obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Záře ::

 autor cokoliv publikováno: 18.03.2011, 16:47  
Povídka se odehrává ve smyšleném vesnici, kde si bůh vybírá své vyvolené. Bohužel se někdy vyvolený vrátí. Příběh je o klukovy, který chce zjistit, proč si bůh vybírá své vyvolené.
 

Na obloze propukla velká záře. Bůh si vybírá. Opět s úžasem sleduji tuhle scénu. Ač je tato událost pro naši vesnici smutná, vždy nás všechny oslní.
Jeden po druhém postupně mizíme. Nikdo neví proč. Někdy se vyvolený vrátí, ale jako by ztratil svou duši. Nemůže mluvit, myslet, pohybovat se. Přijímá jen potravu a leží v posteli. Jako by byl mrtvý. Tohle je osud naši vesnice, ne tohle je osud nás. Nikdo neví, proč si nás bůh vybírá a bere z vesnice. Nikdo neví, kam se dostaneme, když nás vybere. Nikdo neví, proč se někteří vrací a někteří ne. Nikdo neví, proč ti kdo se vrátí, jsou bez duše. Jedno víme jistě, bůh si nás všechny jednou vybere za své vyvolené. Naučili jsme se s tímto osudem žít a nebojíme se, že si nás bůh vybere. Je to pro nás čest, že jsme vybráni. Aspoň to všichni říkají. Já se bojím. Nechci přijít o svou duši. Možná tyhle pocity sdílím s ostatními, ale bojíme se to říci nahlas. Já taky.
Naše vesnice je už malinká. Žije zde okolo 40 obyvatel. Všude okolo nás obepínají skály. Nejspíše za skalami je konec světa. Je zde okolo 90 domů, co jsem slyšel, tak ve vesnici žilo daleko mnohem obyvatel. Ve vesnici se o záři moc nebaví. Snaží se myslet jenom do budoucnosti. Ale mě by zajímalo, jaká byla minulost vesnice a hlavně, proč nás bůh vybírá. Rodiče mi to nechtějí říci, nejspíše neví proč tomu takhle je. Tady začíná můj příběh. Moje zvědavost a touha po poznání. Jmenuji se Nani.


