» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141668

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 58. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 29.04.2011, 12:06


	„Paní, co má na starosti sociální záležitosti alkoholiků. Je malá a smutná, ale jmenuje se doopravdy Malá. Já si tak lidi pojmenovávám odjakživa.“ Mezi tím mi Čert napsal na papírek všechno, co jsem potřeboval vědět. Poděkoval jsem a řekl, že ho pozvu na sodovku do cukrárny. Poslal mě do prdele. To si prý mám cucat sám. Ale řekl to v dobrém. Nelákal mě na pivo. Fakt dobrý kámoš, i když dělal na pitevně. Domů jsem šel bez obav. Měl jsem naději a ta mě povznášela nad problémem zvaným vyhazov z učení. Čert šel nevím kam, já zamířil k domovu. Cestou jsem zvažoval, kdy ten průser oznámím rodičům. Když to řeknu teď před večerem, tak doma nevydržím do neděle. Nakonec, proč je zatěžovat v pátek před spaním? Tak nejlepší to asi bude až v neděli před odjezdem. Ale to bude žrát v noci pro změnu mne. Chlapské by bylo říct to hned, jak za sebou zavřu dveře. Ale jen ať dobře spí. Pak už nebudou. Vyhrává neděle. Taky nemám nejklidnější spaní. Ale zasvítilo mi světýlko naděje. Třeba budu Černý havran. Budu se vozit v černé sanitce a jezdit pro nebožtíky. A lidi se mnou budou opovrhovat. Stejně jako kdysi s rasem. Jenže Čert má pravdu, někdo to dělat musí, práce jako práce, ale každý na to nemá žaludek. Já se cítil, že na to mám. Navíc by se za mě mohla přimluvit jedna moje moc dobrá známá. To by byla protekce! Janouškovi můžu říct: „Pane Janoušek, víte, já znám paní Smrt. Nedávno jsme spolu mluvili, doporučila mi, abych se v budoucnu obrátil na vaši pohřební službu!“ Hovno kulový mu řeknu! Taková protekce není vůbec vhodná a jako náramná sranda to taky není. Mohl bych skončit zase v pakárně na uzavřeném oddělení. Přišel jsem domů. Otec byl v práci. Doma byla jen máma. „Ahoj maminko, tak jsem na chvilku doma.“ Prohlížela si mě. Tvářil jsem se nenuceně. A stejně vytušila, že mám v sobě něco, co před ní tajím. Jak to jenom ty ženské dělají, že to na mužských poznají, že je s nimi něco v nepořádku? „Toníku, nechceš mi něco říct?“ „Řeknu, ale ne dnes. To počká, až bude doma i otec…“ „Tak si odlož a můžeš povečeřet. Jak se tam máš? Za nedlouho tě pustí domů. Těšíš se, že to budeš mít za sebou? Je mně jen divné, že za tebou nikdo nepřijel ze školy. Budeš mít co dohánět... Slib mi, že už nikdy neuděláš něco takového!“ Zpozorněl jsem. Vzpomněla si na školu. Zkouší mne, ví něco? „Slib jsem ti už dávno dal. Ale zopakuji to. Už nikdy nebudu pít a chci normálně žít! Stačí ti to tak?“ „Stačí. Já ti věřím. Kdo jiný by ti měl věřit, než vlastní matka.“ Vysvlékl jsem se a zavřel jsem se do pokojíku. Z kuchyně se ozval její hlas. Volala mě, abych se šel najíst. Dietní to nebylo, ale knedlíky se švestkami a tvarohem jsem neodmítl. Poděkoval jsem a šel jsem si lehnout. Do mých snů se vrátila Erika. V hlavě se mi promítal obraz mé milované Eriky. Jak se mám naučit žít bez ní? Jak se mi bude žít bez její lásky? Asi jak bez pití. Nemyslet na jedno i druhé a půjde to. Na práci v pivovaru a školu jsem si nevzpomněl. V sobotu ráno přišel otec z práce. Šel spát a vstal až odpoledne. Počkal jsem, až bude po obědě. Když bude najezený, třeba bude klidnější. Seděli s mámou v kuchyni u jídelního stolu a bavili se. Zůstal jsem stát mezi otevřenými dveřmi. Jako bych si nechával volnou únikovou cestu před možným otcovým výbuchem hněvu. Podívali se na mne, pak na sebe. Co ten kluk má za lubem? „Můžu s vámi mluvit? Je to totiž důležité.“ „Tak si k nám sedni, nestůj mezi dveřmi a povídej…“ Sedl jsem si a v ruce držel ten dopis ze školy. „Chci vám říct, že jsem dostal ze školy dopis. Píše se v něm, že nám dávají návrh na zrušení mé Učňovské smlouvy. A důvod k ukončení je ten, že jsem podle nich nemocný. Přečtěte si to sami.“ Podal jsem dopis otci. Budu to mít rychle za sebou. Přečte si tu jobovku první. Vzal si dopis a četl. Dočetl a podal jej mámě. Pozoroval jsem výraz jeho tváře, záblesk v jeho očích. Spatřil jsem jen bolestný úsměv a hluboký smutek v očích. Výbuch hněvu se nekonal. Máma dopis četla pomalu, každé slovo si polohlasně opakovala, jako by tomu nemohla uvěřit, že je to v dopise skutečně napsáno černé na bílém. Ruce se jí chvěly. Zvedla hlavu a mlčky se dívala do mých očí. Rty jsem si stiskl zuby a opětoval její pohled. Vydržel jsem ten pronikavý pohled a neřekl jsem ani slovo. Vysílal jsem k ní i otci signál a doufal, že mu budou rozumnět. Odpusť mi, maminko, že jsem se postaral o tvou další bezesnou noc, odpusť mi i ty, otče, že budeš mít ze mne brzy šediny… Dočetla si dopis a rozbrečela se. „Co s tebou proboha teď bude? Co jen budeš dělat? Copak to jde, abys zase někde začal chodit do nějakého učení a zase začal v sedmnácti chodit do prvního ročníku?“ To mě nenapadlo. Zeptám se na to Malé Smutné, jestli bych mohl jít do jiného učebního oboru. Třeba mi poradí. „Já nevím, co bude. Ale vím, co chci. A něco se mi naskytlo. Zeptám se na tu možnost. Když to nebude možné, začnu pracovat jinde. Nezůstanu vám na krku. To ne. Já hledám řešení. Neutíkám před tím. Když nebudu pít, tak se mi to podaří. Jsem o tom přesvědčený. Chcete-li mi to znovu vyčítat, tak začněte. Stejně se tím nic nezmění. Já s tím návrhem na ukončení Učňovské smlouvy souhlasím. Práce se mi v pivovaru moc líbí, ale bohužel se tam pije. A to je pro mě rizikové prostředí. I kdybych se vyučil, tak bych tam asi být nemohl. Takže to podepište. Bude to tak nejlepší. Paní, která se tam stará o takové věci, ta to se mnou dotáhne do konce. Už jsem s ní o tom mluvil. Čeká jen na váš souhlasný podpis.“ Promluvil otec. Klidně a věcně. Nepoznával jsem ho. „Podepíšeme to. Ale nezapomeň na to, co jsem ti řekl. Trvám na tom. A víc se s tebou nemám o čem bavit!