno perfektní, jak vidím,“ všimla si po chvíli slečna jedné z her. „To je ta hra, kde tvoříte vlastní dokonalé virtuální rodiny, že ano?“
„Ehm… ano,“ přiznal Alex a i tento disk připravil ke zlikvidování.
„Když jsme u té dokonalosti, vaše pizza jí tedy pořádně postrádá,“ zasmála se při pohledu na černý škvarek v troubě.
„No to sice ano, ale kdo říká, že společně nemůžeme na jednu perfektní dnes večer zajít do restaurace?“ troufl si jí vyzvat.
Slečna s radostí přikývla.
Později se dozvěděl, že náhodně projížděla okolo domu autem a požár upoutal její pozornost.
Náhle si Alex uvědomil jednu zásadní věc. Kdyby bylo všechno dokonalé, nikdy by v jeho domě nevypukl požár. Jenže... kdyby však nevypukl požár, nikdy by tuhle dívku nepotkal.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