Střípek minulosti


Celá naše rodina jako obvykle sedí v jídelně a dopřáváme si večeři. Rýže a vepřové maso. Já sedím Vedle sestry. Hlava stolu je táta a naproti němu sedí děda. Mamka s babičkou sedí naproti mně se sestrou.
Otočím svou hlavu nalevo a odvětím na tátu: „Musím si s tebou o něčem důležitém promluvit.“
Taťka se na mě otočí s úsměvem, jako by chápal, co chci říci a odvětil: „Dobře.“
Nic víc, trochu jsem se zarazil, ale pochopil jsem, že mám ještě počkat, až dojíme. Sestra se na mě podívala s kyselým obličejem. Cítím, že jsem zničil pohodovou atmosféru, a zaměnil ji za velmi nepříjemnou a chladnou. Překvapilo mě, že se nikdo neptal, o čem si chci promluvit.
„Tak, o čem jsi chtěl promluvit Nani,“ ptal se mě taťka na naší verandě pod hvězdami.
„Můžeš mi prosím, něco říci o minulosti této vesnice? Prosím,“ říkám s hlasem mírně chvějícím a pokorným.
„Už jsme na tohle téma mluvilo, že o tomhle se nebudeme bavit,“ řekl taťka se zvýšeným tónem.
„Já to chci vědět, ne já to potřebuji vědět! Musím to vědět! Přemýšlím nad tím pořád dokola a trápí mě, že nic nevím,“ také jsem zvýšil hlas.
„Nechci, aby ses ještě trápil více, neměl bys pátrat po naší minulosti. Je lepší některé věci nevědět a nešťourat se v nich, mohlo by tě to bolet na duši,“ řekl taťka a koukal se na oblohu.
„Chci to vědět, mám právo znát, co se stalo,“ pokračoval jsem v přesvědčování.
„Opravdu to nechceš vědět,“ zeptal se taťka unaveně.
„Chci, chci, chci, chci,“ začal jsem ječet.
„Chováš se jako dítě co chce svou sladkost. Ale po sladkostech se kazí zuby. Stejně jako po pravdě se kazí svět,“ řekl unaveně taťka.
„Běž spát, a jestli chceš opravdu si zničit všechno, zeptej se dědy,“ řekl taťka, zvedl se a odešel.
Poté co taťka odešel, jsem se ještě chvíli koukal na oblohu a šel jsem spát.
Ráno, hned po snídani, u které se taťka tvářil, jako by se včera nic nestalo, jsem šel s dědou na procházku. Děda se tvářil celkem překvapeně, ale už něco tušil a s mírným úsměvem si sedl na lavičku a ukázal, ať si taky sednu.
„Nejspíše tě asi zajímá minulost, nemám pravdu Nani,“ zeptal se sebejistě, že mně odhadl děla.
„Ano, chci znát pravdu, své dětství si vůbec nepamatuji,“ řekl jsem.
„Kdysi dávno, nás bylo kolem 200. Byl to normální život, to už jsi byl na světě. Jenže po nějakém čase se objevila první obrovská záře. Nikdo netušil, co se stalo, a poprvé zmizel jeden z nás. Propukla obrovská panika. Nikdo nevěděl, co se stalo. Někteří se zhroutili, někteří se zavřeli do domu a nevylezli. Nakonec se vesnice rozdělila na dva tábory. Dalo by se říci, že jeden byl pozitivní a druhý pesimistický. Jak vidíš, tak vyhrál pozitivní tábor. Díky tomu, že pasivní tábor byl vybírán častěji bohem, tak většina stoupenců přešla na pozitivní tábor. Pro svou ochranu většina lidí dokáže své přesvědčení změnit. No, teď ti povím vše co znám ohledně pasivní filozofie. Věřili, že jsme pouhou stravou pro boha. Nic víc, nic míň. Říkali, že jsme pouhá rýže. Ti kdož se vrátili, byli zkažení a špatní. Několik takových navrátilců i zabili. Tohle všechno vím, ohledně pasivní filozofie. Neznám ji celou, já byl na straně pozitivní filozofie. Jak už víš o této filozofii. Bůh si vybere vyvoleného, který může opustit tento malí svět a bude v ráji, který je nekonečný a plný štěstí. Navrátilce bereme, jako někoho kdo se bránil tento osud přijmout a nevěřil mu. Proto se vrátí jen fyzické tělo. Duše zůstane mezi naším světem a rájem. Já tomu věřím. Nechci,aby ty které miluji, viděli mou prázdnou skořápku. Jestli chceš vědět něco více, jdi na východ. Na okraji je jeden dům, kde je snad poslední z řad pasivních lidí. Ten ti řekne určitě více než já. Já se raději držel stranou jako u všeho,“ vyprávěl děda s notnou dávkou smutku.
Děda se zvedl z lavičky, usmál se na mě a šel pryč. Já jsem byl zabořen v myšlenkách.
Přišla další záře, nebe se rozzářilo, jako by poblíž nás vybouchla supernova. Mé myšlenky se proměnili v nicotu a já zase s úžasem sledoval tuto podívanou. Zavřel jsem oči a cítil jsem svěží vůni okolo sebe, jako bych byl v louce plných nejrůznějších květů. Záře, která někoho odnese je tak fantastická. Zničí všechen strach.


Zářná oběť


Přicházím k našemu domu. Vidím okolo několik zvědavých a vystrašených lidí. Přejel mi mráz po zádech. Naskočila husí kůže. Trochu se můj svět zatemnil. Rozbíhám se ke dveřím. Omylem narazím do mého souseda. Neřeknu ani omlouvám se. Dveře jsou otevřené. V předsíni vidím na zemi sestru. Kouknu zběžně do její tváře. Oči bez života. Koukala se nespecificky na strop. Obcházím ji a jdu do obývacího pokoje. Přede mnou se postaví taťka a zakryje mě výhled. Narazím mu do hrudi. Pomalu se kouknu na taťkův obličej. Když už vidím jeho bradu, chytne mě rukama za hlavu a záda. Začne mně objímat, ne tisknout k sobě.
„Víš, při záři. On, se vrátil. On se vrátil. Proč se vracel? Proč se jen ten blázen vracel,“ mumlal si taťka zatím, co byl hlavou zabořený v mých vlasech.
„Kdo se vrátil? Koho záře odnesla,“ ptám se velmi neklidně.
„On se nechtěl vracet. Přesto se vrátil. Co budeme dělat,“ mluvil taťka pořád dokola bezbranně.
Nemohl jsem na tohle nic říci. Po chvíli mi došlo, že nejspíše děda se vrátil po záři. Jiný muž tady není. Mluvil jsem s ním před chvíli. A teď… Nechtěl, abychom ho takhle viděli. Přesto ho vidíme. Trochu jsem vymanil z náruče taťky a jedním okem viděl celou scenérii obývacího pokoje. U stolu seděla babička, v rukou si držela hlavu. Nad ní ji mamka hladila a utěšovala. Kousek od stolu ležel na pohovce děda. Kolem něho byly samé svíčky. Zadíval jsem se na dědu. Viděl jsem, jak se dědovy zvedá hruď. Byl na živu.
„Tati, děda žije! Děda žije,“ začal jsem křičet.
„Děda už umřel,“ řekl taťka šepotem.
„Ne! Žije! Vidím, že žije,“ křičím s plných plic.
Najednou je temno. Vidím tmu. Necítím tělo. Omdlívám.
Probouzím se. Vidím strop. Tenhle strop dobře znám. Je od mého pokoje. Pro jistotu se ještě rozhlédnu a přesvědčím se, zda je tohle opravdu můj pokoj. Sen? Řeknu si pro sebe. Opravdu hnusný sen. Zvedám se, ale najednou cítím obrovskou bolest na obličeji. Chytám se za něj a bolí ještě více. Co se to děje? Zvedám se z postele a jdu na chodbu. Na konci chodby máme koupelnu, kde je zrcadlo. Trochu se potácím, ale nakonec jsem přišel až do koupelny. Kouknu se do zrcadla a vím obrovský monokl a červený nos. Co se to stalo? Opřu se o umyvadlo a začnu myslet. Co když žádný sen nebyl. Byla to skutečnost? Začínám cítit chlad. Nohy se mně třesou. Kouknu se znovu do zrcadla. Přímo sobě do očí. Nebyl to sen. Děda byl vyvolený. Vrátil se. Teď je už jen skořápka. Prázdná skořápka. Nic víc. „Ťuk, ťuk,“ přerušuje mé myšlenky. Otočím se ke dveřím a vidím taťku. Hlavu má sklopenou dolů.
„Promiň mi to,“ řekl taťka.
Koukám na něho a nevím, o čem mluví.
„Promiň, že jsem tě praštil. Nemohl jsem to vydržet. Jak jsi řval, že je na živu. Promiň,“ řekl taťka, otočil se a šel pryč.
Ještě dlouho jsem se koukal do dveří s prázdnými myšlenkami. Nakonec jsem šel znovu do pokoje. Nohy se mi klepali ještě více než předtím. Byla mi zima. Najednou se mně zdála, že chodba z koupelny do mého pokoje je strašně dlouhá. Jeden krok, druhý krok. Počítal jsem si v duchu. Děda je navrátilec. S těmito slovy jsem došel do pokoje a spadl na postel. Koukl jsem z okna ven. Byl nejspíše už večer. Projel jsem si znovu v hlavě, co mi táta říkal. Abych chápal, proč mě praštil. Pro tátu byl děda vzor. Vzhlížel k němu a snažil se žít podle něho. Měly spoustu společného a teď se děda stal navrátilcem. Prázdnou skořápkou. V tu chvíli jsem si vzpomněl na dědovy poslední věty, co mě řekl. Seděli jsme na lavičce kolem hodiny cesty od našeho domu. Vidím dědu, v pozadí se lemují stromy a jeden mrak co vypadal jako japonská konvice na čaj. Děda říká: „Nechci,aby ty které miluji, viděli mou prázdnou skořápku.“ Nechtěl, abychom ho tahle viděli a přesto všechno… Záře, která zaplní všechny kouty duše i srdce teplem. Záře, která je tak fantastická pokaždé co ji vidíme. Dokáže zakrýt každou temnotu, strach. Umí udělat tohle. Povzdechnu si a chci si pročistit hlavu. Bohužel, pořád musím myslet na dědu. Celou dobu se koukám na strop. Pokrytý starším dřevem nablýskaným dubovým lakem. V rohu mám pavučinu. Vždy jsem si říkal, jak se odkud se vzala. Nikdy jsem neviděl na pavučině pavouka. Možná se mě bojí. Možná se taky bojí, že ho záře odnese a proto je schovaný. Nejspíše se bojí záře. Usoudil jsem. Jsem rád, že jsem přešel na jiné myšlenky. Místo dědy se zaobírám svým imaginárním pavoukem, který nejspíše už umřel stářím. Mám hlad, pověděl mi můj mozek. Jde vidět, že jsem se uklidnil, hlad je dobré znamení. Cestou po schodech do přízemí, si všímám, že v předsíni už není moje sestra, ale prázdno. Ze schodů zatáčím doprava, přímo do obývacího pokoje, který máme spojen s jídelnou a kuchyní v jeden velký pokoj. Procházím dveřmi, kde mě taťka praštil do obličeje. Kouknu se na pohovku, ale děda tam už není. Ani svíčky. Cítím vůni jídla. Kouknu se směrem do kuchyně a vidím mamku, jak přeskakuje z jednoho konce na druhý kuchyňské linky. Přistoupím k ní a ptám se: „Potřebuješ s něčím pomoct?“
Mamka trochu udýchaně říká: „Ne, vše je v pořádku. Jak se cítíš?“
Trochu skloním hlavu a řeknu: „Už je mi lépe. Přišel jsem si tady pro nějaké jídlo.“
„A co tvůj obličej,“ ptá se mamka a usměje se.
„ Dobrý,“ nemohl jsem říci mamce, že ještě bolí.
„Víš, Nani, tvůj otec tě nechtěl praštit úmyslně. Odpustíš mu,“ řekla mamka s povadajícím úsměvem na rtech?
„Už semnou mluvit. Odpustil jsem mu,“ řekl jsem s klidným svědomím.
„Mami? Kde je děda,“ přeskočil jsem otázkou na nepříjemné téma.
„Nani, neměl by si dědu vidět. Bude to pro tebe nejlepší, když ho neuvidíš. Ani on by si to nepřál. Tak prosím, splň mu tohle přání,“ řekla mamka s pohledem, že mi věří.
„Dobře. Vezmu si nějaké jídlo a půjdu ven si pročistit hlavu,“ řekl jsem mamce a usmál se.
„Ale přijď brzo, za chvíli bude večeře,“ řekla mamka a usmála se.
Musím, říci, že v lednici nebylo skoro žádné jídlo, které bych si v tuto chvíli dal. Odešel jsem.


Navrátilec


Venku se již schylovalo k noci, ale má zvědavost mě opět porazila. Vydal jsem se na východ dle dědových instrukcí. Když jsem přišel k domu, již byla tma. Ve vnitř byl vidět slabý plamínek od svíčky. Nenápadně jsem se plížil k oknu, abych se podíval dovnitř. Bohužel světlo svíčky nebylo natolik silné, abych vidět jak to vypadá v domě. Jediné čeho jsem si všiml, byl masivní snad ocelový stůl, na kterém byla svíčka položena. Dost špehování. Nic podstatného jsem nezjistil. Přistoupil jsem k radikálnímu kroku. „Ťuk, ťuk“. Slyším kroky. V rámusu kroků bylo slyšet velmi tiché mumlání. S větší hlasitostí bylo jasné, že domácí se přibližuje. V tom, se dveře otevřely. Stál tam starší muž. V ruce držel podivnou svíčku. Na hřbetu byly vyryty nějaké znaky. Viděl jsem je poprvé v životě. Starší muž jsi mě sjel od hlavy k patě a potom ještě třikrát znovu. Já udělal totéž, ale jen dvakrát. V tom se široce usmál a s povýšením řekl: „Ty jsi vnuk toho starého zbabělce, co je teď navrátilec? Ha, ha, ha, ha. Nemůžu uvěřit, že jsi tady přišel, tak kluku co tě tady přivádí?“
Byl jsem úplně v šoku. Zbabělce? On řekl mému dědovy zbabělec? Začal jsem myslet nahlas, spíš ječet na hlas: „Tys řekl mému dědovy zbabělec?! Co si to dovoluješ?!“
Starší muž se začat tentokrát opravdu smát s plných plic což mě vyvedlo ještě více z míry a řekl jsem tu největší blbost, co jsem mohl: „Ty ho snad znáš, že mu říkáš zbabělec?“
„Ha, ha, ha, ha. Vím, co vím a to mi stačí. Pojď dovnitř kluku. Řeknu ti všechno. Potom změníš názor,“ řekl velmi nadšeně starší muž.
„Mimochodem já jsem Rag,“ řekl starší muž.
„Já jsem…,“ ani jsem nestačil doříct své jméno a Rag řekl: „Ty jsi kluk zbabělce, budu ti říkat prostě kluku. Víc si nezasloužíš,“ Rag zvážnil.
Zdá se, že mého dědu opravdu nenávidí. Taky by mě zajímalo, co myslel tím zbabělcem. Vyzul jsem si boty a šel za Ragem. Cestou jsem si všiml několik zajímavých věcí. V Ragově domě nejspíše nebyla žádná elektřina. Podlaha byla ze dřeva, nevím z jakého. Dle zvuku nedokážu posoudit, z jakého stromu mohla být tato podlaha vyrobena, ale byla velmi příjemná. Kroky na podlaze zněly fantasticky. Jako, když boucháte kamenem do vyschlého kmenu. Ragovy záda byla mohutná z mého pohledu, nejspíše to dělalo nedostatek světla. Bohužel díky tmě a Ragovým zádům jsem už nic jiného nedokázal zpozorovat. Došli jsme ke stolu, co jsem viděl přes okno. U stolu nebyli židle a tak jsem se musel podepřít rukama. Při ohmatu, jsem vydumal, že stůl je z hliníku, byl příjemně chladný. Hliníkový stůl, to by mě ani ve snu nenapadlo. Rag zatím někam odešel a nechal mě stát u úžasného stolu. Zakoukal jsem se do svíčky, ze které teklo vosku jako by brečela za všechny obyvatele této vesnice. Nemám rád samotu u jakéhokoliv ohně. Vždy přinese jen smutek. Naštěstí mou chvilku přerušil Rag s trochou čaje. Čaj chutnal hodně hořce a byl studený. Rozhodl jsem se, že ho nebudu pít.
„Kluku, co víš o navrátilcích,“ zeptal se s nadšením Rag.
„No, jsou to lidé, kteří byli navrácení bohem, ale nemají už duši,“ řekl jsem ukázkově.
„To není úplně tak pravda,“ pověděl Rag.
„Jak to myslíš,“ odtrhl jsem oči od plamene svíčky a povídal jsem se na Raga.
Rag stanul, zvedl svou svíčku s neznámými znaky a udělal dva kroky od stolu zády ke mně a řekl: „Pojď semnou kluku. Něco ti ukážu.“
Šel jsem za ním. Úplně jsem zapomněl, že mi urážel dědu. Prostě jsem byl tak vzrušený, že se dozvím něco, co možná zná jen Rag. Vydali jsme se po vrzajících schodech do vyššího patra. Stále jsem nic neviděl, možná jsem si měl vzít brečící svíčku z hliníkového stolu. Začíná být zima. Přišli jsme ke dveřím. Rag trochu pozvedl svou svíčku k obličeji, abych viděl jak se tváří. Jediné co mě zaujalo, byli jeho oči. Ne, spíš odraz svíčky v zorničce. Jako by místo očí měl dva plameny. Poté otevřel dveře. Zvnitřku pokoje vycházelo světlo. Až příliš světla na svíčky. Rag zmizel ve světle. Já ho pronásledoval. Nic jsem neviděl, jen světlo. Chvíli trvalo, než se mé oči s tímto problémem poradily. Postupně jak jsem získával opět zrak, všiml jsem si zdroje světla. Byli to normální žárovky. Což mě velice překvapilo a zajímalo by mě, proč má jen tady světlo. V rohu napravo od dveří byly dvě skříně, žádná okna, ale co mě nejvíce zaujalo, byla postel uprostřed pokoje. Mé oči se již přizpůsobily světlu. Rag stál u postele. Pokývl znamením, abych přišel k posteli. Učinil jsem tak. Na posteli ležel někdo. Podíval jsem se na Raga. Ihned odvětil: „Tohle je můj bratr, navrátilec.“
Neměl jsem slov. Takhle vypadá navrátilec? Zakrytý peřinou. Obličej zvrásněný a suchý jako vyschlé dřevo. Rty popraskané. Zorničky rozšířené. Bez života. Žádné obočí, řasy. Vlasy dlouhé a hodně řídké. Koukal apaticky na strop. Takhle vypadá i můj děda? Zeptal jsem se sám sebe. Takhle vypadá ten, kdo se vrátil? Hnus. Tohle je…
„Není to zrovna hezký pohled, viď,“ otázkou mi přerušil Rag myšlenky.
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„Líto? Každý tohle budeme muset podstoupit. I když můj bratr byl dobrák. Bůh rozhodl, že je špatný,“ řekl klidně Rag.
„Děda, ale říkal, že jste i navrátilce zabíjeli. Je to pravda,“ zeptal jsem se.
„Ano, díky mému bratrovy jsme po sérii pokusů zjistily, že navrátilec může vnímat. Jenomže to je vše co dokáže. Proto jsme zabíjeli navrátilce. Abychom jim zkrátili utrpení. Co jim bůh dal za trest,“ řekl Rag.
Podíval jsem se na Ragova bratra a řekl jsem: „Svého bratra jsi nedokázal zabít?“
„Řekněme, že nepatrnou vinu na tom má tvůj zbabělý děda,“ řekl hořce Rag.
„Můj děda,“ překvapivě jsem ihned reagoval?
„No, na mém bratrovy jsme zkoušely pokusy, zda vnímá či nevnímá svět. Po dlouhých experimentech jsme dávno zjistily, že někteří navrátilci mají stále svou duši. Bohužel duše je v temnotě. Nic nevidí, necítí, neslyší, nedovedou nic vnímat. Jen sami sebe v temnotě. Když jsme tohle zjistily, udělala se porada. Dospěli jsme k názoru, že nejlepší bude navrátilce usmrtit. Což se nám dařilo. Ale jakmile jsme šli zabít mého bratra. Stál u něj tvůj děda. Koukal se mu upřeně do očí a řekl nám, že ho ještě zabít nemůžeme. Ještě na něm chtěl něco otestovat. To se mi nelíbilo, někdo, kdo vyznává veřejně pozitivní filozofii, chce dělat pokusy na mém bratrovy. Už jsi vytrpěl dost. Křičel jsem na tvého dědu. Tvůj děda, ale jasně patřil do pesimistického tábora, jenom si to nikdy nechtěl přiznat. Prý, že musí vyznávat pozitivní filozofii. To je blbost, pozitivní tábor jen obelhává skutečnost. Řekni, jaký bůh by bral vesničany a vracel je v takovém stavu? Jaký bůh by si bral své věřící. Přece když nikdo nezůstane tak bůh ztratí svůj titul. Bůh nemůže existovat bez toho, aby někdo v něj věřil. Tento náš „bůh“ nás jen využívá. Tvůj děda to věděl, ale nikdy to nedokázal říct nahlas. Zbabělec. Nakonec jsem mu řekl, že pokud přizná, že v nás věří tak mu to umožníme. Vím, že jsem zneužil svého bratra. Nemusíš nic říkat. Bohužel tvůj děda tak neučinil a já se rozhodl nechat bratra naživu a počkat než to tvůj děda řekne. Chtěl jsem ho vysvobodit z jeho lži. Nepodařilo se mě to. Tvůj děda se nakonec taky stal navrátilcem. A já už nemám sílu zabít svého bratra,“ řekl Rag.
Po jeho dlouhém projevu jsem se zamyslel, co mě Rag řekl a dával si věci dohromady. Proč mi děda říkal, že zůstával zpět a nemá nic společného s pesimistickou filozofií. Co jsi chtěl vyzkoušet na Ragoviho bratra? Bohužel teď mě napadlo, že možná Rag chce, abych zabil jeho bratra. Tohle nemůžu udělat, řekl jsem si. Nemůžu ho zabít. Nejsem dost silný, abych někoho zabil. Nedokážu. Jsem slabý pomoct někomu, kdo chce umřít.
„Ragu, ty chceš, abych zabil tvého bratra,“ zeptal jsem se chvějícím hlasem.
„Ne, ty nemáš na to, abys někoho zabil,“ odpověděl vyzývavým tónem.
„Máš pravdu, nedokázal bych to,“ řekl jsem a v mém tónu šla slyšet má slabost.
„V pořádku, ne každý dokáže zabít, i-když tím zachrání jeho duši,“ řekl Rag.
„Promiň,“ řekl jsem a koukal do země.
„Je čas jít,“ řekl Rag a usmál se.


