» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141668

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 59. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 29.04.2011, 12:48


	„Pane Wolf, bohužel, oba kontrolní vzorky vykazují opět vyšší hladinu. Nerozumím tomu. Tak vás budu o něco více hlídat. Dietu máte, jste tady v klidu, váhu máte v pořádku, předpokládám stejnou, tak co se děje, to nevím.“ „Nedávno jsem zažil pane doktore šok. Rozhodil mě jeden dopis. Může to být z toho?“ „Stres má vliv na spoustu věcí. Já nejsem internista, diabetolog. Když to bude mít setrvalý stav a i příští test zůstane stejný, tak vás k někomu nasměruji. Doporučuji úplně vyřadit sladké z jídelníčku. Prozatím to udržíme dietou, ale nevím, nevím, jak se to bude vyvíjet do budoucna. To je všechno. A víte co? Doporučuje se v podobných případech, aby měl dotyčný u sebe pár kostek cukru. Když se mu udělá nevolno, zle, tak by je měl rozkousat a sníst… Tak je noste sebou také.“ Poděkoval jsem mu. Obrátil jsem se k sestře. „Sestřičko, prosím nevíte, kdy můžu k panu primáři na rozhovor?“ „Ještě nevolal. Ale jestli si vás zapsal, tak se ozve. Nemějte strach.“ Strach jsem neměl, ale cítil jsem, že mi běží čas a nerad bych něco prošvihl. Ani Veveruška mě nevolala. Oni mají času dost. Já ne. Byl jsem z toho celý nesvůj. Chodil jsem zase vyrábět tašky a byl jsem jak na trní. Ve čtvrtek si mě oba zavolali. První psycholožka. Řekl jsem jí o svém záměru, že chci jít pracovat po svém propuštění a odejít z domu. Že mi vedení školy dává návrh, na zrušení mé Učňovské smlouvy. „ Důvod?“ „Nepříznivý zdravotní stav. Ale pravý důvod je to, že jsem alkoholik a soudně trestaný, proto o mě nestojí…“ Zamyslela se a položila otázku, jestli jsem v tomto případě neuvažoval o tom, že bych přešel někam do jiného oboru, že by mně přece uznali ty dva roky a nastoupil bych do závěrečného ročníku tam. Tak o tom jsem neuvažoval. „Závěrečný třetí ročník už má za sebou tři měsíce. A nastoupit do něj až příští rok v září? Paní doktorko a co nějaká praxe?“ „To máte pravdu Tondo, tak jednoduché to není.“ No vidíš, ty chytrá. „Tak co chcete dělat?“ „Mám naději na jedno místo, ale až když budu mít osmnáct, tak by mě tam snad vzali. Proto bych potřeboval být v léčebně co nejdéle.“ Veverka o tomto ale nerozhoduje. Tak o tom se mám bavit s panem primářem. Taková byla její závěrečná rada. Odpoledne jsem seděl před primářem. Ukázal jsem mu ten osudný dopis. Viděl, že moji rodiče s návrhem školy souhlasí. Podepsali jej. „Zbývá mi jen zajet do mateřského pivovaru v Loučce a tam smlouvu zrušit. To není ten problém. Problém mám s časem. Do konce léčby je necelý měsíc. Osmnáct roků budu mít začátkem února. Potřebuji proto zůstat v léčebně ještě dva měsíce. Prosinec a leden. V únoru bych mohl nastoupit do práce. Možná bych mohl být doma u rodičů, ale bez práce, bez peněz, bez toho to nejde a pak po tom, co mi řekl otec, po tom být doma nemůžu.“ Podíval se na mne. „A co chcete dělat?“ „Pane primáři, asi se budete divit, ale klidně přijmu to místo…U pohřební služby! Jeden můj známý pracuje na patologii, v nemocnici v Brodě a domlouvá mi to.“ Primář málem spadl z křesla. „Slyšel jsem dobře? Vy a k pohřební službě? Člověče to je horší, než práce v pivovaře! A vy s tou vaší psychikou… Asi nevíte, že se tam popíjí, že? Chcete zase špatně skončit, začít pít? Jak vás to mohlo jen napadnout!