“ Podepsali dopis a já nezapomněl, na to co mi řekl. Však to dlouho nebude trvat. Osmnáct budu mít za pár měsíců. Budu muset vypadnout z domu a strat se sám o sebe. Vzal jsem dopis a odnesl si ho k sobě do pokojíku. Uložil jsem ho do tašky a přemýšlel jsem, jestli nemám odjet do Šternberku. Ne. Zůstanu doma. Je to výborná stresová situace. A já ji zvládnu bez myšlenky na alkohol. Alkoholem se nic neřeší a nevyřeší. Problém se jen vykoupe v lihu a zůstane v hlavě, jak trosečník na pustém ostrově. Oblékl jsem se a vyšel do ulic Brodu. Potkával jsem lidi a nikdo se na mě blbě nedíval, nedíval se na mě tak, jako ve Šternberku. Je to Odmaštěnec, nebo Pako na vycházce? Asi proto, že v Brodě nebyl blázinec. Ve Šternberku to bylo jiné. Tam blázine měli. Ve městě se lidé míjeli a čuměli po sobě. Nikdo ale nevěděl, kdo je na vycházce z blázince a kdo na odpolední procházce z domu. Tam to bylo cítit na každém kroku. Najednou jsem měl tolik volna, tolik volného času. Nemusel jsem myslet na alkohol. Ten mě dříve zaměstnával ze všeho nejvíc. Teď jsem se cítil být osvobozený, volný. Jako ti ptáci nad hlavou. Neuměl jsem s volným časem rozumně naložit. I to se budu muset po návratu z léčebny naučit. Bylo to divné, ale já se těšil, až se do ní v neděli zase vrátím. Tam jsem byl ve svém přístavu, v bezpečí za Zdí. Ale jak dlouho budu pod jeho ochranou? Jakou ochrannou zeď si budu muset vytvořit doma? Šel jsem ulicemi a napadlo mě, že bych se mohl jít projít Kotvou. Jak se budu cítit v místě, ve kterém mnohé začalo a kde jsem chtěl se vším skoncovat? Jak mi bude? Prošel jsem parkem a nebylo mi nijak. Proč by mělo být nějak jinak? Někdo umře doma a pozůstalí se také nikam kvůli tomu jinam nestěhují. Život jde dál. A se vzpomínkami se musí člověk naučit žít. Někoho stahují, jako by měl na nohách závaží, jiného povznáší. Já budu nakonec rád, když zůstanu nohama pevně na zemi. Promýšlel jsem komu o svém plánu a problému povím. Smutné Malé určitě. Vrátil jsem se domů. Pohledem jsem sklouzl na schodky do sklepa. Vzpomněl jsem si na noci v sušárně. Sousedé tam věší prádlo, když je venku škaredé počasí. Já tam na jednu šňůru pověsil pití vodky a svoji pijáckou minulost. Doufám, že jsem ji pořádně zakolíčkoval. Jen ať si tam visí. Domů ji nechci ani za nic. A sousedky o ní neví, nebude jim vadit při věšení jejich prádla. Otevřel jsem dveře bytu a ze zvyku pozdravil. „Ahoj, už jsem doma!“ Nikdo se neozval. Divné. Nakoukl jsem do obýváku. Máma seděla v křesle a klimbala. Mrzí mě to maminko, že jsem ti vzal klidu z tvého života. Už tak jsi nešťastná sama ze sebe. A já teď k tomu… Otec asi spal v ložnici. Ukrojil jsem si chleba. Salám byl v ledničce. Nic víc jíst nebudu. Jen krajíc chleba a pár koleček salámu. Velký hlad jsem neměl. Jen se ozvala žízeň. Neměl jsem chuť na alkohol, ale prostě jen velkou žízeň. Musím o tom říct doktoru Zbořilovi. Jak jsem na tom s tou cukrovkou. Pustil jsem si studenou vodu a nabral ji do největšího hrnku. Napil jsem se s chutí. Proč já vůl nezůstal u vody! Mohl jsem být ušetřen všeho zlého, o které jsem se přičinil vlastní zásluhou. Pil jsem pomalu. Kdybych tak pil pivo. Ale to ne, musel jsem pít jak velbloud. Na jeden zátah i dvacet piv. Pořádně se natankovat. Dobře mi tak, volovi. Snědl jsem chleba se salámem, zapil to studenou vodou z kohoutku a zavřel jsem se v pokojíku. Očima jsem hledal Shakespearovi Sonety, které mi dala Erika. Kniha za nic nemohla, ale hodil jsem ji do koše. V léčebně mám Utrpení mladého Werthera. Vyhodím ho také. Nezůstane nic, co by mi Eriku mohlo připomínat. Nic. Žádné dopisy, fotky. A co ten stříbrný řetízek, který mi dala k narozeninám? Kdyby to tak šlo, vyndat taky mozek, najít centrum paměti, oddělení vzpomínek. A vymazat tam ten záznam. Přeložit jej jinam, třeba do oddělení Nepoužívat! Bohužel to nejde. Bude mě to bolet. Pokaždé, když si na ni vzpomenu. Přestože to jsou ty nejkrásnější vzpomínky, tak na ně nesmím myslet. Mohly by mě stáhnout dolů. A to nechci. Proto skončí v té Třinácté komnatě a nikdy ji neotevřu, nikdy do ní nenechám někoho cizího nakouknout. Byl jsem nějaký unavený, tak jsem si lehl do postele a spal až do nedělního dopoledne. Těšil jsem se do léčebny. Přivezu podpis rodičů, nic nemusím falšovat, přestávám lhát. Že by to bylo tím, že nepiju? Už už jsem se viděl za Zdí. Jak jdu na ošetřovnu. A nic jsem nepil, Veveruško, to mi věř! A když nevěříš, trubička nelže, klidně fouknu dvakrát. Kterýsi kolega mi kdysi z žertu řekl, že mám silný dech, jako sklář. Jo skláři. Dva se ve Šternberlu léčili taky. Plíce měli jak kovářské měchy, to je pravda. Tak co všechno může za to, že se z člověka stane alkoholik? Nějaký smrad, silný dech, nebo za to může jen to naše zlaté pivečko, jeho neodolatelná chuť a síla? Usnul jsem a na otázku Proč už odpovědi nehledal. V neděli jsem vstal jako jindy. Umyl jsem se a nasnídal. Ale to nedělní ráno bylo jiné. Oblékl jsem se a obul. Máma se zeptala. „Kam jdeš tak brzy?“ Já věděl, kam chci jít, ale neodpověděl jsem jí po pravdě. Ale nebylo to lhaní. Stejně by mi to nevěřila. Musel jsem jen vyhýbavě odpovědět. „Jdu se projít a "někam" se chci podívat. Neboj se, vrátím se domů v pořádku!“ Vyšel jsem před dům. Z kostela jsem uslyšel hlas zvonu. Tam vedly mé kroky. Za hlasem zvonu. Šel jsem sám od sebe do kostela. Poprvé v životě. Vstoupil jsem dovnitř hlavním vchodem, jako všichni věřící. Řekl jsem si, že neuteču bočním vchodem. Že tam vydržím. Strčil jsem prsty pravé ruky do mramorové nádoby se svěcenou vodou a pak jsem se pokřížoval. To jsem uměl. Jen jsem se neuměl správně modlit. Snad mi Bůh promine, snad mu bude stačit, že jsem za ním přišel. Možná bude stačit, že bude On, vševědoucí, vědět, že jej i já hledám. Díval jsem se na příchozí. Udělali to samé co já. Jen si poklekli, pokřížovali se a vstali. Pak si šli sednout do lavic, nebo zůstali stát. Čekali, až začne farář sloužit mši. Já, neznaboh, stál pod sochou Panny Marie a díval se k ní. Naprosto mi to stačilo. Myslel jsem přitom na Něj. Ale více jsem si uvědomoval Její neznámou sílu, kterou na mě působila. V duchu jsem se začal zpovídat. Vyprávěl jsem jí o sobě, o svém životě, o všem co jsem provedl. Jestli je to možné, aby mně pomohla a ochránila mě, před nástrahami, které budu mít v mé cestě za nápravou. Kdybych věděl jak na to, asi bych se odvážil a vstoupil bych i do zpovědnice a nechal se vyzpovídat samotným farářem. Čekal jsem, jestli mi dá nějaké znamení, že o mně ví. Ale ani její socha nemluví. Byla to škoda. Ani Bůh neudělal božské znamení. Rád bych s ní mluvil a byl bych zvědavý, co by mi řekla. Asi nic pěkného. Ale ulevilo se mi. Celou mši jsem si stejně nevyslechl. Ale vydržel jsem tam být i tak dost dlouho. Protlačil jsem se davem věřících, u hlavního vchodu jsem se zase pokřížova, otočil se k sošel a řekl jí, že zase někdy určitě příjdu. Že hledám cestu k Bohu. Pohled jejích nehybných modrých očí jsem cítil ještě dlouho v sobě. Ví o mně! Vrátil jsem se domů. „Kde jsi byl?“ „V kostele.“ „Prosím tě nelži mi!“ „Já ti ale nelžu, maminko, byl jsem prostě na chvilku v kostele.“ „A cos tam ty hledal?“ Dala zvláštní důraz na to slůvko Ty. „Klid do mysli. Kdybych měl duši, tak do duše, kdybych měl srdce, tak do srdce. Třeba najdu cestu k Bohu a usmíření se vším.“ „Prosím tě, co to zase meleš za nesmysly?“ „Já mluvím vážně. Tak mi prosím věř!“ Nechápavě se na mě dívala a nevěděla, co si o tom má myslet. Pak se tiše zeptala. „A našel jsi tam ten klid a mír?“ „Já nevím. Možná jo, možná, že ještě ne. Ale hledám je.“ Otevřel jsem dveře do pokojíku a zavřel jsem se tam. Odešla do kuchyně a začala vařit oběd. Uslyšel jsem, jak jí spadly berličky na zem. Jak nadává, jak je chromá, nemožná. Vyběhl jsem za ní a řekl, že budu vařit s ní. Podal jsem jí berly. Opřela se o ně a stála u linky. Mlčela. Oškrábal jsem brambory a dal je vařit. Podala mi tři plátky masa z krkovičky. „Tak na a naklepej je. Na oběd budou řízky.“ Sedla si na židli a pozorovala mě, jak mi to jde. Nakrojil jsem plátky na stranách a začal do nich bušit paličkou. „Ne tak moc, aby nebyly příliš rozbité a tenké!“ Zmírnil jsem údery. „Mám sílu, tak jsem to asi přehnal. Ale je to dobré, neboj, nebudou jak list papíru.“ Posolil jsem maso a posypal je hrstí hladké mouky. Prsty jsem ji rozetřel, aby byla všude. Pak jsem řízky namočil do rozkvedlaného vajíčka a nakonec vyválel ve strouhance. Mám hotovo, mám je smažit na pánvičce, nebo mám rozehřát roubu?“ „Zapni troubu, budou rychleji hotové. Nalej si olej do brutvánku a dej ho do trouby, aby se rozpálil. Neděláš to přece poprvé…“ Poslouchal jsem její rady a všechno podle nich udělal. Sedl jsem si vedle ní. Takto jsem sedával v kuchyni jako malý kluk často. Díval jsem se na ni, co a jak dělá a ona mi k tomu vždy dala komentář. Pak mě nechala mnohé úkony dělat samotného, abych se to naučil. „Že já nešel do učení na kuchaře! Mohl jsem se vyučit a po praxi se přihlásit na nějakou loď na moři. Mohl jsem cestovat po světě, poznávat cizí země, svět… Teď budu vyučený alkoholik. A co jsem poznal? Vidlákov, Brod, Hradiště, Vizovice a Šternberk, dobrý, co?“ „Prosím tě, přestaň tak mluvit. Ještě není všem dnům konec.“ Ne. Není. To má pravdu. Brambory byly uvařené. Scedil jsem z nich vodu do dřezu a poodkryl na hrnci pokličku. Ven se hrnula pára. Hrnec jsem nechal stát ve dřezu. Byla nerada, když jsem někdy odložil horký hrnec na umakartovou desku. Nic by se jí stejně nestalo. Olej začal být rozpálený, byl cítit. Otevřel jsem troubu a hledal utěrku, abych se nespálil o brutvan. Podala mi ji. Vytáhl jsem ho a dal na sporák. Položil jsem do něj řízky. Olej zaprskal. Voněl. Vzal jsem pekáč do utěrky a strčil ho zpět do trouby. Podíval jsem se na hodinky. „Klidně seď, já to budu hlídat. Zavčasu příjdu a otočím je, aby se nespálili.“ „Toníku, ty jsi v kuchyni opravdu moc šikovný. Asi jsme udělali největší chybu v životě, že jsme tě dali do učení v tom nešťastném pivovaru. Mohl z tebe být dobrý kuchtík.“ „Pivovar za nic nemůže. Vaří se v něm dobré pivo. Jen je někdo neumí pít v rozumné míře. A já to neuměl. Pivo za nic nemůže. Pivovar je nádherný a jak voní!“ „A ty už doopravdy nebudeš nikdy pít, opíjet se? Někdy si třeba dáš malé pivo po obědě, to si přece lidi dají, to neuškodí. Tatínek si někdy dá jednu sedmičku a vidíš, nikdy nebyl opilý a do hospody by nevlezl.“ Smál jsem se. „Drahá maminko, ty o tom nevíš, jak to funguje. Já už nesmím do smrti smrťoucí nic pít! Ani kapku. Stačí jedna malá sklenička kořalky, jedno malé napití piva a v mozku nastane poplach. Cosi se tam sepne, mozek si pamatuje na chuť alkoholu a spustí se radostný poplach. Tak náš Tonda si konečně něco vypije! Jo. Nic takového. Začal bych s jedním malým a skončil u třiceti velkých. Já neumím pít s mírou, já už nepil pro tu báječnou vůni a chuť piva, ale abych se opil, ožral do němoty, po tom můj mozek toužil. To je alkoholismus. Pít pro pocit opilosti, nehledět na následky, na okolí. Být sobec, vidět jen své pití. Nepřál bych ti slyšet ty příběhy chlapů tam. Já tak skončit nechci. Erice jsem přísahal, že ji budu milovat do smrti a nebudu pít. Beru to stále jako přísahu a já jí nezradím. Bez ní bych raději umřel a moc mi k tomu nechybělo…“ Řízky v troubě voněly. Bylo slyšet praskání oleje, jak se do něj dostávala šťáva z masa. „A co Erička? Nenapsala ti už?“ „Napsala. Ale už nikdy nechci, abys vyslovila její jméno! Nemluv o ní. Nikdy! Ano?“ „Snad jsem toho tolik neřekla…Nemusíš se hned zlobit.“ „Nezlobím se, ale nepřipomínej mi to. Já se s tím vyrovnám po svém. Po svém. Navždy.“ Otevřel jsem troubu a obrátil jsem řízky. Voněly a měly krásnou zlatou barvu. „Co k nim bude? Okurky nebo kompot? Mám něco přinést ze sklepa?“ „Nemusíš nikam chodit, ve spíži je sklenka načatých okurek.“ Řízky byly usmažené. Vyndal jsem je a nechal okapat vřelý olej. Chládly na talíři. „Kdy budeš chtět obědvat?“ „Já nebudu. Řízek si vezmu s chlebem a okurkou s sebou do léčebny.“ Podíval jsem se na hodinky. Sbalím si věci a pojedu do Šternberku o něco dříve. Napakoval jsem si tašku čistým prádlem a do igelitového sáčku jsem si dal dva krajíce chleba, řízek a okurku. Máma zavařovala skvělé okurky. Prý používá originál znojemský nálev. Kde by ho vzala! Takové okurky dělala každá ženská na Vidlákově. Pamatuji si na to dobře. Jako malý jsem je dostal u paní Kuníčkové, když jsem byl u nich a hrál si s jejich Jarkem na dvoře. Zavařovala přesně takové. Jo Vidlákov! Vidlákov? Vidlákov… To je ono, to bude nejdůležitější součást mého plánu. To je nápad! V neděli odpoledne jsem odjel do léčebny s dobrým pocitem. Měl jsem promyšlené, co musím udělat, až budu trvale propuštěný. První plán nevyšel. Tak tento druhý musí! Aby mně můj záměr vyšel, neobejdu se bez pomoci primáře. A také se obrátím na Smutnou Malou, ta je znalá všech potřebných kroků. V Hradišti jsem přestoupil z vlaku do autobusu. Několik kolegů v něm cestovalo z dovolenky a tak jsem je pozdravil. Přijeli jsme do Šternberku. Bylo sychravé počasí. Spěchali jsme, abychom byli v příjemném teple na svých pokojích. Po jednom si nás volala sestra do ošetřovny. Odevzdal jsem propustku, a jako každý jsem si foukl do trubičky. Barvu nezměnila. „V pořádku. Jak jste se měl? A jak to, že nemáte od rodiny napsanou zprávu?“ „Výborně! Na zprávu jsem zapomněl. Doktorce Vamberkové to vysvětlím na skupině.“ „Máme pro vás malé překvapení, pro všechny.“ „Vážně? A jaké?“ „Soudruh ředitel nechal koupit na oddělení televizor! Doktorka Vamberková vám bude schvalovat, na co a do kdy se budete moci dívat. Zítra jej přivezou a zapojí. To je, co? Máte radost?“ Pokrčil jsem rameny. „Mně je to jedno. Já se raději dívám z okna. To je lepší podívaná.“ „Jo? A na co? Co je vidět lepšího, vám se nelíbí estrády s Bohdalkou a Dvořákem?“ „Sestřičko nejkrásnější pohled je na létající ptáky! Viděla jste někdy sokola nebo poštolku, jak vystoupá do výšky a nechá se volně unášet vzdušnými proudy? Nebo jaké obrazce dokáže vytvořit velké hejno špačků? Ptáci jsou pro mne symbolem svobody.“ „No dívejte se, na co chcete, já vám jen chtěla udělat radost…“ „Radost z televize budou mít určitě ti, kteří tu budou přes Vánoce. Silvestra oslaví se sodovkou a ještě se zasmějí vtipům. Na takový závěr roku budou dlouho vzpomínat. Některým se to třeba bude líbit tak moc, že je tu příští rok uvidíte zase… Já se bez televize obejdu a budu raději doma!“ Zamířil jsem na pokoj. Podíval jsem se na číslo nade dveřmi. Sedm. Že by taky symbol štěstí? Otevřel jsem dveře a pozdravil chlapy. „Ahoj. Jak ses měl?“ „Dobře. Jen se děsím toho, že zanedlouho budu propuštěný domů.“ „Co blbneš? Každý se na to těší, až odsud vypadne a tobě se to nelíbí! Proboha proč?“ „Mám problém se školou. Vyrazili mě. Potřebuji tady být tak do ledna. V únoru budu mít osmnáct a chci jít dělat. Tak jen proto.“ „Ale dělat můžeš, i když nemáš osmnáct! S nějakým omezením, to jo, ale dělat můžeš. Otázka je, kde a co.“ „Já mám naději, že budu mít práci, ale berou tam až od osmnácti.“ „Naději? Kamaráde, věř jen jistotě!“ Na to jsem neodpověděl. Jistotu nemám. Jen tu naději. Vyskládal jsem si oblečení do skříně a položil igeliťák s řízkem na stůl. „Neseš jen jeden? To je málo pro čtyry…“ „Já si dám řízek a vy se můžete těšit na paštiku, nebo bude k večeři něco jiného?“ Sedl jsem si za stůl a mlčky jedl. Po očku se na mě dívali. Jen koukejte. Musíte do večeře vydržet. Ke chlebu jsem přikusoval voňavý řízek a mámina okurka byla výborné chuti. Fakt má dobrý recept na jejich zavařování. Najedl jsem se s chutí. Uklidil jsem po sobě stůl, sáček hodil do koše a šel si umýt ruce. Přemýšlel jsem, co napíšu do deníku. A co řeknu Veverce a co primářovi. Pomůže mi? Snad jo. Venku byla tma. Je neděle, tak se závěr dne naštěstí obejde bez společného zpěvu na jídelně. Od pondělí do pátku si zase zazpívám naši hymnu. Až budu doma, tak si na ni nevzpomenu. To jako, že si ji nebudu prozpěvovat před spaním. Ale její slova nikdy nezapomenu. „Kamarádi vzhůru do boje! Za důstojnost člověka. Když nepřítel nedá pokoje, správný chlap se neleká.“ Do správného chlapa mám ještě daleko. Ale bojovat budu. Sám za sebe. Dopsal jsem deník a šel jej odevzdat. Chlapi šli kouřit před budovu. Umyl jsem se a šel spát. Chtěl jsem zmuchlat polštář pod hlavu a obejmout ho. Otočil jsem se ale na bok a zavřel oči. V bílém povlečení polštáře a v jeho sýpkovině šustilo jen kachní peří. Nevonělo vůní ženy, vůní Eriky. Má naděje, že obejmu Eriku, dávno skončila. Už nikdy mne nepohladí její něžné ruce, nepolíbí její horké rty. Eričko, promiň mi, ale zavřu tě a zamknu do té mé Třinácté komnaty a zahodím od ní raději klíč. V pondělí byla vizita. Posadil jsem se před porotu a očekával dotěrné otázky. Jak se ale tady můj čas chýlil ke konci, tak se ptali stručně. Začala psycholožka Vamberková. „Proč nemáte napsanou zprávu? Mám vám věřit, že jste byl skutečně doma?“ „Můžete. Ano, byl jsem po celou dobu dovolenky doma u rodičů. Proběhla bez emocí, bez konfliktu. Jestli chcete, můžu předložit jeden dopis, kde jsou podpisy obou rodičů, přečetli ho a podepsali. Rád bych o něm s vámi pohovořil, stejně tak s panem primářem. Ale soukromě, až na mě budete mít čas. Jen bych vás chtěl požádat, aby to bylo v tomto týdnu. Děkuji.“ Primář si mě zapsal do svého diáře. Výborně. Veverka také přikývla. Výborně. Věřím, že mi pomůže jeden, nebo druhý. Promluvil také doktor Zbořil. „Pane Wolf, máte nějaký zdravotní problém? Budete u nás už jen do konce měsíce listopadu, tak máte možnost si něco v klidu poléčit, doma tolik času a péče mít nebudete…“ „Děkuji, cítím se fajn. Ale až na tu žízeň.“ Vizita se od srdce rozesmála. „Člověče, tady má každý problém se žízní, jinak byste tu neskončili! Vy už ale nikdy nebudete pít tak, jak se říká Na žízeň. Ale vy to víte. Jste tu dost dlouho. Vůbec na pití nemyslete. Teď abstinujete, ale to zlo je zamčené v té Pandořině skříňce. A bude jí každá zašpuntovaná láhev, třeba rumu, kterou se opovážíte vzít do ruky. Jen jednou ji otevřete a zlo vás zase ovládne. Tím zlem je myšleno napití se třeba toho rumu, prostě jakéhokoli alkoholického nápoje. Dejte si proto velký pozor na svoji žízeň.“ „Já nemyslím na to, že bych se opil. Já mám obyčejnou žízeň. Musím zase víc pít vodu, sodovky nebo čaj. Tak co s tím?“ „Jak ukončíme vizitu, tak vám sestra vezme krev. A zítra ráno na lačno. Takže ráno nic nejíst a nepít. Necháme zkontrolovat ten váš cukr, vidím, že jste kontrolu dlouho neměl. Můžete jít a pošlete dalšího.“ Ve středu mne volali do ošetřovny. Kromě sestřiček tam stál doktor Zbořil. „Posaďte se.“ Sedl jsem si na válendu a byl jsem zvědavý, co chce.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 4		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.05.2011, 1:52:14

Zdravím. Přelouskáno. Držím Tonymu palec. Obšírnější komentík napíšu až na závěr...

čuk	29.04.2011, 12:05:16

Příběh pokračuje moudřením našeho hrdiny, objevuje se hledání víry, ale i uspokojení z práce. Uvidíme, jestli důstojný postoj mu vydrží a zda Toník vytrvá. Chybička. Řízky...nespálili.