Poslední záře


Cestou domů si střádám myšlenky. Mám říct taťkovy, že děda je uvězněný v temnotě? Jak to asi přijme? Bude mi věřit? Bude chtít dědu zabít a následně i Ragova bratra? Co, když se naštve a zamkne mě někde, protože jsem nebezpečný pro okolí. Přeci nemohu přijít a říci, že nevěřím pozitivní filozofii. Tohle nemohu udělat. Ale jak zachránit dědu? Jak ho vysvobodit z trýzně. Ach, jsem ztracen. Cítím, že se mi svírá hruď. Vůbec nevím, co je tohle za pocit. Tak špatný, je mi z něho špatně. Nechci prožívat tento pocit. Padnu na mokrou trávu. Je mi zima. Cítím vlhko, po celém těle. Jako bych byl obalený mokrou dekou. Co se to děje? Zavírám oči. Asi omdlím. Náhle cítím, jako by mě něco chytlo. Cítím to na svém pasu. Je to teplé. Otevírám oči. Všude kolem mě světlo. Záře? Vykřiknu sám pro sebe. Cítím, že se pomalu zvedám ze země. Já jsem na řadě? Já jsem vyvolený? Já nechci! Já nechci! Už vidím naši vesnici. Vidím svůj dům. Je nádherně osvětlený. Promiň mami, tati, sestro, babi, dědo a Ragu. Nemohu pro vás nic udělat. Dostávám se k mrakům. Otáčím se směrem do nebe. Záře je strašně silná. Nic nevidím. Stejně jako v pokoji u Ragova bratra. Naštěstí mé oči si už zvykli a za chvíli jsem viděl. Něco mě drží. Něco obřího. Opravdu velkého. Kde to jsem? Co to jsou za zvuky všude kolem? Trhá mi to uši. Hlavou se přibližuji k nějaké obrovské hnědé zdi. Nemám čas. Je to vše moc rychlé. Narazím do ní! Ne! Rána to byla jemná, ale hýbe semnou. Hlavou dřu o zeď. Cítím velké teplo. Veliké teplo! To je můj úděl života?! Hořím!


 celkové hodnocení autora: 70.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 07.08.2011, 9:17:53 Odpovědět 
   Pointa je dobrá, i děj vést umíš. Ale ty hrubky! To je základ - ovládnout gramatiku a psát bez chyb, nejvíce problémů ve shodě (i/y).
Měl bych nějaké drobnosti:
- jestli je to nějaká vesnice v lesích a má to vyznívat tajemně a žánrově někam do fantasy, vůbec bych tam nedával elektřinu (odkud by ji měli?) a už vůbec ne ledničku
- oslovení mamka/taťka je takové dětské a familiární, raději v próze používat máma/táta (místo mami/tati raději mámo/táto)