“ „Kdo bude chtět pít, bude pít a je jedno, co bude dělat! Já strach z mrtvých nemám. A opakuji, že já s pitím skončil! Věřte, nebo nevěřte. Někde musím začít. Mohl bych se přihlásit do ostravských dolů. Pořád dělají nábor. Dávají peníze a byt. Ale já chci být v Brodu. Dvakrát v týdnu budu chodit do poradny, klidně budu brát antabus. Jen nutně potřebuji zůstat v léčebně. Pomůžete mi?“ „Podívejte se. Tady vám pobyt ukončíme k poslednímu dni v listopadu. Bohužel, i kdybych chtěl, tak tu déle být na tomto oddělení nemůžete. Teď na zimu máme víc zájemců o léčbu. Musíte uvolnit lůžko. Ale kdybych vám měl pomoci, tak o tom můžu uvažovat. Ale váš záměr se mi dvakrát nezdá. Mluvil jste prý o tom, že chcete odejít od rodičů. Máte zajištěné ubytování? Já nemám zájem podporovat nějaké zvýšené riziko po vašem návratu do civilu. Máte nějaké finanční prostředky pro začátek?“ „Já to mám vymyšlené. Ano, odejdu z domu. Bydleli jsme na vesnici v domku. Ve Vidlákově, je to nedaleko Brodu. Je volný, no ne tak docela, žije v něm můj děda a tak se tam nastěhuji a budu bydlet s ním. Je starý, může o něj pečovat.“ „Pokud si vzpomínám, tak jste o něm dost hovořil. A to je ten, který vás přivedl na dráhu alkoholika?! Mluvil jste o něm, že je také alkoholik, že pořád pije. To si myslíte, že to je tak dobrý nápad, aby se léčený alkoholik nastěhoval k neléčenému alkoholikovi? Vy snad nejste doopravdy normální! Co vás to jen napadlo za tak šílenou myšlenku?“ „Mně je jedno, že pije. Je to jeho problém. Já o svém vím a vyřešil jsem si jej. Skoro šest měsíců abstinuji. Řekl jste mi, abych se nepřeceňoval, přílišná sebedůvěra vede k recidivě. Mluvil jste o mé šanci. Já ji mám před sebou. Tak mi ji prosím neberte dopředu. To mi nijak nepomůže. Chci se postavit na vlastní nohy. Je mi jedno čím začnu. Ptal jste se, jestli jsem věřící. Já jsem ta zbloudilá ovečka. Ale když jsem byl teď doma, šel jsem sám od sebe do kostela. Hledal jsem tam Boha. Nenašel jsem ho. Asi nebyl doma. Ale objevil jsem tam na zdi velkou sochu Panny Marie. Tak jsem k ní upjal svůj zrak a v duchu s ní mluvil. O sobě. Aby mi dala sílu a ochránila mé kroky do nového života. Odešel jsem z kostela předčasně, mše ještě neskončila. Ale vím, že se tam vrátím. Hledám usmíření s těmi, kterým jsem nějak ublížil. Třeba tam najdu klid a mír. A když ne, tak si říkám, že radši budu stát hodinu v kostele, než sedět hodinu v hospodě. Říkám si, že raději budu Černý havran, než mrtvý alkoholik!“ „To je dobré! To je ale přirovnání! Nikdo se za vás v životě nebude rozhodovat. A ta návštěva kostela… Neměl bych to vyslovit. Vy nejste v jádru zase tak špatný mladý muž. Sám přiznáváte, že jste zbloudil. To je slabé slovo. Ale vidím, že máte zájem o celkovou nápravu. Máte to v rukách. Jen vy. Bůh může přihlížet a být vám svou sílou ducha nablízku. Dobře. Něco mne napadlo. Jste tady půl roku i s pobytem na uzavřeném oddělení. Po takové době by mohl být váš návrat do života komplikovanější, než u těch otrlých a zkušených alkoholiků. Ti se z toho pobytu otřepou raz dva. Já zavolám na jiný primariát. Nic neslibuji. Pokud bude mít volné lůžko, tak vás tam k prvnímu prosinci nechám přeložit. A tam vám řeknou, jak dlouho můžete u nich být. Tady zůstat ale nemůžete.“ „A smím se zeptat, to bych skončil zase na tom uzavřeném oddělení?! To bych z toho radost neměl.“ „Ne, mám na mysli Rehabilitační oddělení. Tam by se vám líbilo. Je to smíšené oddělení. Jsou tam spolu muži i ženy. Většinou s lehčí formou neurózy a psychózy. Řeší se tam více méně rodinné vztahy, které jsou nějakým problémem narušeny. Každých čtrnáct dnů mají dovolenky. Ale tím vás nebudu zatěžovat. Jestli vás tam přijmou, tak si odpočinete jak v lázních. To jsou naše malé Karlovy Vary.“ „Počkejte, pane primáři. Řekl jste, že jsou tam dohromady muži s ženami. To bych spal s nějakou ženskou na pokoji?! To nemyslíte váženě, že si děláte legraci?“ Smál se. „Pane Wolf, tak takové lázně to zase nejsou, ve Varech možná spolu někdy spí, ale to jsou ti záletníci, nevěrníci a nevěrnice! Tady mají jednu část oddělení ženy a druhou muži. Ložnice jsou tedy zvlášť a je přísný zákaz pouhé návštěvy na ženském pokoji mužem a obráceně. Jen mají společné sprchy, oddělené WC, společnou jídelnu a terapii. Ale když vás primář Javorský příjme, tak to uvidíte. Ano, mohl byste absolvovat rehabilitační pobyt. Zmíním se i o vašem sebevražedném pokusu. To pomůže. Nelekejte se tak, nikdo z pacientů o tom nebude vědět. Zavolám mu a dám vám vědět. To je vše. Nebo máte ještě něco, s čím bych měl být seznámen?“ „Potřeboval bych před propuštěním dovolenku. Třeba na jeden den. Ale hlavně dopoledne, šlo by to?“ „Připomeňte se příští týden u vizity. Napíši vám den existenčního volna a můžete hned ráno opustit léčebnu a návrat budete mít do 20 hodin. Tak běžte, vy jeden živý černý havrane!“ Poděkoval jsem a říkal jsem si, že štěstí je vrtkavé, nestálé, ale začínám jej mít na své straně. Jen si to něčím nesmím zkazit sám. Snad mi zase půjde dobrá karta, snad začnou padat samé šestky! Od primáře jsem dostal tu nejlepší zprávu. 1. prosince budu přeložen na Rehabilitační oddělení Psychiatrické léčebny. Nemohl jsem se dočkat. Všechno mi začíná vycházet. Juchú! Existenční volno jsem si vyžádal na čtvrtek, 26. Listopadu. Měl jsem volno celý den. Odjel jsem domů. Jen budu muset říct mámě, že odejdu z domu a že chci bydlet u dědy. A že si hledám práci. Vydělám si na živobytí sám. Připadalo mi to jednoduché, ale… Jsem bez peněz. Když to místo dostanu, tak si od ní budu muset vypůjčit pár stovek do začátků a z první výplaty je vrátím. Jestli mi nepůjčí, tak odpoledne stejně pojedu na slezinu k Plášilům, doufám, že tam bude také Čert a o půjčku požádám u něj. Hlavně, aby mi řekl, jak to vypadá s tím místem u pohřební služby. Mámu jsem svým rozhodnutím šokoval. Že prý je to jedna z dalších blbostí, které jsem vymyslel. Odpověděl jsem tvrdě. „Otec mi řekl, že v osmnácti mám vypadnout z domu, tak vypadnu! Tak jak chtěl.“ „Prý to tak nemyslel, že se nechal unést hněvem.“ „To je mi už jedno. Já jsem rozhodnutý. Jak dovrším osmnáct let, odejdu. Ať se vám to líbí, nebo ne. Když budu bydlet s dědou ve Vidlákově, tak budete vědět, kde jsem. Budu vás navštěvovat, abyste viděli, že nepiju. Jen si ze začátku budu vozit prádlo a operu si je u vás. Vařit umím, tak co.“ „Ale i kdybych se tam nastěhoval, tak je domek vyklizený, zůstala tam jen ta stará kuchyň a kamna. Na čem budu spát?“ „ No tak si snesu z půdy tu starodávnou postel po babičce. Až si vydělám peníze, našetřím si a koupím novou válendu s úložným prostorem a šatní skříň. Postupně si to zařídím. Nevidím v tom žádný problém.“ Zlomil jsem ji. Rezignovala. Jen s půjčením peněz váhala. Řekl jsem jí, že si je půjčím, pokud budu pracovat. Abych je měl z čeho vrátit. „Co když ale práci nebudu mít?“ „ No a to mi chceš říct, že mě necháte doma a budete živit? A zkontrolují mě policajti na ulici a já půjdu sedět? Jsem v podmínce, a kdyby mi k ní přišili ještě příživnictví, tak nevím, kdy z kriminálu vylezu. Ne. Já si hledám práci. Chci pracovat a žít sám. Ještě dnes si zajedu na otočku za dědou a oznámím mu, že budeme bydlet spolu.“ Viděl jsem, že mi chce říct, že děda pije. „ A děda, jestli pije, tak ať si pije. Já nebudu. Slyšíš? Já nebudu!“ Šel jsem na autobusové nádraží a počkal jsem na autobus do Vidlákova. Tak jsem se objevil ve své rodné vísce, po dvanácti letech. Vystoupil jsem z autobusu a zamířil k našemu domku. Vypadal sešle, neudržovaně. Stejně tak sousední Horní hospoda. Jen vesnice byla upravenější. Akce Zet, občané sami sobě, fungovala. Zazvonil jsem a čekal, až mi příjde děda otevřít. Trvalo mu to dlouho. Tak jsem vytrvale mačkal tlačítko zvonku. Dočkal jsem se. Otevřel dveře a zůstal překvapeně stát. „To jsi ty, Toníku? Stalo se doma něco?“ Vklouzl jsem dovnitř. „Nic se nestalo, dědo, jen s tebou musím mluvit!“ Odešli jsme k němu, do jeho výměnku. Nic se nezměnilo. Měl tam stejně nahuleno z cigaret, jako kdysi. Ani děda se nezměnil. Jen zestárl. Už to nebyl takový čipera, jako býval dříve. Bylo mu 75 roků, ale držel se. Posadili jsme se a já spustil, že se chci k němu přistěhovat. Nechápal proč, proč nechci být doma v Brodě. Ale neměl nic proti tomu, abych se k němu nastěhoval. Spíš byl rád, že tam nebude sám. Tak jsem měl první vítězství na své straně. Šel jsem si prohlédnout v jakém stavu jsou místnosti. Řekl mi, že přes léto otevíral okna a větral v nich, aby se nedržela vlhkost. Podlahy byly v pořádku, první co budu muset udělat, tak všude vymalovat. To zvládnu sám. Kamna zůstala na svém místě, jak v ložnici, tak v obývacím pokoji. Jenže o staré piliňáky jsem nestál. Ani jsem nevěděl, jestli ve stodole zůstaly nějaké piliny. Jestli ano, tak je spálím, alespoň vytopím obě místnosti. A pak kamna zlikviduji a pořídím si nové, naftové. Takové topení je teď v módě, litr nafty výjde levněji, než topení uhlím. Nafta se dá sehnat ještě levnější od řidičů. Vím, že s ní kšeftovali. V kuchyni stál starý kredenc a kuchyňský stůl. Také použitelné. Blbé bude jen, že neotočím kohoutkem a nepoteče voda, jako doma v Brodě. Pumpa na dvoře funguje a voda je pořád dobrá. Jinak by ji děda nepoužíval. A záchod? No tak budu chodit na dvůr do kadibudky, jako dřív. Vodu na okoupání si ohřeji na kuchyňských kamnech a je to. Žádný problém jsem neviděl. Jen na čem budu spát? Zeptal jsem se dědy, jestli je na půdě ten starý nábytek. „Je. Ale jestli se do něj nedali červotoči, to nikdo neví.“ Vylezl jsem na půdu, abych se tam porozhlédl, co tam všechno je. Našel jsem rozloženou postel, na té prý spávala babička. Jo, to muselo být moc dávno. Byla celá zaprášená, špinavá a od pavučin. Tak to je romantika! Nevadí. Odnesl jsem postupně přední i zadní čela postele ke vchodu na půdu a pak je spustil dolů po žebři, jak po lyžích. Potom jsem spustil dolů bočnice a všechny spodní desky. Postel byla dole ve stodole. Jak přijedu příště, tak budu muset všechno očistit a umýt. Jak vymaluji, dám si ji do ložnice a poskládám. Řekl jsem dědovi o papír a tužku. Napsal jsem si, co všechno mám, co si budu muset zajistit a nechat dovézt. Teprve teď se děda zeptal, co se stalo. „Tak řekneš mi, co se děje?“ Jako se mnou. Přiznal jsem se ke všemu. Nemohl tomu pořád uvěřit. Musel. Byla to tvrdá realita. Zapálil si tu svoji ručně balenou cigaretu a zpod stolu vytáhl litrovou láhev borovičky. Nabídl i mně. Poděkoval jsem. Co by se mi prý mohlo stát, kdybych si s ním dal jednu štamprli. Primář měl pravdu, je to rizikové prostředí, ale nenechám se zviklat ve svém odhodlání nepít. „Jen si dědo dej i za mě!“ Tak si nalil dvakrát. Vypil dvě štamprle a spokojeně vydechl. Joj, to je dobrota! K Tarasu Bulbovi a Nové směsi v cigaretě určitě. Zeptal jsem se, za jak dlouho mi pojede autobus zpět do Brodu. Řekl, že mám čas, že nemusím divočit. „A co peníze máš nějaké?“ „ Ale dědo, kde bych je vzal! Ale budu od února pracovat, mám slíbené místo u pohřební služby“ Nijak to na něj nezapůsobilo. „No to je práce pro silné žaludky! Práce jako práce. Někdo ji musí dělat. Popeláře také. Bez nich by to taky nešlo.“ Nerozmlouval mi to. Pak řekl a udělal něco, z čeho jsem málem spadl ze židle já. „Toníku, já už mám svoje roky, nevím, jak dlouho tady budu, to ví jen pánbůh. Dokud mi chutná tabák a borovička, tak je to dobré. Jak přestane, tak je to s chlapem špatné. To je jeho konec. Nemohl jsem mu říct, že na to mám jiný názor. Že nekouřím a nepiju a vidím v tom dobrý začátek pro nový život. „Budeš mít osmnáct roků, že.“ Vstal a šel k posteli. Šáhl pod strožok a vytáhl něco, co bylo zabaleno, snad do velkého kapesníku. Přinesl to ke stolu a posadil se. Pak látku pomalu rozdělal. Ruce se mu třásly, ale to bylo věkem a asi také chlastem. S klidem z látky vyndal červenou knížečku. Zeptal se, jestli vím, co to je. „Jak bych to mohl, dědo vědět.“ „ Tak to je tvoje vkladní knížka! Já ti šporoval peníze na tvoji svatbu. Máš na ní myslím patnáct tisíc! Matka ani otec o ní neví. Ty peníze jsou jen pro tebe. Vždycky jsem tě měl rád, i když matka brblala, že piju a že tě zkazím. Já chtěl jen tvé dobro. Jak jsem řekl, ví jen pánbůh, jak dlouho tady budu. Na, já ti ji dám už teď. Jako dar k tvým osmnáctinám. Jen si ty peníze nerozhaž. Šetři si. Třeba se za pět roků oženíš, tak si je nechej pro rodinu. Chceš tu bydlet a nic tu není. Tak si kup, co budeš potřebovat a začni šetřit, když říkáš, že budeš vydělávat tak zase peníze vrať na knížku. Jednou se ti budou hodit. Knížka není na heslo, je na tvé jméno.“ „Ale dědo, já budu mít narozeniny až v únoru!“ „To je jedno, vezmi si ji, a dobře schovej, abys ji neztratil. A nikomu o ní neříkej.“ Byl jsem v šoku. Tolik peněz! Když si ji vezmu, budu mít po starostech se začátkem. Bylo to jako zázrak. Pomyslel jsem si na kostel, na Panenku Marii, že mne vyslyšela. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale děda mi strčil vkladní knížku do ruky, se slovy, že je moje. „Dědo, jak moc ti děkuji!“ Schoval jsem si ji do kapsy a začal přemýšlet, co si za peníze koupím. Řekl jsem, že jsem sundal z půdy babiččinu postel. „Tak se na ni vyprdni, rozmlať ji pantokem a spal v kamnech. Kup si pořádnou postel! Peníze na to máš.“ Tak jo. Máš pravdu. Podíval jsem se na hodinky. Usmál se. Ty mi dal k patnáctým narozeninám. „Jdou?“ „Jasně, šlapou jak drahé švýcary!“ „ Tak jestli ti to jede do Brodu, tak už běž na autobus, aby ti neujel. A brzo přijeď, je mi tu samotnému smutno. Ani do Brodu nejezdím. Už nechodím ani do hospody. Kořalku si kupuju v obchodě.“ Poděkoval jsem a šel jsem na zastávku počkat na autobus. Když jsem přišel domů, nevydržel jsem to a mámě knížku ukázal. Spráskla ruce. Tolik peněz! Řekl jsem, že se mnou může jít do Spořitelny, že si vyberu nějaké peníze a za ty si koupím vybavení do Vidlákova a knížku si nechám u ní. Pochválila mě, že uvažuji rozumně, že by to do mě neřekla. Knížku jsem jí dal a řekl, že až přijedu příště, tak z ní půjdeme vybrat a pak půjdu do obchodů na nákup. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale zázrak se stal. Nic nestálo v mé cestě k samostatnosti. Ukázal jsem jí papír, na kterém jsem měl seznam věcí, které si budu muset koupit. Vzala si ho a vložila do vkladní knížky. „Dobře, peníze vybereme a pořídíš si to.“ Řekla to smířlivě, věděla, že mě už nic nezastaví. Jestli mi nevýjde ta práce v pohřební službě, poohlédnu se po něčem jiném. Odpoledne jsem jel k Plášilům na slezinu. Měl jsem šťastný den, přestože jsem dítě páteční. Čert přišel, a když jsem se zeptal, jak to vypadá u těch Černých havranů, ukázal mi palec směřující nahoru. Jo! „Řekl jsem Janouškovi, že máš o to místo vážný zájem, ale nastoupit můžeš až v únoru. Že ten děda tam bude do konce ledna. Jen se tam máš jít ukázat a podívat se, co tam budeš vlastně dělat.“ „Tak co Čerte?“ „Budeš dělat toho strojníka. Oblékat nebožtíky do svátečních šatů, dávat je do truhly, starat se o kytice, věnce a rakve. Kdybys dělal se mnou na patologii, tak bys musel umět také šít. Víš, dělat takové krátké krásné stehy na kůži, třeba na bříšku…“ Nebál jsem se vstoupit do ponurého světa mrtvých, i když jsem byl plný života. Poručil jsem mu pivo a velký rum, za to, že mi tak pomohl. Rozloučil jsem se a jel domů. Mámě jsem potvrdil, že to místo mám! Nabalila mi nějaké jídlo na cestu a vyrazil jsem na vlak. S tak dobrým pocitem jsem ještě do léčebny nejel. Na rehabilitačním oddělení ty dva měsíce vydržím. Dva měsíce, co to je proti šesti na protialkoholním. A když se tam prý budu cítit jak v lázních, no tak proč ne. Těšil jsem se, až se s tím pochlubím jak Veverce, tak primáři. Veverka měla pravdu. Být jiný? To znamená být střízlivý! Pak se daří všechno. Vrátil jsem se na oddělení, šel jsem se přezout k botníku. Strčil jsem dovnitř své boty a vzal jsem si papuče. Tak ty starý smraďochu, ještě pár dnů a nechci tě už vidět a hlavně cítit! Nahlásil jsem se v ošetřovně do stavu, a s úsměvem jsem si vzal od sestry podávanou detekční trubičku s náustkem. „Já chci balónek, bez balónku to není ono!“ „Nekecejte a dýchněte do ní jaksepatří!“ Foukal jsem, jak jsem jim říkal, jako sklář do píšťaly. Trubička mě pálila do prstů během pár vteřin. „V pořádku, to stačí, nebo ji zavaříte…“ „Snad si nemyslíte, že bych něco pil? Nemám důvod, i když důvod k radosti dnes mám veliký!“ „Co se vám podařilo?“ „Já mám práci. Sestřičko hurá, já půjdu do práce, ale až v únoru.“ Dívala se na mně jak na vola. On se těší do práce… To snad není pravda. Ale byla. Byla to pravda. Když jsem to řekl chlapům na pokoji, tak se málem sázeli, kdy začnu popíjet a za jak dlouho se tam poprvé ožeru. Pánové, prohrajete. Ale na mne si nikdo sázet nemusí. Po večeři jsme si na jídelně zazpívali, já znal slova všech těch přiblblých lidovek, ale ústa jsem stále otevíral, jako kapr na suchu. Když se vám to líbí, zpívejte, jásejte, veselte se. Mě tím doháníte k šílenství, ale už to vydržím. A hymnu na závěr, tu si s chutí zakřičím. Ta jediná mi nevadí. A bylo mi líto, že se k léčbě neodhodlal nějaký klavírista. Teď tu byl muzikant samouk a uměl brnkat na kytaru. Jak nemám hudební sluch, tak jsem poznal, že kytaru naladit neumí. Asi nebylo zas tak důležité. Důležité bylo aktivně zpívat, nebo zpěv předstírat. Jen jsem si nedovedl ty některé strýčky představit, jak jsou v hospodě opilí a zpívají. Kdyby mně tak zazpívali u stolu, asi bych utekl bez zaplacení. Dechovku bych potíral stejně, jako nadměrné pití. Podle mne škodí stejně. Po tomto vystoupení mě čekalo zítra poslední. A to už pusu neotevřu. Na body se můžu vykašlat. Víkend uběhne jako voda v řece a bude pondělí. Už abych si připravil svoji závěrečnou řeč k ranní komunitě. V pondělí odtud, pánové, zmizím. Půjdu do lázní! Pěšky, s taškou v ruce. Těch 200 metrů zvládnu. A jsem zvědavý na ty ženské. V pátek jsem se hlásil k primáři. Bohužel, nemá čas. Píše zprávy k soudům. Asi i moji, že jsem léčbu absolvoval. Možná připíše, že přesto zůstanu v léčebně další dva měsíce. Paní předsedkyně soudu si jistě pomyslí, ten hoch jde do sebe! Jde vážená paní. A už vás nechce nikdy vidět! Ani odmašťovnu, ani pakárnu. Chci a budu normálně žít, budu jiný. Střízlivý! Věřte mi, nebo nevěřte. Vyslechla mě jen Veverka. Byla skutečně hezká ženská. Jen ty dva přední řezáky jí kazily vizáž, když se usmála víc. Byl jsem stručný. Tu práci mám, jen se tam půjdu ukázat, jak vypadám a oni mi zase řeknou a ukážou, co budu dělat. A že mne děda finančně pomůže a nechce peníze zpět. Zařídím si v domku byt po rodičích novými věcmi. Stal se asi zázrak. Dala mi radu. Mám se prý držet co nejvíce při zemi. Pýcha předchází pád! To moudro jsem kdysi také slyšel, ale za uši jsem si je nezapsal. Nejsem pyšný. Nemám být na co pyšný. Toto byl ryzí optimismus, paní doktorko! Poslední víkend se mi vlekl. Nemohl jsem se dočkat pondělního rána. Ale bylo tu. Vstal jsem o něco dříve a dal jsem si dlouhou sprchu. Umyl jsem si vlasy a vzorně jsem se oholil, abych vypadal dobře. Mých dlouhých vlasů si přestali všímat. Asi uznali, že jejich délka nemá na alkoholismus žádný vliv. Bez knírku jsem prý omládl. Pan předseda podal před naší komunitou víkendové hodnocení a všem oznámil, že se dnešním dnem rozloučím s oddělením. Má protialkoholní léčba skončila. Vyzval mne, abych se k jejímu průběhu vyjádřil. Takto se s kolegy a personálem rozloučil každý pacient. Vstal jsem a s vážnou tváří jsem promluvil. Kolegové byli prakticky noví, střídali se po třech měsících, málo kdo zůstal na oddělení déle a soudních výměrů nebylo. „ Přišel jsem se léčit sám, ale byl jsem zde popravdě poslán soudem, jako součást mého trestu, dopustil jsem se v opilosti jednoho trestného činu. O něm mluvit nebudu. Přišel jsem do léčebny s tím, že přestanu s pitím. Nadměrným pitím. Pil jsem od dětství, napřed jen tak, možná ze zvědavosti, ale zachutnalo mi pivo. Tak, že jsem bez něj nemohl být. A abych netroškařil, šel jsem se učit do pivovaru.“ Někdo se začal nahlas smát. Zasáhl pan předseda. „Prosím ticho pánové, poslouchejte, je to poučný příběh u tak mladého člověka!“ „V prvním ročníku jsem zažil něco, čemu se říká šikana. Abych jí unikal, začal jsem se pravidelně opíjet. Nesmývám tím ze sebe svoji vinu, k pití jsem se odhodlal já sám, ale jistou vinu nese také vedení školy, internátu, že včas nezasáhlo. Jak proti šikaně, tak proti tomu, že zavíralo oči před tím, že se opíjeli patnáctiletí kluci. Neopíjel jsem se sám, ale o druhých nebudu mluvit. Já jsem se propíjel i druhým ročníkem. Bez problému jsem dokázal vypít přes dvacet piv na posezení. Nechlubím se tím. Jen vám chci přiznat, jak jsem začal postupně zvyšovat dávky alkoholu, zpočátku to byla dvě tři piva a zanedlouho jsem jich ale musel vypít deset, abych si přivodil tu skvělou náladu, kterou jsem dostal dříve po těch třech pivech. V závěru druhého ročníku jsem začal mít jisté zdravotní problémy. Fyzické i psychické. Rána se neobešla bez prvního doušku a pokračoval jsem pít i přes den. Kupodivu to stále nezanechalo viditelné následky, jak na učení, tak práci v pivovaru. Někdy jsem si udržel hladinku dva dny. Pak přišly výčitky svědomí, třes rukou a dostavily se i vidiny a hlasy. Tehdy jsem dostával strach, zkoušel jsem s pitím přestat sám, ale vydržel jsem to sotva týden. Jak kdy. A ty zdravotní problémy? Dostal jsem patrně v důsledku mého pití cukrovku. Ale pil jsem tak nějak zvláštně. Jen na internátě a v práci. Ale ano, i v hospodě, kde nám nalévali bez sebemenších problémů, i když věděli, že nejsme plnoletí. A na internátu bylo stále všechno bez problémů. Jenže vyhodili starého ředitele a přišel nový a ten se snažil o zpřísnění. Dlouho jsem tam nebyl, možná, že po tom, jak jsem dopadl já, tak je tam přísný režim a bez chlastání. Doma jsem dlouhou dobu úspěšně své pití dokázal tajit. Nikdo nic netušil, jak jsem se parádně rozjel. Když jsem se někdy opil, domů jsem nešel. Vyspal jsem se ve sklepě, v sušárně na prádlo, a když jsem usoudil, že jsem vystřízlivěl, šel jsem domů. Ustavičně jsem lhal. Lhal a lhal pořád dokola. Rodičům, a hlavně sám sobě. Poznal jsem jednu dívku, na které mi tolik záleželo. I před ní jsem lhal, že nepiju. Začal jsem chodit k psychiatrovi, dal jsem na něj, ale nevydržel jsem bez pití dlouho. Přišel jsem prostě pozdě. Prvního května jsem se těžce opil a spáchal ten trestný čin. Skončil jsem na záchytce a později u soudu. Dostal jsem podruhé z alkoholu strach a snažil se přestat pít. A i když jsem nepil, alkohol mne dostihl. Já měl svého Ďábla, který mi našeptával - Jen si vypij, já ti to dopřeji, ale seberu ti v životě to, na čem ti nejvíc záleží. A své slovo splnil. Vzal mi lásku. Neunesl jsem to, a když jsem byl doma na dovolence, to už jsem byl tady na oddělení, tak jsem spáchal sebevraždu. Ale střízlivý. Slíbil jsem, že nebudu pít a to jsem dodržel. Vám ďábel vezme třeba vaše manželky, děti, přítelkyně nebo práci. Varuji vás proto před jeho mocí. Ten ďábel, to je alkohol. Zničí vás a všechno v okamžiku, kdy to nečekáte. Mě dohnal k zoufalému pokusu o sebevraždu. Já ten pokus přežil a už jej nikdy nezopakuji. Zařekl jsem se, že s pitím definitivně skončím.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.05.2011, 1:48:55

Zdravím. Přelouskáno. Držím Tonymu palec. Obšírnější komentík napíšu až na závěr...


ze dne 25.05.2011, 1:55:15
Šíma: Zatím jsem se dostal až k tomuto dílu. Ďábel v podobě alkoholu vzal Tonymu vše, co měl rád: domov, práci (školu) a jeho lásku. Snad se postaví na své vlastní nohy, dokud mu je zase v jiné podobě "jeho prokletí" nepodrazí... Příběh napsaný s citem a smyslem pro detail. Občas se v textech objeví nějaký ten překlep, nadbytečná či chybějící mezera a podobně. Budu se snažit splnit všechny své resty, protože mi Tvůj příběh přirostl k srdci! A čeká mě ještě poměrně hodně částí...

čuk	29.04.2011, 12:47:53

Příběh se teď rozvíjí poklidněji, optimističtěji, na našeho hrdinu se usmálo sluníčko. Nechci být pesimista, ale možná, že dlouho svítit nebude. Ale kdo ví. Čtenář je do příběhu vtáhnut a podvědomě poučován, nenápadně, snad i tím, že je hrdina velice mladý.