» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141668

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 60. díl ::

Tonyend	publikováno: 02.05.2011, 14:08


	Abych toho neměl málo, kvůli pití mne vyhodili ze školy. Ale, po celou dobu, co jsem tady, tak jsem ten čas nepromarnil, nebyl jsem zde zbytečně. Přemýšlel jsem o sobě, rozebral jsem se a znovu skládal. To špatné jsem vyhodil. Doufám. Jo, jsem mladý, ale dokázal jsem si v hlavě srovnat, na co mám, co můžu od života očekávat, ale musím se od základu změnit. Budu se asi opakovat, ale pomohla mi slova paní doktorky Vamberkové. Být jiný, to znamená být vždy střízlivý. A má pravdu. Opilec nedokáže nic. Jen ničit a bořit. Střízlivý člověk myslí a vidí dopředu, není jasnovidec, ale jde si za svým cílem, a i sny se můžou, některé, zrealizovat. Ten sen může být udržet svoji rodinu, udržet si zaměstnání. Každý máme jiný sen, ale dokud jej máme, není to s námi tak špatné. Ale je to špatný sen, dokud jsme opilí. Proto děkuji všem, kteří mi tady pomohli otevřít mé zaslepené oči. Věřte, nevěřte, ale já se k pití nevrátím a sem, jedině tak na návštěvu. Držím vám palce, abyste v sobě našli sílu a víru, a vydrželi nepít. Přestanete s pitím a najednou zjistíte, že jste ztratili jakési kamarády a známé. No a co? Stojí vám za to, být s nimi a pít? Já myslím, že za to nestáli. Přestat pít má smysl. Pokud jste nepropili šedou kůru mozkovou a dokážete myslet, tak myslete na to, že je lepší přestat pít a žít. Ne živořit. Jestli se tu jen schováváte a říkáte si, poléčím se, a pak budu pít s mírou, tak si raději hned sbalte věci a běžte domů. Pobyt tady pro vás nemá cenu. Přede mnou podobně hovořilo mnoho pacientů. A bohužel, za pár měsíců tady zvonili a volali o pomoc. Spadli do toho zase. Mně tato hrozná zkušenost stačila. Já chci zemřít jako abstinent.“ Pánové mi ze slušnosti zatleskali a personál mi podal ruku a popřál vydržet. Vzal jsem si tašku s oblečením, obálku s mými papíry a odešel na Rehabilitační oddělení, které bylo vzdáleno pár stovek metrů. Tam jsem dostal dvouměsíční azyl. Rehabilitační oddělení. Jeho budova byla docela hezká, zkrátka působila jinak, než protialkoholní či uzavřené oddělení. Otevřel jsem dveře a hledal jsem, kde je ošetřovna. V prostorné hale byla řada nových křesel a televizor. Za křesly deset jídelních stolů. Mohlo tu být čtyřicet pacientů. Z chodby vyšla nějaká žena. „Koho hledáte? Mohu vám nějak pomoci?“ Byla to paní předsedkyně samosprávy pacientů, jak jsem za chvíli zjistil. Potkat ji ve městě, neřekl bych do ní, že má nějaké psychické problémy. A přesto se zde také léčila z depresí. „Dobrý den, mám se zde hlásit k hospitalizaci, hledám ošetřovnu.“ „Vítám vás. Pojďte za mnou, zavedu vás za sestřičkami.“ „Mám se vyzout?“ „To počká, pojďte prosím za mnou.“ Na takovou slušnost jsem nebyl zvyklý, byl jsem mile překvapen. Primář nekecal, že se tu budu dobře cítit. Přivedla mne na konec haly k otevřeným dveřím. „Tady je to. Sestřičko, někoho vám vedu!“ Do dveří vstoupila mladá sestřička. Tak tato určitě nemůže být zvrhlá. Hezky se na mne usmála. Vzpomněl jsem si na Svatby, na bličky a na kýbl mezi nohami. Tady toho budu ušetřen. „Byl jste na příjmu? Ano?“ „Ne, já přicházím z Protialkoholního. Pan primář o mně ví.“ „Pojďte za mnou a posaďte na židli. Máte svoji dokumentaci?“ Podal jsem jí zalepenou velkou obálku. Roztrhla obálku, vzala volnou složku a mé papíry do ní vložila. „Zvážím vás a změřím tlak. Máte předepsanou nějakou dietu? Jak příjde paní doktorka, tak se vás ujme.“ Zvážila mně a změřila tlak. Váhu jsem si udržel na 85 kilogramech. Tlak že mám výborný. „Dietu mám diabetickou, devítku.“ Údaje dopsala do mé dokumentace. „Pane Wolfe, zavedu vás na váš pokoj. Mužské pokoje jsou na druhé straně haly. Pokoje jsou čtyř lůžkové. Jak spíte?“ „Nemám problém se spaním. Jen jsem alergický na chrápání.“ „To vám nezaručím, někdo bohužel chrápe. S tím nic nenaděláme.“ Prošli jsme halou a vstoupili do boční chodby. Bylo v ní pět pokojů. Na jeden mě zavedla. Otevřela dveře a ukázala na vzorně ustlanou válendu. „To je vaše místo. Nesmíte si je vyměnit bez souhlasu personálu. K dispozici máte část skříně a noční stolek. Až si uklidíte své věci, tak se prosím běžte přezout do domácí obuvi. Paní Květa vám ukáže, kde co je a seznámí vás s naším Domácím řádem. Jak příjde paní doktorka tak vás zavolám do ošetřovny.“ Poděkoval jsem a připadal jsem si, jako host v lázních. Tady byl úplně jiný přístup k pacientům. Žádné černé a červené body, slušnost zde byla běžnou normou, nikdo k ní nebyl cepován. Po dobrém či po zlém. Vyskládal jsem si prádlo do komínků. Zvyk je zvyk. Paní Květa, předsedkyně, na mě čekala. Ukázala mi, že botník je za dveřmi. "Je společný pro muže i ženy." Přezul jsem se do papučí a nechal se provést budovou. Sprchy byly taky společné, muži mají vyhraženou dobu k osprchování, ženy také. Ale ráno jsme se sešli u umývadel společně. Nikomu to nevadilo. "WC je oddělené." Tomu se nedivím. "Tato část je jídelna." Na každém stole v jídelně je váza s živými květinami. Snažili se zde navodit pocit domova, který mnozí doma neměli kvůli svému onemocnění. Seznámil jsem se tak s neurózami a psychózami. Divné onemocnění. Pak otevřela dvoje dveře. Za jedněmi byla pračka a sušáky. Tady si můžu oprat své věci. Za druhými byla vybavená kuchyňka. "Zde si můžete uvařit čaj nebo kávu, když budete mít zájem, tak si něco uvařit na plynovém sporáku s elektrickou troubou. A ta velká lednička slouží všem, jen prosím nebrat cizí potraviny." No kdyby tohle bylo na protialkoholním, tam ji někdo vyžere do rána… Usmál jsem se tomu. Má průvodkyně si to usmání vysvětlila jinak. Považovala ten úsměv za moji snahu představit se jí. „No a já jsem Květa, předsedkyně pacientů.“ Podala mi ruku. Stiskl jsem ji. „Já se jmenuji Antonín Wolf.“ „Jak vám máme říkat? Tady si vykáme, ale mezi sebou, až se poznáme, tak si tykáme. Je to lepší. Nic neskrýváme.“ „ Tak Tonda.“ „Tondo, posaďte se do jídelny. Přinesu sešit a zapíši si vás. Na pokoji máte Denní řád, tak se do něj podívejte. Za pár dnů však poznáte, co se musí, co má a co může. Já rozepisuji pacientům služby. Uklízíme si sami celé oddělení.“ „Na to jsem zvyklý. Klidně mi napište třeba úklid WC. Nebo co chcete. Udělám všechno bez reptání.“ „Dobře. Podívejte se, tam na zdi je jmenný seznam a u každého jména je přidělený rajón. Tak se podle toho řiďte. Personál je tu báječný. Jak sestřičky, tak paní doktorka i psycholožka a pan primář, to je náš poklad. Vzácný člověk.“ „A kde jsou všichni pacienti?“ „V pracovní terapii.“ „To chodí taky s metlou a zametají cesty a chodníky v celém areálu?“ Rozesmál jsem ji. „Kdepak! To mají na starosti Ti alkoholici! My chodíme dozadu, do těch nízkých zelených baráků u zahradnictví. Jsou tam různé dílny. Kdo je šikovný, plete košíky z proutí, nebo se baví u hrnčířského kruhu, někoho baví zahradnické práce, tak pomáhá tam, je toho hodně, každý si vybere sám, co jej baví. Co baví vás?“ V uších mi znělo její zdůrazněné -Ti - alkoholici! S jakým opovržením to vyslovila, to se nedalo přeslechnout. Nedal jsem na sobě nic znát, jak se mě "Ti alkoholici!", dotklo. „Když si můžu vybrat, tak kreslení. Také je tam taková dílna?“ „Je. Říká se jí Artterapie. Lidé tam malují. Divil byste se, co někdo dokáže! A také je tam místnost s hudebními nástroji, nebo s gramodeskami. Půjčí vám sluchátka a můžete sedět a poslouchat hudbu. To byste nevěřil, co hudba, písnička dokáže udělat s psychikou. Výběr desek je velký. Ale až tam budete, tak si to projdete a něco si najdete. Jak jde tady den, to uvidíte dnes a opakuje se to pořád dokola. Některé dny po obědě je relaxační cvičení se sestřičkou. Vřele doporučuji! A také možnost jít do bazénu. Není velký, ale na to zaplavání a cvičení ve vodě stačí. A jestli máte nějaké zdravotní potíže, všechno nahlaste paní doktorce. To byste se divil, jakou tu máme péči. Ani v lázních to tak není!“ To jsou věci. A primář říkal, že tu budu jako v lázních zvučného jména. V Karlových Varech. A paní Květa tvrdí, že je to ještě lepší než ve Varech. „Paní Květo, děkuji za prohlídku, jsem rád, že tu můžu být.“ Kolem nás prošla mladá lékařka a spěšně zamířila do ošetřovny. Namísto pozdravu kývla hlavou. „Tak to je naše paní doktorka. Moc hodná!“ Do ošetřovny mě pozval hlas sestřičky. Vykoukla a mávla na mě. „Pane Wolf, pojďte se ukázat paní doktorce!“ To její „pojďte se!“ vůbec neznělo jako povel, ale jako pozvání a to je sakra rozdíl. Den na Rehabilitačním začal pro mne dobře. A samé příjemnosti na mne teprve čekaly. Z ošetřovny vedly dveře do pracovny doktorky Kubešové. Otevřela je, vstoupila dovnitř a řekla, abych zavřel dveře a posadil se. V místnosti bylo přetopeno. „Na chvilku musím otevřít okno, zapomněla jsem přivřít ventil.“ Otevřela okno a dovnitř pronikl chladný proud prosincového vzduchu. Otočila regulačním kolečkem na radiátoru. Stála u okna a zahleděla se ven. Seděl jsem v pohodlném křesílku a díval jsem se na doktorku. Vypadala mile a když promluvila, tak to byl klidný a vyrovnaný hlas, žádné zvyšování tónu. Zavřela okno, urovnala záclonu a posadila se vedle mne. „Pane Wolf, přečetla jsem si váš spis. Jste u nás po dohodě pánů primářů. Chod oddělení je obdobný jako na protialkoholním, ale rozdíl tu je, tady jsou jinak nemocní lidé, a ti vyžadují jiné podmínky a zacházení. Jsou zde pacientky i pacienti, ženy i muži. Rehabilitační oddělení je společné pro muže i ženy. Jsou zde i mladé dívky. Říkám vám to proto, že se nedoporučuje navázat mezi pacienty hlubší citový vztah. Je to nebezpečné. Pro obě strany. Dám vám příklad. Vy se seznámíte s nějakou pacientkou. Zamilujete se do ní a ona do vás. Dejme tomu, že po dobu hospitalizace budete oba svým způsobem šťastni. Sexuální styk je zakázán. Přírodě ale neporučíme. Sblíží vás to ještě více. Pokud by k tomu došlo někde na oddělení, budete oba okamžitě propuštěni. To je varování. No, a když tu budete, tak jednoho dne vás propustíme trvale domů. Ona tu však zůstane ještě hospitalizována o nějaký týden déle. Vy jí naslibujete hory doly, jak jí budete psát dopisy, že ji budete jezdit navštěvovat. A doma na ni zapomenete. Hodíte tu epizodu za hlavu. Ona je však "jinak" nemocná, než vy a vezme to příliš osobně. Dostaví se to, co nechceme. Zhoršení zdravotního stavu. My ji zde léčíme, dáváme dohromady její psychiku, stavíme ji na nohy a vy tímto pomíjivým vztahem všechno zničíte. Naši trpělivou práci a její psychiku. Znám případy, které nakonec končily sebevraždou. A funguje to i obráceně, že byste na ten rychlovztah mohl podobně doplatit vy. Rozumíte mi? Můžete se bavit, s kým chcete, ale vyvarujte se prosím náznakům sbližování. Udržujte si prostě rozumný odstup. Žádné dotyky, vodění se za ruce, přátelské líbání. Nakonec to přeroste v to, co my nechceme. Bohužel k takovým vztahům i přes naše varování občas dochází. Nedokážeme jim zabránit. Ale následky si pak nese každý sám. A my máme o nemocného navíc. Tedy o toho samého, ale zhorší se jeho zdravotní stav. Jsou zde lidé s neurózami a psychózami. U někoho je to viditelné na první pohled. Jiný vypadá, jako naprosto zdravý člověk. A právě těchto se to naše varování týká nejvíce. Tito jsou nejzranitelnější. Psychické onemocnění má jiná měřítka. Jsou to nemoci, které vidět nejsou. Jsou tiché, neviditelné a plíživé. Jednoho dne propuknou vší silou a my jsme jedinou záchranou. Tady nachází klid a zázemí, které doma mít nemůžou. Po stabilizaci se vrátí domů, ale za nějaký čas se k nám vrací. Tím "k nám" myslím celou psychiatrickou léčebnu, všechna její oddělení. Vy jste alkoholik. Promiňte, abstinující alkoholik. Mezi naše pacienty vlastně nepatříte, i když se u vás projevily příznaky alkoholické neurozy. Takže jste i náš pacient. Ale jste jiný. Svoji odlišnost brzy pocítíte. Chovejte se prosím přirozeně, nekonfliktně a dodržujte naše pravidla. Budete zde mít naprostou volnost. Není to past, nějaká zkouška. Denní režim platí pro všechny, co se týká pracovních povinností a léčby. Ve svém volnu nejste ničím omezován. Jen dodržením pravidel. Každou středu máte vycházku od 13 do 17 hodin do města. Pokud nepojedete na víkend domů, tak máte dovoleno jít na vycházku v sobotu po generálním úklidu rovněž od 13 do 17 hodin a v neděli, pokud za vámi třeba někdo přijede na návštěvu hned ráno, tak od 8 do 11 můžete být venku. Na oběd však musíte přijít a po obědě opět být venku do 17 hodin. Když se vrátíte o pár minut později, tak vám hlavu nikdo neutrhne. Ani vy, ani ostatní pacienti nesmí požívat žádné alkoholické nápoje. Každých čtrnáct dnů můžete jet na dovolenku domů. Když nechcete, zůstanete na oddělení. Zítra na ranní komunitě se představíte pacientům a personálu. Komunita je každý den. O sobě řeknete, co uznáte za vhodné. Nikdo vás za to nebude soudit. Pravidlo zní, co se tady řekne, to tu také zůstane. Informace je zakázáno vynášet ven a sdělovat třetím osobám. Pokud budete mít potřebu svěřit se s hlubším problémem, je zde psycholog a pak náš pan primář. Na pohovor s nimi se však musíte objednat. Mají plné ruce práce. Vyžadujeme od pacientů, aby dodržovali hygienické návyky, byli čistě oblečeni a upraveni. Doufám, že jsem řekla všechno. Pokud si s něčím nebudete jistý, obraťte se s důvěrou na paní Květu, nebo sestřičku.“ Domluvila a vstala. Podala mi ruku. „Vítám vás na oddělení!“ Zlehka jsem ji stiskl. „Děkuji, paní doktorko, slibuji, že se zachovám podle toho, co jste mi právě řekla.“ „Slibovat nemusíte. Dodržujte pravidla a je to!“ „Spolehněte se, budu.“ „Tak můžete jít…“ Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Tohle že je blázinec? Takto se mnou nikde jinde nejednali. Rychle jsem zapomněl na uzavřené i protialkoholní oddělení. Na tolik volna, svobody jsem nebyl zvyklý. Možná, že to bylo dobré rozhodnutí primáře Mikulky, že mě sem doporučil. Před obědem se začali na oddělení vracet pacienti. Chovali se přirozeně, bavili se mezi sebou, smáli se a já seděl v křesle o okna. Sledoval jsem je a oni se občas podívali na mne. Každý odevzdal sestřičce pracovní kartu a šel se umýt. Pak se rozešli na své pokoje. Přistoupila ke mně paní Květa. „Tak co, Tondo, jak se vám tu líbí?“ „Paní Květo, ocitl jsem se v jiném světě, líbí, to nevystihuje, ale nechci to přechválit, nejsem zde ani jeden den.“ „Paní si nechejte od cesty, říkejte mi jen jménem! Teď bude oběd. Po obědě služba umyje nádobí a uklidí kuchyň. Odpolední program je na nástěnce. Dívejte se a učte se, co se kdy a kde děje. A hlavně se ptejte, tím nic nepokazíte.“ Za někým odešla. Šel jsem se podívat na svůj pokoj. Otevřel jsem dveře a zůstal jsem stát, žasl jsem nad tím, co jsem uviděl. Na válendách si spokojeně leželi moji spolubydlící. „To není zakázáno, přes den ležet na posteli?“ Jeden se ozval. „Ahoj, zavři dveře a pojď dovnitř. A proč bychom neleželi na posteli? Kde jinde by měl člověk ležet, než v posteli? Jasně, že můžeš! Ale správně ne na přikrývce a v civilu. Jen v pyžamu. Ale málokdo si přikrývku oddělá. A tak si s tím hlavu nikdo neláme. Jak se jmenuješ?“ „Antonín Wolf.“ „Já se ptám, jak ti máme říkat.“ „Tonda.“ Sigi jsem pro kamarády a Tony, to už nikdy neuslyším… „Já jsem Mirek a ten u okna je Jirka a tady ten bručoun se jmenuje Adam. Odkud jsi?“ Mirek byl se mnou seznámen ihned. Ti dva zbylí zájem nejevili. Nevadilo mi to. „Z Brodu.“ „Já přijel z Prostějova.“ Odněkud zazněl gong. Podíval jsem se na hodinky. „Co oznamuje?“ „Čas k obědu! Kluci vstávat, jdeme ke stolu.“ Když vstali z postelí, tak mi každý podal ruku a představil se jménem. Postele nechali rozházené a šli na oběd. Žádné černé body tady nehrozí. Šel jsem jim v patách. Jídelna byla plná. Stál jsem a díval se, kde bude volno, kde budu sedávat. Služba v kuchyni nosila na stoly porcelánové mísy s polévkou. Každý si nabral, kolik chtěl do talíře. Přišla za mnou sestřička. „Tondo, sedněte si támhle k tomu stolu! Zapomněli vám na vaši dietu. Dnešní oběd máte nedietní. Večeře už bude. Ode dnešní večeře budete ale sedávat u jiného stolu, který bude mít pod ubrusem lístek s číslem devět. To je dia dieta. To bude vaše stálé místo. Ano?“ Rozuměl jsem a posadil se na židli. U stolu seděly dvě dívky a starší muž. Služba postavila na stůl mísu s polévkou a popřála nám dobrou chuť. Počkal jsem, až si nabraly polévky ty dvě holky. Na muži po mé pravici byla vidět nervozita, jako by nebyl spokojený s tím, že si nenabere polévky jako první. Holky si toho všimly a usmály se. Zle se na ně podíval. Nechal jsem jej, aby si naložil do talíře po nich. Já měl času dost. Mísa byla stejně plná polévky. Zatočil jsem v ní naběračkou, rozvířil nudle a masové knedlíčky. Nabral jsem plnou naběračku a dal polévku do talíře. Naběračku jsem vrátil do mísy. „Dobrou chuť!“ Popřál jsem ji všem, ale odpověď jsem uslyšel jen od holek. Muž si hleděl svého talíře, plného horké polévky a lžíce. Nikdo si nechtěl přidat, díval jsem se kolem sebe, co dělají ostatní. Od každého stolu si někdo stoupl a vzal prázdnou polévkovou mísu, talíře naskládal na sebe, nahoru dal lžičky a odnášel na patrový vozík, stojící před kuchyní. Na nic jsem nečekal, vstal jsem a udělal u našeho stolu to samé. Po polévce bylo hlavní jídlo. Služba nosila z kuchyně tácy s několika talířky a nosila je k jednotlivým stolům. Muži u stolu se začaly silně třást ruce. Dostal jsem dva plátky sekané s brambory a zelný salát. Holky mě předběhly a dobrou chuť jsem uslyšel od nich. Muž ji měl i tak, ruce se mu třásly a tak honil vidličkou po talíři kousky brambor. Nikdo se na něj ale nedíval, nedivil. Tady to bylo opravdu jiné. Počkal jsem, až všichni sní oběd a řekl jim, že talíře odnesu na ten vozík. Potřeboval jsem práci, nějakou činnost. Služba odvezla vozík se vším nádobím do kuchyně a utírala stoly, zametala podlahu mezi stoly, drobky jídla, které někomu upadlo od pusy. Někdo se šel po obědě umýt, vyčistit zuby. Někdo byly ženy. Muži tak čistotní nebyli. Umyli si ruce a pusu, ale zuby ne. Pak si sedli do křesel, nebo jen tak postávali v řadě, tvořící se u ošetřovny. Z ošetřovny vyjel malý vozík a tlačila jej sestřička před ošetřovnu. Pacienti se rozprchli na pokoje a každý si přinesl svoji skleničku, do které si nabral z nádoby čaj. Stáli v řadě a sestra jim dávala do ruky léky. Vyvolala jméno a na vozíku měla připraveny ke jménu léky v malé mísečce. Díval jsem se, jak řada postupuje. Někomu z ní vysypala do dlaně hrst léků. Jinému jen pár tabletek. Ale každý musel před ní léky nasypat do úst a zapít čajem. Pak vypláznout na sestřičku jazyk. Řekla jen „Děkuji, v pořádku a další!“ Stoupl jsem si na konec řady. Natáhl jsem ruku před sestřičku. „Tondo, vy tu nemáte nic. Ale když se podávají léky, buďte nablízku, je možné, že večer dostanete také.“ Dveře kuchyně byly otevřené. Dva muži a dvě ženy umývali nádobí. Kuchyňská služba. Bylo odpolední volno do 14 hodin. Kuřáci odešli do sklepa, kde byla jedna velká místnost vyhrazena, jako kuřárna. Divil jsem se, kolik je mezi pacienty kuřáků. Ale to nebylo nic proti těm, kteří si pak nosili ke kuchyni hrníčky, aby si uvařili černou kávu. Kouřili a pili černou kávu, aby potlačili své neurózy a psychózy, ale marně. Spíš si je posilovali. Kouřili hodně a první kávu si vařili ihned po probuzení, ještě v pyžamu. Nikomu to nevadilo. Celé odpoledne až do večeře jsem byl na posteli. Válenda měla nové, neproležené matrace. Kolegové měli nějaký odpolední program, který se mě netýkal. Ležel jsem a představoval jsem si, jak budu zařizovat místnosti v domku ve Vidlákově. Bylo to příjemné snění. Vyrušil mě z něho příchod kolegů na pokoj. „Kde jste byli?“ „V suterénu, na relaxačním cvičení se sestřičkou. Můžeš se přihlásit taky. Ale ani tady to není špatný relax na posteli, co?“ Se mnou se prozatím bavil jen Mirek. Adam s Jirkou toho moc nenamluvili. Byli uzavřeni do sebe. Všichni se natáhli na válendy a čekali na zaznění gongu, který oznámí, že je čas jít do jídelny k večeři. Mohli se jít dívat na televizi, ale raději lenošili na pokoji. Ozval se gong. Nástup na večeři. Jídelna se rychle zaplnila. Každý si sedl na své místo a já hledal dietní stůl. U stolu už seděly tři ženy. Také diabetičky. Sedl jsem si a pozdravil jsem. „Ahoj, já jsem Tonda.“ Odpověděly na můj pozdrav, představily se jmény, která jsem hned zapomněl. Ale od stolu, u kterého jsem byl na oběd, na mne mávly na pozdrav ty dvě holky. Ten chlápek, co seděl s nimi, ten si ničeho nevšímal. Čekal jen na svoji večeři. Sledoval jsem, jak se kdo chová, a dumal jsem, s jakou diagnózou tam asi je. Nepřišel jsem ale na nic. Duše člověka je hluboká studna, na jejíž dno dohlédne možná jen psychiatr. Ne abstinující alkoholik. Přesto mne zajímalo, kdo tam je a jaký má problém. Po večeři následoval celý obřad, jako po obědě. Vstal jsem od stolu první a ženským řekl, že talíře odnesu na vozík. Podívaly se po sobě a jedna řekla, že jsem hodný, že děkují. Kuchyňská služba umývala nádobí a prázdné várnice. Jídlo se na oddělení dováželo z kuchyně každý den. Rozhlížel jsem se po Květě. Chtěl jsem, aby mi přidělila nějakou práci. Nebyl jsem zvyklý na nečinnost. Veverka tvrdila, že lenost a zahálka je pro abstinujícího alkoholika moc nebezpečná. Z nudy začne pít. Moudro to asi nebylo, znal jsem lidi, kteří dřeli celý den a taky pili. Květa seděla v křesle v hale a sledovala televizi s několika pacienty. Naklonil jsem se k ní. „Květo, dostanu nějakou práci?“ „Jo, ale až zítra. Dnes se hezky adaptuj na zdejší prostředí… A dívej se, co kdo dělá a jak to dělá!“ Rozhlédl jsem se. Několik pacientů uklízelo jídelnu, záchody a sprchy. Ostatní se scházeli v hale a usedali do pohodlných křesel. Kuchyňští měli hotovo a volali, že vaří vodu na kávu, kdo má zájem, aby si přinesl hrnky. Na to mnozí slyšeli a odcházeli na pokoje a vraceli se hrníčky, aby si dopřáli večerní kafíčko. Já kafé nemusel. Raději čaj. Ale dobrý. Ne znechucený lžící octu. O televizi jsem nestál, tak jsem šel na pokoj a uvelebil jsem se na válendě. Jirka měl malé rádio a poslouchal. Doufal jsem jen, že nenaladí stanici, kde by hráli dechovku. Ve 20 hodin se podávaly večerní léky. Před ošetřovnou se zase vytvořila fronta a každý dostal svoji pořádnou porci tabletek. Dočkal jsem se také. Sestřička, která přišla na noční službu, mě pozdravila, a zeptala se na mé jméno. „Antonín Wolf!“ Podívala se na tác s mísečkami, jednu vzala a do ruky mi vysypala dva maličké prášky. Na nic jsem se neptal, léky jsem strčil do pusy a spolkl je. „Tondo, musíte je zapít, kde máte skleničku?“ Vyplázl jsem na ni jazyk. „Já je spolkl!“ „Dobře, ale příště skleničku s vodou, nebo čajem a zapít, jasné?“ „Ano, polepším se, jsem tu první den…“ Šel jsem se umýt a očistit si zuby. Na umývadle ležely čísi brýle. Nechtěně jsem se rozesmál. Vzpomněl jsem si na uzavřené oddělení, jak tam někdo komusi ukradl zubní protézu, jak řval, že nemá zuby. Tady se nic neztrácelo. Naopak, lidé tu byli zapomnětliví, ale druzí hned volali- , kdo zapomněl…? Byl jsem prostě v jiném světě. Čistil jsem si zuby a na umyvárnu přišla pacientka v županu. Otevřela si dveře od sprchy, odložila si župan a se zpěvem se sprchovala. Hm, tak na to si budu muset asi zvykat. Nikoho by ale nenapadlo, aby ji okukoval, jak se sprchuje. K čemu jsou potom ty sprchovací časy, určené pro ženy a muže? Po těch maličkých tabletkách se mi chtělo spát, tak jsem si lehl, zavřel jsem oči a spal. Škoda, že se mi nic nezdálo. Třeba by se mi to splnilo. Ráno se otevřely dveře a sestřička rozsvítila lustr. „Dobré ráno pánové! Vstáváme! Pan Wolf si příjde na ošetřovnu k odběrům. A otevřít okno, vyvětráme si!“ A šla probudit spáče na dalších pokojích. Otevřel jsem oči a uslyšel jsem její hlas. Snad jsem v ráji! Vstal jsem a v pyžamu přišel k ošetřovně. „Nestůjte, sedněte si a vyhrňte rukáv, vezmu vám krev. Pak mi přinesete moč, tady do té zkumavky. Doufám, že jste na lačno?“ „Žízeň mám, ale ještě jsem nic nepil.“ „Jak jste spal?“ „Výborně! Nikdo nechrápal…“ „Tak máte štěstí na kolegy. Já když v noci procházím oddělení, tak odněkud slyším snad lvy… A je to. Pořádně si to stiskněte. Doneste tu zkumavku, za chvilku si pro odběry příjdou z laboratoře.“ Šel jsem na záchod a vrátil jsem se s plnou zkumavkou na ošetřovnu. Sestřička si ji vzala a dala do pořadače. Šel jsem si pro ručník, že se ráno osprchuji. Všechny čtyři sprchy byly obsazené. Umyl jsem se nad umývadlem a podíval jsem se na svoji tvář v zrcadle. Vyžadovala oholit. Přinesl jsem si holení a pro změnu byla všechna umývadla obsazená. Muži i ženy měli ranní hygienu společnou. Jako doma. Počkal jsem, až se mi uvolní místo a oholil jsem se. I pod nosem. Knírek jsem nechtěl nosit. Proč já vůl se tehdy nemohl dočkat holení a škrábal jsem si tváře! Holení byla otrava, bez které bych se nyní obešel. Rukou jsem si prohrábl vlasy. Pěkná hříva. Ještě že nikdo nemá blbé řeči. Tady si lidi hledí svého. Převlékl jsem se do riflí a čisté košile. Okno někdo zavřel, na pokoji bylo cítit chladno. Je prosinec. Ustal jsem si podle kolegů válendu a šel jsem se do kuchyně napít ústavního čaje, který byl v termovárnici. Načepoval jsem si čaj do hrnku a posadil jsem se do křesla. Kuřáci odcházeli do kuřárny, aby splnili denní normu a zaplnili plicní sklípky. Přemýšlel jsem, proč bylo snadné přestat s kouřením. Proč to nešlo také s mým pitím? Uvažoval jsem, co o sobě řeknu na ranní komunitě. Nechci lhát tak pravdu. Najednou se hala zaplnila. Přišli všichni a začala ranní rozcvička. Cvičili jsme s úsměvem. Den tady začínal s úsměvem. Po snídani se uklidila jídelna a v hale bylo rušno. Pacienti začali přemísťovat křesla. Vytvořili z nich úzký ovál. Do čela přistavili křesla pro personál, aby na nás hezky viděl. Posadili jsme se a čekali na příchod pana primáře, naší doktorky, a sestřiček. Když přišli, posadili se a ranní komunita mohla začít. Květa si stoupla. Pozdravila všechny přítomné, oznámila co je za den, kdo má svátek, kdo narozeniny. Oslavencům se zatleskalo a na závěr komunity tito rozdali všem kousek z bonboniéry. Bylo to milé. Oznámila, že na oddělení včera přišel nový pacient. Podívala se na mne a rukou naznačila, abych se postavil. „Dobrý den, jmenuji se Antonín Wolf, bude mi osmnáct let, bydlím v Brodu. Asi se zeptáte, proč jsem tady. Měl jsem problémy s alkoholem, které jsem nezvládl a musel jsem být proto hospitalizován. Chci s pitím přestat, nechci mít další průse…průšvihy, problémy. Kvůli mému pití mě vyhodili ze školy, tak si hledám řešení, co budu dělat, až odtud odejdu.“ Pacienti mě probodávali očima. I tady jsem vnímal, jak jsou alergičtí na alkoholiky. Alkoholik, člověk vyvržený ze společnosti! Co tu chce? My jsme nemocní! My máme neurózy, my máme psychózy a on je alkoholik! Květa znejistěla. „Chtěl by se někdo ještě Tondy na něco zeptat?“ Bylo to právo každého pacienta, podrobit nového malému křížovému výslechu. Kdyby to přesáhlo únosnou mez, zasáhla by doktorka. Odněkoho zazněla otázka. „Jsi tak mladý. Smím vědět, od kdy piješ?“ Stal jsem s hlavou dolů. Do očí se mi tlačily slzy. To budu celý život poslouchat, že jsem pil a trpět za svůj pád? Nebyl jsem na to připraven. Nenáviděl jsem se. Proklínal své první napití. Proč jsem v tom parku raději neumřel? Mohl jsem mít klid. Bylo by o jednoho alkoholika na světě míň. Litoval jsem mámu, Eriku a otce. Tolik jsem všem ublížil. Šanci ale mám a nenechám si ji vzít. Byl jsem dokonale první otázkou psychicky rozhozený. Primářovi to neuniklo. Naklonil se k doktorce a něco si říkali. „Od školy… Ublížil jsem hodně lidem, mám co napravovat. Především sám sebe.“ Utřel jsem si oči a sedl jsem si. Se sklopenou hlavou jsem se díval na podlahu. Bylo jedno, kdo se takto zeptal. Naštěstí žádná jiná otázka nebyla položena. Květa ukončila komunitu a pacienti vstali, aby uklidili křesla na svá místa k malým stolkům v hale. Primář si mě zavolal. „Pane Wolf, příjdete odpoledne do mé pracovny, ano?“ „Rozumím, příjdu…“ Nikdo si mě nevšímal. Alkoholik! Pacienti se šli obléknout a obout. Odcházeli do pracovní terapie. Květa mi přinesla od sestry čistou docházkovou kartičku. „Tondo, půjdete se přihlásit do terapie. Někdo vám ukáže, kam půjdete. Vyberete si, co vám bude vyhovovat. V jedenáct hodin je návrat na oddělení.“ Vzal jsem si od ní kartu a šel si obléknout svetr a bundu. Do botníku jsem dal papuče a obul si boty. Před budovou někteří kouřili. Jak típli vajgly o plechový popelník, tak se vydali k barákům u zahradnictví. Přidal jsem se k nim. Tam se chodilo do terapeutických dílen. Všude jsem nakoukl, co se tam dělá. Když jsem otevřel dveře Artterapie, tak jsem uviděl, jak u stolů sedí pacienti a kreslí si na výkresy. Mlčky a se zaujetím. U okna stála nějaká žena a v ruce držela opravdovou malířskou paletu. Stála u malířského stojanu a malovala barvami nějaký obraz. „Pojďte dál, nestůjte mezi dveřmi!“ Rozhlížel jsem se, kdo to na mne mluví. Vzadu seděla za stolem starší paní v bílém plášti a četla v nějaké knize. Mávala na mě. Zavřel jsem dveře a přistoupil jsem k ní. „Dobrý den, měl jsem si něco tady vybrat. Tady chci být. Je tu klid, paní doktorko…“ „Já nejsem doktorka, vedu tady tuto dílnu. Jestli chcete, můžete mi klidně říkat sestro, jako ostatní. Máte zájem o kreslení?“ „Asi ano.“ Vzpomněl jsem si na školu. Na hodiny výtvarné výchovy. Kreslil jsem dobře. „Na stole jsou tužky, měkké i tvrdé, pastelky a uhel, používejte, co chcete a výkresy jsou támhle ve skříni.“ Vrátila se ke stolu s mojí kartou. Už si mě nevšímala.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 4		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.05.2011, 10:45:21

Zdravím. Čím více pročítám "osudy" našeho hrdiny, tím více mu držím palec. Život se s ním nemazlil, závislosti bývají tiché a vlezlé (i vleklé). Tony má určitě "charakter", tedy ty vlastnosti, které mu pomáhají vymanit se z onoho bludného kruhu, přestože už dokázal ve svém životě pokazit kde co...

čuk	02.05.2011, 14:08:23

Pořád zajímavé. Jen se mi zdá, že jde všechno jako po másle a Toník je až příliš skromný, hodný a moudrý.


ze dne 02.05.2011, 22:33:44
Tonyend: Tony se veze na vlně změny, že by byl skromný? To ne a nějaký hodný? Asi taky ne. Jen se zklidnil a dotek Smrti poznamená myslím každého. A doposud si jakási moudra jiných pamatoval a zapisoval za uši. Teď,pokud si je správně vyloží, teď by se mu mohla hodit. Našel pevnou půdu pod nohama a to je pro každého důležité, na věku nezáleží. A že to jde jako po másle? Do té doby, než se na něm uklouzne...:-) Díky za komenty i publikace!