Ale jinak dobře vymyšleno, nápady a fantazii máš, to je pro psaní nejdůležitější - teď musíš ještě zapracovat na tom zbytku, hlavně na té gramatice. A taky hodně čti, tím se mnoho naučíš.
 sevoo 18.03.2011, 21:20:06 Odpovědět 
   Jelikož jsem si nejprve přečetl pointu, příspěvek se mi četl velmi dobře. Nebýt tolik hrubek, dal bych 1. Jinak je příspěvek podle mě moc hezký.
 Šíma 18.03.2011, 16:46:30 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Z textu vyplývá, že ses pokusil napsat mystický a tajemný příběh, který se zřejmě příliš nepovedl. Chybí mu silnější zápletka, děj toho mnoho dohromady nevypovídá a točí se v kruhu. Chtělo by to ještě na textu zapracovat a vychytat mu všechny mouchy. Tedy nejen jej řádně opravit, ale také zapracovat nejen na stylistice (viz slovosled, ne vždy vyznívají jednotlivá slovní spojení hezky a příliš srozumitelně - zkus si text přečíst nahlas).

Co se týče děje, není příliš uvěřitelný. Zápletka je nejasná (viz vybíraní vyvolených - schází důvod, proč se tak děje), příběh není zajímavý a neustále pracuje se stále opakujícími se obrazy a náměty. Přestože nemusí být v příběhu vždy vše objasněno, bylo by dobré vysvětlit, alespoň na konci, o co v povídce jde (přestože se mi právě konec – viz celý poslední odstavec – líbí nejvíce).

Po technické stránce bych ještě v „jednotlivých kapitolách“ ještě více rozdělil text do odstavců, aby nebyl v „jednolitých blocích“. Pokud bych mohl doporučit, poradil bych více zapřemýšlet nad dějem, samotnou zápletkou, postavami i místem děje, aby byl příběh více uvěřitelnější (tedy měl nejen hlavu a patu) a byl bližší čtenářům. Takto vyznívá povídka mírně zmateně (alespoň co se děje týče), za chvíli se začnu točit v kruhu i já sám.

Nešetři také na popisech, ať už jde o jednotlivé lokace, tak i postavy (včetně jejich charakterů). Čím více je podrobností, tím je děj „plastičtější“, je vhodné však dodržovat určitý poměr mezi popisy a dialogy, aby se děj povídky neztratil v popisném textu a zbytečně se netáhl a nenudil.

Uvidíme, jak zareagují další čtenáři. Jak se říká: "Víc hlav, víc rozumu!" a možná Ti poradí další triky a tipy, jak vylepšit svou tvorbu. Níže jsem vypsal několik maličkostí.

Co mi padlo do oka?
------------------------

Tohle je osud naši vesnice, ne tohle je osud nás. --- (slovosled, pozor na chybějící čárky a překlepy) --- Tohle je osud naší vesnice, ne, tohle je náš osud.

Nikdo neví, proč ti kdo se vrátí, jsou bez duše. --- (stylistika) --- Nikdo neví, proč ti kteří se vrátí, jsou bez duše.

Nejspíše za skalami je konec světa. --- (slovosled) --- Nejspíš je za skalami konec světa.

Je zde okolo 90 domů, co jsem slyšel, tak ve vesnici žilo daleko mnohem obyvatel. --- (stylistika) --- Je zde okolo devadesát domů, co jsem slyšel, žilo ve vesnici daleko více obyvatel.

Rodiče mi to nechtějí říci, nejspíše neví proč tomu takhle je. --- (schází čárka v souvětí) --- Rodiče mi to nechtějí říci, nejspíše neví, proč tomu takhle je.

Rýže a vepřové maso. Já sedím Vedle sestry. --- (proč velké písmeno ve slově „vedle“?) --- Já sedím vedle sestry.

Otočím svou hlavu nalevo a odvětím na tátu: „Musím si s tebou o něčem důležitém promluvit.“ --- („odvětit“ znamená ve smyslu odpovědět, z textu to takto nevyplývá) --- Otočím svou hlavu nalevo a řeknu otci: „Musím si s tebou o něčem důležitém promluvit.“

„Už jsme na tohle téma mluvilo, že o tomhle se nebudeme bavit,“ --- (pozor na správné koncovky u sloves) – „Už jsme na tohle téma mluvili, že o tomhle se nebudeme bavit,“

Chováš se jako dítě co chce svou sladkost. --- (chybí čárka v souvětí) --- Chováš se jako dítě, co chce svou sladkost.

… Nikdo netušil, co se stalo, a poprvé zmizel jeden z nás. Propukla obrovská panika. Nikdo nevěděl, co se stalo. … --- (pozor na opakování motivů – viz „Nikdo netušil, co se stalo...“ vs. „Nikdo nevěděl, co se stalo.“)

Díky tomu, že pasivní tábor byl vybírán častěji bohem, tak většina stoupenců přešla na pozitivní tábor. --- (stylistika) --- ...tak většina stoupenců přešla do pozitivního tábora. (pokud lze ve smyslu „tábor“ určit skupinu lidí)

Bůh si vybere vyvoleného, který může opustit tento malí svět a bude v ráji, který je nekonečný a plný štěstí. --- (stylistika + překlepy) --- … který může opustit tento malý svět ...

Nechci,aby ty které miluji, viděli mou prázdnou skořápku. --- (schází mezery za interpunkcí + překlepy) --- Nechci, aby ti které miluji, viděli mou prázdnou skořápku.

Koukala se nespecificky na strop. --- (stylistika) --- Koukala se neurčitě na strop.

„ Dobrý,“ nemohl jsem říci mamce, že ještě bolí. --- (pozor na nadbytečné mezery v textu) --- „Dobrý,“ nemohl jsem říci mamce, že ještě bolí.

Ve vnitř byl vidět slabý plamínek od svíčky. --- Vevnitř byl vidět slabý plamínek svíčky.

Bohužel světlo svíčky nebylo natolik silné, abych vidět jak to vypadá v domě. --- (chybí čárky v souvětí) --- Bohužel, světlo svíčky nebylo natolik silné, abych vidět, jak to vypadá v domě.

S větší hlasitostí bylo jasné, že domácí se přibližuje. --- (stylistika, chtělo by to dopilovat toto souvětí, netroufám si nic navrhnout)

Nemůžu uvěřit, že jsi tady přišel, tak kluku co tě tady přivádí? --- (chybí čárka v souvětí + použití zájmen) --- Nemůžu uvěřit, že jsi sem přišel, tak kluku, co tě přivádí?

Rag zvážnil. --- (překlep?) --- Rag zvážněl.

Při ohmatu, jsem vydumal, že stůl je z hliníku, byl příjemně chladný. --- (stylistika) --- Při ohmatu jsem zjistil, že je stůl z hliníku, byl příjemně chladný.

Jediné co mě zaujalo, byli jeho oči. --- (čárky + koncovka u slovesa) --- Jediné, co mě zaujalo, byly jeho oči.

Byli to normální žárovky. --- Byly to normální žárovky.

Na posteli ležel někdo. --- (slovosled) --- Na posteli někdo ležel.

No, na mém bratrovy jsme zkoušely pokusy, zda vnímá či nevnímá svět. --- (pozor na koncovku u slovesa – viz shoda podmětu s přísudkem a chybějící čárky) --- No, na mém bratrovi jsme zkoušeli, zda vnímá, či nevnímá svět.

Po dlouhých experimentech jsme dávno zjistily, že někteří navrátilci mají stále svou duši. --- zjistili (MY jsme zjistili)

Když jsme tohle zjistily, udělala se porada. --- (stejná chyba) --- Když jsme tohle zjistili, udělala se porada.

„V pořádku, ne každý dokáže zabít, i-když tím zachrání jeho duši,“ řekl Rag. --- i když (bez pomlčky)

Mám říct taťkovy, že děda je uvězněný v temnotě? --- taťkovi

-----

Tož tak! Snad to vychytání chybek k něčemu bude! ;-) Hodně zdaru v další tvorbě a neházej flintu do žita!

P.S. Pokud to půjde, hodně čti (schází Ti větší slovní zásoba) a také piš (a zkoušej to dál, učený z nebe nespadl a s každým dalším pokusem budeš určitě na tom se psaním lépe). Držím palec! ;-)
 ze dne 18.03.2011, 17:58:01  
   Šíma: Krabička od zápalek? Pak se však mnoho vysvětluje! ;-)

Hezký večer a ať se daří!
 ze dne 18.03.2011, 17:05:05  
   cokoliv: Ahoj, děkuji za pořádné zhodnocení.
Ohledně mých chyb máš naprostou pravdu. Moc jsem nenačetl a má slovní zásoba není nikterak úžasná. Po vložení povídky, jsem jsi znovu přečetl text a určitě bych některé věci, na které jsi mě upozornil změnil. Bohužel, po bitvě...

Ohledně odstavců. Moje lenost. Stránka se mě líbí, ale blbě se mi tady pracuje s textem. Proto jsem se vykašlal na úpravu své povídky.

K zápletce:
Nejspíše, jsem nedodal dostatek indícií aby mě čtenáři pochopili. Musím na téhle pasáži ještě více zapracovat.

SPOILER!
Pointa:
Jedná se o krabičku sirek. Tím se vlastně vysvětluje většina příběhu. Dále jsem chtěl poukázat, že za svůj život nepochopíme proč jsme tady, co máme dělat a fungování tohoto světa.

KONEC SPOILERU!

Povídku ještě vybrousím a přidám nejspíše nějaké texty a popisky.

Děkuji moc za rady a těším se na další publikaci na SASPI.cz
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
HLAS
Tilda
Osud prostých o...
D. V. S.
Drak v mém srdc...
Eillen
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr