obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390407 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Arhantha ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Hodina futurismu
 autor An!tta publikováno: 05.04.2011, 0:03  
Příběh umělé ženy z roku 2860. Upozorňuji, že povídka je více jak ROK STARÁ. (V tu dobu mi byo čerstvých patnáct let.)
 

Píše se rok 2860. V pracovně doktora Laurena vládne napětí.

„Ještě jí stále něco chybí,“ zkormoutil obličej nad nehybně ležící postavou na bílém lůžku, sem tam trochu zašpiněném od různých chemikálií.
Pracoval pilně, ze všech sil. Vzhled mohl upravit zrovna tak, jak si přál. Dokázal svýma očima nahlédnout na každičkou část jejího těla, ale do duše ji neviděl. V milou a vlídnou povahu mu tedy zbylo jen doufat.
Skláněl se nad novým druhem člověka. Věda udělala pořádný pokrok a doktor Lauren se toho rozhodl využít. Jeho pracovna se pyšnila spoustou nových vynálezů, třeba nejnovějším dálkovým ovládáním srdce. V lékařství se stal tento vynález největším darem. Připojením jedné části dálkového zařízení s druhou docílil pomoci nemocným bez jakýchkoliv nutných operací. Takoví lidé se potom mohli vzdálit kilometry daleko, ale přístroj pořád dovoloval člověku žít, aniž by ho měl u sebe. Stačilo vlastnit jen první, sotva viditelnou část, jež si člověk nechával blízko u srdce.
Doktor Lauren si už dlouho pohrával s barvou očí svého již brzy živého vynálezu, upravoval tvar rtů, dokud se mu nelíbily, ale pořád to nebyla jeho ideální ženská postava. Tvorba takového člověka zabrala roky. Práce vyžadovala opatrnost a trpělivost. Lidé bez daných vlastností by těžko mohli někoho stvořit.
Výtvor se blížil ke konci. Všechna ta práce se podobala normální plastické chirurgii, až na rozdíl, že doktor Lauren nepřetvořoval, ale tvořil.
Na podzim, několik let zpátky, se jeho žena zabila při jízdě v autě. Od té doby zůstal sám, se svým synem Jakem. Začal se ztrácet v myšlenkách, že Laura, jeho žena, se nedá nikým nahradit. Nemohl si pro Jakea obstarat jen tak najednou novou maminku. Laura byla přesná kopie ženy, o které od svých let dospívání začal snít. Jiná neexistovala.
Proto došel k nezvyklému závěru. Stvořil podobu Laury. Na principu jeho nového ovladače srdce jí vybudoval tělo. Nehybnému tělu daroval život. Její mysl řídila umělá inteligence.
Večer se zdála být postava úplná. Místnost už pohltilo šero, a tak lůžko ozařovala stříbrná světla. Doktor si nasadil brýle, aby se mohl znovu pokochat svým výtvorem.
Vypadala neskutečně živá. Dotkl se jejích hebkých plavých vlasů. S Laurou vypadaly jako dvojčata. Pomalu otevřela oči. Byly jasně modré, jasné jako křišťál.
„Lauro,“ oslovil ji něžně.
Zářila neskutečnou krásou. Nenašel jediný rozdíl mezi člověkem, který přišel na svět přirozenou cestou a kopií Laury.
„Říkej mi Arhantho,“ poručila mu monotónním hlasem. Doktorovo nadšení vystřídal údiv. Znělo to příliš uměle na to, aby takhle mohl mluvit člověk.
„Laura, jmenuješ se Laura,“ opravil ji rychle.
„Arhantha,“ opakovala sama sebou přesvědčená.
Porouchalo se snad něco v její umělé mysli? Doktorovi naskočila husí kůže. Raději zahnal tu myšlenku hned, jak mu začala vnikat hluboko do paměti. Se svojí fantazií si dokázal namluvit, že je všechno v pořádku. Než se vynálezy rozchodí tak jak mají, někdy to chvilku trvá. Cítil se mnohem klidněji, když se tak balamutil.
Vzal Arhanthu do náruče a vynesl ji ke dveřím.
„Dobrá, ty moje Arhantho, když jinak nedáš, můžu ti tedy říkat takhle,“ brblal si potichu skoro až pro sebe. Nebyl si jistý, zdali mu vůbec pořádně rozumí.
Postavil ji na nohy. Zprva se jí několikrát podlomila kolena, ale doktor si byl jistý, že spojení kostí dolních končetin jsou v pořádku. Pracoval na nich velkou spoustu času.
Na pátý pokus stála Arhantha už zcela rovně. Vzpřímeně se dívala před sebe, občas se očima podívala do stran kolem sebe.
„Jsi nádherná,“ zašeptal, polit znovu láskou.
Křečovitě se chytila okrajů lůžka. Vypadalo to, že neudržela rovnováhu, jenže v ten napjatý okamžik se zvedla i s lůžkem nad hlavou a vší silou s ním tříštila o zeď, proti doktorovi.

„Jakeu?“ ozvalo se tlumeně z haly Laurenovo volání.
Jeho dům se však zdál být zcela prázdný.
„AU! Zatraceně…!“
Doktor měl potíže udržet rovnováhu na jedné zdravé noze a neporanit si při tom vyvrtlý kotník. Útěk z pracovny by mohl považovat za rekordní umění, ale nechtěl o tom s nikým mluvit, takže jeho talent zůstal prozatím skrytý pod těžkou záklopkou truhly.
Hodiny v hale ukazovaly pár minut po sedmé večer. Jake býval obvykle u sebe v pokoji nebo nahrazoval bývalou kuchařku Lauru vedle v kuchyni u pánví a hrnců. Od její smrti si museli s otcem hodně pomáhat. Zvuky nádobí však protentokrát jakoby se s tichem do jednoho sloučily.
Mlčky dokulhal k Jakeovu pokoji.
„Jakeu?“ zaskuhral neschopný síly, téměř vyčerpaný.
Seděl na posteli jako jedna velká hromádka neštěstí. Na sedmnáctiletého chlapce se až příliš nápadně podobal bezbrannému malému dítěti.
„Ahoj, tati,“ pozdravil ponuře.
„Jakeu, jsi v pořádku?“ střelil po něm rychlou otázkou, „není ti nic?“
Obličej mu zaplnilo plno starostlivých vrásek.
„Po Ryanovi pátrá policie,“ dostalo se mu třesoucí se odpovědi plné strachu.
„Ryan je bratr tvé dívky, že ano?“ pozvedl jedno ze svých zešedlých obočí Lauren.
Obličej jeho syna se zkřivil do znechucené grimasy.
„Ano, tati, Heather,“ připomínal mu netrpělivě. Paměť jeho otce už sloužila jen v pracovně u vynálezů. V tom svém světě se vyznal snadno ve všech součástkách přístrojů, ale realita mu darovala tvář starého zapomnětlivce.
„Heather má o svého bratra strach a chystá se ho hledat.“
„Teď večer po setmění to není zrovna dobrý nápad,“ usoudil Lauren.
„Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale mrhal jsem tak akorát časem,“ rozhodil Jake pod tlakem svého neskrývaného strachu bledýma rukama.
„Chceš říct, že oba jsou teď venku?“ zeptal se s ochablým hlasem. Byl příliš unavený.
„Heather určitě nezůstala doma. To vím jistě, tati,“ dostalo se mu odpovědi.
Doktor Lauren pohlédl na svoje náramkové hodinky.
„Ještě není tolik pozdě, akorát tak čas na večeři,“ zamumlal si pro sebe.
Oba dlouhou chvíli mlčeli. Ticho téměř pohlcovalo celou místnost.
„Pojď, Jakeu, Heather se do deseti večer určitě vrátí. A neměj strach. Ryan nebude daleko,“ pobídl mírně svého syna.
„Tati, Ryan dnes nebyl ani ve škole. Nepřišel vůbec odpoledne na fotbal, musel se vytratit už ráno. A den není zas tolik krátkej na to, aby se nestihl vzdálit několik kilometrů odsud,“ odsekl s odporem.
„Ale proč by to dělal?“
„Nevím. O ničem takovém nemluvil.“
„Neříkal vůbec nic?“
„Ne, vůbec nic.“
„Snad ví, co dělá, není to malý kluk.“
Doktorovu větu doplnil Jakeův žalostný povzdech plný nejistoty.
„Udělám zeleninovou polévku,“ přešel to jedinou větou Lauren a opatrně vyšel z místnosti.
Jake měl vztek. Ryan se choval pošetile. Heather by pro svého bratra udělala cokoliv. Před půl hodinou se u nich doma rozezvonil telefon. Volala Heather se vzkazem, že její rodiče jsou už přes dvě hodiny pryč, a že hledají jejího bratra. Bylo děsivé pomyslet na to, jak se asi cítí Ryanovi rodiče, přemýšlet o tom, co je důvodem jeho celodenní nepřítomnosti. Všechno to, ale nebylo tak strašné, jako když se ze sluchátka ozvala věta, věta Heather, která mu sdělila, že odchází. Dokud ho nenajde, nevrátí se. Šla sama. Nejspíš musela začít prohledávat okolí, potom místa kolem klubu, kam Ryan často chodil nebo místa, kde ho nejvíc za dne potkávala. Zdali ho tam potká však i v noci, vůbec netušila.
Ručičky hodin symbolizovaly pro Jakea chodidla strachu. Čím víc se blížily kupředu, tím víc se ho zmocňovaly obavy. Noční ulice v některých Ryanových oblíbených místech byly zapadlé a na večer neosvětlené. Nechtěl ani pomýšlet na to, co by se stalo Heather, kdyby tudy šla. Byla drobná a slabá, nikomu by se sama neubránila. Nemohl si jít jen tak lehnout a na všechno zapomenout. Mysl mu vřela nesouhlasem.
Pomalu přistoupil k oknu. Slunce se už překulilo přes západ a na nebi svítilo pár prvních maličkatých hvězdiček. Zahleděl se na jednu z nich, téměř nenápadnou svou velikostí. Společně s Heather ji spojovali se svou vzájemně opětovanou láskou. Dokázal by jí najít i po slepu.
Odlepil svůj strnulý pohled od okna a odhodlán vydat se do temných zákoutí noci popadl kabát, přičemž do kapsy přidal malou baterku. Otcovi nechal v rychlosti naškrábaný vzkaz na stole a svým nejtišším krokem se odebral do haly. Vyklouzl na zahradu. Zmocňoval se ho nepříjemný pocit, jako by tohle všechno byl jen jeho vyfantazírovaný děj, který s realitou nemá nic společného, a jeho starosti by tím pádem byly naprosto zbytečné. Silou se štípl do tváře. Skutečnost se mu ohlásila bolestí.
Odemkl kůlnu, opatrně vyvezl kolo k silnici a šlápl do pedálů. Kabát za ním zuřivě vlál, občas se zamotával kolem sedla. Začal pomalu toužit po způsobilosti jezdit v takovém oblečení. Se skřípotem brzd prudce zabrzdil před blízkým klubem. Před vstupem si ověřil, jestli není náhodou Ryan dostupný na telefonu. Nebyl. Heather nejspíš hledala dál.
Neměl sebemenší náladu vstupovat dovnitř, a tak se spojil s Heather.
Plačtivým hlasem se ozvala hned po vytočení čísla.
„Jakeu?“
„Ano to jsem já,“ přisvědčil nervózně, „Hledala jsi v klubu?“
„Máš na mysli ten klub poblíž skate parku?“ zajímala se.
Rozhlédl se kolem sebe. Skate park tu opravdu byl. Ještě se tam potloukalo pár kluků a zkoušeli nejrůznější triky na prknech.
„Ano, Ryanovo oblíbené místo. Myslel jsem, že…“
Zaslechl, jak se otřásla pláčem.
„Nebyl tam, musel jít někam dál,“ popotáhla.
„Najdeme ho, neboj,“ zašeptal. Snaha konejšivého tónu se mu však vymkla z rukou. Jeho hlas zněl trochu přiškrceně.
„Díky za pomoc, Jacku,“ promluvila s něžným podtónem v hlase.
Zavěsila.
Výraz mu náhle pohasl.
Chopil se kola a mistrovskou rychlostí vystartoval po silnici. Jeho hypotéza byla snadná. Jakoby náhodou vypátrá Heather a Ryana najdou společně. Nechtěl se příliš vnucovat.
Kolem deváté zastavil před kavárnou, aby dal trochu volnosti svalům a celkově tak předešel předčasnému vyčerpání. Uvnitř se ještě svítilo. Nahlédl okýnkem a spatřil řadu dřevěných stolků, které obsadilo několik zamilovaných párů. Jak vyčetl z lístku na dveřích, právě se blížila zavírací doba. Návštěvníci se uchylovali k odchodu.
Zhluboka se nadechl a pomalým protahováním nohou nabíral schopnosti vydat se dál.
Na chvilku se ještě opřel zády ke zdi kavárny. Pak následně znovu uchopil řídítka kola a rozjel se podél dlouhé řady obchodů a nákupního centra. Ochlazení vzduchu začalo být čím dál tím víc znát, večerní vítr ho šlehal do tváří.
Svému kolu dal pauzu až u tělocvičny, kam Ryan chodil hrát basketbal. Místnost byla však už potemnělá, tréninky pro dnešek skončily. U vchodu postávala skupina kluků, držících v rukou cigarety. Ryan nekouřil.
Nasedl znovu na kolo a projel ulicemi, až před starší dům v odlehlejším místě. Tady taky občas Ryana potkával. Opřel si kolo o rozborcený plot a zamířil do zahrady. Pozemek nebyl nikým hlídaný, už dlouhou dobu tu zůstával neobydlený.
Za rohem domu se k němu dostavil zvláštní pocit, jakoby zahlédl něčí tvář. Pevně doufal, že Ryanovu. Zaposlouchal se do ticha. Někdo musel stát z druhé strany. Zaslechl tlumené bušení do zdi.
Znovu se zaposlouchal. Osoba na druhé straně zoufale zasténala. Nedalo se v tu chvíli rozeznat, zdali se jednalo o mužský či ženský hlas. Ale znělo to jako škemrání o pomoc.
Jakeovy svaly ztuhly napjetím. Pomalu se posouval směrem po hlase.
Znovu to tam vzadu zasténalo. Tentokrát o něco hlasitěji.
Někdo tam musel být.
„Ryane?“ zvolal obezřetně.
Z druhé strany něco velkého dopadlo proti zdi. Zděšeně polkl.
Pod lampou se začal rýsovat temný stín jakési postavy. Byla obrovská. Tohle se Ryanovi sebevíc nepodobalo.
Dlouhá ruka uchopila cihlu a mrštila s ní proti němu. Zásah ale dostala popelnice na rohu, která se následovně s rachotem převrátila. Postava vydala zmučený řev a znovu popadla další z cihel.
„Nedělej to!“ varoval ji, aniž by jí přitom pohlédl do obličeje.
Znovu se napřáhla a hodila těžkou cihlu. Další z popelnic opět zarachotila a skutálela se na zem.
Tentokrát se bytosti vydral z hrdla ještě zmučenější výkřik. Natáhla se přes plot a nad hlavu zvedla Jakeovo maličkaté kolo.
„NE!“ vydal ze sebe zoufale a běžel jí naproti. Musela mít o metr víc než on.
„Polož ho,“ pravil mírně.
Zakňourala.
„Polož to kolo,“ opakoval pevně.
Opravdu poslechla. Kolo dopadlo se zařinčením na zem.
„Tak,“ ulevil si,“ to je ono.“
Mluvil k ní jako k dítěti.
„Já… jsem Jake Lauren,“ zkusil si jí získat rozhovorem. Nemohl dopustit, aby ho ta stvůra zabila. Lauren by se zbláznil.
Podívala se mu do tváře. V tu chvíli se Jakeovi dostalo správné odpovědi. Setkal se s ženou. Plavovlasou opravdu moc vysokou ženou. Modré oči měla zjihlé a její tvář vypadala znaveně.
„Arhantha,“ pronesla.
Mluvila přesně jako hlas navigace v autě. Jako něco, co už je předem naprogramované. Jako robot.
Připomínala něco, co pochází z neznámé planety. Vypadala jako mimozemšťan.
Věda už sice pořádně pokročila, ale s mimozemšťanem se lidé setkali nanejvýš ve své fantazii. Srdce mu poskočilo radostí. Představa jakou slávu a bohatství mu přinese tento zjev, v něm zanechal nádherný pocit. Všechna starost a obavy byly rázem pryč. Cítil se neuvěřitelně.
Pár kilometrů odsud stálo sídlo reportéru. Mohl by případ nahlásit tam a před kamerou hrdě celou situaci popisovat. Potřeboval nejprve Arhanthu přinutit k tomu, aby ho následovala.
Zvedl kolo ze země. Musel se hodně držet, aby nezakřičel rozrušením.
„Arhantho?“
Pomalu se otočila. Připadala mu najednou ještě vyšší, než předtím. Tenhle druh mimozemšťanů by mohl brzy dosahovat výšky mrakodrapu, uvažoval.
„Ano?“ promluvila sípavým robotím hlasem.
„Nechtěla bys ukázat město?“ zkusil na to jít pomocí triku.
„Město,“ opakovala hloupě.
„Ano, město,“ nenechal se vytočit, „je moc krásné.“
Pohlédla k němu.
Moc dobře ji neviděl do obličeje, ale trochu mu někoho připomínala. Jakoby už takovou tvář někde viděl.
Mile se usmála.
„Město,“ ukázal kolem sebe, „je tohle.“
Zakvílela jako malé dračí mládě v pohádkách.
„Pojď,“ pobídl ji.
Arhantha odmítala. S dalším zakvílením zvedla nad zem černý trakař a prudce se rozmáchla rukama. Doletěl do sousední zahrady. V horním patře domu patřící téže zahradě se rozsvítilo slabé světlo.
Byl důvod, proč začít panikařit. Jediné, v co Jake teď z celého srdce doufal, bylo, dopravit Arhanthu k reportérům, aniž by si jich všimli další lidé.
„Pojď!“ sykl na svůj nález.
Arhantha vydala nesouhlasný zvuk. Ze všech sil se snažila protestovat.
„Ššš!“ tišil ji.
Jak utišit takové stvoření se pro něj stalo záhadou. Vypadalo to, že se Arhantha vzteká.
„A copak bys řekla na spoustu chutného, voňavého jídla?“ zkoušel ji uplatit.
Zabralo to. Pomalu přestávala úpět.
„Tohle je jídlo,“ zašátral v kapse a vytáhl tabulku čokolády. Ulomil kousek a natáhl ho před sebe. Sám si jako názornou ukázku strčil do pusy jeden čtvereček. Zdráhavě to po něm zopakovala. Obličej se jí rozzářil úsměvem.
„Tohle a ještě mnoho dalšího ti můžu obstarat, když půjdeš se mnou,“ slíbil ji.
Nechápavě sklopila hlavu.
„Ty a já,“ ukázal nejprve na ní a poté na sebe, „půjdeme ven do města.“
„Ano, ano,“ přikyvovala nadšeně.
Plán se mu začínal postupně rýsovat.
„Jak už jsem říkal, město je tohle,“ pokynul směrem k vyvráceným vratům zahrady.
Znovu se usmála.
„Tak pojď,“ zašeptal vítězně.

V nákupním centru obstaral Jake několik tabulek mléčné čokolády a zeleninových sendvičů. Rozdělil se s Arhanthou, která zhltla celou porci během několika vteřin. Další problém se dostavil ve chvíli, kdy si Jake vzpomněl na svoje kolo. Stálo poblíž, trochu poničené, jak spadlo z výšky na zem. Potřeboval ještě jedno. Půjčovna kol hlásila konec otvírací doby až po půl desáté. Spánek se ho už pomalu začal zmocňovat, ale touha dostat se k reportérům ho přemohla. Zamířili k půjčovně.
Starý majitel seděl přede dveřmi a za slabého osvětlení četl noviny. Arhantha zůstala v bezpečné vzdálenosti a Jake se vydal dovnitř.
„Kampak vyrážíte?“ zajímal se muž, když si jeho zákazník začal prohlížet kola postupně jedno po druhém.
Jake se zamyslel. Chtěl zvážit odpověď, než něco jen tak plácne.
„Nedávno se mi porouchalo auto,“ začal nejistě, „víte, jsem sportovní člověk, raději pojedu na kole, než abych se trmácel někde z autobusu na autobus.“
„Aha,“ pokýval uznale stařík hlavou, „děláte dobře. Sport nikomu neuškodí.“
Vypůjčil mu jedno z kol, i když trochu pochyboval, že jeho velikost odpovídá té Jakově. Arhanthě padlo skoro tak akorát.
„Musíš šlápnout na ty pedály,“ ukázal ji.
Vzorně ho napodobila. Učila se naštěstí rychle.
Rozjeli se z kopce po silnici. Jake sledoval značky, které mu ukazovaly cestu k cíli, za ním se hnalo obrovské stvoření, radostně ječící a vychutnávající si pocit svobody. Prozatím.
Vítr jí přehazoval vlasy ze strany na stranu a splétal jejich pramínky dohromady. Bylo to až žalostně smutné, dívat se na ni. Bude se potom cítit zrazeně? Ublíženě?
Pohlédl jí do očí. Zasmála se. Skoro jako opravdový člověk. Měl nutkání zastavit. Prostě se na to vykašlat. Mohl se vrátit a pokračovat v hledání Ryana. Ale nohy se mu dále zprudka opíraly do pedálů.
Několikrát odpočívali. Často v odlehlých koutech někde u pole. Měl šanci přestat. Ale jeli dál. Mají takoví lidé jako Arhantha cit? Srdce? Měl strach, že ano. Bylo strašné ji sledovat, jak si právě vychutnává svou možná už poslední svobodu. Jakmile se dostane do rukou reportérů, už ji nejspíš víckrát neprožije.
Začátek svítání symbolizoval už jen pár metrů ke slávě. Znovu se zastavili, tentokrát u jakési opuštěné zastávky.
„Je krásné být s tebou,“ sdělila mu, když opírala kolo o jednu z laviček u zastávky.
Srdce se mu zachvělo lítostí. Všechno bylo tak předstírané a ona si myslela, že jde skutečně o pravdu. Seděli na zastávce několik minut. Duchanepřítomně zírali kamsi do prázdna. Jak tenhle příběh dokončit?
Pomůže tak rozvoji lidstva? Doživotní sláva ho lákala už od dětství. Chtěl být jako táta. Od malička vyráběl různé vynálezy, a i když většinou skončili katastrofou, věřil, že jednou najde něco nového.
„Pojď,“ vybídl jí zoufale.
Silnice je dovedla až na náměstí. Na to, že bylo dost brzy ráno, spousta lidí už sedělo u kašny.
Lidé odjížděli do práce. Reportéři už museli být na místě.
O telefonních budkách by se rozhodně nedalo říct, že zely prázdnotou. Napravo od stánku se zmrzlinou neznámá dívka nadšeně křičela do telefonu. A vůbec, všem dnes úsměv nechyběl na tváři. Jen Jakeovi.
Napadlo ho, si zavolat domů, aby ubezpečil otce, že je v pořádku. Dívka po chvilce opustila budku a radostí div nesrazila stařečka procházejícího kolem.
„Ta dnešní mládež…“ zaslechl ho podrážděně bručet, když zacházel dovnitř.
Dívka se stačila ještě otočit a zadrmolit něco jako omluvu, ale to už Jakeovi došlo, že ta dívka vlastně není vůbec neznámá.
„Heather!“ zastavil ji.
Padla mu kolem krku. Svou radost rozhodně neskrývala.
„Našli jste Ryana?“ zeptal se udýchaně. Tiskla ho k sobě velmi silně.
„Neuhádneš, co se stalo! Celou tu dobu byli s tou svojí partou ostatních kluků, které zná z basketu, na celodenním zápase fotbalu,“ vysvětlovala rozčileně, „Ryan o tom nikomu neřekl, protože ho rodiče nechtěli za žádnou cenu pustit, ale pro něj to bylo prý hrozně důležité.“
„Páni,“ zasmál se dojatě Jake, „a kde jste ho pak našli?“
„No víš, říkal, že za to může dopravní zácpa a tak…,“ obrátila oči v sloup, „Když jsme se vrátili domů, seděl u televize a sledoval ten zápas ještě ve zprávách.“
„Takže Ryanek nám šel za školu,“ pokýval pobaveně hlavou.
„Ještě, že to dopadlo takhle. Neunesla bych…“
Naklonil se k její tváři. Poslední věta se ztratila v jejich polibku.
„Hlavně, že ty jsi v pořádku,“ shrnul situaci.
„Brácha má teď dvou měsíční domácí vězení, zákaz počítače a televize,“ informovala ho.
„Dobře mu tak,“ pronesl tvrdě, „aspoň si příště rozmyslí, jestli mu za to stojí, takhle vyděsit svojí sestru.“
Rozpačitě se zasmála.
„A co ty tady vlastně děláš?“ věnovala mu další úsměv.
„Já… potkal jsem někoho zvláštního, to jsi ještě…“
Jeho pohled pátrající po Arhanthě náhle strnul ve zděšeném výrazu. Veškerá radost rázem vyprchala. Arhantha tam nestála. A její kolo zmizelo i s ní.
Splašeně nasedl na svoje vozidlo a vycouval na silnici.
„Počkej!“ zarazila ho Heather trochu vytočená jeho chováním, „snad mě tu nehodláš nechat?“
Zmučeně se na ní pohlédl. Měl výrazné kruhy pod očima.
„Tak si nastup,“ mávl na ní v rychlosti.
Jako klíště ho obejmula rukama a vtěsnala se na sedadlo těsně za něj.
„Prosím tě, hlavně se drž,“ střelil po ní ještě pohledem, než se kolo rozjelo kupředu. Udržet rovnováhu ve dvou na takovém maličkatém kole, nebylo vůbec snadné. Heather mu zezadu křičela přímo do ucha a chvílemi svou vahou ho převracovala zepředu dozadu. Z dálky vypadali skoro jako dva kolíbající se tučňáci.
Arhanthu zastihly jako boží dar těsně před křižovatkou. Dostali se až ke strmému kopci, do kterého museli společně kolo tlačit. Cesta sice zrovna nepřekypovala pohodlím, ale byla by hloupost jen tak všechno vzdát. Arhantha se držela dál. Kopec ji však v polovině i s kolem úplně převrátil. Kolo se zřítilo dolů a na zem dopadlo už jen po několika částech. Heather s Jakem pochopili, že není jiná možnost. Sotva jim stačil dech na to, aby kopec vyšli. A tak se i druhé kolo s posledním zadrnčením zvonku skutálelo dolů.
Černý obrys postavy měli stále v dohledu. Vypadalo to, že půjde dál, nějak seběhne ten kopec zase dolů, ale ona se zastavila. Stála tam celou věčnost nehybně jako socha, dokud se její spolujezdci nevyšplhali úplně nahoru.
Odsud svrchu byl nádherný pohled na krajinu. Příroda zářila zlatavými barvami, tak jak si lidé vždycky představovali podzim. Jakeovi to přišlo přímo dokonalé. Zhluboka se nadechl.
„To je nádhera,“ slyšel vydechnout Heather. Nakláněla se nad propastí, jako kdyby jí snad výšky přinášeli dobrý pocit.
Odvážil se popojít taky o trochu blíž. Arhantha ho následovala.
„Tak tuhle dívku jsi hledal?“ žasla nad jeho veškerou panikou.
Na to Arhantha vydala jeden ze svých zvláštních zakvílení.
Heather plaše ustoupila krok do zadu, cítila se příliš nejistě. V ten osudný okamžik ji noha sklouzla a ona zůstala viset pouhou jedinou rukou za tenkou větvičku nad hlubokou propastí.
„HEATHER!“ zařval zdrceně.
Všechno to Jakeovo uvolnění vyprchalo rázem pryč. Pohotovým skokem se dostal k okraji propasti. Zaslechl tichý výkřik a poté signalizaci bolesti na jeho levé ruce. O něco musel zavadit. Podíval se kolem sebe a odpovědí mu byla prázdnota. Ten výkřik patřil Arhanthě.

Nad propastí visela dvě bezbranná těla plná strachu, jenž roztřásl jejich těla jako by byly z porcelánu a měly se každou chvilku rozbortit.
Záchytná větvička hlásila nedostatek pevnosti.
„Podejte mi ruce…“ nakázal jim sípavě.
Ruka se mu ze stresu hodně potila, nedokázal každou udržet v jedné ruce.
V tu chvíli větvička vydala malé křupnutí. Malé, ale stačilo na to, aby se celá situace proměnila v katastrofu.
Ruce mu klouzaly, dokázal zachránit jen jednu z obětí smrti. Musel se rozhodovat rychle. Srdce mu tlouklo až v krku, cítil, že se dusí.
V případě, že upustí Heather, svoji životní lásku, která pro něj toho tolik znamenala, protrhne si díru v srdci. A ta už se nikdy nezahojí.
Když upustí Arhanthu, možná tak znemožní obohatit vědu o další takový nález. Už nikdy v životě se mu nemusí naskytnout šance se světově proslavit.
Ale copak je věda a peníze víc, než životní láska? Copak je krásné mít protržené srdce a sklízet úspěch, když se z toho stejně neradujete?
„Promiň,“ zašeptal k Arhanthě a pomalu uvolnil pevné sevření ruky. Zmizela v hlubinách. Někde dole teď leželo její tělo, už jen bezvládné, bez duše.
Oběma rukama s nejvyšší opatrností zachytil hrůzou roztřesenou Heather a vytáhl ji na vrchol kopce zlatavý od slunečních paprsků.
Šokovaně hleděla před sebe.
„Jsem s tebou,“ konejšil ji.
Po tváři se jí skutálela první slza.
Pomalu se naklonil, aby ji mohl znovu políbit.
Ruku v ruce zůstali až do samé noci ležet nad propastí. Kopce zahalila temná noc plná drobných zářivých hvězd.
„Zachránil jsi mi život…“ šeptala plná vděku, „Nevím, jak ti poděkovat.“
„Zůstaň se mnou,“ navrhl tiše, „Navždy.“
Když je láska pravá a nefalšovaná, nemůže se jí pak rovnat ani síla těch všech miliardy hvězd na nebi.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 08.04.2011, 13:39:49 Odpovědět 
   Ahoj,
co se týče chyb, tomu už se věnoval Šíma a určitě poctivě. :-). Nevím, jestli jsem ta pravá na nějakou kritiku, protože se sci-fi nemám moc zkušeností. Napíši prostě pár drobností, co mě při čtení přišly na mysl.
Zarazilo mě, že otec, který jen taktak uprchl před svým "frankenstenem", přijde domu jakoby nic a nezajímá se, zda ho nesleduje a co vůbec dělá, přesto že byla viditelně nebezpečná.
Dále, syn si dělá starosti o svojí dívku. Pochopila bych, kdyby šel hledat s ní, ale když spolu mluví, nezeptá se, kde je a že jde za ní, aby ji ochránil před možnými úchyláky. Pak potká Arhathu a zláká ho sláva. OK. Ale pak najednou zase potká svoji dívku, která tedy celou noc běhala někde po venku a hledá bratra. Po telefonu zjistí, že vlastně od večera seděl doma a nikoho nenapadlo jít hledat ji a dělat si o ní starosti? To je takové divné nebo jsem to špatně pochopila.
V závěru jsem myslela, že možná Arhatha shodí dívku do propasti, ale ten konec se mi líbil.
RK
 Šíma 05.04.2011, 0:01:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Předně se omlouvám za dlouhou promlku v publikaci, Ekyelka je na šrot, tak jsem se do toho pustil v zastoupení... Při pročítání mne napadlo, kolikrát se dostal do popředí příběh o stvoření umělého člověka (začalo to "Frankensteinem" od Mary Godwinové), na rozdíl od ní jsi stvořila ženu a ne muže. Text má v sobě nejen prvky sci-fi, ale také hororu a možná i krapet psychologické prózy. Na konci příběhu se náš hrdina musí rozhodnout mezi láskou a přátelstvím na jedné straně, a slávou a bohatství na straně druhé. Nakonec i tento pokus se nezdařil a malinko se vymkl kontrole. Textík je čtivý, děj není příliš předvídatelný, vlastní pointa je takovou třešničkou (dobré konce mám rád). Jen netuším, nač lezli na ten vysoký kopec, možná mi však něco uniklo. Všiml jsem si i několik chybek, které jsem vypsal níže:

- chyby v psaní ji/jí (občas se mineš s pádem), také jsem si všiml nesprávného tvaru ni/ní

- chyba ve shodě podmětu s přísudkem (TY hvězdy spojovaly, pokud šlo o hvězdy)

- navázání přímé řeči na uvozovací větu, po čárce na jejím konci začíná pokračování přímé řeči malým písmenem

- minimálně jednou Ti utekly uvozovky k nesprávné větě

- byla - měla - (TA těla - když naši hrdinové viseli nad propastí)

- miliard hvězd na nebi (z textu vyplývá, že je těch miliard víc, ne jen jedna)

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Sladký život
Tomáš Najman
Člověk a růže
Peter Madness
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr