obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Smrti neuhýbej ::

 autor Teku publikováno: 20.03.2011, 13:24  
Jindra se snaží vyrovnat se smrtí vlastního otce. Po svém - útěkem před ní samotnou.
 

Nerad bych vám povídal o něčem, co každému připadá samozřejmé. Smrti není úniku. Je nevyhnutelnou součástí našich životů. Jiný kout planety, jiný význam. Na ostrovech civilizací nedotčených ji oslavují, naše západní kultura by se smrti nejraděj vyhnula. Ale ať už jste z Evropy, Chile, Austrálie, Karibiku nebo Bornea, bere životy s trvalou platností a vy na tom nic nezměníte. Nebo že by se našel nějaký mamlas, který se smrt pokusil zastavit?
Byl večer a já s Andreou ležel v ložnici. Usínali jsme při zapnuté televizi, právě běžel film, ale děj sem v polospánku nevnímal. Andrea do mě náhle strčila.
„Co chceš?“ zeptal jsem se
Ona kývla směrem ke dveřím. Tam stála naše malá dcerka, v náručí méďa a mezi nohami se do pokoje dobývala i psí slečna Asta.
„Eli, co je? Zase nemůžeš usnout?“ zeptala se moje žena. Eliška kývla. Medvídka ještě víc sevřela pro náznak strachu.
Andrea pokračovala: „Nejsi náhodou už dost velká holka na to, aby ses přestala bát ufonů?“
Eliška opět zakývala. Byla tak kouzelná, sladká, žádný rodič by nedokázal odolat svému dítku, když na něj dělá takové oči. Se ženou jsme se na sebe oba podívali a usoudili, že jí necháme spát s námi. Ale jen tuhle noc a víc už ne.
„Tak hop a koukej spát,“ odkryla Andrea deku a usmála se na děvčátko.
Eliška skočila do postele mezi nás a manželka jí přikryla. Asta se osmělila také, přiťapala do pokoje a plácla s sebou hned vedle postele. Eli se odkryla, aby mohla sledovat televizor.
„To jsme si nedomluvili, mladá dámo,“ kárala Elišku Andrea. Dcerka ale pokračovala ve sledování filmu. Na chvíli jsem se otočil, co tam vlastně běží. Policisté zazvonily u domu, otevřela jim slečna na hlídání. Pozvala strážce zákona dovnitř a ti jí požádali, aby přišlo dolů do haly dítě, které měla na starosti. Měli mu oznámit smutnou zprávu, tedy že se jeho rodiče staly obětmi dopravní nehody a oba jsou po smrti. Hned jsem se otočil zpátky hlavou k posteli a přikryl si jí dekou.
„Táto! Deka!“ vyjekla Eliška.
„Bereš jí deku. Hele, Eli, já to vypínám“ řekla Andrea.
„Né, ještě né,“ kňourala a pak přišla s dotazem, který mě opět probral: „Vy tady budete napořád, že jo? Navždycky, že jo?“
Andrea se k ní natočila. Koutky úst jí tikaly, nedalo jí to a musela se usmát. „Eli, všichni jednou musíme zemřít. Není to hezké, ale je to tak. To by potom nebylo na Zemi k hnutí. Však si to představ. Vždyť by sis nemohla ani hrát, tak by tady bylo místa“
„Tak ať ostatní umřou, ale vy tady zůstaňte!“
„To by nešlo. To by pak chtěl každý. Ne nadarmo se říká, že smrt je jediná spravedlivá. Jednou odejdeme všichni.“
Tahle odpověď Elišku umlčela. Ale přesto vypadala nespokojeně. Lehla si a po chvíli usnula.
Přesvědčit se o smrti jako o nevyhnutelné povinnosti života jsem měl možnost následující ráno. Zavolal mi švagr a oznámil mi náhlý skon mého otce. Zpráva celou rodinou, především pak mne, mou sestru a naší matku, hluboce zasáhla a já si jí zprvu nebyl schopen připustit. Ale uběhl týden a v den pohřbu mi to začalo pomalu docházet. Obzvlášť v kostele, když jsem ho tam viděl v otevřené rakvi před oltářem, chladného, nepřítomného. Na ten moment si jasně vzpomínám, protože jsem nemohl uvěřit vědeckým teoriím o vzniku života. Tohle tělo přece nemohla být osoba, který mne vychovala, dávala mi zásadní rady do života a byla tou nejmoudřejší bytostí, co jsem kdy poznal. Byla to jen ledová schrána. Duše byla nenávratně pryč. Smrt si jí vzala a já jí za to nenáviděl. Měl jsem sto chutí jí odstranit, zbavit se jí a udělat tak život bezbolestnější. O kolik méně by bylo utrpení, kdyby se smrt prostě vypařila?
„Jindro, ty pláčeš?“ zeptala se Andrea. Byl večer, po pohřbu. Pohladila mě po vlasech a sedla si do mého klína.
Hřbetem ruky jsem si přejel přes oči. „Ne, já jen tak přemýšlím,“ řekl jsem
„Chce to čas. Vím, že si měl s tátou úžasnej vztah, ale určitě se teď na nás dívá shora a trpí tím, když tě vidí se tak trápit.“
V hlavě jsem měl chaos. Myšlenka skákala přes druhou a já uvažoval nad tisíci otázkami. Mezi nimi mimojiné i Jak se zbavit smrti. Jak jen, jak?
„Půjdu se projít se psem. Potřebuju na vzduch, pročistit si hlavu,“ řekl jsem. Manželka mě políbila na tvář a lítostně se pousmála.
Vzal jsem z věšáku obojek a jak jsem sním zatřásl, přiběhla Asta. Jazyk venku, točila se a běhala kolem mých nohou, párkrát mě málem srazila na zem, jak jsem si nazouval boty. Nandal jsem jí obojek a k němu připnul řemínek. A když jsem otevřel dveře od bytu, divoška se z něj vyřítila a vytrhla se mi. Bylo mi to jedno, dole u vchodu jí stejně doženu.
„Nechápu, kam se ženeš. Stejně za chvíli umřeš, psisko jedno,“ řekl jsem jí. Kdyby tak tomu rozuměla. Jestli si k nám smrt přijde znova, s největší pravděpodobností si vezme jí. Psi mají údajně sedminásobně kratší život, teď je jí šest, to znamená krát sedm, to máme čtyřicetdva. To je sice u člověka málo, ale za dva roky jí bude padesátšest a to už je nějaké to riziko infarktu. V tu chvíli jsem dostal ďábelský nápad, jak se smrti vyhnout. Plán byl takový: Astu dám pryč, seženu mladšího psa a až mladší pes zestárne, opět ho vyměním.
Došel jsem k ní, celá se před těmi dveřmi vrtěla a nemohla se dočkat. Chytil jsem vodítko a otevřel dveře. „Tak holka, musím tě zklamat, nejdeme na procházku, ale na vyjížďku,“ řekl jsem. Došli jsme společně k mému autu a odemkl jsem.
„Tak šup, naskoč.“
Fenka naskočila na zadní sedadlo, tvářila se podezřívavě. Tlamičku zavřela a párkrát zamlaskla. V očích už neměla jiskřičky, jako když jsme vycházeli z bytu.
„Nekoukej na mě tak, děláš mi to tim těžší,“ řekl jsem. Vzápětí jsem jí sundal obojek i s vodítkem a zabouchl za ní. Potom jsem si vlezl dopředu, schoval věci do skříňky, nastartoval a mohli jsme vyjet.
Asta byla labradorka. Je štěstí, že tohle plemeno je tak oblíbené, protože to nahrávalo mému plánu. Dojeli jsme před nejbližší útulek a tam zastavili.
„Osm, určitě už maj zavřeno. Zkusim zazvonit.“
Vystoupil jsem a nechal tak Astu čekat. U vrat nebyl s podivem zvonek, tak jsem otevřel nezamčenou branku, došel ke dveřím a zazvonil tam.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ženu, která mi otevřela. Otočil jsem se k autu, Asta seděla, zmatený výraz. „Hrozně se omlouvám, že ruším, ale já, před několika dny jsem našel fenečku. Měl jsem jí nějaký čas u sebe doma, bohužel se o ní dál nemůžu starat.“ povzdechl jsem si. „Máte ještě volno? Vím, že s tím bývá problém.“
„No, nějaké to místo by se tady našlo. To je mi za fenečku vážně líto.“ řekla žena.
Dovedl jsem jí k autu.
„To je ona,“ řekl jsem. Asta se zvedla a couvla dál do auta.
„Neboj se holka, tak ukaž se mi,“ řekla paní. Ruku opatrně natáhla k ní a pohladila si jí. „Nevypadá nějak zanedbaně. Vyvěsil jste kolem místa nálezu nějaké letáky? Třeba se jen zaběhla?“
Bylo mi nepříjemné, jak se mě vyptávala. „Ano, ale nikdo se neozval. Absolutně nikdo.“
„Dobře, volno tedy máme. Chudinko malá,“ řekla Astě.
„Ukažte, já jí vezmu“ řekl jsem a vzal psa do náruče. Žena mě pobídla, abych šel za ní, došourala se k jednomu z kotců a otevřela ho. „Asta la vista, bejby,“ pošeptal jsem Astě do ouška. „Tady ti bude líp.„
Za Astou se zavřela branka. Stál jsem tam, díval se jí z očí do očí. Fenka si podle mého mínění myslela, že jde o vtip a že se kotec opět otevře, vyběhne, já jí naložím zpátky do vozu a odjedem zpátky domů, za její malou Eliškou i Andreou. Ale čím jsem se jí vzdalovat, tím víc se ona vzdálila od toho mylně nabytého dojmu, začala bafat, skočila na vrátka a rozštěkala se. otočil jsem se. Už se to nedá vrátit zpátky. Jít najednou za tou ženou a říct jí, že to byl jen žert, promiňte, já si to rozmyslel. Nasedl jsem do auta a naposledy se za ní ohléd. Otočil jsem klíčkem od zapalování a rozjel se. Směrem k dalšímu útulku.
„Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Dcerka má zítra narozeniny a já na to úplně zapomněl. Léta škemrá o pejska a já bych si chtěl nějakého vybrat. Je pozdě, ještě jednou se omlouvám, ale jsem zoufalý a takhle aspoň nějakému pomůžu.“
Postaršího muže jsem zastihl, jak zachází z dvorku do domu, tak jsem na něj hned spustil. Pán se otočil:
„Dobrý večer. No, to se mi nějak nezdá, aby ste mi ho zítra zase nevrátil. Máte nějaký zkušenosti s výchovou psa? A nějaký věci? Víte, jako misku, vobojek, vodítko, žrádlo, však víte. Co?“
„Ano, v autě, teď jsem přijel ze zverimexu.“
„No dobře, zdáte se slušnej. A co byste si jako představoval?“
„Jako rasu?“
„No, rasu, jak by měl bejt velkej a tak. Fenka nebo pes, krátkosrstej, dlouhosrste, takhlenc.“
„Vyhlíd jsem si támhle toho labradora. Je to fenka nebo pes?“
„Pes.“
„To je problém, nerad bych, aby se někam zaběh.“
„Ale tady za domem máme ještě jeden kotec, labradorka, řikáme jí Ivy. Je jí rok a půl, trošku živější, pokud vám to nějak nevadí.“
„Vůbec ne. Tak mohl bych se na ní podívat?“ zeptal jsem se muže.
Pustil mě dovnitř. Když jsem došel na místo, fenečka se mi zamlouvala. Byla přesně taková, jako naše Asta. Sice trochu divočejší, ale byla to její hotová dvojnice. Máchala chvostem a vypadala skoro jakoby se usmívala. Došel jsem si do auta pro obojek s řemínkem, na obojku sundal známku a Ivy ho nasadil. Domů jsme dojeli kolem čtvrt na deset.
„Asto, Astičko!“ zvolala dcerka s nadšením, když uslyšela klíč v zámku. Zvíře se prohnalo celým bytem, jako by zkoumalo, a hned by se zase hnalo ven.
„Astičko, pojď se mnou spinkat,“ kňourala Eli.
„Eliško, říkala jsem ti, že pejska si do postýlky tahat nebudeš. Ty chlupy budou všude.“ řekla Andrea. Fenka se usadila u dveří a škrábala na ně.
„Asto, co to s tebou je? Teď jste byli venku víc jak hodinu. Kde jste to vlastně byli, Jindro?“ zeptala se. Vymluvil jsem se jí, že jsem si chtěl koupit něco k jídlu, ale neuvědomil jsem si, kolik je hodin. Andrea remcala, že je doma jídla dost. Po chvíli se ale zeptala: „Ty jsi byl na hřbitově?“
„Dobře, byl jsem na hřbitově. Ne přímo tam, zavíraj v sedm, ale sedli jsme si za bránu. Přemýšlel jsem.“
Přesídlil jsem se do kuchyně a vytáhl z lednice šišku salámu. Ukrojil jsem si a sedl si na židli. Andrea si stoupla mezi dveře a dívala se na mě. Musel jsem uhýbat pohledem, protože ta lítost v jejích očích byla trýznivá. Do místnosti vběhla Ivy.
„Asto, co jančíš?“ okřikla jí Andrea. Pes vyskočil na linku, kde ležel salám, chňapl ho do tlamy a hned zase vyběhl. Andrea byla ochromená šokem a nezmohla se dál ani na jedinou hlásku. Zato já jsem pořádně vypěnil:
„Já už tě mám tak akorát dost, ty čokle jeden!“
Ten den toho na mě bylo moc. Připadal jsem si jako časovaná bomba co jen leží a čeká na svou příležitost. Za ty hodiny se to nastřádalo a jednoduše jsem nevydržel.
„Tatínku, nekřič na ní,“ nakázala mi Eli. Vyšla z jejího pokoje, došla ke své matce a opřela se o její bok. Andrea jí dala ruku kolem ramene. Chvíli se na mě dívaly, stály tak blízko a přece daleko. Manželka dcerku pustila a šla za mnou. Přitáhnul jsem se k ní a zadržoval pláč.
„Tati, nebreč,“ řekla Eli a přicupitala za námi. Pes mezi tím spořádal celou šišku salámu i s tím, co neměl.
Noc. Nemohl jsem usnout. Převaloval jsem se, potil se a vracel se k událostem posledních hodin. Když jsem zavřel oči, viděl otcovu tvář. Když jsem je otevřel, zahlédl jsem Ivy. Seděla u dveří a kuňkala. Snad se chtěla vrátit zpátky do útulku a možná chce jenom ven. Co jsem mohl udělat jiného než s ní jít. A tak tedy vodítko do ruky, obojek na její krk a hurá ven.
Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem jí měl na volno. Jakmile jsem otevřel dveře od domu, vyběhla a zmizela neznámo kam.
„Ivy! Ivy!“ volal jsem. Ne moc hlasitě, abych nevzbudil celou ulici včetně vlastní rodiny.
„No tak Ivy, kdepak jsi?“
Vždy jsem popoběhnul, podíval se pod keř, pes nikde. Všude bylo ticho. Nic, kromě skřípání kontejneru, kterou někdo právě otvíral, nebylo slyšet. Doběhnul jsem k muži, který u něj stál.
„Dobrý večer, prosím vás, pane, neviděl jste…“
„Pro příště si čokly hlídej líp,“ řekl muž. Hulvát. Určitě měl něco vypito. Otočil se k odchodu a přes kaluž krve, do níž šlápnul, doklopýtal k opodál stojícímu autu. Oči jsem vytřeštil a přepadl mě náhlý šok. Ten flek, ta skvrna na silnici. Příšerně se mi zamotala hlava a na nic se nezmohl. Bylo mi mizerně, sedl jsem si na obrubník a hlavu zabořil do dlaní. Na okamžik jsem prsty rozhrnul, abych se přesvědčil. V louži leželo několik krví nasátých chlupů a mě se udělalo špatně. Cítil jsem smrt ve vzduchu. Snad tam čekala, aby se mi vysmála, snad, aby demonstrovala vlastní velikost. Snad abych se s ní smířil.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.03.2011, 13:22:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Není celý text napsaný jen pro pointu? Myslím účelově! Copak by se někdo zbavil milovaného psa, kterého měl celý život jen proto, aby nezemřel? Nehledě na fakt, že si jej zamilovala celá rodina? Tvůj hrdina jednal velmi nelogicky a iracionálně, nějak tomu nemůžu uvěřit. Ať už je to jak chce, nakonec musel pochopit, že smrt neošálí. Z hlediska uvěřitelnosti příběh malinko skřípe, přestože jsme my lidé nádobami plnými citů a pocitů (čili emocí).

Po technické stránce pozor na psaní ji/jí, odsazení přímé řeči na nový řádek (pokud nenavazuje na popisný text), nebo chybějící interpunkci ve větách (chybí znaménka na konci přímé řeči). Text mohl být pozorněji přečten a opraven. Když se ještě zamyslím nad samotným dějem, nemohl být příběh zpracován jinak? Pejsek mohl být nemocný a rodina by mohla bojovat o jeho život (ztráta domácího mazlíčka raní stejně, jako ztráta milované osoby). Ona výměna se mi nezdá přirozená a jiná zápletka by příběh více oživila a možná mu dodala i lidskou stránku (pohled na věc). Takto se zdá být děj vykalkulovaný (viz výše).

Co mi padlo do oka:
=============

Smrti není úniku. – Před smrtí není úniku. (nechybí něco ve větě?)

Nebo že by se našel nějaký mamlas, který se smrt pokusil zastavit? – Nebo, že by se našel nějaký mamlas … (chybí čárka před „že“)

Tam stála naše malá dcerka, v náručí méďa a mezi nohami se do pokoje dobývala i psí slečna Asta. – (stylistika, větu bych přepracoval, aby vyznívala lépe a přirozeněji)

Eliška skočila do postele mezi nás a manželka jí přikryla. – ji přikryla

Policisté zazvonily u domu, otevřela jim slečna na hlídání. – zazvonili (TI policisté)

Pozvala strážce zákona dovnitř a ti jí požádali, aby přišlo dolů do haly dítě, které měla na starosti. – (stylistika – slovosled – zkus si větu přečíst nahlas)

Hned jsem se otočil zpátky hlavou k posteli a přikryl si jí dekou. – ji (koho co - tu hlavu)

„Bereš jí deku. Hele, Eli, já to vypínám“ řekla Andrea. – (schází znaménko na konci přímé řeči)

Smrt si jí vzala a já jí za to nenáviděl. – Smrt si ji vzala a já ji za to nenáviděl.

Měl jsem sto chutí jí odstranit, zbavit se jí a udělat tak život bezbolestnější. – ji odstranit

Jestli si k nám smrt přijde znova, s největší pravděpodobností si vezme jí. – ji (vezme si ji)

Dovedl jsem jí k autu. – ji (koho co jsem dovedl k autu)

Ruku opatrně natáhla k ní a pohladila si jí. – (slovosled, opět chyba ve psaní ji/jí)

„Ukažte, já jí vezmu“ řekl jsem a vzal psa do náruče. – ji vezmu (chybí znaménko na konci přímé řeči)

otočil jsem se. – (malé písmenko na začátku věty)

No, to se mi nějak nezdá, aby ste mi ho zítra zase nevrátil. – abyste

„Eliško, říkala jsem ti, že pejska si do postýlky tahat nebudeš. Ty chlupy budou všude.“ řekla Andrea. – … Ty chlupy budou všude.“ Řekla Andrea. – (nebo) – … Ty chlupy budou všude,“ řekla Andrea.

„Asto, co jančíš?“ okřikla jí Andrea. – okřikla ji Andrea.

Zato já jsem pořádně vypěnil:
„Já už tě mám tak akorát dost, ty čokle jeden!“ – (pokud na popisný text navazuje za dvojtečkou přímá řeč, měla by začínat hned za ní) – Zato já jsem pořádně vypěnil: „Já už tě mám tak akorát dost, ty čokle jeden!“

Připadal jsem si jako časovaná bomba co jen leží a čeká na svou příležitost. – (chybí čárka před „co“)

„Tatínku, nekřič na ní,“ – na ni (na koho co nemá křičet)

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem jí měl na volno. – ji

Příšerně se mi zamotala hlava a na nic se nezmohl. – (stylistika) … a já se na nic nezmohl.

---

Tož tak... Hezký den přeji a mnoho zdaru v další tvorbě...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Tři dary
Zavel
Boj (další zrad...
Hugozhor
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr