» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141669

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: SMLOUVA s ĎÁBLEM 61. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 02.05.2011, 15:07


	Sedl jsem si ke stolu a přemýšlel, co mám nakreslit. Zavřel jsem oči a nic mě nenapadalo. Pak jsem vzal do ruky kus uhlu a začal tvořit. Šlo to snadno. Nakreslil jsem zahradu. Vysoký listnatý strom a pod ním dětskou houpačku. Do ní jsem posadil ženu, jak se houpe, vlasy jí vlají a ona se usmívá na svět. Kousek od ní byla v trávě rakev a na ní dohořívala svíčka. Vosk z ní stékal a vytvářel chládnoucí hrozen na boku rakve. Vstal jsem a šel to té paní ukázat. Podívala se na můj výtvor a pak na mne. „Není to morbidní spojení? To je nějaká vaše osobní vzpomínka?“ „Ne. To mě jen tak napadlo. Je to Veselá vdova! Proto jsem to udělal uhlem, barevnými pastelkami by to nevystihlo můj záměr…“ „Je to zajímavé, kreslíte slušně. Nechcete zkusit použít barvy na malé plátno? Tempery nebo olejovky, maloval jste už s nimi?“ „Jen ve škole na výkres. Na plátno nikdy.“ „Tak já vám připravím stojan a malé plátno, za pokus to stojí." Postavila stojan, nastavila výšku a připevnila plátno. „Můžu poprosit o větší? Něco mne napadlo…“ Nasadila velké plátno a podala mi paletu, sadu barev a štětce. Usmála se. „Můžete začít!“ Šel jsem se podívat, jakým způsobem maluje ta žena u okna. Polekal jsem ji. Chvíli jsem ji sledoval. Vrátil jsem se k plátnu a začal nanášet tmavou hnědou barvu. Uprostřed plátna jsem namaloval nahou ženu, akt, ležela na zádech. Přední nohu měla pokrčenou v koleně, druhou nataženou. Prsa jsem namaloval pěkně kulatá, ruce měla složené pod hlavou, vlasy jí padaly dozadu. „To bude akt?“ Otočil jsem se. Sestra stála za mnou a sledovala mne. „Ne, nebude. Namaluji obraz v obraze! Nechte se překvapit…“ Pokračoval jsem v malbě. Maloval jsem neuvěřitelně rychle. Hnědá barva se ukázala, jako špatná volba. Napadlo mě, použít modrou, tmavou modrou. Štětcem s modrou barvou jsem vykrýval je její tělo. Před ní jsem vytvořil tmavou zelenou louku s květinami, keříky a stromky. Louku protínal žlutý chodníček, klikatil se a končil pod hrudníkem, v místech, kde by měla mít srdce. Na její horní křivky, nad její siluetu jsem začal malovat pás smrkového lesa. Dal jsem si záležet na několika vysokých stromech, aby měly vykresleny větve. Nad hlavou jí zářil kulatý pomerančový měsíc v cárech nočních mraků. Nad lesem se vznášely tři tmavozelené valašské klobouky, jak se vzdalují, jako ptáci. A noční mračna nad lesy. Nechal jsem si po stranách dostatek místa, abych vytvořil pomyslný rám. Dole, v koutu rámu, jsem namaloval dvě překřížené nohy, nahé, ale obuté do rozvázaných tenisek. Podařil se mi i detail visících tkaniček. Maloval jsem se zápalem a nevnímal okolí. Ty nohy vypadaly nakonec tak, jakoby někdo na rámu seděl a ty nohy vystrčil, ale tělo bylo ukryto za rámem. Odstoupil jsem od stojanu kus dozadu, a podíval jsem se na svůj výtvor. Nebyl jsem spokojen. Silueta té ženy byla ještě poznat. Přidal jsem na odstínu a konečně se ztrácela. Záměr se mi povedl. Po jedenácté hodině jsem byl s obrazem hotov. Sestra se přišla podívat. „Páááni, to je dobré! Já myslela na akt, a zatím jsou to nějaké vzdálené kopce, že?“ „Ne. To je to! Zdálky to připomíná třeba beskydské kopce s lesy. Tak jsem to chtěl. Vidíte je. To je dobré. A když přistoupíte k obrazu blíž, uvidíte zase tu ležící ženu. A ta cesta vede k jejímu srdci, a tady ty malé nahé nohy, to jsem já. Hledám se. Proto nejsem vidět celý. A schválně sedím za tím rámem. Když se to plátno dá do skutečného rámu, vznikne tak obraz v obraze… obraz má jméno Sen.“ „Jakže se to jmenujete?“ „Wolf.“ „Pane Wolfe, je to nádherné. A jak rafinované! Neříkejte mi, že držíte paletu poprvé v ruce!“ „Už jsem řekl, maloval jsem jen ve škole. A to je dávno. Nejraději jak němci stříleli rusáky…“ Dělala se, že poslední větu neslyšela. „Chodí ke mně pacienti a také malují skvěle, ale za jedno dopoledne dokončit plátno, to nepamatuji. Jak dlouho budete v léčebně? Nechcete ještě něco vytvořit? Budu moc ráda. Toto dílo skončí určitě na některém pavilonu!“ „V lednu půjdu doufám domů!“ „No, tak to máme spoustu času, máte volné ruce k tvorbě…“ Ruce jsem měl zapatlané olejovými barvami. Dala mi hadříky a ředidlo, abych si mohl ruce očistit a umýt. Smrděly mi, ale odcházel jsem spokojený. Otevřel jsem dveře a ohlédl jsem se ke stojanu na obraz. Viděl jsem v něm Beskydy, nad kterými svítil měsíc. Z dálky ženu nešlo poznat. Zůstala v něm utajena. Tak jsem to zamýšlel, povedlo se to. Na oddělení mě Květa pokárala, že jsem nepřinesl podepsanou pracovní kartu. Nevěděl jsem, že si ji musím vzít zpět. Tak zítra to napravím. Těšil jsem se na oběd a byl jsem zvědavý, co chce pan primář. Odpoledne jsem seděl v pracovně primáře. Žádné chmurné přítmí, ale místnost plná světla, plná pozitivní energie, taková byla jeho pracovna. I z něj čišel optimismus. Posadil jsem se na židli a pan primář seděl v křesle za velkým psacím stolem. „Pan primář Mikulka mi o vás vyprávěl. Nemusíte nic skrývat, ani své emoce. Bude jen dobře, když z vás tady všechno spadne. Na ranní komunitě jsem si všiml, jak jste zareagoval na otázku, týkající se vašeho pití…Dostanete tady nějaký čas a srovnáte si psychiku. Máte ji viditelně pošramocenou. Řekl mi o vašem problému, řekněme, že jste za těch šest měsíců potlačil závislost, chorobné pití alkoholu. Ale bohužel je to stále ve vás, uspal jste ji a celý život s ní budete bojovat. Nehleďte ji probudit, nebo vás doopravdy zničí. Můžete mi nastínit, co hodláte dělat po popuštění z léčebny?“ „Nebudu pít. Našel jsem si práci. Odejdu z domu a budu bydlet u dědy na vesnici. Tam jsme dříve žili, ale když jsem byl malý, tak jsme se přestěhovali do města, do Brodu. Tak se tam vrátím, tam, kde to začalo a začnu znovu, od nuly.“ „Doporučuji vám zůstat u rodičů. Tam máte jisté zázemí, jistý dohled. Ten váš řekněme, záměr, plán, nese v sobě příliš rizika, která si neuvědomujete. Něco se vám nepodaří a jaká bude vaše reakce? Bude vám osmnáct roků, nejste na tom nejlépe. Navíc s poruchou osobnosti a bohatou alkoholickou minulostí. To vaše zaměstnání má být dokonce u pohřební služby. Já žasnu! Znáte to prostředí? Tu práci tam zvládají ti pánové s několika panáky rumu v těle. Denně! Nechcete si to rozmyslet a poohlédnout se po něčem vhodnějším, úměrném k vašemu věku a zdravotnímu stavu?“ „Já jsem se už rozhodl. Proč mi chcete vzít naději?“ „Ale já vám ji neberu. Jen vás chci nasměrovat jinam.“ „Já ale nechci. Jdu do toho s plným rizikem. Když se tam neosvědčím, můžu jít na stavbu k lopatě. Blbé tam berou pořád.“ „Pane Wolf, vy ale nejste blbý, ani hloupý. Kolegyně Vamberková s vámi dělala testy. Řekla vám výsledky? Sám jsem z nich překvapen.“ „Ne, já se o to nezajímám. Vím jen, že jsem alkoholik a tím pádem jsem odepsaný, nadosmrti budu mít cejch na čele. I tady to cítím od pacientů… On je alkoholik!“ „Alkoholik jste. Ale abstinující. To je rozdíl. A mladý. Životní zkušenosti hledáte. Bohužel jste začal tou nejhorší, ale život máte před sebou. Dokázal jste se zastavit a uvědomil jste si, že jdete po špatné cestě. Já neřekl, že jste blbý. Promiňte mi ten slovní výraz, nepoužívám jej. Nepodceňujte se. Vy jste naopak velmi inteligentní, alkohol vás ještě výrazně nepoznamenal. Máte na víc, než na pohřební službu. Poraďte se na školském odboru a začněte znova! Studijní výsledky jste měl údajně vynikající, není to škoda, všechno hodit za hlavu? „Ne. Celý život se to potáhne za mnou. Zklamal jsem hodně lidí. Chci jim dokázat, že budu jiný. Nechci, aby mě někdo ochraňoval. Musím začít sám. Věřím si.“ „Myslím, že se přeceňujete, to není dobrý signál.“ „Záleží na každém, jak to vidí. Já vím, že mám velkou šanci a odhodlání využít jí v dobrém. Už to nerad říkám, ale já nebudu pít. Někomu jsem přísahal a své slovo tentokrát dodržím.“ „Ale to je v pořádku, jen si to připomínejte. Dobře. Zůstanete na oddělení do ledna a pak vás propustím domů. Líbí se vám u nás?“ „Ano, jsem velmi překvapen prostředím a přístupem k pacientům. To jsem vážně nečekal. Spolehněte se, že se budu dobře chovat. Nestojím o problémy.“ „O své závislosti ostatním nemusíte říkat bližší podrobnosti. Nerozuměli by vám. Stačí, co jste ráno řekl. Držím vám palce. Můžete jít na oddělení. Odpoledne jsou vycházky do města. Běžte mezi lidi.“ „Nashledanou, pane primáři a děkuji, že tu jsem!“ Odešel jsem a byl jsem rád, že se na nic víc nevyptával. V kuchyni jsem si nabral čaj a pil, jeden hrnek za druhým. Zase ta žízeň! Seděl jsem v křesle u okna a pozoroval jsem obzor za zdí. Tam je svět, normální lidé, normální život. V čem jsou normální? Na nebi letělo hejno ptáků. Ach ptáci, raději bych létal s vámi, trpěl hladem, ale nikdy bych nepil. „Můžu si přisednout? Nevadí ti to?“ Vedle mne stála nějaká dívka. Pohlédl jsem jí do tváře. Hádal jsem, kolik může mít roků. No byla asi starší než já, ale zdání klame. „Proč by mi to mělo vadit. Místa je tu dost.“ „Říkal jsi, že jsi z Brodu. Já taky!“ Měl jsem po náladě. Tak někdo je tu z Brodu! Já myslel, že to doma utajím, kde jsem se ocitl, a ona je z Brodu. „Nikdy jsem tě ale, myslím, ve městě neviděla. Tváře si pamatuji dobře!“ „Já nikam nechodím. Přes týden jsem byl v Hradišti a o víkendech jsem jezdil na čundr.“ „Jééé, ty jezdíš na čundry? Kámoška taky, ale já nesmím, mě by naši nepustili. Jsem nemocná. Studovala jsem, ale onemocněla jsem. Naši mají o mě velký strach… Jmenuji se Alena. Když budeš chtít, tak se můžeme spolu kamarádit. Raději se budu bavit s tebou, než s holkami. Na pokoji jsem stejně se třemi staršími ženami. Pořád mluví o svých problémech, jedna je po rozvodu, druhá před rozvodem a třetí doma muž pije a mlátí ji. To není správné, že? Řekl jsi, že jsi také pil. Už nebudeš? Až se jednou oženíš, odpověz mi, uhodil bys svoji manželku, nebo děti? Kolik máš roků? Máš hezké vlasy, vypadáš zezadu jako holka.“ Sedla si naproti mne a mlela a mlela. Nechal jsem ji, chceš se vykecat, tak kecej. „No tak, co mlčíš, odpověz mi!“ „Co ti mám říct? Pil jsem jak Dán. Už nepiju. Manželku nemám, a kdybych měl, tak bych ji nebil. A děti také ne. Stačilo, že mě mlátil jako můj otec. Ráno jsi špatně poslouchala, řekl jsem, že budu mít osmnáct. A že vypadám, jako holka? No tak si zase nechám narůst fousy. Stačí?“ „Ty se nechceš bavit, že? No tak promiň.“ Zklamaně odešla. Bylo mi jí najednou nějak líto. Nemusel jsem na ni tak štěkat. Pochopil jsem, že je na tom hůř než já. Doslechl jsem se, že si kusem skla řeže po těle, aby cítila bolest. Proč, na to jsem nebyl zvědavý. Ztratila se a šla asi na pokoj, poslouchat od ženských rozvodové řeči a ty hrůzy, které jedna zažívá od ožralého manžela. „Pane Wolf, nechcete se mnou jít na relaxační cvičení? Vidím, že se na vycházku nechystáte.“ Otočil jsem se za hlasem. Naštěstí to byla sestřička. „Nevím, o co jde!“ „Tak pojďte s ostatními do tělocvičny. Uvidíte. Je to dobré na psychiku.“ Ti ostatní, to byla skupinka mužů a žen, která mířila do místnosti, nazývané tělocvična. Na parketách ležely cvičební podušky. Všichni si lehli, jak byli oblečeni, na podušky a sestřička zavřela dveře a zvenčí pověsila na kliku papírovou cedulku NERUŠIT. Lehl jsem si také. Místo očekávaného cvičení nám sestřička řekla, abychom se uvolnili, zavřeli oči a poslouchali její hlas. „Klidně ležíte, na nic nemyslíte… Levá noha je těžká… levá noha vám těžkne… Pravá noha je těžká…pravá noha vám těžkne…“ Vzpomněl jsem si na toho sovětského experta. „ Spáááť …Spáááááť!“ Doufám, že mi sestra nevrazí do nosu tampon namočený v lihu. Podmíněný reflex se ve mně docela dobře zabydlel! „Pravá ruka je těžká… pravá ruka je těžká… Levá ruka je těžká… levá ruka je těžká… A celé tělo je těžké…“ Najednou jsem se začal kamsi propadat a necítil jsem své tělo! Ten pocit ale znám. Přestal jsem myslet na to, jak mám mít své tělo těžké. Už vím, tak jsem se cítil, když jsem do sebe cpal ty Alnagony v Kotvě. Měl jsem z toho pocitu strach. Usnu a příjde za mnou ta Krásná paní v bílém šatu a se závojem přes svoji tvář. Byla nádherně průsvitná, ale nepřál jsem si ji vidět. Řekla, že mám ještě čas! Polekaně jsem se opřel o ruce a tiše vstal. Sestřička naznačovala, abych zůstal ležet a nevyrušil druhé. Lehl jsem si, ale oči jsem už nezavřel. Tak tohle dělat nebudu! Všichni kolem v klidu dýchali. Otočil jsem hlavu a díval jsem se na své sousedy. Vypadali šťastně a spokojeně. Asi neviděli a nezažili, co jsem viděl já. Pak sestřička tleskla. „ Probuďte se!“ Každý si zhluboka vydechl a posadil se. Prý to bylo moc dobré. Vstali a šli na pokoje. Sestřička mě zastavila. „Co to s vámi Tondo bylo?“ „Ani se neptejte… V takovém duševním rozpoložení jsem umíral! Mluvil jsem se Smrtí. Vážně. Už sem cvičit nepůjdu.“ Zůstala z toho udivená. Kruci, že jsem jí to řekl. Měl jsem mlčet, proč jsem se přiznal k umírání, mému pokusu o sebevraždu, jak se na mě budou teď dívat? Odešel jsem také na pokoj. Žízeň mě vyhnala do kuchyně. Byla v ní Alenka a vařila si nějaký bylinkový čaj. „Ahoj Tondo! Jestli chceš, uvařím ti svůj čaj. Je dobrý na nervy.“ „Jo? Co v něm je dobrého?“ „Třezalka, meduňka a ještě něco. Je to fakt dobré. Mám ho dost, dej mi hrnek, já ti do něj nasypu. Nemá se sladit cukrem, ale medem. Med už nemám, tak si sladím cukrem.“ Než jsem stačil říct Ne!, tak mi té směsi nasypala do hrnku a čekala, až zavře voda v konvici na plynovém sporáku. Pára rozezněla píšťalku. Vypnula na hořáku plyn a zalila oba hrníčky vřelou vodou. „Deset minut se musí bylinky luhovat. Pak se čaj může pít. Po doušcích. Kolik chceš cukru?“ „Děkuji ti, Alenko, já moc nesladím, vlastně bych neměl vůbec, tak mi tam hoď jen jednu kostku. Já za deset minut příjdu a hrnek si odnesu na pokoj.“ „Já myslela, že si sedneme do haly a budeme si zase povídat…“ „A o čem?“ „To je jedno. Hlavně, když si budeme povídat. Nejhorší je, když jsou lidé spolu a nemluví spolu. Nemám ráda samotu.“ „Tak si najdi holky a mluv s nimi, to bude lepší. Já si neumím povídat. Já si mluvím, ale jen tak, v duchu, ne nahlas. Nikoho tak nenaštvu.“ „Ty jsi taky nemocný, že? Když si rozprávíš sám se sebou…“ No to jsi uhodla. Jsem nemocný, ale jinak. A o tom se s nikým bavit nebudu. „Jo. Taky jsem nemocný. Beru večer dva prášky na hlavu.“ Smála se. „Jen dva? Já beru ráno čtyři, po obědě také čtyři a večer šest. Čtrnáct denně. Abych byla zdravá.“ „Já jich jednou snědl za odpoledne nejméně čtyřicet…“ „Abys byl zdravý?“ Holka zlatá, mrtvý, ale to ti říct nemůžu! „Ne, nepomohly mi. Proto jsem tady sedmý měsíc. Ale už je to dobré. Tak mi dávají jen ty dva prášky a brzy pojedu domů.“ „To je škoda. Cítím se vedle tebe dobře.“ „Já také.“ Po dlouhé době jsem lhal. Ale byla to ta milosrdná lež, ta se nepočítá mezi špatné. „Alenko, nebude už ten čaj? Mám na něj chuť.“ Teď jsem nelhal. Příjemně voněl. Být ten čaj ještě oslazený medem…Mohl jsem si jej vychutnávat u Eriky ve Vizovicích. Zavřel jsem oči a říkal si, panebože ne, nesmím, nesmím myslet a vzpomínat si na cokoli, co by mi Eriku mohlo připomenout. Erika, Vizovice, to všechno bylo, je to pryč a nikdy se to nezopakuje. „Můžeš si jej scedit, nebo pít přes zuby, aby se kousky nati nedostaly do pusy.“ Vzal jsem hrnek, byl horký, ale dal se držet v ruce. Posadili jsme se raději do jídelny, ke stolu. Aby na nás bylo vidět. Bál jsem se, že se dostanu do těch řečí. Venku byla zima, byl začátek prosince, ale ještě nesněžilo. Foukal tam severák, ven jsem nešel. Tady bylo dobře. Vysvobodila mne sestřička. Zavolala, jestli někdo nechce linkovat archy papíru. „Já chci!“ Přinesla mi stoh čistých listů, pravítko a tužku. Vysvětlila mi, co mám dělat, jak to má vypadat. Omluvil jsem se Alence a začal jsem pracovat. Čas mi lépe ubíhal. Tvořil jsem kolonky a Alenka zklamaně podruhé odešla. Bál jsem se toho, že se na mne upne a nezbavím se jí. Bohužel Alenko, chci být sám. Rýsoval jsem to pomalu, svědomitě až do večeře. Když jsem s tím byl hotový, zaklepal jsem na dveře ošetřovny a podal jsem sestřičce celý stoh listů. Dočkal jsem se pochvaly a poděkování. „Já to nedělal pro pochvalu, ale abych mohl dělat něco užitečného!“ Tady se červené body nerozdávaly. Po večeři jsem objevil v jedné skříňce knihy. Našel jsem tam jakýsi cestopis o Austrálii. Vzal jsem si knihu na pokoj a vydal jsem se objevovat vzdálený svět. Jo kdybych byl kuchařem na zaoceánském parníku, mohl jsem tam být v přístavu v Melbourne…Mohl jsem… Na „kdyby“ se nehraje. V osm hodin jsem se postavil do řady, držel jsem v ruce skleničku s vodou. Dostal jsem dva prášky, spolkl jsem je a zapil vodou. Ukázkově jsem na sestru vyplázl jazyk. Mirek mi vysvětlil, proč se to dělá. Stalo se, že někdo schoval léky pod jazyk a na záchodě je vyplivl. Tak zavedli povinné vyplazování jazyků. Pacient s vypláznutým jazykem byl dobrý pacient. Umyl jsem se a šel spát. Těšil jsem se na ranní probuzení. Na to, až uslyším příjemný hlas sestřičky. „Dobré ráno pánové, vstáváme!“ Usínal jsem a věděl jsem, co chci namalovat u té hodné paní v Art terapii, na dalším plátně. Nemohl jsem se dočkat odchodu do pracovní terapie. Poprosím paní o nové plátno a ještě dnes začnu malovat. Otevřel jsem dveře a pozdravil. V ateliéru bylo rušno. U stojanu stál mladý černovlasý kluk. Tak jsem v háji. Nemám stojan. Můžu si kreslit s ostatními na výkresy. „Paní doktorko, já…“ „Už jsem vám řekla, že já nejsem doktorka! Jestli chcete, říkejte mi sestro, na to jsem zvyklá. Dnes přišel i pan Kašpar. Je z jiného oddělení, ale má cit a fantazii, chtěl by se malování více věnovat. Vy jste takový rychlík. Tak co, mám vytáhnout stojan a napnout plátno? Mám je pro vás připravené od včerejška.“ „Ano, děkuji. Já vím, co namaluji. Jestli se mi to povede, nic víc už malovat nemusím…“ Postavila stojan u druhého okna. Nasadila plátno a upevnila je. Pan Kašpar maloval nějaký slet průzračných víl asi u studánky. Každá byla zachycena v jiné poloze. Tančily dokola studánky. Bylo to působivé a moc hezké. Nerušil jsem jej raději svými pohledy. Posadil jsem se před plátno a rozmýšlel jsem. Včera mi běhal štětec po plátně sám. Dnes mi ruka ztěžkla. Cítil jsem, že to nebude snadné. Tužkou na výkresu bych byl hotový raz dva. Ale jaký postup zvolit, když chci malovat portrét někoho, kdo tu není, kdo mi nebude pózovat? „Sestřičko, potřebuji poradit! Chci namalovat portrét. Jak mám začít, abych se do toho nezamotal?“ „Rozvrhněte si výšku, rozestup očí, bradu, nos a jak bude mít ta osoba vlasy. Každý malíř má svůj postup, jiné vidění. Vy malujte podle sebe.“ To mi nepomohla. Tak jsem si tužkou načrtl body tváře a pak jsem začal naostro. Práce mi šla mimořádně pomalu. Spíš mi nešla vůbec. Odcházel jsem v jedenáct hodin z ateliéru nespokojený. Ale vzal jsem si kartu. Polepšil jsem se. Obraz jsem vypustil z hlavy. Po obědě jsem se zeptal Květy, kdy se poprvé dostanu domů. Podívala se na nástěnku. „Tak až 18. prosince!“ „Ale to není za čtrnáct dnů.“ „Bohužel ti to tak vychází. Ale další týden budeš doma zase. Budou Vááánoce! Všichni pojedeme domů ve středu 23.12. A vrátit se musíme v neděli 27.12. Do 20 hodin. Tak si domova užiješ až až, ne? Na Silvestra tady. Uděláme si program a pohoštění sami. Bude se ti to líbit, uvidíš.“ Sedl jsem si do křesla a představoval jsem si, co všechno musím udělat doma. Tak to je dobré. Chtěl jsem jít do pohřební služby, abych se podíval, jak to tam bude vypadat. A říct mámě, že půjdeme vybrat peníze z knížky. Jen si budu muset asi sehnat někoho s autem. Potřebuji několik pytlů Malbytu, štětka by měla být ve sklepě, kýble mám, sítko taky. Pak ty naftové kamna a dva kanystry na naftu. Jak bude vymalováno, začnu topit, aby to rychle vysychalo. Vánoce strávím s dědou. Bez stromku. Vánoce už nikdy nebudu slavit. Nic nebudu slavit. Šáhl jsem si na krk. Řetízek od Eriky jsem stále nosil. Doma jej ale sundám a už nikdy na krk nedám. Zamknu jej také do té Třinácté komnaty. Až to bude suché, tak do ložnice nějaký tmavý koberec. Aby byl praktický. Nakonec šatní skříň, asi trojdílnou a pěknou válendu s úložným prostorem. Peřináč nechci, zabere jen místo. Obejdu se i bez nočního stolku. Nad válendu si pověsím jednoduchou poličku. Na jaře se musí ale natřít rámy oken. To bude taky něco stát. Lak se na nich láme, odprýskává, je starý. Slunce a déšť vykonaly své. A na okna mi máma ušije záclonu a závěsy. Obývák mít nemusím. Do ložnice si dám rádio a magneťák. A co do kuchyně? Kredenc je nemoderní, tak nějakou obyčejnou kuchyňskou linku. Bude mi na hovno, když si budu muset nosit v kýblech vodu od studny. Ale jo, půjdeme se podívat do Nábytku. Linku, nový stůl a dvě židle. Nebo čtyři. A nějaké nádobí. Černé smaltované hrnce. A malou pánvičku. A brutvan. Na řízky a kuře. Ten by byl asi nejlepší litinový. Sakra, to fakt bude na auto… „Ahoj Tondo!“ Tak, je tady nešťastná Alenka, auto můžu ještě nechat v garáži. Konec mého snění. „Ahoj Alenko! Jak se máš, co jsi dnes dělala? Kam chodíš do terapie?“ „Mám se dobře, chodím dělat vánoční věnečky. Příští týden se budou věci z terapie prodávat. Koupíš si něco taky?“ „Nekoupím. Já od letošního podzimu přestal cokoli slavit. A neptej se proč, stejně bych ti pravdu neřekl! Nevyzvídej. Jsi zvědavá baba. Jasný?!“ „Dobře, nebudu. Já slavím ale ráda. Ale nepiji alkohol. Beru hodně léků, víš.“ Alenko nešťastná, už to vím. A přeji ti, abys byla zdravá jako kdysi. Abys nemusela každý den spolykat čtrnáct léků. Každý den vlastně čtrnáctkrát musíš vypláznout na sestry jazyk. A jazyk je sval. Tak ti naroste tak, že jej budeš mít nakonec velký jak mravenečník… „Nikdy nepij. Můžeš oslavovat, bavit se, ale nepij, i když nebudeš brát žádné prášky!“ Nechtěl jsem jí říct, jak jsou ženy lehce náchylné k závislosti na alkohol. Stačí, když pijí chlapi. „Tak proč jsi pil ty?“ „Protože jsem blbý!“ Usmívala se jak měsíček. „Ty nejsi blbý, tak nemluv!“ „Víš co? Já už mluvit nebudu. Zase někdy jindy. Ahoj, jdu na pokoj.“ Potřetí zklamaně ode mne odešla. Proboha co na mně vidí? Ale když se nemá s kým bavit, tak se s ní bavit budu. Je jak malé děcko. Asi koupím bonbóny a nabídnu jí. Alespoň zavře pusu. Na chvilku. Do pátku jsem chodil malovat. Až v pátek se mi rozjasnilo. Vzal jsem štětec a najednou to šlo. Nebyla to Mona Lisa, ale portrét Eriky, který jsem začal malovat. Kdybych neroztrhal její fotku, bylo by to snazší. V pátek jsem zavřel oči a viděl jsem ji před sebou. Každý tah štětce dával portrétu její rysy, její tvář. Jen bez úsměvu. Ten jsem jí vzal. Dokončil jsem malbu a stoupl jsem si zase kousek od stojanu. Lepší to už nebude. Sestra se přišla podívat. „Proč jste tam nezakomponoval nějaké pozadí. Ta dívka je tak příliš smutná. To je také záměr?“ „Nebyl to záměr. Neumím ji namalovat s úsměvem. Já jí radost vzal.“ „Je podobná královně Kleopatře.“ „Jo?“ „No …Trochu ano.“ „Není to Kleopatra. Ale Ona byla mojí královnou!“ Byl to poslední obraz, který jsem kdy namaloval. Najednou jsem se cítil jako vysvobozený z nějakého zakletí. Po dlouhé době jsem se psychicky nerozhodil při vzpomínce na Eriku. Konečně jsem se dokázal na náš rozchod podívat racionálně. Eriko, ty jsi tam a já tady, jdeme každý svojí životní cestou. S klidem v duši jsem se vrátil na oddělení. Cestopis jsem přečetl a vrátil jej do skříňky s knihami. Uviděl jsem knihu s názvem Obraz Doriana Greye. Ten název mě zaujal, tu knihu jsem si půjčil. Přes víkend jsem ji přečetl. Hrdina v ní byl větší ničema, než jsem byl já. Představoval jsem si, že by mě podobně namaloval nějaký malíř. Co bych uviděl na půdě na svém obrazu já? Co bych udělal? Určitě bych vzal také dýku a probodl jej. Osmnáctého prosince jsem mohl po obědě odjet domů. Na cestu jsem dostal do sáčku své noční léky. A nezbytnou propustku. Domů jsem přijel, jako vyměněný. Máma řekla, že vypadám moc dobře, že jsem asi přibral. To nevím, to zjistím v neděli, až se budeme vážit. Řekl jsem, že se do večera vrátím, že musím jít ven. Jasně. V pořádku! Konečně navštívím pana Janouška, vedoucího Pohřební služby v Brodě. Byla tam ještě jedna, ale Čert mi to domluvil tady. Na Kvítkové. Našel jsem provozovnu, otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř do kanceláře. Za stolem seděla docela veselá paní a s někým telefonovala. Domlouvala čísi pohřeb. Hovor ukončila, odložila telefon a usmála se na mne. „Máte přání? Někdo v rodině skonal? Potřebujete zařídit pohřeb?“ „Ne, naštěstí jsme všichni živí a zdraví! Mohl bych mluvit s panem vedoucím Janouškem? Já bych měl u vás začít pracovat od února.“ Zarazila se. Zakroutila hlavou. „Ale …pokud vím, máme plný stav, to musí být nějaký omyl, nebo žert!“ Ztuhl jsem. To snad není možné, vždyť mi to Čert vyřizoval a tvrdil, že je to hotová věc! „Paní, já si nedělám legraci, pro mne je to moc vážná věc! Tak je tady ten pan vedoucí, chci s ním mluvit!“ „Moment, moment, nezvyšujte na mě hlas, tady to není vhodné, mladý muži. Já mu zkusím zavolat, vydržte, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo. „To jsem já, Velísková, pane vedoucí, přišel k nám nějaký mládenec a prý má u nás v únoru nastoupit do práce. Víte o něm, nebo něco o tom, není to žert? Ne? Není? Ale stav je přece plný… Jak se jmenujete?“ „Antonín Wolf.“ „Tak jmenuje se Wolf! Tak vy o něm víte? Hmmm. Dobře. Rozumím, vyřídím mu to.“ Položila ruku na mikrofon telefonu a zatvářila se zase přátelsky. „Pane Wolf, pan vedoucí o vás ví. Ale místo pro vás nemá zde, ale jedná se o místo pomocníka v našem Kamenosochařství. Tam nám jeden pán odejde do důchodu. Tam pracovní sílu potřebujeme. Ale kdyby bylo potřeba, můžete vypomoci i tady, pokud se na to, ehm, cítíte…“ Opět přiložila telefon k uchu. „ Dobře, já ho tam nasměruji, spolehněte se. Jo, volali z patologie, máme dva kusy. Nashle.“ Telefon odložila do vidliček. „Je vám něco? Haló, jste v pořádku?! Pane Wolf!“ Hlava se mi zatočila. Kurva Čerte, jen počkej, až tě potkám! Já všude vykládám, jak budu nosit mrtvoly… A to je práce v kamenosochařství. Žádní mrtví, ale výroba náhrobních kamenů! Páni, já se picnu! Bože, já se fakt dám na modlení, děkuji ti! „Paní, to nic, už jsem v pořádku, on to žert trochu je, ale já jsem v tom nevinně. Takže ta práce je mimo pohřební službu? A kde to je, kam mám jít nebo jet?“ „ Pan vedoucí vás čeká v Loukách, je to ta hala u hřbitova. Podíváte se, jak to tam vypadá. Jste mladý a silný, jste vhodný adept. Je to dřina, to víte, kámen něco váží. Tak běžte a hned si tam zajeďte. Zatím nashledanou.“ Zazvonil jí telefon. Asi dostali další kus… Klusal jsem na trolejbus a prvním, co jel na Louky, jsem tam odjel. Bylo pozdní odpoledne, pátek osmnáctého prosince. Začalo drobně sněžit. Já si však říkal, že mi prší z šedivého zamračeného nebe štěstí. Smůly jsem měl dost. Tak bych si přál do kornoutku, jako zmrzliny, malou porci štěstí. Vedoucí Janoušek na mě čekal. V kanceláři. V hale byl klid. Zaměstnanci byli z práce dávno doma. Všude samý žulový, nebo mramorový blok kamene. A rozpracované náhrobní desky. A v kolečkách hromada jakéhosi nářadí. Zaklepal jsem na prosklené dveře. „Vstupte!“ Otevřel jsem dveře snad od svého prvního zaměstnání. Vstoupil jsem sebejistě. Vždyť jsem se na tento okamžik tak dlouho připravoval. „Dobrý den pane vedoucí. Jmenuji se Antonín Wolf. Kamarád mi o vás řekl… ale tvrdil mi, že budu chodit v černé uniformě, nosit a strojit nebožtíky.“ „Jo copak Čert, to je číslo! Je to můj známý, pomáháme si, ale to teď nebudeme řešit. Místo je volné zde. Pomocníka. Prý nemáš dokončenou školu. Jestli máš dva roky uzavřené, tak mám konexe, tady uděláš praxi, zkoušky a bude z tebe kameník. Když nebudeš chtít, tak se stejně zapracuješ a budeš-li šikovný, povýšíš. Mistr z tebe bude tak za dvacet roků, ale to tu už nebudu. O platu je předčasné mluvit, ale strach mít nemusíš. Vyděláš si a lidi dávají slušné dýška. Tady i v pohřební službě. Když tu nebude dost práce, tak si tě stáhnu k nám, a budeš se starat o prázdné rakve, kytky, věnce a tak podobně. Chystat prostě věci před obřadem. Tak co, jdeš do toho? Mám s tebou počítat, nebo hledat jiného?“ Podal jsem mu ruku. Stiskl mi ji silně, jak horník. „Počítejte se mnou prosím od února. Od 5. února. To už budu mít osmnáct roků. Kde se mám hlásit?“ Příjdi ráno, až se vyspíš na Kvítkovou, do sídla. Velísková to s tebou sepíše a můžeš nastoupit. A jak je to s pitím?“ „Pil jsem, ale už nebudu! Věřte mi, nebudu.“


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení